EU peníze středním školám Název vzdělávacího materiálu: Dekolonizace – etapy a vývoj Číslo vzdělávacího materiálu: ICT2-15 Šablona: III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Název sady vzdělávacích materiálů: ICT 2 - Dějiny 19. a 20. století Autor: Mgr. Michal Vozobule Datum vytvoření: Garant (kontrola): Marek Brožek Ročník: čtvrtý gymnázia, oktáva Vzdělávací oblast: Člověk a společnost Vzdělávací obor: Dějepis Téma: Etapy dekolonizace, rozpad koloniálních říší, vznik nových států Metodika/anotace: Materiál etapizuje průběh dekolonizace na všech kontinentech. Vyjma časových milníků vyhlášení nezávislosti jednotlivých nových států, se zabývá i příčinami a specifiky dekolonizace v jednotlivých částech světa. Zdroje: na konci prezentace časová náročnost: 45 min. Gymnázium Františka Křižíka a základní škola, s.r.o.

DEKOLONIZACE (OBSAH) 1. Americká etapa (1775–1824) 2. Graduální dekolonizace (1850–1910) 3. Systém mandátů – Blízký východ (1919–1948) 4. Dekolonizace jako důsledek II. světové války (1945–1950) 5. Dekolonizace Asie 6. Dekolonizace Afriky

1. Americká etapa (1775–1824) 1.1 Vznik USA  – 13 britských kolonií vyhlašuje nezávislost – Deklarace nezávislosti  Následuje válka za nezávislost  1783 – Konfederační ústava  1787 – USA jako unie (federální stát) – prezidentský systém 1.2 Haiti  1804 – vyhlášena nezávislost ve francouzské části ostrova  Předcházel boj otroků za nezávislost  Problémem vlády negramotnost bývalých otroků, včetně 1. císaře J.J. Dessalines

1. Americká etapa (1775–1824) 1.3 Emancipace španělské Ameriky Místokrálovství:  Nové Španělsko  Mexiko, kde bylo i hlavní město místokrálovství – Ciudad de Mexico  Středoamerické: Guatemala, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika;  karibské ostrovní státy Kuba, Dominikánská republika, Portoriko;  asijské Filipíny;  pacifické Palau, Federativní státy Mikronésie, Guam, Severní Mariany;  spolkové státy USA Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Texas, Nevada, Florida, Utah a části států Colorado, Wyoming, Kansas a Oklahoma.  Peru  Původně téměř celá jižní Amerika  Pak se vydělují dvě nová místokrálovství – Nová Granada a Rio de la Plata  Nová Granada  Panama, Kolumbie, Ekvádor a Venezuela  Rio de la Plata  Argentina, Uruguay, Paraguay, Bolívie

1. Americká etapa (1775–1824) 1.3 Emancipace španělské Ameriky Za dob napoleonských válek, kdy bylo Španělsko oslabeno útokem Francie, začala první vlna bojů za nezávislost (1809–1815) Ačkoli v čele revolucí stáli schopní a cílevědomí vůdci jako např. Simón Bolívar, José de San Martín, Miguel Hidalgo atd. nejprve nedocílili úspěchu až tehdy, když prosadili komplexní národní programy opírající se o všechny rasově sociální skupiny obyvatelstva (období 1816–1824), a po tvrdých bojích dosáhli nezávislosti 1824 – do mezinárodního společenství po dovršení osvobozeneckého procesu nicméně vstoupily Mexiko, Guatemala, Honduras, El Salvador, Nicaragua, Kostarika, Panama, Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile, Paraguay, Uruguay a Argentina. Tento proces znamenal obrovský úpadek velmocenských ambic a aktivit Španělska, ten pak byl dovršen na konci 19. století po španělsko-americké válce 1822 – osamostatnila se Brazílie, nešlo však o národní revoluci na úkor Portugalska, ale o dohodu statkářů

2. Graduální dekolonizace (1850–1910) Vytváření britských dominií Obavy Velké Británie, že by se mohl opakovat případ USA, donutily britské vlády přiznat rozsáhlou samosprávu bělošským osídlencům v řadě vzdálených zemí Westminsterský systém 1867 – Kanada jako samostatná federace (samosprávné dominium) 1901 – Austrálie vyhlášena jako samostatné dominium, proces trval prakticky celou 2. polovinu 19. století 1907 – Nový Zéland – samosprávné dominium 1910 – Jihoafrická unie – rozsáhlá samospráva bělochů britského i búrského původu – základ pro apartheid 1931 – vytvořeno sdružení britských dominií – Commonwealth

3. Systém mandátů – Blízký východ (1919–1948) Vznik na základě amerického odmítání kolonialismu Nově vytvořená Společnost národů přiřkla jednotlivá území jakýmsi mandátem jednotlivým státům Cílem bylo dosáhnout práva na sebeurčení ve smyslu Wilsonových 14 bodů

3. Systém mandátů – Blízký východ (1919–1948) Afghánistán – v roce 1919 Britové umožnili nezávislost tomuto území Saúdská Arábie – pod britskou ochranou vznikl postupně (od roku 1916) samostatný stát, který nakonec ovládli Saúdovci. V roce 1927 je Britové uznali jako nezávislé vládce, tudíž jako nezávislý stát Irák – vytvořili Britové z mosulské, bagdádské a baserské provincie bývalé turecké říše; 1930 formálně přiznali Iráku nezávislost Palestina – SN přidělila pod britský mandát; Balfourova deklarace (národní domovina Židů), postupně konflikty, Bílá kniha ve prospěch Arabů (1939); v roce 1948 se vzdali mandátu (vznik Státu Izrael) Jordánsko – původně součást Palestiny, pak pod britským mandátem jako Zajordánsko, mandát vypršel v roce 1946, kdy bylo vyhlášeno Hášimovské království, v roce 1949 přejmenováno na Jordánsko Sýrie – území předáno jako mandátní Francouzům, 1926 oddělen Libanon, nezávislost vyhlášena de facto v roce 1930, de iure 1941 Libanon – v roce 1926 oddělen od Sýrie, 1944 vyhlášena nezávislost; dodnes je zde ale patrný velký vliv Sýrie, syrští vojáci opustili Libanon teprve před nedávnem, neustálé občanské konflikty, ingerence Sýrie a Izraele

4. Dekolonizace jako důsledek II. světové války (1945–1950) Situace po 2. světové válce Po 2. světové válce přišla nová vlna nacionalismu Nejprve v Asii, poté v Africe Během 20 poválečných let se z koloniální nadvlády vymanila cca 1/3 světové populace

4. Dekolonizace jako důsledek II. světové války (1945–1950) JV Asie, Dálný Východ, Arabské země Indie – pod správou Velké Británie, boj za nezávislost (Ghándí); roku 1947 rozdělena na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, mezi Indií a Pákistánem spor o Kašmír, roku 1950 vyhlášena Republika Indie Čína – roku 1949 vyhlášena Čínská lidová republika (Mao Ce-tung) Indonésie - vyhlásila svou republiku roku 1945 (Ahmed Sukarno), opravdu nezávislá je až od roku 1950

4. Dekolonizace jako důsledek II. světové války (1945–1950) Faktory vedoucí k dekolonizaci po II. světové válce: 1) válka oslabila síly imperiálních mocností  kontrola kolonií se ukázala jako příliš nákladná a zatěžující 2) vznik domácích elit vzdělaných na západoevropských univerzitách  aplikace toho, co se naučili  požadavky demokracie, samosprávy a práva na sebeurčení  některé národy se podílely na vítězství a obraně svobody – teď chtěly část té vydobyté svobody i pro sebe 3) tlak USA na dekolonizaci  USA nikdy nepěstovaly imperiální kult (vždy za to otevřeně kritizovaly Brity)  Jedna z mála amerických kolonií získává ihned po válce samostatnost – Filipíny v roce 1946, reálně však byly Filipíny samostatné již od roku 1935

4. Dekolonizace jako důsledek II. světové války (1945–1950) Faktory vedoucí k dekolonizaci po II. světové válce: 4) podíl Japonska na konci kolonialismu v Asii  většině dobytých území slibovali Japonci následnou samostatnost  přinášeli v rámci války „nový pořádek“ a „projekt společné prosperity východní Asie“  Japonsko následně přišlo o všechny kolonie a povzbuzovalo i další národy, aby se osamostatnily 5) Odchod Britů z Indie  Indie jako „perla“ kolonií byla velkých symbolem britského imperialismu  Britové pochopili, že proces dekolonizace Asie je nezvratný a odešli  Francie a Nizozemí se rozhodly bojovat a prohrály  Následně se obě země začínají ještě více věnovat evropským záležitostem

5. Dekolonizace Asie Indočína  původně francouzská kolonie, Francie se snažila ji udržet  vůdce Ho-Či-Min vyhlásil nezávislost Vietnamu  1946–54 - válka Vietnamu × Francii (Vietnam – podpora Číny, SSSR)  1954 – Francie kapitulovala u pevnosti Dien-Bien-Phu  Ženevské dohody = konec francouzské přítomnosti v Indočíně  nezávislost získala Kambodža a Laos  Vietnam rozdělen 17. rovnoběžkou na Severní Vietnam a Vietnamskou demokratickou republiku (proamerickou)

6. Dekolonizace Afriky Před zahájením intenzivního procesu dekolonizace Afriky byly na tomto kontinentě pouze 4 nezávislé státy  Egypt – získaná od Britů v roce 1922  Etiopie – de facto nebyla nikdy kolonizována (jen ve 30. letech ji obsadila Mussoliniho fašistická Itálie)  Libérie – 1847 ustaven jako nezávislý stát (z obavy před britskou kolonizací), stal se cílem exodu osvobozených amerických otroků  Jihoafrická unie  Libye – nezávislost získána v roce 1952 (na Francii a Británii, dříve Italská kolonie) 1960 – „Rok Afriky“ – vznik 17 nových nezávislých států

6. Dekolonizace Afriky Důvody zpoždění dekolonizace v Africe: proces národního uvědomění zde byl opožděn a hlavně zde neměl historické kořeny (asijské národy měly dávnou státní tradici) tradiční kmenové uspořádání společnosti brzdilo rozvoj nacionalismu a dodnes je problémem pro organizaci státního života v Africe Afrika s výjimkou severu nebyla zasažena válkou – nebyla zde porušena kontinuita koloniální správy

ZDROJE KLÍMA, Jan: Dekolonizace a problémy třetího světa. Přednáška pro Masarykovskou společnost, Hradec Králové 2003, KLÍMA, Jan: Zrození Latinské Ameriky. Simon Bolívar a jeho doba. 1. vyd. Praha. Libri, ISBN NÁLEVKA, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha: Aleš Skřivan ml., 2000.ISBN FIDLER, Jiří – PLECHANOVÁ, Běla: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, ISBN X.