- prvním státním útvarem byla VELKOMORAVSKÁ ŘÍŠE n.l. – Konstantin (Cyril) a Metoděj – přinášejí křesťanství východního obřadu + zavedení slovanského jazyka do liturgie (obhajoba před papežem) – vybudování základů vzdělanosti - Přemyslovci od 9. do počátku 14. století – hledání opory v německé říši – orientace na latinskou vzdělanost - navazují Lucemburkové – hlavně Karel (Václav) IV. – upevnění postavení českého státu mezi evropskými politickými a kulturními velmocemi - konec 14. století – snaha po reformě církve – vzorem života je první český překlad má být bible – z husitského období je první český překlad bible bible

Staroslověnština Staroslověnština - je nejstarší slovanský spisovný jazyk. Spisovná norma vznikla na základě nářečí používaného v okolí Soluně v 9. století. S určitými změnami se používá dodnes, ne už však jako živý jazyk, nýbrž jako bohoslužebný jazyk církví byzantského obřadu (řeckokatolická, pravoslavná) Hlaholice Hlaholice – vytvořil Konstantin a společně s Metodějem ji použil k prvnímu překladu bible a dalších děl - nejstarší památky našeho písemnictví Cyrilice Cyrilice- hlaholice přepracovaná žáky K + M - vzniká druhé slovanské písmo

Hlaholice z kodexu Zografského, psaného na přelomu 10. a 11. století Cyrilice – ruský rukopis – 13. století

Proglas - nejstarší literární památka ve staroslovanském jazyce - autorem je svatý Konstantin; - byla vytvořena jako předzpěv (pro-glas) k slovanskému překladu čtveroevangelia Konstantin Metoděj Život Konstantinův Život Metodějův - legendy zaměřené na jejich život - staví se na obranu jejich díla LEGENDA [latina], (doslova znamená: to, co má být čteno), původně náboženské čtení (životopis světce), předčítané v kostele. Během středověku se z těchto čtení vyvinul literární žánr, vyprávějící o životě a skutcích církevních světců.

Kyjevské listy - zlomek misálu (mešní knihy)

Legenda o svatém Václavu Legenda o svatém Václavu (2x) - první je datována do období těsně po smrti sv. Václava - druhá je překladem latinské Gumpoldovy latinské legendy kolem roku 1000 n.l. Obrázek z Gumpoldovy legendy zachycující sv. Václava, kterému Kristus nasazuje mučednickou korunu. Legenda vznikla na popud Václavova bratra Boleslava.

- nejprve rozvoj staroslověnské literatury – Sázavský klášter založený sv. Prokopem – později společně s latinskou literaturou - staroslověnská literatura vytlačována – výsadní postavení literatura latinská - vzniklé legendy se soustřeďují na domácí světce = upevnění českého křesťanství a reprezentace Čech před cizinou Sázavský klášter

Kosmas Kosmas ( ) - děkan svatovítské kapituly - dobře se orientuje v soudobé i antické literatuře Kosmova kronika česká (lat. orig. Chronica Boemorum, v přesném překladu Kronika Čechů) je nejstarší česká kronika, tj. kronika týkající dějin Čechů. Původní text byl napsán latinsky a jeho autorem byl Kosmas, který kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až Kronika stojí na úplném počátku české historiografie a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku.

Hospodine pomiluj ny - první česká duchovní píseň z 2. pol. 10. století - původ ve staroslověnštině, plnila úlohu hymny Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš! (Opis ze 14. století)

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison. Svatý Václave, vévodo české země - druhá česká duchovní píseň z přelomu 12. a 13. století - také plnila úlohu hymny Svatováclavská mince

Alexandreida - rytířský epos z přelomu 13. a 14. století - Hlavním hrdinou je Alexandr Veliký, který se pro své vojenské schopnosti stal vzorem středověkého rytíře, jeho osobnost byla součástí mnoha hrdinských eposů po celé západní Evropě. Popisuje jeho život od dětství přes dobývání až po smrt. V tomto díle v osobě Alexandra Makedonského poznáváme krále Přemysl Otakara II. (použití alegorie, skrze kterou lze poznat král i doba a poměry ve společnosti). Toto dílo bylo velmi oblíbené, proto bylo často opisováno (opisovači někdy přidávali a ubírali některé pasáže, proto je známo v několika verzích). Tento hrdinský epos obsahoval asi 9000 veršů (zachovala se pouze třetina). Autor je neznámý, usuzuje se, že šlo o vysoce postaveného inteligentního a vlasteneckého šlechtice.

Dalimilova kronika (Kronika tak řečeného Dalimila) - nejstarší česky psaná veršovaná kronika kolem roku autor je anonymní (nižší šlechtic) vlastenec podporující u čtenáře národní zájmy - Václav Hájek z Libočan (16. století) ji omylem přisoudil opatovi Dalimilovi Mezeřickému

OBSAH V úvodu autor vypočítává zdroje, ze kterých vycházel. Nejvýše hodnotí dnes neznámou kroniku z Boleslavi, ze které hodně čerpal. Zřejmě šlo o nedochovaný opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí, např. O Libuši, O Přemyslovi. Dále autor čerpal z latinské legendy O svatém Václavovi a svaté Ludmile a z ústního podání kmenových, místních a erbovních pověstí. Pojednává o erbech českých šlechticů a o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému. Kronika obsahuje celkem 106 kapitol. Na začátku líčí stavbu babylónské věže, následující boží trest, zmatení jazyků a rozchod lidí do různých částí světa. Pokračuje chronologicky řazenými příběhy z historie Čech počínaje osídlením našeho území praotcem Čechem, pověstmi o Libušině proroctví, o Přemyslu Oráčovi a o Dívčí válce. Končí v období vlády Jana Lucemburského v roce svého dopsání (1314), existuje ale i několik pozdějších dodatků (zejména z let 1315 a 1316), které však patrně nenapsal původní autor.

Ukázka: POVĚST O PRAOTCI ČECHOVI … I vece Čech k svému sboru: „Podejděm pod tuto hóru! Dětem a skotu otpočinem a snad sě tuto s túhú minem.“ Zajtra u pravé zóře by Čech sám sedm na tej hóře, s niež všichnu zemi ohleda a dále jim jíti neda řka: „Mámy zemi po své vóli, budú nem sde plni stoli, zvěři, ptákóv, rýb, včel dosti, ot nepřátel dosti tvrdosti.“ Jako by sě dnes na púšči stalo, kdežto by jim nic nepřěkážalo. Ale s té hory na zemi zřechu, pro to tej hóřě Říp vzděchu…