Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Panovníci Českých zemí vypracoval: Lukáš Salivar Prosinec 2003 Ozvučení hudbou provedl 1.5.2010 : Aktualizace.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Panovníci Českých zemí vypracoval: Lukáš Salivar Prosinec 2003 Ozvučení hudbou provedl 1.5.2010 : Aktualizace."— Transkript prezentace:

1

2 Panovníci Českých zemí vypracoval: Lukáš Salivar Prosinec 2003 Ozvučení hudbou provedl : Aktualizace : JaninaS

3 Hlavní nabídka Obsah O prezentaci

4 Tato prezentace byla vytvořena jako pololetní seminární práce do předmětu IVT při Gymnáziu v Novém Jičíně studentem Lukášem Salivarem. Textové materiály byly čerpány převážně z internetových stránek a Portréty poskytla CD encyklopedie „Panovníci českých zemí.“ Obsah Hudbu Karla Svobody (Jede král) a Bedřicha Smetany (Vyšehrad – z cyklu Má vlast) pro potřebu prezentace upravil a v květnu 2010 doplnil Slavomír Bureš alias Zpět

5 Obsah 1. Sámo(623-4 – 658-9) Sámo(623-4 – 658-9) 2. Mojmír (kolem 830 – 846)Mojmír (kolem 830 – 846) 3. Rastislav ( )Rastislav ( ) 4. Svatopluk (870– 894)Svatopluk (870– Mojmír II. (894 – 907)Mojmír II. (894 – 907) 6. Bořivoj (kolem 870 – 894)Bořivoj (kolem 870 – 894) 7. Spytihněv I (894 – 914)Spytihněv I (894 – 914) 8. Vratislav I (915 – 921)Vratislav I (915 – 921) 10. Sv. Václav (922-5 – 929 či 925)Sv. Václav (922-5 – 929 či 925) 11. Boleslav I. (929 či )Boleslav I. (929 či ) 12. Boleslav II. ( )Boleslav II. ( ) 13. Boleslav III., (999 – 1002)Boleslav III., (999 – 1002) 14. Vladivoj (1002 – 1003)Vladivoj (1002 – 1003) 15. Boleslav Chrabrý(1003–1004)Boleslav Chrabrý(1003–1004) 16. Jaromír ( )Jaromír ( ) 17. Oldřich (1012 –, 1034)Oldřich (1012 –, 1034) 18. Břetislav I. (1034 – 1055)Břetislav I. (1034 – 1055) 19. Spytihněv II. (1055 – 1061)Spytihněv II. (1055 – 1061) 20. Vratislav II. (1061 – 1092)Vratislav II. (1061 – 1092) 21. Konrád I. Brněnský (1092 )Konrád I. Brněnský (1092 ) 22. Hlavní nabídka Břetislav II. (1092 – 1100) Bořivoj II. (1101 – 1107) Svatopluk (1107 – 1109) Vladislav I. ( ) Soběslav I. (1125 – 1140) Vladislav II. (1140 – 1172) Bedřich (1172 – 1173, 1178 – 1189) Soběslav II. (1173 – 1178) Konrád II. Ota (1189 – 1191) Václav (1191 – 1192) Jindřich Břetislav (1193 – 1197) Vladislav Jindřich (1197) Přemysl I. Otakar (1197 – 1230) Václav I. (1230 – 1253) Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) Václav II. (1283 – 1305) Václav III. (1305 – 1306) Rudolf Habsburský (1306 – 1307) Jindřich Korutanský (1307 – 1310) Jan Lucemburský (1310 – 1346) Karel IV. (1346 – 1378) Václav IV. (1378 – 1419) Zikmund Lucemburský( ) Albrecht Habsburský (1437 – 1439Albrecht Habsburský (1437 – 1439) Ladislav Pohrobek (1453 – 1457Ladislav Pohrobek (1453 – 1457) Jiří z Poděbrad (1458 – 1471) Matyáš Korvín (1469 – 1490) Vladislav Jagellonský(1471 – 1516) Ludvík Jagellonský (1516 – 1526) Ferdinand I. (1526 – 1564) Maxmilián II. (1564 – 1576) Rudolf II. (1576 – 1611) Matyáš ( ) Friedrich Falcký (1619 – 1620) Ferdinand II. (1620 – 1637Ferdinand II. (1620 – 1637) Ferdinand III. (1637 – 1657Ferdinand III. (1637 – 1657) Leopold I. (1657 – 1705) Josef I. (1705 – 1711) Karel VI. (1711 – 1740) Marie Terezie (1740 – 1780) Josef II. (1780 – 1790) Leopold II. (1790 – 1792) František I. (1792 – 1835) Ferdinand V. (1835 – 1848) František Josef I.(1848 – 1916) Karel I. (1916 – 1918) Tomáš Garrigue Masaryk (1918 – 1935) Edvard Beneš (1935 – 1938, 1940 – 1945, 1945 – 1948) Emil Hácha (1938 – 1939, 1939 – 1945) Klement Gottwald (1948 – 1953) Antonín Zápotocký (1953 – 1957) Antonín Novotný (1957 – 1968) Ludvík Svoboda (1968 – 1975) Gustav Husák (1975 – 1989) Václav Havel (1989 – 2003) Václav Klaus ( ) Miloš Zeman (2013 – současnost)

6 Sámo V 7. století se slovanské kmeny usazené na našem území musely bránit nájezdům kočovných Avarů z oblasti dnešního Maďarska. V té době, zřejmě v čele menší ozbrojené družiny, zavítal do těchto končin i franský kupec Sámo, který se někdy v roce postavil do čela slovanských kmenů a uštědřil Avarům zdrcující porážku. Stanul pak v čele mohutného kmenového svazu, který autor tzv. Fredegarovy kroniky (jediného pramene, který přináší o Sámovi zprávy) neváhal označit jako říši. Kde ovšem přesně Sámova říše ležela (v Čechách, na Moravě či v blízkém okolí) a kde bylo její centrum, zatím nelze stanovit. Stejné je to s proslulým Vogastisburkem, u něhož Sámo slavil další vítězství, tentokrát nad mocným franským králem Dagobertem. V každém případě odražením franského útoku Sámo posílil svou moc natolik, že se mu poddali i srbští Slované sídlící na severozápad od našich hranic při Labi. Podle kronikáře si Sámo rychle osvojil slovanské mravy, pojal 12 manželek (zřejmě dcer nejmocnějších předáků) a měl 27 synů. Když roku 658 umírá, zůstává jeho říše - první velký státní útvar západních Slovanů - nepokořená. Dlouho však smrt svého tvůrce nepřežila a na dalších 150 let pak zprávy o našem území zcela mizí. Portrét Obsah

7 Mojmír I. Po pádu Sámovy říše v polovině 7. století na celých 150 let mizí zprávy o našem území. Teprve rozmach franské říše za Karla Velikého, který posunul její hranice až do naší těsné blízkosti, přináší změnu. Nejprve se dozvídáme o tažení Karla proti Čechám (805 a 806) a roku 822 franské anály poprvé zmiňují i Moravany. V té době tu asi byl už dokončen sjednocovací proces mezi kmeny. Záhy poté - roku vystupuje na historickou scénu i první nám známý moravský panovník Mojmír I., předpokládaný zakladatel dynastie, která vládla Velké Moravě tři čtvrtě století. Kníže Mojmír I. byl nesporně schopný panovník, který udržoval přátelské styky s franskou říší (zřejmě uznával její formální nadvládu) a podporoval šíření křesťanství na Moravě. Asi roku 833 vypudil ze sousedního Nitranského knížectví jeho vládce Pribinu a spojil jeho území s Moravou. Pribina se uchýlil ke správci franské marky, ale protože byl dosud pohan, marně se domáhal franské pomoci proti Mojmírovi. Zdá se, že i v dalších letech dokázal využít Mojmír příznivé situace (zejména když došlo k dělení franské říše) a rozšířil území svého státu o oblast mezi řekami Dyjí a Dunajem. V každém případě, když po jeho smrti roku 846 byl za franské účasti dosazen na knížecí stolec Mojmírův synovec Rastislav, přejímal upevněný stát, který se měl záhy změnit ve skutečnou středoevropskou říši. Portrét Obsah

8 Rastislav Roku 846 dosedl na moravský knížecí stolec synovec Mojmíra I. kníže Rastislav. Stalo se tak za pomoci východofranského vojska, ale nový panovník, sotva upevnil doma svou moc, usiloval o odstranění franského vlivu. Od roku 850 dokonce přestal posílat své posly na říšské sněmy, omezil a pak i zakázal činnost franským kněžím a na svém území ochotně přijímal uprchlíky a odbojníky z říše. Obtíže východofranské říše (povstání Čechů a poté Srbů) dopřály Rastislavovi nutný čas, aby se dobře připravil na nevyhnutelný střet s nepřítelem. A když Ludvík Němec roku 855 na Moravu zaútočil, ustoupil Rastislav sice až k hradbám své hlavní pevnosti, ale poté pronásledoval ustupující franské vojsko až za Dunaj a poplenil zdejší území. Potíže na západní hranici svého soupeře využil Rastislav o pět let později, napadl knížete Pribinu v Blatenském knížectví a na jeho místo dosadil zřejmě poslušnějšího syna Kocela. Ludvík Němec se nakonec proti rostoucí moci Velké Moravy neváhal spojit s pohanskými Bulhary. A tehdy se Rastislav znovu projevil jako obratný politik. Když nepomohla jeho dřívější prosba, aby papež vyslal na Moravu misi, která by vychovala vlastní moravské duchovenstvo, obrátil se s toutéž žádostí na byzantského císaře Michala III. Výsledkem bylo vyslání Konstantina a Metoděje, jejichž činnost - vytvoření písma, užití staroslověnštiny jako církevního jazyka i výchova kněží - měla zásadní význam jak pro Velkou Moravu, tak pro všechny slovanské národy. Nic na tom nezměnil ani další útok Ludvíka Němce roku 864. Tentokrát sice oblehl Rastislava v pevnosti Děvín a došlo k jednání, při kterém musel moravský kníže uznat nadřazenost říše a povolit i návrat franských kněží, ale mise řeckých bratrů ještě po tři roky pokračovala a stačila vychovat dost žáků a nástupců. Mír z roku 864 tedy nemohl Ludvíka Němce uspokojit. Svědčí o tom ostatně nové tažení z roku 869. Tehdy se franské vojsko dostalo znovu až k "nevýslovné Rastislavově pevnosti", ale tu nedobylo a jádro moravského vojska zůstalo nedotčeno. Navíc papež konečně schválil Metoděje arcibiskupem, a tak se zdálo, že Rastislavovy snahy o naprostou nezávislost Moravy se naplnily. A tu vyvstal nečekaně nový nepřítel - vlastní synovec Svatopluk se nejprve dobrovolně i s Nitranskem, kterému vládl, poddal Frankům, poté zrádně zajal svého strýce a v poutech ho vydal nepřátelům. Ludvík Němec nechal knížete postavit před soud a dal ho oslepit. Nešťastný Rastislav pak zůstal až do konce života uvězněn v kterémsi bavorském klášteře. Portrét Obsah

9 Svatopluk Moravský Svatopluk, synovec knížete Rastislava a původně údělný kníže Nitranský, byl "udatným a u sousedních kmenů obávaným mužem„ Trůn získal tak, že se spojil s Moravany a s jejich pomocí porazil Franky. Svatopluk úspěšně odrazil i další útoky východofranské říše, a navíc se mu podařilo dosáhnout znovuobnovení arcibiskupství na Moravě, když po papežově zákroku byl propuštěn vězněný Metoděj. Za Svatoplukovy vlády v letech dosáhla Velká Morava největšího rozsahu: už asi roku 874 získala dosud víceméně samostatná území na severu Moravy (Holasicko, Opavsko), Slezsko a záhy poté i Vislansko a kontrolu nad Čechami. Svatoplukově říši se poddali i Polabští Slované a platili každoroční tribut. Velká Morava však zamířila své výboje i na jih - do Podunají a Potisí. V té době píší prameny o Svatoplukovi jako o králi a papež ho oslovuje jako "jediného milého syna", protože v něm viděl vítaného spojence proti císaři. Na samotné Moravě se však situace zkomplikovala Metodějovou smrtí. Místo Gorazda se zmocnil arcibiskupství Wiching, který dal vyhnat na 200 Metodějových žáků. Svatopluk byl sice v té době na válečné výpravě, ale jistě se to dělo s jeho tichým souhlasem. Panovník doufal, že latinská církev bude pro jeho záměry prospěšnější, ale v tom se pro svou dobu zmýlil. Na sklonku své vlády musel nakonec Wichinga, který proti němu neustále intrikoval s východofranským králem Arnulfem, vypudit. Vzdor tomu však stála velkomoravská říše - zejména když na společné schůzce roku 890 uznal Arnulf Svatoplukovu vládu nad Čechami - na vrcholu moci. Ovšem když roku 894 Svatopluk, "král moravských Slovanů, muž mezi svými nejmoudřejší a velmi lstivého ducha, dožil se posledních dnů", počal rychlý úpadek. Nejednotná, jen silou meče spojená území začala odpadat jedno po druhém a nástupce Svatopluka, jeho syn Mojmír II., ohrožovaný zároveň tlakem Maďarů i novými nájezdy východofranské říše, tomu nedokázal čelit. Portrét Obsah

10 Mojmír II. Nejstarší Svatoplukův syn Mojmír II. se dostal hned po svém nástupu na knížecí stolec v roce 894/5 do obtížné situace. Z východu hrozily vpády Maďarů, ze západu útok východofranského krále Arnulfa, od Moravy odpadávala dobytá a poplatná území (895 Čechy, 896 Polabští Slované a většina Pannonie) a zcela v souladu s legendou o "prutech Svatoplukových" se mladší bratr Mojmíra Svatopluk, vládnoucí v Nitransku, bouřil. (Zda měl Mojmír II. další bratry, není známo.) Mojmír II. sice dokázal načas zabránit rozpadu jádra Velké Moravy a vpádu východofranské říše, ale jeho snaha udržet připojená území už úspěšná nebyla. Proti sílícímu tlaku Arnulfa nakonec neváhal přijmout za spojence Maďary, a část jich dokonce usadil na svém území. Podařilo se mu nakonec vypudit z Nitranska i bratra Svatopluka, který se dobrovolně poddal Arnulfovi, a roku 899 znovu odrazil Franky i Bavory. Po Arnulfově smrti získal Mojmír II. papežovu podporu při obnově nezávislé moravské církve a roku 899/900 dostala Morava znovu arcibiskupa a tři biskupy. Zdálo se, že nebezpečí je zažehnáno, zejména když roku 901 uzavřel Mojmír mír s Bavory. Jeho důsledkem však byl konflikt s Maďary. Následujícího roku a ještě snad v roce 906 dokázal Mojmír II. maďarské vojsko porazit, ale roku 907, kdy došlo k bitvě mezi Bavory a Maďary u Bratislavy, se už prameny o Moravanech vůbec nezmiňují. Předpokládá se, že v té době už Mojmír II. zahynul a Morava byla do značné míry Maďary zpustošena. Třebaže velkomoravská říše zanikla, pokračuje dál církevní organizace a zřejmě i mojmírovská dynastie. Vždyť teprve roku 920 obsadili Maďaři Nitransko a od roku 925 jim byla poplatná Morava, odkud prchl jakýsi "hrabě Mojmír", snad poslední potomek dynastie Velké Moravy. Portrét Obsah

11 Bořivoj I. Jméno prvního historického Přemyslovce se poprvé objevuje roku 872, kdy spolu s dalšími pěti knížaty (Světislavem, Vitislavem, Heřmanem, Spytimírem a Mojslavem) bojoval proti Frankům. Čechy v té době ještě nebyly sjednoceny a Bořivoj vládl asi od roku 867 jen středočeskému území. Své postavení si upevnil sňatkem s Ludmilou, a zejména přijetím křtu na Moravě z rukou Metoděje. V té době byly Čechy pod vlivem Velké Moravy a Bořivoj se stal jakýmsi Svatoplukovým chráněncem, kterému podléhala i ostatní knížata v Čechách. Na svém sídle v Levém Hradci dal Bořivoj postavit první kostel v Čechách zasvěcený sv. Klimentu. Záhy však musel prchnout před povstáním, které vedl údajně jakýsi Strojmír. Svatopluk však svého chráněnce znovu přivedl do Čech a prvním činem znovunastoleného knížete bylo vybudování kostela P. Marie na vrchu Žiži, starém sněmovním poli nad Vltavou, kde měl stát i kamenný stolec, na němž byla odedávna nastolována knížata. Celé místo pak obehnal hradbou a přeložil sem své sídlo. Bořivoj tímto vynikajícím tahem zaručil fakticky svému rodu nástupnictví na knížecím stolci a stal se zároveň i zakladatelem Pražského hradu. Protože po Bořivojově smrti nebyli oba synové, Spytihněv a Vratislav, dospělí, ujal se vlády do roku 894 moravský Svatopluk, poté však zasedl na knížecí stolec další Přemyslovec - Spytihněv I. Portrét Obsah

12 Spytihněv I. Spytihněvovi, prvorozenému synu knížete Bořivoje a sv. Ludmily, bylo v době otcově smrti (888/889) asi čtrnáct let. Toho využil moravský Svatopluk, aby se sám ujal vlády v Čechách a - jak zaznamenávají anály - tuto skutečnost uznal dokonce i německý král Arnulf. Teprve roku 894, po smrti Svatopluka Moravského, získal knížecí stolec v Čechách Spytihněv, ale prameny nás informují ještě o dalším knížeti - jakémsi Vitislavovi - který snad vládl v jiné části Čech. Hned na počátku Spytihněvova panování se Čechy definitivně vymanily ze závislosti na velkomoravské říši, ale již roku 895 byl Spytihněv s dalšími českými knížaty donucen uznat svrchovanost Bavorů a s největší pravděpodobností i podřízenost Čech církevní diecézi v Řezně (býval proto v legendách označován za prvního křesťanského panovníka v Čechách, protože pokřtění Bořivoje Metodějem bylo zastáncům latinské liturgie proti mysli). Spytihněvovi se také připisuje založení rotundy na Budči, dalším významném středisku Přemyslovců vedle Prahy a Levého Hradce. Druhý historicky doložený Přemyslovec Spytihněv zemřel pravděpodobně bezdětný a vládu po něm převzal jeho mladší bratr Vratislav I. Portrét Obsah

13 Vratislav I. O druhorozeném synu knížete Bořivoje a sv. Ludmily se nedochovaly téměř žádné zprávy, a tak o životě a panování tohoto Přemyslovce můžeme říci jen velmi málo určitého. Snad roku 906 uzavřel sňatek s dcerou knížete slovanských Stodoranů Drahomírou a o rok později se mu narodil prvorozený syn Václav. Vlády v Čechách, či přesněji řečeno nad přemyslovským panstvím, se ujal po smrti svého bratra Spytihněva I. asi roku 915. Zřejmě ve stejném roce se mu narodil další syn, pozdější Boleslav I. O dalších dětech, synu Spytihněvovi a dceři Přibyslavě (je to jediná ze čtyř dcer, kterou známe jménem), nevíme téměř nic. Knížeti Vratislavu I. se připisuje stavba baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (poté ovšem mnohokrát přestavované), v níž také byl - spolu s některými dalšími Přemyslovci - po své předčasné smrti pochován a za nedospělého kněžice Václava se ujala vlády Drahomíra. Portrét Obsah

14 Svatý Václav – 1/2 Dosáhl zletilosti někdy v letech , patřil k neobyčejně vzdělaným panovníkům. ještě jako chlapec se učil na hradišti Budči latinskému písmu a pod vlivem kněze Pavla kaplana a důvěrníka kněžny Ludmily, z něho vyrostl člověk hluboce oddaný křesťanské víře. Přesto však byl dostatečně tvrdý a rozhodný, jak dokládají jeho první samostatné kroky. Aby uklidnil poměry v knížectví, vypověděl matku Drahomíru na určitý čas z Prahy a internoval ji na Budči Neméně důležité byly Václavovy zásahy do zahraniční politiky. Panovník pochopil, že se mocenská převaha v mocenských oblastech přesunula z Bavorska do Saska, a pod přímým vojenským tlakem silnějšího souseda se zavázal dovádět smluvně stanovený poplatek ( tzv. daň míru) Saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi. Vyhnul se tak přímému útoku a své zemi zachoval mír. Pevné spojenectví se Saskem vyjadřoval i nový kostel vybudovaný na pražském hradišti zasvěcený sv. Vítu, jehož rámě získal český vládce přímo od Jindřicha I. Původní rotunda byla později mnohokrát přestavována a ve 14. století vyrostla na jejím místě velkolepá gotická katedrála. Václavova činnost se však mezi Přemyslovci ani v řadách českých velmožů nesetkala s obecným souhlasem. v čele spiknutí, jehož cílem bylo vládnoucího knížete odstranit, se ocitl Václavův bratr Boleslav. Boleslav byl prudší povahy, bavil ho mnohem více luk a meč než cvičení ducha a čtení knih. Ludmila rozuměla jen Václavovi. Boleslavi však rozuměla jeho matka Drahomíra. pocházela z kmene polabských Stodoranů, který se nejdéle bránil nové křesťanské víře a tvrdošíjně lpěl na pohanských bozích. Zatímco Boleslav štval svého koně za jelenem, mlel kníže Václav pšenici, hnětl z mouky těsto a připravoval oplatky pro křesťanskou mši. zatímco Václav na Pražském hradě sledoval, jak narůstá zdivo svatovítského kostela, žil Václavův mladší bratr na hradě při severním labském břehu. Vratislav odkázal hrad i sousední kraj svému synu Boleslavovi, ten kázal uvnitř hradu postavit kostelík sv. Kosmy a Damiána. Když nadešel svátek těch, k jejichž cti byl kostelík zasvěcen, použil Boleslav příležitosti a pozval knížete Václava na svůj hrad. Věděl, že zbožný starší bratr neodřekne. chvíle k uskutečnění záměru nastala či 935. Tehdy dlel Václav u svého bratra na hradišti v Boleslavi (nyní Stará Boleslav). Cestou na raní mši jej překvapil Boleslav se svými bojovníky. V krátké potyčce Václav podlehl přesile a jeho mrtvé tělo zůstalo ležet před portálem kostela. Do celého spiknutí byl snad, jak naznačují dobová svědectví, zapojen i zdejší kněz, který panovníkovi znemožnil vstup do rotundy. To už se hrad Boleslavův probudil a všude panovalo vzrušení. Boleslavova družina pronásledovala bez milosti ty, kdo přijeli s knížetem Václavem, a pobíjela je na prahu nového dne. Onoho dne 28. září 935 bylo prolito tolik krve jako v boji s nepřítelem. PortrétPokračování Obsah

15 Svatý Václav – 2/2 Tři roky po Václavově smrti byly jeho tělesné ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele sv. Víta. postupem času začala česká společnost uctívat zavražděného knížete jako mučedníka a dosáhla jeho svatořečení, jež přispělo k zvýšení prestiže přemyslovského rodu. Osoba svatého Václava pak v průběhu 12. stol. přerostla v symbol české státnosti, v patrona české země a jejího věrného ideálního panovníka. Zpět Obsah

16 Boleslav I. Rozporuplný zjev Boleslava I. věrně charakterizuje 10. století, období, kdy byly položeny základy tisícileté české státnosti. Na knížecí stolec se dostal (roku 929 nebo 935) vraždou bratra sv. Václava (za což získal přídomek Ukrutný), jejíž skutečné motivy neznáme. Oč menší přízni kronikářů se těšil jako bratrovrah, o to více se zdůrazňuje jeho rozhodující podíl na upevnění raně středověkého českého státu. Využil k tomu především smrti císaře Jindřicha Ptáčníka v roce 936 (do stejné doby lze klást i založení Mladé Boleslavi), aby se osamostatnil od vlivu říše. Svou válečnou zdatnost pak ukázal během 14 let bojů s císařem Otou I., kdy dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Po vyčerpávajících bojích v červenci 950 uzavřel s Otou příměří a přijal lenní závazek k říši. To spolu s pochopením významu křesťanství znamenalo hráz rozpínavosti německé říše, na níž byl český kníže závislý jen formálně. Roku 955 české vojsko pomohlo císaři definitivně odrazit maďarské nájezdy ve slavné bitvě na řece Lechu u Augsburgu. Výsledkem Boleslavovy expanzívní politiky bylo připojení Moravy a Krakovska k českému státu. Čechy se povznesly i hospodářsky, právě Boleslav I. nechal v Praze razit první doložené české mince - stříbrné denáry. Na sklonku života postřehl Boleslav slabinu českého státu - závislost na řezenské církevní diecézi. Jednal proto s papežem o zřízení pražského biskupství, ale výsledků se dočkal až jeho syn a nástupce Boleslav II. Portrét Obsah

17 Boleslav II. Boleslav II., "muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených...", jak ho opěvoval Kosmas, nastoupil vládu zřejmě v roce 972 v situaci politicky velmi příznivé. S Polskem díky dynastickým svazkům, ale i s říší panovaly přátelské vztahy a na slavném říšském velikonočním sněmu v Quedlinburku sklidil kníže plody otcovy politiky - bylo zřízeno pražské biskupství. Boleslav sám nebyl schopen pochopit rozhodující momenty středoevropské politiky. Dávné vztahy k Bavorsku ho vedly k podpoře Jindřicha II. Bavorského proti císaři ve sporu o dědictví švábské. Zkomplikovaly se i vnitřní poměry po smrti prvního biskupa Dětmara, když se jeho nástupcem stal Vojtěch, zastánce reformních snah clunyjských, muž evropského rozhledu a člen mocného rodu Slavníkovců, ovládajícího severovýchodní Čechy. Po smrti Slavníka se dostal do čela rodu ambiciózní Vojtěchův bratr Soběslav. Po roztržce s knížetem musel biskup dvakrát opustit zemi a problémy se Slavníkovci se Boleslav II. rozhodl vyřešit jednou provždy. Stalo se tak roku 995. Tehdy Boleslav využil toho, že slavníkovská družina v čele se Soběslavem byla za hranicemi, jeho vojsko dobylo Libici nad Cidlinou a zbylé Slavníkovce 28. září, v den sv. Václava, vyvraždilo. Sjednocení Čech tím bylo definitivně dovršeno, ale rychle se blížícímu úpadku Boleslav stejně nezabránil. Po smrti přemyslovské princezny Doubravky, manželky prvního Piastovce Měška, se zkalily vztahy s Polskem a nedlouho po smrti Boleslava II. český stát upadl tak, že se polský panovník Boleslav Chrabrý zmocnil nejen Krakovska a Moravy, ale načas dokonce i samotných Čech. Portrét Obsah

18 Boleslav III. Málokterý přemyslovský panovník měl tak špatnou pověst u svých současníků i potomků jako Boleslav III., nejstarší syn Boleslava II., který se stal knížetem po otcově smrti roku 999. Jeho krátké a neslavné panování bylo ve znamení hlubokého úpadku teprve nedávno sjednoceného českého státu. Boleslav svou vládu zahájil tím, že jednoho bratra - Jaromíra - dal vyklestit, zatímco druhému - Oldřichovi - usiloval rovnou o život. Nakonec se oba bratři spolu s matkou spasili útěkem k německému králi Jindřichu II. Boleslavova zvůle vyvolala nakonec roku 1002 v Čechách povstání, v jehož čele stál rod Vršovců. Tentokrát prchal ze země Boleslav a nakonec našel útočiště u svého bratrance, polského knížete Boleslava Chrabrého. Protože jeho nástupce v Čechách kníže Vladivoj záhy zemřel (1003), uvedl Boleslav Chrabrý svého chráněnce znovu na knížecí stolec. Boleslav III. přitom slíbil odpuštění všem svým odpůrcům, ale hned na hostině na usmířenou rozpoutal nové krveprolití: vlastní rukou zabil svého zetě z rodu Vršovců a celý rod přikázal vyvraždit. Vzápětí se však stal obětí stejné proradnosti. Přijal přátelské pozvání Boleslava Chrabrého, ale ten ho dal oslepit a uvěznit kdesi v Polsku a sám se zmocnil vlády v Čechách. Slepý vězeň pak přežil svého věznitele i oba své bratry, až konečně ode všech zapomenut a "od nikoho neželen i umřel". Portrét Obsah

19 Vladivoj Krátké a neslavné panování knížete Vladivoje začalo vyhnáním Boleslava III. roku Na knížecí stolec si mohli činit nárok především dva Boleslavovi bratři - Jaromír a Oldřich. V té době už těžko mohl někdo konkurovat Přemyslovcům, a proto se historikové domnívají, že k tomuto rodu patřil i Vladivoj, třebaže byl povolán na trůn z Polska. Jisté je, že se kníže zřejmě necítil příliš silný, a tak se v listopadu 1002 rozejel za německým králem Jindřichem II. do Řezna a požádal o udělení země v léno. Král mu s radostí vyhověl, o lenní svrchovanost nad Čechami němečtí panovníci vždy usilovali a teď jim spadla snadno do klína. Ale Vladivojovi ani to nepomohlo, "vždy žízní trápen byl tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl..." a již počátkem roku 1003 se upil k smrti - "roku osudného a hojnějšího na státní převraty a bouře, nežli kterýkoliv jiný v dějinách českých," napsal právem F. Palacký, neboť v krátkém čase se u moci vystřídal Jaromír, polský Boleslav Chrabrý a znovu kníže Jaromír. Portrét Obsah

20 Boleslav Chrabrý Syn prvního Piastovce Měška a české princezny Doubravky se ujal vlády v Polsku roku 992. Na jeho dvoře našli útulek Slavníkovci, kteří přežili vyvraždění svého rodu: bratři Vojtěch, Radim a Soběslav. Byla to úcta ke sv. Vojtěchu, která Boleslava Chrabrého sblížila s císařem Otou III., což umožnilo naplnit polskému knížeti jeho ambice. Po smrti Boleslava II. využil zmatků v Čechách a dobyl Krakovsko. Poté na slavné pouti císaře Oty III. v roce 1000 do Hnězdna získal zřízením arcibiskupství vlastní církevní organizaci, která měla napomoci vybudování velké slovanské říše pod jeho hegemonií. Rozepří mezi Přemyslovci Boleslavem III. a jeho bratry Jaromírem a Oldřichem rázně využil - zajal a oslepil Boleslava a na knížecí stolec prosadil svého pretendenta Vladivoje. Po jeho brzké smrti v letech sám opanoval Čechy, kde zůstal Přemyslovcům věrný jen Vyšehrad. Nový německý král Jindřich nabídl Boleslavovi Chrabrému Čechy a Moravu v léno, ale ten odmítl - cítil se už dost silný i na roztržku s říší. Jindřich ho válečnou výpravou, které se účastnili i Jaromír s Oldřichem, vypudil z Čech, když - jak píše Kosmas - "sám kníže jen stěží s málo muži vyvázl". Tím skončila jeho vláda v Čechách, ale Moravu získali Přemyslovci zpět až po mnoha letech (někdy kolem 1029). Nakonec po dlouhých bojích složil Boleslav Chrabrý vasalskou přísahu říši, protože potřeboval volné ruce při výbojích na východě proti Kyjevské Rusi. Po smrti Jindřicha se Boleslav sám roku 1025 korunoval na polského krále, aby vyjádřil své suverénní postavení, ale krátce nato zemřel. Portrét Obsah

21 Jaromír Málokterý Přemyslovec měl tak pohnutý osud jako druhorozený syn Boleslava II. - Jaromír. Jeho tragédie se začala roku 999 po smrti otce, kdy se vlády ujal starší bratr Boleslav III. Z obavy o knížecí stolec dal kníže totiž Jaromíra vyklestit a dalšímu sourozenci - Oldřichovi - usiloval o život. Oba bratři spolu s matkou prchli do Německa ke králi Jindřichovi II. Po pádu Boleslava III. a smrti jeho nástupce Vladivoje se roku 1003 dostává Jaromír poprvé na knížecí stolec. Vzápětí musel prchnout před polským králem Boleslavem Chrabrým, který nakrátko opanoval Prahu. S pomocí Jindřicha II. Jaromír Poláky vypudil a roku 1004 se stal znovu knížetem. Od té doby ho prý bylo neustále vidět na válečných výpravách po boku Jindřicha II., ale nakonec se svou "přílišnou věrností sám zničil". V jeho nepřítomnosti vypuklo v Čechách povstání, do jehož čela se postavil Oldřich. Jaromír se obrátil o pomoc k Jindřichu II., ale ten ho dal uvěznit a potvrdil na stolci Oldřicha. V žaláři v dalekém Utrechtu si pobyl Jaromír až do roku Tehdy nový německý král Konrád II., kterému se nelíbila příliš samostatná Oldřichova politika, Jaromíra propustil, dosadil ho na český stolec a Oldřicha zajal. Oldřichovi se však podařilo stav zvrátit: Konrád mu vrátil svobodu i vládu, třebaže ztenčenou (Jaromír měl dostat úděl v Čechách, syn Břetislav Moravu). Oldřich vše slíbil, ale po návratu do Čech dal Jaromíra zajmout a oslepit. Teprve po brzké Oldřichově smrti se roku 1034 slepý, zmrzačený a zubožený Jaromír znovu ujímá vlády. Tehdy povolal svého synovce Břetislava a dobrovolně mu předal vládu nad Českým knížectvím. Ani to mu však nezachránilo život. Již následujícího roku byl totiž - jak píše Kosmas - potupně zavražděn, "když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho (vrah) ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních". Portrét Obsah

22 Oldřich Nejmladší syn Boleslava II. po úmrtí svého otce roku 999 sám jen o vlásek unikl smrti, kterou mu chystal jeho nejstarší bratr, nový kníže Boleslav III. Spolu s matkou a zmrzačeným bratrem Jaromírem se Oldřich spasil jen rychlým útěkem do Německa ke králi Jindřichu II. Tyto trpké zkušenosti formovaly Oldřichovu povahu. Do Čech se vrátil Oldřich definitivně roku 1004, kdy Jaromír zasedl na knížecí stolec. Dynastii Přemyslovců v té době hrozilo vymření - Boleslav III. byl vězněn v Polsku, Jaromír děti mít nemohl a také manželství Oldřicha bylo bezdětné. A tehdy se prý vracel Oldřich jednou z lovu a uviděl krásnou Boženu, jak "pere roucho u studánky", a zahořel k ní takovou láskou, že ji pojal za ženu "staré manželství však nerozvázavše". Z nového sňatku se mu narodil syn Břetislav a jen díky tomu rod nevymřel. Roku 1012 vypuklo v Čechách povstání proti Jaromírovi, Oldřich se postavil do jeho čela a stal se knížetem. Podařilo se mu upevnit český stát i knížecí moc a dobýt i území Moravy (mezi lety ) ovládané Poláky. Jeho pokus připojit také západní Slovensko ztroskotal na odporu německého krále, ale Morava - kde za něj vládl syn Břetislav - už zůstala definitivně součástí českého státu. Nezkrotnou povahu i způsob, jakým jednal Oldřich se svým okolím, dobře ilustruje jmenování Šebíře pražským biskupem. Kosmas vypravuje, že Šebíř si své jmenování vysloužil tím, že uměl knížeti dobře posloužit a připravit mu "lahodné zákusky" z kančí oháňky. Roku 1033 došlo k novému střetu s římskoněmeckou říší, když Oldřich odmítl pomoc králi Konrádu II. při tažení do Polska. Konrád Oldřicha zajal a vládu v Čechách svěřil znovu Jaromírovi. Oldřich se naoko podrobil a slíbil vládu nad přemyslovským panstvím rozdělit - Jaromírovi vyčlenit úděl v Čechách, Břetislavovi postoupit Moravu. Jakmile se však vrátil na jaře 1034 do Čech, Jaromíra zajal a oslepil a Břetislav před rozzuřeným otcem prchl raději do ciziny. Oldřich tak nevybíravým způsobem obnovil svou vládu, ale zároveň zmařil Konrádovy plány na oslabení přemyslovského státu. Záhy poté však při bohaté tabuli, "jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle zemřel". Portrét Obsah

23 Břetislav I. Břetislav nemínil pokračovat v kolísavé politice Oldřicha vůči říši, pochopil, že dobrý vztah bude ku prospěchu oběma stranám. Dokazuje to i výběr manželky Jitky, sestry Oty Bílého, potomního švábského vévody, a dcery Jindřicha, markraběte nordgavského z rodu Babenberků, kterou unesl z kláštera ve Svinibrodu. Po smrti otce mu slepý strýc Jaromír (1035) předal vládu a kníže přijal na sněmu v Bamberku od římského krále Konráda Čechy v léno. Roku 1039 uskutečnil válečnou výpravu do Polska, aby odčinil příkoří utrpěná od dob Boleslava Chrabrého a připojil území za moravským pomezím, jež za doby Boleslavů patřilo Přemyslovcům. Dobyl Krakov, kde získal ohromnou kořist, a rozhodl se táhnout dále. Padla Poznaň, posádka mocného hradu Hedč se mu vzdala, a nakonec téměř bez boje dobyl Hnězdno, kde ukořistil ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a mučedníků Pěti bratří, ale také obrovské poklady. Zde vydal tzv. Břetislavova dekreta, v nichž se spolu se svou družinou zavázal dodržovat v Čechách svátost manželskou, stíhat vraždy, potírat opilství v krčmách, zachovávat církevní předpisy o zákazu práce v neděli a svátcích, pochovávat mrtvé ve svěcené půdě na hřbitovech. Polskou stížnost u papežské kurie čeští vyslanci uplatili částí kořisti a Břetislav jako pokání musel postavit kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi. Horší to bylo s novým římským králem Jindřichem III., kterému se rostoucí moc Břetislava nezamlouvala. Vytáhl hned v létě 1040 s velkou válečnou výpravou dvěma proudy do Čech: ze severu vedl vojska míšeňský markrabí Ekkehard a mohučský arcibiskup Bardo, z jihu sám Jindřich. Břetislav nejprve porazil Jindřicha a zajal mnoho říšských hrabat. Pak se obrátil na sever a zahnal i Ekkeharda, kterému umožnil proniknout do země zrádný správce hradu Bíliny Prkoš. Ten byl za trest oslepen a s osekanými údy byl zmučený utopen v Bílině. Následujícího roku byl Jindřich při novém tažení opatrnější, obešel hraniční záseky, hrozně poplenil zemi a oblehl Břetislava v Praze. Biskup Šebíř přeběhl k císaři a Břetislav, když zvážil situaci, se nakonec podrobil. Za to obdržel v léno Čechy, Moravu a Slezsko. S Jindřichem pak dvakrát úspěšně táhl proti Uhrům. Za třetí výpravy onemocněl a brzy poté zemřel. Před smrtí ještě s ohledem na svých pět synů upravil nástupnický řád - na stolec měl nastupovat vždy nejstarší žijící Přemyslovec (tzv. seniorát) Portrét Obsah

24 Spytihněv II. Nejstarší syn knížete Břetislava I. byl podle Kosmova podání "muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smolu, vousy dlouze splývající, tvář veselou...". Už jako devítiletý se ocitl jako rukojmí v římskoněmecké říši, kde s ním navíc přes jeho urozený původ nejednali příliš šetrně. Naštěstí po porážce Jindřicha III. při tažení do Čech mladého kněžice vyměnili za zajaté německé pány, ale i tak si prý odnesl Spytihněv nenávist ke všemu německému. Když dovršil 17 let, otec mu svěřil vládu nad olomouckým údělem. Před svou smrtí ho Břetislav povolal do Čech, aby jako prvorozený zasedl na knížecí stolec, zatímco Moravu rozdělil mezi další tři syny a poslední Jaromír byl určen pro duchovní dráhu. Kosmas traduje, že hned po svém nástupu - roku dal Spytihněv vyhnat všechny Němce (včetně své matky Jitky) ze země, ale dochované listiny dokazují, že tomu tak zcela nebylo. Zato je jisté, že se Spytihněv nechtěl dělit o vládu nad knížectvím se svými bratry. Vytáhl na Moravu, odkud Vratislav (II.) prchl do Uher, zatímco další bratři se podrobili a vrátili se na Pražský hrad, kde jim Spytihněv II. přidělil dvorské hodnosti, ale celou zemi spravoval sám. Až později ho uherský král smířil s Vratislavem, kterému roku 1059 dokonce vrátil olomoucký úděl. Spytihněv proslul mj. jako horlivý podporovatel církve, položil základy nového chrámu na Pražském hradě, současně se problematickým způsobem zapsal do dějin Sázavského kláštera, odkud vypudil mnichy slovanského ritu a nahradil je mnichy ritu latinského. Spytihněv také velmi usiloval o královskou korunu a snažil se pro své plány získat papeže. Nakonec se však musil spokojit s tím, že se mu dostalo jen biskupské mitry jako symbolu suverénního knížete. Po šesti letech panování ve věku 30 let Spytihněv náhle zemřel a na knížecí stolec nastoupil jeho mladší bratr Vratislav II. Portrét Obsah

25 Vratislav II. Druhorozený syn Břetislava I. se ujal vlády po smrti staršího bratra Spytihněva roku Mladším bratrům Konrádovi a Otovi určil úděly na Moravě, zatímco Jaromír se měl stát podle otcovy vůle nástupcem biskupa Šebíře. Vratislav byl zásadový a prozíravý politik a skvělý válečník, ale také muž "prchlivý a mstivý". Byl nejvěrnějším spojencem císaře Jindřicha IV. v jeho bojích s papežem a německými knížaty. Císař mu dokonce udělil Rakousy, které chtěl odebrat Leopoldu II. Babenberskému. A i když později jejich vztahy ochladly, nikdy od něj neodpadl. Podařilo se mu upravit poměr Čech k říši, jíž přestal odvádět prastarý poplatek, a zůstala jen symbolická povinnost vyslat 300 jezdců ke korunovační jízdě císaře do Říma. Na slavné synodě v Mohuči v dubnu 1085 obdržel za odměnu z rukou císaře královskou korunu. Korunován byl za českého i polského krále, třebaže jeho výboje v Polsku příliš úspěšné nebyly. Z Vratislavova působení v Čechách vystupuje nejvíc do popředí spor s bratrem Jaromírem, který se po smrti Šebíře stal přes odpor knížete pražským biskupem. Vratislav totiž roku 1063 moc biskupa silně omezil založením olomouckého biskupství, a navíc následujícího roku povolal zpět slovanské mnichy, vyhnané Spytihněvem ze Sázavského kláštera. Proti vládychtivému Jaromírovi směřovalo i založení kapituly vyšehradské, jež byla přímo podřízena papežské kurii, jak žádal Vratislav. Ohlas i za hranicemi vyvolal fyzický útok neurvalého Jaromíra na starého olomouckého biskupa Jana, takže na Vratislavovo naléhání papež vyslal do Čech legáta, aby spor urovnal. Vratislavova žádost ostatně vyhovovala kurii, usilující o centralizaci církve a o omezení samostatnosti církví zemských. Spor se táhl až do smrti Jaromíra roku 1090, pak již další pražští biskupové legitimitu olomoucké diecéze nezpochybňovali. V období ke konci života vedl Vratislav II. spory s nejbližšími příbuznými - bratrem Konrádem a synem Břetislavem (II.). Vratislav totiž po smrti bratra Oty zabral olomoucký úděl a vypudil z něj vdovu s dětmi, jichž se Konrád ujal. Pro urážku od otcova rádce zas odtáhl s větší částí bojovníků syn Břetislav při otcově tažení na Moravu. Vratislav nakonec raději volil usmíření, aby se bratr a syn proti němu nespojili, a souhlasil, že podle zásady seniorátu se stane jeho nástupcem Konrád místo jeho syna. Krátce nato zemřel nešťastnou náhodou po pádu z koně na lovu a byl pohřben ve vyšehradském kostele. Portrét Obsah

26 Konrád I. Brněnský Prostřední syn knížete Břetislava I. se stal ještě za panování otce - proslulého českého Achillea - údělným knížetem na Moravě (1054). Jeho bratr Spytihněv II. ho však ihned po svém nástupu na trůn (o rok později) údělu zbavil a přivedl do Prahy, kde mu svěřil dvorský úřad, aby ho měl pod dozorem. Teprve po nástupu dalšího z bratrů - Vratislava II. - získal znovu roku 1061 úděl na Moravě: znojemský a spolu s ním i brněnský (odtud jeho přízvisko). Tady vládl, většinou ve shodě s pražským knížetem, plných 31 let. Když však po smrti dalšího bratra Oty získal i úděl olomoucký, a tak vlastně ovládl roku 1087 celou Moravu, zdálo se to Vratislavu II. příliš nebezpečné. Roku 1090 pražský kníže tedy proti Konrádovi vytáhl do války a po dobytí Olomouce ho oblehl v Brně. Konráda zachránil jen rozkol, ke kterému došlo mezi Vratislavem II. a jeho synem Břetislavem (II.). V této situaci se podařilo Konrádově ženě zprostředkovat mír, když slíbila králi Vratislavovi II. poslušnost a zároveň mu připomněla, že zem, kterou plení, ne jejich, ale "jeho vlastní jest". Vratislav II. potom prohlásil dokonce Konráda za svého nástupce na pražském trůnu a ten ho na oplátku smířil s rozvaděným synem Břetislavem (II.). Když v lednu 1092 Vratislav zahynul, stal se Konrád skutečně novým vládcem přemyslovského panství, ale - jak praví Palacký - "nemáme co více vypravovat, a již v osmém měsíci po nastoupení vlády umřel". Na knížecí stolec v Praze pak nastoupil Břetislav II. Portrét Obsah

27 Břetislav II. Nejstarší syn krále Vratislava II. se poprvé připomíná roku Tehdy ho otec pověřil ostrahou hranic proti Sasům a mladý, nezkušený a lehkomyslný kněžic se nechal nepřítelem překvapit při koupání v řece. Většina jeho družiny zahynula, on sám vyvázl jen s lehčím poraněním. Když později spolu s otcem obléhal na Moravě Konráda I. Brněnského, jeden z královských předáků mu jeho poklesek z mládí připomněl a rozzuřený Břetislav ho za to dal zavraždit. Roztržka s otcem přerostla do hrozivých rozměrů, když Břetislav odtáhl se svou družinou nejprve do Hradce Králové, a pak dokonce ku Praze. Tehdy svolal Vratislav II. sněm a za svého nástupce - ve shodě se stařešinským řádem - nechal zvolit Konráda Brněnského, s kterým se usmířil. Konrád na oplátku zprostředkoval smír mezi otcem a synem, ale Břetislav přesto se svou družinou raději odešel do Uher. Po smrti otce a krátce poté i Konráda se však vrátil na uprázdněný trůn a od roku 1092 vládl jako český kníže. Hned následujícího roku vpadl do Polska a jeho zápas o Slezsko byl úspěšný. Pustošivé tažení na sever opakoval ještě roku Kosmas, jeho současník, hodnotil Břetislavovu vládu vlídnými slovy už proto, že se kníže postaral o vymýcení zbytků pohanství a také o definitivní vypuzení slovanských mnichů ze Sázavy, které nahradil mnichy latinské liturgie. Závěr Břetislavovy vlády však nebyl šťastný. Nejprve spolu s mladším bratrem Bořivojem (II.) táhl na Moravu, kde zbavil údělná knížata jejich panství (1097), a pak dokonce - v rozporu se stařešinským řádem i zvyklostmi - roku 1099 vyprosil u císaře Jindřicha IV. nástupnictví právě pro Bořivoje. Císař rád souhlasil, vždyť tak mohl zasahovat do záležitostí v Čechách. Rok nato Břetislava, když se vracel z lovu v křivoklátských lesích, najatý vrah probodl oštěpem a kníže na místě skonal. Kosmas sice píše, že požíval velké lásky u svého národa a že při jeho pohřbu plakali "kněží i lid, bohatí i chudí", ale jeho nemoudrým rozhodnutím o nástupnictví začínají vleklé boje o vládu v Čechách, i když z nich zpočátku vítězně vyšel Bořivoj II. Portrét Obsah

28 Bořivoj II. Druhorozený syn krále Vratislava II. byl roku 1081 vyslán v čele 300 rytířů do Itálie, aby pomohl císaři Jindřichovi IV. dobýt Řím. Čeští bojovníci potvrdili svou udatnost - jako první zdolali hradby Věčného města, ale do Čech se jich vrátilo jen devět. Po Vratislavově smrti se stal knížetem Bořivojův starší bratr Břetislav II. Ten před svou smrtí prosadil bez ohledu na stařešinský řád, aby se jeho nástupcem stal právě Bořivoj. Císař toto rozhodnutí podpořil, aby mohl snáze zasahovat do českých poměrů. Roku 1100 tak Bořivoj II. zasedl na knížecí stolec a potlačil pokus o vzpouru moravského údělného knížete Oldřicha Brněnského. Roku 1103 vytáhl kníže do Polska, kde se zamíchal do dynastických sporů, ale nakonec si nechal jen zaplatit výkupné a stáhl se zpět. O dva roky později musel čelit nové vzpouře, v jejímž čele stál další údělný kníže - Svatopluk z Olomouce. Vojsko i celá Praha tenkrát ještě pevně stály za Bořivojem. Svatopluk Olomoucký však užil lsti. Poslal k Bořivojovi svého rádce, který předstíral, že zběhl. Jakmile si získal důvěru knížete, přední Bořivojovy rádce označil za zrádce podplacené Svatoplukem. Bořivoj - "muž prostý, mírný, přívětivý, ale lehkovážný" - mu uvěřil, a tak si sám "neprozřetelně přesekal všechny silné větve, na nichž seděl". Není divu, že po likvidaci svých nejbližších přátel se dalšímu povstání Svatopluka v roce 1107 už neubránil a sotva spasil život útěkem. Hledal pak podporu u císaře Jindřicha V., který - zejména když Bořivoj neskrblil penězi - skutečně zasáhl v jeho prospěch. Zajal Svatopluka, ale ten slíbil císaři ještě větší sumu, a tak nakonec zůstal Bořivoj II. znovu osamocen. Teprve po Svatoplukově smrti (1109) se mohl znovu ucházet o vládu, ale přednost tentokrát dostal mladší bratr Vladislav I. za 500 hřiven stříbra zaslaných císaři. Bořivoj se tedy pokusil získat vládu násilím. Využil bratrova odjezdu a objevil se s "vojskem malým sice, ale dobře ozbrojeným" před Prahou. Přátelé ve městě mu otevřeli brány a bez boje padl i Vyšehrad, jehož kastelán si trpce povzdychl: "Běda tobě, ubohá vlasti, jsi tak neveliká, a přece máš na dvacet pánů..." Vladislav se však nemínil vzdát tak lehce. Rychle táhl zpět ku Praze a o pomoc požádal i císaře, který rád využil bratrovražedné války Čechů, v níž "otcové cedili krev svých synů a děti otců svých". Povolal oba bratry do svého ležení v Rokycanech a Bořivoje, aniž ho vyslechl, dal spoutat železy jako zločince a uvěznil ho až v Porýní. Z vězení ho propustili teprve roku 1115, a roku 1117 ho dokonce Vladislav I. povolal zpět do Čech a předal mu dobrovolně vládu. Bořivoj II. se snažil bratrovi odvděčit. Jako úděl mu svěřil celé území Čech na sever od Labe a o každém kroku se s ním radil. Tato shoda, svědčící dle Palackého o tom, že "srdce našich knížat nebyla ještě tak zdivočelá", však trvala jen tři roky. Z neznámých důvodů Vladislav I. roku 1120 Bořivoje znovu vypudil a ten o čtyři roky později zemřel ve vyhnanství v Uhrách. Portrét Obsah

29 Svatopluk Válečné ostruhy si vysloužil Svatopluk už roku 1103, kdy táhl na Polsko po boku knížete Bořivoje II. Tehdy se přesvědčil, že pražský kníže nevyniká bojechtivostí, a tak se rozhodl, že ho zbaví vlády. Roku 1105 táhl do Čech s menším vojskem, ale o to odhodlanějším, když si předtím zajistil krytá záda spojenectvím s Polskem i Uhry a zároveň poslal napřed množství vyjednavačů "ke všelikému pomlouvání, slibování a podplácení dobře vystrojených". Brány Prahy se mu však neotevřely, ba dokonce byl od "jedné služky stojící na hradbách nesmírně potupen", jak píše Kosmas, a tak odtáhl. O dva roky později však lstí své plány naplnil - poslal k Bořivoji II. svého důvěrníka, který předstíral, že přichází Svatopluka zradit. Přitom za Svatoplukovy spojence označil přední Bořivojovy rádce a pomocníky. Kníže si pak sám "podřezal nejsilnější větve" své moci, když část svých stoupenců sesadil, ostatní utekli a odvrátil se od něj i vlastní bratr Vladislav. V květnu 1107 tak Svatopluk snadno získal vládu a Bořivoj prchal ze země do Německa. Do hry se vložil císař Jindřich V., který Svatopluka zajal a propustil ho až za slib výkupného hřiven stříbra. Svatopluk však po návratu ze zajetí našel knížecí pokladnu zcela vyprázdněnou Bořivojem. Čechy teď doplácely na nesvornost Přemyslovců, protože Svatopluk vyždímal ze zubožené země dalších hřiven a za zbytek musel ručit jeho bratr jako císařův vězeň. Situaci obrátilo až tažení Jindřicha V. do Uher, při kterém žádal o Svatoplukovu pomoc. Český kníže se přidal s chutí - válka mu byla nadevše. Ale zatímco plenil Slovensko, na Moravu a do Čech vtrhli Poláci. Oddíly vedené Vršovci, které měly nápor odrazit, neuspěly, a tak se musel Svatopluk rychle vrátit. Polská vojska se mezitím stáhla a Svatopluk měl volné ruce, aby se pomstil Vršovcům, kteří byli knížeti trnem v oku již od nezdařeného tažení na Prahu roku Na sněmu, který kníže svolal po návratu z Uher v roce 1108, dal pokyn k jejich vyvraždění. Někteří byli zabiti před jeho očima, další vyvraždili Svatoplukovi lidé na Libici i jinde. To už Svatopluk znovu spěchal na Moravu, kterou v odvetu plenili Uhři. Při noční jízdě lesem mu větev vypíchla oko, a tak se musel vrátit zpět. Sotva se však rána zhojila, znovu byl v sedle. Strašlivě poplenil Slovensko a s kořistí táhl domů. Dlouho však nezahálel. V létě 1109 Jindřich V. udeřil na Polsko a Svatopluk nemohl na tažení chybět. Tady také našel svou smrt. Když se vracel za večerního soumraku z porady s císařem, k jeho družině se přidal neznámý jezdec, který mu v nenadálém okamžiku vrazil oštěp mezi lopatky takovou silou, že "vévoda padl z koně bezduchý". Vrah využil zmatku a uprchl, a tak se můžeme jen dohadovat, že šlo o pomstu některého z Vršovců, který přežil vyvraždění rodu. Portrét Obsah

30 Vladislav I. Třetí syn knížete a krále Vratislava II., o němž Palacký tvrdí, že byl "jistě v celé řadě Přemyslovců jeden z nejlepších a nejušlechtilejších..., nebylo v něm pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti, skvěje se udatenstvím, nemiloval předce války...", se ovšem poprvé ocitl v popředí roku 1107, kdy pomohl olomouckému údělníkovi Svatoplukovi svrhnout vlastního bratra Bořivoje II. Za odměnu měl od nového knížete slíbeno nástupnictví. Po zavraždění Svatopluka roku 1109 umožnily rozmíšky mezi bratry neúměrné zasahování císaře Jindřicha V. do českých záležitostí. Císař udělil v říjnu 1109 Čechy v léno Vladislavovi I. a pomohl mu proti Bořivojovi, který se s polskou pomocí zmocnil Prahy. Roku 1110 císař Bořivoje zajal. Vladislav nejprve tři roky držel v zajetí bratrance Otu, nakonec však pochopil, že bude muset uspokojit nároky příbuzných, a proto jim přidělil roku 1113 v zemi tradiční úděly. V roce 1117 dokonce předal vládu Bořivojovi, který se vrátil z exilu, a sám si ponechal jako úděl pouze území za Labem. To byl v té době vskutku nebývalý čin. Přátelská shoda mezi bratry skončila roku 1120, když se Vladislav znovu ujal vlády a bratra vyhnal. Oženil se s Richenzou z Bergu, s níž měl čtyři děti - nejstarší dceru Svatavu a tři syny: příštího krále Vladislava II. (předka královské linie Přemyslovců), Děpolda (zakladatele vedlejší větve Přemyslovců - Děpoldiců - která však nikdy nevládla) a Jindřicha. Portrét Obsah

31 Soběslav I. Soběslav, nejmladší syn krále Vratislava II., vystupuje poprvé na scénu roku 1107, kdy provázel svého svrženého bratra Bořivoje do polského vyhnanství. Spolu s ním a Boleslavem Křivoústým vpadl 1110 do Čech, ale pokus ztroskotal. Tehdy se však prý Soběslav přičinil o to, aby polská vojska zemi aspoň neplenila. Mírové jednání vedlo k usmíření panujícího knížete Vladislava I. s bratry a Soběslav dosáhl odpuštění i údělu, který mu byl vyměřen na Žatecku. Záhy však prudký Soběslav zabil Vladislavova rádce Vacka, jenž proti němu knížete popichoval. Musel se znovu spasit útěkem do Polska, ale na přímluvu Křivoústého se 1115 mohl vrátit a dostal jako úděl nejprve Hradecko a zanedlouho uprázdněné moravské úděly - Brněnsko a Znojemsko. Stav trval až do roku 1123, kdy kníže znovu Soběslava vypudil. Odpustil mu dva roky poté na smrtelném loži a na přímluvu královny-vdovy Svatavy, matky obou bratří. Krátce poté dosedl Soběslav na uprázdněný knížecí stolec ve shodě s "všeobecným přáním národa, jehož byl miláčkem". Ovšem o vládu usiloval, a to v souladu s nástupnickým řádem (seniorátem), i olomoucký Ota Černý, který se nakonec obrátil s žádostí o pomoc k císaři Lotharu III. Ten příležitost připoutat si více stát Přemyslovců přivítal. Nejprve povolal Soběslava na soud do říše, a když kníže odmítl, uprostřed zimy 1126 vtrhl s vojskem do Čech. Soběslav ho čekal u Chlumce. V bitvě, při níž Čechům podle dobových svědectví pomáhal sám sv. Vojtěch, utrpěl císař zdrcující porážku, Ota Černý padl a Lothar sám nebyl zajat jen díky velkorysosti Soběslava, který ho nechtěl přespříliš pokořit. Při vyjednávání císař potvrdil Soběslava na knížecím stolci a udělil mu titul nejvyššího říšského číšníka s právem hlasu při volbě německého panovníka (počátek kurfiřtského hlasu). Soběslav ho zase nechal se zbytkem vojska volně odejít. Mezi oběma panovníky navíc vzniklo doživotní přátelství. Soběslav, poté co upevnil svou vládu, "panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její". Silná Soběslavova vláda vyvolala rozsáhlé spiknutí, které však bylo odhaleno. Jeho původce dal vedle tradičního oslepení také "čtvrtit a lámat kolem", což byla v Čechách novinka. Ze spiknutí podezíral i biskupa Menharta, ale nic mu nakonec nedokázal. Kníže se také neopomenul účastnit válečných výprav, zejména po boku Lothara. Po jeho smrti přilnul ke Konrádovi III., kterého 1138 požádal, aby udělil Čechy v léno jeho synu Vladislavovi. A tak to, proti čemu sám na počátku vlády vystoupil, v zájmu rodové posloupnosti sám porušil. Své rozhodnutí si ještě pojistil na sněmu českých pánů v Sadské, ale po jeho smrti byl stejně českým knížetem zvolen šlechtou, která si nedala vzít svá privilegia, syn Vladislava I. - kníže a poté i král Vladislav II. Portrét Obsah

32 Vladislav II. Syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu nastoupil vládu po strýci Soběslavovi I., i když ten se snažil zajistit nástupnictví svým dětem. Není přesně známo, jak získal Vladislav podporu pro své zvolení, zda to byla vzpomínka na jeho "dobrotivého otce, či jeho sliby", ale zdá se, že rozhodovala "veselost a bezstarostnost" Vladislava, takže jeho volitelé doufali, že budou prostřednictvím knížete vládnout sami. Naštěstí to byl omyl. Vladislav se brzy poté oženil s dcerou Leopolda III. Rakouského a nevlastní sestrou císaře Konráda III., s jehož pomocí potlačil odboj moravských údělných knížat v čele s Konrádem Znojemským. Tehdy za obležení Prahy, kterou hájil Vladislavův bratr Děpold, vyhořel chrám sv. Víta. Vladislav příští rok v odvetu strašlivě poplenil Moravu. O smír mezi Přemyslovci se přičinil až papežský legát Guido. Roku 1144 po pádu Edessy byla vyhlášena nová křížová výprava, které se účastnil i Vladislav. Do Jeruzaléma sice nedorazil, ale nějakou dobu pobýval v Byzanci jako host císaře Manuela. Hlavní politická aktivita knížete byla spojena s císařem Fridrichem I. Barbarossou, který nastoupil vládu roku Ve vztahu k císaři se také ukázaly Vladislavovy klady i nedostatky - pokud mu radili zkušení diplomaté jako biskup Jindřich Zdík či Daniel, český stát vzkvétal. S císařem byl zpočátku v napjatém vztahu kvůli bavorskému vévodství a neúčastnil se ani korunovační jízdy. Ale na Fridrichově svatbě se smířili a za pomoc poskytnutou císaři proti Milánským obdržel v Řezně dědičně královskou korunu, bylo mu vráceno Budyšínsko, dříve císařem odňaté. Statečnost, kterou prokázali čeští bojovníci při obléhání Milána, se stala příslovečnou po celé Evropě. Na slavnostní bohoslužbě po pokoření Milána vložil císař Vladislavu II. na hlavu královskou korunu. Tento čin se obrazil i v založení komendy řádu johanitů v Praze, výrazem slávy a moci se stala i stavba prvního kamenného mostu - Juditina přes Vltavu v Praze. Naopak na sklonku života se projevila plně Vladislavova neobratnost, když chtěl zajistit trůn - bez ohledu na seniorát - svému synu Bedřichovi a rezignoval v jeho prospěch (1173). Neuspěl, protože na sněmu v Hermsdorfu využil jeho slabosti císař a předal Čechy v léno (bez královského titulu) Oldřichovi, synu Soběslava I. V Čechách začal dlouhodobý boj o vládu, který dovršil pokles moci českých knížat. Vladislav své pokoření dlouho nepřežil, ani se nevrátil do Čech a zemřel na statcích své druhé ženy v Durynsku. Portrét Obsah

33 Bedřich Nejstarší syn krále Vladislava II. a Gertrudy, dcery Leopolda Rakouského a nevlastní sestry římskoněmeckého krále Konráda III. Na historickou scénu vstoupil v době, kdy po dlouhé Vladislavově vládě nastal úpadek českého státu, způsobený vnitřními boji o moc. Právo seniorátu bylo už od dob Břetislava II. porušováno ve prospěch prvorozeného knížecího syna a nejinak tomu bylo na sklonku vlády Vladislava II., který roku 1172 raději odstoupil, aby mohl Bedřichovi předat knížectví a zajistit mu je ještě za svého života. Bedřich, který se roku 1157 oženil s dcerou uherského krále Gejzy Alžbětou, měl v té době už válečné zkušenosti z Itálie, když v letech vedl se strýcem Děpoltem české vojsko na pomoc císaři Fridrichu Barbarossovi při dobývání Milána. To mu bylo však málo platné, neboť po nástupu na knížecí stolec císař vyhověl žádosti Přemyslovce Oldřicha (syna Soběslava I.) a Bedřicha sesadil, ačkoliv šlo o nebývalý zásah do českých práv. Bedřich se nevzdal a obojetný císař mu roku 1178 za ohromnou sumu Čechy jako říšské léno znovu propůjčil. V boji mezi dosud vládnoucím bratrem Oldřicha Soběslavem II. po krvavých bitvách u Loděnic a na Bojišti v Praze Bedřich zvítězil a ujal se znovu vlády. Pro svou neoblíbenost, danou osobními vlastnostmi (jak píše Palacký, "dělal se hrdým a tvrdým, moci v sobě nemaje"), byl roku 1182 vyhnán a šlechta zvolila za knížete Konráda II. Otu. Císařův zásah sice Bedřichovi vládu vrátil, ale pouze nad Čechami - Morava jako říšské léno (markrabství) připadla Konrádu Otovi. Toto rozdělení českého státu, vyhovující zejména císaři, skončilo roku 1186 knínskou smlouvou, kdy po bitvě u Loděnic Konrád Ota uznal českou svrchovanost a smířil se s Bedřichem. Ještě téhož roku vzplanul nový spor - tentokrát s pražským biskupem a Bedřichovým bratrancem Jindřichem Břetislavem - který znamenal nové oslabení knížecí moci. Pražský biskup, dosud víceméně "knížecí kaplan", byl Barbarossovou bulou uznán za suverénního říšského knížete, podléhajícího jen císaři a nikoliv českému knížeti. Hrozící rozdělení českého státu, kdy bylo z jeho pravomoci vyňato pražské biskupství i celá Morava, bylo především dílem nesvornosti Přemyslovců a definitivně překonat se jej podařilo až nástupem Přemysla I. Otakara. Portrét Obsah

34 Soběslav II. Syn Soběslava I. neměl cestu k vládě lehkou. Ve sporech mezi potomky Vladislava I. a Soběslava I. o nástupní právo zvítězil Vladislav II. a Soběslav i s bratry odešel do exilu. Za Vladislavovy nepřítomnosti se roku 1148 pokusil zmocnit vlády, ale byl zajat a uvězněn na Přimdě. Po útěku roku 1150 pobýval opět na císařově dvoře. Roku 1161 se Soběslavovi podařilo opanovat aspoň Olomoucko. Kníže Vladislav II. ho pozval na jednání do Prahy, kde ho však dal věrolomně zajmout a další léta - až do nástupu na knížecí stolec - trávil Soběslav opět ve vězení na Přimdě. Po odstoupení Vladislava II. ve prospěch syna Bedřicha se situace přece jen změnila. Na přímluvu Soběslavova bratra Oldřicha, který pro císaře Fridricha Barbarossu vykonal mnoho užitečných služeb, byl Soběslav novým knížetem Bedřichem propuštěn. Na sněmu v Norimberce panovačný císař, který nebral udílení Čech v léno a potvrzení zvoleného českého knížete jen jako formální záležitost, vládu Bedřichovi odňal a předal ji Oldřichovi. Ten, aby předešel případným sporům, sám vládu postoupil staršímu bratru Soběslavovi II. Vláda Soběslava ( ) však nevzbudila v českých předácích mnoho přízně. Soběslavovi přezdívali kníže sedláků, protože pokládal za svou úlohu "hájit chudého a ubohého před bohatcem a násilníkem", jak píše F. Palacký. Není divu, že se od něj šlechta brzy odvrátila, takže v novém zápase s Bedřichem nakonec vládu opět ztratil. Portrét Obsah

35 Konrád II. Ota Konrád II. Ota vládl poměrně krátce, ale patřil k význačným osobnostem doby. Syn Konráda II. Znojemského získal za bojů mezi Přemyslovci postupně celou Moravu - vedle Znojemska i Brněnsko a Olomoucko. Roku 1182 využil císař Fridrich Barbarossa, k němuž se obrátil o pomoc kníže Bedřich, vyhnaný z Čech, situaci k novému oslabení českého státu, když Moravu oddělil jako samostatné území podléhající říši místo českému knížeti. Šlechtou zvolený český kníže Konrád pak odstoupil a místo toho přijal Moravu jako říšské léno s titulem markrabí moravský. Nové boje na sebe nedaly dlouho čekat. Vypukly roku 1184 a v krvavé bitvě u Loděnice (nejkrvavější mezi Čechy a Moravany v celé historii) byl Konrád poražen mladým Přemyslem (I.) Otakarem. Smír byl uzavřen následujícího roku (tzv. knínskou dohodou) a Morava se fakticky vrátila pod českou svrchovanost. Když po smrti Bedřicha nastoupil roku 1189 Konrád vládu i v Čechách, přijal sice vládu v léno od říše, ale samostatnost Moravy už nebyla zmiňována. Na červnovém sněmu v Praze a později v Sadské prohlásil kníže Čechy a Moravu za jediný stát a vzdal se titulu markrabí. Vydal také Statuta Konráda Oty, první český zákoník, který se však zachoval pouze v pozdějších potvrzeních Přemysla I. Konrád sám zemřel na mor za římské jízdy císaře Jindřicha VI. a v Čechách se rozpoutal nový boj o knížecí stolec. Portrét Obsah

36 Václav Václav, nejmladší syn Soběslava I., se poprvé připomíná roku 1137, kdy se stal jeho kmotrem polský král Boleslav Křivoústý a Soběslav zas kmotrem Boleslavova syna na potvrzení úmluv po ukončení vzájemných sporů. Za vlády bratra Soběslava II. obdržel Václav roku 1177 za úděl Olomoucko a to následujícího roku uhájil proti vojsku Konráda II. Oty a jeho spojence Leopolda V. Rakouského. Po pádu bratra však svůj úděl pozbyl a našel azyl u uherského dvora. Do Čech se vrátil za vzpoury šlechty proti Bedřichovi. Obléhal Pražský hrad, ale neúspěšně, takže nakonec musel znovu uprchnout za hranice. Zdálo se, že se na nešťastného Václava konečně usměje štěstí za vlády knížete Konráda II. Oty. Roku 1189 se směl vrátit do Čech, zúčastnil se i pražského sněmu, kde Konrád vyhlásil svá Statuta. A když kníže doprovázel Jindřicha VI. na římskou jízdu, jmenoval Václava místodržícím. Po smrti Konráda v Itálii pak vládl Václav - jako nejstarší Přemyslovec - pouhé tři měsíce, než ho svrhl ambiciózní Přemysl I. Václav sice znovu obléhal Prahu, ale jeho snahy odsoudil k nezdaru svévolný zásah Jindřicha Břetislava - ten se rozjel za císařem, který za hřiven stříbra udělil Čechy v léno Přemyslovi. Václav se znovu ocitl na útěku. V Míšni byl úkladně přepaden, zajat a pak o jeho dalším osudu už není zpráv. Portrét Obsah

37 Jindřich Břetislav O mládí Jindřicha Břetislava, synovce krále Vladislava II., není mnoho zpráv. Víme, že studoval na universitě v Paříži, od roku 1180 byl proboštem vyšehradským a roku 1182 se stal pražským biskupem. Zdá se, že více toužil po světském panování a nechtěl být podřízen knížeti. Mrzely ho prý "velikost a rozličnost daní", které panovník vybíral na církevních statcích. Nejprve se dostal do sporů s údělným knížetem Děpoldem II., ale brzy i s českým knížetem Bedřichem. Nakonec musel před jeho hněvem prchnout z Čech a uchýlit se k císaři Fridrichu Barbarossovi (1187). Císař obeslal na sněm do Řezna Bedřicha, který tu marně hájil, že "odedávna pražští biskupové byli jen kaplani" českých knížat. Říšští biskupové tím byli tak rozlíceni, že prohlásili Jindřicha Břetislava za říšského knížete, který českému panovníkovi vůbec nepodléhá. Po vytvoření Moravského markrabství to znamenalo další ránu jednotě českého státu. S dalším českým knížetem - Konrádem II. Otou - se pražský biskup snesl, ale když se stal knížetem Václav II., začal Jindřich Břetislav znovu intrikovat. Novému císaři Jindřichovi VI. slíbil hřiven stříbra, jestliže vládu v Čechách získá jeho bratr Přemysl (I.) Otakar a Moravu další bratr Vladislav Jindřich. Václav II. se chvíli pokoušel o vojenský odpor, ale nakonec roku 1192 Prahu vydal dobrovolně biskupovi a odešel do ciziny. Tehdy zasáhl císař, který pražského biskupa zajal prý za to, že mu ještě nevyplatil slíbené hřivny. Ovšem styky Přemysla Otakara s císařovými protivníky situaci záhy změnily. Jindřich VI. znovu věnoval svou důvěru Jindřichu Břetislavovi, kterého nejen propustil, ale dokonce mu svěřil vládu nad Čechami. Roku 1193 se tak pražský biskup a zároveň český kníže vracel se "slavným komonstvem" do Čech. U Zdic se mu postavil bratr Přemysl Otakar, ale když většina jeho vojska přeběhla na stranu Jindřicha Břetislava, boj neriskoval. Zato Praha se nechtěla novému pánovi pokořit a "všechna provolání, slibování, prosby, hrozby, a dokonce i kletby" nepomáhaly. Zkrušilo ji až pětiměsíční obležení. Následujícího roku 1194 vytáhl Jindřich Břetislav na Moravu, kde zbavil vlády Vladislava Jindřicha. Bojovný biskup tak sám ovládl celou přemyslovskou doménu. Poté na císařův rozkaz vytáhl kníže-biskup (označovaný někdy též jako Břetislav III.) pokořit Míšeňsko, což provedl tak důkladně, že se musel "veřejně kát za výtržnosti, kterých se dopouštělo loupežné vojsko". Roku 1196 se chystal na křížovou výpravu, ale nakonec - zřejmě z obavy o vládu - neodejel. Navíc záhy onemocněl, ale i přesto se pokus Přemysla I. Otakara o vpád do Čech nezdařil. Kníže-biskup ještě stačil dát uvěznit Vladislava Jindřicha, ale zhoršující se nemoc i obava o život ho přiměly, aby se "dal zanést do Chebu, kde duši vypustil". Po jeho smrti byl hrozící rozpad českého státu definitivně překonán nástupem Přemysla I. Otakara. Portrét Obsah

38 Vladislav Jindřich Vladislav Jindřich, jeden z mladších synů krále Vladislava II., patřil k nejsvětlejším zjevům mezi Přemyslovci. Po smrti otce byl ještě nedospělý a první zprávy o něm máme až z doby, kdy spolu se svým bratrem Přemyslem I. Otakarem pomáhal knížeti Bedřichovi. Roku 1192 získal od knížete Jindřicha Břetislava titul moravského markraběte a vládu nad Moravou. O dva roky později však kníže Vladislava Jindřicha vlády zbavil a přivedl si ho na pražský dvůr, aby ho měl pod dozorem. Když se Přemysl Otakar pokusil roku 1196 vpadnout do Čech, Vladislav Jindřich byl knížetem uvězněn. Ale už o rok později kníže umírá a čeští předáci Vladislava Jindřicha nejen osvobodili, ale ho zvolili novým knížetem. V prosinci však znovu vpadl do Čech Přemysl Otakar a schylovalo se k bratrovražednému boji. Tehdy však naštěstí - jak píše Palacký - u Vladislava Jindřicha zvítězila "láska k vlasti a zdravý rozum politický". Ještě před bitvou vyhledal svého bratra, a "třebas měl nesrovnatelné vojsko, přece ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky". Vzdal se dobrovolně českého knížectví a spokojil se s moravským markrabstvím, které mělo napříště podléhat českému panovníkovi, nikoliv říši. "Spanilost duše Vladislavovy ukázala se zvlášť tím, že až do smrti zůstal neproměnně věren bratrovi a pánu svému," i když měl mnohokrát příležitost využít obtížného postavení Přemysla I. Otakara, aby sám získal vládu. Zlatou bulou sicilskou (1212) byla i říší uznána podřízenost Moravy Českému království a Vladislav Jindřich získal od císaře symbolické území v Sasku, aby byl i nadále počítán mezi říšská knížata. K význačným činům markraběte Vladislava Jindřicha patří mj. založení kláštera ve Velehradě. Když roku 1222 zemřel bez potomků, vlády na Moravě se načas ujal přímo král Přemysl I. Otakar. Portrét Obsah

39 Přemysl I. Otakar -1/2 Přemysl byl synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Jitky Duryňské. O mládí příštího krále se zprávy nedochovaly, objevují se teprve roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v čele vojska staršího bratra knížete Bedřicha a měl za úkol přinutit moravské Přemyslovce, které podporoval císař Barbarossa, k poslušnosti českému knížeti. Teprve na druhé výpravě přiměl Konráda II. Otu k boji a porazil ho v krvavé bitvě u Loděnic 10. prosince. Následovalo smíření, které Konráda Otu vyneslo po Bedřichově smrti na knížecí stolec ( ). Když se po jeho smrti stal knížetem Václav (syn Soběslava II.), vypověděl mu Přemysl poslušnost a začal sám bojovat o vládu. Na jeho stranu se přidal i biskup Jindřich Břetislav. Václav se opevnil v Praze a po neúspěšném obléhání vyslal Přemysl biskupa k císaři. Za úplatek hřiven stříbra Jindřich VI. udělil Přemyslovi Čechy v léno a Václav nakonec prchl do ciziny. Přemysl tak roku 1192 poprvé usedl na knížecí stolec, ale nemohl sehnat slíbenou sumu, a tak se biskup musel odebrat jako rukojmí k císaři. Přemysl zatím vyjednával s císařovým odpůrcem Jindřichem Lvem, což vedlo k jeho pádu. Rozzuřený císař ho zbavil vlády, kterou svěřil biskupu Jindřichu Břetislavovi (1193). Přemysl sice proti vracejícímu se biskupovi vojensky vytáhl, ale k bitvě nedošlo. Většina šlechty přeběhla z Přemyslova tábora a ten musel utíkat. Exil však netrval dlouho, protože už v červnu kníže a biskup zároveň zemřel. Čeští páni, zřejmě v obavě před odvetou, zvolili za nového knížete Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Přemysl nehodlal ustoupit, přitáhl do Čech a schylovalo se k bratrovražednému boji. Vladislav, i když měl převahu, před bitvou uznal přednostní právo Přemysla, postoupil mu dobrovolně vládu ( ) a až do smrti ho oddaně podporoval, což byl neobvyklý čin, který mu vynesl obdiv souvěkých kronikářů. Přemysl bratra jmenoval moravským markrabětem, a když upevnil své postavení v Čechách, začal usilovat o královskou korunu. Roku 1197 totiž zemřel císař Jindřich VI. a v následujících bojích několika rivalů o korunu Přemysl správně vycítil příležitost. Nejprve uzavřel smlouvu s Filipem Švábským a za podporu při jeho volbě v březnu 1198 byl v srpnu - společně s Filipem - slavnostně korunován s tím, že právo nosit korunu měli i jeho dědici. Dosáhl i dalších výsad: právo investovat (dosazovat) pražské biskupy, omezení císařské moci tím, že svobodně zvoleného českého krále může císař pouze potvrdit. Roku 1201 zasáhl do sporů o císařství i papež Inocenc III., který podporoval protikandidáta Otu Brunšvického a vyzval Přemysla, aby odstoupil od Filipa. Protože Ota zatím neuznával Přemyslův královský titul, po změně tábora byl Přemysl znovu slavnostně korunován v Merseburku. Připojil se i papež a bulou z potvrdil titul i všechna privilegia království na věčné časy. Ale pro Přemysla to nebyla poslední změna spojence. Poté co byl zavražděn Filip Švábský, postavil se za kandidaturu štaufského pretendenta Fridricha II., syna Jindřicha VI. Pokračování Portrét Obsah

40 Přemysl I. Otakar – 2/2 Ota sice zbavil za trest Přemysla všech lén, ale na válečné výpravě Fridricha II. se Přemysl vyznamenal a vděčný panovník, který ještě neměl císařskou pečeť, mu všechna privilegia stvrdil a rozšířil Zlatou bulou sicilskou. Český král se mohl vyplatit z dávného závazku doprovázet císaře na římské jízdě a musel se zúčastňovat pouze těch říšských sněmů, které byly v bezprostředním dosahu jeho území. Zároveň se upevnilo právo volitelského (kurfiřtského) hlasu pro českého krále. Panování Přemyslovi I. Otakaru zkomplikoval rozchod s manželkou Adlétou Míšeňskou, přičemž zbavil prvorozeného syna Vratislava nástupnictví, a ještě téhož roku se oženil s Konstancií Uherskou. Nepřátelství Míšeňských na sebe nedalo čekat, a navíc volbou nového biskupa Ondřeje (1214) místo spojence získal Přemysl protivníka, který usiloval o vymanění církve z područí světské moci. Pět let trval spor s biskupem, na jehož stranu se postavil i papež a nechal nad Čechami vyhlásil klatbu. Nakonec - díky obratné Přemyslově politice - došlo v otázce církve ke kompromisu a svou moc panovník ještě posílil. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království. Na sklonku vlády se Přemyslovi podařilo vyřešit letitý problém, který dlouho oslaboval český stát - otázku nástupnictví. Seniorát, starobylé právo o nástupu nejstaršího člena rodu z dob Břetislava I., nahradil primogeniturou, právem prvorozeného, která odpovídala upevňujícím se feudálním vztahům. Už v roce 1216 nechal nejstaršího syna z druhého manželství Václava uznat šlechtou za budoucího krále. Volbu pak potvrdil i císař Fridrich II. a korunovací v roce 1228, ještě za svého života, mu Přemysl následnictví pojistil. Brzy nato se zároveň rozkmotřil s císařem i rakouským vévodou Leopoldem. Podle dohody se Přemyslova dcera Anežka z druhého manželství měla stát ženou císařova prvorozeného syna. Leopold císaře přiměl, aby dohodu urážlivě zrušil a oženil syna s Markétou Rakouskou. Anežku, dlící na vychování na rakouském dvoře, otci roku 1225 vrátili - odešla pak do kláštera, stala se abatyší a nakonec světicí (také dcera z prvního manželství Markéta, provdaná do Dánska pod jménem Dagmar, je dodnes vysoce ctěnou královnou). Přemysl poté vytáhl proti Leopoldovi, ale roku 1226 válka skončila příměřím, i když přátelské vztahy se již neobnovily. Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie. Její výsledky však lapidárně zhodnotil F. Palacký: "nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného úpadku... a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu." Přemysl jako politik patřil rozhodně k největším v celé naší historii. Zpět Obsah

41 Václav I. – 1/2 Prozíravost vedla Václavova otce Přemysla I. Otakara k tomu, aby syna postupně zasvěcoval do povinností vladaře. Spolu s jeho manželkou Kunhutou, dcerou Filipa Švábského, ho nechal již roku 1228 korunovat na českého krále. Asi znal dobře synovu povahu - na jedné straně nadaný a energický, na druhé ctitel zábav a až rozmařilého života. Také si liboval v "krásoumě, a zvláště v básnictví", jak píše F. Palacký. Ale ze všeho nejvíce miloval Václav lov a tato vášeň ho připravila o oko (odtud i jeho přízvisko Jednooký). Postupné převzetí vlády znamenalo, že Václav pokračoval v Přemyslově politice. V první řadě musel řešit spor s posledním rakouským Babenberkem, vévodou Bedřichem Bojovným. Šlo o urážku, jíž se dopustil, když zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské královny. Václavova matka Konstancie také pocházela z Uher, a tak Václav, od roku 1230 už vládnoucí král, jako "rodinný mstitel" vpadl 1230 až 1231 do Rakous. Bedřich se vypravil na odvetnou výpravu následující rok, když využil rozporů mezi Václavem a jeho mladším bratrem Přemyslem (+ 1239), markrabím moravským. V červenci vpadl na Moravu a podařilo se mu obsadit hrad Bítov, který byl považován za nedobytný. Václav, i když se nacházel s vojskem poblíž, se bitvy neodvážil, protože mezi jeho muži bylo mnoho straníků Přemysla. Bedřich naštěstí onemocněl a musel odtáhnout. Václav toho využil: dobyl Brno a donutil bratra k poslušnosti. Bedřichova svárlivá povaha proti němu nakonec popudila i císaře Fridricha II., který ho uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil Václava, aby ho pokořil. Václav se zmocnil Dolních Rakous i Vídně, když Bedřichovi zůstalo věrné jen Vídeňské Nové Město. Obava říšských knížat, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla k horečné diplomatické aktivitě především církve, jejímž výsledkem bylo smíření Václava s Bedřichem, který zaslíbil neteř Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje. V té době pro celou střední Evropu vyvstalo nebezpečí tatarského (mongolského) vpádu. Václav opevnil pohraniční hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindřichovi II. Vratislavskému. Severní proud mongolských hord už totiž dobyl Kyjev a udeřil na Polsko. Jindřich nemohl ovšem na českou pomoc čekat a svedl nešťastnou bitvu u Lehnice, v níž padla většina jeho bojovníků i on sám. Václav Tatary odrazil v Kladsku a poplašen zprávami, že jeden houf Tatarů už dobyl Míšeň, vypravil se jim naproti přes Žitavu. Tehdy voj nájezdníků protáhl Moravou, kterou strašlivě poplenil, a ze Slezska došel do Uher. Ty mezitím dobyl hlavní voj, v jehož čele stál chán Batu. Václav se spojenci z Německa rychle přitáhl na Moravu a koncem roku, když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na druhý břeh, s nimi svedl bitvu, v níž zabránil jejich postupu k Vídni. Brzy poté zemřel tatarský veliký chán a hordy náhle zmizely v asijských stepích. Rozhodný Václavův postup měl značný vliv na růst prestiže Českého království. Pokračování Portrét Obsah

42 Václav I. – 2/2 Krátce poté se obnovily spory s Bedřichem, který náhle odmítl splnit smlouvu s Václavem a Gertrudu nabídl tentokrát přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský Bela, jemuž Bedřich odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. Slíbená pomoc však nedorazila, české vojsko utrpělo porážku, ale přesto podmínky míru byly pro Václava příznivé - Gertruda byla opět přislíbena Vladislavovi, protože Bedřicha čekala rozhodující bitva s Uhry, v níž nakonec padl. Ani Vladislav se z vlády v Rakousích dlouho netěšil, protože už následujícího roku 1247 zemřel. Tou dobou už byl Václav znám spíše rozmařilým životem než správou země. Jeho mladšímu synovi Přemyslovi (II. Otakaru), novému moravskému markraběti, nabídla většina šlechty a duchovenstva v čele s biskupem, aby se spolupodílel na vládě, a zvolila ho za mladšího krále. Využilo se precedentu, kdy i sám Václav I. byl korunován ještě za otcova života, nikoliv ovšem proti jeho vůli. Václav se nemínil podobnému nátlaku vzdát a sháněl posily jak v Německu, tak v Rakousích, zejména u papežových přívrženců. Válka mezi otcem a synem se rozhořela naplno roku 1248 se střídavými úspěchy. Přemyslovi se sice podařilo opanovat celé Čechy, když Václav po neúspěšném obležení Prahy musel odejít na panství svého spojence Boreše z Rýzmburka v severních Čechách. Ale po vítězství u Mostu se obratnou politikou podařilo Václavovi donutit Přemysla ke smíru, a navíc ho - když pak jednal o ústupcích pro své spojence - zajal a donutil podrobit se. Václav podporoval německou kolonizaci a královskou moc upevňoval i výstavbou hradů a zakládáním měst (Trutnov, Slaný, Stříbro ad.). Se zvyšujícím se blahobytem stoupaly i příjmy královské komory. Zvýšenou měrou se v zemi prosazoval německý a západoevropský kulturní vliv - rytířské turnaje, které pořádal králův milec Ojíř z Friedberka, pražský dvůr hostil nejproslulejší minnesängry (prý i proslulého Walthera von der Vogelweida) a vznikaly také první stavby v gotickém slohu u nás. Zpět Obsah

43 Přemysl Otakar II. – 1/2 Vzestup a pak strmý pád Přemysla II. Otakara fascinoval už současníky (český král se dostal i do Dantovy Božské komedie) a vzrušuje i dnes. Muž, který vybudoval rozsáhlou středoevropskou říši, postavy ušlechtilé, srdnatý, moudrý a i nad obyčej svého věku výmluvný, obklopený slávou a bohatstvím, nakonec zůstal osamocen s hrstkou nejvěrnějších na Moravském poli, kdy v den sv. Rufa, pro Čechy tak nešťastný, ztratil i život, když to nejcennější - čest - si podržel. Druhorozený syn Václava I. a Kunhuty z rodu Hohenštaufů se měl stát původně duchovním, ale po smrti staršího bratra Vladislava (+ 1247) převzal jeho úděl, markrabství moravské. Brzy se dostal do sporů s otcem, který se oddával více lovu než správě země. Odboj byl zosnován šlechtou, která nespokojena s Václavem zvolila Přemysla za mladšího krále. Nešlo tedy o odstranění Václava, ale o snahu dosadit spoluvládce, který by energicky prosazoval zájmy pánů a království. Přemysl chtěl navíc pokračovat v politice bratra, ucházejícího se sňatkem s Gertrudou (neteří posledního Babenberka Bedřicha Bojovného) o velkolepé dědictví: Rakousy a Štýrsko. V době, kdy ani papež, ani císař neměli dost sil k prosazení svých zájmů, se Přemysl II. domníval, že důslednější česká politika by mohla využít bezvládí a boje všech proti všem a připojit tyto země k Českému království. Místo toho vypukl otevřený boj mezi otcem a synem, když Václav porušil dřívější ujednání a Přemysla vojensky napadl. Mladý král sice načas opanoval celou zemi a Václav musel dokonce za hranice, ale nakonec se válečné štěstí, při Přemyslově neúspěšném obléhání Mostu, přiklonilo na stranu Václava. Obratným vyjednáváním pak král získal vrch, podařilo se mu obsadit Prahu a Přemysl se podrobil. Když později požadoval zmírnění podmínek smíru, byl na Týřově zajat a jeho straníci uvrženi do žaláře, takže Václavovo vítězství bylo úplné. V té době už všeobecná anarchie v Rakousích vyústila v nabídku poddanství Václavovi. Roku 1251 tam byl poslán Přemysl, aby se ujal vlády. Po celou tu dobu neopomněl posilovat v Rakousích své pozice. Přes značný věkový rozdíl (bylo mu asi 19 let) se oženil se sestrou posledního Babenberka, více než padesátiletou Markétou. Úspěchy české strany vyvolaly odpor u Uhrů a Bavorů. Přemysl ohrožoval uherské zájmy v jižním Štýrsku a králi Bélovi se podařilo vytvořit protičeskou koalici, k níž se připojila i polská knížata. Roku 1253 se bojovalo po celé délce českých hranic, ale bez znatelných výsledků. Ještě před koncem bojů zemřel Václav I., a Přemysl se tak stal legitimním českým králem. O zprostředkování míru se nakonec zasadil papež, neboť spory oslabovaly jeho pozici v boji proti císařské rodině Štaufů. Na podzim roku 1254 se král vydal na křížovou výpravu proti pohanským Prusům, za níž byl na jeho počest založen hrad Královec (Königsberg, Kaliningrad). Přemysl se tu snažil vytvořit české léno, které by sloužilo k nátlaku na polská knížata. Pokračování Portrét Obsah

44 Přemysl Otakar II. – 2/2 Zpět Po návratu v únoru 1255, který patrně zapříčinila zpráva o smrti papeže, se přesvědčil, že jeho úmysl stát se římskoněmeckým císařem je neuskutečnitelný - byl již příliš mocný, než aby získal potřebnou podporu říšských knížat. Pragmaticky tedy podporoval střídavě oba kandidáty na trůn, protože oslabená vláda vyhovovala jeho záměrům na jihu, kde se schylovalo k novému střetnutí s Uhry. V zimě 1259 poslal pomoc štýrským šlechticům proti uherským posádkám, takže se je podařilo vypudit ze země. K rozhodujícímu střetnutí došlo u Kressenbrunnu, kde Přemysl především osobní statečností zvítězil. Mír s uherským králem Belou uzavřel až o rok později. Čekal totiž na rozvod s Markétou a chtěl si získaná území pojistit sňatkem s Kunhutou, Belovou vnučkou. Přemyslova říše se pak rychle rozrůstala - roku 1262 obdržel fojtství salcburské a pasovské, roku 1266 připojil Chebsko. Papež připomínal Přemyslovi jeho slib nové kruciáty, a tak český král znovu uvažoval o vytvoření lenního území na severovýchodě, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území. Proti tomu se postavila církev, odmítající oddělit moravskou diecézi, ale také rozmary počasí - obleva znemožnila pochod vojska. Přesto Přemysl nová území získal - Korutany, které mu postoupil bezdětný vévoda Oldřich. Získal i Krajinu a patriarchát aquilejský. Nové rozšíření Přemyslova panství sahajícího až k Jadranu vedlo k dalšímu střetnutí s Uhry, které se však podařilo znovu odrazit. Za poměrně dlouhé Přemyslovy vlády se Čechy dotvořily ve vrcholně feudální stát, kde rozhodující slovo měl král. Přemysl věděl, že vnitřní síla státu je základem jeho mezinárodního postavení. Hned na počátku vlády zřídil zemský soud v Praze, kde byly vedeny zemské desky. Moc panovníka ohrožovali mocní feudálové zejména v okrajových oblastech, kteří měli často zájmy protikladné ústřední moci. Proto Přemysl podporoval kolonizaci pohraničních území a zval hlavně německé kupce a řemeslníky do nově zakládaných královských měst (založil např. Kolín, Klatovy, České Budějovice, Domažlice, Louny, Kadaň), což zároveň znamenalo přínos i pro královskou pokladnu. Lesk Přemyslovy moci pocházel z této promyšleně budované základny hospodářské, mocenské i vojenské. Ne nadarmo se mu přezdívalo král železný (podle obrněné jízdy) a zlatý. Ovšem kroky vedoucí k posílení královské moci měly i svůj rub. To, že král získával od šlechty zpět statky zastavené otcem, promyšlené rušení domácích práv a zavádění západoevropských, zejména německých obyčejů a omezení vlivu šlechty, postavilo nakonec řadu nejmocnějších českých pánů proti králi. Dokud byl úspěšný ve výbojích, mohl dávat českým pánům výnosné úřady v alpských zemích a platit obrněnou jízdu, nebyla opozice příliš cítit. Ale volbou Rudolfa Habsburského římským králem po smrti Richarda v roce 1273, kterou Přemysl neuznal, začal nezadržitelný soumrak jeho moci. Obsah

45 Václav II. – 1/2 Mládí krále Václava rozhodně nebylo šťastné. Když mu bylo sedm let, zahynul jeho otec Přemysl II. v bitvě na Moravském poli. Jeho poručník a strýc Ota Braniborský zachránil sice Čechy, ale Moravu na 5 let získal Rudolf Habsburský, který Otu jmenoval správcem země. Ota se však brzy nepohodl s Václavovou matkou Kunhutou a malý Václav sloužil jako rukojmí proti ní i českým pánům. Nejprve byl vězněn na Bezdězi, poté v Braniborech, kde si užil dost zimy, hladu, a především nelásky. Do Čech se vrátil až v květnu 1283 po zaplacení ohromné sumy peněz. Tyto události se podepsaly na králově povaze: byl nervózní, panicky se bál bouřky (zalézal do skříně) a omdléval "při spatření kočky". Také bohatý a neurovnaný milostný život a křehká tělesná stavba způsobily, že když umíral ve stáří 34 let, "mnozí ho už považovali za starce" (F. Palacký). Po návratu našel mladý panovník království zpustošené braniborským drancováním, hladomorem a bezvládím. O moc zápasily dvě strany: jedna vedená Purkartem z Janovic a biskupem Tobiášem a druhá na čele se Závišem z Falkenštejna a Václavovou matkou Kunhutou. Díky jí Václav učinil svým prvním rádcem Záviše, který mladého krále všestranně vychovával. Přemožená strana se obrátila k Rudolfu Habsburskému, což vedlo k paradoxu - Vítkovci, dříve spojenci Rudolfa, nyní stáli proti němu. Tím spíše, že Záviš Václavovým jménem uplatňoval nároky na alpské země a našel si spojence v Uhrách i Slezsku. Jeho plány zhatil Václavův sňatek s Rudolfovou dcerou Jitkou (Gutou) a předčasná smrt Kunhuty. Závišovým nepřátelům se pak podařilo krále přesvědčit, že Vítkovci usilují o českou korunu, a Václav dal Záviše zajmout a nakonec i popravit. Povstání Vítkovců bylo brzy zdoláno také díky tomu, že spojenci za hranicemi zemřeli a pomoc poskytl i tchán Rudolf. Jako dík Bohu za přestálé nebezpečí Václav založil cisterciácký klášter na Zbraslavi. Již v té době obrátil Václav II. pozornost k Polsku, kde se naskýtala příležitost k výbojům. Bytomský kníže Kazimír roku 1289 odevzdal Václavovi zemi v léno a podle staré smlouvy se měl král stát i dědicem zesnulého Jindřicha IV. Vratislavského. Jednáním i vojenskou výpravou do Polska roku 1291 si Václav upevnil postavení, když se mu postavil na odpor jedině Vladislav Lokietek, ale i ten byl následujícího roku poražen. Po smrti Rudolfa Habsburského se změnil dosud přátelský vztah obou rodů. Václav odmítl podporovat kandidaturu Rudolfova syna Albrechta na římského krále a opět vznesl nárok na rakouské země. Úspěch rodící se protihabsburské koalice však svou nerozhodností zmařil sám Václav, ovlivňovaný manželkou Jitkou. Václav se nakonec s Albrechtem smířil a podpořil jeho kandidaturu. Ten sice po zvolení nesplnil slib, že zbaví České království všech lenních závazků k říši, ale odevzdal Václavovi II. Chebsko a Plisensko. Roku 1297 se v Praze konala slavná korunovace Václava a Jitky, při níž z kašen teklo víno, ale ještě téhož roku Jitka zemřela a Václav ovdověl. Pokračování Portrét Obsah

46 Koncem století, když nároky posílil i novým sňatkem s Eliškou (Alžbětou) Rejčkou, Václav mohl realizovat plán na zisk Polska. Roku 1296 zemřel Přemysl Velkopolský a po čtyřech letech vnitřních bojů většina polské šlechty nabídla Václavovi korunu. Roku 1300 táhl do Polska a ve starobylém arcibiskupském sídle v Hnězdně byl slavnostně korunován. Na odpor - znovu neúspěšně - se postavil opět jen Vladislav Lokietek. Václav odrazil roku 1302 i vpád Rusů. Zároveň se snažil, aby jeho správa byla prozíravá - polským vojvodům nechával vnější lesk a důstojenství, ale vlastní chod měli řídit královští hejtmani. Václavovým zástupcem v Polsku (capitanus regni Poloniae) se stal jeho starší nevlastní bratr, levoboček Přemysla II., ctižádostivý a energický Mikuláš Opavský. I díky jemu se Polsko povzneslo i hospodářsky, hlavně zavedením evropsky uznávané pevné měny - pražského groše. Václavův záměr spojením Čech a Polska vytvořit mohutnou středoevropskou říši se však nepodařilo uskutečnit. Přitom právě tehdy dosáhla moc Přemyslovců největšího rozsahu, když po vymření dynastie Arpádovců v Uhrách šlechta nabídla královskou korunu synu Václava II., který byl zasnouben s dcerou Ondřeje III. Ostatně Václav III. byl po matce sám pravnuk Bely IV. Mladý Přemyslovec měl i protikandidáta, kterého prosazoval zejména papež Bonifác VIII. - Karla Roberta, ale ten zpočátku neuspěl. Václav III. byl korunován ve Stoličném Bělehradě a přijal jméno Ladislav. Nebývalý růst moci Přemyslovců vyvolal vznik koalice, v níž se spojili i odvěcí rivalové - římský král a papež. Především Albrecht se právem obával nároků na rakouské a alpské země. Velkou politickou a mocenskou hru nakonec Přemyslovci prohráli. Odpadla od nich především uherská šlechta, zvyklá za poslední léta bezvládí na vlastní suverenitu, takže česká správa se jí zdála nesnesitelná. Václav II. nakonec přitáhl synovi na pomoc, ale po zvážení situace ho jen odvezl do Čech i s uherskou korunou. Albrecht zatím oblehl "českou pokladnici" Kutnou Horu, hájenou Jindřichem z Lipé a Janem z Vartemberka. Tehdy se ukázala prozíravost vlády Václava II., kterému šlechta - na rozdíl od jeho otce - zůstala i v nejtěžších chvílích věrná. Vyčerpané Albrechtovo vojsko - prý z otrávené vody - nakonec muselo odtáhnout s nepořízenou. Ve chvíli, kdy bylo možno přejít do protiútoku, však Václav II. náhle zemřel. Václavova vláda znamenala dovršení mohutných hospodářských i správních změn, které započaly za Přemysla I. Otakara. Nastal velký rozvoj hornictví, vyvolaný potřebami královské komory - financovat vojenská tažení a vůbec nákladnou zahraniční politiku, ale i vydržování honosného dvora. Přispěla k tomu i mincovní reforma (Ius regale montanorum) a ražba proslulého pražského groše, jedné z nejstabilnějších měn Evropy. Kutná Hora se stala druhým nejdůležitějším městem království. Václav se pokusil i o založení university a vydání zemského zákoníku, ale tady pro odpor šlechty neuspěl. Zpět Obsah Václav II. – 2/2

47 Václav III. Jediný syn Václava II. a Jitky (Guty) Habsburské byl již za života otcova korunován uherským králem a po otcově smrti roku 1305 zdědil nejen korunu českou a polskou, ale i válku s římským králem Albrechtem Habsburským, vzpouru Vladislava Lokietka v Polsku a boje v Uhrách, opanovaných v té době papežským kandidátem na uherský trůn Karlem Robertem. Přes své mládí a nepříznivé líčení ve Zbraslavské kronice, které přejal i F. Palacký, popisující Václava jako milovníka "hry v kostky, nemírných pitek, záliby v oplzlostech, ba i rozpustilých nočních toulek v ulicích Prahy", to byl zřejmě schopný panovník. Uzavřel mír s Albrechtem, jemuž postoupil Chebsko, Plisensko a Míšeňsko, uherskou korunu přenechal věrnému spojenci Otovi Dolnobavorskému. Správně se rozhodl soustředit na udržení Polska, kde měl největší vyhlídky na vítězství, poněvadž česká správa zavedená jeho otcem tu byla nejsilnější a měla i nejvíce příznivců. Navíc se Václav oženil s Violou Těšínskou z dynastie Piastovců a uzavřel spojenectví s řádem německých rytířů, jehož zprostředkování využil k toruňské smlouvě mezi českým zástupcem v Polsku a Přemyslem Kujavským. Smlouva byla namířena proti nárokům konkurenta Vladislava Lokietka. Navíc Václav připravil do Polska vojenské tažení, ale po cestě byl najatým vrahem zabit v Olomouci po necelém roce panování. Kdo si vraha najal, se nepodařilo nikdy zjistit. Václavem III. vymřeli Přemyslovci po meči (s výjimkou nelegitimní větve vévodů opavských) a nastal zápas o českou korunu, definitivně uzavřený až roku 1310 nástupem Jana Lucemburského. Portrét Obsah

48 Rudolf Habsburský Po vymření Přemyslovců v přímé mužské linii Václavem III. roku 1306 byla řešena otázka nástupnictví na český trůn. Jedním z kandidátů se stal Jindřich Korutanský, manžel Anny, dcery Václava II. Jindřich se také stal roku 1306 českým králem, ale pouze na velmi krátkou dobu. Na český trůn kandidovali rovněž Habsburkové a římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský prohlásil český stát za odumřelé léno a dědičně ho udělil svému synovi Rudolfovi. Po vojenském tažení do Čech, kdy Jindřich Korutanský uprchl, a za pomoci některých šlechticů (Jindřich z Lipé, Jindřich z Rožmberka atd.) byl Rudolf Habsburský v říjnu 1306 zvolen za českého krále. Svým sňatkem s vdovou po Václavu II. Eliškou Rejčkou ( ) utvrdil svou vládu a vznášel nároky i na polskou korunu. Mladý Habsburk se projevoval jako poměrně schopný vládce. Usiloval o zlepšení královských financí, jeho opatření se týkala především života na královském dvoře. Nezískal si však obecné uznání v zemi a proti králi vystoupila panská skupina vedená Vilémem Zajícem z Valdeka. Král podnikl vojenské tažení do západních Čech proti Bavorovi ze Strakonic, spojenci Viléma Zajíce. Při obléhání Horažďovic na počátku července 1307 však Rudolf Habsburský náhle zemřel ve věku 26 let bez potomků a zanechal po sobě již podruhé ovdovělou Elišku Rejčku. Portrét Obsah

49 Jindřich Korutanský Jindřich Korutanský pocházel z rodu gorických hrabat Menhardovců, kteří později získali korutanské vévodství a tyrolské hrabství, jichž se Jindřich samostatně ujal roku Nehospodařil zde však dobře, navíc vedl rozmařilý život. V únoru 1306 se oženil s nejstarší dcerou českého krále Václava II. Annou a byl Václavem III. pověřen správou království po dobu jeho tažení do Polska. Když byl pak mladý panovník zavražděn, naskytla se Jindřichovi příležitost získat královskou korunu, neboť byl v oblibě u šlechty i lidu. Předešel ho však král Albrecht I. Habsburský, který podle ustanovení Zlaté buly sicilské udělil Čechy svému synovi Rudolfovi a Jindřich musel odejít. Rok nato Rudolf zemřel a část české šlechty uznala dědická práva Anny Přemyslovny a zvolila si Jindřicha za krále. Jeho vláda však nebyla úspěšná ani v českých zemích. Slabý panovník, který neměl oporu v císařském otci jako Rudolf I. či později také Jan Lucemburský, nedokázal zabránit upevňování pozic šlechty ani jejímu rostoucímu nepřátelství s německým patriciátem. Kolem opatů cisterciáckých klášterů, kteří se cítili nejvíce poškozeni špatnou správou země, se vytvořila vlivná skupina šlechty, jež uznala dědická práva další Přemyslovny Elišky a nabídla její ruku Janu Lucemburskému. Nový král vyhnal v roce 1310 Jindřicha Korutanského ze země. Ten se však nevzdal svého královského titulu a použil jej např. v roce 1314, aby odevzdal svůj kurfiřtský hlas při volbě německého krále. Jeho dcera Markéta, kterou kronikáři nelichotivě přezdívali Maultasch - pyskatá (Feuchtwangerova "ošklivá" vévodkyně), se roku 1330 provdala za Jana Jindřicha, druhorozeného syna Jana Lucemburského. Plány krále Jana však nevyšly. Po smrti Jindřicha Korutanského nezískali Korutany a Tyrolsko Lucemburkové, ale rozdělili si je mezi sebe císař Ludvík Bavor a Habsburkové. Portrét Obsah

50 Jan Lucemburský- 1/2 Jediný syn lucemburského hraběte a později císaře Jindřicha VII. byl vychován v kultivovaném prostředí pařížského dvora. Poté co byl jeho otec zvolen německým králem, nabídla Janovi část české šlechty ve spojení s cisterciáckými opaty českou korunu a spolu s ní ruku poslední neprovdané přemyslovské princezny Elišky. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru. Koncem měsíce se novomanželé vydali na cestu do Prahy. Zde je čekala tvrdá realita, kterou mohl Jan zvládnout jen stěží, přestože byl přirozeně nadaný, vybraně vzdělaný a obklopený spolehlivými rádci svého otce. Chyběly mu zkušenosti, nebyl připraven na styk s drsným prostředím a pyšnou českou šlechtou, jejíž sebevědomí od zavraždění posledního Přemyslovce v roce 1306 značně vzrostlo. Janovy představy o vznešeném poslání panovníka, jak je poznal ve Francii, jí byly na hony vzdálené. Byl prvním českým králem, jemuž se šlechta odvážila předložit volební kapitulaci, požadující především omezení panovníkovy moci. Jan ji potvrdil, byť ne v celém rozsahu, v Inauguračních diplomech, dříve než se ujal vlády. Počátky Janovy vlády byly nejisté, přitomnost zkušených rádců sehrála spíše negativní roli, neboť vytvořila mezi králem a domácími šlechtickými předáky bariéru v době, kdy si potřeboval vytvořit vztah k nim sám. V roce 1313 bylo navíc Janovo postavení oslabeno smrtí jeho otce. Po krátké epizodě, v níž sám usiloval o získání německé koruny, podpořil Jan nového krále Ludvíka IV. Bavora a často pak válčil po jeho boku, zejména proti jeho konkurentům Habsburkům. V letech sváděl Jan Lucemburský zápas s českou šlechtou o větší moc ve státě, a dokonce i o větší podíl na královských důchodech. Šlechta sama pak byla rozdělena na dvě uskupení. Vůdčí osobností jednoho byl Jindřich z Lipé, jenž čas od času vystupoval jako králův věrný spojenec, ve skutečnosti byl však velmi ambiciózní a toužil vládnout králi i království. Přes veškeré nepřátelství a rozpory byl pán z Lipé jediný, kdo Janovi, pociťujícímu k českému panstvu téměř odpor, imponoval, podobně jako jeho životní družka královna-vdova Eliška Rejčka, s níž ho později, po Jindřichově smrti, sblížily nesváry ve vlastní rodině. V čele druhé kliky stál Vilém Zajíc z Valdeka, přívrženec a důvěrník královny Elišky, která marně usilovala o návrat poměrů z doby vlády Václava II. a vlastními politickými kroky nebezpečně ohrožovala Janovo postavení. Rozpory mezi králem a šlechtou se vystupňovaly na přelomu let do otevřeného povstání, které Jana donutilo obrátit se o pomoc k Ludvíku Bavorovi, jenž zprostředkoval v dubnu 1318 smíření v Domažlicích. O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Valdekem a královnou Eliškou. Přestože Jan po neúspěšném obléhání Starého Města potvrdil Pražanům starobylé privilegium, postihl o něco později vůdce vypovězením a ostatní měšťany vysokou pokutou. Portrét Pokračování Obsah

51 Jan Lucemburský – 2/2 Zpět První Janovo manželství s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Rozdílnost povah manželů byla snad nejvíce konfrontována v odlišném přístupu k politické praxi. Po přechodných obdobích, kdy se zdálo, že Janova politická linie se shoduje s přáními královny, vyvrcholily neshody manželského páru počátkem roku 1319 úplným rozchodem krátce poté, co Eliška Janovi porodila druhého syna. Janovo zřejmě oprávněné podezření, že královna usiluje sama o vládu ve jménu prvorozeného syna Václava, zesílilo poté, co Eliška odešla na Loket. Jan pronikl na hrad téměř násilím a odebral jí tři starší děti. Tříletého Václava, o němž se domníval, že je vychováván v nenávisti k otci - později mu proto nedůvěřoval - držel ve vězení a poté odvezl na francouzský dvůr, kde sám vyrůstal. Uražená Eliška odešla na Mělník, kde v následujících letech pobývala nejčastěji. Janovi porodila ještě tři děti: Jana Jindřicha a dcery dvojčata (Annu a Elišku). Ztroskotání manželství mělo na Jana neblahý vliv: lhostejný vztah k Čechám, cynismus k ženám, dobrodružný a prostopášný život, od kterého upustil až po svém druhém sňatku, jejž uzavřel v prosinci 1334 s Beatrix Bourbounskou. K synu Václavovi, pozdějšímu hraběti z Lucemburka, z tohoto manželství měl zcela jiný vztah než k Eliščiným dětem. Po roztržce s královnou pobýval Jan většinou mimo Čechy, často ve svém milovaném Lucembursku. Byl neobyčejně statečným bojovníkem - zúčastnil se řady významných válečných konfliktů - a vynikajícím diplomatem, ale také vyhledávaným společníkem na dvorských slavnostech a turnajích, okouzlujícím kavalírem. Právě na poli mezinárodních vztahů prospěl Českému království nejvíce. Bojoval, zasnuboval své sestry a děti, získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici, a především vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska. Stinnou stránkou jeho dynastické politiky byl podstatně zvýšený daňový tlak na obyvatelstvo českých zemí, do jejichž vnitřních záležitostí přestal Jan téměř zasahovat. Trvalá nepřítomnost panovníka a vláda panské kliky Jindřicha z Lipé začaly počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. Roku 1333 donutila část šlechty Jana, aby svěřil vládu v Čechách synu Václavovi (Karlovi). Při své návštěvě v zemi v roce 1341 král ustanovil, že dědici Českého království se stanou jedině Karel a jeho potomci. V té době už byl Jan slepý, přesto se účastnil stoleté války na straně Francie a byl činný v říšské politice. S pomocí svého strýce trevírského arcibiskupa Balduina, který byl jedním z říšských kurfiřtů (právě tak jako sám Jan z titulu českého krále), připravoval volbu nového německého krále jím byl zvolen jeho syn Karel - jako panovník římskoněmecké říše Karel IV. To byl Janův diplomatický triumf, nejvyšší meta, kterou pomohl zajistit svému následníkovi. Krátce nato mu byla doručena žádost francouzského krále o pomoc proti Angličanům. Jan i Karel se neprodleně vypravili do Francie. K rozhodujícímu střetnutí došlo u Kresčaku. Slepý král nechal odvést svého syna z předem prohrané bitvy násilím, sám údajně se slovy: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!" splnil rytířskou povinnost a zvolil si jistou smrt. Obsah

52 Karel IV. -1/3 Narodil se jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a při křtu dostal jméno obvyklé v přemyslovském rodě Václav. Neurovnané vztahy mezi oběma rodiči vyvrcholily roztržkou, po níž byl malý princ odtržen od matky a izolován nejprve na Lokti a pak na Křivoklátě. V roce 1323 ho otec odvezl na francouzský dvůr k vychování. Zde studoval Václav svobodná umění na pařížské universitě a připravoval se na státnické poslání. Naučil se nejen číst a psát, což nebylo u panovníků jeho doby právě obvyklé, ale osvojil si i cizí jazyky, takže kromě češtiny, kterou považoval za svou mateřštinu, ovládal také latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu. Po svém kmotru, francouzském králi Karlu IV., přijal při biřmování jméno Karel. Ve Francii byl také domluven jeho první sňatek s Blankou z Valois v době, kdy oba snoubenci byli ještě dětmi. Po sedmiletém pobytu ve Francii a Lucembursku působil Karel jako správce severoitalských držav svého otce. V roce 1333 si část české šlechty vynutila na Janu Lucemburském, aby se Karel vrátil a ujal se vlády v zemi. Král mu ji svěřil a udělil mu titul markraběte moravského, přestože Karlovi příliš nedůvěřoval. Spatřoval totiž v osobě svého syna silného konkurenta. Karel sám vzpomíná ve svém životopisu, jak po příchodu do Čech našel celé království v zuboženém stavu, Pražský hrad neobyvatelný. Nesetkal se zde již ani s matkou, kterou od dětských let neviděl, protože mezitím zemřela. Doba správcovství připravila Karla na vlastní roli panovníka. Té se ujal roku 1346 poté, co Jan Lucemburský zahynul v bitvě u Kresčaku. O rok později mu pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic při korunovaci na krále českého vsadil na hlavu svatováclavskou korunu, kterou nechal Karel pro tento účel nově zhotovit. Již předtím, v červenci 1346, byl Karel s přispěním svého otce a strýce arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského zvolen za německého krále a 26. listopadu téhož roku v Bonnu korunován. Teprve později podnikl korunovační jízdu do Říma a byl zde 5. dubna 1355 ve Svatopetrské basilice korunován římským císařem. V Čechách navazoval Karel IV. téměř ve všech oblastech na přemyslovské dědictví. Svým panovnickým úsilím znovu posílil centralizovanou monarchii, když dokázal najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty. Prvním jeho významným počinem bylo již roku 1344 založení pražského arcibiskupství, o něž marně usilovali už jeho předchůdci. Tím nejen vymanil českou církev z německého područí, ale pozdvihl tím zejména prestiž Prahy jako sídelního města a centra českého království. Prvním pražským arcibiskupem se stal Karlovi blízký Arnošt z Pardubic. Pražskému arcibiskupovi byla podřízena olomoucká a litomyšlská diecéze. Rok 1348 proběhl ve znamení Karlovy zakladatelské aktivity. V tomto roce vydal nejen řadu důležitých listin, které jsou považovány Portrét Pokračování Obsah

53 Karel IV.– 2/3 Zpět za počátek Karlovy koncepce českého státu, ale položil také základ řady institucí a významných staveb, z nichž mnohé nesou Karlovo jméno dodnes je datována zakládací listina pražského vysokého učení, které zařadilo Prahu mezi evropská střediska vzdělanosti. Tato první universita ve střední Evropě byla vytvořena podle universit italských a francouzských. Její založení potvrdil Karel ještě jako král římskoněmecký. Rozsáhlá byla Karlova stavební činnost, a to nejen v Praze. 8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského. Říká se, že Karel sám vyměřoval ulice a všem, kdo by se tu chtěli usadit, udělil mnohé výhody a svobody. Středem Nového Města se stalo dnešní Karlovo náměstí, kde byly každoročně v "den svátostí" vystavovány korunovační klenoty a ostatky svatých. Velké změny se dotkly také Pražského hradu, kde nechal Karel upravit královský palác a pokračoval ve stavbě Svatovítské katedrály s kaplí sv. Václava. Práce vedl po smrti Matyáše z Arrasu významný stavitel a sochař Petr Parléř, který také vyzdobil trifórium chrámu bustami českých králů, královen a dalších osobností. Do nově vybudované královské hrobky byly z Karlova popudu převezeny ostatky českých králů i církevních hodnostářů. Na místě bývalého Juditina mostu, spojujícího Staré a Menší Město pražské, byl postaven nový kamenný most se dvěma věžemi; na Staroměstské jsou dodnes k vidění sochy Karla IV. a jeho syna Václava IV. v nadživotní velikosti. Neobvyklou stavbou z této doby je tzv. hladová zeď na Petříně, kterou prý dal Karel stavět proto, aby zajistil v době hladomoru práci lidem, kteří neměli jiné prostředky ke své obživě. Karlův vztah k české zemi, na jejíž polohu v srdci Evropy i slavnou minulost byl hrdý, vyjadřuje i další počin Karla IV. - založení hradu Karlštejna 10. června V kapli sv. Kříže, která svým pojetím i výzdobou (Mistr Theodorik, Tomaso da Modena) patří ke světovým unikátům, měly být uloženy nejen ostatky svatých, jejichž shromažďování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovační klenoty říšské a české. Při Karlštejně vzniklo roku 1357 Karlovou péčí děkanství, které přetrvalo staletí a jako duchovní hodnost existuje do dnešní doby. Pozoruhodné bylo i založení Emauzského kláštera na Novém Městě v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit staré tradice z raných přemyslovských dob. Vyzdvihoval také světce domácího původu, především sv. Václava. Pokusem o upevnění králova výsostného postavení byl návrh celozemského zákoníku Maiestas Carolina, předložený roku Když Karel zjistil, že ho pro odpor šlechty neprosadí, než by přiznal neúspěch, předstíral prý raději, že text nedopatřením shořel. Je zřejmé, že Karel věnoval Českému království, které považoval za jádro svého rodového panství, stěžejní pozornost, a proto mu bývá někdy vytýkáno z německé strany, že byl "Čechům otcem, svaté Římské říši otčímem". To by se mohlo zdát oprávněné při zběžném pohledu na Zlatou bulu, říšský zákoník vydaný v roce 1356, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Karel však pečoval i o povznesení císařských statků v říši a snažil se Pokračování Obsah

54 Karel IV.– 3/3 Zpět získat další říšská území do svého osobního vlastnictví. Prostředkem mu byla diplomatická jednání, koupě i sňatková politika. Již v roce 1348 Karel poprvé ovdověl. Blanka z Valois, kterou měl Karel velmi rád, mu zanechala jen dcery Markétu a Kateřinu. Ani dvě další Karlovy manželky se nedožily vysokého věku. V pouhých 24 letech zemřela Anna Falcká (+ 1353), která Karlovi porodila prvorozeného syna Václava, ale ten zůstal naživu pouhý rok. Mladičká zemřela i třetí Karlova žena Anna Svídnická, matka Václava IV. (1362). Václav byl Karlovým prvním žijícím synem a tedy následníkem. Král mu proto věnoval všestrannou péči, snažil se mu zajistit moc i vynikající postavení. Od útlého dětství ho brával na různá jednání i k řešení vladařských záležitostí, ale panovníka svého typu a podle svého vzoru z něj však nevychoval. V roce 1363 se Karel oženil naposledy s Alžbětou Pomořanskou, která byla o více než 30 let mladší. Podle pověstí vynikala neuvěřitelnou silou, neboť "ohýbala podkovy a lámala meče". Karlovi dala další dva syny, Zikmunda a Jana (Zhořeleckého), a dceru Markétu. Všechna Karlova manželství, zdá se, byla harmonická, přestože byla uzavírána vždy se zřetelem k mocenským a dynastickým zájmům. Karel jimi rozšířil svá území o Svídnicko a Javornicko, slezská knížectví, dále o panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci. Země koruny české za něj dosáhly největšího rozsahu. Karel IV. měl zájem o historii, podněcoval řadu kronikářských děl, která měla zdůraznit jeho panovnické úsilí, kontinuitu přemyslovské a lucemburské dynastie, ukázat a zachovat jeho osobu i dobu v co nejpříznivějším světle pro příští generace. Karel udržoval kontakty s básníkem Petrarkou a vliv humanismu z Itálie v této době je nesporný. Karel dal popud k napsání kroniky Beneše Krabice z Weitmile, opata Neplacha, zadal i Italovi Janu Marignolovi napsání historického díla, ale žádné z nich neodpovídalo představě Karla IV. Nejcennější z kronik této doby je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, a především pak vlastní životopis Karlův Vita Caroli. Zachycuje osudy Karlova mládí ve Francii, Itálii, jeho příchod do Čech. Karel dovedl události do roku 1340 a pravděpodobně neznámý pokračovatel připsal další kapitoly, dovedené časově až do roku 1346, do volby Karla za římského krále. Z těchto kronik i z dobových zobrazení (nejrealističtější dochováno na nástěnných malbách na Karlštejně) se také dozvídáme, jak Karel vlastně vypadal. Většinou je líčen jako muž nevysoké postavy (měl kolem 173 cm) s nahrbeným hřbetem a nachýlenou hlavou, což bylo způsobeno několika zraněními, která za svého života utrpěl. Popisy z kronik se shodují s karlštejnským portrétem, kde má výrazný nos, velké oči, vlasy splývající na ramena a krátký vous. Karel se také rád odíval do šatů z vybraných tkanin volného střihu, ale většinou bez ozdob. Bývalo jeho zvykem, že při audiencích řezal proutí nebo měkké dřevo. Vlastní příčinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krčku levé nohy, která ho upoutala na lůžko. Z ní se vyvinul zápal plic, jehož následkům Karel podlehl. Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem Sv. Víta na Pražském hradě. V pohřební řeči označil Karla IV. Vojtěch Raňkův z Ježova "otcem vlasti". Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes. Obsah

55 Václav IV. 1/2 Dlouho a toužebně očekávaný dědic trůnu se narodil až v třetím manželství Karla IV. s Annou Svídnickou (prvorozený Karlův syn z manželství s Annou Falckou zemřel ve věku dvou let). Podle císařova přání dostal jméno českého patrona - Václav. Karel IV. byl v době Václavova narození na vrcholu své moci, a soustředil proto svůj zájem na to, aby svému synovi zajistil odpovídající postavení. Zahrnoval Václava nebývalou přízní, znásobenou po úmrtí matky (1362). První Karlovou snahou bylo zabezpečit synovi český trůn, a tak již 15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Arcibiskup také zprvu dohlížel na výchovu a vzdělání malého Václava. Po něm převzal starost o Václava Jan Očko z Vlašimi, který ho zasvěcoval i do politické správy země. Celá výchova malého prince byla vedena pod dohledem otce, a tak z Václava postupně vyrůstal díky až přehnané péči sice vzdělaný člověk, ale velmi závislý na konání svého okolí. Zde je třeba hledat důvody jeho pozdější nerozhodnosti i nesamostatnosti v řešení vladařských problémů. Václav se nenaučil vládnout sám bez cizí pomoci, využívat vlastních zkušeností a znalostí, vše bylo záležitostí učitelů a rádců, kteří mu od dětství uhlazovali cestu. Karel IV. dohodl také první sňatek Václava s Johankou Bavorskou, který se mezi oběma nedospělými dětmi za velké slávy uskutečnil v Norimberku. Karel IV. pro svého syna usiloval rovněž o německou korunu. Po mnoha diplomatických jednáních, podporovaných nemalými finančními prostředky, byl Václav skutečně 10. června 1376 zvolen za německého krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován. Nikdy však nepodnikl římskou jízdu a nebyl korunován císařem. Když Karel IV zemřel, nastoupil Václav v českém státě i v říši na jeho místo. Z počátku si v mnoha jednáních počínal celkem obratně a rozvinul správní činnost i politickou aktivitu. Osamocený se cítil především v rodině, kde jeho mladší bratři Zikmund a Jan nacházeli vždy účinnou podporu u své matky Alžběty Pomořanské. V průběhu Václavovy vlády se ujali dvorských úřadů představitelé z řad nižší šlechty, o které se Václav opíral. Ve většině případů to však byli lidé bez potřebných zkušeností, znalostí i politického rozhledu po evropském dění, zato vedení touhou po moci a majetku. Měli na Václava velký vliv, ale nebyli schopni mu pomoci na potřebné úrovni. Václav s nimi často trávil chvíle při různých radovánkách a honitbách v lesích, které jej odváděly od řešení závažných problémů. Zábavy, pitky, kterým stále častěji dával přednost před unavujícími panovnickými povinnostmi, však Václava postupně dostávaly do konfliktu především s vyšší šlechtou, které vadili i královi milcové. K vyřešení problémů nepřispěly ani neustálé spory s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, které nakonec přerostly v otevřené osobní nepřátelství. Portrét Pokračování Obsah

56 Václav IV. – 2/2 Rovněž v říši vznikly nesrovnalosti mezi mladým králem a jednotlivými kurfiřty. V jejich důsledku se Václav postupně stahoval do relativně klidnějšího Českého království, přestal se účastnit důležitých jednání, na něž vysílal za sebe jen zástupce. Narůstající nespokojenost nakonec v roce 1394 vedla ke spojení představitelů vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a přešla do přímého útoku proti králi. Ten vyvrcholil tím, že krále při jeho cestě z Žebráku do Prahy zajali, když mu předtím přednesli nejdříve stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Václav byl sice za pomoci svého bratra Jana Zhořeleckého osvobozen, bylo dosaženo určité dohody (30. července 1394), ale konflikty pokračovaly. Proti Václavovi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět Jošt. Páni předložili králi podmínky a ten byl nakonec donucen, aby je přijal listinou z 19. března Tento akt znamenal jasné vítězství české šlechty nad králem. Klid však nenastal ani potom. V letech byl Václav držen znovu v zajetí, tentokrát zcela jasně z podnětu Zikmunda, který se mezitím snažil ovládnout České království. Obdobně jako v Čechách předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti v říši Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vůči bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s odůvodněním, že jde o krále "nepotřebného a nečinného i nedbalého". Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký. Ale ani on nedokázal vyřešit všechny problémy v říši, která se zmítala neustálými mocenskými boji světských i církevních feudálů. Když se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za německého krále. Ten se však vlády v říši fakticky již neujal. Poslední léta jeho panování v Čechách zkomplikovalo rodící se husitské hnutí. Václav IV. zpočátku Husa podporoval, ale kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila. Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacířství" v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. Srdeční záchvat, který následoval, vedl k rychlé Václavově smrti. Stejně jako byl neklidný jeho život, měl král nelehký konec a komplikovaný posmrtný úděl. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky na Zbraslavi. Klášter byl však za husitských válek vypleněn a královo tělo dokonce vytaženo z hrobu. Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod Svatovítským chrámem po boku Karla IV. Zpět Obsah

57 Zikmund Lucemburský –1/2 Narodil se jako první syn ze čtvrtého manželství Karla IV. s Eliškou Pomořanskou a byl pojmenován po novém zemském patronovi, kterého uvedl jeho otec do Čech. Od dětských let se Karel snažil zajistit svým dětem budoucí mocenské postavení: Zikmundovi udělil braniborskou marku (1373) a zasnoubil ho - ještě jako dítě - s dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Marií, předurčenou dědičkou Polska. Po Ludvíkově smrti (1382) se situace velmi zkomplikovala. Poláci odmítli další spojení s Uhrami a za královnu přijali Mariinu mladší sestru Hedviku. Ale také v Uhrách vyvstala proti Zikmundovi silná opozice v čele s královnou-vdovou Alžbětou a korunovala za královnu Marii, která se ihned po Zikmundově odchodu z Uher, kde žil , zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Roku 1385 vtrhl Zikmund podporovaný některými magnáty do Uher s vojskem a vynutil si sňatek s Marií. Vlády se fakticky ujal až poté, co velmož Jan Horváti zajal obě královny a uvěznil je. Uherské stavy ho pak zvolily králem a 31. března 1387 byl korunován. Svého největšího odpůrce se zbavil ve chvíli, kdy stará královna byla ve vězení zardoušena. Protože boje o Uhry Zikmunda finančně vyčerpaly, zastavil svému bratranci Joštovi, aby mohl splatit dluhy, na pět let Braniborsko. Spolu s Joštem rozhodoval také roku 1396 spor Václava IV. s českými pány, v němž se postavil na stranu šlechty. Současně obnovil s Václavem smlouvu o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem (správcem) v Německu. Nebezpečí turecké expanze ho však přinutilo vrátit se do Uher. Křížová výprava, kterou organizoval, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole a Zikmund sám sotva unikl zajetí. Sultán však svého vítězství nevyužil k dalším zásahům, což Zikmundovi umožnilo znovu se vměšovat do českých záležitostí, a to způsobem, který právě nesvědčil o bratrské lásce ani neprospěl prestiži lucemburské dynastie. Mezi ním a Václavem byla vždy určitá přehrada, způsobená zpočátku tím, že po Karlově smrti zůstal Václav v rodině sám, zatímco Zikmund měl sourozence, a především matku, která ho účinně podporovala, později pak také Zikmundovou ctižádostí a sobectvím. Nové století nezačalo pro Lucemburky dobře. Roku 1401 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura, a panovník byl dokonce dočasně uvězněn, zatímco Václav IV. byl sesazen z německého trůnu. Přesto existovaly ještě určité příznivé podmínky pro Václavovu císařskou korunovaci. Obrátil se proto o pomoc k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech, a dokonce mu na ni vydal zmocňovací listinu. Ale Zikmunda více než bratrova císařská korunovace zajímaly královské hrady a města, které rychle přebíral pod svou kontrolu. Když si Václav uvědomil svoji chybu a pokusil se o marný odpor, nechal ho Zikmund zajmout a brzy ho odvezl k Habsburkům do Vídně, aby ho zde střežili. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili. Za Václavova života se do nepřátelsky naladěných Čech Portrét Pokračování Obsah

58 Zikmund Lucemburský – 2/2 Zpět Zikmund už nevrátil. Brzy však získal jinou oblast zájmu. V roce 1411 byl totiž zvolen německým králem. V té době znovu zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech. Jako německý král (korunován ) se horlivě snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). Podařilo se mu přimět jednoho z papežů - Jana XXIII. - ke slibu, že svolá koncil, který se sešel o vánocích 1414 v Kostnici. Ke konečnému rozřešení svého sporu byl před koncil předvolán také Jan Hus. Zikmund mu dal ochranný glejt na cestu, ale nešlo mu tak o Husa, jako o odstranění rozkolu v církvi, k němuž by přispělo i vymýcení kacířství v Čechách, proto radil k upálení Husa i Jeronýma Pražského. Výsledky koncilu byly také jeho úspěchem (křesťanstvo mělo opět jediného papeže), a tím více Zikmund začal naléhat na Václava, aby skoncoval s husity. Netušil, jak dalece se hnutí rozšířilo, ale hlavně se obával, aby nepřišel o české dědictví, jehož součástí byl tak rozsáhlý královský majetek jako v žádné z jeho zemí. Když v srpnu 1419 Václav zemřel, stal se Zikmund jediným právoplatným dědicem Českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta a města pak s určitými obavami. Zatím však o jiném kandidátovi nikdo neuvažoval a připravovaly se volební požadavky, mezi něž mělo patřit také přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmund však žádal bezpodmínečné podřízení a doufal, že situaci zvládne vojensky. V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s velkým křižáckým vojskem Prahu. Byl sice poražen na Vítkově (14. 7.) a pod Vyšehradem (2. 11.), ale stačil se mezitím nechat korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Hrad (28. 7.). To mu nakonec nepomohlo, protože sněm, který se sešel na jaře 1421 v Čáslavi, ho jako krále odmítl. Lépe dopadl na Moravě, ve Slezsku a Lužici, kde ho šlechta uznala. Podnícen tímto úspěchem pokusil se roku 1421 zorganizovat nové křížové tažení, které skončilo neúspěchem podobně jako obležení Kutné Hory koncem roku. Po prohrané bitvě u Německého Brodu poražený král ze země odtáhl a poté se snažil dosáhnout vlády jednáním a získat umírněné kališníky. Současně usiloval o upevnění moci v říši byl korunován římským císařem. Poté odjel do Basileje, kde zasedal koncil, který si kladl za cíl provést reformu církve. V květnu 1434 Zikmund koncil opustil nespokojen právě jeho reformní činností a dále se staral především o své uznání za českého krále, k němuž mu otevřela cestu bitva u Lipan. K vytouženému cíli se však dostal až v polovině roku 1436, kdy v Jihlavě Čechům potvrdil předložené podmínky a basilejská kompaktáta. Ale své sliby dodržovat nehodlal. Opětné prosazování katolictví vypudilo z Prahy arcibiskupa Jana Rokycanu, popraven byl hejtman Jan Roháč z Dubé byla na sněmu vznesena proti Zikmundovi celá řada stížností. Starý a nemocný král však pomýšlel už jen na to, jak by zajistil dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtu Habsburskému. Obával se však intrik své druhé ženy Barbory Celské, která svému zeti nepřála, a kvapně opustil Prahu. Na cestě do Uher zemřel ve Znojmě. Obsah

59 Albrecht Habsburský Albrecht Habsburský vstoupil do českých dějin jako následník svého tchána Zikmunda Lucemburského. Tento rakouský vévoda byl jeho věrným spojencem proti husitům (bojoval pod Vyšehradem) a podporoval i Zikmundovu politiku v říši. Roku 1421 ho císař zasnoubil a o rok později oženil se svou jedinou dcerou Alžbětou. Zároveň mu svěřil do správy Moravu, což bylo v následujícím období jednou z příčin odlišného vývoje Čech a Moravy, kde husitství nezískalo významnější pozice. Roku 1423 udělil Zikmund Albrechtovi Moravu v léno, a porušil tím ustanovení Karla IV., že tato země nesmí být zcizena. Císař Zikmund se před svou smrtí snažil zeti zajistit dědická práva. Uherský sněm splnil vůli umírajícího krále a hned v prosinci 1437 Albrechta zvolil. Královna-vdova Barbora však prosazovala neplnoletého polského krále Vladislava III., svého příbuzného, neboť doufala, že se stane regentkou. Také česká kališnická šlechta a měšťanstvo počítaly s jagellonskou kandidaturou. Polský dvůr prosazoval své nároky politicky i vojensky, a to především v Čechách. S pomocí katolického panstva se Albrechtovi podařilo zvítězit a byl v Praze korunován českým králem. V té době už byl také zvoleným králem německým. Ihned po korunovaci spěchal do Uher, ohrožených novým náporem turecké expanze. Ve vojenském ležení onemocněl, zřejmě následkem morové nákazy, a cestou do Vídně zemřel. Pět měsíců po otcově smrti se narodil syn Ladislav zvaný Pohrobek, jediné dítě ze sedmnáct let trvajícího manželství Albrechta s Alžbětou Lucemburskou. Portrét Obsah

60 Ladislav Pohrobek Syn Albrechta II. a Alžběty Lucemburské, který se narodil po smrti svého otce (+ 27. října odtud přízvisko Pohrobek), se stal už roku 1452 uherským králem a byl zvolen za českého krále. V době jeho nezletilosti vykonával správu země v Čechách Jiří z Poděbrad, zvolený za zemského správce na sněmu v roce 1452, v Uhrách Jan Hunyady. Ladislav se zdržoval téměř výhradně mimo Čechy, ke kterým jako ke "kacířské zemi" nikdy nepřilnul, a tak faktické řízení země nadále zůstávalo v Jiříkových rukách. Ten provedl řadu opatření směřujících k upevnění královské moci i korunního majetku. Neopomněl ale ani rozšiřovat své statky, a tak se nejen mocensky, ale i majetkem stal první osobou po králi. Již v té době rozvíjel Jiří vlastní vladařskou koncepci, která se sice opírala o kališnická města a nižší šlechtu, ale snažila se i o rovnováhu mezi skupinami kališnického a katolického panstva a o toleranci obou vyznání. Jako zkušený a obratný politik si Jiří z Poděbrad získával také skutečné i možné odpůrce tím, že jim napomáhal k výnosným místům a předním úřadům. Král Ladislav se na neustálé naléhání českých stavů vrátil do Prahy až v roce 1457, v době přípravy jeho svatby s francouzskou princeznou. Poselstvo žádající francouzského krále Karla VII. o ruku princezny vedl Zdeněk ze Šternberka. S kladnou odpovědí se vrátil do Čech, ale zde jej již čekala zpráva o náhlém úmrtí mladého krále, který zemřel 23. listopadu Příčina smrti sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka zůstala prakticky nevyjasněna dodnes a už současníci upozorňovali, že největší prospěch z ní měl zemský správce a budoucí český král Jiří z Poděbrad. Portrét Obsah

61 Jiří z Poděbrad – 1/2 Politicky začal mladý dědic kunštátského majetku vystupovat v roce 1437, kdy se stal plnoletým a mohl se ujmout svých statků. Ovšem už předtím se účastnil bitvy u Lipan na straně panské jednoty. Když po smrti císaře Zikmunda zůstaly české země bez panovníka, staly se kolbištěm, na němž se svářili katolíci s kališníky i šlechta s městy. Protože anarchií byly postupně poškozovány všechny složky obyvatelstva, začala si šlechta a královská města vytvářet seskupení na ochranu pořádku, tzv. landfrídy v čele s hejtmany, které se sdružovaly na úrovni jednotlivých krajů a představovaly orgány místní správy. Roku 1440 se do čela spojených východočeských landfrídů, v nichž získali převahu kališníci, dostal Hynek Ptáček z Pirkštejna. Jiří, jeho přívrženec i osobní přítel, byl zvolen za hejtmana boleslavského kraje. Po Hynkově smrti v roce 1444 zaujal jeho místo, neboť přes svůj věk byl schopný a zkušený ve věcech válečnických i diplomatických. S tímto úspěchem se však nespokojil. Roku 1448 dobyl Prahu, ovládanou katolickými pány, a uvedl sem kališnického arcibiskupa Rokycanu. Jeho cílem bylo obnovit politickou jednotu země a dát jí opět krále. Podporu ve svém úsilí nacházel u nižší kališnické šlechty a měst z východních Čech, které měly zájem na překonání bezvládí a vytvořily protiváhu ke Strakonické jednotě, svazu katolické šlechty z jižních a západních Čech. Jiřímu se podařilo dosáhnout kompromisu mezi oběma svazy (nejvyšším purkrabím jmenoval např. jednoho z nejvýznamnějších katolických pánů Zdeňka ze Šternberka, bratra své první ženy Kunhuty, ale dobyl také Tábor, aby zničil středisko radikálního, tedy odstředivého směru kališnictví). Roku 1452 byl vybrán sněmem za zemského správce. Tuto funkci vykonával i poté, co byl za krále přijat nezletilý Ladislav Pohrobek. S mladým králem nevycházel Jiří příliš přátelsky, neboť více než jeho radám popřával Ladislav sluchu pomluvám nepřátel. Přesto během pěti let trvajícího správcovství se Jiřímu podařilo stabilizovat poměry uvnitř země a upevnit mezinárodní postavení českého státu. Přirozeným důsledkem jeho úspěchů byla pak volba českým králem, ke které došlo v březnu 1458 po předčasné smrti Ladislava. S Jiříkovým zvolením souhlasilo i katolické panstvo, neboť se domnívalo, že bude mít povolného panovníka. Novopečený král se musel v předvečer korunovace tajně zavázat papežským legátům, že zachová poslušnost kurii a bude pronásledovat kacíře, aby obnovil jednotu víry. Tento slib byl nezbytný, pokud chtěl být legálně korunován. Aby mu dostál, vystoupil roku 1461 proti ustavující se jednotě bratrské, ale vážnější zásahy proti kališníkům podniknout nehodlal. Jinak si vykládal Jiříkovu přísahu papež. Autoritativní Pius II. vyžadoval, aby český král přestoupil na katolickou víru a kališnictví zlikvidoval. Jiří naopak usiloval o uznání kalicha. Od samého počátku král tušil, že jednou dojde k jeho střetu s kurií, a snažil se proto předejít případné izolaci kališnických Čech v katolické Evropě a zajistit si spojence. Jeho diplomatická aktivita vyvrcholila po roce 1462, kdy Pius II. zrušil basilejská kompaktáta, Portrét Pokračování Obsah

62 Jiří z Poděbrad – 2/2 Zpět která povolovala Čechům přijímat z kalicha. Po panovnických dvorech v západní Evropě se rozjelo v letech poselstvo, vedené Lvem z Rožmitálu (bratrem druhé Jiříkovy ženy Johany), a nabídlo jejich vládcům plán na vytvoření mírové unie evropských států, založené na zásadách rovnoprávnosti členů, jejímž cílem by bylo řešení vzájemných sporů bez použití násilí. Je nasnadě, že šlo především o zabezpečení Českého království před papežem, i když byla zdůrazňována společná obrana proti turecké expanzi. Tento projekt však přesto předstihl v mnoha ohledech svou dobu. To byl jeden z důvodů, proč zůstal bez žádoucí odezvy. Poselstvo bylo všude vlídně přijato, jak vylíčil jeho účastník Václav Šašek z Bířkova, a poté propuštěno na další cestu, aniž by získalo konkrétní odpověď na předložený návrh. Jak se prohlubovalo nepřátelství mezi českým králem a kurií, začala narůstat také vnitřní opozice. Katolické panstvo se roku 1465 spojilo pod vedením Zdeňka ze Šternberka do Zelenohorské jednoty, jíž se dostalo požehnání od nového papeže Pavla II., a zahájilo spolu s katolickými městy proti králi odboj. A když papež prohlásil roku 1466 Jiřího za kacíře, vyobcoval jej z církve a vypověděl proti němu křížové tažení, chopil se příležitosti Jiříkův bývalý zeť, uherský král Matyáš, a jako vykonavatel papežovy vůle se postavil roku 1468 do čela výpravy. V únoru 1469 však skončil po bitvě u Vilémova v králově obležení a při jednáních slíbil, že od další války upustí a přičiní se o smíření Jiřího s papežem. Vzápětí po svém propuštění se však nechal zvolit katolickými pány v Olomouci za českého krále. Jiří, který pochopil, že českou korunu pro své syny neudrží, nabídl následnictví polským Jagelloncům. Měsíc po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše a uznal nástupnické právo Vladislava Jagellonského, syna krále Kazimíra IV. Pustošivá válka vyčerpala obě strany a počátkem roku 1471 se objevily naděje na smír. V březnu však král Jiří nečekaně zemřel. Obsah

63 Matyáš Korvín Zatímco v Maďarsku těžko najdeme populárnějšího panovníka, než byl "dobrý král Matyáš", netěší se tento vpravdě renesanční vladař v Čechách právě nejlepší pověsti. I když se uznává, že byl rázným a cílevědomým panovníkem, který dovedl "udržet na uzdě nezbedné panstvo uherské", nemohou mu mnozí odpustit, že "v mravním ohledu tkví na něm skvrna nevděčnosti a věrolomnosti, jaké se dopustil vůči svému tchánu a dobrodinci králi Jiřímu" (J. Malý). Mladší syn Jana Hunyadyho neměl jednoduché mládí. Roku 1457 byl jeho starší bratr Ladislav pro vraždu Oldřicha Celského na rozkaz Ladislava Pohrobka popraven a mladičký Matyáš byl uvězněn a odvezen do Prahy. Rok poté však Pohrobek umírá a Matyáš s vydatnou podporou Jiřího Poděbradského byl zvolen uherským králem. Sňatkem s Jiříkovou dcerou Kunhutou (Kateřinou) roku 1460 se už tak srdečné svazky obou panovníků měly ještě více upevnit. Jiřík poskytl Matyášovi podporu i při vzpouře uherské šlechty a zprostředkoval jeho smíření s císařem Fridrichem III. Následující roky vedl Matyáš války s Turky, v nichž se osvědčili i čeští žoldnéři. Smrt královny Kunhuty v roce 1464 však přinesla do přátelských vztahů s Jiříkem zásadní změnu. Matyáš vycítil v konfliktu mezi kališnickým králem a katolickou šlechtou v Čechách, kterou podporoval papež, šanci k rozšíření svého panství. Už v roce 1465 nabízel papeži Pavlu II., že by se ujal křížové výpravy proti Čechám, ale turecké nebezpečí i nevyjasněná situace ho ještě držely na uzdě. Když však došlo v Čechách k otevřenému odboji proti Jiřímu, který podporoval vedle papeže i Fridrich III., Matyáš nezaváhal vtrhl do Rakous proti českému vojsku a následujícího roku vytáhl přes Moravu do Čech, kde však byl u Vilémova Jiříkem obklíčen a v tísni svolil k uzavření příměří. Vzájemnou dohodu však nedodržel a po svém propuštění se dal v Olomouci korunovat českým králem. Válku s Jiříkem a poté i s Vladislavem Jagellonským vedl až do roku 1478, kdy došlo k uzavření olomoucké smlouvy, která Matyášovi ponechávala vedlejší země České koruny: Moravu, Slezsko a obě Lužice. Matyášovy výboje se ovšem obrátily i proti jeho dalšímu bývalému spojenci - Fridrichu III. Po řadě střetnutí konečně v roce 1485 obsadil téměř celé Dolní Rakousy i s Vídní a jmenoval tu uherského místodržícího. Jako pravý renesanční vladař podporoval Matyáš vědu i umění a s jeho jménem je spojeno založení Academie Istropolitany v Bratislavě (1467) a Academie Corviny v Pešti (1480). Úmysl, aby se jeho nelegitimní syn Jan Corvin stal dědicem říše, se mu však uskutečnit nepodařilo. Po jeho smrti zvolila uherská šlechta králem Vladislava Jagellonského a vedlejší země se opět vrátily České koruně. Portrét Obsah

64 Vladislav II. Jagellonský – 1/2 Vladislav byl nejstarším synem polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Ve svých patnácti letech byl roku 1471 zvolen na kutnohorském sněmu českým králem, jak určil před svou smrtí Jiří z Poděbrad. Byl to skvělý úspěch jagellonské zahraniční politiky. Krakovský dvůr si představoval, že České království se stane sekundogeniturou, tj. místem uplatnění druhorozených synů, podřízených polským králům. Ale Vladislavovy osudy se vyvíjely jinou cestou. V prvních letech své vlády byl Vladislav skutečně odkázán na diplomatickou i vojenskou podporu Polska, protože musel o českou korunu bojovat s uherským králem Matyášem Korvínem, zvoleným roku 1469 katolickým panstvem v Olomouci. Na Matyášovu stranu se postavila i papežská kurie a dala Vladislava do klatby, naproti tomu ho uznal císař Fridrich III. Válka skončila nerozhodně v roce Olomouckou smlouvou se oba čeští králové uznali navzájem a země Koruny české si rozdělili: Vladislavovi připadly jen vlastní Čechy, vedlejší země zůstaly Matyášovi. Vladislav byl slabým a nerozhodným panovníkem. Traduje se, že ho česká šlechta pojmenovala král "Bene", neboť tímto slůvkem, znamenajícím přitakání "dobře", odpovídal většinou na její sdělení a požadavky. Sebevědomí šlechtici mu prý také říkávali: "Ty jsi náš král a my jsme tví páni." V každém případě klesala prestiž královské moci i samotného českého státu. Vladislav podporoval katolickou církev, což spolu s růstem pozic panského stavu vedlo k vyhrocení napětí mezi katolíky a kališníky. Kromě toho král ztratil sepětí s nižší šlechtou a měšťanstvem. Brzy bylo zřejmé, že v zemi, kde je většina obyvatel utrakvistická (pod obojí), může být jen stěží obnoven katolicismus v podobě běžné pro předhusitské období. V roce 1485 byl uzavřen kutnohorský náboženský smír, který uzákonil svobodu obou vyznání (na jednotu bratrskou se nevztahoval). Odstranění náboženských rozporů uvnitř šlechtických stavů vedlo k jejich dalšímu posílení a jednotnému vystupování jak proti královské autoritě, tak proti městům, v nichž šlechta viděla hospodářského konkurenta, a v neposlední řadě také proti vlastním poddaným. Výrazem šlechtické nadvlády v zemi a jejím uzákoněním bylo roku 1500 vydání zemského zákoníku, připraveného komisí sedmnácti pánů a rytířů. V roce 1502 podepsal toto Vladislavské zřízení zemské i sám král. Vzdor všem výhradám vůči Vladislavově vnitřní politice léta jeho vlády představovala v Čechách dobu relativního klidu a prosperity, která se mj. projevila zvýšenou stavební aktivitou (tzv. pozdní či vladislavská gotika), jež zacelovala jizvy zanechané husitskými válkami. Portrét Pokračování Obsah

65 Vladislav II. Jagellonský – 2/2 Zpět Ironií osudu bylo, že právě nepatřičná mírnost a neschopnost pomohly Vladislavu Jagellonskému získat další korunu. Po smrti Matyáše Korvína v roce 1490 si ho zvolila uherská šlechta za svého krále v naději, že bude rozhodovat sama, což se také stalo. Vladislav jí nejen slíbil, že bude trvale sídlit v Budíně - do Čech pak přijížděl jen vzácně - ale také se neuváženě zřekl vybírání daně, která byla hlavním zdrojem příjmů jeho předchůdce. Je zřejmé, že takové vnitřně oslabené postavení krále se muselo projevit i v zahraniční politice, zvláště chátrala-li panovnická moc v Polsku obdobným způsobem. Už od 30. let 15. století soupeřili Jagellonci o převahu ve střední Evropě s Habsburky. Roku 1491 se v Uhrách prosadil proti příštímu císaři Maxmiliánovi I. ještě Vladislav Jagellonský, ale další diplomatické akce Habsburků ho v roce 1515 přiměly, že se souhlasem Krakova uznal vzájemná nástupnická práva obou dynastií, zpečetěná sňatky jeho dětí Ludvíka a Anny s Maxmiliánovými vnoučaty, pozdějším českým králem Ferdinandem I. a jeho sestrou Marií. Jagellonská diplomacie pak rezignovala na středoevropský prostor tak dokonale, že ponechala Ludvíka u Moháče napospas drtivé převaze Turků. Toho se však král Vladislav už nedožil. Zemřel roku 1516, opouštěje své milované a hýčkané děti nepřipravené na obtížnou roli panovníka. Obsah

66 Ludvík Jagellonský Vladislav Jagellonský zajistil svému synovi Ludvíkovi nástupnictví na českém trůně, když ho tříletého nechal se svolením stavů roku 1509 korunovat českým králem. Podobně jako otec zdržoval se i Ludvík Jagellonský většinou v Uhrách. Uvnitř Čech v té době vládly četné spory mezi stavy, zejména městskými a panskými, které zmírnila částečně Svatováclavská smlouva z Ale soupeření mezi skupinami panstva a rytířstva nadále přetrvalo. Nejvlivnější postavení získal Zdeněk Lev z Rožmitálu, proti němuž stála rovněž mocná strana Viléma z Pernštejna. Ludvík se snažil zmírnit vyhrocenou situaci nařízeními, ale králova moc v té době byla natolik omezená, že nemohla vývoj v Čechách ovlivnit. Bez králova povolení došlo například i ke sjednocení Starého a Nového Města pražského v jednu obec. Situace se vyhrotila v roce 1520 natolik, že hrozila dokonce občanská válka. Ludvík však přijel do Čech až v březnu 1522, když rok předtím se oženil s Marií, dcerou španělského krále Filipa I. Během svého pobytu se snažil obnovit panovnickou moc reorganizací české komory. Stavům odňal správu královských financí a donutil je vrátit některé z rozchvácených královských majetků a hradů. Zemské úředníky včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu přinutil král k abdikaci a v březnu 1523 dosadil nové. Na dobu královy nepřítomnosti byla ustanovena nová zemská vláda vedená hejtmanem Karlem z Minsterberka, vnukem Jiřího z Poděbrad. Pokus o obnovení starých královských práv však neměl dlouhého trvání a po Ludvíkově návratu do Uher se rozpory v Čechách znovu vyhrotily. Přispělo k tomu i pronikání ideologie německé reformace - luteránství, které ještě více rozštěpilo nekatolickou stranu. Do této složité situace však ještě neblaze zasáhly události v zahraničí, nová turecká expanze. Ludvík Jagellonský, který zůstal v boji proti přesile prakticky osamocen, zahynul na útěku v bažinách po prohrané bitvě proti Turkům u Moháče roku Jím po meči vymřela jagellonská dynastie vládnoucí v Čechách a Uhrách a na český trůn nastoupili Ferdinandem I. Habsburkové. Portrét Obsah

67 Ferdinand Habsburský –1/2 Narodil se a vyrůstal ve Španělsku, kde se mu dostalo dobrého vzdělání a přísné náboženské výchovy. V roce 1521 se oženil se sestrou českého krále Ludvíka Jagellonského Annou. Od roku 1522 vládl na základě rodinné dohody v rakouských a alpských zemích. Když se smrtí Ludvíka Jagellonského uvolnily trůny český a uherský, rozhodl se Ferdinand, že se o ně bude ucházet. Původně chtěl jako manžel Ludvíkovy sestry uplatňovat dědické nároky. Ale čeští stavové je odmítli a hájili své právo svobodné volby panovníka. Ferdinand tedy ustoupil a ucházel se o český trůn v předvolebním boji. Jako příslušník v té době již mocné dynastie měl ze všech kandidátů největší šance a skutečně byl také 24. října 1526 jednomyslně zvolen českým králem. Ostatní země České koruny uznaly jeho dědické nároky a za panovníka ho přijaly. Složitější situace byla v Uhrách. Zde většina šlechty zvolila králem sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Ferdinand se však přesto nechal částí uherské šlechty rovněž zvolit. Se Zápolským a potom s jeho synem Janem Zikmundem, podporovanými Turky, vedl dlouholeté boje, jejichž výsledkem v roce 1547 bylo, že Ferdinandovi zůstaly západní Uhry, Slovensko a Chorvatsko, zatímco většinu Uher drželi zčásti Zápolský, zčásti Turci. Největší a nejvýznamnější část Ferdinandova rozsáhlého středoevropského panství představovalo České království. Ve svých třiadvaceti letech se zde ujímal vlády v nezáviděníhodné situaci. Za slabé vlády Jagellonců si stavové, zejména vyšší šlechta, zvykli suverénně rozhodovat o životě a osudech země. Ferdinand hned v prvních letech vlády dosáhl obratnou a cílevědomou politikou obnovení pořádku (učinil např. přítrž samovládě skupiny jedinců sesazením J. Paška z Vratu a odvoláním Lva z Rožmitálu) a posílil královskou autoritu v zemi. Stejně tak v dalších letech "bez hluku, úsilím pomalým a neustálým, pozorností bdělou povznesl ve všech královstvích, jichž se zmocnil, moc královskou, těžce otřesenou..." (Denis). V roce 1545 při obnově zápisů do desek zemských, které shořely při velkém požáru v Praze v roce 1541, se mu podařilo prosadit do nich dodatečné uznání svého dědičného nároku na český trůn. V roce 1549 přijali čeští stavové na Ferdinandovu žádost jeho nejstaršího syna Maxmiliána (II.) za příštího českého krále. Zároveň se snahou o povznesení královské moci a zajištění vlády svému rodu vyvíjel Ferdinand cílevědomé úsilí o pevnější spojení zemí, ve kterých vládl, jejich centrálním řízením. Vytvořil za tím účelem několik společných institucí či úřadů, jako byla např. tajná rada, dvorská komora a později vojenská rada. Méně zdařilé byly již jeho pokusy o svolávání společných sněmů. Portrét Pokračování Obsah

68 Ferdinand Habsburský– 2/2 Zpět Důležitou oporu své moci viděl v katolické církvi. Snažil se o její povznesení a o sjednocení svých zemí v jejím lůně. Nebyl však náboženský fanatik ani nerealistický politik a postupoval v tomto směru podle podmínek v té které zemi. V Čechách usiloval o sjednocení katolíků s utrakvisty. Jeho snaha však ztroskotala na odporu novoutrakvistů, nakloněných šířícímu se luteránskému učení. Ostatní náboženské směry a sekty v Čechách pronásledoval. Posilováním královské moci na úkor stavů, snahou po centralizaci a postupem v náboženských otázkách se dostával do rozporu s protestantskou většinou českých stavů, který vyústil v první velké protihabsburské povstání v Čechách v roce Porážky stavů využil k jejich tvrdému potrestání. Čtyři účastníky povstání dal popravit, dalším zkonfiskoval majetek a vůbec nejtíživěji postihl královská města a jednotu bratrskou, které stály v čele povstání. Města zbavil hospodářské moci a oklestil jejich politická práva. Proti jednotě bratrské vydal mandát, který znamenal novou vlnu jejího ostrého pronásledování. Když neuspěly jeho pokusy o splynutí utrakvistů s katolíky, snažil se o větší podporu a povznesení samotné katolické církve. V roce 1556 proto zavedl do Čech jezuitský řád a v roce 1561 se mu podařilo, po stu letech, obsadit opět arcibiskupský stolec A. Brusem z Mohelnice. Od roku 1531 byl Ferdinand římským králem a od 1556 římským císařem. Říšské povinnosti podobně jako problémy v ostatních zemích a války s Turky měly za následek, že od roku 1547 v Čechách mnoho nepobýval. Svou úlohu v tom snad sehrála i nedůvěra a nechuť k Čechům pro jejich odboj z roku Svým zástupcem (místodržitelem) v Čechách stanovil svého mladšího syna, arciknížete Ferdinanda, protože prvorozený syn Maxmilián se svými sklony k protestantismu mu nepřipadal vhodný. Ale zklamal se i ve Ferdinandovi, který se proti všem zvyklostem tajně oženil s měšťanskou dívkou, krásnou dcerou významného augšpurského finančníka Filipinou Welserovou. Před svou smrtí rozdělil vládu v rakouských zemích mezi své tři syny. Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Českým, uherským a římským králem (později císařem) se stal Maxmilián. Ferdinand I. patřil mezi nejschopnější habsburské panovníky. Byl tvůrcem středoevropské habsburské politiky a položil základy středoevropské habsburské monarchie. Za téměř čtyřicetileté vlády dosáhl tento rázný, rozvážný, vzdělaný a pracovitý muž s pevnou vůlí takových úspěchů, "že chyby jeho potomků nedovedly zmařit jeho dílo" (A. Denis). Obsah

69 Maxmilián II. rvorozený syn Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské projevoval v mládí, k žalu svého otce, silné sklony k protestantismu. Odmítal účast na katolických církevních obřadech, stýkal se s evangelíky a za kazatele měl luteránského kněze Pfausera, kterého přes naléhání otce odmítal propustit. Na jeho dvoře byli několikrát vlídně přijati i představitelé jednoty bratrské, u níž, podobně jako u ostatních nekatolíků v Čechách, vzbuzoval naděje na dosažení náboženské svobody. Ač byl Maxmilián v roce 1549 přijat za budoucího českého krále, nechal se jeho otec za své nepřítomnosti v Čechách zastupovat svým druhým synem Ferdinandem (později Tyrolským). Časem však došlo u Maxmiliána k obratu. Začal se vyhýbat protestantům a sbližovat s katolíky. Ale fanatismus obou táborů mu zůstal cizí. Blízký mu byl naopak myšlenkový svět humanistů. V roce 1564 po smrti svého otce se ujal vlády v Čechách i v říši. Zpočátku se i on nechal v Čechách zastupovat svým bratrem Ferdinandem. Když v roce 1567 přijel do Čech, podařilo se českým stavům přimět ho k tomu, aby z desk zemských vypustil kompaktáta, která v té době byla již brzdou dalšího rozvoje reformace. V roce 1575, po dlouhých jednáních a manévrování, nechtě si popudit ani papeže, ani protestanty, dal českým stavům ústní příslib náboženské svobody v rámci tehdy vypracované České konfese. Záhy nato ale vydal mandát proti jednotě bratrské. O jeho provádění se však nestaral, takže se v praxi, podobně jako v jiných oblastech života, nic nezměnilo. Jen Maxmilián ztrácel zvolna důvěru na všech stranách. Zemřel po nepříliš dlouhé, dvanáctileté vládě ve věku 49 let. Před smrtí prý se nevyzpovídal a nepřijal poslední pomazání. "Teprve v této chvíli, kdy mu již nehrozila žádná světská síla, se Maxmiliánův duch vzepřel, aby si alespoň zemřel po svém" (M. V. Kratochvíl). Za svého jediného dědice ustanovil prvorozeného syna Rudolfa, který byl ještě za Maxmiliánova života v roce 1575 přijat za českého krále. Portrét Obsah

70 Rudolf II. – 1/2 Narodil se z nesourodého manželství královského páru Marie Habsburské a Maxmiliána II. Habsburského. Matka, jež byla ortodoxní katolička vychovávaná na španělském dvoře, nelibě nesla Maxmiliánovu názorovou uvolněnost a náboženskou vlažnost. V této napjaté rodinné atmosféře vyrůstal i princ Rudolf. Po dlouhých sporech o výchovu budoucích dědiců habsburských držav zvítězil Madrid, a tak přes odpor a nechuť otce byl Rudolf s mladším bratrem Arnoštem vyslán na podzim 1563 do Španěl. Princům se zde sice dostalo poměrně širokého vzdělání a výchovy k vladařským účelům, avšak zvláště na formování Rudolfovy osobnosti necitlivě zapůsobila upjatost madridského dvora, atmosféra přemrštěné zbožnosti, odlidštěnost vztahů a stálé vštěpování nadřazenosti osoby panovníka. Když roku 1564 nastoupil Maxmilián na trůn, začal okamžitě usilovat o navrácení synů do Vídně. Jeho pokusy byly bez úspěchu a Rudolf s Arnoštem se vrátili až roku Rudolfovo postavení prvorozeného a otázky nástupnictví řešil císař záhy po jeho návratu z Madridu. V září 1572 byl princ korunován svatoštěpánskou korunou v Prešpurku. O rok později přijíždí Rudolf do Prahy, aby zde jednal s českými stavy. Na české straně převládala značná obava ze španělského vlivu na následníka trůnu a zůstávala tady nevyřčená otázka jeho budoucí náboženské tolerance. Ke korunovaci v pražském chrámu sv. Víta došlo až po zdlouhavých jednáních císaře se stavy Maxmilián přislíbil, že Rudolf bude spravovat zemi v době jeho nepřítomnosti a že se podle starého práva naučí češtině. V říjnu téhož roku byl také zvolen římským králem a slavnostně korunován. Za necelý rok však nečekaná smrt císaře vynesla 24letého Rudolfa na trůn významné středoevropské monarchie. Na základě původních plánů otce soustředil Rudolf II. ve svých rukou veškerou vladařskou moc a jeho ostatní sourozenci (5 bratrů) měli být zabezpečeni pravidelnými ročními důchody. Maxmilián nezvolil šťastné řešení a bylo jen otázkou času, kdy se Rudolfovi bratři začnou domáhat podílu na moci. V počátečním období vlády do roku 1580 nebyly spory o vladařské způsobilosti nového císaře. Rudolf II. se dostává do konfliktu s matkou, který vyvrcholil jejím odjezdem do Španělska (1581). Příčinou sváru byla nespokojenost císařovny s postupem panovníka v náboženských otázkách, jenž byl sice katolické církvi nakloněn, ale rekatolizační změny prosazovat nemínil. Na konci roku 1580 Rudolf II. těžce onemocněl. Přes postupné zlepšování choroby a zdánlivé vyléčení lze již tady zaznamenat počátky psychických změn. Začal omezovat své projevy na veřejnosti, styk s lidmi. Odmítal cestovat a od roku 1583, kdy rozhodl přenést dvůr do Prahy, opouštěl město jen výjimečně. Problematická byla i otázka sňatku pro zajištění dědiců trůnu, projednávaná již od roku Nejvhodnější nevěstou byla vybrána dcera Filipa II., Rudolfova sestřenice Isabela. Dlouhotrvající váhání císaře vedlo madridský dvůr k zrušení zasnoubení a nevěstu získal jeho bratr Albrecht. Zpráva o tomto zasnoubení byla bezprostředním podnětem k propuknutí Rudolfovy duševní choroby (1598). Císař, který podezříval členy habsburské rodiny ze snah o uchvácení koruny, upadal do stavů střídavých záchvatů zlosti a apatie. Téměř dva roky byla jeho choroba bez výrazného zlepšení. Ke změně dochází až působením Portrét Pokračování Obsah

71 Rudolf II. – 2/2 Zpět císařova zpovědníka Jana Pistoria, jenž Rudolfovu pozornost odvracel od všech záležitostí, které jej zatěžovaly a rozrušovaly. Panovník se soustředil na sbírky a další zájmy. Svérázná léčebná metoda přinesla zlepšení, ale od roku 1600 byl Rudolf II. pro zasvěcené osoby nemocný člověk, trpící stihomamem a depresemi. Přesunem císařského dvora do Čech a s ním i papežského nuncia začíná postupný nástup rekatolizace v zemi (1584, 1602 se obnovuje mandát proti českým bratřím). Tlak katolické církve byl omezen vypuknutím války s Turky v srpnu Turecké nebezpečí postavilo císaře před nové problémy - finance a vojsko. Válka se protahovala, neboť na uherském bojišti byly síly poměrně vyrovnány. Již téměř sjednaný mír prostřednictvím papežských vyslanců nebyl potvrzen pro onemocnění císaře. Další komplikací bylo povstání v Uhrách vedené magnátem Štěpánem Bočkajem, jehož jednotky postupně obsadily Slovensko (Horní Uhry) a pustošily svými vpády Moravu. Když pak v létě 1605 zahájila turecká vojska nové tažení, musel habsburský dvůr rychle sjednat příměří byla podepsána Vídeňská smlouva, kterou bylo Sedmihradsko a část Uher postoupeno Bočkajovi, byl dán slib náboženské svobody v Uhrách a císař se zavázal uzavřít mír s Turky. Turecku zůstaly všechny dosažené výboje a mělo od císaře dostat dukátů. V roce 1606, při opětném propuknutí Rudolfovy choroby, začal bratr Matyáš otevřeně projevovat své dosavadní snahy a plány projednáváním otázky nástupnictví. Na konci roku již vyzýval uherské stavy k odboji vůči císaři. Nastává skutečný rozkol uvnitř monarchie a obě strany zbrojí. České stavy se v tuto kritickou chvíli nepostavily na Matyášovu stranu, a tak arcivévoda musel s Rudolfem jednat o částečném odstoupení. Byl uzavřen tzv. libeňský mír, kterým Matyáš získal uherskou korunu, rakouské državy a Moravu. Záhy však čeští protestanté na sněmu předkládají panovníkovi své požadavky, které svou šířkou předstihovaly svobody, jež přislíbil Matyáš ve svých zemích. Postupně se konflikt vyhrocuje a Rudolf nakonec z obavy před bratrem vydává listinu Rudolfův majestát, která uzákoňuje náboženskou svobodu v Čechách. Panovník zaměřil všechny své síly na pomstu. Tragickým epilogem, jenž urychlil konec jeho vlády, byl vpád pasovských žoldnéřů do země v únoru Po jejich porážce je Rudolf nucen abdikovat ( ). Na sklonku téhož roku vážně onemocněl a v lednu 1612 umírá. Pro současnou dobu je nejzajímavější císařova sběratelská činnost, která byla velmi nesourodá. Přes medailérství, malířská a sochařská díla, po grafiku, sklo a různé kuriozity. Bohužel převážná část sbírek byla v době třicetileté války vyvezena z Čech Švédy. Ze všech věd se Rudolf II. zajímal nejvíce o alchymii (uvádí se, že jedno období bylo u dvora na 200 alchymistů, mj. Alessandro Scotta, Edward Kelley, sir John Dee), byl však i mecenášem takových vědců, jako byli Tadeáš Hájek z Hájku, Johannes Kepler nebo Tycho Brahe Obsah

72 Matyáš – 1/2 Matyáš, v pořadí třetí syn císaře Maxmiliána II., byl prý muž příjemného vzhledu i vystupování, společenský, ale schopností zcela průměrných. Základním rysem jeho povahy byla nezřízená ctižádostivost. Dlouho neměl valnou naději na výraznější uplatnění, neboť Maxmilián II. ustanovil jediným vládcem všech zemí monarchie (kromě Tyrolska a Štýrska s Korutany a Kraňskem, které ponechal v držení svých bratrů Ferdinanda a Karla) svého nejstaršího syna Rudolfa. Bylo na Rudolfovi, zda a komu z bratří (eventuálně dalších příbuzných) svěří jako svým zástupcům vládu v některé ze zemí monarchie. Matyáše, ač k němu neměl důvěru, ustanovil v roce 1583 místodržícím v Horních Rakousích, v roce 1595 v Tyrolsku (po smrti arciknížete Ferdinanda) a v roce 1599 opět v Rakousích, tentokrát v obojích. Po vypuknutí války s Tureckem roku 1593 pak pověřil Matyáše a svého dalšího bratra Maxmiliána i velením armády v Uhrách. Matyáš se v této funkci neosvědčil, ale jeho ambice stouply, zejména když se po smrti svého staršího bratra Arnošta (1595) stal druhým nejstarším členem habsburské panovnické rodiny. Dožadoval se, aby ho Rudolf jmenoval svým nástupcem. Ten odmítl, ale v roce 1606 ho jmenoval správcem Uher a pověřil ho mírovým jednáním s Turky a také se Štěpánem Bočkajem, vůdcem povstaleckých uherských stavů. V té době se u císaře Rudolfa II. objevila recidiva duševní choroby a Matyáš, který se cítil Rudolfem zastíněn a odstrkován, se dal na tajné poradě habsburských arciknížat zvolit za hlavu rodu. Nebyl ani schopnější, ani pracovitější než Rudolf, jeho jedinou předností bylo, že byl mladší a netrpěl duševní chorobou. V září 1606 uzavřel Matyáš mírovou smlouvu s Turky a Bočkajem, ale Rudolf ji odmítal podepsat. Koncem roku 1607 se rozpory mezi oběma bratry vyvinuly v hlubokou dynastickou a politickou krizi. Matyáš se rozhodl využít situace k otevřenému a rozhodnému útoku na Rudolfovo postavení. Na Matyášův popud uzavřeli rakouští a uherští stavové konfederaci na obranu jím uzavřených mírových smluv. Na jaře se k tomuto spolku připojili i moravští stavové. Rudolfovi zůstala věrná jen česká stavovská obec, čímž mu zachránila českou korunu, zatímco v Uhrách, Rakousích a na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy z června 1608 ujal vlády Matyáš, který byl přijat i za "čekatele" českého trůnu. V roce 1611, po hazardním a nezdařeném Rudolfově pokusu dobýt s pomocí pasovských vojsk ztracené pozice zpět, se proti Rudolfovi obrátili i čeští stavové. Donutili ho k abdikaci a zvolili českým králem Matyáše. Po Rudolfově smrti v roce 1612 se stal i římským císařem. Po svém zvolení českým králem odměnil Matyáš představitele českých protestantských stavů, kteří mu dopomohli k moci, různými úřady, ale záhy dal opět volný průchod staré protireformační politice. K nelibosti českých stavů přesídlil se svým dvorem do Vídně. Vládu v Čechách přenechal místodržícím z řad katolické šlechty. Protože neměl přímého nástupce (oženil se ve čtyřiapadesáti letech a zůstal bezdětný) a jeho bratři byli také staří a bezdětní, bylo třeba Portrét Pokračování Obsah

73 Matyáš – 2/2 Zpět Protože neměl přímého nástupce (oženil se ve čtyřiapadesáti letech a zůstal bezdětný) a jeho bratři byli také staří a bezdětní, bylo třeba v zájmu udržení moci v rukou habsburské rodiny hledat následníka trůnu. Volba padla na Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského, známého svým ostrým protireformačním postupem, který byl v roce 1617 přijat za budoucího českého krále. Po vypuknutí českého stavovského povstání byl Matyáš pod vlivem svého rádce kardinála Khlesla přístupný k vyjednávání s povstalci, ale skupina kolem následníka trůnu Ferdinanda odstavila tehdy již nemocného Matyáše od moci a zahájila tvrdší kurs proti povstalcům. Krátce nato Matyáš zemřel. Obsah

74 Friedrich Falcký Sám prý se nazýval "král seladon", ale do historie vešel jako "zimní král", protože jako král vládl v Čechách jen přes jedinou zimu. Snad by se také dalo říci, že byl "králem z nouze". Reálných kandidátů na český trůn nebylo v roce 1619, kdy v průběhu stavovského povstání byl z českého trůnu sesazen Ferdinand II. Habsburský, mnoho. Zájem o českou i císařskou korunu projevoval savojský vévoda Karel Emanuel, ale pro své katolické vyznání byl pro české protestantské stavy nepřijatelný. Část stavů - luteráni Šlik, Collona, Thurn, Kaplíř aj. - by rádi viděli na českém trůně saského kurfiřta Jana Jiřího a jednali v tomto směru i s jeho rádci. Ale Jan Jiří neměl v dané situaci o českou korunu zájem. Spojil se raději s Habsburky a získal v zástavu (později i definitivně) Horní a Dolní Lužici. Falcký kurfiřt naopak zájem měl. Svým kalvínským vyznáním byl blízký jednotě bratrské a byl přijatelný i pro většinu ostatních protestantských stavů, které s jeho osobou spojovaly naděje na získání četných, mocných a hlavně bohatých zahraničních spojenců. Falcký kurfiřt byl totiž vůdcem protestantské Unie (spolek německých protestantských knížat) a příbuzným anglického a dánského krále a nizozemského místodržícího. Zvlášť velké naděje byly vkládány do pomoci Anglie, neboť Fridrichova manželka Alžběta Stuartovna, budoucí česká královna, byla dcerou anglického krále Jakuba I. A tak byl Fridrich Falcký 26. srpna 1619 zvolen českým králem. Jeho volbou končila vláda direktorů a král obsadil nejvyšší zemské úřady svými přívrženci z řad vyšší šlechty. Mezi ně patřil i Jan Jiří z Vartenberka, který krále doprovázel na říšský sjezd protestantských knížat v Norimberku. Ale naděje na zahraniční pomoc se nesplnily. Jen Nizozemská republika bojující se španělskými Habsburky poslala pár tisíc zlatých, ale ty se brzy rozkutálely. A sám nový král nebyl zřejmě tím pravým mužem na svém místě. Byl sice vlídný a laskavý, ale příliš mladý, nezkušený, neprozíravý, spíš lehkovážný a marnivý. Rád se oddával hostinám a jiným zábavám. V den bělohorské bitvy 8. listopadu 1620 trávil čas na hostině s anglickými diplomaty. Když se chtěl odebrat na bojiště, přinášeli již poslové zprávu o porážce a z hradeb Pražského hradu se mohl už jen dívat na útěk prchajícího vojska. Druhý den opustil Prahu a odebral se s nečetným průvodem do Vratislavi (scénu jeho odchodu zobrazuje proslulá dřevořezba v chrámu sv. Víta), odkud se pokoušel řídit další boj. Ale výzvy k boji zůstávaly bez odezvy, a tak se "zimní král" v prosinci 1620 odebral do Haagu. V průběhu tzv. falcké války (1621 až 1623) ztratil i své rodové državy a byl dán císařem do klatby. V roce 1623 dostal Falc i s kurfiřtskou hodností bavorský vévoda Maxmilián. Fridrich žil nepříliš dlouhý zbytek života v exilu, uznáván českou emigrací i nadále českým králem. Také jeho manželka se až do své smrti (1662) podepisovala jako česká královna. Jejich syn Fridrich Jindřich, přijatý u nás v roce 1620 za Fridrichova nástupce, zahynul již v roce Portrét Obsah

75 Ferdinand II. V soukromém životě prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný. Říkalo se, že má ctnosti mnicha. Jako panovník vladařskými schopnostmi nevynikal, "rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl" (J. Janáček). Do života českých zemí zasáhl však tento přívětivý a usměvavý muž, který "na nešťastné a chudé byl laskav", neobyčejně tvrdě a krutě, jako snad žádný jiný z Habsburků. Ferdinand II. byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Po otci byl vnukem císaře Ferdinanda I. a bratrancem císařů Rudolfa a Matyáše. Výchovu a vzdělání nabyl u jezuitů v Ingolstadtu v Bavorsku. V roce 1598 se ujal vlády ve svých zemích (Štýrsko, Korutany, Kraňsko) a provedl v nich bezohlednou protireformaci. Ač byl znám jako fanatický a nesnášenlivý katolík, byl v roce 1617 přijat českým sněmem za příštího krále. (Matyáš i jeho bratři byli bezdětní.) Proti jeho přijetí vystoupili jen čtyři účastníci sněmu, mezi nimi pozdější vůdcové odboje M. Thurn a L. Collona z Felsu. Vlády se ujal po smrti císaře Matyáše v dubnu V průběhu českého stavovského povstání byl 26. srpna 1619 z českého trůnu sesazen a místo něj byl českým králem zvolen Fridrich Falcký. (Den nato byl Ferdinand zvolen římskoněmeckým císařem a ironií bylo, že mu svůj hlas dal i Fridrich Falcký.) Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v českých zemích a zahájil zde tvrdý kurs proti povstalcům a proti českému národu vůbec. Za mnoha císařovými tvrdými postoji stál jeho zpovědník Lamormain, odpůrce smířlivé politiky arcibiskupa Harracha. V Čechách se nechal Ferdinand II. zastupovat knížetem K. z Lichtenštejna, na Moravě kardinálem F. z Dietrichštejna. Dal popravit sedmadvacet účastníků povstání, zkonfiskovat majetek většiny české šlechty a měst a prováděl násilnou rekatolizaci spojenou s nucenou emigrací šlechty a inteligence a s ničením české literatury. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 zakotvil důsledky porážky stavovského povstání. Potvrdil v něm dědičnost českého trůnu v habsburském rodě, omezil pravomoc českého sněmu, zemských úřadů a českých stavů vůbec. Němčinu zrovnoprávnil s češtinou a jediným dovoleným náboženstvím se stalo katolictví. To mělo za následek novou vlnu násilné rekatolizace a emigrace, příliv cizí šlechty do země a postupnou germanizaci. Nesmírné utrpení všemu lidu pak přinášela válka, v jejímž vedení pokračoval Ferdinand II. až do své smrti, aniž se dočkal jejího konce. Válka s sebou nesla drancování a pustošení země, hlad a epidemie a posléze i stupňování roboty a utužení nevolnictví. V průběhu války se Ferdinand II. dostal do rozporu se svým vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna, kterého dal v únoru 1634 zavraždit. V květnu 1635 uzavřel separátní mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím a odstoupil mu Horní i Dolní Lužici (jako dědičné léno), čímž o své újmě, bez souhlasu českých stavů, okleštil země České koruny. Portrét Obsah

76 Ferdinand III. Ferdinand III. byl druhorozeným synem císaře Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské. Když jejich prvorozený syn Jan Karel zemřel jako čtrnáctiletý v roce 1619, stal se Ferdinand následníkem trůnu. Ještě za života otce byl korunován králem uherským (1625), králem českým (1627) a králem římským (1636). V mládí měl zálibu ve vojenství a usiloval o velení v armádě. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v roce 1634 se stal jejím vrchním velitelem a v témže roce zvítězil spolu s generálem Gallasem nad Švédy v bitvě u Nördlingenu. Když se po smrti otce (1637) ujal vlády, pokračoval ve vedení války, která v posledních letech zvláště tíživě dolehla na české země. V roce 1648 uzavřel vestfálský mír. I po válce pokračoval v podstatě v politice svého otce jak v úsilí o centralizaci, tak zejména v rekatolizaci českých zemí. Snad jen forma byla méně drsná a opatrnější. Stejně jako otec byl i Ferdinand III. zbožný katolík, ale nebyl fanatik. Na rozdíl od většiny Habsburků uměl dobře česky, často pobýval v Praze a zasloužil se také o obnovu Pražského hradu. V roce 1638 vyňal z moci jezuitů Karolinum a obě jeho fakulty (právnickou a lékařskou) dal pod světskou pravomoc. V roce 1654 spojil Karolinum s klementinskou kolejí v jedinou universitu Karlo-Ferdinandovu. Jeho nejstarší syn, korunovaný za českého krále jako Ferdinand IV., zemřel v roce 1654, dřív než mohl nastoupit vládu, a tak se nástupcem Ferdinanda III. stal jeho druhorozený syn Leopold. Portrét Obsah

77 Leopold I. Téměř půlstoletí trvající vláda Leopolda I. ( ) byla z valné části vyplněna válkami s Turky, uherskými povstalci (Ferenc Wesselényi, Imre Thököly, František II. Rákóczi) a v posledních letech vlády i s Francií o tzv. dědictví španělské. Války vyčerpávaly monarchii a přivedly ji do stavu chronické finanční krize. Vídeňská vláda hledala východisko ze situace především ve zvyšování berní a zavádění dalších forem zdanění, které mimořádně těžce postihovaly české země. Především samotné Čechy byly těmito daněmi přetěžovány. V praxi docházelo k posilování centrální moci a absolutistické vlády na úkor zemských úřadů. To všechno spolu s preferováním rakouských zemí odsunovalo Čechy do postavení provincie. Dál pokračoval proces rekatolizace, odnárodňování šlechty a úpadku duchovní kultury. V důsledku snížení počtu obyvatelstva za třicetileté války, a zejména v souvislosti s rozvojem panského velkostatku docházelo v této době i k utužování nevolnictví. Velké povstání nevolníků v Čechách v roce 1680 přimělo sice Leopolda I. vydat robotní patent, ale významnější změny v postavení nevolníků nepřinesl. Koncem 17. století začaly v českých zemích a na Slovensku vznikat první manufaktury. Podpory ze strany panovníka, stejně jako dalším snahám o nové směry hospodářské politiky (merkantilismus), se jim nedostávalo. Leopold byl druhorozený syn císaře Ferdinanda III. a Marie Anny Španělské. Vychován byl jezuity a původně byl určen k duchovnímu stavu. Po smrti svého staršího bratra Ferdinanda IV. (1654) se stal následníkem trůnu. V roce 1655 byl zvolen králem uherským, roku 1656 českým a po smrti svého otce (1657) se ujal vlády v celé habsburské monarchii. O rok později se stal císařem římským. K vládě neměl valné předpoklady a události spíše sledoval než řídil. Byl nerozhodný a kolísavý, ale střízlivý a pracovitý, zbožný a prostý. Miloval umění a byl velký bibliofil. Česky neuměl, německy hovořil jen špatně. Jazykem jeho dvora byla italština. Byl třikrát ženat a měl dva syny a tři dcery. Vládu po něm nastoupil jeho starší syn Josef. Portrét Obsah

78 Josef I. Josef I. byl nejstarším synem císaře Leopolda I. a Eleonory Magdaleny Terezie Falcké. Vládu nastoupil po smrti svého otce 5. května Historik A. Denis o něm napsal, že byl oblíben, protože se nepodobal svému otci. Jeho vláda však byla příliš krátká na to, aby buď naplnila, nebo vyvrátila naděje, které byly do nového panovníka vkládány. Začátky se zdály býti slibné. Josef I. nebyl tak úzkoprsý jako jeho předchůdci a byl moudřejší. U dvora omezil vliv jezuitů a obklopil se politiky, kteří podporovali rozvoj výroby a obchodu a připravovali reformy v duchu merkantilistické politiky. V zahraniční politice úspěšně pokračoval v boji o dědictví španělské i v boji s uherskými povstaleckými stavy, vedenými F. II. Rákóczim. Za mírových jednání s Uhry v roce 1711 však zemřel na neštovice. Protože neměl přímého mužského potomka (jediný syn zemřel v útlém věku; kromě něj měl dvě dcery a několik nemanželských dětí), nastoupil po jeho smrti vládu v habsburské monarchii i v říši jeho bratr Karel VI. Portrét Obsah

79 Karel VI. Druhorozený syn císaře Leopolda I. Karel byl vychováván pro vládu ve Španělsku, kde vymírala španělská větev habsburského rodu. Po smrti posledního španělského Habsburka krále Karla II. (listopad 1700) se rozpoutal o španělský trůn boj mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky, který přerostl v evropskou válku. Když v roce 1711 zemřel Karlův starší bratr císař Josef I., rezignoval Karel na španělské dědictví a ujal se vlády ve středoevropské habsburské monarchii a v říši. Smlouvou z roku 1714 se zřekl nároku na španělský trůn a náhradou dostal španělské Nizozemí (dnešní Belgie) a španělské provincie v Itálii: Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Mantovsko a část Toskánska. Poté se v zahraniční politice orientoval na rozšíření monarchie na Balkáně. V letech svedl úspěšnou válku s Turky, získal Banát, Valašsko, část Srbska a Bosnu. Později však za nové války s Turky v letech 1737 až 1739 tato území ztratil. Karel byl poslední žijící mužský potomek habsburského rodu. Vynaložil proto velké úsilí, aby prosadil tzv. pragmatickou sankci, kterou vyhlásil v roce Stanovil v ní nedělitelnost zemí habsburského rodu a jejich dědičnost v ženské linii v případě vymření mužských potomků. Uznání pragmatické sankce v dědičných zemích i u většiny evropských panovníků za větší či menší ústupky sice prosadil, ale boji o "habsburské dědictví", ke kterému došlo po jeho smrti, stejně nezabránil. Také hospodářskou a finanční situaci v monarchii zanechal své dceři a dědičce Marii Terezii neutěšenou. Novým pokrokovým hospodářským snahám nepřál a k některým opatřením na podporu manufaktur a obchodu ho donutil jen kritický stav země. Karel VI. byl konzervativní, silně zbožný, schopností prostředních. Za svého pobytu ve Španělsku si oblíbil tamní mravy a španělské šlechtice, kteří ho pak obklopovali i na jeho vídeňském dvoře. K českým zemím byl v podstatě netečný. Českým králem se nechal korunovat až po dvanácti letech vlády v roce 1723, kdy přijel do Čech, aby zde navštívil Karlovy Vary. Od léčebných účinků jejich pramenů očekával totiž toužebné narození syna. (Jediný syn Leopold zemřel krátce po narození v roce 1716 a pak už měl Karel jen tři dcery.) V Čechách vyvrcholila za jeho vlády doba "temna". Několika císařskými patenty bylo zostřeno pronásledování "kacířů" a pálení "kacířských" knih. Do této doby spadá také nechvalně známá činnost jezuity Koniáše a svatořečení Jana Nepomuckého. Portrét Obsah

80 Marie Terezie – 1/2 Od roku 1526 se na českém trůnu vystřídalo osmnáct panovníků z habsburského rodu a mezi nimi byla jen jedna žena. Vládla čtyřicet let a výrazně ovlivnila další osudy habsburské říše. Je považována za tvůrkyni moderního rakouského státu a řazena mezi "velikány dějin". Jako nejstarší dcera Karla VI. se ujala vlády po smrti svého otce 20. října 1740 na základě tzv. pragmatické sankce, která stanovila nedělitelnost dědičných zemí habsburského domu a nástupnictví podle prvorozenosti v mužské i ženské linii. Po otci přejímala dědictví dosti neutěšené. Neúspěšné války zcela finančně vyčerpaly hospodářsky zaostalou monarchii a rozvrátily armádu. Chyběly i výrazné osobnosti v armádě a politickém vedení říše. Již první dny a týdny vlády Marie Terezie navíc ukázaly, že nesmírné úsilí, které Karel VI. vynaložil na mezinárodní uznání pragmatické sankce, bylo marné. Bavorský vévoda Karel Albrecht, který měl za manželku jednu z dcer císaře Josefa I., si dělal nároky na české a rakouské země a nástupnická práva Marie Terezie neuznal. Pruský král Fridrich II. požadoval odstoupení některých slezských knížectví, a když Marie Terezie odmítla, vtrhl v prosinci 1740 se svými vojsky do Slezska. Španělsko uplatňovalo nároky na Lombardii. Albrecht získal podporu Francie i jiných států a v listopadu 1741 vnikla bavorská, francouzská a saská vojska do Čech. Nejistým spojencem Marie Terezie zůstala v té době jen Anglie. A tak se mladá panovnice musela prvních osm let své vlády zabývat především "mužskou záležitostí", tj. válkou. V dlouhé řadě válečných střetnutí nazývaných válkou o rakouské dědictví ztratila téměř celé Slezsko (s výjimkou Těšínska, části Opavska, Krnovska a Niska) a některá menší území v Itálii. Zvítězila však v nejdůležitějším - vybojovala si právo na vládu v monarchii. Po smrti Karla Albrechta pak prosadila zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem (1745). Marie Terezie prokázala v této těžké době obdivuhodnou energii, rozhodnost a odvahu. Půvabná plavovlasá žena vysoké štíhlé postavy v průběhu těchto let poněkud ztloustla, což prý dodávalo "její kráse velebné majestátnosti". Uprostřed válečných střetnutí rodila děti, nabývala vladařských zkušeností i sebevědomí a vyzrála jako panovnice. Měla nepochybně politický talent, zvláštní ženskou bystrost při posuzování lidí, zdravý úsudek, byla rozvážná a velmi pracovitá. Válečná střetnutí těchto let, stejně jako pozdější sedmiletá válka s Pruskem, která skončila naprostým hospodářským vyčerpáním obou stran a pohřbila naděje na znovuzískání Slezska, Marii Terezii názorně přesvědčily o zaostalosti habsburské říše. Panovnice pochopila, že bez urychleného překonání této zaostalosti nelze udržet tradiční mocenské postavení monarchie v Evropě. A protože zachování moci dynastie bylo vždy hlavním motivem její činnosti, začala svoji říši modernizovat. Doba její vlády se stala obdobím rozsáhlé a všestranné reformní činnosti, obdobím počátku a rozvoje tzv. osvícenského absolutismu v Rakousku. Portrét Pokračování Obsah

81 Marie Terezie – 2/2 Zpět Reformami byla posílena moc panovníka a vytvořených ústředních úřadů na úkor stavovských orgánů jednotlivých zemí. V zemích a krajích pak přecházela rozhodující část správy na státní úředníky jmenované panovníkem. Zestátnění správy na úkor stavů napomáhaly také soudní a berní reformy. Poslední navíc i zdanila šlechtickou půdu. Stát také stále více zasahoval do dalších oblastí života, včetně vztahů mezi vrchnostmi a poddanými, a některými opatřeními usiloval o zlepšení situace poddaných. Radikálnějšího zásahu, jakým bylo zrušení nevolnictví, se však Marie Terezie neodvážila. Celními úpravami, omezováním cechů aj. podporoval stát zakládání manufaktur a rozvoj průmyslové výroby. Hospodářskému rozvoji napomáhalo i budování cest, zlepšení poštovního spojení, zavedení jednotné soustavy měr a vah i jednotné měny, školské a další reformy. Díky reformám se z habsburského konglomerátu velmi nesourodých zemí postupně stával moderní centralizovaný stát, který se přizpůsoboval osvícenskému století. Systém vlády osvícenského absolutismu neznamená, že panovník musí být nejosvícenější z osvícených a iniciátorem všech změn. Marie Terezie byla značně konzervativní, přesvědčená katolička protireformačního zaměření a některé ideje osvícenců zůstávaly jejím názorům velmi vzdálené. Blízké jí však byly názory osvícenců na úlohu panovníka a státu, a proto si ministry a rádce vybírala z jejich řad. Patřili mezi ně především hrabě Haugwitz, kancléř A. V. Kounic, osobní lékař Gerhard van Swieten, právník Karel Antonín Martini, představitelé ekonomické a politické vědy Johann Heinrich Gottlob Justi a Joseph von Sonnenfels a posléze i prvorozený syn a od roku 1765 spoluvladař a císař Josef II. Mezi osvícence je počítán i manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský. Osvícenci navrhovali reformy a panovnice se spíše bránila, zmírňovala jejich radikálnost. Tento způsob zavádění reforem vedl v mnoha případech k polovičatosti a nedůslednosti. Na druhé straně však díky smyslu panovnice pro realitu a poznání mezí, jež nemůže překročit, tlumil ostří odporu stavů proti reformám. Konečné rozhodnutí si vždy ponechávala Marie Terezie, která až do konce života držela otěže vlády pevně ve svých rukou. Konzervatismus Marie Terezie, narůstající s postupujícím stářím, vedl v posledním období její vlády k častým rozporům mezi ní a Josefem II. Svým způsobem života byla Marie Terezie více než feudální panovnicí "pravou měšťankou německou", rozumnou a pilnou hospodyní, milující a věrnou manželkou i starostlivou matkou. Měla celkem šestnáct dětí, z nichž deset ji přežilo, a jejich výchově věnovala velkou péči. Tereziánské reformy podstatně oslabily český stát. Obavy vlastenců také vyvolávalo upřednostňování němčiny ve státní správě a školství. Pociťovali, že panovnice není Čechům příliš nakloněna. F. M. Pelcl ve svém soukromém deníku výstižně zaznamenal, že s Čechy jednala "nejinak než macecha". Nemohla českým stavům zapomenout, že když se Karel Albrecht dal v prosinci 1741 provolat českým králem, složila mu svůj hold většina české šlechty, téměř všechno duchovenstvo a skoro všechna královská města. Obsah

82 Josef II. - 1/2 Josef II. byl nejstarší syn Marie Terezie a Františka Lotrinského. Po smrti otce v roce 1765 se stal římskoněmeckým císařem a Marie Terezie ho jmenovala svým spoluvládcem. Po její smrti 29. listopadu 1780 se ujal vlády v monarchii. Protože šlo o následníka trůnu, Josefova výchova i vzdělání měly poměrně vysokou úroveň. Hodně také cestoval po evropských státech i jednotlivých zemích monarchie. Stal se osvícencem, přesvědčeným o nutnosti podstatných reforem tehdejší společnosti. Radikálnost jeho názorů však vedla k rozporům mezi ním a matkou. Desetileté období Josefovy vlády pak bylo vyplněno horečnou reformní činností. Jejím mozkem i hnací silou byl sám Josef, u kterého byly vynikající schopnosti spojeny s pevnou vůlí a obrovskou pracovitostí. Josefovým ideálem byla jednotná centralizovaná říše spravovaná všemocným státním aparátem, v jehož čele stojí panovník, který rozhoduje o všech důležitých otázkách. Pokračoval proto v již Marií Terezií započatém úsilí o centralizaci a postátnění správy monarchie. Neváhal v tomto směru provést i radikální opatření, kterými měla být státu podřízena i katolická církev. Zřízením generálních seminářů převzal stát výchovu kněží a hospodářská i politická moc církve byla podlomena zrušením všech klášterů nezabývajících se společensky prospěšnou činností. V tolerančním patentu i v dalších Josefových reformách našly svůj výraz základní ideje osvícenství - svoboda myšlení a náboženská tolerance. Toleranční patent z 13. října 1781 vyhlásil občanskou rovnoprávnost a svobodu bohoslužeb (byť omezenou) pro stoupence obou hlavních směrů protestantismu - luterány a kalvinisty - a pro řeckokatolickou církev. V zdůvodnění patentu se mluví o "škodlivosti všeho nátlaku na svědomí". Téměř současně s tolerančním patentem byla zrušena řada starších nařízení diskriminujících Židy. Podle zásad vydaných pro cenzuru, neměly být zakazovány knihy pro kritická stanoviska namířená proti komukoliv, pokud se nejednalo o hanopisy a spisy anonymní. Vědecká díla neměla podléhat cenzuře vůbec. Uvedené reformy znamenaly v životě tehdejší společnosti převratné změny. V duchu osvícenských názorů poskytoval Josef II. podporu rodící se průmyslové výrobě a zrušením nevolnictví patentem z 21. listopadu 1781 radikálně zasáhl do vztahu mezi vrchnostmi a poddanými. Vyvrcholením Josefovy reformní činnosti byla berní a urbariální reforma, která snižovala daně poddaným a nahrazovala robotu peněžními a naturálními dávkami. Vstoupila v platnost v listopadu 1789, s přechodnou jednoroční lhůtou, kdy poddaní měli ještě robotovat, ale za mzdu. Po Josefově smrti však byla zrušena. Portrét Pokračování Obsah

83 Josef II. – 2/2 Zpět Prováděné reformy se dotýkaly zájmů nejmocnějších tříd společnosti, aristokracie a církve, centralizační opatření narážela i na odpor vlasteneckých kruhů jednotlivých zemí. Odpor často vzbuzoval i způsob uskutečňování reforem, neboť Josefovi bylo cizí taktizování a postupoval přímočaře, despoticky, bez ohledu na překážky, tradice či zvyklosti. Také neúspěšná zahraniční politika Josefova, především válka s Tureckem (od 1788), jež pohlcovala dvě třetiny státních příjmů a zhoršovala hospodářskou situaci, vzbuzovala odpor proti politice panovníka. A tak ke konci vlády Josefa II. vyrostla zejména v Belgii, Uhrách a Tyrolsku silná opozice. Uherští stavové přinutili v lednu 1790 již nemocného panovníka ke zrušení všech reforem v zemi kromě tolerančního a nevolnického patentu. Zdálo se, že reformní úsilí Josefovo je v troskách. Další vývoj ukázal, že tomu tak nebylo. Rozhodnost jeho zásahů znemožnila v mnoha oblastech cestu zpět. Josefova snaha jednotně řídit monarchii celkem přirozeně vyvolávala potřebu společného státního jazyka, kterým za daných okolností mohla být jedině němčina. Ta se proto stala vyučovacím jazykem na všech vyšších školách a její znalost byla předpokladem pro přijetí do státní služby. Tato opatření znevýhodňovala neněmecké národy monarchie a vyvolávala u českých vlastenců obavy z poněmčení národa. Hrozící germanizace však podnítila obrannou aktivitu vlastenců, kterým na druhé straně právě Josefův osvícenský režim poskytl možnost i prostředky k obraně českého jazyka a rozvíjení vlasteneckého cítění. Začaly vycházet české noviny, zrodila se česká publicistika, rozmach zaznamenalo české divadlo aj. Právem proto považují historici právě období Josefovy vlády za počátek národního obrození. Josef II. již za svého života získal sympatie českého lidu. Vzniklo o něm mnoho legend, básní i písní a jeho jméno je dodnes nejčastějším křestním jménem u nás. Kladně ho hodnotí i soudobá historiografie, která období jeho vlády považuje za vyvrcholení tzv. osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Obsah

84 Leopold II. Leopold byl synem Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského a mladším bratrem Josefa II. Po otcově smrti (1765) se stal vévodou toskánským a po Josefově smrti 20. února 1790 se ujal vlády v habsburské monarchii. Leopold měl stejné osvícenské názory na společnost, úlohu státu a panovníka jako Josef II. Nedosahoval velikosti a rozhodnosti svého bratra, měl však některé, pro politika velmi potřebné vlastnosti, které Josefovi chyběly. Dovedl střízlivě oceňovat situaci, rozhodoval vždy po zralé úvaze, byl opatrný a schopný pružně reagovat. Osvojil si i umění přetvářky a diplomatického pokrytectví. Všechny tyto vlastnosti osvědčil již v době pětadvacetileté vlády v Toskánsku, kde vcelku hladce prosadil osvícenské reformy. Plně je pak uplatnil po převzetí moci v monarchii, když musel překonávat velké těžkosti, které se nakupily v posledních letech Josefovy vlády. Leopold zrušil berní a urbariální reformu, která vyvolala rozhořčený odpor šlechty, a vyzval stavy, aby formulovaly své požadavky a stížnosti. Ústupky katolické církvi učinil tím, že zrušil Josefem vytvořené generální semináře pro výchovu kněží a obnovil i některé kláštery. Obratným jednáním se stavy v jednotlivých zemích se mu podařilo potlačit odpor opozičních sil a uklidnit poměry v říši, při zachování hlavních reforem předcházejícího období. K vnitřnímu upevnění monarchie přispělo i jeho ukončení války s Tureckem v srpnu Doba vlády Leopolda II. je obvykle považována za období éry osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Někteří historikové ji však zařazují spíše na začátek éry režimu Františka I. Složitost situace i krátkost Leopoldovy vlády ztěžují jednoznačné hodnocení. Josefovu snahu o omezení pravomoci a úlohy jednotlivých zemí monarchie provázelo odmítání korunovace za českého či uherského krále. Leopold však již v dubnu 1790 delegaci českých stavů korunovaci slíbil. Po okázalém uvítání v Praze pak byl 6. září 1791 korunován za českého krále. Korunovační slavnosti byly spojeny s řadou velkých společenských akcí. Leopold pobyl v Praze měsíc a ukazoval svoji laskavou tvář. Navštívil mj. průmyslovou výstavu v Klementinu uspořádanou na jeho počest a zúčastnil se slavnostního zasedání Královské české společnosti nauk, kde se na něj obrátil s jazykovými požadavky J. Dobrovský. Jeho návštěva posílila naděje a sebevědomí nejen českých stavů, ale i českých vlastenců. Portrét Obsah

85 František I. Když prý po smrti Františka I. utěšoval jakýsi státní rada plačící Vídeňáky slovy: "Neplačte, děti, vždyť zůstane všechno při starém," dostalo se mu odpovědi - "Právě proto pláčeme!" Hodnocení více než čtyřicetileté Františkovy vlády historiky potvrzuje výstižnost soudobé anekdoty. František, prvorozený syn Leopolda II., se stal vládcem habsburské monarchie po Leopoldově smrti V červenci téhož roku byl (jako František II.) zvolen císařem Svaté říše římské národa německého. V srpnu 1806 vyhlásil zánik této středověké instituce, jíž poslední úder zasadil Napoleon. Císařem však zůstal, neboť již v srpnu 1804 se prohlásil císařem rakouským (jako František I.). Vlády se ujímal v době, kdy vládnoucí kruhy musely čelit vlivu francouzské revoluce. Osvícenci doporučovali předcházet revoluci prováděním pokrokových reforem. František však zvolil cestu násilných prostředků: války proti revoluční Francii a policejního útlaku uvnitř země. Období osvícenských reforem v monarchii skončilo. Historik V. V. Tomek napsal, že odpor vlády proti "svobodnému ruchu" se v té době vystupňoval tak, "že nikdo potom nesměl již povznésti svého hlasu ve věcech veřejných, aby nebyl stíhán co podezřelý ze zhoubných zásad jakobínských". V zemi nadlouho zakotvil konzervativní, byrokratický politický systém, uzavírající se všem novým myšlenkám. Tento systém odpovídal povaze svého tvůrce. František byl jen pilný, pracovitý, konzervativní úředník, u něhož si již jeho strýc císař Josef II. povšiml, že mu "chybí myšlenky". Jeho hlavním politickým ideálem bylo zajištění klidu "všeobecnou nehybností". Pokrok se však nedá na dlouho zastavit. A právě v období Františkovy vlády začíná v Rakousku (bez zásluh a účasti režimu) průmyslová revoluce, spojená s převratnými změnami, které třináct let po Františkově smrti vedly k rozmetání jím vytvořeného režimu. Rovněž české národní hnutí, česká věda a kultura dosáhly v této době vzdor nepřízni významných úspěchů. Portrét Obsah

86 Ferdinand V. Ferdinand, prvorozený syn rakouského císaře Františka I., nastoupil na trůn po smrti svého otce 2. března Téměř čtrnáct let vystupoval při různých veřejných slavnostech jako první muž monarchie, poskytoval audience - ale nevládl. Skutečná vládní moc byla soustředěna v tzv. státní konferenci, kde Ferdinanda zastupoval jeho strýc arcivévoda Ludvík a kde hlavní slovo měli dva nejvlivnější politici té doby a velcí rivalové, kníže Metternich a hrabě Kolovrat. Ferdinand jen podepisoval vše, co mu předložili. Ke skutečnému vládnutí neměl Ferdinand potřebné duševní schopnosti. Oficiálně se hovořilo o chatrném zdraví panovníka, historikové k Habsburkům kritičtí píší o Ferdinandově slabomyslnosti. Tento dojem vyvolával i Ferdinandův fyzický zjev - příliš velká hlava, nápadně krátké ruce a nohy, velké a podivně stočené oči. Ferdinand po vládnutí nijak netoužil. Raději si prohlížel zahrady a skleníky vídeňského hradu a obdivoval exotické rostliny. Dostal přívlastek Dobrotivý, prý za "dobrotivé" udělení konstituce v roce Svým způsobem si jej zasloužil, neboť byl člověk skutečně dobrotivý a dobromyslný. Historikové také zaznamenali, že se mezi lidem těšil značné oblibě. Nástup kontrarevoluce v druhé polovině roku 1848 vyžadoval jiného panovníka. Ferdinand proto 2. prosince odstoupil a předal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Dalších dvacet sedm let pak žil na Pražském hradě, který dostal k celoživotnímu užívání. S Pražany vycházel dobře. Návštěva mladého císaře v Praze v roce 1858 ukázala, že penzionovaný Ferdinand byl mezi Pražany populárnější než panující císař Portrét Obsah

87 František Josef I. – 1/2 V sobotu 2. prosince 1848 se v Olomouci sešlo reprezentativní shromáždění nejvyšších politických a vojenských činitelů habsburské monarchie. Císař Ferdinand na něm nejprve oznámil, že se vzdává trůnu. Překvapené publikum se poté z úst předsedy vlády dovědělo, že císařův bratr František Karel se vzdává následnictví ve prospěch svého osmnáctiletého syna Františka, který byl zvláštním listem prohlášen za plnoletého. František, nyní už František Josef I., pak pohnutě poděkoval odstupujícímu strýci a slavnostní akt byl ukončen. Rakousko mělo nového císaře. František Josef I., jeden "z nejvýznamnějších a přitom nejméně osobitých vládnoucích monarchů 19. století" (O. Urban), vládl rekordních 68 let. Byla to doba, kdy v jeho říši došlo k převratným společenským přeměnám: zániku feudalismu a nastolení kapitalistického panství, dovršení průmyslové revoluce a nové vědecko-technické revoluce, nástupu a rozmachu dělnického hnutí. K výrazným změnám došlo i v mocenských vztazích na evropské scéně. Nedá se však říci, že by tyto změny odpovídaly představám, úmyslům a snahám vládce habsburské monarchie. Když se mladý císař ujímal vlády, byly jeho představy o budoucnosti monarchie, sdílené společně s ministerským předsedou Schwarzenbergem, velmi smělé: Rakousko jako prvořadá evropská velmoc stojící v čele německých států. Vojenské porážky u Solferina (1859) a Hradce Králové (1866) tyto plány pohřbily a Rakousko-Uhersko (od 1867) se časem stalo jen slabším spojencem německého císařství. Spolu pak rozpoutaly válku, která přivodila jeho pád, pouhé dva roky po smrti Františka Josefa. František Josef I. sice vládl v době převratných změn, které přinesla druhá polovina 19. století, avšak svou výchovou a duchovním založením patřil století předcházejícímu. Byl přesvědčen, že panovník "svým národům" vládne "z boží vůle". Z toho vyplývala představa o výlučném a nadřazeném postavení císařského majestátu i neotřesitelné sebevědomí panovníka. Nejlépe mu vyhovoval absolutistický způsob vlády, nastolený na počátku 50. let a spojený se jménem A. Bacha. Tehdy psal nadšeně matce, že byl učiněn velký krok kupředu, neboť konstitucionalismus byl hozen přes palubu a "Rakousko nemá víc než jednoho pána". Když porážka u Solferina prokázala neschopnost absolutismu a v říjnu 1860 byl nucen změnit formu vlády, utěšoval se tím, že říše "sice dostane trochu parlamentního života", ale moc že zůstane pevně v jeho rukou. Nezabránil však přeměně monarchie v konstituční stát a jen těžko se smiřoval s úlohou konstitučního panovníka. Docílil však toho, že nikdy nebyl jen formální hlavou státu, ale vždy zůstával rozhodujícím mocenským činitelem. Chyběla mu velkorysost, fantazie a tvůrčí odvaha. Nebyl proto reformátorem ani iniciátorem velkých společenských přeměn. Ty se Portrét Pokračování Obsah

88 František Josef I. – 2/2 Zpět prosazovaly více méně proti jeho vůli. Byl konzervativní a řešil jen ty otázky, které nebylo možné v zájmu zachování a udržení chodumonarchie neřešit, ustupoval jen silnému tlaku, tam kde to bylo nutné. Projevoval však při tom značnou bystrost a politickou obratnost. A tak se stalo, že ve "vnitřně velmi neklidné říši" se sice velmi často měnily vlády (za dobu jeho panování se vystřídalo 27 vlád), ale majestát císaře zůstával nedotčený. Nechuť císaře k novotám rostla s přibývajícími léty. A je snad charakteristické, že nikdy nepoužil automobilu a odmítal telefon i další technické vymoženosti doby. V mládí se jako panovník cítil být i vojevůdcem. Ale porážka u Solferina, kterou rakouská armáda utrpěla pod jeho velením, tento středověký postoj změnila. K armádě, v níž právem spatřoval spolehlivou oporu dynastie, si však zachoval zvláštní, velmi vřelý vztah. A jako "nejvyšší vojenský pán" chodil, až na několik výjimek, v uniformě. Řadu velitelských míst také obsadil svými příbuznými - například bratranec arcivévoda Albrecht byl v roce 1866 velitelem jižní armády v Itálii. Navíc je znám velký vliv, který měl na stárnoucího mocnáře šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf. František Josef I. měl silně vyvinutý smysl pro povinnost a panovnickému poslání podřídil celý svůj život. Stal se pracovním strojem, který podle přísně vypracovaného režimu přijímal hodnostáře i úředníky a pečlivě, s byrokratickou přesností "vyřizoval spisy". Přísně dbal na dodržování všech předepsaných forem života u dvora. Měl smysl pro detaily a vynikal skvělou pamětí. Soukromý život se rozplynul v císařském majestátu. Neměl přátel a styky s příslušníky rodiny byly až na výjimky chladně zdvořilé. Jediným jeho soukromím byla přítelkyně, herečka Kateřina Schrattová, která se více než třicet let těšila přízni a důvěře panovníka. Osobní život Františka Josefa byl tragicky poznamenán sebevraždou jediného syna, korunního prince Rudolfa (1889), a zavražděním manželky Alžběty (1898) duševně chorým italským anarchistou Lucchenim. Vládce mnohonárodnostní monarchie nikdy plně nepochopil stěžejní problém své říše, národnostní otázku. Cítil se "německým říšským knížetem" a nedovedl si představit, že by říše mohla být spravována jinak než německy. Nebyl však nepřítelem Čechů a pro klid v říši byl ochoten splnit některé jejich požadavky. Většinou však tomu zabránil odpor německých a maďarských politiků, který měl větší váhu než nároky Čechů. Jako mladý panovník nebyl v Čechách oblíben a veřejnost i politici mu to při návštěvách v Praze v roce 1858 a 1868 dali zřetelně najevo. Jako stařičký mocnář, ztělesňující desetiletí poměrně stabilního vývoje, byl již veřejností přijímán vlídněji. Když v roce 1901 otvíral v Praze nový most (dnes Legií), byla zveřejněna fotografie, na níž se svým průvodem kráčí po novém mostě, s doprovodným titulkem - Procházka na mostě. Z toho vznikla v Čechách rozšířená přezdívka císaře - František Procházka. Obsah

89 Karel I. Poslední rakouský císař byl synem arcivévody Otty, synovce Františka Josefa I. Následníkem trůnu se stal po smrti svého strýce Františka Ferdinanda v červnu 1914, císařem pak po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu Původně mu byla určena vojenská kariéra. Dostalo se mu však i právnického vzdělání. Poněkud lehkomyslný mladý arcivévoda vedl "mladicky rozmarný život" a byl znám jako oblíbený a příjemný společník. Dobře poznal české poměry, neboť sloužil u dragounů v Brandýse nad Labem a také práva studoval v Praze ( ). Mezi jeho učitele patřili i A. Bráf, J. Goll a Emil Ott. Vlády se ujímal v těžké době, kdy se ve válkou vyčerpané monarchii začaly již projevovat silné příznaky krize. Chyběly mu potřebné zkušenosti, neboť jako následník trůnu se na vládě nijak nepodílel. A protože rozhodnost a silná vůle nepatřily mezi jeho vlastnosti, měli na rozhodování nového panovníka značný vliv lidé z jeho okolí. Nový císař si uvědomoval, že zachovat monarchii a moc habsburské dynastie vyžaduje skončit válku a "přestavět" říši tak, aby získal podporu "svých národů". Nutným předpokladem k tomu bylo zlomení všemocné diktatury vojenského velení, což se mu podařilo již na počátku roku V prvním roce své vlády obnovil parlamentní život a učinil některá přátelská gesta vůči Čechům (především zmírnění trestu a později omilostnění Kramáře, Rašína a dalších, nabídka ministerského křesla F. Staňkovi a B. Šmeralovi). Protože se však obklopil proněmecky smýšlejícími lidmi z okolí Františka Ferdinanda a čeští politikové se stále zřetelněji odvraceli od Vídně, později se při svých rozhodnutích na Čechy již neohlížel. V prosinci 1916 vyjádřily Německo, Rakousko-Uhersko a jejich spojenci ochotu zahájit mírová jednání. Karel kromě toho vedl samostatná, tajná jednání s představiteli Dohody o uzavření separátního míru. I když se vztahy k představitelům Dohody po vyzrazení tajných jednání na jaře 1918 zhoršily a zvětšila se závislost Rakouska-Uherska na Německu, snažil se Karel i nadále o získání sympatií dohodových politiků a věřil, že s nimi "nad hlavami národů" dosáhne úmluvy a zachrání tak celistvost říše. Po rozpadu monarchie odjel do Švýcarska. V roce 1921 se dvakrát vrátil do Maďarska a pokusil se znovu získat uherský trůn. Po zmaření těchto pokusů byl internován na ostrově Madeira a zakrátko umírá. Portrét Obsah

90 Tomáš Garrigue Masaryk – 1/4 Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Nejužší vztah měl k matce Terezii rozené Kropáčkové. Do nižší reálky jej rodiče poslali až po přímluvě místního děkana. který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává na studia do německého gymnázia v Brně. Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale ke konfiiktu s vedením gymnázia, jehož příčinou bylo Masarykovo odmítnutí zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjíždí s ním. Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filozofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filozofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžitě nachází nové a ještě výhodnější místo u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876 zakončuje univerzitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí životní družku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení. Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak snoubenci uzavírají sňatek. Novomanželé se vracejí do Vídně a Masaryk v září 1878 podává habilitační práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské univerzitě. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část. Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manželky, plně emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován. Portrét Pokračování Obsah

91 Tomáš Garrigue Masaryk – 2/4 Zpět Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis "Athenaeum", na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať navrhující nové a precizní ověření pravosti "Rukopisů zelenohorského a královédvorského". Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především J. Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té době byli J. Kaizl, K. Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku Odchází však po dvouletém působení (rodinné důvody a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku Devadesátá léta jsou v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů - "Česká otázka" (1895), "Naše nynějši krize" (1895), "Jan Hus" a "Karel Havlíček" (1895, 1896), "Moderní člověk a náboženství" (1896), "Otázka sociální" (1896). Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy univerzity. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku i na univerzitní půdě. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková). V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou, ale na české politické scéně nevážil mnoho - od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové (realistické), založené roku Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost českých zemí neusiloval - ta byla v programu další nepatrné české strany, státoprávně pokrokové, kterou v říšském sněmu zastupoval také jen jeden poslanec, Antonín Kalina. Když Masaryk po vypuknutí války odjížděl v prosinci 1914 do exilu, aby proti Rakousku bojoval v zahraniční akci, kladl si otázku: "jsme zralí pro svobodu, pro správu a udržení samostatného státu... pochopime světodějný okamžik?" Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku ( duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Pokračování Obsah

92 Tomáš Garrigue Masaryk– 3/4 Zpět Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válečných létech usilovné organizační, agitační a diplomatické činnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem republiky. Jaká změna proti stavu před válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána téměř za sektu! Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český", a právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíží nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého českého státu, ve skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid český v něm mluvil nejen česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky, a hlavně německy. Ztotožnění státu a národa bylo až příliš poplatné ideologii 19. století, a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, že ve světové válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní "zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím", byl spíše přáním než skutečností stejně jako názor, že s demokracií zvítězila také humanita a že svobodné státy budou tvořit "přátelský všecelek", že končí éra "absolutistickéhn ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčenim velmocí". Své názory na poválečné uspořádání Evropy vyložil v "Nové Evropě" (1920), v níž vůdčí myšlenkou bylo "Ježíš - ne César". V poválečném období také dokončuje knihu pamětí "Světová revoluce", vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl dokončit i třetí díl práce "Rusko a Evropa", ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily. Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé - Německo poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale vše bylo mnohem složitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství už ve "Světové revoluci" (1925) Masaryk uznal, že "je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita", a napsal: "hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili". Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk při příležitosti 10. Pokračování Obsah

93 Tomáš Garrigue Masaryk – 4/4 Zpět výročí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj. ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J. Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl členem žádné politické strany - jeho předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií - účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem "hradní politiky", kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), přední žurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převážná část legionářů. "Hrad" měl také odpůrce, a to především v nacionálně zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda), a samozřejmě v KSČ, která razila heslo "Ne Masaryk, ale Lenin!". Přesto byl osobně všemi respektován a představoval mimořádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příležitosti jeho 80. narozenin byl přijat zákon: "T. G. Masaryk se zasloužil o stát". "Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře...Západu", napsal a byl také právem přesvědčen, že k Západu nový stát svými dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství prohlásil, že "naše republika zůstane spojencům vždy věrna". Avšak po světové válce nevznikl v Evropě "přátelský všecelek". Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát světu i republice osudnými, neboť spojenci z mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali K.Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. V důsledku věku, špatného zdraví a i neschopnosti demokrata a humanisty plně pochopit něco tak odpudivého jako totalitární diktatura, nepovažoval za možné stát v čele státu v době hrozících nebezpečí."To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě," truchlil s mnohými básník J. Seifert, když Masaryk zemřel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.Masarykovou zásadou bylo, že "demokracie je protivou aristokratismu", a byl proto přesvědčeným stoupencem republikánského zřízení. Po tisíciletí monarchismu bylo štěstím pro novou republiku, že jejím prezidentem se stal právě on. Rozsáhlé vzdělání filozofické, historické a sociologické, znalost cizích zemí a jazyků, významná činnost vědecká a pedagogická, dlouholetá politická zkušenost stranická i poslanecká, odpor proti tomu, že "veliká většina lidí politicky činných se nedovede povznést nad sebe, nedovede se vyprostit z kleští nekritického egocentrismu", vysoká osobní morálka, střídmý život a v neposlední řadě také důstojné, ba vznešené vzezření a vystupování - tím vším založil v české politické tradici příklad státníka, který pro jeho nástupce byl a dlouho ještě zůstane nedostižným vzorem. Obsah

94 Edvard Beneš – 1/2 Pocházel z rodiny chalupníka, byl nejmladší z deseti dětí.Po maturitě na vinohradském gymnasiu v Praze studoval nejprve moderní filologii a sociologii (žák TGM) na filos.fakultě v Praze, v r.1905 odešel do Francie,kde studoval sociologii a polit.vědy na pařížské Sorboně a práva na universitě v Dijonu,kromě toho absolvoval i studijní pobyt v Londýně a na berlínské universitě.Po návratu do Prahy 1909 promován doktorem filosofie na pražské universitě,téhož roku se oženil s Hanou Vlčkovou. Původně politicky sympatizoval se soc. dem. stranou (v době svých zahr. studií příspěvky do Práva lidu), posléze se přiklonil k Masarykově České straně pokrokové. Po vypuknutí 1.sv. války se aktivně zapojil do protirak. odboje, v letech patřil k organizátorům tajné organizace Maffie.V r.1915 se stal spolu s TGM a MRŠ vůdčím představitelem čs. zahran. odbojové akce. 28. října 1918 B. jednal v Ženevě s domácími politiky a po dohodě s nimi se stal prvním ministrem zahraničí nového státu. Domů se však vrátil až v září 1919,neboť se v Paříži účastnil mírových jednání.Při nich zabezpečoval historicky neexistující jižní hranici Slovenska a jeho vymanění z Uher a současně prosazoval uznání historických hranic českého státu. Od listopadu 1918 do prosince 35 ministr zahr. věcí ve všech čs.vládách,od září 21 do října 22 současně předseda vlády všenár. koalice.V l zastupoval (spolu s Kramářem) ČSR na pařížské mírové konferenci,kde se mu podařilo prosadit většinu čs. územních požadavků. Stál u zrodu Společnosti národů a význ. se podílel na její činnosti (1920 místopředseda, 35 předseda SN,23-27 člen rady SN).Hl. tvůrce čs.zahran.politiky v mezivál.období, orientované na Francii a Malou dohodu, pod hrozbou něm.agrese uzavřel1935 čs.-sov.spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl čelním představitelem polit.skupiny Hradu. Na Masarykovo výslovné doporučení byl po jeho abdikaci zvolen (po překonání odporu pravicových stran) prezidentem ČSR.V září 38 pod nátlakem fr.a brit.vlády kapituloval a přijal mnichovský diktát abdikoval a odešel do zahraničí (Londýn,USA,návrat do Anglie). Po vypuknutí 2.sv. v.se postavil do čela druhého čs. zahran. odboje.V červenci 40 vytvořil v Londýně čs.exilovou státní reprezentaci a převzal funkci prezidenta republiky. Vytyčil program obnovy ČSR v předmnichovských hranicích,pro nějž postupně získal souhlas všech velmocí protihitlerovské koalice, stejně jako pro požadavek vysídlení něm.obyvatelstva z Československa uzavřel v Moskvě novou čs.-sov. Spojeneckou smlouvu, v níž spatřoval důležitou garanci proti opakování Mnichova a navázal zde jednání s představiteli čs.komunistického exilu o poválečném uspořádání ČSR jmenoval v Košicích první vládu Nár. fronty se triumfálně vrátil do Prahy jako prezident republiky, v této fci potvrzen parlamentem ,znovu zvolen Přijal program "socializující demokracie", usiloval ovšem o zachování parlamentně-demokratického polit.systému i zahran.polit.vazeb se záp.velmocemi. Portrét Pokračování Obsah

95 Edvard Beneš – 2/2 Zpět Nedokázal však čelit strategiím KSČ na uchopení moci ve státě, podlehl kom. nátlaku,přijal demisi demokr. ministrů a jmenoval nové,Gottwaldem prosazované členy vlády.Tímto aktem i setrváním v prezidentském úřadě objektivně legalizoval kom.převrat. V květnu 48 však odmítl podepsat novou ústavu a abdikoval. Uchýlil se do soukromí a záhy zemřel (pohřben v zahradě své vily v Sezimově Ústí). Jeho oficiální státní pohřeb v Praze se stal příležitostí k projevům nesouhlasu širokých vrstev s kom.režimem Obsah

96 Emil Hácha - 1/2 Při svém odjezdu do Berlína 14. března 1939 byl Emil Hácha ještě prezidentem Česko-Slovenska, byť Mnichovskou dohodou a Vídeňskou arbitráží z podzimu 1938 okleštěného a vnitřně přetvořeného. Když začal jednat s Hitlerem, neexistoval už ani tento stát, neboť sněm v Bratislavě vyhlásil v poledne toho dne slovenskou samostatnost. Po brutálním nátlaku v noci ze 14. na 15. března vyčerpán, už "div ne mrtev" Hácha svěřil Čechy a Moravu do "ochrany Říše". 16. března vyhlásil Hitler v Praze Protektorát Čechy a Morava a Hácha se stal jeho státním prezidentem. Roku 1894 absolvoval právnickou fakultu pražské univerzity, roku 1895 byl promován doktorem práv a působil pak převážně jako úředník zemského výboru Království českého a rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. Zde za 1. světové války spolupracoval s dr. Ferdinandem Pantůčkem, napojeným na Maffii, který byl po vzniku ČSR jmenován prezidentem senátu Nejvyššího správního soudu. Hácha se stal jeho členem a po Pantůčkově smrti ho T. G. Masaryk roku 1925 jmenoval prezidentem tohoto orgánu. Hácha publikoval vědecké práce z oboru mezinárodního práva, byl expertem na anglosaské právo a také znalcem anglické literatury; se svým bratrem přeložil i známý humoristický román "Tři muži ve člunu" Jeroma Klapky Jeroma. Jako uznávaný právník byl soudcem haagského soudního dvora a před Mnichovem působil po několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu vlády. Rok 1938 nebyl pro Háchu šťastný. V únoru mu zemřela choť Marie, s níž měl šťastné a harmonické manželství a její smrt (podobně jako rozvod jeho dcery) na něj zapůsobila tak, že si připadal osamělý. Po Mnichovu, abdikaci E. Beneše na úřad prezidenta, přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi a změně názvu státu na Česko-Slovensko byl dne zvolen jako nezávislá osobnost prezidentem republiky. E. Beneš mu ke zvolení gratuloval a Háchova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. S jejím obsahem seznámil též P. Drtinu, tehdejšího referenta prezidentské kanceláře. Když po svém zvolení prezidentem Česko-Slovenska trávil vánoce na Slovensku, dostalo se mu od J. Tisa příslibu, že dosažená slovenská autonomie je vrcholem snah Slováků. Po vyhlášení Protektorátu se Hácha ocitl ve velmi těžké situaci. Okupanti a gestapo byli pro něj "bestie a hyeny", K. H. Frank "odporný krokodýl". Dokud mohl spolupracovat s A. Eliášem - tedy do příchodu Heydricha do Prahy - jeho postup odpovídal premiérově politice retardace. Prezident odmítl v říjnu 1939 slib věrnosti Hitlerovi, říšskému protektorovi K. von Neurathovi podával protesty proti germanizaci, žádal o propuštění zatčených vlastenců včetně vysokoškolských studentů. Přes Eliáše a Z. B. Dohalského byl ve spojení s Benešem. Ještě 12. dubna 1941 sdělil Benešovi: "Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu". Za pět dní Portrét Pokračování Obsah

97 Emil Hácha – 2/2 Zpět odpověděl Beneš do Prahy: "Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná. Nebude jim zapomenuta." Situace se změnila po příchodu Heydricha do Prahy. Po zatčení Eliáše se zastupující říšský protektor snažil Háchu zlomit rozpoutáním teroru (v rámci prvního stanného práva) a likvidací jemu blízkých osob. Když byl zatčen J. Havelka, Hácha pod hrozbou své demise dosáhl jeho propuštění do domácího vězení, ale Eliáše se mu už zachránit nepodařilo. Navíc Heydrich odhalil Háchovo spojení na Z. B. Dohalského a tlak ještě vystupňoval. Sílil však i tlak na "domácí" frontě od skutečně kolaborantských kruhů, které vycítily svou šanci. Jmenování E. Moravce do vlády na Frankův návrh Hácha ještě v lednu 1942 odmítl, ale nakonec se podvolil. Pak přišel atentát na Heydricha. Dne 9. června 1942, při pohřbu Heydricha, jednal Hácha v Berlíně znovu s Hitlerem. Vůdce byl nepříčetný. Otevřeně hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě během války. V době heydrichiády, po vyhlazení Lidic a masových popravách a výhružkách Hitlera se Hácha zlomil. Navíc u něj postupovala rychle arterioskleróza, a jak po válce prohlásil Národní soud, který nebyl Háchovi nijak příznivě nakloněn, od ledna 1943 nebyl fakticky odpovědný za své činy. Osamělý, nemocný a duševně zlomený starý muž neměl důvěru okupantů, ani českých fašistů, ale už ani domácího a zahraničního odboje. "Háchovština" se stala synonymem pro kolaboraci. Dne 13. května 1945 byl Hácha na pokyn ministerstva vnitra, v jehož čele stál V. Nosek, zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde zemřel ve večerních hodinách 27. června (nikoliv tedy 1. 6., jak mylně tvrdí mnohé slovníkové i publicistické práce). Pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.V dubnu 1939 popisoval Hácha na Pražském hradě spisovateli K. Horkému své zážitky z Berlína v noci na 15. březen to, jak mu Göring hleděl do očí "mazlivě... jako nějaká ženská" a přitom vyhrožoval, že v několika hodinách všechno vylétne do vzduchu. "Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles". Hácha pak pokračoval: "A potom tedy jsem podepsal... A podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastni čest, protože, jak vám známo, ani náš parlament, ani náš národ neměl s tím co činit". Je pozoruhodné, že obdobný názor na sebe měli ti, kdo Háchu co nejtvrději odsuzovali. V květnu 1942 politický tajemník Benešův a věrný mluvčí jeho názorů P. Drtina v rozhlasovém vysílání z Londýna vysvětloval, že vše, co se stalo od 21. září 1938 včetně Benešovy abdikace, bylo vynuceno násilím, a není proto právně a politicky platné: "Proto si to také nikdy dr. Beneš nedal žádným ústavním orgánem parlamentním schválit, aby tím národ vázán nebyl." Obsah

98 Klement Gottwald – 1/3 Portrét byl nemanželským synem chudé zemědělské dělnice. Před 1. světovou válkou se ve Vídni vyučil truhlářem a účastnil se činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálně demokratickou mládeží. V letech byl vojákem rakousko-uherské armády. V létě 1918 z armády dezertoval. Po 28. říjnu 1918 dva roky sloužil v Československé armádě. Ve 20. letech byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem jejího tisku. V letech pracoval v pražském sekretariátu KSČ a zformoval důsledně kominternovskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu, pražské čtvrti Karlín, se jeho mladým stoupencům začalo říkat "karlínští kluci". V únoru 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se třiatřicetiletý Gottwald a jeho karlínští kluci (Guttmann, Šverma, Slánský, Kopecký, Reiman aj.) dostali do vedení strany. Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem. Přitom už od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Komunistické internacionály, její exekutivy. Svůj vztah k Československu a představitelům republiky Gottwald a jeho nejbližší v každé době formulovali v duchu směrnic Kominterny a sovětské zahraniční politiky. Tak v první polovině 30.let Československo považovali za výplod imperialistické světové války a versailleského systému. Demokratickému režimu první republiky přisuzovali fašizační tendence (jednu dobu dokonce mluvili o fašistické diktatuře) a za jejich koncentrační bod považovali Masarykův "Hrad". Sociálním demokratům spílali sociálfašistů a prezentovali je jako případné "nositele fašistického převratu". Jakoukoliv sociální reformu odmítali jako pokus o "otupení revolučních snah směřujících k nastolení diktatury proletariátu". Dne 21. prosince 1929 vystoupil v československé poslanecké sněmovně Národního shromáždění poslanec a představitel KSČ Gottwald s řečí, v níž otevřeně sdělil, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana nastolit: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry...Přejde vás smích!" Mnohé sliby Gottwald za své kariéry hrubě porušil. Avšak ten, že je rozhodnut zlikvidovat demokratický systém a nahradit jej diktaturou komunistické strany bolševického vzoru, splnil do puntíku.Ve druhé polovině 30. let provedl Gottwald v politice KSČ řadu změn. Odpovídaly změnám v zahraniční politice SSSR a politice lidové fronty a obrany demokracie proti fašismu, určené na VII. kongresu Komunistické internacionály v létě roku Ovšem i ona lidová fronta se měla stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu. A kdo to v komunistickém hnutí nechtěl pochopit, se zlou se potázal. V září a říjnu 1938 Gottwald patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí mnichovského diktátu. V listopadu 1939 emigroval Pokračování Obsah

99 Klement Gottwald – 2/3 Zpět do Sovětského svazu, kde až do poloviny roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna Změny po přepadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 a vytváření protihitlerovské koalice pochopil jako velkou příležitost a šanci. Už roku 1941 začal promýšlet pozdější převzetí moci. Z Benešova velvyslance v Moskvě Fierlingera učinil svého donašeče a "trojského koně" mezi sociálními demokraty. Zajistil si i budoucího "nepolitického" ministra národní obrany L. Svobodu. V něm čeští komunisté v sovětské emigraci shledali vhodného muže ke "spojeni československé vojenské slávy s velkou věci Sovětského svazu". Tak jako se Stalin dohodl s Churchillem a Rooseveltem na protihitlerovské koalici, dohodl se v prosinci 1943 komunista Gottwald s představitelem londýnské emigrace Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Mezinárodní poměry a vývoj války umožnily Gottwaldovi a jeho skupině zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání Československa. Projekt Národní fronty a Košického vládního programu, pocházející z Gottwaldovy dílny, zaručoval vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národně demokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném státě. Beneš a jeho nekomunističtí přátelé si na jednáních v Moskvě v březnu 1945 neuvědomili, že "omezená pluralita" Národní fronty v sobě skrývá zárodky vývoje k totalitě. Do Prahy se Gottwald vrátil 10. května 1945 jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty. Od roku 1945 až do své smrti byl předsedou KSČ. 26. května 1946 komunisté vyhráli v podstatě demokratické volby a 2.července se Gottwald stal předsedou vlády. V letech se stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele republiky. Dokonce si pohrával i s ideou "specifické československé cesty k socialismu", kterou mu mimochodem v červenci 1946 podsunul sám Stalin. Uklidňoval rolníky, že "u nás kolchozy nebudou", živnostníkům sliboval jistoty pro jejich podnikání. Zároveň už od léta 1945 nechal budovat své agentury v nekomunistických stranách. Z jemu nejvěrnějších komunistů byl budován bezpečnostní aparát, který na partnery v Národní frontě sbíral kdejakou informaci, aby je později mohl zavřít do kriminálů. Gottwaldovi lidé ovládli jednotné odbory i jednotnou organizaci mládeže. Nekomunističtí členové Národní fronty teprve až na podzim 1947 pochopili, že hra na demokracii pomalu končí, že se z trpěných partnerů stali pro Gottwalda "reakcí", s níž je v zájmu "lidové demokracie" rozhodnut zúčtovat. Jejich odpor v únoru 1948 ve formě demise 12 ministrů byl nejenom diletantský, ale hlavně marný. Gottwald už měl v ruce armádu, bezpečnost a další nástroje k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu. A to bez eventuální sovětské pomoci, kterou mu nabízel Stalin. Pokračování Obsah

100 Klement Gottwald – 3/3 Zpět Po únoru 1948 byla v Československu pod Gottwaldovým vedením a od 14. června 1948 pod jeho prezidentováním nastolena diktatura, ze které brzy přešel smích i mnohé z těch, kteří 25. února 1948 nadšeně Gottwaldovi tleskali na Václavském náměstí. První komunistický prezident vzal občanům Československa vlast. V zemi začali rozhodovat sovětští poradci. Ekonomice naordinovali "ocelovou koncepci", prapříčinu budoucí hospodářské zaostalosti a ekologických katastrof. Radili při násilné kolektivizaci zemědělství, při prosazování monopolu komunistické moci do školství, vědy a kultury. Jejich zájem se soustředil hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu, soudy, a v Československu našli mnoho učenlivých žáků. Na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti a občanů bylo odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Bez soudů bylo během pěti let deportováno do táborů nucených prací na osob. Kárnými jednotkami PTP prošly desítky tisíc "protistátních živlů". Nakonec Gottwald poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s R. Slánským. Zemi, a nakonec i alkoholem a chronickou pohlavní nemocí zdemoralizovaného Gottwalda, zachvátil strach. Zemřel brzy po návratu ze Stalinova pohřbu. Bezprostřední příčinou smrti byla prasklá výduť srdeční aorty. Obsah

101 Antonín Zápotocký – 1/2 Byl synem průkopníka českého dělnického hnutí Ladislava Zápotockého. Vyučil se kameníkem a od počátku století do roku 1914 působil jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a redaktor jejího tisku. Za 1. světové války byl vojákem rakousko-uherské armády. Po vzniku Československa se stal jedním ze zakladatelů levice v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se účastnil II. kongresu Komunistické internacionály. V prosinci 1920 patřil k hlavním organizátorům generální stávky na Kladensku a spoluúčastnil se pokusu o levicový puč. Za tuto činnost byl 9 měsíců vězněn. Ve 20. letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení KSČ. V letech byl generálním tajemníkem komunistické strany. Ve vedení KSČ se udržel i po V. sjezdu v únoru 1929, když jeho zvolení prosadil - proti kritikům z řad Gottwaldových stoupenců - delegát Kominterny. Ve 30. letech byl představitelem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky (1932), která byla největším stávkovým bojem na evropském kontinentu v letech světové hospodářské krize. Ve druhé polovině 30.let usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Když byla krátce po Mnichovu zastavena činnost KSČ, byl Zápotocký spolu s J. Dolanským představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního rozpuštění Krátce po okupaci byl v dubnu 1939 zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska a až do února 1940 vězněn na Pankráci. Po věznici v Drážďanech ho čekal pobyt v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Po květnu 1945 byl předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění. Od února 1948, na jehož přípravě i průběhu se podílel (mimo jiné proslulým sjezdem představitelů závodních rad), byl do června 1948 místopředsedou a poté do roku 1953 předsedou československé vlády. Po Gottwaldově úmrtí, od 21. března 1953 až do své smrti, zastával funkci prezidenta republiky. Jako vedoucí funkcionář státostrany i z titulu státních funkcí nese - spolu s K. Gottwaldem, R. Slánským, A. Čepičkou, J. Dolanským, V. Širokým a dalšími - plnou odpovědnost za nastolení a provádění organizovaného násilí v Československu. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru. Zápotockého odpovědnost nemohou smazat jeho "lidová" vystoupení a poměrná obliba mezi částí občanů státu, kteří oceňovali Zápotockého osobní skromnost a občanské "zabouření" proti drobným nepravostem každodenního života Portrét Pokračování Obsah

102 Antonín Zápotocký – 2/2 Zpět a rozmáhající se byrokracii. Je ovšem pravda, že se tím aspoň vnějškově odlišoval od většiny komunistických odlidštěných aparátníků a pohlavárů, ať už typu Slánského či Čepičky, anebo v pozdějších vydáních v podobě Hendrychů, Kouckých, Indrů a Bilaků. Na druhé straně jeho sliby - ať už se týkaly měnové reformy v roce 1953 anebo odvolání násilného provádění kolektivizace vesnice - zůstaly jen planými slovy. Zásah armády v roce 1953 v Plzni proti protestujícím dělníkům Škodovky ukázal, jak daleko je ochoten zajít "odborářský a dělnický" prezident. V 50. letech vycházely Zápotockého autobiografické romány o počátcích a vývoji českého dělnického hnutí. Průkopník dělnického hnutí Ladislav Zápotocký, hlavní hrdina románu "Vstanou noví bojovníci", by se asi s odporem díval na činnost svého syna a na teror, na jehož zavádění se podílel a byl za něj odpovědný. Proti tomu byla rakouská policie a justice, které Zápotockého otce pronásledovaly a soudily, nevinně humánními institucemi. Obsah

103 Antonín Novotný – 1/2 Hlavní představitel první krize komunistického režimu v Československu patřil ke generaci, která vyrůstala v první republice, do popředí KSČ se dostávala po "bolševizaci" v roce 1929 a k moci po 2. světové válce. Vyučil se strojním zámečníkem a v letech pracoval u různých firem, naposled v družstvu Včela v Praze-Vysočanech. Již v roce 1921, po jejím založení, vstoupil do KSČ a postupně v ní vykonával různé funkce v rámci stranické organizace v Praze. V letech se stal jako tajemník KV KSČ v Hodoníně poprvé placeným pracovníkem aparátu KSČ. Po zákazu strany v roce 1938 byl znovu dělníkem Včely v Praze-Vysočanech, účastnil se ilegální práce KSČ, byl zatčen a v letech vězněn v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen. Hned po válce začal pracovat ve stranickém aparátě a stal se vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze ( ). Roku 1946 byl poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem zůstal až do května Jako vedoucí funkcionář důležité pražské organizace KSČ měl významný podíl na událostech v únoru 1948 a na zavádění a upevňování komunistického režimu. V období krvavých vnitrostranických čistek a likvidace R. Slánského začal jeho nástup do centra moci: v září 1951 byl zvolen do nově ustaveného organizačního sekretariátu a v prosinci 195l do politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ. V září 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. Bylo to po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda, tedy na počátku zmírňování mezinárodního napětí a po skončení nejhoršího období komunistického teroru doma. Po Gottwaldově smrti nebyla obsazena funkce předsedy strany a v Československu začal vznikat klasický model komunistického režimu, v němž první muž stranického aparátu je také prvním mužem ve straně a tím i ve státě. V roce 1957, po smrti A. Zápotockého, to bylo zdůrazněno také tím, že A. Novotný byl zvolen rovněž prezidentem republiky. Personální rozdělování obou funkcí bylo později vnějším projevem krizí režimu na konci 60. a 80. let. V případě A. Novotného k tomu došlo za 15 let po jeho nástupu do vedoucí funkce ve státě. Na počátku tohoto období ještě doznívaly politické procesy - v dubnu 1954 byl G. Husák jako "buržoazní nacionalista" odsouzen na doživotí, později se konaly procesy se sociálními demokraty - ale tlak společnosti na liberalizaci poměrů stále sílil, zvláště po roce 1956, kdy N. Chruščov poodhalil zločiny stalinismu. V roce 1960 vyhlásil A. Novotný, že v Československu byl vybudován socialismus a toto slovo se dostalo i do názvu státu. V souvislosti s tím uskutečnil rozsáhlou amnestii, po níž se z vězení vrátila převážná část lidí odsouzených v politických procesech 50. let. Pak se se střídavým úspěchem stále výrazněji prosazovaly různé opoziční proudy v oblasti kultury a společenských věd. V důsledku neustálého poklesu výkonnosti ekonomiky musel A. Novotný hledat východiska také v této oblasti. V roce 1963 vystřídal ve funkci předsedy vlády pragmatičtější J. Lenárt stalinistu V. Širokého, a v roce 1965 byly dokonce přijaty reformní návrhy ekonoma O. Šika. V roce 1967 chtěl Novotný nastoupit znovu tvrdší kurs, ale bylo již pozdě. Ostatně intelektuálně nestačil úkolům doby a jeho Portrét Pokračování Obsah

104 Antonín Novotný – 2/2 Zpět spontánní vystoupení vyvolávala osvobozující smích (když například po jedné prvomájové manifestaci v improvizovaném rozhovoru slíbil, že "maso bude vbrzku", byla ihned republika plna dotazů, "kdeže to Brzko je". Od jeho nástupu do vedoucí funkce se značně změnila struktura stranického aparátu i vedení. Převládali v něm funkcionáři, kteří se narodili v období kolem vzniku Československa a do KSČ vstupovali většinou po skončení 2.světové války. Představovali tak jinou generaci než A. Novotný. Pod tlakem společnosti, ve spojení s funkcionáři ze Slovenska, vůči kterému A. Novotný vystupoval velmi necitlivě. a v domnění, že systém lze reformovat, jej 5. ledna 1968 odvolali z funkce I. tajemníka ÚV KSČ a zvolili místo něho A. Dubčeka. V následujícím období "pražského jara" musel A. Novotný pod tlakem veřejnosti v březnu abdikovat z funkce prezidenta republiky. V květnu 1968 byl dokonce odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno členství v KSČ. Vráceno mu bylo v období normalizace roku l971 tajným usnesením ÚV KSČ, ale vrátit se zpět do politického života nemohl a snad ani nechtěl. Obsah

105 Ludvík Svoboda – 1/3 Za 1.světové války byl v čs.legiích v Rusku. Účastnil se bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze. Po návratu domů po dva roky vedl otcův statek. Od roku 1922 byl důstojníkem Čs.armády a prošel řadou funkcí: zástupce velitele praporu na Podkarpatské Rusi, učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích - tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kroměříži. Za zářijové mobilizace roku 1938 byl velitelem pěšího pluku. Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs.jednotce - legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou rozvědkou. V této činnosti pokračoval i v Moskvě, a to mu zachránilo život. Jedna složka NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na určité číslo do Kremlu. Po telefonátu byl okamžitě rozsudek zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými soudci - u vodky. Později tuto událost interpretoval jako doklad srdečnosti "sovětských lidí", kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí. Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1.čs.samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel l. samostatného praporu, l. samostatné brigády, 1. armádního sboru; brigádní generál, květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Svobodovým zástupcem, případně náčelníkem jeho štábu, byl pozdější Čepičkův nástupce ve funkci ministra národní obrany Bohumír Lomský. Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od do Národem byl přijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali především prostí vojáci československé "východní" armády. Ti přes mnohé trpké zkušenosti věřili, že ve svém pochodu "Směr Praha" skutečně jdou "Se Svobodou za svobodu". Pro vedení KSČ byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi výhodná. Znamenala nejen ministerské křeslo navíc, ale hlavně vliv komunistů v dalším z mocensky rozhodujících resortů. Předmětem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru Svoboda vždy odmítal tvrzení některých vojenských historiků, že armáda byla tehdy "neutralizována". Měl pravdu. Jeho armádní rozkaz v únorových dnech zabránil, aby některé jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB a nátlakovým skupinám KSČ. Dokazoval, že velení armády se aktivně podílelo na mocenském převratu. Svůj únorový postoj líčil následujícím způsobem (zřejmě poprvé tak učinil na konferenci historiků v Liblicích Portrét Pokračování Obsah

106 Ludvík Svoboda – 2/3 Zpět roku 1963): "Když KSČ svolala na pondělí 23. února večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. "Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně," řekl Klema. Odpověděl jsem: "Jdu s lidem." Na to mě Gottwald požádal, abych přišel na zasedáni do Obecního domu. "Přijdu se všemi řády na uniformě a přesně," odpověděl jsem. "To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o 10 minut později." "My vojáci jsme přesni," pravil jsem. "Já vím," odpověděl premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózni, nejistí. Proto, když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf." A stalo se, jak si přál velký kombinátor a mistr politického mariáše Gottwald. Řády ověnčený Svoboda se dostavil na politické představení s požadovaným zpožděním a nebyl sám. Spolu s ním kráčeli hrdinové odboje a později komunistickými soudy do vězení poslaní generálové B. Boček a K. Klapálek. Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech byl Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs.státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl na krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v JZD v Hroznatíně. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova, se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního shromáždění ( ), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce náčelník Vojenské akademie K.Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze. (V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž 1.vydání vyšlo pod názvem "Z Buzuluku do Prahy" roku 1960.) V období pražského jara byl Svoboda 30.března 1968 zvolen prezidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantů nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantům - třeba zvláštní statečnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodně politické plány interventů a kolaborantů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv. Pokračování Obsah

107 Ludvík Svoboda – 3/3 Zpět Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs. armády. Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta část národa, která měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř všichni - i fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky. Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ. Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze. ObsahKonec

108 Gustav Husák – 1/2 Byl nadaným, pilným a ctižádostivým studentem bratislavského gymnázia, funkcionářem školní samosprávy. Jeho slohové práce a projevy k výročí 28. října či k narozeninám T. G. Masaryka mu vynášely uznání ředitelství školy. V šestnácti letech vstoupildo Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Psal do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzděláním, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky - tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá - se výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů. Patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály; v době, kdy Československá republika byla pro Gottwaldovu stranu "versailleským zmetkem" a "obnovením takového žaláře národů jako byla Rakousko". Zřejmě tehdy, v první polovině 30. let, si Husák vypěstoval přímo fobii k prvnímu československému státu a až patologickou nenávist k dr. E. Benešovi. Za 2. světové války se stal odpůrcem klerofašistické Slovenské republiky, členem hnutí odporu, které vyústilo ve Slovenské národní povstání. Byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z doby povstání se zachovalo několik písemných svědectví o Husákových názorech na perspektivu Slovenska. "Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast... území od Aše až po Vladivostok," napsal v září Zachoval se i dopis, v němž doporučoval, aby se problémy Slovenska řešily jeho začleněním do svazku národů SSSR. Jindy své názory, aby byly přijatelnější, ředil přesně stanovenými dávkami nacionalismu. Vznikal z toho specifický politologický jev, jakési "rudé luďáctví". Ale buržoazním nacionalistou, za kterého byl vydáván v 50.letech, skutečně nebyl. O půl roku později od nabídek Slovenska Stalinovi upustil. V březnu 1945 v Moskvě, v době tvorby československé vlády a jejího programu ("košického"), Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii. Avšak brzy se podřídil zájmům cesty komunistů k nastolení totalitní moci. A jakoby mimochodem začal opouštět své demokratické partnery z doby povstání. Ve volbách v květnu 1946 daly dvě třetiny slovenských voličů své hlasy Demokratické straně. Už v červnu téhož roku se jednotné frontě českých politických stran s Husákovou podporou podařilo donutit Demokratickou stranu k podpisu tzv. třetí pražské dohody. Od této chvíle podléhala usnesení Slovenské národní rady schválení československou vládou, pověřenci rady byli přímo podřízeni jednotlivým ministrům pražské vlády. Husák se stal předsedou Sboru pověřenců. Ani to však nestačilo. Portrét Pokračování Obsah

109 Gustav Husák– 2/2 Zpět Na podzim 1947 byl Husák hlavním režisérem oné "generálky na únor", které se říkalo slovenská politická krize. Organizoval politické provokace proti demokratům, nátlakovými akcemi vyháněl nekomunistické pověřence z jejich úřadů. Jistě se domníval, že na dlouhou dobu posiluje také svoji moc. Vždyť na Slovensku přímo řídil jak SNB, tak StB. Nemohl tušit, že i on sám se brzy stane předmětem zájmu posledně jmenované instituce. A patřilo k jeho pojetí politické morálky, že o dvacet let později - v roce se v mnoha projevech snažil vyvolat dojem, že k okleštění a k likvidaci pravomocí slovenských národních orgánů došlo bez jeho přičinění a souhlasu, snad dokonce proti jeho vůli. Po únoru 1948, kdy už k řízení veřejných záležitostí postačovali úředníci a policie, nebylo ani na Slovensku třeba schopných a inteligentních politiků. Tyto vlastnosti se staly nejenom nežádoucí, ale pro Gottwaldovu stranu přímo nebezpečné. Vzdělaný mouřenín vykonal své dílo. Už předtím ho všichni nenáviděli, nyní přišel jeho čas. Na jaře roku 1950 byl Husák, spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval. "Vy ho neznáte," říkal bojovníkům za spravedlnost o Husákovi A. Novotný, "když se dostane k moci, uvidíte, co on je zač." Nakonec i tento český génius průměrnosti povolil a Husák byl roku 1960 propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom měli čeští reformní historici, a z nich hlavně Milan Hübl. V 70. letech se mu Husák "odměnil" sedmiletým vězením. Jiní byli za jeho vlády "pouze" vyhozeni ze zaměstnání.V 60. letech byl Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu. Za pražského jara vystupoval jako věrný stoupenec A. Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády. Byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Avšak už dva měsíce před přijetím tohoto zákona provedl jeden z mnoha svých politických obratů.Na moskevských jednáních v srpnu 1968 poznal Brežněv, že Husák by se mohl stát politikem, který zachrání ztracenou reputaci SSSR a zajistí splnění cíle agrese do Československa. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ (do května 1971 první tajemník, od května l971 do prosince 1987 generální tajemník ÚV KSČ). V květnu 1975 se tento bývalý bojovník za rozdělení nejvyšší stranické a státní funkce stal - se sovětským souhlasem - prezidentem republiky. Obklopen smečkou neschopných vynakládal veškeré své úsilí, aby co nejdéle zůstal prvním z aparátčíků. Podřizoval se všemu absurdnímu, co si přála Moskva. V zájmu uchování moci zradil mnoho přátel a spojil se s lidmi typu Jakeše, Indry, Kapka, Bilaka aj., tedy s těmi, o jejichž kvalitách nemohl mít nejmenší iluze. Obsah

110 Václav Havel – 1/3 spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident České republiky Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto mladý Václav Havel nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954). Z kádrových důvodů nebyl později přijat ani na žádnou z vysokých škol humanitního zaměření, a proto se rozhodl studovat na škole technického směru. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil. Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění". V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného rodinného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře. Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let. Občanské sebeuvědomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo pak v roce V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář. Po potlačení Pražského jara vpádem vojsk Varšavské smlouvy vystupoval Václav Havel proti politické represi, příznačné pro léta komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v Portrét Pokračování Obsah

111 Václav Havel. – 2/3 Zpět komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a jedním z jejích prvních tří mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let. V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se v péčí jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, byl i v československé společnosti patrný nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat represívní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět, jejímž spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů. Počátkem společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29.prosince 1989, kdy byl Václav Havel jako kandidát Občanského fóra zvolen Federálním shromážděním československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé zvolilo Václava Havla do funkce prezidenta nové Federální shromáždění 5.července Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky ojedinělou. Pokračování Obsah

112 Václav Havel. – 3/3 Zpět Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a rozpory českých a slovenských politiků se staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával prezidentem i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím. Po opuštění úřadu ustoupil Václav Havel na několik měsíců z veřejného života. V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho kandidatury podaly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem samostatné České republiky. Olga Havlová se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Konec roku 1996 přinesl Václavu Havlovi ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však rozhodly o úspěšném léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně herečka Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil krátce po propuštění z nemocnice v lednu V obtížné vnitropolitické situaci byl 20.ledna 1998 opětovně oběma komorami Parlamentu České republiky zvolen prezidentem republiky. Za své literární a dramatické dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních vyznamenání, mezinárodních cen a čestných doktorátů. Obsah

113 Václav Klaus Narodil se na pražských Vinohradech 19. června V prostředí Tylova náměstí a jeho okolí prožil i své dětství a mládí. Vysokoškolské vzdělání získal na Vysoké škole ekonomické (obor ekonomika zahraničního obchodu, rok absolvování 1963) a ekonomie se stala jeho oborem na celý život. Relativního uvolnění poměrů v tehdejším Československu využil k příležitosti studovat v Itálii (1966) a v USA (1969). Jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV absolvoval vědeckou aspiranturu a v roce 1968 dosáhl hodnosti kandidáta ekonomických věd. V roce 1970 musel z politických důvodů opustit započatou vědeckou dráhu a odešel na dlouhá léta pracovat do Státní banky československé. Odtud se koncem roku 1987 vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV. Ihned po 17. listopadu 1989 vstoupil do politiky, ale kontakt se světem ekonomické vědy neztratil. Dále příležitostně přednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze. Politickou dráhu nastoupil v prosinci 1989, kdy se stal federálním ministrem financí. V říjnu roku 1991 byl navíc jmenován místopředsedou vlády ČSFR. Na konci roku 1990 se stal předsedou tehdy nejsilnějšího politického subjektu - Občanského fóra. Po jeho zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl od počátku až do prosince roku S touto stranou vyhrál v červnu roku 1992 parlamentní volby a stal se předsedou vlády České republiky. V této roli se podílel na klidném rozdělení československé federace a vzniku samostatné ČR. V roce 1996 ve volbách do Poslanecké sněmovny tuto funkci obhájil. Po rozpadu vládní koalice podal v listopadu 1997 demisi. Po předčasných volbách v roce 1998 se stal na čtyřleté volební období předsedou Poslanecké sněmovny. Dne 28. února 2003 byl zvolen prezidentem České republiky. Václav Klaus je ženatý s ekonomkou Livií Klausovou a má dva syny a pět vnoučat. Syn Václav je ředitelem soukromého gymnázia v Praze a syn Jan je finančním analytikem. V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném čase čte beletrii a poslouchá hudbu, zvláště jazz.Publikoval přes 20 knih s tématy obecně společenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa. Portrét Obsah

114 Miloš Zeman Konec Portrét Obsah * , Kolín Český politik, ekonom, prognostik a třetí prezident České republiky. V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou. Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI. Na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny. V přímé volbě v roce 2013 byl zvolen třetím prezidentem České republiky. První kolo vyhrál se ziskem 24,21 % platných hlasů a v rozhodujícím druhém kole porazil ministra zahraničí Karla Schwarzenberga se ziskem 54,80 % platných hlasů. Stal se zároveň historicky prvním českým prezidentem zvoleným přímou volbou. Úřadu se ujal složením slibu dne 8. března Miloš Zeman je podruhé ženatý a má dvě děti.

115 1 Sámo Zpět

116 2 Mojmír I. Zpět

117 3 Rastislav Zpět

118 4 Svatopluk Moravský Zpět

119 5 Mojmír II. Zpět

120 6 Bořivoj I. Zpět

121 7 Spytihněv I. Zpět

122 8 Vratislav I. Zpět

123 9 Václav Svatý Zpět

124 10 Boleslav I. Zpět

125 11 Boleslav II. Zpět

126 12 Boleslav III. Zpět

127 13 Vladivoj Zpět

128 14 Boleslav Chrabrý Zpět

129 15 Jaromír Zpět

130 16 Oldřich Zpět

131 17 Břetislav I. Zpět

132 18 Spytihněv II. Zpět

133 19 Vratislav II. Zpět

134 20 Konrád I. Brněnský Zpět

135 21 Břetislav II. Zpět

136 22 Bořivoj II. Zpět

137 23 Svatopluk Zpět

138 24 Vladislav I. Zpět

139 25 Soběslav I. Zpět

140 26 Vladislav II. Zpět

141 27 Bedřich Zpět

142 28 Konrád II. Ota Zpět

143 29 Václav Zpět

144 30 Přemysl I. Otakar Zpět

145 31 Jindřich Břetislav Zpět

146 32 Vladislav Jindřich Zpět

147 33 Václav I. Zpět

148 34 Přemysl Otakar II. Zpět

149 35 Václav II. Zpět

150 36 Václav III. Zpět

151 37 Rudolf Habsburský Zpět

152 38 Jindřich Korutanský Zpět

153 39 Jan Lucemburský Zpět

154 40 Karel IV. Zpět

155 41 Václav IV. Zpět

156 42 Zikmund Lucemburský Zpět

157 43 Albrecht Habsburský Zpět

158 44 Ladislav Pohrobek Zpět

159 45 Jiří z Poděbrad Zpět

160 46 Matyáš Korvín Zpět

161 47 Vladislav Jagellonský Zpět

162 48 Ludvík Jagellonský Zpět

163 49 Ferdinand I. Habsburský Zpět

164 50 Maxmilián II. Zpět

165 51 Rudolf II. Zpět

166 52 Matyáš Zpět

167 53 Friedrich Falcký Zpět

168 54 Ferdinand II. Zpět

169 55 Ferdinand III. Zpět

170 56 Leopold I. Zpět

171 57 Josef I. Zpět

172 58 Karel VI. Zpět

173 59 Marie Terezie Zpět

174 60 Josef II. Zpět

175 61 Leopold II. Zpět

176 62 František I. Zpět

177 63 Ferdinand V. Zpět

178 64 František Josef I. Zpět

179 65 Karel I. Zpět

180 66 Tomáš Garrigue Masaryk Zpět

181 67 Edvard Beneš Zpět

182 68 Emil Hácha Zpět

183 69 Klement Gottwald Zpět

184 70 Antonín Zápotocký Zpět

185 71 Antonín Novotný Zpět

186 72 Ludvík Svoboda Zpět

187 73 Gustav Husák Zpět

188 74 Václav Havel Zpět

189 Václav Klaus Zpět

190 Miloš Zeman Zpět 189

191 KONEC


Stáhnout ppt "Panovníci Českých zemí vypracoval: Lukáš Salivar Prosinec 2003 Ozvučení hudbou provedl 1.5.2010 : Aktualizace."

Podobné prezentace


Reklamy Google