Próza a drama po druhé světové válce

Próza a drama po druhé světové válce

Próza po druhé světové válce
próza reaguje na osvobození, válku, často dokumentární charakter autoři vydávají díla „ze šuplíku“ do roku 1948 svoboda tisku, autoři mohou vyjadřovat své názory po roce 1948 cenzura, nová vlna emigrace, nástup socialistickorealistické metody, pracovní tematika, budovatelský román, téma kolektivizace, později společenský a psychologický román 60. léta – politické uvolnění – návrat intimní tematiky, kritická díla, novela, experimentální próza, vzpomínková, nová vlna válečné prózy, historická próza 70. léta – normalizace – znovu pracovní tematika, ale více „zevnitř“ rozčlenění na 3 základní proudy a) oficiální proud- normalizační, prorežimní autoři b) exilový proud c) samizdatová literatura + underground 80. léta – perestrojka – politické uvolnění – vycházejí i někteří dříve zakázaní autoři, cenzura stále

Jan Drda * † český prozaik, publicista, dramatik a scenárista vstup do literatury za války v prvním románu Městečko na dlani, o životě obyvatel městečka Rukapáně, uplatnil jadrný vypravěčský humor a vytvořil pestrou galerii svérázných lidových postav a postaviček stejně jako v pozdějších pohádkách a pohádkových divadelních hrách České pohádky, Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, povídková kniha Němá barikáda patří k nejlepším literárním dílům o životě za protektorátu obraz boje s fašismem, nepatetické hrdinství obyčejných lidí nebo dětí v mezních situacích: latinář Málek (p. Vyšší princip), František Milec (p. Hlídač dynamitu), učitel Havlík (p. Včelař), Pepík Hošek (p. Pancéřová pěst) román Živá voda je hledáním umělecké pravdy Putování Petra Sedmilháře prášilovským vyprávěním s fantaskními a donkichotskými prvky

Pancéřová pěst Zbabělci Tank na patnáct metrů. „Poslyš,“ řekl jsem.
Kulomet bije do čela barikády, žulové oštěpky lítají na všechny strany. Pepík je skrčen dole u štěrbiny, určené zrovna pro jeho pancéřovou pěst. Jsou tu ještě střelci? Je tu ještě někdo? Cítí se strašně sám. Strašně odpověden za tuhle chvíli. Stiskne. V tu vteřinu ho opouštějí všechny smysly. Hluchý je, slepý, bez citu, hmatu a čichu. Teprve když k němu vyběhnou z domu, když ho objímají a líbají, pro- citá. Stojí? Leží? Což není roznesen na tisíc kousků? Ach ne, sedí tu na bobku jako prvňáček, když cvrnká na jaře fazole. Násadu má pořád pevně pod ramenem. Zbabělci „Poslyš,“ řekl jsem. „Co?“ „Proč tady vlastně seš?“ „Jak?“ „Proč tady nasazuješ krk?“ „No-“ „Já že kvůli Ireně,“ řekl jsem rychle, aby mě nepředešel. „Fakticky, čéčé, já taky. Kvůli Dagmaře, řekl Rosťa. Za chvíli řekl: „A mysliš, že něco bude?“ „Asi jo.“ “Mně se to moc nezdá.“ „No tady nebude nic. V pivováře. Ale komunisti něco provedou.“ „Ty myslíš?“ „Určitě.“ „No dobře. Mně je to stejně jedno.“ „Mně taky,“ řekl jsem a bylo mi to jedno…

Julius Fučík * , † český novinář a politik, literární a divadelní kritik, překladatel od roku 1921 člen KSČ (Komunistické strany Československa), šéfredaktor Tvorby, od 1929 pracoval i v Rudém právu od roku 1939 činný v komunistickém odboji, 1941 – 42 člen druhého ilegálního ÚV (ústředního výboru) KSČ v roce 1942 zatčen, odsouzen a popraven autor tendenčních reportáží o SSSR V zemi, kde zítra již znamená včera, V zemi milované literárních esejů Božena Němcová bojující, O Sabinově zradě ve vězení na Pankráci vznikla autobiografická próza, která byla vydána po Fučíkově smrti s názvem Reportáž psaná na oprátce a jejíž text byl z ideologických důvodů dodatečně upraven; podle svědectví G. Fučíkové texty napsány ve vězení; záznam prožitků i retrospektivní vzpomínky, dokument nelidskosti fašistů v roce 1995 vyšlo kritické vydání původní nezkrácené verze

Arnošt Lustig * prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory Buchenwald a Osvětim autor próz s židovskou tematikou; vlastní zážitky z Terezína, Osvětimi, Buchenwaldu; uprchl z transportu smrti, účastnil se pražského povstání; od roku 1958 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, od roku 1960 scenárista Filmového studia Barrandov oběti násilí, morálně – vítězi nad mučiteli; ”bezbranní vítězové” po roce 1968 emigroval; ve svých povídkách a novelách z 50. a 60. let, vycházejících z vlastních prožitků, se zaměřil na existenciální situaci a psychologii lidí ohrožených nacistickým terorem Noc a naděje, Démanty noci - povídkové soubory – obyčejní hrdinové; mravní podstata člověka v mezní situaci; přesvědčivost okamžiku, dramatičnost detailu; fyzicky Dita Saxová - novela– návrat židovské dívky z války, ale zklamání, nesplněna očekávání, neschopnost žít - sebevražda Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou - novela – vzpoura mladé polské židovky (zastřelí v umývárně před plynovou komorou německého důstojníka) × pasivita ostatních vězňů v románu Miláček zobrazil poválečný izraelsko-arabský konflikt v exilu vydal knihu Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. - pod názvem Nemilovaná vyšla v Praze v exilu vyšla v 70. letech (o prostitutce v terezínském ghettu) je autorem próz Tma nemá strach, Král promluvil, neřekl nic, Zloděj kufrů

Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou
„Mám k vám poslední žádost. Možná, že ji tušíte, a protože jste svým způsobem výjimečné osobnosti, obávám se vašich námitek a snad i protipodmínek, které by mohly ohrozit naši věc těsně před zakončením, zdůrazňuji předem, že je to skutečně náš poslední návrh a že za ním stojí nejvyšší místa. Věc dospěla k uzavření. Je to jistá částka zlatých franků nutná k tomu, aby tato loď, kterou vidíte, zvedla kotvy. Možná, že tuto částku nemáte sami – nikdo nemá v úmyslu připravit vás o vyšší částku, než byste snesli - ale že ji mají vaši příbuzní. Víme, že máte vlivné bratry, ženy a mnozí z vás už dospělé děti v samostatném postavení. Jsem poněkud už unaven, proto omluvte mou stručnost. Za druhé očekáváme, že napíšete svým příbuzným venku dopisy, jak jsme s vámi zacházeli. Musím vám říci otevřeně, že vedoucím lidem docela nahoře na tom záleží, jaké to budou dopisy a zda jejich znění bude sdostatek vděčné. …Napište tyto dopisy, které půjdou kurýrní poštou do vašich zemí, jak sami uznáte za vhodné, ale přimlouval bych se, abyste je napsali tak, že by se z nich mohla vyčíst veškerá velkorysost, s jakou jsme s vámi zacházeli. Nejde tu o nic než o možnost, jakou máme. Aby i sýčkové s nejčernějšími pohledy museli mlčet. Samosebou, není možné vás nutit, a ni by to nebylo etické. Očekáváme, že to uděláte sami. Pohleďte, jaká nádherná loď vás čeká!

Zloděj kufrů: Anotace Ludvíček a Markétka. Jí je dvanáct a on je o dva roky starší. Taky je už dva roky v Terezíně: Ludvíček je čtvrtinový Žid a sirotek, přišel sem z dětského domova, zatímco Markétka přijela společně s rodiči a bratrem. Chlapec vykonává různé práce, přivydělává si jako nosič kufrů, zametá ulice, vozí mrtvé… Především však kufry vykrádá - vybírá si ty, které mohou být bohatých lidí, bere si, co se mu hodí nebo co potrebuje, co by mohl vyměnit. Postupem času se naučil odhadovat kufry i jejich majitele, takže se nesplete. Bere bohytým, protože těm chybět nebude, zatímco chudým to málo nechává. Pravidla, která platí v běžném světě, přece neplatí. Krást? Krást! I Markétka, která tohle chování nedovede vůbec pochopit, s ním později souohlasí. Abys přežila, musíš se přizpůsobit, musíš udělat cokoli. I v tomhle pekle můžeš být šťastná, vysvětluje Ludvíček dívce. Je do ní zamilovaný až po uši. Ještě nikdy nebyl tak šťastný! Ukázka z textu A tak se zase těšil, co přinese Markétce Fischerové zítra, když bude mít příležitost, i kdyby to měla být sedmikráska. Ludvíček vycítil ocenění. Nejvíc, co mohl v Terezíně dostat. Povznášelo ho to. Cítil, jak roste. Byl větší nebo dokonce lepší. Jak je jí blízko a Markétka jemu. Neměl pro to míru, ale vnímal to jako zrní pro Kleopatru, na dlani. Radost z toho, co jí připadalo dobré. Smutek z jejího smutku. Nikdo by mu nevymluvil, že vykrádat kufry pro někoho je krásné. Když se ho někdo z kamarádů ptal: Jak se máš? Odpovídal: Dobře, kradu. Krást bylo krásné, pokud to bylo nezištné, nebo se alespoň o kořist dělit. Morálku dělil na učitelskou, blbou a příležitostnou, tu svou. Tajně věřil, že to, co okradeným chybí, jim někdo nebo něco vynahradí. Stejně tak by mu nikdo nevymluvil, že posuzuje dobře, co je správné a co ne. Může být nesprávné krást těm, co mají? Nekrást znamenalo neodpírat zlu. Necítil vinu, že žije a krade. Nikomu nic nedlužím, říkal si. Jako mnoho jiných. A v duchu si opakoval: Mám bezvadnou kamarádku. Vnímal, jak ztrácí meze toho, co by pro ni chtěl udělat, třebaže to ještě neudělal.

Norbert Frýd vl. jm. N. Fried, psal se i Nora Frýd,. 21. 4. 1913, † 18
český prozaik, dramatik a kulturní publicista autor židovského původu, vězněn v Terezíně, Osvětimi, Dachau autor: psychologických novel Tři malé ženy, Tři nepatrní muži anekdotických povídek Almara plná povídaček dobrodružných exotických románů Studna supů, Prales detektivky Rukama nevinnosti cestopisných reportáží Mexiko je v Americe, Usměvavá Guatemala historického románu Císařovna k vrcholům jeho tvorby patří autobiografický román z koncentračního tábora Krabice živých - autobiografický román – z koncentračního tábora Gigling, stavba továrny na zbraně, nelidské podmínky, formování odboje; filmový režisér Zdeněk Roubíček, pomocný písař, vede kartotéku vězňů (mnohé zachraňuje před smrtí) a rodová kronika Vzorek bez ceny a pan biskup, Hedvábné starosti, Lahvová pošta - trilogie - memoárová literatura, dokumentárnost, osudy vlastní rodiny (rodiče, bratr, manželka), hromadné vraždění, psychologie vězňů; autor = vypravěč a komentátor

Ladislav Fuks * , † český prozaik, autor válečných a psychologických próz jeho tvorba je silně poznamenána válečnou a židovskou tematikou Pan Theodor Mundstock – román - osud pražského Žida za války, degradován na metaře, čeká na transport do koncentračního tábora; plánovitě a detailně se připravuje, promýšlí všechny situace (= groteskně tragická příprava na smrt, ale dává naději); nový způsob zpracování konfliktu lidské bezbrannosti s brutálním násilím: neepicky založená úvodní situace – setkání se stínem (Mon) = niterný přízrak, odštěpená část Mundstockova nitra, partner dialogu, podobně i dialog se slípkou v bytě; neucelenost děje, nedůležité vnější okolnosti, ale postižení hloubky a intenzity prožitku (tápání, trýzeň, zápas, smrt); prolínání časových rovin (protektorát i průhledy do předválečné doby = kontrast zvrácenosti × normálního života). Mundstockovo úsilí je absurdní jako totální moc nad člověkem Variace pro temnou strunu - román - iluzivní svět přecitlivělého Michala, představy neodlišeny od reality; Spalovač mrtvol - autorův obrat od sond do lidských niter k hororu (postavy zrůdné, plodící zlo) – román – příběh pana Kopfrkingla, psychopata z krematoria – stává se udavačem a vrahem ve službách fašismu Mí černovlasí bratři - cyklus povídek - vztahy 5 chlapců z gymnazijní třídy (3 z nich Židé) psychologie životní úzkosti se v dalších románech obohatila o alegorické a fantaskní prvky a ornamentalismus magického realismu Myši Natalie Mooshabrové - horor a pohádka splývá s prvky sci-fi, s obrazem středověkého způsobu života Vévodkyně a kuchařka - monumentální historický román - doba konce habsburské monarchie, využití postmodernistických postupů, poetičnost i ironie, groteskní humor i sugestivní naléhavost k němuž patří i stupňování záhad a tajemství propojení hororových prvků s groteskou a humorem Nebožtíci na bále

Spalovač mrtvol K večeru, když bylo jídlo hotovo, vybídl pan Kopfrkingl Lakmé, aby si vzala tmavé hedvábné sváteční šaty s bílým krajkovým límečkem, a když si je oblékla, dovedl ji do jídelny, posadil za stůl, přinesl chlebíčky, mandle, kávu a čaj, otevřel rádio a pak si sedl ke stolu i on. "Slyšíš, nebeská," usmál se něžně, "to, co teď právě hrají, je sbor a bas z Donizettiho Lucie z Lammermooru. Je to zajímavé. Je to tak dokonale pohřební hudba, a přece se u nás tak málo hraje. Kdo by si ji u nás dal zahrát v síni, měl by pohřeb vskutku vzácný. Paní Strunné kdysi hráli Nedokončenou, slečně Čárské Dvořákovo Largo a slečně Vomáčkové nedávno píseň o Poslední růži Friedricha von Flotowa. Vada je v tom, že hudbu si pro sebe zpravidla nevolí nebožtíci, ale že jim ji vyberou pozůstalí! A ti nevyberou podle vkusu mrtvých, ale podle vkusu svého. Ti nevyberou to, co se líbí jejich nebohým, ale to, co se líbí jim." Pak řekl: "Tohle je velká árie Lucie z třetího dějství. Zpívá ji nějaká výtečná Italka." A zatímco jedli a z rádia zněla árie Lucie, pan Kopfrkingl řekl: "Máme nejčistší život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe," ukázal a pohlédl na strop, jako by upozorňoval na hvězdy, nádherný obraz nebo zjevení, "nebe, na kterém za celých těch devatenáct let, co jsme spolu, nepřelétl jeden jediný mráček, nebe, jaké někdy vídám nad mým Chrámem smrti, když se v něm právě nikdo

nespaluje. Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, musím to dát zítra spravit. Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít zežidle. Ta záclona támhle v rohu..." ukázal k oknu, "na kterou upozornil na Štědrý den Willi, už od té doby zase drží. Slyšíš ten krásný zpěv," ukázal na rádio, z něhož se nesla velká árie Lucie, "jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby, kdepak je Rosana..." Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: "Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu." A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. "Je tu horko," řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá." Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: "Co abych tě, drahá, oběsil?" Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: "Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí." A sobě v duchu řekl: "Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla..."

Karel Ptáčník * 27. 8. 1921 - 2002 český prozaik, člen skupiny Květen
v románovém debutu Ročník 21 zachytil osudy české mládeže nasazené za 2. světové války v Německu - podle deníkových záznamů, téma nucených prací v Německu; příběh lásky českého chlapce Honzíka k Němce Käthe; reportážní prvky i lyrické pasáže; stálé ohrožení života = zkouška charakterů romány Město na hranici, Noc odchází ráno a Šestapadesátý podávají kritický obraz vývoje moravského pohraničí po 2. světové válce, tytéž postavy jako v Ročníku 21 byly polemicky namířeny proti románu V. Řezáče Nástup psychologický román Chlapák, po odmlčení v 80. l. romány Dům uprostřed města a Fasáda

Norbert Frýd (1913 – 1976) rodným jménem Norbert Fried
narodil se v Českých Budějovicích do rodiny židovského obchodníka. Otec pocházel z české židovské rodiny, zatímco matka z německé židovské rodiny. Studoval práva, kvůli uzavření vysokých škol však promoval až v roce 1945. V průběhu 2. světové války byl vězněn v Terezíně, později v Osvětimi (tam mu zemřela manželka, bratr a otec) a nakonec v Dachau. V letech 1947–1951 byl kulturní atašé na československém zastupitelském úřadě v Mexiku. Po ukončení diplomatické kariéry (1951) byl redaktorem Československého rozhlasu a roku 1953 se stal profesionálním spisovatelem. Krabice živých, 1956, román o možnosti zachování si lidské důstojnosti i v tak krutém prostředí jako je koncentrační tábor. Autor vycházel z vlastních zážitků.

Jan Otčenášek * , † český prozaik, filmový a televizní scenárista románem Občan Brych předznamenal nové pojetí hrdiny (schematicky viděný přerod intelektuála) v dalších prózách zachytil osudy mladých lidí na pozadí válečných událostí Romeo, Julie a tma - z doby heydrichiády, shakespearovský námět tragické lásky – student Pavel a židovská dívka Ester; obžaloba fašismu a rasismu Kulhavý Orfeus - osudy 5 přátel nasazených do pražské továrny, ilegální organizace Orfeus, neúspěšná odbojová činnost (pokračují osudy Pavla z předchozí novely román Když v ráji pršelo zachycuje hluboký citový vztah mladé dvojice v tvrdých podmínkách šumavské samoty próza Pokušení Katarína zůstala nedokončená psal scénáře: k televizním hrám Romeo a Julie na konci listopadu k seriálu Byl jednou jeden dům – s O. Daňkem k filmům Milenci v roce jedna, Lásky mezi kapkami deště, Občan Brych

Bohumil Hrabal * , † český spisovatel; jeden z nejvýznamnějších prozaiků současnosti v díle čerpal z bohatých prožitků autentické životní zkušenosti, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé někdy poznamenaných i skepsí a sardonickým černým humorem Morytáty a legendy, Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet, Automat Svět povídka Ostře sledované vlaky, s válečnou a okupační tematikou, se stala předlohou pro stejnojmennou světově proslulou filmovou adaptaci (v režii J. Menzela); povídka výjimečně se souvislým dějem, v popředí motiv hrdinského činu; železniční elév Miloš Hrma zneškodní válečně důležitý vlak výbušninou, vzájemně se ale postřelí s dozírajícím německým vojákem a společně umírají začátkem 70. let byly Hrabalovy texty na indexu zakázaných knih, šířily se v samizdatech a opisech: vzpomínkové prózy na dobu mládí Městečko, kde se zastavil čas, Postřižiny román Obsluhoval jsem anglického krále, Něžný barbar vrcholné dílo Příliš hlučná samota označená zahraniční kritikou za jeden z dvaceti nejvýznamnějších literárních činů 20. stol. po roce 1976 vydána, za cenu cenzurních zásahů, próza Krasosmutnění, v zahraničí mj. autobiografická trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky po listopadu 1989 napsal Dopisy Dubence (čtyři svazky), proud vzpomínek propojených s filozofickými úvahami a aktuálními politickými komentáři

JARMILKA Pábitelé Jsem zase na huti
JARMILKA Pábitelé Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříc a tak se na ni zahledím, až klopí oči. Je v šestém měsíci, a když otevírá ústa, znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá, a tím kráska krásek. Jdu podle ní a šeptám: "Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu?" A ona odpovídá: "Až pokvete kravinec!" Říkám: "Ale, ale! To už mě nemáte ráda?" A ona beze zbytku tvrdí: "Ne, protože pořád tady po Poldovce lítáte, jako byste měl v zadku šípy." Pokládám kbelíky, které jsem jí pomohl nést, dívám se na ni vyčítavě a ona klopí víčka. Vidím zduřelé kruhy, vidím ty jaterní skvrny...a ano! Má dneska ten bavlněný kabátek, převázaný provazem. Zdvihá oči a říká: "Co na mě koukáte jako dědeček na voračku?" Tak jí to vysvětluji: "Když vy jste na mě poslední dobou nějak chladná." Zdvihám kbelíky a nesu je dál, poněvadž se nesluší, aby těhotná ženská nesla takovou tíhu. Na rohu učňovské školy se Jarmilka opře o roh a zvrací. Když na mě obrací ten svůj ztrhaný obličejík, omlouvá se mi: "A už je to." A oběma rukama si potěžkává vystouplý život a dodává: "To víte, strejdo, jsem napakovaná." Povídám: "Tak co? Ten váš, byl už u vás?" Rozsvítila se: "Byl. Už jsem ležela v posteli, když přišli kluci z Cvrčovic a volali přes plůtek: ,Paní, je Jaruš doma?´Tak máma vyšla k vrátkům a povídá: ,I to jsou k nám hosti, pane Jaroslave! Copak to je za způsoby, holku nám nabourat a pak ji nechat?´ Jarmilka se zastavuje a přísní: "A víte, strejdo, co jí odpověděl?" "To teda nevím." A Jarmilka se rozkřikuje: "Řek mý mámě: ,No a co, teta, mám si dát nohu za krk?´Řekněte sám, hovoří takhle ženich?" Zdvihám kbelíky a uznávám: "To tedy nehovoří, aspoň nemá tak hovořit." "Tak vidíte, a to máme mít veselku. Ale já už za ním nepolezu. To všechno ta jeho máma. Ale já jí to nedaruju. Já tam jednou vletím a řeknu: ,tak tady ho máte, synáčka, strčte si ho... víte kam!´" Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají: "Ty, holka, ty seš ale pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?" Ale Jarmilka se nedá: "Jen, jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když s ním ženská trošku pohovoří, tak jí uděláte vostudu, a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama!" Jarmilka křičí, ale usmívá se, dokonce je potěšena. Zná je a oni zase znají ji. Chlapi ji hladí po ramenou, a ona, jak uhýbá, rozlívá polívku. Hrozí sběračkou: "No tak! Že ti dám na držku!"

Vladimír Páral pochází z Prahy. Narodil se roku Po maturitě pokračoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, kde získal titul inženýr a 13 let pracoval ve východočeských a severočeských průmyslových závodech, od roku 1967 – s výjimkou několikaletého působení v Severočeském nakladatelství v Ústí nad Labe se stal spisovatelem z povolání. Páralovou knižní prvotinou je téměř neznámá próza Šest pekelných nocí, již vydal roku 1964 v Havlíčkově Brodu pod pseudonymem Jan Laban. Dílo: 1. černé období - Pětidílný cyklus o “pěti způsobech ukájení”. (3 novely a 2 romány): -Veletrh splněných přání (1964) – hlavním hrdinou je Milan Renč. Pracuje jako vedoucí chemické laboratoře. Je ústeckým technikem s pokleslými aktivitami. Žije stereotypním životem. Nevadí mu hlášení, neúčelná činnost, zbytečné porady, hazardování s časem a energií. Naopak vyhovuje mu to. Bez iniciativy mechanicky plní úkoly. Autor v díle zachytil nový styl: opakování slov, vět, odstavců = opakování životních úkonů, zhušťování výrazu (heslovitost, náznakovost). -Soukromá vichřice (1966) - vyjadřuje sarkastický obraz sociálních a citových hranic všedního manželství, pohlíží na skupinu 8 pracovníků chemického závodu. Ukazuje na měšťáctví, zautomatizovaný život a lásku degradovanou na sex. -Katapult (1967) - satirický pokus o groteskní férii - ženatý inženýr, si pomocí seznamovacích inzerátů pořídil sedmero dalších životních družek v duchu ideje “jízdní řád do ráje”. Spokojenosti však nedosáhl. Dílo je jistým druhem vzpoury proti nudě manželského života. -Milenci a vrazi (1969) - spisovatel zde načrtl fatalisticko-biologický, ale sugestivní nárys vývoje lidstva. Ukázal život jako bezvýchodný kruh, boj o vliv, o moc. -Profesionální žena (1971) - dílo ve kterém realistická satira vyústila v parodii na dobrodružnou a brakovou literaturu, na seriály o nezdolných ženách. Opět ukazuje maloměšťácky konzumní život.

Vladimír Páral 2. bílé období
-Mladý muž a bílá velryba (1973) –zde byla odsouzena životní lhostejnost, kalkulování, vypočítavost a prospěchářství v postavě Edity. Břeťa chtěl zase něco dokázat, ulovit „bílou velrybu“, umocnit život láskou a prací, obětoval tomu svůj život. Zato Viktor nebyl schopný plně žít. -Radost až do rána (1975) – autor zde ukazuje tzv. socialistický životní ideál, spokojenost s průměrností a prospěchářství. -Generální zázrak (1977) – byl to sice „román naděje“, ale marně se snažil vymknout se stereotypu a prospěchářství. -Muka obraznosti (1980) – autobiografické prvky, ironie místo kritiky, hlavním hrdinou je inženýr chemik, který ztroskotává na pracovišti, protože se touží stát spisovatelem. 3. sci-fi období -Pokušení A-ZZ (1982) – stalo se varovným románem. Zobrazuje lidstvo v 21. století. Mimozemská civilizace nabízí lidem luxusní život, ovšem za cenu zrady. -Romeo a Julie 2300 (1982) -Země žen (1982) – politickoideologická alegorie o násilí totalitní společnosti -Válka s Mnohozvířetem (1982) – boj lidstva pro obživlé mase odpadu, severní Čechy, symbolika barev, protiklady, různí vypravěči – autor, postavy, slang, hovorová čeština, přímá řeč. Autor používá zkratky, které označují jevy specifické pro děj. Např. ZAM – stav zamoření, AM - reflektory, vrtule – antimasitová technika, zambyty – byty opuštěné po vyhlášení ZAM… 4. romány o sexu -Playgirls I, II

Romeo a Julie 2300 Áva popotáhl nosem, sjel zdviží do třetího suterénu a ve své mrňavé kanceláři si připjal na klopu svého ošumělého fialového župánku úřední růžový odznak s velkým stříbrným F, čímž se ujal své práce terénního felicisty-pochůzkáře (terfela). Tak copak tu dneska máme: statistik J. Bureš se cítí otupělý ze statistických výpočtů, odreagujeme ho v ústavní šokárně nebo v trenažéru havarující rakety? To si rozhodne primářka. Na dalších jedenácti kartách stejný požadavek "pást ovce plus táborový oheň", to určitě viděli včera v televizi. Tak těchhle jedenáct si vezmu na starost sám, s-ovcí máme na skladě dost ještě z té odysejské plavby a u s-naftového táboráčku se aspoň ohřeju. Další dva klienti chtějí ostrovní idylu v jižních mořích, takže s kartami z minulého týdne jich budu mít už třicet na plný turnus. Takže ve čtvrtek si uděláme celodenní Tahiti... Áva vyťukal příslušnou objednávku a vyčkal jejího potvrzení na obrazovce: Fel PRG 05 Čt TAHITI 30+ terfel A.Šamp. Další dvě karty - ale kuš! - už zas chtějí "zdolat Mount Everest" a hned další klient přitom ještě "ulovit sněžného muže". Ach jo, mý ubohý nožičky, už zas vás čeká himalájskej sníh! Zbývá už jen doufat, že těchhle alpinistů nebude třicet na plný turnus dřív, než se zbavím tý rýmy. Snad Tahiti a táboráček pomůže...vzdychl Áva nad posledními dvěma kartami. Jemný optik T.Velinský potřebuje ke svému štěstí "sekyrou vydlabat člun z kmene" a důchodkyně V. Kárová zachránit někomu život.

Milenci a vrazi Co je červené muž, maso, krev, dobyvatelé, mládí, hlad, džungle, vnitrozemí, ghetto, erekce, znásilnění, sadismus, řeka, poušť, motor, východ a jih, zvědavost, ráno, oheň, stav vzruchu (buňky biologické nebo elektronické), barbarství, tajfun, revoluce, chleba, vlk, podhradí, naftové zřídlo, válka, přetlak, sůl, technologie, kulomet, býti dlužen, jaro a léto, strž, touha po svobodě, tráva, násilí, domorodec, agrese, gotika, svěžest, sopka, jazz, intuice, vůle, fanatismus, nenávist, čerň, urážka, vztek, sex, touha, začátek Co je modré žena, duch, slovo, obležení, věk, sytost, park, pobřeží, přístav, postkoitální zklidnění, onanie, masochismus, jezero, velehora, stabilizátor, západ a sever, moudrost, odpoledne, led, stav klidu (buňky biologické nebo elektronické), kultura, bezvětří, demokracie, zmrzlina, pes, palác, benzínová pumpa, mír, podtlak, cukr, umění, dálkově řízený elektronický protiraketový systém, peníze na kontě, podzim a zima, hřeben, svoboda, zahradní květiny, rozumové přesvědčování, kolonista, podrobení se, rokoko, únava, sediment, Mozart, ratio, znalost, moudrost, láska, běloba, anekdota, klid, erotika, lhostejnost, literatura, konec A velkomožný Gráf se konečně sklonil před vůlí lidu. ”Máte hned přijít k soudruhu řediteli –” ozval se tenký dívčí hlásek v telefonu a Bogan třímal sluchátko ještě poté, kdy dívka už zavěsila, jak maršálskou hůl, slunce zlatilo formuláře a blankety na stole a elektrickou kalkulačku, mé vítězné zbraně, a pokrylo zlatem Boganova ramena a hruď. Slavkovské slunce vítězství – ”A nedej se obalamutit –” šeptala Jolana zbledlá vzrušením. ”Rozdrtím ho,” řekl Bogan prostě a vyšel do šera chodby Bílého domu, zvolna kráčel mezi světlými obdélníky skleněných výplní čtyřiceti kancelářských dveří, siluety za sklem jako by strnuly do aleje soch vedoucí k Triumfálnímu oblouku. BYT–PRO–TUŠLA– ”Máte chvilku počkat,” řekla v předpokoji dívka v bílém plášti a Bogan se beze slova důstojně posadil do křesla pro návštěvy. Čekám naposled. Chvilka se protahovala minutu po minutě a horko v předpokoji zřetelně sílilo. Starý gráfovský trik – nechat stranu napřed změknout podušením ve vlastní šťávě... Nicméně Bogan zneklidněn a jeho myslí bleskově probíhal sled jednotlivých operací: Zkreslení měsíční produkce – oba výbory, prokuratura a banka, ti by tady už mohli být. Cenové neplechy – lidová kontrola, ministerstvo a Sdružení, ti si dají na čas. Skládají kajak – to nic. Malování bytu a služební cesty – taky slabé. Šest ztracených dárkových balíčků od dědy Mráze ... dost trapas. To se raději ani nemělo Z chvilky bylo posléze šestačtyřicet minut, když se Boganovi otevřely dveře ředitelny. Gráf neodpověděl na Boganův pozdrav a nenabídl mu ani židli – však dívat se na tebe shora odpovídá mé pozici síly ”Už toho bylo dost,” řekl podnikový ředitel Gráf po nekonečné době, během níž si pokojně dočetl krajský deník Průboj, zapálil sigaretu a telefonicky si objednal tři lístky na ”Labutí jezero” do lóže v prvním pořadí (typické gráfovské špílce, ale leckdo jim naletí. Já už ne –), náhle otevřel zásuvku, štítivě z ní vyňal můj ocelový šíp a hodil mi jej k nohám na zem. ”Vracím vám vaši hračku. A teď.” ”A teď.” ”Zítra v deset přijde první komise na to vaše udání, myslím, že prokuratura. Na středu se ohlásila revize ze Státní banky a na čtvrtek městský výbor. Po neděli jich přijde značně víc – sám víte nejlépe, koho jste pozval.” ”Ale teď –” ”Vezmete si je všecky na starost. Vysvětlete jim to, jak chcete. To je už vaše věc.”

Ota Pavel vl. jm. Ota Popper, * 2. 7. 1930, † 31. 3. 1973
český prozaik, novinář a sportovní reportér; redaktor časopisů Stadion a Československý voják psal reportáže a povídky ze sportovního prostředí i o sportovcích: Dukla mezi mrakodrapy Plná bedna šampaňského Pohár od Pánaboha Syn celerového krále Pohádka o Raškovi autor vzpomínkových próz, v nichž čerpal tematicky z vlastního života a zejm. z životních osudů svého otce: Smrt krásných srnců Jak jsem potkal ryby – obě prózy vydány společně pod názvem Fialový poustevník ve zdánlivě prostých příbězích, plných nostalgického humoru a poezie, vypověděl o smyslu a krásách života a vytvořil obraz prostředí i doby na motivy jeho próz natočeny: filmy Smrt krásných srnců, Zlatí úhoři televizní inscenace Pohár za první poločas

Smrt krásných srnců My tři kluci jsme do toho kraje za hrad Křivoklát ohromně rádi jezdili. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale dnes to vím. Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžu uvidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudu moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo, protože u těch chalup budou jednou zastavovat embéčka, uvnitř budou blikat televizory, podají vám špatnou černou kávu a vybledlý chleba. Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali tloušti a parmy jak polena. Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce U rozvědčíka a tam jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože paní Fraňková byla krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a dršťkovou, v sobotu a v neděli tam byl kravál. Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné Západu. Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí, ale po několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že nejkrásnější je žít na řece Youkonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem zvlášť pronikal ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od paní Fraňkové. Ráno ho maminka našla sedět u studny podnapilého; hrál na hřeben sentimentální písničky o svém černém Kladnu. Žili tam v tom kraji krásní lidé, jako tulák Bambas. Od jara do zimy nepracoval, chytal ryby u Čertovy skály. Na každý den měl v hadrovém sáčku připraveno pět kostiček cukru ze zimních časů, kdy pracoval málo. Jeho život mě okouzloval a ještě v pozdějších letech, kdy si jiní přáli být spisovateli nebo letci, přál jsem si být Bambasem. Spal v polorozbořené chatce a přikrýval se opelichanou kůží z jelena. Uměl fantasticky chytat ryby, všemi dovolenými a hlavně nedovolenými způsoby. Maminka mě s Bambasem nerada viděla, bála se, že mě zkazí. Bohužel se mu to nepovedlo. Ale abych se vrátil k tomu, co se dělo pak s mým tatínkem a s námi. Po jedné takové bouřlivé noci byl tatínek donucen najít selskou chalupu. A tak nás naložil na škuner a plul k domečku pod Bránovem, kde se říkalo V luhu. A v chalupě u převozníka Karla Proška, knírek měl zrovna jako Adolf Hitler, jsme nalezli na dlouhá léta přístřeší. V chalupě byla právě pec na chleba, ve sklepě mlíko a máslo a pod ním podmáslí a v chlívě kráva a na stráni brambory a v lese hři- by a ve vodě, na kterou jsme koukali z okna, mračna ryb. Byl to ráj, o němž zpíval dříve pan Werich a později pan Matuška, a i moře piva se kupilo v hospůdce na rozcestí dvou silnic, zvané Anamo.

Josef Škvorecký * – český prozaik; manžel Z. Salivarové v roce 1969 odešel do exilu v Torontu založil (spolu s manželkou) nakladatelství 68 Publishers mezník ve vývoji české prózy znamenal jeho román: Zbabělci, reflektující – podobně jako další prózy Legenda Emöke, Konec nylonového věku – prožitky a životní pocity mladé generace, dospívající za 2. světové války; o posledních dnech války v Náchodě; pohled z opačné strany – Danny Smiřický je antihrdina (polemika s ideologickým pojetím doby) je autorem detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky, z nichž některé byly zfilmovány události roku 1968 znemožnily vydání satiry na vojenský dril a byrokratismus Tankový prapor (Toronto 1971, bylo zfilmováno v roce 1991) v emigraci vydal prózy reagující na sovětskou okupaci Mirákl zachytil prostředí emigrace v jejím generačním rozvrstvení Příběh inženýra lidských duší a konfrontoval zážitky z 2. světové války se světem poúnorové a posrpnové emigrace po listopadu 1989 opět publikuje v ČR Scherzo capriccioso, Prima sezóna komentovaný soubor dokumentů o nakladatelství 68 Publishers Samožerbuch, se Z. Salivarovou

„Proč tady vlastně seš?“ „Jak?“ „Proč tady nasazuješ krk?“ „No-“
Zbabělci „Poslyš,“ řekl jsem. „Co?“ „Proč tady vlastně seš?“ „Jak?“ „Proč tady nasazuješ krk?“ „No-“ „Já že kvůli Ireně,“ řekl jsem´rychle, aby mě nepředešel. „Fakticky, čéčé, já taky. Kvůli Dagmaře, řekl Rosťa. Za chvíli řekl: „A mysliš, že něco bude?“ „Asi jo.“ “Mně se to moc nezdá.“ „No tady nebude nic. V pivováře. Ale komunisti něco provedou.“ „Ty myslíš?“ „Určitě.“ „No dobře. Mně je to stejně jedno.“ „Mně taky,“ řekl jsem a bylo mi to jedno… Na rohu u Novotných jsem spatřil Petra Geršvína. Zamířil jsem k němu. "Ahoj," řekl jsem mu. "Tě vidim," řekl mi a dotkl se dvěma prsty střechy klobouku. Byl opřen o protitankovou překážku, která tam stála, a měl nohy efektně zkřížené. "Tak co?" řekl jsem. "Patřim na lid," řekl. "Nepudeš dál?" „Okej. Čekám na Harryho." "Oukej. Kde je?" "Šel pro barvu." "Na co?" Budem černit." "Ale co?" "Germánský nápisy." "Jo tak. To du s váma. De eště někdo?" Benno s Lexou šli pro štafle." "A přídou sem?" "Jo." Odmlčeli jsme se. Pedro byl ledově klidný a úsečný. Takový on byl vždycky. Moc toho v hlavě neměl, ale doved to, co tam měl, podávat po tak malých porcích, že mu to vydrželo dýl než klukům, kteří měli kebule přecpané vědomostmi. "Poslyš, co myslíš. Bude se tady střílet?" řekl jsem. "Mám obavy." "Myslíš, že by se mělo rači počkat?" "Samo." "Já si taky myslim. Chlapi se do toho ženou jako blázni a bez zbraní - "

Milan Kundera, 1929 je český spisovatel, od roku žijící a tvořící ve Francii]. Kundera píše jak česky, tak francouzsky, jeho dílo bylo v Česko- slovensku do roku 1989 zakázáno, v roce 1979 byl zbaven českosloven- ského státního občanství Dílo: Žert (1965) Valčík na rozloučenou (1972) Život je jinde (1973) Kniha smíchu a zapomnění (1978) Nesnesitelná lehkost bytí (1984) Nesmrtelnost ( ) La Lenteur (Pomalost) (1993) L'Identité (Totožnost) (1998) L'Ignorance (Nevědomost) (2000) Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960) Divadelní hry Majitelé klíčů (1962) Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi (1971) Povídky Směšné lásky: tři melancholické anekdoty (1963) Druhý sešit směšných lásek (1965) Třetí sešit směšných lásek (1968) Poezie Člověk, zahrada širá (1953) Poslední máj (1961) – oslava Julia Fučíka. Monology (1965) Kundera nepovoluje svá díla překládat do češtiny – mnohá dosud nevyšla – překládá se sám, pomalu

…protože to byla dívka při své bystrosti (a při své kráse, která – jako každá krása – sugerovala okolí zdánlivou nepřístupnost) důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat za věc a viděla jen věc samu; chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně nechápavou, jako když stála před anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického školení. To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech zamýšlel jsem být s Markétou sám v Praze a dovést náš vztah (který až dosud pozůstával z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům; neměl jsem na výběr než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl strávit na zemědělské brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u matky na Slovácku), takže jsem nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta nesdílela můj smutek, na školení se nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala, že se na ně těší. Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis, který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila; všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně, které tam zpívali; psala mi, že tam vládne „zdravý duch“; a ještě z pilnosti připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat. Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík. Na mou provokativní pohlednici mi Markéta odpověděla stručným lístkem s banálním textem a na další má psaní, která jsem jí během prázdnin posílal, se neozývala. Byl jsem kdesi na Šumavě, hrabal jsem sena s vysokoškolskou brigádou a z Markétina mlčení na mne padal veliký smutek. Psal jsem jí odtud skoro každý den dopisy, které byly naplněny prosebnou a melancholickou zamilovaností; prosil jsem ji, abychom se mohli alespoň posledních čtrnáct dnů prázdnin ještě vídat, byl jsem připraven nejezdit domů, nevidět svou opuštěnou matku a jet kamkoli za Markétou; ….

Šel jsem na sekretariát s příjemnou zvědavostí
Šel jsem na sekretariát s příjemnou zvědavostí. Zazvonil jsem a dveře mi otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a ledově modrýma očima. Řekl jsem „čest práci“, on nepozdravil a řekl: „Běž dozadu, čekají tě tam.“ Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat, tvářili se nepřístupně; tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé. {Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi; má být původně výrazem důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty^ Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří řm položili první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne, jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si nepamatuju, co jsem jí psal. Řekl jsem, že si to nepamatuj u, avšak pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí, odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál. Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se

O optimismu. Co bych si o něm měl myslet. ptal jsem se
O optimismu? Co bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik, pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále. Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli, že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista. Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to, nebo nenapsal? Snad jsem něco takového z legrace napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem se jich v té chvíli bál a cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace, řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit… /Žert/

Milan Kundera - Směšné lásky
Když viděla v mladíkově pohledu neúplatnou posedlost, snažila se pokračovat dál ve hře, i když už nemohla a neuměla. Se slzami v očích vylezla na stůl. Deska byla velká sotva metr krát metr a jedna noha byla o maličko kratší; dívka stojící na stole měla pocit vratkosti. Ale mladík byl spokojen s nahou postavou, která se teď tyčila nad ním a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascivní. Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. Chtěla se vzepřít, chtěla utéci ze hry, nazvala ho křestním jménem, ale on ji hned okřikl, že nemá právo ho nazývat tak důvěrně. tak nakonec ve zmatku a vnitřním pláči poslouchala, předkláněla se i dřepala podle mladíkových přání, salutovala a zase se kroutila v bocích, aby mu předvedla twist; tehdy při trochu prudším pohybu sklouzl pod její nohou ubrus a málem upadla. Mladík ji zachytil a strhl na postel. Spojil se s ní. Zaradovala se, že konečně alespoň nyní skončí nešťastná hra a budou to zase oni dva, takoví, jací byli a měli se rádi. Chtěla se k němu přisát ústy. Ale mladík jí odstrčil hlavu a opakoval, že líbá ženy, které má rád. Rozplakala se hlasitě. Ale ani pláč jí nebyl dopřán, protože mladíkova zuřivá vášeň si postupně získávala její tělo, které pak umlčelo nářek její duše. Na loži byla proti sobě brzy dvě těla dokonale spojená, smyslná a sobě cizí. Bylo to nyní právě to, čeho se dívka celý svůj život nejvíce děsila a čemu se úzkostlivě vyhýbala: milování bez citu a bez lásky. Věděla, že přestoupila zakázanou hranici, ale pohybovala se za nyní už bez odmluv a v plné účastnosti; jenom kdesi daleko v koutku svého vědomí pociťovala hrůzu nad tím, že nikdy neměla takovou rozkoš a tolik rozkoše jako právě tenkrát – za tou hranicí. (Falešný autostop)

Milan Kundera – Nesnesitelná lehkost bytí
Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal,co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním,zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chěla opustit. Pronásledoval ji pak?Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, le lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno,ale nesnesitelná lehkost bytí." „Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno.“ „Terezo,“ řekl Tomáš, „ty sis nevšimla, že jsem tady šťastný?“ „Tvoje poslání bylo operovat.“ „Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

Milan Kundera - Nesmrtelnost
"Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět." Z doslovu autora: "Co jsem sledoval: učinit myšlení (meditaci, úvahu) přirozenou součástí románu a vytvořit zároveň takový způsob uvažování, který je specificky románový (to jest nikoli abstraktní, ale spjatý se situacemi postav ...); rozšířit radikálně čas románu, tak aby byl s to uchopit "čas Evropy" v konfrontaci různých historických dob ...; odejmout románu tíživý imperativ pravděpodobnosti, dát mu hravost, tak aby čtenář mohl sice před sebou vidět postavy "jako živé" ..., ale aby přitom nezapomínal, že jejich "živost" je jen zdáním, kouzlem, uměním, součástí hry, románové hry, a aby se z té hry uměl radovat."

Jak žít ve světě, s kterým člověk nesouhlasí
Jak žít ve světě, s kterým člověk nesouhlasí? Jak žít s lidmi, když člověk nepovažuje ani jejich trápení ani jejich radosti za své? Když ví, že k nim nepatří? Agnes jede po tiché silnici a odpovídá si: Láska, nebo klášter. Láska, nebo klášter: dva způsoby, jak může člověk odmítnout boží computer, jak mu může uniknout. Láska: už dávno si Agnes představuje takovou zkoušku: zeptají se vás, zda byste se po smrti chtěli znovu probudit k životu. Milujete-li skutečně, budete souhlasit jen pod tou podmínkou, že se znovu shledáte se svým milovaným. Život je pro vás hodnota podmíněná, ospravedlněná jenom tím, že vám umožní žít vaši lásku. Ten, koho milujete, je pro vás víc než boží Stvoření, víc než život. To je ovšem rouhavý výsměch Stvořitelovu computeru, který považuje sama sebe za vrchol všeho a za smysl bytí. Ale většina lidí nepoznala lásku a z těch, co se ji domnívali znát, jen málokteří by prošli úspěšně zkouškou, kterou vymyslila Agnes; utíkali by za příslibem nového života, aniž by si kladli jakoukoli podmínku; dali by přednost životu před láskou a spadli Stvořiteli dobrovolně zpátky do jeho pavouci sítě. Není-li člověku dáno žít s milovaným a podřídit všechno lásce, zbývá pak druhý způsob jak uniknout Stvořiteli: odejít do kláštera. Agnes si vzpomíná na větu ze Stendhalovy Kartouzy parmské: „il se retira a la chartreuse de

Parme. " Fabricius ode šel; stáhl se do kartouzy parmské
Parme." Fabricius ode šel; stáhl se do kartouzy parmské. Nikde předtím se v románu žádná kartouza neobjevuje, a přesto je ta jediná věta na poslední stránce tak důležitá, že podle ní Stendhal nazval svůj román: protože vlastní cíl všech Fabriciových dobrodružství byla kartouza; místo odvrácené od světa a od lidí. Do kláštera odcházeli kdysi lidé, kteří nesouhlasili se světem a nebrali jeho trápení ani radosti za své. Ale naše století odmítá přiznat lidem právo nesouhlasit se světem, a proto kláštery, do nichž by se mohl utéci Fabricius, se už nevyskytují. Není už místa odvráceného od světa a od lidí. Zůstala po takovém místě jen vzpomínka, ideál kláštera, sen o klášteře. Kartouza. II se retira a la chartreuse de Parme. Vidina kláštera. Za tou vidinou jezdí Agnes už sedm let do Švýcarska. Za kartouzou od světa odvrácených cest. Agnes si vzpomněla na zvláštní chvíli, kterou zažila odpoledne v den odjezdu, když se šla naposledy toulat po krajině. Došla k potoku a lehla si do trávy. Ležela tam dlouho a měla pocit, že proud do ní vstupuje a odplavuje z ní všechny bolesti a špínu: její já. Zvláštní, nezapomenutelná chvíle: zapomínala já, ztrácela já, byla bez já; a v tom bylo štěstí. Ve vzpomínce na tu chvíli napadá Agnes myšlenka, nejasná, unikavá, a přece tak důležitá, možná nejdůležitější ze všech, že se ji snaží pro sebe zachytit slovy: To, co je na životě nesnesitelné, není být, ale být svým já. Stvořitel se svým computerem vpustil do světa miliardy já a jejich životy.

Ale kromě té spousty životů je možno si představit nějaké základnější bytí, které tu bylo, ještě než Stvořitel začal tvořit, bytí, na které neměl a nemá vliv. Když dnes ležela v trávě a vstupoval do ní monotónní zpěv potoka, který z ní vyplavoval její já, špínu já, podílela se na tomto základním bytí projevujícím se v hlase plynoucího času a v modři oblohy; ví teď, že není nic krásnějšího. Silnice, po níž jede, je tichá a svítí nad ní daleké, nesmírně daleké hvězdy. Agnes si říká: Žít, v tom není žádné štěstí. Žít: nést svoje bolavé já světem. Ale být, být to je štěstí. Být: proměnit se v kašnu, kamennou nádrž, do které padá vesmír jako vlahý déšť. Dívka šla ještě dlouho, bolely ji nohy, potácela se a pak si sedla na asfalt přesně doprostřed pravé půle silnice. Hlavu měla schovánu mezi rameny, nosem se dotý-kala kolenou a ohnutá záda ji pálila vědomím, že jsou nastavena kovu, plechu, nára-zu. Hruď měla skrčenu, svou nebohou útlou hruď, v které hořel trpký plamen bol-avého já a nedával jí myslit na nic jiného než na sebe. Toužila po nárazu, který by ji rozdrtil a ten plamen udusil. Když slyšela přijíždějící auto, skrčila se ještě víc, hluk se stal nesnesitelný, ale místo rány, na kterou čekala, ji zasáhl jen silný úder vzduchu zprava a pootočil její sedící tělo. Bylo slyšet skřípění brzd, pak ohromný rámus nárazu; nic neviděla majíc zav-řené oči a tvář přitištěnu ke kolenům, jen žasla, že žije a sedí, jako seděla před tím.

A znovu uslyšela hluk přibližujícího se motoru; tentokrát ji úder vzduchu srazil na zem, rána nárazu se ozvala z veliké blízkosti a vzápětí za ní bylo slyšet křik, nepopsatelný křik, strašný křik, který ji vymrštil ze země. Stála uprostřed prázdné silnice; ve vzdálenosti asi dvou set metrů viděla plameny a z jiného místa, blíž u ní, se zvedal z příkopu k temnému nebi stále ten stejný nepopsatelný, strašný křik. Křik byl tak naléhavý, tak strašný, že svět kolem ní, svět, který ztratila, se stal skutečný, barevný, oslepující, hlučný. Stála uprostřed silnice, rozpřáhla ruce a připadala si najednou veliká, mocná, silná; svět, ten ztracený svět, který ji odmítal slyšet, se k ní s křikem vracel a bylo to tak krásné a tak strašné, že i jí se chtělo křičet, ale nemohla, její hlas byl v jejím krku udušen a nebyla s to ho vzkřísit. Octla se v oslepujícím světle třetího auta. Chtěla uskočit, ale nevěděla, na kterou stranu; slyšela skřípění brzd, auto kolem ní projelo a ozval se náraz. Tehdy křik, který měla v hrdle, se konečně probudil. Z příkopu, stále ze stejného místa, se nepřestával ozývat řev bolesti a ona mu teď odpovídala. Pak se obrátila a utíkala pryč. Utíkala křičíc, fascinována, že její slabý hlas je s to vydávat takový křik. Tam, kde se silnice spojovala s dálnicí, byl na sloupu telefon. Dívka ho zvedla: "Haló! Haló!" Na druhé straně se ozval konečně hlas. "Stalo se neštěstí!" Hlas ji žádal, aby udala místo, ale ona nevěděla, kde je, a tak zavěsila a utíkala zpátky k městu, z něhož odpoledne vyšla. (Nesmrtelnost)

Jan Procházka * 4. 2. 1929, † 20. 2. 1971 český prozaik a scenárista
otec Lenky Procházkové a Ivy Procházkové publikoval v Literárních novinách v rubrice A co si o tom myslíte Vy?, v časopisu My, v Kulturní tvorbě, Literárních listech aj. kritický obraz všední životní reality 50. let se pokusil v rozsáhlém románu Přestřelka kritický pohled na minulost i na současnost uplatnil i v dalších prózách řada z nich byla zfilmována, mj. Zelené obzory - obraz zápasu zemědělského odborníka s funkcionáři (vnitřní rozpory společnosti); mladý hrdina nucen řešit problémy a upevnit si vnitřní jistoty (zlidštěný hrdina); rovina společenská, ale i soukromá, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Svatá noc (film pod názvem Noc nevěsty), Ucho (film měl premiéru a získal mezinárodní ocenění až 20 let po svém dokončení) z jeho politické publicistiky 60. let byl vydán knižní výbor Politika pro každého od 70. let byl jako protagonista pražského jara diskriminován; psal scénáře pod cizími jmény: Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci, Na kometě, Svatby pana Voka pohřeb J. Procházky v únoru 1971 se stal první umírněnou demonstrací občanů proti totalitní moci

Ať žije republika! Po nebi kroužil mesršmíd. Už od rána. Teď kreslil tenkou bílou spirálu, letěl velice vysoko. Chvílemi se zdálo, že směřuje k slunci, ale pak se zase vracel. Když klesal, vyváděl motorem jako cirkulárka. A klapalo mu v mašině. Otec se taky díval nahoru. Mhouřil oči, měl otevřená ústa. O letadlech nevěděl vůbec nic. - Má vejšku, - řekl jsem. - Možná tři tisíce. - Někdy jsem se s ním chtěl bavit. Ale vždycky se na mě podíval tak, že mě to hnedka přešlo. - Je to dvoumotorák Di k Petrželovi pro půl piksle vápna, - řekl. Mesršmíd už pro něho neexistoval. Podával mi plecháč na vápno. A přistrkoval naše kolo. Byl to pravděpodobně první velocipéd světa. Kolo nemělo blatníky. A ani deset běžných součástek. Možná ani ložiska. Vypadalo jako brus. Teď se zdálo, že letoun padá vývrtkou. - To tě zajímá! - řekl. - Blbiny. - Vyrazil vzduch velkým nosem ve svém obličeji. Odjakživa se na mě díval útrpně. S pohrdáním. Otevíral mi vrata. - A né, aby ses hnal k Vitlichovi za psama! - řekl. - Ne, - řekl jsem. Dal mi dvě koruny. - Řekni půl piksle! - vyhrnul obočí. Někdy se na mě taky díval jako na hňupa. Zatímco otec byl Jan Cimbura, maminka byla něžná. Divil jsem se, že si ho vzala.

- Jeď vopatrně, - řekla. - Nespadni. - Měla tichý hlas
- Jeď vopatrně, - řekla. - Nespadni. - Měla tichý hlas. - Nespadnu, - řekl jsem. Vždy mezi námi vanulo něco, co otec vůbec nevnímal. Neboj se, umím jezdit, - řekl jsem mamince. Už zašel za vrata. Věděl jsem, že ona se za mnou dívá. Jak se rozjíždím. Jak odjíždím od našeho domu. V těch situacích mě nejvíc štvalo, že ve třetí měšťance vypadám na čtvrtou obecnou. Snažil jsem se před jejíma očima vytáhnout v ramenou. Jezdil jsem dosud pod štanglí, přes rám jsem nedošáhl nohama. Nad koleny jsem měl stehna stejně tenká, jako lýtka pod koleny. Dívala se za mnou, pokud mě mohla z místa, kde stála, vidět. Kluky jsem uviděl, až když jsem si to hnal s kopce. Klika, že jsem s kopce nemusel šlapat. Ani za nic bych nechtěl, aby mě viděli, jak lítám pod tyčí. Šli všichni čtyři kus vpředu: Kadera, Čumát, Rez, Vašák. Největší volové v Evropě. Na špagátech táhli čokly. Kdo vodí psa na špagátě, je obrkůň. Za jejich zády jsem vytáhl pravou nohu zpod tyče, přehodil nahoru, všelijak jsem balancoval, měl jsem co dělat, abych sebou neflákl. Stroj uháněl na svůj věk neuvěřitelnou rychlostí, došlápl jsem na pedály obkročmo přes rám. Ale mohl jsem na šlapadlech jenom stát. Když jsem nadzvedl co nejvíc zadnici, vysoukal jsem se i na sic. Psi už se po mně otočili. Znali mě.

Kluci čutali do šutráků. Hvízdl jsem. Aby viděli, jak sedím na sicu
Kluci čutali do šutráků. Hvízdl jsem. Aby viděli, jak sedím na sicu. Kolo skákalo balet, řinčelo, piksle na vápno mlátila. Trvalo vteřinu, než se Čumát našel. - Pinďo, - zařval. - Pinďo, vole! - Myslí si, že mně vadí, když na mě řve Pinďo! - Ahoj! - zavolám na ně. - Ahoj, kluci! - Otočením hlavy jsem div neslítl. Utíkají za mnou. Je to príma pocit. - Krátký brka, Pinďo! - řvou. - Nedošáhneš! - - Došáhnu jako nic! - křičím. Kolo letí s kopce jako raketa. Měl bych spíš brzdit. Ale sjel jsem zadnicí po kostrbatém sedle, co nejníž, až k samé hranici, kdy ještě fungovala rovnováha, špičkou nohy jsem sešlápl pedál až do spodní polohy. Šlapu! Vím, že pořád za mnou utíkají. Obšplhávám zadnicí na druhou stranu, abych sešlápl druhý pedál. Fakticky šlapu. Rychlost kola se už nedá k ničemu přirovnat. Když přelítnu šutrák, letí velocipéd metr vzduchem. - Slítni, Pinďo! - řve vzadu Čumát. A chechtá se. Zahlédnu je, dělají, že s nimi smích tříská o zem. Hážou po mně šutry. - Čumát, nečum! - začnu oplácet. - Kadera, hlava mu smrděla! Vašák, strašák! - Křičím na plné hlasivky. - Z baráku spad kámen, zabilo to Reze, proč tam blbec leze! - Zatáčka k pomníku padlých je velezrada. V mé rychlosti určitě. Všechno byla záležitost několika vteřin. Živý plot jsem prořízl prsama. Nade mnou je kamenný anděl, má ratolest, sklání se nad letopočtem

Ludvík Vaculík 1926 prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971)., podepsal Chartu 77 Pracoval jako Baťův mladý muž, pak vystudoval Vysokou školu politické a sociální. Vystřídal několik profesí, ať už dělnických, vychovatelských nebo redaktorských. Člen KSČ od roku 1945 do roku 1968. vynikající fejetonista – Jaro je tady, Srpnový rok Dílo: Rušný dům 1963 – román z prostředí učňovského internátu (čerpá z jeho vychovatelských zkušeností) Sekyra 1966 – román, vystupující proti socialistické představě o idylickém životě na vesnici, čerpá ze životních osudů autorova otce; originalita, kritický pohled, prvky valašského nářečí Morčata 1970 – vyšel v samizdatu a 1977 v Torontu - až hororový román, kritický k současnosti, zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí Český snář 1980 (vyšlo 1983 v Torontu a 1990 v Brně) – tzv.klíčový román, tzn. že popisuje skutečné události a skutečné osoby (jen např. změní jejich jména), psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelních představitelích neoficiální kultury v 70.letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka Jak se dělá chlapec 1993 – motiv nevěry a žárlivosti, zpověď autora o vlastním milostném život Milí spolužáci 1995 – román založený na deníkových záznamech z mládí

Český snář "Touha po smíření pronásleduje mě celý život
Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám." Madla má ovázaný palec. Když se ráno umývala, řekla mi: "Umyj mi, prosím tě, ruce." Mydlil jsem jí malé dlaně a pravil jsem:"Kde ses zase tak ukoptila, to musíš na všecko sahat, to nemůžeš jít ze školy rovnou domů, to musíš jezdit rukama po zábradlí, otáčet se kolem kandelábrů, to musíš sebrat všecku špínu z ulice?" Když jsem to říkal, s úžasem a ustrnutím srdce viděl jsem účinky té sugesce: její tvář dostávala úplně, ale úplně výraz malého děcka. Potom, když si už sama ruce utírala, pravila: "Už vím. Ty seš asi moje maminka." A za chvíli ještě: "To jsem to dopracovala." Hledím, co to tady náhle tak voní, a je to ve váze stolístka. (s. 216)

Šla kolem paní Rohlenová a pravila: "Čas prchá jako jelen byvši do prdelky střelen." Opravil jsem jí přechodník a umínil si dál nereagovat. Jistě něco chce. Za chvíli přišla znovu a pravila: "Nic nechci, má otázka bude akademická. Když je energetická krize a v Řevnicích není na skládce žádné uhlí, ačkoli léto se chýlí ku konci, znamená to, že si budu muset natahat z lesa dříví jako Hemerkovna. Kam si je mám uložit?" -- "Jak si představujete akademickou odpověď?" zeptal jsem se a dlabal dál. "No, že někde tady na zahradě." --"To by tu vznikl cikánský tábor," pravil jsem, "máte přeci sklep." Odešla a za chvíli znovu: "Když dám dřevo do toho sklepa, je to jako - no -- jako kdybych cukr ukládala do vody." -- "Anebo do sklepa," doplnil jsem ji. "Ale když je to čistě akademické, pojďte mi ukázat, kde byste si představovala sklad svého dřeva. Musí to ale být místo, na které se budete celý den dívat jenom vy, a ne my všichni." Šli jsme na jižní stranu domu, před její byt, kde si pěstuje růže, maliny, lesní jahody, staré hrnce, zavařovačky a rozlámanou dřevěnou židli. Tam za kmenem smrku tisolistého, rozhrnuv převislé větve pustorylu a šeříku, ukázal jsem na hromadu hadrů, sklenic a květináčů řka: "Ideální místo, paní Rohlenová, že?" Stála za mnou, suchá a titěrná, ruce v bok, veliké oči ve zbrázděné tváři, a pravila: "Oceňuji váš důvtip. Tak se stane. Postačí zarazit tu čtyři kůly a dát na ně nějakou stříšku. Souhlasíte? -- "To bude to pravé, paní Rohlenová, pokud tím nemíníte, že to máme udělat my." -- "Nenene! Mám přeci tři syny!" (s. 230)

Pavel Kohout * český básník, prozaik, scenárista, dramatik a režisér; v 2. pol. 60. let jeden z představitelů nonkonformního proudu v české literatuře, 1968 protagonista pražského jara; od zač. 70. let perzekvován, v letech 1976 – 77 patřil k hlavním iniciátorům a organizátorům Charty 77; od 1979 žil v zahraničí do literatury vstoupil v 50. letech: politicky angažovanými a milostnými verši Verše a písně, Čas lásky a boje a hrami Zářijové noci, Taková láska - forma inscenovaného soudního procesu; sebevražda studentky z nešťastné lásky v 60. letech spolupracoval s pražskými divadelními i zahraničními scénami: jeho dramatické adaptace Cesta kolem světa za 80 dní, podle J. Verna; Josef Švejk aneb Tak nám zabili Ferdinanda a jiné citáty z Osudů dobrého vojáka Švejka, podle J. Haška a divadelní hry August August, august byly uvedeny na scénách v řadě zemí celého světa od 70. let, kdy se prohloubil jeho kritický postoj k současnému dění, byly jeho: prózy Z deníku kontrarevolucionáře, Katyně, Nápady svaté Kláry, Kde je zakopán pes, Bílá kniha, aneb kauza Adam Juráček, Hodina tance a lásky a divadelní hry Ubohý vrah, první česká hra uvedená na Brodwayi trilogie Život v tichém domě, Marie zápasí s anděly, Vzpomínka na Biskaj, Pat aneb Hra králů, Malá krevní msta, Ecce Constantia vydávány v ineditní edici a v zahraničí zakladatel bytového dramatu autor televizního seriálu Konec velkých prázdnin

Pavel Kohout Dílo: Taková láska 1957 – tato hra patří mezi nejlepší české hry August August, august 1967 – cirkusové prostředí, hl. p. smutný klaun August, má sen, že bude drezírovat 8 bílých lipicánů, ředitel na něj pustí tygry Ecce Constantia 1988 – 'přímý přenos' z koncilu v Kostnici Tzv. bytové drama, jednoaktovky s Havlovým Vaňkem Marie zápasí s anděly jednoaktovka o životě Vlasty Chramostové Marast 1982, Atest 1979 1928 prošel osobnostním vývojem od počáteční bezvýhradné podpory stalinismu, přes postupné vystřízlivění až po účast na Pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech Jeho třetí manželka (od roku 1965) je scenáristka, také spoluautorka jeho scénářů, a spisovatelka Jelena Mašínová. Z druhého manželství má spisovatelku Terezu Boučkovou Aktivní chartista, přinucen emigrovat do Rakouska Prozaik, dramatik, zpočátku básník Co svět světem stojí, ztrácejí důstojnost mučitelé, ne mučený! (Pavel Kohout: Katyně)

Bílá kniha o kauze Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení na Pedagogické škole v K., kontra Sir Isaac Newton, profesor fyziky na univerzitě v Cambridge– podle dobových materiálů rekonstruoval a nejzajímavějšími dokumenty doplnil P. K., 1980 v samizdatu – groteskní román psaný formou koláže, obsahuje zápisy, protokoly, prohlášení aj. Hl. p. Adam Juráček chce okouzlit krásnou Kateřinu, několik měsíců se cvičil v soustřeďování myšlenek a naučil se chodit po stropě, stranický aparát se to snaží zatajit a zakázat → úřady ho obviní z trestného činu a Adam se nakonec zblázní; Autor se vysmívá komunistickým praktikám Katyně, 1970 – román, hl. p. dospívající dívka, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy. Náplní studia jsou popisy mučení, historie popravování aj.; humoristický pohled na lidské krutosti a praktiky totalitní moci a také nebezpečnou schopnost lidí smířit se s absurdní situací; hodně oceňován a vydán v mnoha jazycích Nápady svaté Kláry, 1982 – bizarně alegorický román, satiricky pohlížející na totalitní úřady; hl. p. je žákyně 7. třídy obdařená schopností jasnovidectví; v roce zfilmován v Izraeli pod názvem Clara Hakedosha Kde je zakopán pes, 1987 – memoárový román (kde autor vychází z vlastních vzpomínek); ukazuje praktiky StB v době normalizace; okolnosti kolem vzniku Charty 77. Název podle jezevčíka, kterého Kohoutovým právě StB otrávila Hodina tance a lásky, 1989 – román, představující v Kohoutově tvorbě zcela nové téma – téma 2. světové války; příběh z terezínské Malé pevnosti, který zároveň ukazuje, co může u mladých lidí způsobit vymývání mozků; mladá dívka Kristina, jež je dcerou velitele tábora přijíždí ze školy za otcem do koncentráku, posléze se zamiluje do mladého esesáka – ona je naivní, on je uvědomělý mladý árijec; připojují se osudy židů (otec jí přivede mladou židovskou baletku, aby ji učila tančit); dívka stále víc chápe poměry v táboře; onu mladou židovku znásilní Kristinin vyhlédnutý esesák a nechá ji, aby se utopila (o tom se Kristina nedozví); příběh končí osvobozením tábora; zfilmován v roce 2003 Viktorem Polesným Konec velkých prázdnin, 1991 – rozsáhlé zpracování látky české emigrace

Pavel Kohout: TRAKTOROVÉ ČASTUŠKY (ukázka z díla)
Traktory, traktory, i vy, traktoristé, údernické prapory zasloužili byste! To vám bylo pozdvižení, to vám bylo smíchu, klení, to vám bylo hovorů, když k nám přijel o žních loni na výpomoc místo koní párek nových Zetorů. Traktory, traktory, rozbít přijely jste zastaralé názory, zastaralý systém! Pan farář hned ráno kázal: „Přišla na nás mravní zkáza, konec boží naděje!“ Místní statkář k tomu dodal, že nás čeká velká voda, slintavka a kurděje. Traktory, traktory, - svatá pravda jistá - ďáblovy jsou výtvory, dílo ancikrista! V poli chodí silné stroje, do večera hotovo je to, co dříve za týden. Stroje zanechaly dojem... proč ty ale, srdce moje, od té doby vzdycháš jen? Traktory, traktory, úspěch máte jistý. Je to těmi motory nebo traktoristy? Tenhle problém rozřešily naše dívky až v té chvíli, kdy s úsměvem ve tváři vezli je dva hoši milí, vezli si je, roztomilí, na traktorech k oltáři! Traktory, traktory, i vy, traktoristé, údernické prapory zasloužili byste! Dneska už ty čtyři v kraji všichni lidé nazývají „traktorové rodiny“. Často se jich žertem ptají, brzo-li si nachystají malý traktor pro syny. S traktory, s traktory pro vítězství jisté za daleké obzory jedou traktoristé

Ivan Klíma Milenci na jednu noc, 1964 Milenci na jeden den, 1970
Dílo: Milenci na jednu noc, 1964 Milenci na jeden den, 1970 Soudce z milosti, samizdat pod názvem Stojí, stojí šibenička, exil 1986, v Čechách tisk 1991, podle kritiků jeho životní dílo: generační psychologický román propracovaný i po stránce děje Milostné léto, exil 1979 Má veselá jitra, exil 1979 , Moje první lásky, exil 1985 Láska a smetí, samizdat 1987, exil 1988, v Čechách tiskem 1990 Má zlatá řemesla, 1990 Moje šílené století, 2008 1931, český spisovatel a dramatik, redaktor časopisu Květy a v letech v nakladatelství Československý spisovatel. Poté psal do Lidových novin, Literárních listů (až do jejich zákazu), do časopisů Květen, Plamen a Orientace. Roku odjel do USA, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. Po návratu v roce 1970 už byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi. Jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré: próza, dramata, reportáže, eseje, fejetony a knížky pro děti.

Zámek, 1964, drama Kafkovského typu
Dramata: Zámek, 1964, drama Kafkovského typu Mistr, drama napsáno 1967, premiéra 1970 New York Cukrárna Miriam, 1968 Porota, vyjadřují odpor proti mocenské manipulaci lidí a životní pasivitě Amerika, 1974, adaptace Kafkova díla, napsáno spolu s P. Kohoutem. Ženich pro Marcelu Pokoj pro dva V esejistice má zvláštní význam esej Karel Čapek (1962, přepracovaná verze 1965), vyjadřující autorův vztah k Čapkovu ideovému a literárnímu odkazu. Jeho prózy (především povídky a novely) se v různých kontextech vyrovnávají s problémem lidské samoty a střetnutí jedince s mechanismy moci

VÁNOČNÍ SPIKLENECKÁ POVÍDKA Včera jsme prodávali první den
VÁNOČNÍ SPIKLENECKÁ POVÍDKA Včera jsme prodávali první den. Dostavili jsme se na určené místo ještě za hluboké tmy. Před matně osvětlenou samoobsluhou v obrovité kádi se mačkali kapři, které den předtím obstaral Petr. Vedoucí samoobsluhy, mírně prošedivělý a kulaťoučký elegán, nás přivítal vlídně. Jeho vlídnost jsme ovšem už předtím ovlivnili lahví francouzského koňaku. Pomohl nám ze skladu vynést dřevěný pult a pak přitáhl starožitně vyhlížející váhu. Chvíli se bavil tím, jak se snažíme ten složitý přístroj uvést do rovnovážné polohy, pak nás vyhnal, a když byl chvíli manipuloval s jemným mechanismem, spokojeně prohlásil, že teď budeme mít na každém kile pět deka, a poučil nás ještě, že do misky musíme házet kapra s co největším množstvím vody /vodu vylévat, jen když zákazník předem zkoumá váhu/, rybu rychle sejmout v okamžiku, kdy je ručička v maximálním bodu své výchylky, dbát však přitom, aby váha nikdy neukazovala celý snadno spočitatelný údaj jako je ku příkladu jeden či jeden a půl kilogramu. Naslouchali jsme mu pozorně, a to jej povzbudilo k tomu, že nám udělil ještě několik rad. Musíme cenu samozřejmě zaokrouhlovat, a to k nejbližšímu celému vyššímu číslu, anebo je-li možno k devítce, která je ze všech celých čísel nejpříznivější. K tomu celému číslu pak přídat podle vlastní úvahy nějaké haléře, neboť to vypadá seriózněji V té chvíli si pan vedoucí všiml mého užaslého výrazu a zřejmě si myslel, že mám strach. Obrátil se tedy ke mně a ujistil mě, že se nemusím ničeho bát. Většina zákazníků jsou ženské a ty prakticky nikdy nedokážou zaznamenat váhu, natož správně spočítat cenu. Navíc si samozřejmě musím počínat obratně a taky používat psychologii. Odhadnout zákaznici, trošku pohovořit a polaškovat, aby zapomněla, že nakupuje, a měla dojem, že si sjednává rande. A proto pozor, chlapi, na chlapy! A všechna ta poučení nám pan vedoucí sděloval s mírným úsměvem, jako by nic z toho nemyslel vážně, jako by s námi jen žertoval a trochu hrál divadlo pro naši potěchu. "Ale jak vyslovíte cenu, to už musíte být zase seriózní, někdy není na škodu opravit se ve prospěch zákazníka."

Období normalizace Tvrdá cenzura – literatura se člení do tří proudů a. oficiální: Hrabal, Páral, Pludek, Otčenášek, Pavel, Pluhař, Švejda, Zapletal b. samizdatová: Kvart, Petlice, Expedice, Česká expedice: Vaculík, Klíma, Pecka c. exilová: Poezie mimo domov Mnichov, 68´Publishers, Index, Rozmluvy (Londýn), Index (Kolín), Konfrontace (Curych, Svědectví (Paříž): Škvorecký, Kundera, Lustig Nový návrat socialistického realismu – pozitivní hrdina, více „zajímavá“ témata – ze života, mladé hrdinové, sex, erotika, kritický postoj, ale optimistické vidění reality Zdeněk Zapletal (1953) Půlnoční běžci – kritika anonymity a monotonnosti života, generační pohled Kobova garáž Úniková témata: vzpomínky, historie: postavy J. A. Komenského, husitství apod.

Vladimír Neff * , † český prozaik a překladatel; otec Ondřeje Neffa psychologickou analýzu spojil s žánrovou kresbou prostředí Třináctá komnata (odehrává se na Kampě) osudy několika generací pražských podnikatelských rodin od pol. 19. do 40. let 20. stol. zachytil v pentalogické rodové sáze Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj - vzestup a pád dvou měšťanských podnikatelských rodů – Nedobylů a Bornů (od 50. let 19. stol. do 2. světové války) historický román Srpnovští páni pikareskní románová trilogie o českém renesančním hrdinovi, který se marně pokouší nastolit rozumný společenský řád Královny nemají nohy, Prsten Borgiů, Krásná čarodějka - osudy rytíře Petra z Kukaně, syna pražského alchymisty, zastánce pravdy a spravedlnosti × nepřízeň mocných autor filmových scénářů Tajemství krve, Mladá léta aj. a originálního beletrizovaného Filosofického slovníku pro samouky Miloš Václav Kratochvíl * , † český prozaik, filmový scenárista, historik; profesor na Filmové fakultě Akademie múzických umění v Praze v historických povídkách, novelách, románech i dramatech tematicky čerpal z doby husitské, pobělohorské a revoluce 1848, z 1. světové války romány - Evropa tančila valčík, Evropa v zákopech - netypický román, autor využívá dopisů, dokumentů a novinových zpráv.. autor filmových scénářů Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem a knih pro mládež Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela, Napoleon z Černého ostrova, Rytíři černé vlajky esejů a studií Hovory o umění, Cesta za filmovým dramatem – s F. Danielem odborných a populárně naučných prací Slováci a Praha, Základní kámen Národního divadla, Českou minulostí

Jarmila Loukotková * česká prozaička a překladatelka; zpracovává převážně historické náměty z období antiky od sociálně tendenčních schémat Spartakus, 1950, Smrtí boj nekončí, 1968 přešla: k ztvárnění konfliktu tvůrčího jedince a společnosti Navzdory básník zpívá, 1957 ze života F. Villona přebásnila celé dílo F. Villona je autorkou knih pro mládež Vstup do ráje zakázán, 1969 Není římského lidu František Kožík * , † český prozaik a dramatik; v letech 1956 – 74 dramaturg Československého filmu v rozsáhlé povídkové a románové tvorbě se zaměřil zejména na životopisný román Největší z Pierotů, Básník neumírá, Josef Mánes, Na křídle větrného mlýna, Neklidné babí léto, Šavle a píseň, Po zarostlém chodníčku (o L. Janáčkovi) stejné zaměření mají i prózy pro děti a mládež Synové hor, Zákon věrných strážců, Miláček národa,

Egon Bondy, Invalidní sourozenci - 68 Publishers, (1974) – „anti-utopie“ Cesta českem našich otců – Česká expedice, Praha 1991 (1983) – pikareskní román – putování dívky, která nesmí studovat, a proto pracuje na stavbě NH Šaman – Akropolis, Praha (1975) Dále filozofické práce, dramata Nikdy se neztotožnil s režimem – vždy kritik, spoluzaložil samizdatovou edici Půlnoc Básně jsou často politicky angažované, nezřídka se i v pozdější tvorbě objevují expresivní výrazy. Motiv odmítání reálného socialismu vystřídal po roce 1989 motiv odmítání konzumní společnosti. vl. jménem Zbyněk Fišer, žil v 50. letech jako „příživník a povaleč“, živil se i krádežemi, přátelství s Teigem, Vladimírem Boudníkem, Hrabalem, dostudoval a 60. letech vědec – publikuje ve věd. časopisech, získává doktorát, píše básně, prózu člen skupiny Plastic People of the Universe po revoluci v Bratislavě přednášel filozofii Dílo: Poezie: Pražský život – PmD (psáno 1952) Nesmrtelná dívka PmD 1989

"Řešili jsme se soudruhem Štollem i otázku, jaká je nejvzácnější vlastnost soudruha Stalina. Soudruh profesor Zich, soudruzi Srovnal, Tondl, Sviták, Machovec a Kosík byli přítomni. Soudruh profesor Zich řekl: "Já že mám mluvit o soudruhu Stalinovi - nelze: to je záležitost srdce!" a to byla jistě hluboká slova. Soudruh Srovnal hodnotil nejvýše Stalinovu vědeckou genialitu. Správně! Vždyť je to vskutku největší génius a koryfej současné vědy. Ale soudruh Sviták poukázal na to, že nejvzácnější vlastností soudruha Stalina je jeho skromnost: vždyť o sobě hovoří s prostotou jen jako o žáku Vladimíra Ilijiče Lenina! To je také hluboký postřeh. Já jsem prostě poukázal na lásku soudruha Stalina k umění. Ale soudruh Štoll nebyl spokojen a uzavřel diskusi tím nejhlubším způsobem, když prohlásil, že tou nejskvělejší vlastností soudruha Stalina je jeho hluboká lidskost. - Tak řešíme kolektivně na katedře i takovéto nejsložitější otázky!" Cesta Českem… Včera v neděli mě hrozně svrbělo v prdeli Bylo to vod toho že jsem žral mnoho Ach jak mě souží a trýzní zácpa svou hroznou přízní V břiše nosím tvrdej kámen v měchýři mne pálí plamen Plyny vycházej mi ústy někdy taky roztok hustý střeva hnijí mi mám dojem nebo se spekou tím hnojem Ožralá Praha

2. Šaman seděl v ledovém stanu na zkřížených nohou a hleděl otvorem ven. Podle měsíční fáze a postavení hvězd veděl již, že byl pryč asi měsíc. Seděl sám. Zásoby paliva byly rozkradeny. Kukučka mu umřel. Zřejmě ho vytáhli k lesu a nechali mrtvolu sežrat psům, vlkům, rosomákům. Od svého návratu šaman s nikým po tři dny nepromluvil. Dnes bude konečně muset jít žebrat o jídlo. Maso na tyčích za stanem bylo pryč. Vstal a vyšel s malou lýčenou mošnou ven. Začal od levé strany. Před stanem podupával, pokašlával, smrkal - pokoušel se pronášet zaříkání - ale s ledovým údivem zjistil, že je zapomněl. Tak jenom tak mumlal. Nepočítal, před kolikátým stanem už stojí. Zevnitř táhlo teplo a vůně. Psi venku se tahali o čerstvě vyhozené kosti, ještě se z nich na mrazu kouřilo. Zase dál. Ze stanu vyběhla Muška a rychle mu podávala čerstvé teplé maso. Byla oblečena v čistých nových kožešinách. Podle zapletených vlasů poznal, že ji už provdali. Sežral maso venku jako pes. Bylo to tabu. Nevzpomínal si na ně. Šoural se k lesu, aby se pokusil nasbírat chrastí. Z náčelníkova stanu vyběhl jakýsi výrostek, a zatahav ho bezostyšně za ruku, ukázal mu, že má jít k náčelníkovi. Zůstal stát u vstupního závěsu. "Tak ses teda vrátil," řekl náčelník. "Nemysli si, že o tebe nějak stojíme. Soudruzi z Tajné bezpečnosti slíbili, že nám od jara Velký náčelník a Velký šaman pošlou nového šamana. Ale je tu pro tebe ještě něco k vyřízení. Zítra ráno sem přijdeš, povídám! Jednou s tebou konečně musíme udělat pořádek. A nebudeš mi vzdorovat, povídám. Seš už moc malej, šamane!"

Šaman si při té příležitosti půjčil sekyrku a šel do lesa.
Večer si poprvé po dlouhých týdnech rozdělal malý ohýnek. Náčelník ho chce před celým táborem soudit. Bylo mu to jedno, a přece měl strach. Ráno hledal, co by si oblékl. Jeho obřadní oděvy byly pryč, nebo byly beznadějně roztrhány, válely se po všech koutech. Zřejmě tu rabovali. Nechal si svůj děravý mamutí kožich, stejně ho už ani nesvlékal. Před polednem ho vytáhli ven. Všichni lovci stáli shromážděni kolem mamutí lebky. Náčelník ho pořádným štulcem usměrnil, aby vylezl nahoru. Pak poskakuje a mávaje oštěpem, aby se rychleji dostal do ráže, náčelník vykřikoval všechna obvinění. Nekonal oběti. Neprováděl obřady. Nedodržoval tabu, ani o jejich dodržování v táboře nedbal. Jak známo, kazil všechnu mládež. (Kupodivu se náčelník neodvážil zmínit o slavnostech v rokli. Tenhle zločin je tak obrovský, že se sám jeho magické síly bál.) Chlastal. Prznil všecky ženské. Nevážil si Velkého náčelníka a neposlouchal Velkého šamana. To ví přímo od pracovníků Bezpečnosti. Není hoden, aby dál v táboře žil. Zaslouží si být sněden. Ale kdo by žral takového starého dědka, jehož vnitřnosti už stejně nemají žádnou sílu. Ubít - anebo vyhnat z tábora. Šaman se přece jen podivil, že z toho vyvázne tak lehce. Stál a hleděl střídavě na palce, které mu vylézaly z bot, a na široké zasněžené planiny. Je tu však ještě jedna věc, kterou musí vykonat, než jim bude poslán nový šaman z Vysoké školy bezpečnosti: musí usvědčit Fousáče, který spolu s ním zavinil neúspěch podzimního lovu. Šamanovi se roztlouklo srdce v hrdle. Bezpečnost na něho přece jen nezapomněla. Ze skupiny lovců se vynořil svázaný Fousáč. Zřejmě s ním už patřičně jednali, neboť byl celý vyzáblý, v roztrhaném kožichu, sotva se držel na chromých nohou. "Mluv!" rozkázal náčelník šamanovi. Šaman měl sucho v ústech, nebyl s to srozumitelně promluvit.

"Pravda je, lovci, že váš neúspěch zavinilo jen to, že jsem nevykonal lovecké obřady. Fousáč s tím nemá nic společného. Jeho tabulky byly v pořádku." "Lže!" vykřikl náčelník. "Mluv pravdu, nebo tě zabiju!" "Opakuji, co jsem řekl," odpověděl šaman a opakoval to. "Lže, ta ujebaná kurva!" "Zaklínám se nejvyššími duchy, že nelžu," řekl hlasitě šaman a zvedl pravici. "Lžeš! Fousáčovu vinu zjistila Tajná bezpečnost i bez tvého přispění! Teď jen dosvědč!" "Není to pravda," řekl šaman. "Bijte ho!" zařval náčelník. Ze všech stran se na šamana snesl déšť klacků a velkých kostí. Lovci si je zřejmě připravili. Po několika ranách do hlavy šaman ztratil rovnováhu a klesl. Zvedl ruku, že chce mluvit. "Mluv!" rozkázal náčelník. "Fousáčovy tabulky byly v pořádku, já jsem je však očaroval zlým kouzlem, tím, že jsem na ně chcal." Dostal těžce ze sebe šaman. Všeobecné zhrození bylo naprosto zřetelné. I náčelník uskočil od mamutí lebky, aby se náhodou nedotkl černokněžníka. Zdálo se, že je konečně vše skončeno. Fousáč očividně ožil. V okamžiku spustil proud nesrozumitelných nadávek na šamanovu hlavu. "Nevěřte mu!" křikl však posléze znovu náčelník. "Ví, že je s ním konec, a proto lže." Několik lovců nejmužnějšího věku vystoupilo z davu a stáhli šamana na zem. Mlátili ho a podávali si ho jak hadrového panáka. Šamanovi bylo velmi špatně. Šaman

"Usvědč ho, usvědč!" rozkazoval mu s řevem náčelník, stoje nad chumlem, v němž ho mlátili.
"Musíš ho usvědčit, nebo zůstane neštěstí na celém táboře! To mi řekla Tajná bezpečnost! Nezabijeme tě, bestie, ale budeme tě mlátit celý měsíc, pokud ho neusvědčíš!" Když se šamanovi udělalo mdlo a lovci, kteří ho měli v práci, to poznali, nechali ho padnout na zem. Polili ho vodou. Chcali na něj. Vzali výkaly a rozmazávali mu je po hlavě. Pak ho znova zvedli a znova mlátili, opatrně, aby ho nezabili, ale promyšleně bolestivě. A zase přestali. Šaman leže na zemi zvedl ruku. "Mluv!" křikl náčelník. "Fousáč, jak zjistila Bezpečnost, kreslil vědomě chybné tabulky! Přiznej to!" "Fousáč - kreslil vědomě - chybné tabulky - jak zjistila Bezpečnost..." zašeptal sípavě šaman, ale čtyři lovci kolem něho a náčelník to slyšeli a vítězoslavně to vykřikli nahlas celému shromážděnému táboru. Předem určení lovci se vrhli na Fousáče a podřezali mu hrdlo. Všichni se teď mačkali kolem jeho mrtvoly a šaman zůstal opuštěn. "Přece jen nejsi taková bačkora!" řekl náčelník. "Udělals to." A poručil dvěma výrostkům, aby šamana odnesli do stanu.

Současná próza Jan Balabán (1961 - 2010) Šumperk
„nejlepší povídkář“ – povídkář, překladatel, Boží lano, Možná že odcházíme, žije v Ostravě – časté téma – hutné, umění zkratky, Černý beran, Kudy šel anděl, Zeptej se táty - romány Tereza Boučková (1957) – dcera P. Kohouta – Indiánský běh, Křepelice, Kohoutí rok – psychologizace, autobiografické prvky Hnát Daněk (1959) – původem z Poruby, generační próza, eroticky otevřené Až budeme velcí Iva Pekárková – emigrantka, dnes žije v Londýně, povídky – hovorový jazyk, zkratka, úsečné vyjadřování: Dej mi ty prachy, Kulatý svět, Petra Hůlová – Paměť mojí babičce –odehrává se v Mongolsku , Stanice Tajga Jáchym Topol Sestra – prolínání snu a skutečnosti, Noční práce

Současná próza Lenka Procházková (1951) – dcera J. Procházky, partnerky L. Vaculíka – hodně otevřená, často autobiografické, hovorový jazyk, spád Růžová dáma, Oční kapky, Smolná kniha Patr Šabach (1951) – disident, autor humorných a satirických povídek, proslavil se jejich filmovou podobou: Šakalí léta, Hovno hoří, Amerika, Babičky Miloš Urban (1967) – navazuje na gotický román, často historická tematika, detektivní prvky - Sedmikostelí, Stín katedrály, Santiniho jazyk, Lord Mord Michal Viewegh (1962) postupy postmoderny, formálně dokonalé, kritika ho moc nebere Báječní léta pod psa, Účastníci zájezdu, Román pro ženy Hana Androniková ( ) – Sluneční hodiny, Nebe nemá dno - autobiografické rysy, bez interpunkce, velkých písmen, volný tok Kateřina Tučková (1980) – Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně - pracuje s fakty, oceněna Magnesií literou

„Tohle má být víra. Že to moje zlé padne na někoho jiného
„Tohle má být víra? Že to moje zlé padne na někoho jiného? Proto věříme, že to tam na Golgotě ještě neskončilo? Proto ho nutíme umírat a vstávat pořád znovu? Aby Bůh nechodil jako smrtka po návsi, jako vraždící komando v zemi egyptské o veliké noci. Jen natíráme, natíráme futra beránkovou krví, aby si nás náhodou nespletli a nevtrhli k nám a nevytáhli nám děcko z postýlky a nerozbili mu hlavu právě o ta futra, na kterých by beránkova krev chyběla. Takže natíráme. A to je naše víra.“ (Balabán, Jan. Jsme tady. 2006: 93)."

Kateřina Tučková. Žítkovské bohyně
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat — prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou? Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele…

Dona nobis pacem (J. Balabán. Jsme tady)
Rozsvítil si svíčku, jako by věděl, že umře. Ale spíš chtěl mít jen nějaké světlo v domě. Aspoň plamének v tom šeru, které v pozdním říjnu sestupuje z lesů do údolí už brzy odpoledne. Hleděl na hořící knot a říkal si, dokud ho vidím, jsem tu. Ale jeho pohled se rozdvojoval a on pořád viděl plaménky dva, jako dvě hvězdy hořící těsně vedle sebe. Jen s velkým vypětím je přinutil ke konjunkci, aby zas zahlédl stonek svíčky a jazyk plamene, ale sotva trochu polevil, plamen se rozskočil ve dva. Nemohl ho udržet. Cítil, jak hrozná práce to je udržet svět v normálních konturách. Udržet alespoň to nejjednodušší, že jedna svíčka hoří jedním plamenem a ne že mi tu ve světnici pluje hrozivé dvojhvězdí, ze kterého se mi zvedá žaludek. Chtěl jsem jen trochu světla, když se celý můj dům i celý můj život propadá do tmy. Kdy už ty prášky zaberou? Každé nadechnutí ho tlačilo. Každé zakašlání znamenalo nesnesitelnou bolest. A kašlat musel pořád. Žebra. Musím mít zlomená žebra. Zatracený déšť. Zatracená střecha. Vždycky chtěl mít aspoň střechu nad hlavou, být v teple, nebo aspoň v suchu a nemuset se třepat u dveří jako nezvaný host, a pak stejně nezazvonit a radši to přežít na nádraží nebo v nonstopu schoulený v jediném bezpečí svých loktů na stole. Střecha nad hlavou, nevadí, když trochu teče, hlavně když drží, když udrží v úkrytu to jediné místo, kam za tebou nikdo nesmí. Domov? Na tohle slovo si už Petr netroufal. Noha se mu smekla na slizké šprušli starého žebříku. Chtěl dát na střechu nějakou lepenku ještě před tím deštěm, který se spustil, právě když zatloukal poslední hřebíky kolem záplaty. Stihl to, ale kurva noha! Skutálel se přes okraj a spadl na hromadu bukových metrů a z nich dolů na zem. Zůstal ležet kousek od ohniště, na kterém v prudkém dešti hasnul oheň pod kbelíkem s térem. Už to ne-na-té-ru-ju. Bolest a šok ho připravily o vědomí. Vzbudila ho třesavka. Zuby mu jektaly, když se snažil třesoucí se rukou ohmatat krvavou podlitinu na čele. Moc toho neviděl, jako by se mu nějaký otok tlačil do očí, a ty žebra, při každém sebemenším pohybu cítil polámaný koš kolem srdce a

plic. Zalykal se hrůzou a slzami a představoval si ostré konce kostí, jak se mu zarývají... Ne, to si nesmím představovat. Sedl si a namáhavě se vyzvracel. Ulevilo se mu, jako by do něj dovnitř proniklo trochu vzduchu. Není to protržený? Není to protržený? Nevalí tam někde krev do břišní dutiny nebo do plic? Chrchlal a plival to, co mu uvízlo v hrdle. Naštěstí žádná krev. Není to protržený. Na vratkých nohou se dopotácel do světnice. Strhl ze sebe mokrou košili a prohlížel si své torzo v zrcadle. Zvenku to nevypadalo tak zle. Jenom se třásl, jeho tělo sebou viditelně cukalo, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Natáhl na sebe svetr a ještě vestu podšitou králičí kůží. Tak strašně to bolelo, ale už s tím aspoň něco dělal. On, Petr Zábranský, vždycky na všechno sám - on ví, co to je dostat přes hubu, mít otřes mozku, zlomená žebra, už se po tomhle světě motá přes padesát let a všechno už zažil. Ale tak slabo, tak slabo mu ještě nebylo. Nacpal do hasnoucích kamen pár hrstí třísek a několik bukových polen. V hlavě se mu tmělo. Co to je? Tlačí mi snad na mozek nějaký hematom? Umřu za pár hodin? Už několikrát v životě se sám sebe takto ptal a cosi z toho prázdna kolem, cosi jako bůh, v kterého nevěřil, studený bůh mu několikrát odpověděl: Ještě ne! Dnes ale mlčel. Je to jasné, říkal si Petr sedě na posteli. Všechna moje síla se teď spotřebovává překonáváním bolesti. Nemůžu nic dělat, nemůžu na nic myslet. Jen zadržovat ten hrozný tlak. Otevřel zásuvku ve stole, kde měl schovány prášky na hlavu a na nervy a na spaní. Připravil si takovou hrst a hodil si ji do pusy, až do krku a polykal, poslušně polykal jako kdysi všechny ty prášky pod dohledem zdravotní sestry. Ale teď tu žádná není, ani zdravotní, ani vlastní - Barbora. Barča s kupou děcek a dobrým srdcem, velká ženská, tlustá a silná jak kráva. Barboro, Báro, taky to nemáš v životě lehký s těma ničemnýma mužskýma, sama na všechno. My Zábranští jsme na všechno sami už od narození.

Prášky zaberou tak za půl hodiny, ale spíš za celou
Prášky zaberou tak za půl hodiny, ale spíš za celou. On ale potřeboval pomoc hned, a tak sáhl do spodního šuflete, byla tam, hranatá, půllitrová, plná silné hnědé tekutiny s nálepkou Jack Daniel's Destillery. Když ji tam před rokem dával, tehdy se definitivně stěhoval z toho bordelu ve městě sem do chalupy, říkal si, jestli ještě někdy zas začnu, tak to nebudou žádné patoky. Nalil si panáka a hned je veseleji v těle. Jak to říkal kamarád Emil, ten srandovní věřící bratr Emil, křesťan a opilec, vždycky říkal: „Dej nebohému víno, ať se potěší v bídě své." A já jsem teď nebohý, já jsem úplně nebohý božák. Božátko, jak říkala máma, božátko, jak jsem říkal já, když Veronika plakala celé noci a její matka ležela sjetá a ani se nehla. Tak ty nebohý božáku, nalil si ještě jednoho. Ať už to zabere! Véro, Véro, Veroničko, srdce se mu plácalo v hrudi jako kus hadru ve větru a všude kolem tma. Sirky a zapálit svíčku a vydržet, než to přejde. Upřímně, ze všech sil se zavěsím na ten plamen. Dokud ho vidím, tak jsem tu. Tak tam sedí a hledí na plamen, jako na nějakém starém obraze. O stěny jeho světnice jsou opřena rozměrná plátna napjatá na rámech. Budoucí obrazy, které má namalovat. Konečně pořádná práce, už žádné kšefty. Kumšt. Světlo! To je to jediné, na čem záleží. Světlo jako slunce v Mexiku. Kdo neviděl tu ohnivou kouli hořet tak nízko nad suchou zemí, ten to nepochopí. Ale on tam byl, jeho se to světlo dotklo, a teď to pořádně rozjede. Teď, když se konečně zbavil té ničemné baby a když Véra, Veronička už díky Bohu, díky tomu studenému Bohu, který asi není, stojí na vlastních nohách. A všechno dostane, i tenhle barák dostane a všechny obrazy, až budou konečně viset v galeriích, až ti snobové konečně pochopí, že na obrazech jde vždycky jedině o světlo. Tak to bolí a tak je mu přitom dobře. Vlastně bych z toho mohl udělat obraz, jak člověk slábne a jak se jeden plamen rozskočí na dvě hvězdy. Která je pravá a která je druhá? Obě jsou pravé, protože jsou ze světla a člověk není sám, je tu s ním aspoň ta druhá hvězda, ta, která existuje jenom jako skutečný optický klam.

Miloš Urban. Sedmikostelí
Ještě jsem držel věneček v dlaních, když se odněkud ozvala rána, kterou vzápětí doprovodil ošklivý, neznělý zvuk kovu. Přišlo to ze vzduchu, z výšky, z povětří. Když se opět rozhostilo ticho, zvedl jsem zrak, květy stále mezi prsty. Malá paní byla pryč, stál jsem před sochou sám. A znovu ten zvuk; nyní se zřetězil a podivnými, nestejnorodými tóny zazvučel do šira. Bim bam, bim bam, ale jinak, než se sluší. Ve věži kostela se houpal zvon a zvonil falešně. Hodinky na mé ruce ukazovaly tři čtvrtě na devět. Strnul jsem leknutím. Kostel je zavřený, a zvoní v něm na mši. Nejsem hrdina. Z vrátnice nedaleké kliniky jsem zavolal policii. Automaticky jsem vytočil číslo svého bývalého nadřízeného a v duchu si oddechl, že se neohlásil on, ale jeho zástupce. Hlídka přijela za čtyři minuty, dva muži, které jsem znal. Divoké vyzvánění drásalo uši a nepřestávalo. Dveře postranního vchodu byly pootevřené. Vstoupili jsme. V jediné lodi vládlo šero, špinavá okna presbyteria pouštěla dovnitř šedý kal i denní světlo tu čekalo na opravu. V lodi nikdo, na oltáři prach, za varhanami stín a pavučiny. Učinili jsme krok do tmy pod kruchtou a po hmatu a ještě více po sluchu, neboť rámus zvonů zde téměř ohlušoval, jsme nalezli dvířka vedoucí ke schodům do zvonice. Nebylo zamčeno. Za dveřmi čekala černota, na první stupně vzhůru nám posvítil zapalovač

jednoho z policistů. Brali jsme schody po třech a brzy byl plamen zbytečný, bílé sluneční paprsky shora ho zcela utlumily. Konečně jsme stanuli pod lešením velkého zvonu. Hluk byl nesnesitelný, ještě chvíli a všichni tři bychom se vrhli do hlubin z oken věže, jen abychom mu unikli. Pro mračna zvířeného prachu nebylo téměř vidět, navíc nás oslepovalo slunce, které se tu tříštilo do tisíců odrazů na stěnách. Jasně se rýsoval pouze černý stín obrovského pavouka, zmítajícího se na dlouhém vláknu sem a tam. Přízrak...? Loutka na strašení dětí...? Jen člověk ubohá oběť netvorů noci, k nimž sám náleží. Nešel z něj strach, ale strašné bylo, co s ním udělali. Škubal sebou jako dřevěný maňásek, jednou stál na rukou a křepčil na hudbu zvonu, podruhé lezl po stěnách a potřetí plul vzduchoprázdnem a mrskal se jako ryba na udici. Železné srdce udávalo takt a smýkalo jím sem a tam. Mezi zvonem a nohou oběti se napínal provaz. Vrhli jsme se k němu, ale setrvačná síla ho opět odhodila na opačnou stranu a nanovo s ním udeřila o stěnu věžní komory. Když lano svým živým kyvadlem švihlo opět k nám, popadli jsme nešťastníka za paže a drželi, dokud se rozbušené srdce zvonu neuklidnilo. Naposledy s ním zaškubalo, doprava, doleva, a my jsme se pomalu zhoupli s ním jako rybáři na vlnách. Pak se zvon zastavil. Bolely uši, hlava, celé tělo. Policisté ho drželi v náručí a já jsem přeřízl provaz. Zkrvavená hlava se kývala v úrovni našich prsou, oči byly pevně zavřené, pleť sinavá. Jen ústa svědčila o životě, vydávala

slabé sténání. Opatrně jsme ho položili na podlahu. Byl v bezvědomí
slabé sténání. Opatrně jsme ho položili na podlahu. Byl v bezvědomí. Když jsem se ujistil, že dýchá, opatrně jsem prohmatal tělo a zběžně prohlédl břicho, zda nenajdu zlověstné podlitiny. Vypadalo to na potlučená, možná i polámaná žebra a nejspíš na otřes mozku, jak jím zvon nemilosrdně tloukl o kamenné zdi, ale beznadějný případ to očividně nebyl. Jeden z policistů zavolal vysílačkou na ústředí, aby za námi poslali záchranku. Víc se nedalo dělat. Otřel jsem si kapesníkem tvář a narovnal záda, a tu jsem si povšiml, s jakou krutostí z muže udělali nedobrovolného zvoníka. Až potud jsme se domnívali, že jeho kotník vězí ve smyčce lana. Nyní jsme viděli, že lano prochází nohou. Třeštili jsme zrak na to, jak se na vnější straně pravého lýtka ztrácí v ošklivé ráně, otvoru mezi kotníkem a Achillovou šlachou, a hrozivě vydouvá kůži a tkáň. Na druhé straně provaz vycházel ven jako niť provlečená uchem jehly. Zajišťoval ho dvojitý uzel. Rána skoro nekrvácela, ale okolí až po holeň rychle nachovělo a tu a tam vyvstávaly modré skvrny.

Santiniho jazyk Zatímco jsem bloumal u kazatelny, skupina se přesunula ke dvěma kropenkám, stojícím u uzavřeného západního vchodu. Obě mají tvar sférického trojúhelníku, a podle toho se soudí, že je navrhl Santini. Při pohledu od západních dveří se v jejich hladině odráží celý strop kostela i hlavní oltář. Průvodkyně řekla, že si na těch kropenkách každý z nás může vyzkoušet, jestli je dobrý, anebo špatný člověk. Čekal jsem, že něco takového přijde, a přestal jsem poslouchat. Všiml jsem si, že pod figurínou svatého Viktorína – ačkoli to mohl být i Aurelius – někdo sedí, otočen čelem ke kněžišti a zády k nám. Drobná žena ve světlém kabátě, s bílým šátkem na hlavě, a já si byl téměř jist, že ji poznávám. Udělal jsem pár kroků, že ji půjdu pozdravit a zeptat se, jak mohla vědět, že tu dnes budu, a taky co dopoledne dělala u té zídky před kostelem. Ale ruch u kropenek mě obrátil čelem vzad. „Čistá duše“ – takhle průvodkyně označila toho, komu se nepotopí mince, kterou položí na hladinu. Zeptal jsem se, jestli to funguje i v případě, že voda není svěcená. Na to pokrčila rameny a vybídla kohokoli ve skupině, aby to vyzkoušel. Děti začaly žadonit o drobné, ale první byl u jedné nádoby Kňour a už tam roztřesenými prsty pouštěl padesátník. Potopil se mu. Dostrkal tam i Terezu, vnutil jí korunu, a ta klesla ke dnu. Tereza se zatvářila zklamaně, ale on měl z jejího ztroskotání radost. Pověst o čisté duši zrelativizovaly

děti, které dopadly stejně, přestože jedna dívenka položila na hladinu starý desetník, zatím nejlehčí z položených mincí. Pak si Kňour přišel pro mě. Podal mi dvacetikorunu a řekl, že pokud mi zůstane plavat, nechá mi vyplatit čtvrtletní prémie. Skupina se smála a průvodkyně tvrdila, že jestli se mi to povede, pozve do Kladrub televizi. Bylo mi trapně. Vytrhl jsem těžkou minci Kňourovi z prstů a nedbale ji pohodil do nádoby. Pak se to stalo, a bylo to hned několik věcí najednou. Do naprostého ticha, které se rozhostilo poté, co se dvacetikoruna položila na hladinu lehce jako březový list, někdo něco řekl. Bylo to proneseno zastřeným hlasem a skoro šeptem. Já jsem ho slyšel naprosto zřetelně, i když jsem ze všech přítomných byl nejspíš sám. Mince si lehla na vodu a ten neskutečný hlas vyřkl tuhle větu: „Kdo je ta žena, co přichází z pouště? Ta žena je sluncem oděná, dvanáct hvězd nad hlavou a měsíc v srpu pod nohama,“ ozvalo se do ticha vteřinu před tím, než lidé okolo začali tleskat a provolávat slávu mé „čisté duši“. Dvě ženské stojící nejblíž, snad sestry, obě v pruhovaných tričkách, tu promluvu zachytily, podívaly se na sebe a začaly se otáčet, ale jejich děti projevovaly hlučné nadšení, a tak se je hleděly utišit, a průvodkyně vykřikovala, že se to nikomu přede mnou nepovedlo a že to zapíše do kroniky. Zavřel jsem oči, abych se

mohl soustředit na ten cizí hlas, ale na chvíli se mi ztratil
mohl soustředit na ten cizí hlas, ale na chvíli se mi ztratil. Zase jsem oči otevřel. Kňour se tvářil pobaveně, ale Tereza vedle něj stála oněmělá, s rukou před ústy, a já nevěděl, jestli to je kvůli té dvacetikoruně, anebo taky zaslechla ty věty přicházející odnikud. Najednou někdo rozhrnul dav, přistoupil ke kropence a udeřil malou pěstičkou do vody. Voda vyšplíchla. Mince se potopila a jedna z pruhovaných matek si povzdechla, jaká je škoda takhle kazit zázrak. U kropenky stála Viktorie Unterwasserová. Anebo člověk, kterého jsem za ni pokládal. Na očích měla ty své divné červené brejličky a tenké maličké rty byly bez úsměvu. Jako by byla z vosku. Vypadalo to ale, že chce něco říct. Že je strašně rozčilená. Ale jako kdyby jí došla slova. Jenom tam stála a otírala si mokrou ruku do světlého kabátku do deště. Pak se otočila k Tereze a ta před ní bezděčně ucouvla o krok. Člověk by řekl, že se té podivné malé dámičky v bílém šátku a červených brýlích bojí. Ale proč? Jaký by mohla mít důvod? Pak se hlas ozval znova: „Kdo je ta žena, co přichází z pouště? Řekni…“ Tohle jsem znal a teď jsem to určitě neslyšel jenom já. Pár lidí se ve zmatku rozhlédlo, včetně Kňoura a Terezy a taky průvodkyně zbledla a zatvářila, jako by se jí každou chvíli měly zježit vlasy na hlavě. Podrbala se v nich, pak na rameni a na předloktí,

zaražená a nervózní, a když chtěla promluvit k posluchačům, zajíkla se
zaražená a nervózní, a když chtěla promluvit k posluchačům, zajíkla se. Ale opět to promluvilo: „Bylo jí dáno, aby proti nim vedla válku a nad nimi zvítězila. Kdo zabíjí mečem, ten mečem zemře.“ Byl bych přísahal na to, že to promluvila Viktorie – pár lidí se k ní obrátilo a udiveně si ji prohlíželi. Jenomže hlas patřil muži a ona ani neotevřela pusu. Jenom se pod červenými skly brýlí lehoučce usmívala, ale rty měla pevně semknuté. Kdo ví, možná měla pod kabátem puštěný kazeťák? Někdo poznamenal, že v kostele straší, a děti se toho pochopitelně chytily a začaly vyvádět jako pominuté. Skupina se semkla kolem průvodkyně. Ale jich jsem si nevšímal. Viděl jsem se ve sklíčkách červených brýlí jako ve dvou titěrných televizních obrazovkách. A pak jsem tam uviděl Terezu. Přistoupila k té maličké jako zhypnotizovaná, sklonila se k ní a řekla: „Budou před ní klekat všichni, jejichž jména nejsou zapsána v knize života. V knize Beránka zabitého.“ Na ta slova sebou ta druhá trhla a o pár kroků couvla. A Tereza, s pohledem pořád upřeným na ni, jako by ji chtěla provokovat, provedla něco naprosto fantasmagorického: vzala mě za ruku, a než jsem stačil ucuknout, zvedla si tu ruku k ústům a dlouze ji políbila na zápěstí. Na dívku to zapůsobilo asi jako rána elektrickým proudem. Zapotácela se a opřela se o nejbližší lavici. Hezká tvářička se jí zkřivila odporem a ze strany bylo vidět, jak za skly brýlí rozčileně mžiká očima. Pak si zvedla ruku k puse, jako by si ji sama chtěla políbit, a zahryzla se do ní.

Lez, buzerante! Blog Ivy Pekárkové
Cesta autobusem z Prahy do Londýna obvykle proběhne hladce až nudně. Tentokrát si ale před vjezdem do Eurotunelu náš autobus vyvolili francouzští kontroloři. Nechali nás skoro hodinu čekat a pak poručili, že všichni musíme vystoupit a veškerá zavazadla odnést k rentgenu. Obloženi kufry, taškami i obrovskými pruhovanými pytli, jaké si můžete zakoupit na tržnici a pak v nich stěhovat do Anglie veškeré světské statky, jsme se vydali k montovanému domku. A vida - ze všech cestujících v našem busu jsem to byla já, kdo musel před zraky přísného Francouze v bílých rukavičkách, připraveného kdykoli uskočit, kdybych vytáhla něco nebezpečného, vyložit všechny věci z krosny na pultík. Vezla jsem totiž do Anglie balík dvaceti svých knih - a pohraniční rentgenologové zřejmě dosud nic podobného neviděli. Byla jsem podezřelá. Musím říct, že když jsem ze dna batohu vydolovala balík knih a položila ho na hromadu zmačkaného prádla, můj trapič zrudl a pokoušel se mě uchlácholit poznámkami, že jsou moc hezké, a slibem, že si je určitě koupí, až vyjdou francouzsky. Vlekla jsem batoh zpátky k autobusu a tu mé (pravda, po bezesné noci poněkud otupělé) smysly zaznamenaly scénku, kterou jsem prostě nedovedla zpracovat: U prostředních dveří busu stál jeden z našich řidičů a na cestující, kteří se šplhali dovnitř po schůdkách, volal: "Lez, buzerante!"

"No, oslovil jste mě... ehm... buzerante," ztišila jsem hlas.
Uložila jsem batoh do zavazadlového prostoru, protřela si zrak a pročistila zvukovody, ale scénka se nezměnila: Lidé šplhali do autobusu a pan řidič každého z nich povzbuzoval těmi samými slovy. Třeba má sníženou toleranci k lidem s odlišnou sexuální orientací, říkala jsem si. Navíc trpí stihomamem, takže tyhle lidi vidí prostě v každém, a k tomu má v sobě jistou dávku agresivity, která ho nutí svůj postoj k nim vyřvávat do světa. Ale proč tak činí bez rozdílu věku a pohlaví? Kdyby říkal mužům "Lez, buzerante!", ženám "Lez, lesbo!" a dětem v předpubertálním věku třeba "Lez, potomku leseb a buzerantů!", podivila bych se sice jeho předpotopním názorům, ale aspoň bych věděla, co se děje. Takhle jsem netušila nic. Když jsem se blížila ke schůdkům a dostalo se mi stejného povzbuzení, ujistila jsem našeho šoféra, že lezu, a nesměle se zeptala, proč mě oslovuje zrovna tím podivným slovem. "Jakým slovem?" divil se. "No, oslovil jste mě... ehm... buzerante," ztišila jsem hlas. "Ježíši," lekl se. "Ne, ne, to bych si nedovolil! Já jen říkám ‘les buzerantes', tím myslím Francouze, že nás tu buzerujou!" Lezla jsem a ulevilo se mi. Pan řidič tu nedával na odiv nenávist k menšinovým orientacím. Jen se chlubil svou znalostí cizích jazyků.

Miloš Urban: Stín katedrály
Neměla sem tam chodit. Na tak neútulnym hajzlu sem neseděla ani na nádraží v Chrastavě. Když to tam nebylo zaflákaný, člověk si vzal igelitku, plác ji na mísu nebo na prkýnko a venkoncem hygienicky tam během hoďky vyhulil půl paklu startek. Ale tendleten chlápek se za něco trestá. Možná tu svoji topmodelku zamordoval sám. Možná ji posadil na svůj hajzl a ona na něm zmrzla. Je vysokej, černej, celek z ledovýho mramoru a vypadá jak sokl u pomníku. Fak katafalk. A prkýnko: hranatej stříbrnej rámeček od obrazu. Když sem lezla dolů, div sem se nepřerazila. Chytla sem se stříbrnýho kroužku v hubě stříbrnýho lva a záchod se spláchnul. Přešla sem k umyvadlu. Nebylo o moc lepší. Černej hranol vraženej do zdi, uprostřed důlek s dirkou. Stříbrný kohoutky, u vany to samý. Ta byla ze všeho nejlepší. Dlouhá ode zdi ke zdi, černá hranatá kamenná, uprostřed vyhloubený korejtko tak akorát na mě, když mi bylo deset. Jak se tam vejde pětatřicetiletej chlápek? Kolena až u brady. Napouštěcí rakev. Otočila sem kohoutkem a zkusila pod něj strčit Ropsuv černej zubní kartáček s černejma štětinama. Ale tekla na něj voda, ne kyselina. Umyla sem si ruce. Měl ze mě srandu, když sem vylezla z koupelny. Ženskejm tam není příjemně, to si uvědomuje. Ale je to umělecký dílo a těch se nemáme dotýkat víc než je bezpodmínečně nutný, a ne, umění nám nemá přinášet úlevu, nýbrž jitřit naše smysly. A vrtěl hlavou: je to prej vždycky tak. Známí z branže koupelnu obdivujou, ženský nenáviděj. Rut tam dokonce namaloval akvarel. Starožitník

Unterwasser to od něj chtěl celý koupit
Unterwasser to od něj chtěl celý koupit. Celá místnost je totiž exponát z přehlídky současnýho umění v Ravenně. Dezajnér to pomenoval Dantův exil. Přeprava kolosu na výstavu vyšla tak draho, že se Ital rozhod to prodat. Nekoupil to nikdo jinej než Rops. Do Prahy mu to odvez náklaďák. Instalace v malostranským baráku žádala stavební povolení a dvojnásobný zpevnění podlah. Do oken v druhým patře to zvedali jeřábem, ukazoval mi fotky. Řek, že to má ohromnou cenu. Jakou, zeptala sem se. Nevyčíslitelnou, pokrčil ramenama. Takže žádnou, pokrčila sem ramenama já. Ubezpečil mě, že pojišťovat proti krádeži to nemusel. Což bylo jasný i policajtce. Stejně jako je jí jasný, že až bude mít zas břicho v kalupu, bude to mít zrovna k tomuhle hajzlu strašně daleko. Vysmátej jak svatoborská vopice. Takhle veselýho sem ho eště neviděla. Byl eště hezčí než s tim protaženym ksichtem. Předloktí měl zahojený, co sem si všimla. Jenže takovýhle chlápci strašně klamou tělem. A fak by neměli bejt bohatý - na to bych vypsala zákon. Nekupovali by si krystalický háčko a nekupovali by funebrácký vany, ani jiný hovadiny by nekupovali, ale vzali si půjčku a postavili domek a jezdili vojetym autem do práce a kupovali hovadiny svejm harantum. A druhej zákon: měli by bejt fak jednodušší. IQ do sto deseti a víc ani ň. A hlavně žádný mrtvý milenky. Jo - třetí zákon. Třetí zákon: všímat si živejch ženskejch. Tak praví zákonodárnej činitel Klára B.

Drama 50. let Miloslav Stehlík * , † český dramatik; jeden ze zakladatelů Realistického divadla v Praze; 1949 – 51 ředitel Divadla Jiřího Wolkra, 1952 – 53 herec a režisér Divadla J. K. Tyla v Plzni; 1953 – 54 a 1970 – 76 dramaturg činohry Národního divadla v Praze autor: divadelních her o poválečné vesnici Mordová rokle (tematika okupace), Jarní hromobití (združstevňování vesnice), Vysoké letní nebe , komedií z pracovního prostředí Nositelé řádu Vojtěch Cach * , † český novinář, prozaik a dramatik Duchcovský viadukt Vašek Káňa vl. jm. Stanislav Řáda, * , † český novinář, prozaik, dramatik část dětství prožil v sirotčinci, cestoval po Rakousku a Jugoslávii - zkušenosti popsal v prózách a reportážích autor konvenčních komedií z dělnického prostředí Parta brusiče Karhana, Rychlé frézy- převádění intelektuálů do výroby

Drama 60. let Josef Topol * český dramatik a překladatel; signatář Charty 77; spolupracoval režisérem O. Krejčou v Národním divadle v Praze a v Divadle Za branou (1967 – 72 dramaturg), otec Jáchyma a Filipa Topola ve svých hrách vyjadřuje skepsi a kritičnost vůči mravní devastaci společnosti Konec masopustu - hledání jistot na venkově × svět civilizace; metaforické drama s poetickými prvky, Kočka na kolejích, Slavík k večeři, Sbohem, Sokrate, Hlasy ptáků, monodrama Stěhování duší hry o současných mladých lidech – Jejich den (střet životních koncepcí: ideály (umělecká dráha) × výhodné a výnosné zaměstnání překládal hry A. P. Čechova a W. Shakespeara básník a dramatik ze skupiny Tvář

František Hrubín: Srpnová neděle, Křišťálová noc - kritika maloměšťáctví
Kráska a zvíře Vítězslav Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou - varování před atomovou bombou Pavel Kohout: Taková láska – soudní proces s milenci – vlastní prožitek – muž opouští ženu s dětmi Milan Kundera : Majitelé klíčů – válečné drama – rozhodování hl. hrdiny (klíče skutečné i symbolické – osud druhých) Jan Drda: Dalskabáty, hříšná ves, aneb zapomenutý čert – pohádková komedie Jiří Šotola – od 60. let píše dramata, hl. historická: Padalo listí, padala jablíčka – pád R.- U., Cesta Karla IV. Do Francie a zpět – historická, evropská kooperace

Jiří Hubač – 1929, dramatik a autor televizních seriálů – Modrý pavilon, Dobrá voda, Sanitka – lékařské prostředí Dům na nebesích (v roce 1993 byla zfilmována pod názvem Jedna kočka za druhou). Obraz maloměšťáctví – hl. hrdinka touží po vlastnictví domu Další hrou napsanou přímo pro Jiřinu Bohdalovou byla Generálka (1986), později televizně zpracovaná (Generálka Jeho Veličenstva, 1995). Epizoda ze života Napoleona – jeho konfrontace s obyčejnou ženskou, která ve válce ztratila manžela na chce za něj náhradu V Národním divadle byla uvedena jeho hra Stará dobrá kapela (v TV Nezralé maliny) – ze života starých mužů, bývalých spolužáků

Oldřich Daněk * , † český dramatik, prozaik, scenárista a režisér; 1956 – 72 působil jako scenárista a režisér Filmového studia Barrandov, od 1973 je spisovatelem z povolání jeho dramatická tvorba tematizuje prostřednictvím precizně vystavěných situací mravní odpovědnost člověka vůči společnosti a disharmonii mezi soukromým a společenským aspektem životní praxe, např. hry Umění odejít (1955), Svatba sňatkového podvodníka (1961) od schematičnosti her z 50. let Čtyřicátý osmý, 1956; Pohled do očí, 1960 směřoval ke komplexnějšímu zobrazení skutečnosti, nově se věnuje historické látce Dva na koni, jeden na oslu, 1970; Hvězda jménem Praha, 1973 historické náměty jeho drama epizují, autor však zároveň posílil filozofický rozměr a básnické podobenství textu Válka vypukne po přestávce, 1976; Vévodkyně valdštejnských vojsk, 1980; Zpráva o chirurgii města N., 1981; Vy jste Jan, 1988 z rozsáhlé scénáristické tvorby: Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1970, zfilmováno1967), televizní scénáře (spolu s J. Otčenáškem) Byl jednou jeden dům (1976) a Dnes v jednom domě (1979) do beletrie vstoupil románem o mládí Jana Lucemburského Král utíká z boje (1967), který se stal součástí volné trilogie Král bez přílby o Václavu II., 1971; Vražda v Olomouci o Václavu III., 1972 znalost herecké profese se odrazila v novele Únosce (1969) pokusem o románovou etudu ze současnosti je knížka Žhářky a požárnice (1980) poslední vydanou knihou je povídkový soubor Hříčky o královnách (1995)

Václav Havel * 5. 10. 1936 - 2011 Hlavní díla:
český politik a dramatik; při zaměstnání vystudoval střední školu a v 60. letech obor dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění; 1965 člen a 1968 – 69 předseda redakční rady časopisu Tvář; 1961 – 68 dramaturg Divadla Na zábradlí; v roce 1967 v projevu na IV. sjezdu svazu spisovatelů kritizoval diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod komunistickým režimem předseda Kruhu nezávislých spisovatelů; po roce 1968 byl donucen odejít z divadla; určitý čas pracoval jako dělník, současně se věnoval autorské tvorbě a občanským aktivitám; přispíval do samizdatových edic a do Lidových novin a dalších periodik; spoluzakladatel a jeden z prvních signatářů a mluvčích Charty 77; v 70. a 80. letech několikrát vězněn, naposled v roce 1989 za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu; v létě 1989 iniciátor petice Několik vět; v listopadu 1989 vedoucí osobnost opozice, která jednala s představiteli komunistického režimu; spoluzakladatel Občanského fóra; po abdikaci G. Husáka byl zvolen prezidentem ČSSR, opakovaně v červenci 1990 ČSFR; rezignoval v červenci 1992 v souvislosti s rozpadem státu; v únoru 1993 zvolen prezidentem České republiky; má velkou autoritu mezi spoluobčany i autoritu mezinárodní; nositel řady mezinárodních ocenění Hlavní díla: hry Zahradní slavnost, Vyrozumění, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Horský hotel, Protest, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, Audience, Odcházení eseje Slovo o slovu, Moc bezmocných, O lidskou identitu, Do různých stran, Letní přemítání korespondence z vězení Dopisy Olze

Zahradní slavnost – banální životní situace v detailech; obraz života a světa jako nedohraná šachová partie (metafora); postavy hry (Hugo Pludek) jsou figurkami na šachovnici mocenských zájmů; odhalení intelektuální degradace a citového odlidštění, kariérismus,přizpůsobivost; důmyslná jazyková výstavba – nesmysly o nesmyslech, stupidní fráze, mechanické opakování modelů sdělení - jazyk plní funkci nedorozumění - Hugo se vydává do světa, když se vrátí, nepozná ho ani vlastní otec - končí hru tím, že sám sobě dává mat Vyrozumění – proti komunistické byrokracii, Ztížená možnost dorozumění – neschopnost člověka uskutečnit záměr, rozhodnout se; další hry nesměly být provozovány: jednoaktovky s postavou intelektuála Vaňka Audience (spisovatel Vaněk, disident pracující v pivovaře, vede dialog s nadřízeným sládkem; intelektuální kultivovanost × pseudolidová bodrost; závěr – návrat k výchozí situaci, nesmyslný bludný kruh = stereotyp života bez smyslu), Vernisáž – manželský pár, který předvádí svůj „úžasný“ život – fráze, opakování, monotónnost Protest; hra Largo desolato – strach člověka před pronásledováním a vydíráním tajnou policií; péče přátel, ale omezování jeho individuality Odcházení – konec jednoho politika

Zahradní slavnost PRVNÍ DĚJSTVÍ
Byt u Pludků. Jsou tu Pludek, Pludková, Petr a Hugo. Hugo hraje šach - ovšem sám se sebou: vždycky táhne, přejde na druhou stranu, zamyslí se, opět táhne. PLUDEK (k Hugovi) Milý synu! (K Pludkové) Mám? PLUDKOVÁ kolik je hodin? PLUDEK Dvanáct. PLUDKOVÁ Už? Musíš! PLUDEK Milý synu! HUGO (táhne) Šach! (Přejde) PLUDEK Tak co, hraješ, hraješ? HUGO Ano, tati. PLUDEK A jak ti to jde? HUGO Ale špatně, tati, špatně. PLUDKOVÁ Petře, nešel bys na pár minut do sklepa? (Petr odchází) Každou chvilku přijde Kalabis, to by tak ještě scházelo, aby se tady potkal s Petrem! Všichni o Petrovi říkají, že vypadá jako buržoazní intelektuál - a nemáš přece zapotřebí, abys kvůli němu přišel do maléru! PLUDEK Máš recht, Božka! Jsem přece, sakra, synem chudého rolníka ze šesti dětí! Mám pět chudých prastrýců! PLUDKOVÁ Petr je černá ovce v rodině! PLUDEK Černý Petr! (K Hugovi) Milý synu! Jádrem národa jsou střední vrstvy. A proč? Ani klekánice nenosí semenec na půdu sama! Jaroš chtěl být zlatníkem a byl. Brzy ukončíš školu. Zeptal ses už sám sebe? HUGO Ne, tati. PLUDEK Slyšíš to, Boženo? PLUDKOVÁ Oldo, klid! Nezvonil někdo? PLUDEK Ne. PLUDKOVÁ Poslyš, Oldřichu - (Hugo táhne a přejde) Tak co, jak ti to jde? HUGO Dobře, mami. PLUDEK Co je?

PLUDKOVÁ Kolik je hodin. PLUDEK Jedna
PLUDKOVÁ Kolik je hodin? PLUDEK Jedna. PLUDKOVÁ Už by tady měl být - PLUDEK Asi se trochu zdržel. PLUDKOVÁ Jak to, zdržel? PLUDEK Třeba někoho potkal a zapovídal se - PLUDKOVÁ Ale koho? PLUDEK Přítele z vojny - PLUDKOVÁ Říkal jsi přece, že na vojně nebyl! PLUDEK Tak vidíš! Určitě přijde! Mám? PLUDKOVÁ Jen aby! Musíš! PLUDEK Milý synu! Jádrem národa jsou střední vrstvy. A proč? Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel! Jaroš vždycky říkal - život, to je nepopsaná kniha. Ty opravdu nevíš, co do ní napíšeš? HUGO Ne, tati. PLUDEK Slyšíš to, Boženo? PLUDKOVÁ Oldo, klid! Nezvonil někdo? (Přichází Petr) PLUDEK Ne. (K Hugovi) Milý synu! (K Pludkové) Mám? PLUDKOVÁ Kolik je hodin? PLUDEK Dvě. PLUDKOVÁ Už? Musíš! PLUDEK Milý synu! HUGO (táhne) Šach! (Přejde) PLUDEK Tak co, hraješ, hraješ? HUGO Ano, tati. PLUDEK A jak ti to jde? HUGO Ale špatně, tati, špatně. PLUDKOVÁ Petře, nešel bys na pár minut na půdu? (Petr odchází)

Vratislav Blažek (1925 – 1973), působil v Divadle satiry, emigroval
Milan Uhde (1936) televizní a rozhlasová hra Dílo: Král – Vávra - politická satira, variace na téma Krále Lávry ukazuje strojový svět odcizený , kde trio vládců řídí zemskou poloosu Velice tiché Ave – pův. rozhlasová hra, po návratu z pohřbu, fiktivní rozhovor spisovatele s pohřbenou matkou - obraz společnosti, kritika maloměšťáctví Zvěstování aneb Bedřichu, ty jsi anděl – parodický obraz revolucionářů Marxe a Engelse Balada pro banditu - inspirace Nikolou Šuhajem, muzikál pro divadlo Husa na provázku Děvka z města Théby– původní divadelní hra, satirická variace na antické téma Antigony. Pán plamínků – rozhlasová hra ze života disidentů Vratislav Blažek (1925 – 1973), působil v Divadle satiry, emigroval Třetí přání – moderní pohádka Starci na chmelu - muzikál

Rozkvět divadel malých forem (od r. 1955), zvl. v Praze:
(experimentální divadla malá, často i netradiční formy, hudba, tanec…) Reduta – text–appealy J. Suchého a Ivana Vyskočila * český dramatik, prozaik a herec, od 1990 vedoucí katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU; vystudoval herectví a psychologii; v 50. a v 60. letech patřil k významným iniciátorům hnutí malých divadel; působil v pražské Redutě, podílel se na založení Divadla Na zábradlí (1958 – 62 umělecký vedoucí), 1963 založil autorské divadlo s názvem Nedivadlo (mj. s L. Suchařípou), v jehož rámci uváděl své literárně divadelní pořady čtených textů, tzv. text-appealy Ivan Vyskočil (1929) divadelní hry Kdyby tisíc klarinetů, 1964, prem.v divadle Na zábradlí – s J. Suchým, Faust, Markétka, služka a já, prem. 1959, Autostop, prem – s V. Havlem, Křtiny v Hbřbvích, prem. 1965, Haprdáns, prem. 1980, Cesta do Úbic, prem. 1985 Typické znaky: spolupráce s divákem, snaha uplatnit poznatky z psychologie, pedagogiky, filozofie, improvizace, hravost, osobité nonsensové prózy Vždyť přece létat je snadné, 1963, Malý Alenáš, 1990, (1976)

Divadlo Na zábradlí – činohra i pantomima (Ladislav Fialka), Ivan Vyskočil Semafor (Sedm malých forem) – r – hudebně zábavné divadlo autorské dvojice Jiří Suchý (1931)– Jiří Šlitr ( Ferdinad Havlík (Kytice) Hry: Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Zuzana není pro nikoho doma, Jonáš a tingl – tangl aj., s J. Molavcovou navazuje hl. na hry o dr. Jonášovi od 60. let Jiří Grossmann a Miroslav Šimek: komponované pořady Návštěvní dny, Josef Dvořák, J. Krampol pražský revuální soubor Rokoko - začínali v něm např. Vondráčková, Neckář, Kubišová satirické divadlo Večerní Brno , brněnský soubor Husa na provázku, ústecké divadlo Ypsilonka dvojice: Jan Vodňanský a Petr Skoumal – póza idiota, absurdita, metoda koláže, až stupidní texty (Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde)

Divadlo Járy Cimrmana u zrodu Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, 1967 ve vinárně U Pavouka část: pseudovědecká přednáška (parodie) část: ilustrační drama, záměrně ochotnicky zahrané literární fikce, parodie, anglický humor, ženské role hrají muži Hry: Vyšetřování ztráty třídní knihy, Akt, Němý Bobeš, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Hospoda na mýtince, Švestka Filmy: Jára Cimrman ležící, spící, Posel z Liptákova, Marečku, podejte mi pero Alfréd Radok ( )- významný reřisér (ND, Divadlo satiry), do her zasahoval, kvůli účinku na diváka, také natáčel filmy, spoluvytvořil Laternu magiku – spojení filmu a živého herce

Literární časopisy Literární noviny: 60. léta opoziční, zakázány – obnoveny, u zrodu Vaculík Tvář ( ) – kolem ní mladí spisovatelé, nástupcem Sešity ( )-platforma Charty 77 Host do domu ( ) – sdružoval moravské autory: Skácel, Mikulášek, Jaromír Tomeček, Jan Trefulka, Uhde Kritický měsíčník – založil a řídil V. Černý – sledoval mladé autory Host – současný – názory, recenze, informace o lit. událostech i fotografie

Literární kritika Po válce hodně lit.i filozofických směrů a literárních postupů (např. existencialismus, strukturalismus, postmodernismus) Rozvoj v 60. letech: Tvář, Plamen, Host do domu, Literární noviny, Kritický měsíčník, Sešity – lit. časopisy Milan Jungmann, Jiří Opelík, Miloš Pohorský, Štěpán Vlašín, Hana Hrzalová, Vladimír Dostál, Květoslav Chvatík, Aleš Haman strukturalisté – Felix Vodička, marxisté – Ladislav Štoll, Zd. Nejedlý Významná díla: Slovník českých spisovatelů (samizdatový)- Jiří Brabec

Próza a drama po druhé světové válce

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Próza a drama po druhé světové válce"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

Próza a drama po druhé světové válce

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Próza a drama po druhé světové válce"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář