ZÁKLADY TEORIE PŘÍSTROJOVÉHO POTÁPĚNÍ-4. část Přednášející:

ZÁKLADY TEORIE PŘÍSTROJOVÉHO POTÁPĚNÍ-4. část Přednášející:
Ing. Miroslav Janíček © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÉ LAHVE Potápěčská láhev je jednou z hlavních součástí vybavení potápěče, protože je v ní zásoba vzduchu pro dýchání pod vodou. Aby potápěč pod vodou vydržel co nejdéle, potřebuje zásobu vzduchu co největší. Vzduch je proto v potápěčské lahvi stlačen na vysoký tlak. Lahve se vyrábějí buď ocelové nebo ze slitin hliníku a jsou dodávány v různých velikostech a pro různé plnicí tlaky. Ocelové lahve jsou vyráběny se dnem půlkulového tvaru. Jsou proto vybaveny pryžovou nebo umělohmotnou botkou, aby mohly stát ve svislé poloze. Technologie výroby lahví z hliníkových slitin umožňuje vyrobit rovné dno a tyto lahve proto botku nepotřebují. Pro snadnější přenášení lahve je na hrdle namontováno držadlo a pro snížení opotřebení nátěru povrchu bývá láhev opatřena textilní ochrannou síťkou. V hrdle lahve je namontován ventil pro uzavírání zásoby vzduchu. Ventil může být vybaven buď jedním nebo dvěma vývody pro připojení plicní automatiky. Vývod ventilu pro připojení plicní automatiky je opatřen buď vnitřním závitem G 5/8" (připojení DlN). nebo tzv. mezinárodním připojením pomocí třmenu (připojení INT). Některé typy ventilů jsou konstruovány univerzálně pro připojení oběma uvedenými systémy jednoduchou úpravou pomocí šroubovací vložky. K utěsnění připojení dýchací automatiky na ventilu se v současné době používá výhradně pryžových "O" kroužků. Takovýto druh spojení stačí jen lehce dotáhnout rukou a po otevření ventilu a přivedení tlakového vzduchu je kroužek tlakem přitlačován na stěny těsněného prostoru. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

Tím je zaručena těsnost spojení samočinně
Tím je zaručena těsnost spojení samočinně. Spojení pomocí “O" kroužků nesmíme rozebírat pod tlakem, protože přítlak stlačeného vzduchu na "O" kroužek je tak velký, že k povolení spoje by musela být použita mimořádná sila a došlo by k porušení některých součástí. Na každé potápěčské lahvi jsou na přechodu hrdla do válcové části vyraženy základní technické údaje. důležité pro její provoz a kontrolu. Značení se může poněkud lišit podle země původu lahve, ale mělo by obsahovat alespoň značku výrobce, výrobní číslo, název plynu pro který je láhev určena, zkušební a plnicí tlak, vnitřní objem, hmotnost lahve, značku zkušebního orgánu a datum poslední zkoušky. Protože potápěčské lahve jsou plněny vzduchem na vysoký tlak, zpravidla na 20 MPa (některé lahve jsou vyráběny na plnicí tlak 23 MPa nebo 30 MPa), podléhají pravidelné předepsané hydrostatické tlakové zkoušce V naší zemi je zkouška tlakové lahve předepsána každých pět let. V jiných zemích se tato doba může lišit. Tlaková zkouška se provádí testovacím tlakem, který je 1,5 násobkem plnicího tlaku, nebo obráceně, plnicí tlak je 2/3 testovacího tlaku. Některé státy doporučují provádět jednou za rok vizuální kontrolu stavu vnitřku lahve a hrdla pro našroubování ventilu. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

KOMPENZÁTORY VZTLAKU Tato zařízení slouží především ke správnému vyvážení potápěče v každém okamžiku ponoru. Používají se pro ně různé názvy jako potápěčská vesta, vyvažovací vesta, kompenzátor vztlaku nebo žaket. Součástí vesty je nafukovací vak, který je nafukován pomocí hadice připojené na středotlaký vývod plicní automatiky. K lahvi se vesta připojuje napouštěcí hadicí. Tato hadice nazývaná inflátor je jednou z nejdůležitějších součástí vyvažovací vesty. Je opatřena ventily, kterými je možno napouštět nebo vypouštět nafukovací vak vesty. Po připojení inflátoru k plicní automatice a povolení ventilu lahve přezkoušíme funkci napouštění a vypouštění a nafoukneme vak vesty. Vak vesty je možno v případě potřeby pomocí inflátoru nafukovat i ústy, což ji umožňuje použít na hladině jako záchranou vestu, když došla zásoba vzduchu v lahvi. Láhev je k vyvažovací vestě připevněna jedním nebo dvěma popruhy. Důležitě je přitom správně a důkladně upevnění popruhů na lahvi, aby nedocházelo k posunování popruhů na lahvi případně k vyvlečení lahve z popruhů během potápění. Součástí vesty jsou také nosné a upínací popruhy pro uchycení na ramennou. Všechny ovládací prvky vyvažovací vesty by měly být umístěny tak, aby byly snadno dosažitelné a ovladatelné.Vyvažovací vesty jsou opatřeny pojišťovacím přetlakovým ventilem, který zabraňuje roztržení vaku při neopatrném nafukování. Ventil je nastaven tak, aby se otvíral při přetlaku asi 0,3 MPa vůči okolnímu tlaku. Některé vesty bývají opatřeny malou záložní lahví se stlačeným vzduchem, která umožňuje v případě nouze nafouknutí vesty nezávisle na potápěčské lahvi. Někdy bývá potápěčská vesta vybavena kapsami pro olověnou zátěž. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

Potom nemusíme používat zátěžový opasek
Potom nemusíme používat zátěžový opasek. Zátěžové kapsy musí být provedeny takovým způsobem, aby bylo možné v případě potřeby zátěž odhodit jednoduchým pohybem jedné ruky. Vesty s integrovanou zátěží bývají zpravidla pohodlné, je však třeba si uvědomit, že v tomto případě je v jednom celku spojeno několik součástí potápěčského vybavení, jako vzduchová láhev s dýchací automatikou, potápěčská vesta a k tomu olověná zátěž. Tento komplet je potom značně těžký a manipulace s ním je obtížná. Při otvírání vypouštěcího ventilu inflátoru během potápění se do vaku vesty dostane voda. Po ukončení potápění je proto potřeba vodu v rámci ošetření z vesty odstranit. Po sundání vesty z lahve ji nafoukneme ústy a obrátíme spodkem nahoru. Držíme vypouštěcí ventil inflátoru níž, než je vak vesty, stiskneme vypouštěcí ventil a necháme vodu vytéct. Potom opláchneme celý kompenzátor sladkou vodou. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

ZÁTĚŽOVÝ SYSTÉM Zátěžový systém slouží k vyvážení kladného vztlaku (nadlehčování) výstroje, především neoprenového obleku. Protože se vztlak u neoprenového obleku vlivem stlačitelnosti bublinek plynu v materiálu neoprenu se zvyšováním hloubky snižuje, a naopak se snižováním hloubky zvyšuje, je možno se olověnou zátěží vyvážit vždy jen pro jednu jedinou hloubku. V každé větší hloubce budeme těžší a v každé menší hloubce naopak lehčí. Pro vyvážení se zpravidla používáme zátěžový opasek. Sestává z textilního popruhu, většinou polyamidového, opatřeného rychlorozpínací přezkou. Na popruh se upevňují olověné zátěže, které mohou být bud' jednoduché navlékací nebo dělené. Někdy se používají opasky s kapsami pro zasunutí zátěže nebo se jako zátěž používají olověné broky zašité do textilních kapes. Celková hmotnost zátěže se pohybuje podle druhu výstroje, zejména izolačního obleku, a fyzické konstituce potápěče obvykle od 3 kg do 10 kg. Při použití neoprenového obleku z materiálu větší tloušťky i více. Přezka na opasku má být rozepínatelná jediným jednoduchým pohybem ruky, aby bylo možno opasek v tísňové situaci snadno odhodit. Přitom musí být přezka spolehlivá a pevná, aby nedošlo k jejímu samovolnému uvolnění. Při potřebě použít k vyvážení větší váhu zátěže může být použití samotného pásku nepohodlné. Proto se používají postroje s ramenními popruhy, které zabraňují posunování opasku se zátěží směrem na bedra. Protože takový opasek není možno v případě potřeby odhodit, musí být kapsy pro zátěž provedeny takovým způsobem, aby se jednoduchým pohybem jedné ruky kapsy otevřely a zátěž se uvolnila. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

V současné době se začíná zátěž pro vyvážení umisťovat přímo do vyvažovací vesty, kde je vložena do kapes speciálně pro to určených. I zde musí být vhodnou úpravou kapes zajištěno, aby bylo možno zátěž jednoduchým způsobem odhodit. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÉ OBLEKY Ochranný oblek slouží především k ochraně potápěče před chladem. V našich klimatických podmínkách je nutný při potápění s přístrojem a je vhodný i při potápění na nádech v letních měsících. Další funkcí ochranného obleku je poskytnout ochranu proti nebezpečným mořským živočichům a případnému poranění o ostrá skaliska. Vzhledem k podmínkám, ve kterých se potápěč potápí, se obleky liší svým provedením a tloušťkou materiálu. Mokrý neoprenový oblek Mokrý oblek je nejčastěji používaným ochranným oblekem, který se používá jak pro potápění na nádech, tak pro přístrojové potápění. Je zhotoven z neoprenové pryže, což je napěněná pryž s uzavřenými, navzájem nepropojenými bublinkami plynu. Uzavřené bublinky plynu působí jako hlavní izolační faktor, protože tepelná vodivost plynu v bublinkách je podstatně nižší než samotně pryže.Tepelně izolační vlastnosti takového materiálu jsou dány jednak tím, že průchodu tepla je kladen odpor mnohonásobně opakovaným přestupem tepla z tuhé látky do plynových bublinek a naopak, dále špatnou tepelnou vodivostí plynu v uzavřených bublinkách, a také tím, že vedení tepla samotnou pryží je ztíženo prodloužením dráhy při obcházení bublinek.Protože plyn v bublinkách je lehčí než voda, je střední hustota neoprenového materiálu menší než hustota vody, a proto neoprenový oblek potápěče ve vodě nadlehčuje. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

Aby se potápěč mohl potopit, musí se zatížit olověnou zátěží odpovídající kladné vztlakové sne použitého neoprenového obleku na hladině.Materiál neoprenových obleků se vyrábí od tloušťky 2 mm pro použití v teplé vodě až do tloušťky 7 mm pro obleky do chladné vody. Kvalitní materiál má být měkký, pružný, pevný a vysoce průtažný. Pro zvýšení pevnosti materiálu a odolnosti proti opotřebení, a také pro usnadnění oblékání, je neoprenový materiál potažen jednostranně nebo oboustranně polyamidovým úpletem. Materiál obleku je ve švech spojován lepením a textilní vložka je sešita. Mokrý izolační oblek není vodotěsný, má však přiléhat na tělo tak, aby nedocházelo k cirkulaci vody, která pod oblek pronikne. Voda, která pod oblek vnikne, se zahřeje na tělesnou teplotu a nedochází-Ii k její cirkulaci, nepodílí se dále významnějším způsoben na odvodu tepla z těla. Přliš těsný oblek však omezuje krevní oběh, dýchání a pohyblivost potápěče. Je-Ii naopak oblek na těle příliš volný, voda pod ním může volně proudit a studená voda vyplavuje už ohřátou vodu a dále odvádí teplo z těla. Proto je vhodně zhotovení obleku na míru. Mokrě obleky se provádějí vcelku jako kombinézy nebo zpravidla vícedílně, kdy jsou zvlášť kalhoty a blůza, nebo kombinéza bez kapuce a blůza s kapucí bez rukávů. Z hlediska tepelně izolačních vlastností je výhodný střih kalhot s ramínky a zapínáním až ke krku, případně jako kombinéza, přes kterou se obléká blůza, nejlépe vcelku s kapucí. Takový oblek poskytuje na trupu potápěče v oblasti tělesného jádra, které je potřeba uchovat v co největším teple, dvojitou izolační vrstvu a přitom neomezuje pohyblivost končetin. Někdy je blůza provedena s nohavicemi sahajícími těsně nad kolena.Nohavice zajišťují zvýšenou ochranu tělesného jádra v oblasti rozkroku. Zde vyúsťují z břišní dutiny do podkoží na stehnech velké žily a tepny zásobující krví dolní končetiny, u kterých může docházek ke značným ztrátám tepla z krevního řečiště. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

Při sestupu do hloubky se izolační schopnost neoprenového obleku zhoršuje. Je to dáno zmenšováním bublinek plynu uzavřených v pryži, a tím tloušťky materiálu vlivem tlaku narůstajícího s hloubkou. Se zmenšováním tloušťky se rovněž snižuje vztlak obleku, který je nutno kompenzovat pomocí vyvažovací vesty. Doplňkem mokrého obleku je samostatná kapuce k blůze, která jí není opatřená. Dále ponožky na ochranu nohou proti chladu. Ty mohou být opatřeny vyztužením podrážky na ochranu proti opotřebení při chůzi. K takovým ponožkám nebo botám je vhodnější používat ploutve s upínacím páskem, které umožní snadnější oblečení ploutve a dovolí utažení pásky ploutve tak, aby nedocházelo při plavání k uvolňování ploutve z nohy. Na ochranu rukou se používají rukavice buď pětiprsté, nebo tříprsté se společným prstem pro prostředník, prsteník a malíček. Rukavice mají dobře chránit proti chladu, mají ale být rovněž dostatečně měkké, aby v rukou byl dobrý cit pro manipulaci s výstrojí. Polosuchý neoprenový oblek Je to v principu mokrý neoprenový oblek, který je vyroben tak, aby se pod něj na tělo potápěče dostávalo pokud možno co nejméně vody. Především manžety na nohavicích a rukávech jsou vyrobeny z neoprenu o menší tloušťce, který není na straně přiléhající na tělo opatřen textilním potahem. Má hladkou povrchovou úpravu, aby dobře přiléhal na tělo. Někdy bývají manžety pro snadnější oblékání opatřeny zipy. Tyto úpravy samozřejmě zvyšují cenu obleků za cenu mírného snížení průniku vody pod oblek. OCHRANNÉ OBLEKY SUCHÉ Suchý oblek odstraňuje nevýhody mokrých obleků, především proniknutí vody přímo na tělo. To je zvláště ve studených vodách nepříjemné. Pro zvýšení komfortu při © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

pobytu ve vodním prostředí jsou suché obleky konstruovány tak, aby při normální funkci obleku nedocházelo ke vnikání vody pod oblek na tělo potápěče. To je zajištěno několika způsoby. Oblek je proveden jako vodotěsná kombinéza vcelku i s botami a pro oblékání je opatřen vodotěsným zipem umístěným zpravidla buď na zádech nebo vpředu vedeným od levého ucha až po horní část pravého stehna. Na rukávech a kolem krku je utěsnění provedeno pomocí přiléhavých pružných pryžových manžet. Protože suchý oblek, aby zajistil svoji funkčnost, nemusí být těsně přiléhavý na tělo, může být volnější pro zlepšení pohyblivosti potápěče a usnadnění oblékání. Suchý neoprenový oblek Vyrábí se ze stejného materiálu jako mokré obleky, zpravidla z neoprenu oboustranně potaženého polyamidovým úpletem. Obleky jsou vybaveny napouštěcím ventilem připojeným hadicí na nízkotlaký vývod automatiky a vypouštěcím ventilem umístěným buď na prsou, nebo levém rameni nebo na temeni hlavy. Pod oblek se může používat spodní prádlo ke zvýšení tepelně izolačních schopností. Kapuce a rukavice jsou zpravidla mokrého typu. Neoprenový materiál tohoto obleku zajišťuje jak ochranu proti pronikání vody na tělo, tak i tepelnou izolaci. Nevýhodou však jsou vlastnosti neoprenového materiálu. To je jeho nadlehčování, které je nutno kompenzovat olověnou zátěží a zmenšování jeho tloušťky s hloubkou, ale taky malá odolnost tohoto materiálu proti proražení nebo propíchnutí. U mokrého neoprenového obleku takové poškození vůbec nepostřehnete, ale u suchého neoprenového obleku sebemenší poškození způsobí vniknutí vody pod oblek. Obleky jsou opatřeny přívodem středotlakého vzduchu z prvního stupně plicní automatiky, ovládaného tlačítkovým napouštěcím ventilem a pro odpouštění vypouštěcím ventilem. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

Suchý membránový oblek
Teto oblek byl historicky prvním oblekem používaným při potápění V současnosti se tyto obleky používají převážně při pracovním potápění pro svoji větší odolnost proti povrchovému poškození nebo protržení. Suchý membránový oblek je zhotoven z pogumované nebo umělou hmotou potažené tkaniny, která je dostatečně pevná. Její tepelně izolační vlastnosti jsou však velmi nízké. Oblek je obvykle těsněn pružnými pryžovými manžetami na zápěstí a obličeji, případně manžetou. na krku.Tepelnou izolaci u tohoto obleku zajišťuje jedna nebo více vrstev teplého prádla, které se pod oblek obléká. Prádlo je vyráběno z vlny, bavlny, případně ze syntetických speciálně upravených materiálů. Pro nejnáročnější pracovní podmínky se vyrábí speciální vyhřívané prádlo. Obleky jsou rovněž opatřeny přívodem středotlakého vzduchu z prvního stupně plicní automatiky, ovládaného tlačítkovým napouštěcím ventilem a pro odpouštění vypouštěcím ventilem. Ventily umožňují udržovat objem na stálé hodnotě nezávisle na hloubce, popřípadě objem a vztlak v určitých mezích řídit. I když u membránových obleků nedochází k jejich stlačování s narůstající hloubkou, musí si potápěč vzít poměrně velkou zátěž. Tou kompenzuje kladný vztlak tepelně -izolačního podvleku, který uzavírá mezi vláky značný objem vzduchu. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÉ NOŽE Potápěčský nůž je důležitou součástí potápěčské výstroje. Má velký význam pro bezpečnost potápěče. Umožní mu se uvolnit z různých provazů, rybářských šňůr, sítí a pod., do kterých se při sestupu může zaplést. Bývá zhotoven zpravidla z kvalitní nerezavějící oceli. Některé kvalitnější nože bývají vyrobeny z titanu, který je lehký, poměrně pevný a nekoroduje. Čepel bývá opatřena hladkým ostřím a z jedné strany může mít pilové zuby nebo jiné úpravy pro přeřezávání šňůr. Rukojeť je zpravidla z plastické hmoty, vhodně tvarovaná, aby se nůž dobře držel. Někdy je zakončena kovovým koncem, který slouží jako kladívko. Používáme-Ii nůž jen jako bezpečnostní součást výstroje, je obvykle vhodnější menší a jednodušší typ. Pro použití jako pracovní nástroj je vhodnější masivní větší nůž. Důležité je, aby byl nůž snadno přístupný v případě potřeby a zároveň bezpečné upevněn v pouzdře, aby nedošlo k jeho ztrátě během ponoru. Proto bývají nože uloženy v pouzdře opatřeném snadno ovladatelnou pojistkou. Nůž s pouzdrem se pomocí řemínků upevňuje na lýtko nebo na paži. Někdy bývá upevněn přímo na vyvažovací vestě na snadno přístupném místě. Nože mohou být kombinované s nůžkami na střihání lan. Údržba nože spočívá v jeho pravidelném čištění, v případě potřeby přebroušeni. Je třeba udržovat v čistotě a pořádku i pouzdro nože, upínací řemínky a pojistky. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

HLOUBOMĚRY Je to důležitý přístroj pro průběžné stanovení hloubky, ve které se potápěč nacházÍ. Stanovení okamžité hloubky je nutné pro určení správného režimu potápění (bezdekompresního limitu nebo správné hloubky dekompresní zastávky) a plánování spotřeby vzduchu. Hloubkoměry pracují na principu měření okolního tlaku. Podle principu tlakoměrného mechanismu známe několik druhů hloubkoměrů. Hloubkoměry kapilární Jsou to nejjednodušší druhy hloubkoměrů. Využívají princip stlačování vzduchové bubliny v průhledné kapiláře, na jednom konci uzavřené. Vzduch je stačován s hloubkou podle Boylova zákona a tlak se měří na stupnici v místě, kde se nachází v kapiláře rozhraní vzduchu v bublině a vody. Stupnice je však nelineární a údaje hloubky nejsou dostatečně přesné, zvlášť ve větších hloubkách. Hloubkoměry s Bourdonovou trubicí Využívají princip deformace pružné kovové trubice, stočené do tvaru písmene „C“, na jednom konci upevněné. Ta se v závislosti na tlaku působícím v trubici napřimuje a ohyb druhého volného konce je přenášen ozubeným mechanismem na ručičku ukazující na stupnici hloubku. U hloubkoměrů s otevřenou Bourdonovou trubicí je voda přiváděna otevřeným koncem přímo do trubice. Přímý kontakt vody s vnitřkem trubice způsobuje její korozi a znečišťovánÍ. Tuto nevýhodu odstraňuje provedení hloubkoměru © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

s uzavřenou trubicí. Uvnitř trubice je olej a její otevřený konec je od vodního prostředí oddělen pružnou membránou, která umožňuje přenos tlaku okolního prostředí na tekutinu v trubici, a tím i její deformaci. Hloubkoměry membránové U těchto hloubkoměrů tlak vody působí na membránu umístěnou v tuhém pouzdře hloubkoměru. Její průhyb se přenáší mechanicky na otáčení ručičky, která ukazuje dosaženou hloubku. Hloubkoměry digitální Digitální hloubkoměry elektronicky převádějí tlak na číselný údaj. Elektronické hloubkoměry poskytují údaje o momentální i o největší dosažené hloubce a zpravidla i údaj o době strávené pod vodou. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

TLAKOMĚRY Tlakoměr je nezbytnou součásti výstroje potápěče. Ukazuje stav zásoby vzduchu během celé doby ponoru. Potápěč jej musí pravidelně sledovat, aby měl neustále přehled o zásobě vzduchu a podle toho mohl řídit postup potápění. Tlakoměr je pomocí vysokotlaké hadice připojen k vysokotlakému vývodu prvního stupně dýchací automatiky. Tento vývod bývá označen HP (high pressure). Aby při poruše těsnosti manometru nebo hadice nedošlo k rychlému úniku vzduchu z lahve, je šroubení, kterým se hadice napojuje na automatiku, opatřeno otvorem, který má velice malý průměr.Někdy se může zdát, jako by tam žádný otvor nebyl. Malý průměr otvoru zajistí, že únik vzduchu bude tak pomalý, aby měl potápěč dostatek času pro bezpečné vystoupení na hladinu. Tlakoměr bývá upevněn bud' samostatně, nebo v konzole společně s hloubkoměrem, případně kompasem a teploměrem. Někdy bývá měření tlaku zajišťováno přímo pomocí potápěčského počítače. V tom případě se klasický tlakoměr doporučuje používat jako záložní měření zásoby vzduchu pro případ, že by došlo k závadě počítače. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÉ HODINKY Při potápění je důležité měření času pobytu pod vodou. K tomu se používají hodinky, a to buď analogové s ručičkami, nebo digitální. Musí být spolehlivé a především vodotěsné. Vodotěsnost na hodinkách je uváděna hodnotou tlaku nebo hloubky, pro kterou je vodotěsnost zaručena (například water resist 200 m). Pokud je na hodinkách uvedeno například odolné proti vodě, jsou odolné jen proti vniknutí vody za deště, ale ne na potápění! Ručičkové hodinky jsou opatřeny otočným stavěcím kroužkem, kterým si na počátku ponoru nastavíme nulu na kroužku na polohu minutové ručičky, abychom mohli měřit čas ponoru. U digitálních hodinek je nutné na začátku ponoru spustit měření času. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÝ KOMPAS V podmínkách, kde je snížená viditelnost a navigace podle profilu dna a přírodních navigačních bodů je ztížená nebo je znemožněna, je důležitou součástí potápěčské výstroje kompas. Kompas je upevněn na ruce, nebo bývá umístěn v konzole spolu s ostatními přístroji. Kompasy jsou klasické analogové, nebo je v poslední době možno zakoupit taky kompas elektronický (digitální). Některé kompasy mají otočný stavěcí kroužek, který si můžeme nastavit na hodnotu požadovaného směru. Magnetický kompas je ovlivňován železem, proto při použití ocelové lahve je třeba kroužek nastavit až po oblečení kompletního přístroje, aby nedošlo ke zkreslení údajů. Elektronické kompasy mají možnost ukládat údaje o směru do paměti. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÉ SVÍTILNY Používají se především při potápění v noci, v jeskyních a vracích. Můžou být užitečné i ve dne, pokud chceme prohlížet různé dutiny a temná zákoutí, případně vidět dno barevně. Jedna hlavní a druhá záložní pro případ závady. Uzávěr pro žárovku a baterie je těsněn "O" kroužkem. Pro potápěčské svítilny se zpravidla nepoužívají klasické žárovky s wolframovým vláknem. Mají malou životnost, nízkou světelnou účinnost a jejich barevné spektrum je posunuto k červené barvě, a proto je jejich světlo rychle pohlcováno vodou. Dnes se nejběžněji používají halogenové žárovky, jejichž světlo je méně pohlcováno vodou a mají při správně údržbě delší životnost. Pro náročné svícení v delších intervalech se používají výkonné vysokotlaké plněné výbojky - HlD. V současné době se začíná rozšiřovat používání světlo emitujicích diod - LED, které mají asi desetkrát větší životnost než klasické žárovky. Jako zdroje energie se používají klasické monočlánky pro jedno použití, dobíjecí monočlánky, dobíjecí NiCd nebo NiMH akumulátory a pro vyšší výkony olověné akumulátory. Hlavní svítilny bývají různých výkonů o 20, 50 a 100 W vybavené halogenovou žárovkou. Záložní baterky jsou malých rozměrů, ale odpovídajícího výkonu. Někdy bývá na těchto žárovkách také signální zábleskové světlo, které je pro svoji intenzitu mimořádně dobře viditelné. Pro označení polohy potápěče se používá neoslňující chemické světlo, které se umísťuje zpravidla na ventilu lahve, případně na dýchací trubici. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÉ POČÍTAČE Počítače se od sebe navzájem liší rozmanitostí svých funkcí. Všechny by však měly ukazovat alespoň aktuální hloubku, maximální dosaženou hloubku, čas, bezdekompresní limit a případné dekompresní zastávky. Mnoho přístrojů pak nabízí další funkce: - měří tlak vzduchu v lahvi, - ukazuje teplotu vody, - má paměť kde najdeme záznamy o provedených ponorech. Většina počítačů dokáže potápěče upozornit optickým i zvukovým varováním na potenciálně nebezpečné situace příliš rychlý výstup, dosažení bezdekompresního limitu či minimální zásoba vzduchu.Počítač si ukládá do paměti stav nasycených tkání dusíkem a při opakovaných ponorech s touto funkcí počítá. Z toho důvodu je velmi důležité, aby každý potápěč používal svůj vlastní přístroj. V současné době se stávají oblíbenými počítače, u kterých si uživatel může zvolit poměr kyslíku a dusíku ve směsi. Takovéto počítače se dají použít nejenom pro potápění se stlačeným vzduchem, ale i pro potápění se směsí obohacenou kyslíkem. Pokud má počítač funkci digitálního tlakoměru, musí být spojený s prvním stupněm automatiky. To se děje buď pomocí hadice, nebo je spojení bezhadicové pomocí snímače tlaku připojeného na vysokotlaký vývod 1. stupně plicní automatiky. Ten předává hodnoty tlaku dálkově přímo do počítače. Počítače se od sebe navzájem liší rozmanitostí svých funkcí. Potápěčské počítače sledují průběh potápění velice přesně a vypočítávají z něj nutnou dekompresi. Dekompresní tabulky obvykle udávají pro stejnou dobu potápění delší dobu dekomprese než počítač. Důvody spočívají v množství zjednodušení, která souvisí s používáním tabulek. Počítače ukazují v každém okamžiku © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

aktuální potřebný postup při ponoru
aktuální potřebný postup při ponoru. Buď zbývající čas do bezdekompresního limitu, nebo aktuální dekompresní postup.Na displeji počítače se průběžně znázorňují hlavní parametry ponoru jako čas na dně, aktuální hloubka, maximální hloubka do současného času při daném ponoru dosažená, zbývající čas do uplynutí bezdekompresního limitu, nebo aktuální dekompresní postup. Některé počítače zapisují také teplotu, tlak v zásobníku, zbývající čas pod vodou a případné další parametry. Hlavní součástí je mikroprocesor s velkou programovou pamětí. Tlak vody a teplota jsou snímány citlivými senzory opakovaně ve velice krátkých intervalech a slouží pro počítání různých parametrů průběhu ponoru. Tlaková čidla měří tlak s velkou přesností. Proto je průběh výstupu určen rychle a přesně. Vyspělejší počítače zohledňují při výpočtu zvýšenou fyzickou námahu potápěče, vliv podchlazení, nadmořskou výšku a některé počítače i změny tlaku v zásobníku dýchacího media.Fyzickou námahu potápěče během ponoru je možno určovat podle jeho dechových charakteristik. Ty jsou dány jeho spotřebou vzduchu, kterou lze určit ze změny tlaku vzduchu v lahvi, je-Ii znám její objem. Tlak v zásobníku vzduchu musí být měřen s tak vysokou přesností, aby bylo možně měřit jednotlivě nádechy. Rovněž je nutné měření teploty, aby se kompenzovaly změny tlaku v zásobníku vzduchu v závislosti na teplotě vody. Z průběžně měřeného tlaku v zásobníku vzduchu se také počítá a znázorňuje na displeji čas, který potápěči zbývá pro výstup na hladinu i s dostatečnou rezervou. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

POTÁPĚČSKÉ KOMPRESORY
Bez kompresoru nemůžeme naplnit potápěčské láhve. Nejběžnějšími modely jsou několikastupňové kompresory na dýchací vzduch, jejichž nasávací hadice by se měla nacházet na dobře větraném místě. Hadice nasává vzduch přes hrubý filtr. Ten se přes další filtr, jenž filtruje jemné nečistoty jako prach a písek, dostává do prvního stupně. Odtud se sacím ventilem nasává do válce a po stlačeni pístem je veden tlakovým ventilem pod tlakem asi 5 barů přes mezistupňový chladič, odkud pokračuje do druhého stupně. Proces se opakuje, dokud se nedosáhne požadovaného tlaku. Protože se stlačený vzduch silně ohřívá, jsou mezi jednotlivé stupně vřazena chladicí zařízení. Několik odlučovačů vody a oleje zabezpečuje, aby se do potápěčské lahve, která se má naplnit, nedostala vlhkost. Na konci prochází vzduch ještě jednou filtrační patronou z aktivního uhlíku a molekulárního filtru. Tato takzvaná triplex-patrona se stará, aby vzduch byl suchý, pachové a chuťově neutrální. Nastavitelný pojistný ventil hlídá maximální přípustný tlak a při jeho dosahu pootvírá nebo vypíná kompresor. © Ing. Miroslav JANÍČEK 2008

ZÁKLADY TEORIE PŘÍSTROJOVÉHO POTÁPĚNÍ-4. část Přednášející:

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "ZÁKLADY TEORIE PŘÍSTROJOVÉHO POTÁPĚNÍ-4. část Přednášející:"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

ZÁKLADY TEORIE PŘÍSTROJOVÉHO POTÁPĚNÍ-4. část Přednášející:

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "ZÁKLADY TEORIE PŘÍSTROJOVÉHO POTÁPĚNÍ-4. část Přednášející:"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář