Evropské právo – smlouvy I

Prezentace na téma: "Evropské právo – smlouvy I"— Transkript prezentace:

1 Evropské právo – smlouvy I
JUDr. Mgr. Marek Hodulík 2013

2 Maastrichtská smlouva
= Smlouva o Evropské unii, podepsaná v Maastrichtu 7. února 1992, platnost od 1. listopadu 1993 nová entita, tzv. Evropská unie, jež byla společným označením pro celek tvořený členskými státy Společenství – právní základ dává až smlouva lisabonská! Vybudování pilířovité struktury EU – Maastrichtský chrám

3 Maastrichtský chrám unijní agendy jsou vystavěné na supranacionální povaze (přenosu pravomocí z členských států na orgány Unie) spolupráce mezi členskými státy v oblasti zahraniční a bezpečnostní spolupráce a spolupráce v oblasti justice a vnitra jsou budovány jako spolupráce mezivládní.

4 Maastrichtský chrám

5 Evropské občanství Čl. 20/1 SFEU: Čl. 20/1 SFEU:
Zavedla Maastrichtská smlouva (smlouva o EU) SES: čl. 17 – 22 (převzato do SFEU čl ) Čl. 20/1 SFEU: Čl. 20/1 SFEU: Zavádí se občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.

6 Evropské občanství 3 skupiny práv: 1) práva politická:
- aktivní i pasivní volební právo do obecní samosprávy - aktivní i pasivní volební právo do EP (mimo domovský stát) - petiční právo k EP - právo obrátit se na ombudsmana – prošetření činnosti orgánů s výjimkou soudů 2) práva ekonomická: - právo svobodně pobývat a pohybovat se na území členského státu 3) práva diplomatická: - diplomatická a konzulární ochrana – občan na území 3 států, kde jeho stát nemá zastoupení se může o pomoc obrátit na zastupitelský orgán kteréhokoliv státu z EU

7 Aktivní a pasivní právo volit do obecní samosprávy
Každý občan Unie, který bydlí v zemi EU, jejímž není státním příslušníkem, má právo volit a být volen v obecních volbách v zemi svého pobytu za týchž podmínek jako státní příslušníci této země. Právní úprava: čl. 19 SES Směrnice 94/80/ES ze dne 19. prosince 1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky. - - právo platí pouze pro obecní neboli místní volby. Volby vyšší úrovně (do regionálních či státních institucí) řeší každá členská země v rámci své vlastní právní úpravy. Na dané zemi závisí, zda v těchto v případech ponechá volební právo jen vlastním občanům nebo přizná i dalším občanům EU.

8 Aktivní a pasivní právo volit do EP – 1 x za 5 let
Občané Unie žijící mimo zemi svého původu mohou volit buď v zemi původu, nebo v zemi momentálního pobytu pokud jsou splněny všechny podmínky předepsané volebním zákonem dotčené země. Občané mohou využít vždy pouze jednu z uvažovaných možností = nikdo nesmí volit více než jednou a kandidovat v týchž volbách ve více členských státech. Podmínky: občanství EU bydliště v členském státě, kde se hlasuje nebo kde dotčená osoba kandiduje splnění předpisů platných pro státní příslušníky členského státu pobytu, pokud jde o volební právo nebo právo být volen (zásada rovnosti mezi voliči-státními příslušníky státu a jinými voliči EU). Pokud jsou volby v zemi pobytu povinné, jsou voliči EU, kteří jsou zapsáni v seznamu voličů této země, povinni přijít k volbám (Belgie, Lucembursko, Kypr, Řecko, Itálie).

9 Diplomatická a konzulární ochrana
občan na území 3 států, kde jeho stát nemá zastoupení se může o pomoc obrátit na zastupitelský orgán kteréhokoliv státu z EU.

10 Petiční právo k EP Právní základ: čl.227 SFEU Kdo může podat:
může podat každý občan EU, osoba, která má bydliště v jednom z členských států, společnost, organizace nebo sdružení se sídlem v Evropské unii Oblast petice: věci, které spadají do oblasti činnosti Evropské unie ( např. 4 svobody = volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb a vnitřního trhu; otázky životního prostředí; ochrany spotřebitelů; zaměstnanosti a sociální politiky; práv evropských občanů, která jsou stanovena ve Smlouvách; uznávání odborné kvalifikace a dalších otázek týkajících se provádění právních předpisů EU. Podmínka: věc se jej osobně dotýká

11 Petiční právo k EP Rozhodování o petici: rozhoduje Petiční výbor EP
1) stanoví, zda je petice přípustná nebo nepřípustná (Nepřípustná = nesplňuje náležitosti, tj. je podána neoprávněnou osobou, není napsána v jednom z úředních jazyků EU, netýká se oblasti spadající do činnosti EU, stěžuje si na nesprávný úřední postup orgánů a institucí EU- tato oblast spadá do působnosti veřejného ochránce práv 2) výbor rozhodne o podniknutí dalších kroků. O svém rozhodnutí podávající osobu informuje.

12 Maastrichtská smlouva
Institucionální změny: Evropský parlament: získal právo absolutního veta a to v rámci nově zavedené procedury spolurozhodování (tato dnes díky Lisabonské smlouvě tvoří základ rozhodovacího procesu v legislativní oblasti). nově se měl podílet i na ustavování Komise. Komise: prodloužení funkčního období komisařů na období shodné s mandátem poslanců Evropského parlamentu, tj. 5 let. Rada EU: rozšíření oblastí, pro které se napříště mělo užít hlasování kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti. Evropská rada: Maastrichtská smlouva také organizačně zakotvila Evropskou radu jako fórum na nejvyšší úrovni poskytující Unii nezbytné podněty pro její rozvoj (k právně- institucionelnímu zakotvení Evropské rady jako orgánu EU dochází až Lisabonskou smlouvou).

13 Maastrichtská smlouva
poprvé se objevuje princip subsidiarity v oblastech Unii nesvěřených do výlučné pravomoci tato činí kroky jen tehdy, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být účinně dosaženy členskými státy, a současně mohou být co do rozsahu a účinků efektivněji dosaženy Unií.

14 Amsterodamská smlouva
podepsaná 2. října 1997, platná od 1.května 1999 smlouva revidující Maastrichtskou smlouvu Evropské občanství: zakotvení evropského občanství coby občanství, které občanství členského státu nenahrazuje, nýbrž doplňuje (původní ustanovení Maastrichtské smlouvy toliko hovořilo o zavedení občanství EU a jeho vztah k občanství členského státu nikterak neupravovalo). nově právo obracet se na orgány EU ve svém rodném jazyce a právo na odpověď ve stejném jazyce.

15 Amsterodamská smlouva
komunitarizace třetího pilíře: vynětí justiční spolupráce v civilních věcech a dále vízové, azylové politiky a hraničních kontrol a přesunutí těchto z mezivládní spolupráce na úroveň supranacionální (I. pilíř)

16 Amsterodamská smlouva
Institucionální změny: Evropský parlament: rozšíření procedury spolurozhodování Rada EU: další rozšíření oblastí rozhodování, při nichž má být užito hlasování kvalifikovanou většinou namísto jednomyslnosti.

17 Amsterodamská smlouva
zavedení tzv. principu flexibility (užší spolupráce) který umožňuje nastartování tzv. vícerychlostní Evropy = možnost určitého počtu členských států navázat ve vybraných oblastech užší spolupráci, aniž by tímto bylo dotčeno právo ostatních členských států se této spolupráce neučástnit (konstruktivní absence).

18 Princip flexibility Předpoklady: podpora společných unijních cílů
respektování zásad zakládajících smluv a jednotného institucionálního rámce Unie neohrožení práv a zájmů členských států stojících mimo užší spolupráci otevřenost všem členským státům a možnost států se kdykoliv ke spolupráci připojit, jestliže by splnily stanovené požadavky povolení Radou

19 Princip flexibility Omezení: Užší spolupráce se nesměla:
a) dotýkat oblastí, které jsou ve výlučné působnosti Společenství; b) ovlivňovat politiky, akce a programy Společenství; c) týkat se občanství Unie a nediskriminovat mezi státními příslušníky členských států; d) překračovat pravomoci svěřené Společenství Smlouvou o ES a e) představovat diskriminaci nebo omezení obchodu mezi členskými státy a nenarušovat podmínky soutěže mezi členskými státy.

20 Princip flexibility Procedurální ukotvení:
Komise přijme návrh členského státu na zahájení užší spolupráce a má právo rozhodnout o tom, zda-li tento návrh Radě předá či nikoliv. rozhodnutí udělí Rada na návrh členského státu v hlasování kvalifikovanou většinou. I jeden členský mohl užší spolupráci zablokovat využitím tzv. záchranné brzdy (emergency brake), faktického veta. Jestliže by totiž členský stát deklaroval, že z důležitých důvodů národní politiky odmítá projekt užší spolupráce, přesunulo by se hlasování na Evropskou radu, která by musela rozhodnout jednomyslně.

21 Princip flexibility – konstruktivní absence
Pouze ve druhém pilíři Rozhodování ve věcech Společné zahraniční bezpečnostní politiky bylo koncipována na zásadě jednomyslnosti. Výjimkou z této zásady byl institut konstruktivní abstence => spočíval v možnosti členského státu neúčastnit se rozhodovací procedury a nebýt výsledkem rozhodovacího procesu dotčen na svých právech a zejména povinnostech. Pro abstinující stát by pak platila pouze obecná povinnost zdržet se v duchu vzájemné solidarity jakékoli akce, která by se mohla dostat do rozporu s akcí Unie založené na takovém rozhodnutí. Abstinujících, nehlasujících států by nesmělo být více než jedna třetina všech členských států, jinak by rozhodnutí nebylo přijato.