N_MF_A Mezinárodní finance A 10. Evropská měnová a finanční integrace

Prezentace na téma: "N_MF_A Mezinárodní finance A 10. Evropská měnová a finanční integrace"— Transkript prezentace:

1 N_MF_A Mezinárodní finance A 10. Evropská měnová a finanční integrace
Evropský měnový systém Hospodářská a měnová unie Maastrichtská kriteria Mechanismus měnových kursů ERM II 1

2 Historie 1947 – dohoda o mnohostranném měnovém clearingu
1949 – dohoda o mnohostranném platebním styku 1950 Evropská platební unie 1957 – Evropské hospodářské společenství 1972 – systém měnového hada 1979 – Evropský měnový systém

3 Evropský měnový systém (EMS)
 vyhlášen se zpětnou platností od 1.1. dne 7. dubna 1979, v Brémách opíral se o tři pilíře Systém pevných devizových kursů ERM / Exchange Rate Mechanism/ mezi měnami členských zemí navzájem, v pásmech oscilace +/- 2,25% a později +/- 1% .Postupem času se ukázalo, že toto rozmezí je pro většinu zemí úzké, v roce 1993 se zavedlo nové fluktuační pásmo +/- 15 %. společná měnová jednotka ECU /European Currency Unit/ odvozená košovou metodou Evropský měnový fond / záměrem nahradit Evropský fond pro měnovou spolupráci/

4 ECU uměle vytvořená měnová jednotka
konstruovaná jako koš členských měn. váhy jednotlivých měn v koši odrážely ekonomickou sílu členských států a upravovány byly v pětiletých intervalech plnila funkci zúčtovací jednotky Společenství a sloužila jako rezervní měna, kterou používaly centrální banky v případe intervencí na devizovém trhu Vedle tohoto oficiálního ECU existovalo také tzv. privátní ECU. Takto se nazývaly četné finanční instrumenty (bankovní vklady, obligace, aj.), které kopírovaly košovou strukturu oficiálního ECU.

5 ERM, systém pevných devizových kursů
Za jádro Evropského měnového systému lze označit intervenční mechanizmus. Každá členská země ERM měla stanovenu centrální paritu vůči  ECU. Z těchto parit byly vypočítány vzájemné parity všech měnových párů, které byly uspořádány do tabulky nazývané paritní mřížka. Vzájemné kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma vytyčeného okolo centrální parity. Fluktuační pásma měla standardní šířku ± 2,25 %, jako dočasná výjimka byla povolena šířka ± 6 %. Pokud nějaký měnový kurz dosáhl okrajů pásma povolených fluktuací, centrální banky daných dvou zemí měly automatickou povinnost zahájit devizové intervence s cílem udržet kurz uvnitř pásma. Měnit centrální paritu bylo možné pouze se souhlasem všech členů ERM.

6 Ukazatel divergence Evropský měnový sytém byl vybaven též indikátory divergence, které měly upozorňovat na nadměrné vychylování kurzů od svých centrálních parit. Smyslem těchto indikátorů bylo vyslat včasný signál o nutnosti přijmout účinná opatření, která by zamezila další divergenci a tím i minimalizovala potřebu devizových intervencí.

7 Evropský měnový systém - vývoj
prodělal několik vývojových etap. Počáteční období se vyznačovalo poměrně častým přestavováním parit, které reagovalo na odlišný makroekonomický vývoj v členských zemích  od roku 1983 do září 1992 se neuskutečnilo žádné přestavení parity. V té době se také rozšířil počet měn zapojených do ERM. Toto neobvykle dlouhé období kurzové stability bylo ukončeno měnovými turbulencemi a masivními spekulačními ataky. Nápor spekulace si nakonec vynutil rozšíření fluktuačních pásem v rozsahu ± 15 % od centrální parity. Jako hlavní příčiny hluboké krize jsou uváděny vysoké německé sazby po sjednocení Německa a odmítnutí Maastrichtské smlouvy v dánském referendu. 1992 vystoupila z ERM řada zemí /UK, Itálie/, 1998 , rok před zavedením Eura se zúčastnilo v ERM 19 zemí, k zanikla spolu s ECU a ERM nahradil ERM II

8 Hospodářská a měnová unie
Evropská rada v červnu 1988 potvrdila záměr postupně zavést Hospodářskou a měnovou unii (HMU) a pověřila výbor, jemuž předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii. Výbor sestával z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de España. Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva, navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaženo ve třech samostatných avšak na sebe navazujících krocích.

9 Hospodářská a měnová unie (HMU)
je proces harmonizace hospodářských a měnových politik členských států Unie včetně zavedení jednotné měny, eura. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí, které uzavřely svá jednání v Maastrichtu v prosinci 1991. Smlouva zakotvila diferencovaný přístup k integraci a stanovila, že HMU bude realizována ve třech etapách

10 Hospodářská a měnová unie (HMU)
Etapy realizace: (1. červenec 1990 až 31. prosinec 1993): volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, užší spolupráce hospodářských politik a užší spolupráce mezi centrálními bankami; (1. leden 1994 až 31. prosinec 1998): konvergence hospodářských a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí) a vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a Evropské centrální banky v roce 1998; (od 1. ledna 1999): nevratné zafixování směnných kursů a zavedení jednotné měny na zahraničních trzích a pro elektronické platby, následované zavedením bankovek a mincí eura 1. ledna 2002.

11

12 Hospodářská a měnová unie (HMU) III. Etapa – přijetí společné měny Euro
Třetí etapa HMU – zavedení společné měny EURO - byla zahájena v jedenácti členských státech, dne a ukončena v roce 2002 podle plánu. Tři členské státy jednotnou měnu nepřijaly: Velká Británie a Dánsko proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o založení Evropského společenství, které jim tuto možnost poskytují, a Švédsko, které nesplňovalo všechna kritéria nezávislosti své centrální banky. 1. ledna 2002 byly ve dvanácti členských státech eurozóny zavedeny eurobankovky a mince a postupně nahradily národní měny. 1. července 2002 skončilo období souběžné platnosti eura a národních měn.

13 Historie Eurozony 1. ledna 1999: 11 zemí Evropské Unie (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo,Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko) vstoupilo do třetí fáze EMU  euro zavedeno v bezhotovostní podobě Evropská centrální banka začala provádět jednotnou měnovou politiku pro země eurozóny 1. ledna 2001: Řecko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2002: euro zavedeno v hotovostní podobě – do oběhu dány euromince a eurobankovky

14 Historie Eurozony 1. ledna 2007: Slovinsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2008: Kypr a Malta se zapojily do třetí fáze EMU 1. ledna 2009: Slovensko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2011: Estonsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2014: Lotyšsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2015: Litva se zapojila do třetí fáze EMU

15 Opt-out a čekatelé na Euro
Postavení Dánska a Velké Británie je výjimečné tím, že tyto země si při vyjednávání Maastrichtské smlouvy prosadily trvalou výjimku ze zavedení eura (opt-out). Ostatní členské země EU jsou vázány ustanovením Maastrichtské smlouvy přijmout jednotnou měnu, jakmile budou splněna požadovaná kritéria. Vedle České republiky se tato povinnost vztahuje na Bulharsko, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko. Tyto země mají přiznánu dočasnou výjimku ze zavedení eura (derogation).

16 Maastrichtská kriteria
Splnění těchto kritérií je nezbytné pro přijetí společné měny euro. Základní kritéria jsou“ A. v měnové oblasti : úroveň inflace nesmí o více než 1,5 % překročit inflaci měřenou jako průměr tří zemí Evropské unie s nejnižší inflací, dlouhodobé úrokové sazby nesmějí o více než 2 % překročit sazby ve stejných zemích,

17 Maastrichtská kriteria
B. v oblasti fiskální 3. schodek veřejných rozpočtů nesmí v běžném roce přesáhnout 3 % HDP 4. veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP)

18 Maastrichtská kriteria
požadavek kursové stability nejméně dvouletá bezproblémová účast v systému směnných kurzů ERM II , se stanovenou centrální paritou měny na euro, uvnitř fluktuačního pásma %).

19 Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium
Kurzový mechanismus ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. Měna účastnící se v ERM II má stanovenu centrální paritu oproti euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb devizového kurzu. V případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB).

20 Základní charakteristické rysy mechanismu ERM II
(a) centrální parita a fluktuační pásmo měn zúčastněných zemí vůči euru jsou stanoveny na základě standardní procedury za účasti ministrů financí, ECB, guvernérů národních centrálních bank a Evropské komise; (b) standardní fluktuační pásmo je ± 15 %, což nevylučuje možnost stanovení užšího pásma; (c) intervenční podpora ECB národní centrální bance (NCB) je automatická na hraně stanoveného pásma (tzv. marginal interventions); případné intervence uvnitř pásma (tzv. intramarginal interventions) ECB nemusí, ale může, podpořit; (d) ECB a NCB mají právo zdržet se intervencí v případě ohrožení cíle cenové stability; (e) změna centrální parity je prováděna na základě standardní procedury, kterou mají právo vyvolat jak ECB, tak členská země.

21 Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium
Kurzové konvergenční kritérium je oproti tomu jedním z kritérií pro přijetí jednotné měny euro. Plnění kritéria vyžaduje zapojení do ERM II a zachování kurzové stability. Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ± 15%. Zachování kurzové stability s ERM II úzce souvisí, oba pojmy nelze zaměňovat. Země se může účastnit v ERM II a přitom neplnit nebo dokonce ani nemířit na plnění kurzového konvergenčního kritéria

22 Vyhodnocování kurzové stability
Kurzové konvergenční kritérium je součástí ostatních konvergenčních (maastrichtských) kritérií, jejichž plnění je podmínkou přijetí jednotné měny euro. Hodnocení kritéria kurzové stability (interpretace ČNB): (a) země se musí v době hodnocení plnění kritéria účastnit v ERM II nejméně dva roky, (b) v hodnoceném dvouletém období nesmí dojít k devalvaci centrální parity (implicitně – revalvace centrální parity možná je), (c) splnění kritéria vyžaduje, udržení devizového kurzu v intervalu ±2,25% (tj. užším, než je standardní fluktuační pásmo) okolo centrální parity ERM II „bez výrazného napětí“

23 Vyhodnocování kurzové stability
Hodnocení kritéria kurzové stability ( interpretace ČNB): Udržení kurzu v úzkém rozmezí ±2,25% „za každou cenu“ za pomoci nadměrných intervencí či netržních opatření nemusí být hodnoceno jako splnění kritéria kurzové stability Pokud dojde k pohybu devizového kurzu mimo toto pásmo, je nutné rozlišovat mezi porušením apreciační a depreciační hranice (implicitně řečeno – porušení apreciační hranice je více přípustné) a zkoumat délku odchylky, důvody odchylky a nastavení úrokových sazeb a intervenční politiky v době vybočení z intervalu.

24 Pakt stability a růstu Evropská ráda v rámci doplnění a bližšího vymezení ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, přijala v červnu 1997 Pakt stability a růstu. Smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998. První účastníci Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie rozhodla, že jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko.

25 Pakt stability a růstu  je dohoda mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v eurozóně. Současné zásady: schodek veřejných financí nesmí překročit 3 %HDP veřejný dluh musí být menší než 60 % HDP nebo se musí snižovat Pokud hrozí, že nějaká země nedodrží tyto podmínky, může být Evropskou komisí napomenuta. Pokud tyto podmínky ani poté nedodrží, musí vypracovat plán, jakým způsobem je chce v budoucnu zase dosáhnout. Jestliže ani poté nepostupuje podle tohoto plánu, mohou z toho vyplývat následující sankce:

26 Pakt stability a růstu sankce:
peněžní sankce ve výši 0,2–0,7 % HDP země v závislosti na závažnosti porušení dohody Rada může požadovat složení určité peněžní částky, která se zemi vrátí, až bude zase splňovat kritéria Paktu stability země může být vyzvána, aby před vydáním dluhopisů zveřejnila veškeré údaje o této emisi EIB může být vyzvána, aby změnila svojí výpůjční politiku vůči této zemi Tyto sankce se neuplatňují v případě mimořádné události (např. přírodní katastrofa) nebo dlouhotrvající hospodářské krize.

27 Pakt stability - kritika
nerespektuje přirozené hospodářské cykly. Později se ukázalo, že Pakt je v podstatě nepoužitelný proti schodkům velkých zemí jako Francie, Německo,. na popud Francie a Německa, které dlouhodobě porušovaly tříprocentní pravidlo, se v březnu 2005 dohodla Rada na nových pravidlech Paktu stability: zvětšil se počet možností, kdy lze překročit tříprocentní deficit veřejných financí a období než EU přistoupí k sankcím se prodloužilo. Výrazně kritizován menšími státy, které se snažily udržet schodky svých rozpočtů ve stanovených mezích za cenu velkých obětí.

28 Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii
byla dojednána 30. ledna 2012 na zasedání neformální Evropské rady v Bruselu. Hlavy států a předsedové vlád 25 členských států EU ji podepsaly na následujícím zasedání Evropské rady v Bruselu 2. března 2012. Mimo smlouvu zůstala Velká Británie a ČR 

29 Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii
Fiskální pakt, vstoupil dne 1. ledna 2013 v platnost. Touto smlouvou se smluvní strany (členské státy Evropské unie, zatím mimo Spojené království a České republiky) zavazují posílit hospodářský pilíř hospodářské a měnové unie přijetím souboru pravidel pro zpřísnění rozpočtové kázně prostřednictvím rozpočtového paktu, jakož i posílit koordinaci svých hospodářských politik a zlepšit správu eurozóny, a podpořit tak dosažení cílů Evropské unie v podobě udržitelného růstu, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a sociální soudržnosti.

30 Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii
Treaty on Stability, Coordination and Governance in the Economic and Monetary Union (TSCG) cílem je stabilizace veřejných rozpočtů členských států EU, resp. eurozóny. Stejně jako předchozí iniciativa - Pakt pro euro plus - předpokládá tato smlouva hlubší koordinaci hospodářských politik jejich smluvních stran.

31 Rozpočtový pakt  Smlouva vyžaduje, aby vnitrostátní rozpočty byly vyrovnané nebo v přebytku.   Pravidlo se bude považovat za dodržené, pokud bude splněn střednědobý cíl pro danou zemi ve smyslu revidovaného Paktu o stabilitě a růstu, s tím, že spodní limit strukturálního schodku činí 0,5 % hrubého domácího produktu.

32 Rozpočtový pakt  Budou-li zjištěna závažná odchýlení od tohoto cíle nebo od cesty k jeho postupnému dosažení, bude automaticky aktivován mechanismus nápravy. Tento mechanismus zahrnuje povinnost provést během určitého období odpovídající opatření.

33 Koordinace hospodářských politik a konvergence
 Smlouva obsahuje ustanovení týkající se koordinace hospodářských politik a konvergence: smluvní strany jsou povinny ohlašovat své plány emisí veřejných dluhopisů a zajistit, aby zásadní reformy hospodářské politiky byly předem projednány a případně vzájemně koordinovány.

34 Správa eurozóny  V souladu s touto smlouvou se budou konat neformální vrcholné schůzky eurozóny, tzv. eurosummity, na nichž se budou scházet hlavy států a předsedové vlád zemí eurozóny. Hlavy států a předsedové vlád smluvních stran, jejichž měnou není euro, se budou účastnit jednání eurosummitu týkajících se např. konkurenceschopnosti či základních pravidel, která se budou na eurozónu vztahovat. Představitelé těchto smluvních stran se budou podle potřeby a alespoň jednou za rok účastnit rovněž jednání o konkrétních otázkách týkajících se plnění této smlouvy.

35 Literatura KÖNIG, P. – LACINA, L. – PŘENOSIL, J.: Učebnice evropské integrace [druhé aktualizované vydání]. Brno: Barrister & Principal s ISBN 978–80–7364–044–6. LACINA, L. a kol.: Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii. Praha: C.H. Beck, s ISBN: 978–80–7179–560–5. LACINA L. – RUSEK, A. (Eds.).: Evropská unie: příležitosti, výzvy, rizika. Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, s ISBN: 978–80–7380–077–2. OSTŘÍŽEK, J.: Peníze z Evropy – seriál o struktruálních fondech Evropské unie. Osobní finance. 2007–2008. ISSN 1213–7405. PLAGA, R. in Lacina, L. a kol.: Měnová integrace: Náklady a přínosy členství v měnové unii. Praha: C.H. BECK, ISBN: 978–80–7179–560–5.