Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační.

Prezentace na téma: "Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační."— Transkript prezentace:

1 Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326 Vybrané kapitoly světových a českých dějin Ozbrojené konflikty v letech 1945 až 1989

2 Charakteristika období Dekolonizace: vznik nových států ("rozvojový"/"třetí" svět), podpora OSN: suverenita států a omezení vnější agrese Studená válka: snaha supervelmocí využít existence nových států (mocenská expanze) vs. úsilí nových států využít studenoválečný konflikt (výstavba armády, ekonomiky) Ozbrojené konflikty a jejich vztah ke studené válce ambivalentní: – Konflikty, které byly eskalovány (menšina): korejská válka, částečně vietnamská válka (předchozí prezentace) – Konflikty, které byly utlumovány (obava supervelmocí z válečného konfliktu): arabsko-izraelský konflikt (regionalizace konfliktu) – Konflikty bez významnějšího vztahu ke studené válce: indicko-pákistánská válka, falklandská válka Ve všech konfliktech převážně civilní obětí (etnické, ideologické střety)

3 Dekolonizace Po druhé světové válce proces vymaňování kolonií ze závislosti na metropolích – Atlantická charta ze srpna 1941: právo každého národa na vlastní formu vlády Koloniální mocnosti po roce 1945 (řazené podle velikosti koloniálního panství): – Spojené království: největší koloniální mocnost, jižní a východní Afrika (Zimbabwe, Keňa aj.) a některé země Guinejského zálivu (Nigérie), Palestina, Indie, Malajsie aj., celá řada ostrovů v Atlantickém, Indickém a Tichém oceánu – Francie: severní a západní Afrika, Madagaskar, Indočína a některé ostrovy zejména v Atlantickém a Tichém oceánu – Nizozemí: Indonésie, državy v Karibském moři – Spojené státy: Filipíny, ostrovy v Tichém oceánu – Portugalsko: Angola, Mosambik a ostrovy a přístavy zejména v Atlantickém a Tichém oceánu – Belgie: Kongo, Rwanda, Burundi

4 První fáze dekolonizace 1941-1950 První fáze probíhala: 1) v zemích jižní a jihovýchodní Asie – Důsledek druhé světové války: kolonie buď na straně protijaponské koalice, např. Indie = za podporu slíbena nezávislost, nebo okupovány Japonskem, např. Indočína, Indonésie = slib nezávislosti na mateřské zemi, odstraňování metropolitní správy – Zejména roky 1945 až 1950: zisk nezávislosti: Vietnam (1945), Filipíny (1946), Indie a Pákistán (1947), Srí Lanka (1948), Indonésie (1949) 2) v zemích Blízkého východu – Důsledek druhé světové války: Francie okupována a nacistická podpora národně osvobozeneckého hnutí – V letech 1941 až 1948: zisk nezávislosti: Sýrie (1941), Libanon (1943), Jordánsko (1946) a Izrael (1948)

5 Druhá fáze dekolonizace 1950- 1970 Druhá fáze kolonizace probíhala: 1) v zemích Afriky – Do roku 1960 proces dekolonizace pomalý a obtížný: nízký stupeň rozvinutosti, kmenové aj. přežitky, nezávislost : Libye (1951), Súdán (1956), Maroko a Tunisko (1956), Ghana (1957) – Rok 1960 = „Rok Afriky“, nezávislost většina afrických zemí: Čad, Benin, Gabun, Burkina Faso, Kamerun, Kongo, Madagaskar, Mali, Mauretánie, Niger, Nigérie, Pobřeží Slonoviny, Somálsko, Středoafrická republika – Dekolonizace pokračuje až do konce šedesátých let: Sierra Leone (1961), Tanzanie (1961), Rwanda a Burundi (1962), Uganda (1963), Keňa (1964), Zambie (1964), Zimbabwe (1965), Botswana (1966) 2) v rozlohou i počtem obyvatel nevelkých zámořských državách celého světa – Kypr (1960), Singapur (1963), Malta (1964) aj., výjimku představuje Malajsie (1957)

6 Závěr dekolonizace 1970-1990 Od konce šedesátých let se koloniální panství omezilo pouze na nevelké zámořské državy (ostrovy) a na kolonie Portugalska a Jihoafrické republiky na jihu Afriky – Portugalsko: autoritativní režim Antóna Salazara a jeho nástupů, potlačení osvobozeneckých hnutí silou (v Angole a Mosambiku stav občanské války); v roce 1974 karafiátová revoluce svrhla režim = počátek dekolonizace: – Roku 1975 získaly nezávislost Angola, Kapverdy, Mosambik, Svatý Tomáš a Princův ostrov – Jihoafrická republika: omezená demokracie apartheidu, „barevné“ obyvatelstvo bez občanských práv, občanská práva upírána i obyvatelům jediné kolonie Namibi; během revoluce let 1989 a 1990 apartheid odstraněn a v roce 1990 získání nezávislosti Namibie Osamostatnění Namibie = faktický konec dekolonizace Vymaňování se z vlivu metropolí po roce 1990 omezené, naposledy roku 1994 Palau

7 Post-koloniální svět I Nové formy diplomatických vazeb mezi mateřskými zeměmi a bývalými koloniemi – Spojené království: ustavení Commonwealth of Nations (Společenství národů), vznik de facto r. 1931 schválením Westminsterského statutu, britský panovník hlavou společenství, plná autonomie vnitřní a zahraniční politiky; většina bývalých kolonií, vyjma Irska, Jihoafrické unie (dočasně), Pákistán (dočasně) – Francie: na základě ústavy z r. 1958 ustaveno Communaté Française (Francouzské společenství ), odstupňování vazeb mezi Francií a koloniemi, ale od r. 1960 postupný rozpad (kolonie volí plnou suverenitu) Nové formy vazby mezi mateřskými zeměmi a zámořskými državami – Spojené království: různé formy autonomie – Francie: status zámořských departementů Úsilí o plnou nezávislost na bývalých koloniálních mocnostech – Panafrikanizmus: hnutí za sjednocení afrických zemí, r. 1963 zal. Organizace africké jednoty, ale od sedmdesátých let význam klesá

8 Post-koloniální svět II Většina nově ustavených států politicky nestabilní (kmenové, ekonomické aj. spory) = časté ozbrojené konflikty, např.: Občanská válka v Nigérii – Dne 30. května 1967 vyhlášení nezávislého státu kmene Ibů: Republika Biafra, následuje úspěšná ofenziva, vyhlášení spojenecké republiky Benin – Dne 9. září 1967 bitva u Ore = porážka biaferské armády, poté dobyto hlavní město Enuga; ozbrojený konflikt pokračoval, až dne 12. ledna 1970 kapitulace biaferské armády Občanská válka v Angole – Po získání nezávislosti vypukly 11. listopadu 1975 boje mezi marxistickou organizací MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly, zal. r. 1956) a nacionalistickou UNITA (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly, zal. r. 1965), podpora Kuby = vítězství MPLA, r. 1981 do konfliktu Jihoafrická republika na straně UNITA; zásahem OSN konec ukončení intervence r. 1990, dočasné ukončení bojů r. 1992 a znovu 1997

9 Post-koloniální svět III Politická nestabilita ve velkém množství případů končí ustavením autoritativního/nedemokratického režimu (= garance stability) Vybrané nedemokratické režimy: Kwame Nkrumah v Ghaně – „Africký Lenin“, autoritativní režim, prezident Ghany 1957 – 1966, podpora panafrikanizmu, snaha učinit Ghanu nejvýznamnějším státem Afriky = ekonomické zruinování země Idi Amin v Ugandě – „Řezník z Kampaly“, prezident Ugandy 1971 – 1979, k moci ozbrojeným pučem z funkce náčelníka generálního štábu – Opora o armádu, represe obyvatelstva: 300 000 zabitých – Porážka ve válce s Tanzánií = útěk do exilu Pol Pot v Kambodži (viz předchozí prezentace)

10 Arabsko-izraelský konflikt Jeden z klíčových konfliktů období studené války i současnosti Původně etnický konflikt (Židé vs. Palestinci, resp. Arabové) přerost v konflikt náboženský (judaismus vs. islám) Kořeny konfliktu – Koncem 19. století mezi židovským obyvatelstvem Evropy šíření sionizmu = požadavek návratu Židů z diaspory do původní vlasti (Palestina) – Palestinu obývá arabské obyvatelstvo (Palestinci) = odpor vůči příchozím Židům (několik protižidovských povstání apod.) Po roce 1918 Palestina britským mandátním územím, v roce 1948 rozdělena na dvě oblasti: vlastní Palestina a Izrael Dne 14. května 1948 vyhlášen nezávislý židovský stát = nesouhlas arabských států, vznik koalice: Egypt, Zajordánsko, Irák, Sýrie a Libanon – Izrael se ubránil, ale okupuje část Palestiny = první vlna utečenců (asi 1 milión osob)

11 Sinajská válka 1956 Úpadek vlivu Francie a Spojeného království v arabském světě (= ztráta Maroka, Tuniska, Libye, Egypta, zemí Levanty a Iráku) V Egyptě k moci Gamál Násir (1956-1970) = orientace na Sovětský svaz a úsilí o vedoucí místo mezi arabskými státy – Potřeba financovat mocenskou politiku = znárodnění Suezského průplavu, do té doby akciové společnosti (poškození finančních zájmů Francie a Británie) Spojené království (Anthony Eden) a Francie (Guy Mollet) navrhují ozbrojenou intervencí s cílem svrhnout Násirům režim: dne 23. října 1956 dohoda v Sèvres: o spojené akci Francie, Spojeného království a Izraele vůči Egyptu Dne 29. října 1956 podle dohody Izrael napadl Egypt, Francie a Spojené království vyzvaly obě země k zastavení bojů – Egypt odmítl = casus belli pro Francii a Spojené království – OSN vyzvalo všechny země k zastavení bojů, pod hrozbou sovětského zásahu ukončení ozbrojeného střetu

12 Šestidenní válka 1967 Během roku 1967 připravuje Egypt vojenskou invazi do Izraele, Gamál Násir vyzývá ke zničení židovského státu, současně uzavřel Tiranskou úžinu (= porušení mezinárodního práva) Dne 5. června 1967 zahájila izraelská armáda (pod velením Moše Dajana) preemptivní útok na egyptské pozice Letecky útok zničil většinu vzdušných sil Egypta, během následujícího pozemního útoku obsazena většina Sinajského poloostrova Paralelně útok vůči Jordánsku a Sýrii: dobytí Jeruzaléma, okupace Západního břehu Jordánu a Golanských výšin Válka končí vojenskou katastrofou arabských zemí, území Izraele se okupací okolních oblastí ztrojnásobilo Vojenskou porážkou konflikt nekončí, s nižší bojovou intenzitou probíhá tzv. opotřebovací válka (1967 až 1970), po smrti Násira ukončení bojů

13 Jomkippurská válka 1973 Po obnovení egyptské armády prosadil nový egyptský prezident Anvar Sadat zahájení nového ozbrojeného konfliktu Dne 6. října 1973 zaútočila egyptská vojska na izraelské pozice na Sinajském poloostrově a syrská na izraelská postavení na Golanských výšinách – Den zahájení války připadal na svátek Jom Kippur – Přes počáteční úspěch Egypťanů odrazil Izrael ozbrojený nápor a poté sám přešel do ofenzívy Poté tzv. opotřebovací válka (1973-1979) = ozbrojené střety nižší intenzity Za zprostředkování amerického prezidenta Jimiho Cartera začala mírová jednání v Camp Davidu, která skončila uzavření Izraelsko-egyptské mírové smlouvy v roce 1979 (na jejím základě vrátil Izrael Egyptu Sinajský poloostrov); mírová smlouva s Jordánskem byla podepsána až v roce 1993; normalizaci vztahů se Sýrii komplikuje otázka Golanských výšin

14 Občanská válka v Libanonu V Libanonu tři hlavní náboženské skupiny: sunnité, šíité a maronitští křesťané První náboženský konflikt již v roce 1958, v červenci vylodění amerických vojsk (stažené do konce října), poté znovu neutralita – Do Libanonu uprchlický proud Palestinců Od počátku sedmdesátých let střety mezi Palestinci a křesťany – V dubnu 1975 ozbrojený boj mezi křesťanskou falangou a Palestinci, libanonští muslimové se přidali na stranu Palestinců, v roce 1976 na straně muslimů i Sýrie – = de facto rozdělení Libanonu na křesťanskou a muslimskou část – V roce 1982 izraelský zásah vůči muslimům v Sidonů = nová vlna násilí – V roce 1985 se izraelské jednotky stáhly, zemi okupovala Sýrie Konflikt ukončen přijetím Charty o národním usmíření (Taifská dohoda) v říjnu 1989 – Náboženské napětí trvá dále

15 Indicko-pákistánské války I Indie a Pákistán do roku 1947 součástí Britské Indie – Od třicátých let ozbrojené střety mezi muslimy a hinduisty = rozdělení Indie podle převažující náboženství Roku 1947 samostatnost Indie a Pákistánu (= dnešní Pákistán a Bangladéš!), ale spor o oblast Kašmíru (cca 190 000 km²) – Příčiny konfliktu: před osamostatněním se místní vládcové měli vyslovit, zda se jejich stát přidá k Indii, nebo k Pákistánu, kašmírský mahárádža odmítá, očekává vyhlášení suverénního Kašmíru = vpád muslimských radikálů do země s cílem připojit Kašmír k Pákistánu První indicko-pákistánská válka – Říjen 1947 až prosinec 1948, bez vyhlášení války, počátkem roku 1949 uzavřeno příměří = správa Kašmíru do rukou OSN, který stanovil dočasnou hranici – v platnosti dodnes jako tzv. Linie příměří = rozdělení Kašmíru na indickou část (Džammú a Kašmír) a pákistánskou (Azád Kašmír a Severní oblast)

16 Indicko-pákistánské války II Vztahy mezi Indií a Pákistánem po roce 1947 napjaté, kromě Kašmíru spor o oblast Sindhu – V srpnu 1965 hraniční střet v Sindhu = obě země souhlasí, že se podrobí arbitrážnímu rozhodnutí ženevského soudu Před rozhodnutím soud zaútočil dne 14. srpna 1965 Pákistán v oblasti Kašmíru = druhá indicko-pákistánská válka – Ozbrojené střety skončily patem = obě strany navzájem zničily vojenskou techniku (tanky a letadla) a boje se omezily na potyčky pěchoty – Za této situace souhlasí obě země po nátlaku OSN s uzavřením příměří (22. a 23. září 1965) a dne 10. ledna 1966 mírové smlouvy (Taškentská deklarace) Ve druhé polovině šedesátých let občanské nepokoje v Bangladéši = získat nezávislost na Pákistánu, bangladéšští civilisté prchají před pákistánskými represemi do Indie

17 Indicko-pákistánské války III Na běženeckou vlnu reaguje Indie uzavřením hranic a přípravou ozbrojeného zásahu Pákistán realizuje preemptivní akci Třetí indicko-pákistánská válka – Dne 3. prosince 1971 letecký útok Pákistánu na indické základny, ale neúspěch – Po odražení prvního pákistánského úderu invaze indických vojsk do Bangladéše = do 16. prosince 1971 zničení tamních pákistánských vojsk – Po porážce Pákistánu ve dnech 28. června a 2. července 1972 uzavřen mír Válkou z roku 1971 ozbrojený konflikt skončil porážkou Pákistánu (ztrácí Bangladéš), napětí ve vzájemných vztazích nadále pokračuje, včetně pohraničních střetů – Roku 1999 střet v oblasti Kárgil v Kašmíru: vpád muslimských radikálů podporovaných pákistánskou armádou do indické části Kašmíru, střet končí odražení muslimského útoku

18 Falklandská válka Falklandské ostrovy = souostroví v jižním Atlantiku východně od pobřeží Argentiny, britská država, od roku 1965 nároky Argentiny, ale odpor obyvatel Falkland (britského původu) Dne 2. dubna 1982 vylodění argentinských vojsk na ostrovech: kalkulace, že Británie nezasáhne (geografická odlehlost) Rozhodnutí britské vlády Margaret Thatcherové získat ostrovy zpět – Ve dnech 5. až 9. dubna 1982 vypraven operační svaz (admirál Woodward) = operace Corporate (admirál Fieldhouse) – Argentinské vojsko v obavě ze ztrát zůstalo v přístavech – Dne 21. května 1982 vylodění v zátoce San Carlos, 27. května 1982 útok na argentinské pozice, dne 15. června 1982 argentinská posádka na ostrovech kapituluje Vzájemné vztahy normalizovány až v roce 1990 – Ale Argentina vznáší nadále nároky na Falklandské ostrovy

19 Islámská revoluce v Íránu 1979 Od roku 1941 (do r. 1979) v Íránu u moci šáh Rézá Páhlaví – Liberální reformy, modernizace a sekularizace země Během sedmdesátých let vzrůstá odpor vůči reformám ze strany struktur šíitského islámu Na podzim 1977 studentské demonstrace: požadavek odstoupení panovníka a návrat vysokého duchovního vůdce (ajatolláha) Chomejního V lednu 1979 šáh odstoupil, Írán vyhlášen republikou Roste vliv Revolučních gard = militantní složky fundamentalistického hnutí – V červnu 1981 svržen prezident Bání Sadr a jeho stoupenci zlikvidováni, novým prezidentem Chomejního žák Sajjad Chameneí = Írán de facto teokracií, skutečná moc náleží Chomejnímu Podpora teroristických organizací (šíitských: Hizballáh)

20 Irácko-íránská válka 1980-1989 Po islámské revoluci spory mezi Irákem a Íránem – Prestižní spor: Saddám Husajn vs. ajatolláh Chomejní; územní spor: irácké nároky na oblast u ústí řeky Šat al-Arab; ideologický spor: v Iráku nacionalistická a socialistická diktatura, v Íránu teokracie Irácké velení očekává v důsledku íránské revoluce rychlé vítězství, dne 23. září 1980 zahájena invaze, obležení Abadánu, ale v květnu 1981 postup zastaven, v září 1981 přechází Írán do ofenzívy – Írán postupně zahajuje celou řadu ofenzív s cílem udržet si iniciativu a proniknout na území Iráku = neúspěch – Od roku 1984 charakter opotřebovávací války, mj. napadání ropných tankerů, pokles intenzity bojů – V roce 1986 nová série íránských ofenziv (boje o poloostrov Faá), ale bez úspěchu V roce 1988 OSN zprostředkovalo jednání o příměří – Konflikt ukončen v srpnu 1990

21 Doporučená literatura DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl. 1. Praha 2004, 604 s. DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl. 2. Praha 2009, 599 s. NÁLEVKA, Vladimír: Čas soumraku. Rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Praha 2004, 199 s.