Max Weber Emile Durkheim

Max Weber (1864 -1920) Vystudoval právo jako hlavní obor, studoval ale také ekonomii, historii, filozofii a teologii – tyto své oblasti zájmu o počátku propojoval, například jeho dizertace se týkala vývoje obchodního práva v italských středověkých městech Na počátku své akademické dráhy se věnoval především právu (jeho dějinám i současnosti) a ekonomii, postupně se v jeho pracích projevoval stále větší zájem o sociální a sociologický aspekt věci ( role náboženství, politická moc, byrokratizace společnosti a racionalizaci jednání) V roce 1909 založil s Tönniesem a Simmelem Německou sociologickou společnost, v této době už se sám o sobě někdy mluví jako o sociologovi Během svého života se Weber několikrát psychicky i fyzicky zhroutil (pravděpodobně především kvůli konfliktům s otcem), což narušovalo jeho univerzitní kariéru. Na druhou stranu díky tomu, že většinu svého života pravidelně nepřednášel mu dávalo prostor pro dlouhodobé studijní cesty (do USA, do Itálie)

Autoři a směry, kterými byl Weber ovlivněn Tehdejší německá věda o hospodářských a sociálních dějinách (Schmoller, Wagner, Brentano), která oproti univerzalizmu anglické klasické ekonomie (ekonomické zákony jsou platné vždy a všude) kladla důraz na to, že dějiny konkrétní společnosti musí být popsány s pomocí pro ni specifických termínů Karl Marx - Weber Marxe kritizoval za jeho, podle Webera přehnaný, důraz na roli ekonomiky, ekonomické moci a ekonomických vztahů, ale uznával jej přesto jako velkého sociálního vědce Ferdinand Tönnies, který kladl důraz na význam vzájemného porozumění členů společnosti (lidé interpretují jednání ostatních členů společnosti a snaží se mu porozumět) inspiroval Webera k jeho pojetí sociologie, které je zaměřeno právě na porozumění jednání lidí Stejně působil na Webera i Wilhelm Dithey se svým pojetím „rozumějící vědy“ – sociální a humanitní vědy nemohou být provozovány po vzoru věd přírodních (pozitivistická metoda hledající zákony), ale musí si vyvinout vastní metodologii založenou na úsilí porozumět jednání lidí – jeho motivaci

Oblasti Weberova zájmu Weber zasáhl do řady oblastí – kromě ekonomiky a práva se zaměřoval hlavně na: Moc – především politickou Byrokracii – role byrokratizace ve vývoji společnosti Rozvrstvení (stratifikaci) společnosti Náboženství – srovnával roli různých náboženství ve společnosti Obecná teorie jednání (viz například Weberovo rozlišování různých ideálních typů jednání – tradiční, afektivní, hodnotově racionální, účelově racionální) Obecná metodologie pro sociální vědy Tato témata byla často v jeho pracích propojena – například vztah moci a náboženství, moci a byrokracie atd.

Významné práce a přednášky Jedná se pouze o výběr, Weberovo dílo je rozsáhlé (1904 – 1905 vycházela nejdříve postupně v časopise během těchto let) Protestantská etika a duch kapitalismu 1919 Věda jako povolání (přednáška) 1919 Politika jako povolání (přednáška) 1922 Hospodářství a společnost (část

Weberova metodologie Weber byl nominalista – realita o sobě byla pro něj maximálně složitá a chaotická a člověk nikdy nemůže poznat celou „pravdu světa“, může se k ní s pomocí svých pojmů a metod vždy jen přibližovat Weber byl metodologický individualista – východiskem pro něj bylo jednání individuí a porozumění/interpretace tohoto jednání (to je rozdíl oproti třeba Durkheimovi, který se chtěl naopak oprostit od zaměření na individuální jednání ve prospěch zaměření na „sociální fakty“ existující mimo lidskou mysl) Nešlo mu o jakékoli jednání lidí, ale především o sociální jednání, tedy jednání, které se nějakým způsobem vztahuje k dalším lidem a jejich jednáním podle Webera vědy o kultuře mají usilovat o to poznat projevy života v jejich kulturním významu – ne ovšem v nějakém „objektivním“ významu, ale z hlediska významů, které připisují jednání sami aktéři Weber užíval tzv. ideální typy jsou to myšlenkové konstrukce, které představují určité „vyostření“ skutečného stavu věci. Například ideální typ afektivního jednání, tedy jednání které je ovládáno emocemi – v realitě jen málokdy nastává něco takového, do emocionálního jednání proniká racionální úvaha nebo nějaký tradicí diktovaný „recept“ jak jednat. Lze tedy spíše odhadovat, že nějaké empiricky pozorovatelné jednání bylo více nebo méně afektivní. To samé se týká i ostatních ideálních typů, které Weber formuloval – byrokracie, kapitalismu

Protestantská etika a duch kapitalismu Weber chce přispět k vysvětlení vzniku kapitalismu (chce odpovědět na otázky: Proč se kapitalismus zrodil a proč se mu daří především v protestantských zemích? Proč v konfesně smíšených zemích jsou protestanti v kapitalistickém podnikání nejvíce angažováni?) Oproti Marxovi postuluje Weber obrácený kauzální vztah mezi ekonomikou a kulturou – kultura, v tomto případě náboženská etika působí na vývoj ekonomiky. Weber nikde v práci netvrdí, že šlo o vliv jediný (a že by tedy vznik kapitalismu šlo vysvětlit pouze protestantismem a jeho morálkou). Podstatou kapitalistického podnikání je podle Webera "kontinuální zisková činnost založená na průběžném bilancování příjmů a výdajů„. Tato činnost byla podle Webera podporována etikou mající svůj zdroj v protestantismu. Protestantská etika je mimo jiné založena na asketickém přístupu k životu (člověk nemá rozhazovat, nemá si „užívat“), ovšem zároveň je veden k tomu, aby se usiloval o pracovní/podnikatelský úspěch. Ten mu totiž, pokud jej dosáhne, může ukázat, že na něj Bůh shlíží s milostí a že byl tedy předurčen ke spáse. Zároveň se se usilovnou prací podílí na zvelebování „božího království“. Weber říká, že kapitalismus pro svůj vznik nepotřebuje příliv nových peněz, ale nového ducha. A protestantská etika tohoto nového kapitalistického ducha mohla poskytnout – když totiž někdo usilovně a systematicky pracuje, peníze neutrácí pro svůj užitek, tak je v podstatě nucen investovat, rozšiřovat své podnikání atp. – to je s kapitalismem v dobrém souladu "Takováto touha po zisku je svého druhu askeze - jedinou odměnou je zde iracionální pocit "naplněného povolání". „Touhu po zisku je však třeba odlišit od bezohledného vykořisťování, jež se táhne dějinami jako červená niť, avšak vždy odporovalo skutečnému kapitalismu."

Emile Durkheim (1858 - 1917) Usiloval o institucionalizaci sociologie – založil první evropskou sociologickou katedru (1895 v Bordeaux), byl prvním profesorem sociologie, podílel se na založení prvního evropského sociologického časopisu (1896 L'Année Sociologique), prosadil sociologii do osnov na školách Pro sociologii chtěl také najít specifický předmět jejího poznávání (sociální fakty) a metody. Aby toho dosáhl vstupoval i do řady debat se zastánci „konkurenčních“ přístupů –psychologismu (především kritika jeho zastánce Gabriela Tarda) nebo „biologismu“

Významné práce O dělbě společenské práce 1893 Pravidla sociologické metody 1895 Sebevražda: sociologická studie1897 Elementární formy náboženství 1912

Klasifikace sociálních faktů: Durkheim byl zastáncem sociologismu – požadavek vykládat veškeré sociální dění pomocí sociálních faktů Sociálními fakty pro něj byly struktury a kulturní normy a hodnoty, které existují mimo mysl člověka a mají “donucovací” charakter na aktéry. Klasifikace sociálních faktů: materiální – společnost, strukturální komponenty společnosti, morfologické komponenty společnosti; nemateriální – morálka, kolektivní vědomí, kolektivní reprezentace a společenské vědomí.

S každým z těchto typů se pojí určitý typ sociální solidarity V knize Dělba práce ve společnosti (1893) se zabývá klasickým tématem své doby – proměnou společnosti od tradiční k moderní/industriální S každým z těchto typů se pojí určitý typ sociální solidarity mechanická solidarita (tradiční společnost) – solidarita založená na tom, že lidé jsou si navzájem podobní a také navzájem velmi snadno nahraditelní - organická solidarita (moderní společnost) – solidarita založená na rozdílnosti, na tom, že si lidé uvědomují, že jsou na sobě navzájem závislí, právě proto že jsou odlišní a ve své činnosti specializovaní Stejně jako Comte (kterého Durkheim ještě uznává jako velkého sociologa) vítá pokrok a zároveň je zděšen negativními jevy, které jsou s ním spojeny. Bál se „anomie“ tedy stavu (lidí i celé společnosti), kdy není jasné proč a jak jednat, jakými hodnotami se řídit <- -> oslabuje se sociální integrace, společnost se rozpadá. Jde o oboustranný vztah, kdy oslabení vztahů mezi lidmi oslabuje sdílené normy, funguje to ovšem i obráceně. Durkheim analyzoval sebevraždy, právě proto aby ukázal že řada z nich je více nebo méně přímo způsobena sociální dezintegrací/anomií –jedním z důkazů je podle Durkheima fakt, že v zemích, kde je méně intenzivní pospolitý život (lidé jsou méně sociálně integrováni) je větší sebevražednost (například skandinávské země versus země středomořské, v kterých je sebevražednost podstatně menší)

Na náboženství se Durkheim soustředil především v poslední fázi své kariéry – v knize Elementání formy náboženského života mnohem více než v předchozích knihách akcentoval roli kultury, symbolů, spirituality V každé společnosti existuje oblast profánního a posvátného V této fázi svého díla také rozvíjel koncept „kolektivního vědomí“ – sféry představ, znalostí, hodnot a postojů sdílených lidmi ve společnosti Durkheim považoval za základ náboženství společnost (lidé tím že uctívají nějaké nadsvětské síly uctívají vlastně nevědomě společnost) Náboženské rituály jsou symbolické aktivity, které vyjadřují spirituální přesvědčení skupiny Každá společnost potřebuje mít sdílenou sféru posvátného, která je zdrojem nejvyšších hodnot, skrze její uctívání se posiluje společenská solidarita. Tradiční náboženství už tuto funkci nenaplňují, proto je potřeba posilovat nové sféry posvátného – podle Durkheima především stát a národ. Představoval si, že náboženské rituály oslavující národ a stát (státní svátky), úcta a respekt ke společenským pravidlům atd. se mohou stát plnohodnotnou sférou spirituality.