ABECEDA BIBLE

Rejstřík Apokryf Bible Boží slovo Deuterokanonické knihy Diaspora Exegeta / Exegeze Hebrejština Helénismus Inspirace Izraelský lid Jazyky Bible Kánon Ketuvím (Spisy) Kodex a kodexy Koiné Masora Midraš Mišna Psací materiály Proroci Protokanonický Pseudoepigrafy Redakce Septuaginta Skriptorium Smlouva Smysl biblického textu Tajemství Talmud Tanak Targum Tetragram Tóra Tradice Vulgáta Zjevení

Apokryf Vzhledem k Bibli se jedná o spis, který se podobá biblickému textu, avšak nebyl autoritou církve nebo židovských náboženských představitelů přijat do tzv. kánonu Bible

Bible Slovo „bible“ je odvozeno od řeckého slova „biblion“ (knížka). Biblia znamená v řečtině „knížky“. V latině je „biblia“ jednotného čísla – KNIHA Bible obsahuje pro křesťany i pro Židy (první část Bible) zjevení Boží Další názvy: Boží slovo, Písmo svaté

Boží slovo Židovství a křesťanství jsou náboženstvím slova Boží slovo znamená slovo i čin, Bůh slovem koná „mocné činy“ Bůh mluví v Bibli skrze proroky a skrze svého Syna lidskými slovy „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“J 1,1 Boží slovo je: sdělením, sebevyjádřením a výzvou

Deuterokanonické knihy Knihy Starého zákona, které Židé a protestanské křesťanské církve neuznávají jako součást Písma svatého Jedná se o 7 knih: Tobiáš, Judit, 1. a 2. kniha Makabejská (dějepisné); Moudrosti a Sirachovcova (poučné); Baruch (prorocké)

Diaspora Označuje skupinu lidí, kteří patří k určitému národu, avšak nežijí s ním v jeho „domovině“ Vzhledem k Bibli se hovoří o židovské diaspoře – Židech žijících např. v Alexandrii, kteří hovořili řecky a z jejichž popudu vznikl řecký překlad židovské Bible – tzv. Septuaginta (LXX)

Exegeze Každá lidská komunikace je podmíněna mnoha faktory, které je nutné brát v úvahu, pokud chceme správně pochopit její obsah. V Bibli mluví Bůh prostřednictvím lidí lidským způsobem (tzv. inspirace Bible), proto se objevuje nutnost výkladu – musí brát v úvahu tyto základní skutečnosti: Boží zjevení, způsob myšlení autorů, dlouhá doba vzniku – prohloubení zkušenosti, literární druhy, smysl textu

Haggada Je součástí židovské tradice Je metodou výkladu Starého zákona (kromě Tóry), který chce srozumitelně a lidovým způsobem přivést k pravému poznání Boha, člověka a světa. Haggada užívá vyprávění, podobenství a ságy. Již v textech komentářů jsou vedle sebe různé literární druhy a tradice odlišného původu

Hebrejština Semitský jazyk, ve kterém byla napsána převážná část židovské Bible (protokanonické knihy); původně jen souhlásková řeč názorná, barvitá, ale neuzpůsobená ke sdělování složitých duševních pochodů a abstraktních pojmů – ke sdělení abstraktních pravd používá konkrétních obrazů. Semitské myšlení vyjadřováno názorně, konkrétními pojmy a příklady soustředění víc na vnější zjev a chování než na vnitřní stav věcí a osob (souvisí s tím tzv. antropomorfismus – Bohu jsou přisuzovány lidské vlastnosti) celistvost – posuzuje národ/stav podle jednotl. zástupců, pohlíží na událost/osobu jako typickou pro dlouhé dějinné období určité zmaterializování duševních pochodů a sil – někdy připomíná magické představy důraz na význam, smysl události, její přesný průběh druhořadý kvalitativní vnímání času

Helénismus Jde o označení období řecké kultury na území, která ovládali řecko-makedonští vládci asi od pol. 4. stol. př. Kristem do konce 1. stol. po Kristu. Centrem helénismu byla Alexandrie, jednotným jazykem hovorová forma řečtiny - koiné Vlivem helénismu na Židy se zabývají zejména 1. a 2. kniha Makabejská

Inspirace Bible je knihou víry: křesťané věří, že Bůh mluví v Písmu prostřednictvím lidí lidským způsobem Inspirace zde není chápána ve smyslu umělecké schopnosti, ale jako označení Božího vlivu na autory knih Starého a Nového zákona. Autor není mechanickým nástrojem podřízeným diktátu Boha a Ducha Svatého, ale je osobou, která Bohu slouží. Proto byl určitý text na jedné straně celý dílem zmíněného autora, který si často není vědomý inspirace, a mohl použít již existujících pramenů, které přepracoval, a na druhé straně je slovem Božím, ve chvíli, kdy část Božího činu není osamoceným jednáním, ale také komunikací jeho slova. A tato komunikace není na prvním místě informací, ale darem Inspirace se projevuje například i vnitřní jednotou textů

Izraelský lid V Bibli „vyvolený národ“, Boží lid – nositel Božího zaslíbení; Bůh s ním opakovaně uzavírá smlouvu Za praotce tohoto lidu je považován Abrahám; shromáždění a zachovávání tohoto lidu je dílem a darem Božím lidstvu

Jazyky Bible Hebrejština (protokanonické knihy) Aramejština Řečtina – koiné (deuterokanonické knihy a Nový zákon)

Kánon Kánon znamená též „norma“, „pravidlo“, „směrnice“. Kánonem je nazýván seznam knih Starého a Nového zákona, které jsou považovány za normativní (směrodatné). Kniha je nazvána kanonickou proto, že je inspirovaná; ale tyto dva termíny neznamenají totéž. Inspirovaná kniha je kniha napsaná z Božího popudu prostřednictvím lidského autora; kanonická kniha oproti tomu, je kniha uznaná církví jako inspirovaná a představená (předložená) věřícím jako slovo Boží a pramen zjevené nauky. Židovský kánon byl uzavřen pravděpodobně v 1. stol. po Kristu. Křesťanský kánon je dvojí: katolická církev zahrnuje i tzv. „deuterokanonické knihy“ Starého zákona, ostatní křesťanské církve je považují za apokryfy. Protokanonické knihy – uznané všemi křesťanskými církvemi.

Ketúvím (Spisy) Třetí část židovské Bible Patří sem: Žalmy, Job, Přísloví, Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč Jeremiášův, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, 1-2 Knihy kronik

Kodex a kodexy Archy svitků s rukopisem biblických textů. Byly zhotovené z papyru či pergamenu a sešité kvůli snadnějšímu používání (četba, vyhledávání citátů, psaní po obou stranách) Začaly se používat od 1. stol. po Kr. Název „kodex“ se také používá pro významné rukopisy Bible (např. Sinajský kodex; Kodex Gigas)

Koiné Hovorová podoba řeckého jazyka z období helénismu užívaná až do roku 400 po Kristu. Tento obchodní a literární jazyk se formoval z několika dialektů rozšířených od Středomoří až po Orient. Jeho pronikání (šíření) na světovou úroveň samostatného jazyka bylo urychleno v důsledku šíření křesťanství. Nový zákon je psán v koiné a z toho důvodu nebylo zapotřebí jeho překladu ani v Římě.

Masora Označuje výsledek práce židovských učenců – masoretů, kterým vybavili text hebrejské Bible. Jde jednak o souhrn diakritických znamének pro samohlásky, přízvuky a interpunkci, jednak o propracovaný systém kritických poznámek sloužící k rychlé a přehledné orientaci v biblickém textu a k zaznamenání jeho různých variant. Důvodem vzniku masor byla skutečnost, že hebrejština používá k zápisu textu jen souhlásek, což působilo některým židům obtíže při čtení.

Midraš Výraz označuje metodu a literární druh výkladu části biblického textu. Jeho smyslem je aktualizace textu, proto se vztahuje na současnou situaci. Další význam tohoto slova představuje jedno ze tří tradičních učení judaismu právní povahy, kdy je z výkladu biblického textu vyvozováno určité právní nařízení – halacha.

Mišna Časově první sbírka nařízení, předpisů a ústních tradic Zákona. Je to jakýsi zákoník náboženských i občanských tradic a nařízení, na nichž staví všechna pozdější ustanovení Jde o pokus povšimnout si Božího zákona také v podrobnostech, které pocházejí z ústní tradice. Z Písma vychází midraš halacha, předcházející ústní tradici mišny. Ústní tradice a interpretace přesahovaly normy Svatých Písem (srov. Mt 15, 5 nn)

Neviím (Proroci) Druhá část židovské Bible Obsahuje spisy proroků: 4 spisy „dřívějších“ proroků: Jozue, Soudců, 1-2 Samuelova a 1-2 Královská 4 spisy „pozdějších“ proroků: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a tzv. kniha „ Dvanácti malých proroků“

Psací materiál Kámen (Ex 31, 18; 34,1) – důležité texty Papyrus (z rákosové byliny, původ v Egyptě), v Palestině se z něj vyráběly svitky (Jer 36,4) Zvířecí kůže (ovčí, kozí, oslí) – pergamen, svitky (konec 1. tis. před Kristem) Tenké kovové plátky (měděné svitky z Kumránské jeskyně)

Proroci Jde o „mluvčího“ Boha Je povolán Bohem a je oprávněn mluvit Božím jménem Připomíná Boží zaslíbení a přikázání V židovské Bibli je ustálený způsob, jak Bůh zvěstuje prorokovi: „I stalo se slovo Hospodinovo k Samuelovi“ 4 velcí proroci, 12 „malých“ proroků

Protokanonické spisy Knihy Starého zákona, které církev přijala do kánonu Bible a které jsou jako inspirované uznávány napříč křesťanskými církvemi (jsou součástí kánonu Bible všech křesťanů)

Pseudoepigrafy Židovské a prvokřesťanské spisy, které se šířily pod nepravým jménem autora Termín protestantských církví, které takto označují knihy, které nebyly začleněny do katolického kánonu Bible. V katolickém názvosloví jsou označovány jako apokryfy.

Redakce Úprava biblického spisu, která sestává ze zohlednění variant textu, dále propojení a sladění vícero písemných pramenů do jednoho textu, který dostává tímto způsobem definitivní formu. Tímto procesem se zabývá kritika redakce biblického textu

Septuaginta - LXX Nejstarší a nejdůležitější překlad knih Starého zákona do řečtiny Pro Židy v diaspoře a pro řecky mluvící nežidy Podle legendy jej vytvořilo 72 učenců ze všech židovských kmenů (odtud název spisu) Vznik v 3.- 2. stol. před Kristem v Alexandrii

Skriptorium Ve středověku místnost (většinou v klášteře), ve které byly opisovány biblické texty

Smlouva Židovství je náboženstvím smlouvy: Bůh uzavírá se svým lidem opakovaně smlouvu, kterou plní a obnovuje (s Noemem, Abrahámem, Jákobem, Mojžíšem…). Latinské slovo pro „smlouvu“ je „testamentum“ (odtud výraz „testament“, který se prosadil v mnoha jazycích). Termín se objevuje ve smyslu „poslední vůle“ pouze v Gal 3,15 a Žid 9, 16n.

Smysl biblického textu Smyslem biblického textu je míněn jednak tzv. literní nebo literární smysl (vyplývá přímo z litery textu, jak ho chápal lidský autor; to, co jím chtěl vyjádřit) a duchovní smysl (hlouběji pochopený smysl textu nebo jeho části podle Božího záměru). Čtenář jej může poznat, čte-li jej v kontextu Kristova velikonočního tajemství a nového života, který z něj vyplývá. Doslovné chápání Bible je nesprávné, protože iluzorním výkladem vzbuzuje klamnou jistotu.

Tajemství Skutečnost, která přesahuje lidské chápání a kterou člověk nemůže nikdy proniknout, může jen prohlubovat jeho porozumění Například: láska Boha k člověku; vtělení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista…

Talmud Vyučování Ze snahy poskytnout svatá Písma jako základ pro každodenní život, pochází velká sbírka norem (Mišna), která byla uzavřena kolem roku 200 po Kristu; v následujících staletích vznikla zásobárna výkladů a rozšíření, která se nazývá Gemara (doslova „dodatek“ a obsahuje podrobný komentář k Mišně). Obě tyto části tvoří Talmud. Palestinský Talmud byl dokončen kolem roku 400 po Kristu a má pouze historickou hodnotu. Babylónský Talmud je obšírnější; byl dokončen asi roku 500 po Kristu a ustanovuje spolu s Písmem, základ židovské víry až do přítomnosti. Obsahuje nejen výklady Písma, ale také mudroslovné výroky, vědecké problémy a vyprávění.

TaNaCh (Tanak) Název židovského Písma podle počátečních písmen jednotlivých skupin: Ta (Tóra) neboli Zákon Na (Neviím) neboli Proroci Ch (Kétúvím) neboli Spisy Jiný název: Mikrá (hebrejsky „čtení“)

Targum Překlad Starého zákona do hovorové aramejštiny. Byl určen Židům, kteří už nerozuměli hebrejštině a mluvili aramejsky nejen v Babylonii, ale i v Palestině. Byl doplněný o rozšiřující části určené k vysvětlování a povzbuzování věřících.

Tetragram Výraz sloužící k označení Božího jména v hebrejské Bibli „Jsem, kdo jsem“ Ex 3, 4-6 Židé Boží jméno nikdy nevyslovují a v Bibli čtou tento výraz jako „Pán“ Doplněním samohlásek vznikají různá čtení tohoto výrazu, jejichž užití však Židé považují za rouhání http://www.keyway.ca/htm2001/20011209.htm

Tóra Hlavní část židovské Bible nazývaná „Zákon“ Obsahuje pět knih Mojžíšových: Gn, Ex, Lv, Nm, Dt Některé židovské skupiny uznávají jen ji

Tradice Pojem tradice je užíván v souvislosti s učením rabínů o předávání dalším generacím. Tradice není cosi náhodného: spíše se na ni může odvolávat hlásání víry a může se tudíž na ni nahlížet s autoritou. Důležitost tradice v životě církve se stává zřejmou v procesu vzniku kánonu svatých písem Nového zákona. Apoštolská tradice je například tradice učení, které komunikuje Kristovo poselství za spolupráce Ducha Svatého. Církevní tradice není rozšířením obsahu zjevení, kterého se nám dostalo příchodem Ježíše Krista, a které bylo formulováno apoštoly, ale je interpretací k jeho objasnění v každé časové epoše. Pojem označuje živoucí a kontinuální komunikaci k objasnění toho, co jsme dnes obdrželi, aby se dotkla našeho počátku a našich dějin. Sama tradice je zakořeněna v minulosti, ale je zaměřena také na budoucnost.

Vulgáta Je pozdější název pro překlad Bible do latiny, jehož autorem je svatý Jeroným. Původní název (Vetus Latina) byl počátkem XVI. století nahrazen výrazem „vulgáta.“ Vulgáta je posledním ze série latinských překladů antické církve.

Zjevení Jedná se o Boží jednání a Boží slovo, ze kterého věřící poznávají Boha a jeho úmysl s lidmi (tzv. Boží plán spásy) Bůh se v křesťanské Bibli zjevuje ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý. Otec poslal Syna na svět; ten jej dává poznat lidem (zjevuje jej); Duch svatý pomáhá lidem porozumět a přijmout Boží zjevení

Použité prameny GIORGIO, Vincenzo; PAGANELLI, Rinaldo. Il Catechista incontra la Bibbia. Bologna : EDB, 1994, s. 273 – 277. VLKOVÁ, G. Slovo Boží a slovo lidské. Olomouc, 2004 a 2007. PELIKAN,J. Komu patří Bible? Dějiny Písma v proměnách staletí. 2009 Katechetické a pedagogické centrum Biskupství královéhradeckého Pomůcka pouze pro výukové účely. Únor 2012