Vyrobilo počítačové studio
Proč nesmíme mít toho koho bychom chtěli? Proč nebojovat, i když bychom měli? Proč srdce celé noci bděli, zatímco zapomínat a nepřipouštět měli?
...Proč?... Některé věci se dějí, aniž bychom chtěli, některé však ovlivnit bychom směli a možná měli. Štěstí mezi prsty nenechat si protéct, neotočit se a lehce utéct.
Občas se má v životě bojovat, hlavě, ale ne srdci vzdorovat. Poslouchat srdce, kašlat na okolí, i jeho odpor po čase povolí.
Proč člověk sní a pak se souží? Proč srdce občas bezmezně touží? Proč lidi jak supi nad obětmi krouží, a vztah se pomalu avšak jistě ouží?
Jakmile člověk začne snít a mít představy, štěstí světa pro něj se zastaví. Nikdy nic nevyjde tak jak si přejem, a potom potichu v slzách klejem.
I smutek v životě něco znamená, smutek prožívá i ten co má velká ramena. Se smutkem se spojuje, vzpomínka co v paměti se ukryje.
Kdybych to měl přiblížit, vzpomínka nechce ublížit. Vzpomínka nechce, ale ublíží už v době, kdy se jen přiblíží.
Člověku je smutno, když o něco přijde, třeba o chvíle šťastně strávené, je mu smutno i když něco nevyjde, například chvíle úplně zkažené.
Vzpomínka může být smutná i veselá, ať již tak, nebo tak, kdysi být musela. A o to jde ve smutku, najít něco, co už není, vskutku. Jaroslav Sponner