Revoluce 1848 a situace v druhé polovině 19. století

Revoluce v Evropě Leden 1848 ITÁLIE Únor 1848 FRANCIE Březen 1848 PRUSKO, UHRY, RAKOUSKO, ČECHY V roce 1848 došlo v řadě evropských zemí (s výjimkou Anglie a Ruska) k revolucím. Národy žádaly: Odstranění feudalismu (tj. roboty a poddanství) Vydání ústavy, která by lidem zaručovala osobní svobodu

Revoluce v Itálii V lednu 1848 došlo k revoluci v Itálii, která byla rozdělena na řadu států. Cílem revoluce bylo sjednocení země a osvobození severní Itálie od nadvlády Rakouska. Výsledek – revoluce v Itálii poražena

Revoluce ve Francii V únoru 1848 vypukla revoluce ve Francii. Král byl svržen a Francie se stala podruhé republikou. Prezidentem byl zvolen Napoleonův synovec Ludvík Napoleon – ten však o 3 roky později provedl státní převrat a prohlásil se císařem Napoleonem III. Francie se tak stala podruhé císařstvím. Vysvětlit okolnosti, za kterých se Francie stala poprvé republikou.

Revoluce v Prusku V březnu 1848 se vzbouřil lid v hlavním městě Berlín, král slíbil změnu ústavy a demokratické reformy. V této době neexistoval jednotný německý stát, a proto se Frankfurtu nad Mohanem sešli zástupci jednotlivých německých států a jednali o sjednocení země – 2 koncepce: Maloněmecká koncepce (pouze německé státy) Velkoněmecká koncepce (německé státy spolu s habsburskou monarchií včetně českých zemí) Výsledek – revoluce poražena – sněm nabídl korunu pruskému králi, ten jí odmítl a sněm byl rozehnán vojskem. Země zůstala rozdrobena.

Revoluce v habsburské monarchii Situace v habsburské monarchii byla ze všech států nejsložitější – skládala se ze tří velkých celků – rakouské země, země Koruny české a Uherské království – a žila v ní řada národů. V monarchii probíhaly současně tři revoluce – rakouská, česká a uherská. Rakousko – zde byla situace nejjednodušší, rakouští Němci byly v monarchii privilegovaným národem , a proto jejich hlavním požadavkem byla liberalizace poměrů (zrušení cenzury a policejního dohledu). Čechy – zde hrály roli zejména národnostní požadavky. Uhry – snaha dosáhnout samostatnosti

Revoluce v Rakousku Vypukla povstáním ve Vídni v březnu 1848. Císař Ferdinand musel odvolat kancléře Metternicha a slíbit, že nechá vypracovat ústavu. Ústava byla skutečně vydána, ale značně neliberální , a proto došlo v květnu k dalšímu povstání. Císař ústavu odvolal a uprchl z Vídně do Innsbrucku. Novou ústavu měl vypracovat říšský sněm, zvolený na základě všeobecného volebního práva pro může. V září 1848 bylo zrušeno poddanství, robota a všechny ostatní poddanské povinnosti.

Revoluce v Uhrách V březnu 1848 po vypuknutí povstání ve Vídni, využili Maďaři v Budapešti zmatků a vyhlásili v Uhrách zákony, které vedly k jejich značné autonomii. Zároveň byla zahájena maďarizace a maďarština se stala úředním jazykem – proti tomu se začaly bouřit nemaďarské národy – císař je podpořil (doufal, že se mu podaří dostat Uhry opět pod svou pravomoc) = vypuknutí říjnového povstání ve Vídni. V březnu 1849 nový císař František Josef I. bojoval v severní Itálii – Maďaři toho využili a prohlásili Habsburky za sesazené = nová vlna bojů. František Josef I. požádal o pomoc ruského cara a v srpnu 1849 byla revoluce poražena. Výsledek – Uhry zůstaly součástí habsburské monarchie.

Revoluce v českých zemích Revoluce v českých zemích vypukla 11. března 1848, kdy se konalo shromáždění lidu (veřejná schůze Pražanů) ve Svatováclavských lázních v Praze. Zde byla sestavena petice s několika požadavky: Liberální (zrušení poddanství a roboty, svoboda tisku, shromažďovat se, svoboda vyznání atd.) Státoprávní (ty se týkaly postavení českých zemí v rámci habsburské monarchie) Národnostní (zrovnoprávnění češtiny s němčinou) – zde je nutné uvědomit si, že právě tyto požadavky začaly rozdělovat Čechy na Čechy české a Čechy německé. K úplnému rozkolu mezi těmito dvěma skupinami došlo po odmítnutí Čechů účastnit se na sjednocování Německa (jednání ve Frankfurtu nad Mohanem). Odpovědí císaře na petici byl tzv. Kabinetní list z 8. dubna 1848, kde přislíbil splnit většinu z požadavků obsažených v petici.

Slovanský sjezd V červnu 1848 byl v Praze uspořádán Slovanský sjezd (který bývá často chápán jako protiváha sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem). Slovanského sněmu se zúčastnily delegáti všech slovanských národů žijících v monarchii, kteří zde diskutovali o sjednocení slovanských národů rakouské monarchie a o možnosti přeměnit Rakousko na federativní stát. Jednání sněmu bylo ale přerušeno pouličními boji mezi Pražany a císařským vojskem, k přímému boji došlo 12. června 1848 po tzv. sbratřovací mši na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí). Boje propukly v povstání, v Praze se stavěly barikády. V čele císařských vojsk stál generál Windischgrätz, kterému se podařilo po šesti dnech zlomit odpor povstalců a nad Prahou byl vyhlášen výjimečný stav. ü

Konec revolucí v habsburské monarchii Revoluční hnutí v roce 1848 skončilo v habsburské monarchii porážkou. Jediným kladným výsledkem bylo zrušení poddanství a roboty. V prosinci 1848 se vzdal vlády císař Ferdinand I. a místo něj usedl na trůn jeho synovec František Josef I. , který v březnu 1849 vydal tzv. oktrojovanou ústavu (vnucenou), kterou dal najevo, že hodlá vládnout absolutisticky. Konec revolučním snahám učinilo odhalení májového spiknutí v květnu 1849.

Nový režim, léta Bachova absolutismu Nový režim vstoupil do života tzv. silvestrovskými patenty z prosince 1851, kterými byla zrušena dosavadní oktrojovaná ústava. Označení Bachův absolutismus pochází od ministra vnitra Alexandra Bacha (v úřadu od roku 1851 do roku 1859). Byla opět zavedena cenzura, policejní dohled ve městech, na vesnicích bylo nově zavedeno četnictvo, politicky nepohodlní lidé končili ve vězení. Na druhou stranu bylo podporováno hospodářství a podnikání. Byla zrušena dovozní cla mezi zeměmi monarchie, stavěly se továrny a zaváděly se nové výrobní postupy. Došlo také ke změnám ve správě Rakouska, v celé monarchii byly zřízeny kraje a okresy.

Konec absolutismu I přes některá pozitiva vyčerpával Bachův absolutismus státní pokladnu, ale zejména neúspěšná zahraniční politika (Krymská válka, válka s Francií, hlavně válka se Sardinií, při které Rakousko ztratilo území na severu Itálie) donutila císaře Františka Josefa I. propustit A. Bacha a s ním i další ministry. Zejména katastrofální stav státních financí přiměl císaře v březnu 1860 svolat říšskou radu jako svůj poradní orgán a v říjnu 1860 byl vydán tzv. říjnový diplom, kterým se panovník vzdal absolutistické moci. V únoru 1861 byla vydána nová ústava – zákonodárná moc byla svěřena říšské radě, která se skládala ze dvou komor: Panské sněmovny (zasedali zde dědiční nebo panovníkem jmenovaní členové nebo církevní hodnostáři) Poslanecké sněmovny (poslance volily zemské sněmy) V jednotlivých zemích monarchie vznikaly volené zemské sněmy, které vysílaly své zástupce na jednání říšské rady do Vídně. Habsburská monarchie se změnila z absolutistické monarchie na konstituční neboli ústavní.

Rakousko – Uherské vyrovnání Podle únorové ústavy měla hlavní slovo v habsburské monarchii vídeňská vláda. Pravomoci zemských sněmů byly omezené. S tímto uspořádáním nesouhlasila zejména jedna část říše a to Uhry, které žádali větší samostatnost. K této složité vnitropolitické situaci se připojily i závažné zahraniční problémy Rakouska a to prusko–rakouská válka, kde šlo o soupeření o vedoucí postavení v budoucím sjednoceném Německu. Rozhodující bitva se uskutečnila v červenci 1866 u Sadové u Hradce Králové, kdy rakouská armáda utrpěla porážku. Prusku se tím otevřela cesta ke sjednocení Německa pod jeho vedením.

Rakousko – Uherské vyrovnání Porážka Rakouska nebyla jen výsledkem pruské vojenské převahy, ale především důsledkem vnitřní hospodářské a politické slabosti habsburské říše. Této situace využili maďarští politikové, kteří stále usilovali o samostatnost. Jednání o rakousko-uherském vyrovnání se konala od roku 1865 a o dva roky později přinesla konkrétní výsledek = roku 1867 došlo k rozdělení habsburské monarchie na dvě rovnoprávné a téměř samostatné části Rakousko a Uhry. Hranici tvořila řeka Litava, proto se Rakousko označovala jako Předlitavsko a Uhry jako Zalitavsko. Toto upořádání označované také jako dualismus trvala až do roku 1918.

Rakousko - Uhersko Nově vzniklé soustátí mělo společného panovníka a tři ministerstva – zahraničí, vojenství a financí. V Rakousku byla v prosinci 1867 vydána nová ústava, která vytvořila významné předpoklady pro vytvoření občanské společnost, protože v ní byl zahrnut soubor základních občanských práv – rovnost všech občanů, osobní svoboda, svoboda shromažďovat se, svoboda vyznání atd. Avšak volební právo měli stále jen majetní muži od 24 let.

Reakce Čechů na R-U vyrovnání Nové uspořádání habsburské říše české politiky zklamalo. Její rozdělení na dvě části posílilo převahu Němců v Rakousku a Maďarů v Uhrách. Proto začali čeští politici organizovat demonstrace a různé vlastenecké akce (např. tábory lidu – konaly se na památných místech Čech a Moravy). Velkou manifestací se stalo položení základního kamene Národního divadla v květnu 1868. Nepokoje v českých zemích, které byly hospodářsky nejbohatší částí říše, chtěl císař a vídeňská vláda uklidnit, a proto začali s českými politiky jednat o jejich požadavcích. Pro české země by dohoda s Vídní znamenala, že by v Předlitavsku získaly podobné postavení, jaké měly Uhry v celé monarchii. Jednání vyústila na podzim 1871 v dohodu, tzv. fundamentální články, které se měly stát základem pro budoucí české vyrovnání. Proti těmto článkům se však postavili Němci žijící v českých zemích, kteří se obávali, že by se z privilegované vrstvy stali menšinou, a také Uhři, kteří měli zase obavu, že by podobné požadavky mohly vznést i nemaďarské národy v Zalitavsku. Jednání skončila neúspěšně.

Sjednocení Německa Po revoluci 1848 zůstal zachován Německý spolek v té podobě jakou měl před revolucí, tedy v čele s Rakouskem. To se nelíbilo Prusku, které už v té době bylo pro Rakousko velkou konkurencí, hlavně díky silné, vyzbrojené a dobře vycvičené armádě = Prusko proto čekalo na vhodnou záminku k válce. Záminkou se stal spor o Holštýnsko-Šlesvicko, které Rakousko a Prusko vybojovaly na Dánku, ale nemohly se dohodnout na jejich správě. Prusko proto zaútočilo na v roce 1866 na Rakousko vpádem do Čech. Na stranu Pruska se přidala Itálie (usilovala o území na severu Itálie, které patřilo Rakousku). Rozhodující bitva se uskutečnila v červenci 1866 u Sadové u Hradce Králové, kde bylo Rakousko poraženo. Rakousko muselo vystoupit z Německého spolku a předat Italům svoje državy v severní Itálii.

Sjednocení Německa Německý spolek byl nahrazen Severoněmeckým spolkem, který zahrnoval území bývalého Německého spolku bez rakouských zemí. V čele tohoto spolku stálo Prusko. Německo však stále nebylo sjednoceno úplně, zbývalo připojit jihoněmecké státy (Alsasko a Lotrinsko), které chtěly zůstat nezávislé na Prusku. Ovšem toto území se snažila získat i Francie. V této době zastával úřad pruského kancléře Otto von Bismarck, který se domníval, že k úplnému sjednocení může dojít jen vojenskou cestou. Spor o Alsasko a Lotrinsko proto vyvrcholil prusko-francouzskou válkou v roce 1870, ve které byla Francie poražena. Dne 18. ledna 1871 bylo v zrcadlové síni ve Versailles vyhlášeno sjednocené Německé císařství v čele s pruským králem, nyní německým císařem Vilémem I.. Hlavním městem císařství se stal Berlín.