Psychologie II Rozpoznání lži pomocí neverbálních projevů Přednáška 7

Obsah přednášky 1. Tradiční představy o neverbálních projevech lži a neupřímnosti 2. Rozlišení naivních a zkušených lhářů 3. Experimenty P. Ekmana 4. „Othelova chyba“ 5. Přenos podezíravého chování na podezřelou osobu 6. Vliv předsudků 7. Závěr - Proč tak často nepoznáme, že nám někdo lže?

Je rozpoznání lži pomocí neverbálních projevů snadné nebo obtížné? Tradiční představy o rozpoznání lži. Špatní lháři x dobří lháři.

Co odrážejí neverbální projevy? Lhaní většinou vyvolává vnitřní napětí. Řeč těla do jisté míry toto napětí a jeho prožívání odráží. Napětí se odráží v různých projevech neklidu nebo zaujetí bariéry. Při lži se lidé přetvařují, lež se snaží maskovat nebo měnit přirozené projevy, zbytečné úpravy zevnějšku atp.

Lže nebo říká pravdu?

1. Tradiční představy o neverbálních projevech lži a neupřímnosti Podvědomé obavy z prozrazení při pohledu do očí se projevují: odvracení pohledu i celého obličeje. Nápadné je prudké uskočení zorniček do strany při střetnutí pohledů Obavy z podřeknutí se projevují pomalejší mluvou (slova je zapotřebí více zvažovat) či naopak překotnou mluvou (snaha přehlušit případné pochybnosti). Napětí se projevuje i staženějším hlasem, odkašláváním, častějšími přeřeknutími. Nápadná jsou gesta směřující k zakrývání očí nebo úst.

1.1 Skrývání projevů lhaní Čím je lhář zkušenější, tím více se snaží tyto projevy skrývat: hledá záminky k odvracení pohledu (kolik je hodin, zaujaté sledování něčeho jiného), gesta maskuje – úprava účesu, mnutí očí, škrábání se pod nosem apod. Snaha zakrýt projevy vnitřního napětí se může prozradit i nápadným omezením gestikulace, určitou strnulostí.

1.2 Rozdíl v rychlosti projevení autentického a předstíraného výrazu Předstírané pocity (např. překvapení, rozhořčení nebo dojetí) se projevují ve výrazu o poznání později než upřímné. Často se objevují až po vyslovení myšlenky.

1.3 Chyby při projevech „upřímnosti“ Podvodník klade zvýšený důraz na demonstraci projevů upřímnosti, zejména sem patří “upřímný” pohled do očí a úsměv. Prozradit jej mohou: přehnaně rozevřené oči, strnulost pohledu, nehybné obočí (snaha o vědomou kontrolu narušuje přirozenou dynamiku), při neupřímném úsměvu se vedle rozevřených očí odhalují více dolní než horní zuby (při upřímném úsměvu se oči naopak přimhuřují), při neupřímném úsměvu je rovněž možné postřehnout i asymetričnost stahování obličejových svalů.

Zvýšený důraz na demonstraci projevů upřímnosti

1.4. Koordinace projevů těla s obsahem řeči Nejjednodušší je sledování koordinace všech projevů těla s obsahem řeči zvýšení nebo naopak potlačení gestikulace, strnutí nebo přehnaně rozmáchlé a křečovité pohyby, zvýšená svalová tenze (je dobré všímat si i pohybů nohou, ty se nejhůře vědomě řídí) při změně probíraného tématu. Na tyto změny můžeme pohlížet jako na projevy změny psychického napětí, které svědčí o lži, nebo naopak signalizuje uvolněním pocity jistoty a sebevědomí.

Reidova technika Tuto techniku se od 1970 po celém světě učili tisíce vyšetřovatelů. Na ohrožující situaci (např. výslech) reaguje jedinec jedním ze 3 způsobů: Boj Útěk Ztuhnutí První dva způsoby – tělo si ulevuje od napětí fyzickou aktivitou – lhavý profil „aktivní“ Třetí způsob – deaktivace těla, aby se mysl mohla plně věnovat mentální aktivitě - lhavý profil „pasivní“

Reidova technika: Postoj Pravdomluvní podezřelí mají tendenci ke vzpřímenému postavení čelem k osobě, která vede rozhovor. Lháři – shrbený postoj s natočením stranou od osoby vedoucí hovor bariérový postoj se zkříženýma rukama a nohama přešlapování, změny postoje v souvislosti s otázkami na určitou oblast

Je nejistý nebo lže?

Reidova technika: Gesta Pravdomluvní: pohyby rukou – převažují „ilustrátory“ – gesta, jimiž předvádějí, doplňují to, o čem hovoří. Lháři – bariérový postoj Pro pohyby paží typické „adaptéry“ – ruce jsou v kontaktu s tělem za účelem úpravy vzhledu, škrábání, zakrývání úst, očí, podpírání hlavy

Ilustrátory Mirek Topolánek představuje rakouskému kancléřovi Werneru Faymannovi svou vizi ekonomického růstu. 2009

Reidova technika: Oči Pravdomluvní – udržování normálního očního kontaktu – pohled z oči do očí v 30-60% času. Lháři – vyhýbají se očnímu kontaktu, aby předešli nárůstu nervozity nebo zvolí přehnaně upřený pohled (=nadměrná kompenzace touhy dívat se jinam).

Reidova technika: Paralingvistické chování Pravdomluvní: kratší odpověďové latence, rychlejší tempo řeči a vyšší tón řeči během emocionálních projevů. Lháři: delší odpověďové latence, pomalejší tempo mluvy, kratší odpovědi kratší

Jak spolehlivá je Reidova technika? Při řadě výzkumů se nepotvrdily předpoklady uvedené Reidovou technikou. V postojích a ve vzorcích adaptérů nezjištěny rozdíly. U lhářů pouze méně ilustrátorů. Reidova technika je zjednodušující, v některých případech i zavádějící. Ve výzkumech pomocí tréninku touto metodou dosaženo 46% úspěšnosti (Blair,Kooi,2004)

Kritérium základní linie Existuje tzv. behaviorální norma dané osoby. Dotázání se na sérii neohrožujících otázek na začátku rozhovoru. Teprve pak se ptát na citlivé otázky.

Kognitivní přístup: Kognitivní komplexita Předpoklad, že lhaní je kognitivně těžší, komplexnější úkol než sdělování pravdy. Lhář musí vytvořit svůj vlastní příběh, konzistentní a věrohodný. Tento příběh musí být navíc konsistentní s jeho předchozími prohlášeními. Nutné věnovat množství mentální námahy. To ubírá pozornost, která je věnována neverbální stránce. Lháři proto budou používat méně ilustrátorů, dlouhá odpovědní latence, více váhání v řeči

Jak je tomu v praxi: Lži nemusí být obtížnější vytvořit, jsou ale kratší a méně detailní. Na druhé straně pravdu je někdy obtížné sdělit (obava z ranění druhé osoby). Studie vytváření lži - lež je založená na vlastní zkušenosti, jsou pouze pozměněny kritické detaily. Díky této strategii lživé výpovědi mohou obsahovat velké množství detailů. Důležitý znak: kontrola důvěryhodnosti. Osoby, které říkají pravdu, nemusejí být tolik soustředěny na svou vlastní důvěryhodnost a tak se tolik nebrání přiznat nejistotu, vyjádřit pochybnosti o sobě, říci, že si něco nepamatují, či se spontánně opravit. Lhář naproti tomu se bude důsledně vyhýbat přiznání nedokonalosti.

špatní lháři x dobří lháři

Klasická vyzrazení (zjevné vyzrazující pohyby) Tradiční přesvědčení, že lhář se vyzradí sám, pokud jej budeme bedlivě sledovat. Klasická vyzrazení (zjevné vyzrazující pohyby) Zakrytí úst Třes rukou Dnes málo pravděpodobné.

2. Znaky naivního a zkušeného lhaní Znaky naivního neverbálního lhaní: Natáčení k adresátovi sdělení bokem Vyhýbání zrakovému kontaktu Narušená (neobvyklá) koordinace rukou Znaky zkušeného a suverénního neverbálního krytí lži: Postavení se k adresátovi čelem; Vytrvalý pohled do očí (až 100 % času rozhovoru); Souhra rukou koordinovaná, nenápadná.

naivní lhaní zkušené lhaní O. Nový - Kristián

2.1 Tvář – zrcadlo emocí Tvář u řady lidí zrcadlí jejich vnitřní emočních stavy: smutek, štěstí, zklamání, rozčarování, strach, znechucení, vztek, překvapení, zájem, zvědavosti, stud, hanbu, nesmělost, nejistotu, lásku či chuť se pomstít. Lhaní lze z mimiky odpozorovat proto, že výrazy - zvláště některých emocí - bývají automatické a bezděčné.

2.2 Mimika zkušených lhářů Zkušený lhář dovede vytvářet mimické výrazy tak, aby byly podobné těm, jež jsou za normálních okolností mimovědomé a jež se vymykají našemu ovládání. Věrohodné lhaní je právě proto věrohodné, že se při něm lhář dokáže velmi přesvědčivě tvářit. Totéž platí o dobrých hercích. dokonce i o některých politicích nebo televizních moderátorech,kteří mají k hercům blízko.

Mimika zkušených lhářů Rozpoznání lži: Experiment Ekmana a Franka (1997): Trénovaným pozorovatelům a posluchačům pomohlo všímat si, zda osoby, které na ně mluvily, měly nebo neměly strach. Také se orientovali podle toho, zda z obličeje těchto osob (tónu hlasu apod.) byly rozpoznatelné drobné signály znechucení (vyskytuje se u lhářů). I nejzkušenější znalci lidského chování se v 15-30 % případů zmýlí. Zkušení a naprosto otrlí lháři je obelžou.

3. Experimenty P. Ekmana Ekman P. a O’ Sullivan, M. (1991). Who can catch a liar? American Psychologist, 46, 9, 913-920. Studentkám zdravotní školy byl promítnut film: První skupině film, který navozoval pohodu a byl celkově uklidňující. Druhé skupině hrůzný film - plný krve, scény amputací končetin a záběry uhořelých obětí. Všechny studentky však poté měly přesvědčovat další osoby, že viděli velmi hezký film. Bylo jim řečeno, že úspěšné přesvědčení druhé osoby o tom, že právě viděly velmi hezký film, souvisí s jejich předpokladem a talentem vykonávat povolání zdravotní sestry. V tomto případě na úspěchu lhaní závisí kariéra - lež s vysokou motivací.

Přesvědčované osoby Vystoupení dívek bylo natáčeny na videozáznam. Pokusné osoby měly rozhodnout, která z dívek lže. Vzorek 509 osob. Šlo o jedince, kteří přicházejí s detekováním lží do kontaktu v rámci svého povolání: tajní agenti zpravodajských služeb USA profesionálové používající k výslechům detektory lži soudci policejní vyšetřovatelé psychiatři univerzitní studenti zajímající se o tuto problematiku

Výsledky Nejúspěšnější skupina byli agenti tajných služeb. Druzí psychiatři – avšak podstatně nižší úspěšnost. Ostatní skupiny neúspěšné. Proč se tajní agenti tolik odlišili od všech ostatních? Tajní agenti (příslušníci zpravodajských služeb) mají zkušenost s ochranou politiků. Výrazně se spoléhají na neverbální signály osob, které pozorují. Aktivně vyhledávají podezřelé neverbální signály u osob v davu. Mladší agenti úspěšnější než starší – mají více aktuálních zkušeností než starší.

Výsledky - pokračování Neúspěch soudců – při výslechu si dělají poznámky a nesledují osobu, ale spíše poslouchají to, co říká. Neúspěch vyšetřovatelů z kriminální policie jsou více zaměřeni na to, aby získali důkaz, než aby rozlišovali, kdo lže a kdo ne. Na rozdíl od tajných agentů se zabývají mnohem vyšším počtem těch, kdo skutečně lžou, což je vede k vyšší podezíravosti - a ve svém důsledku k neúspěšnému odhalování. Psychiatři uváděli, že pravda či lhaní samy vyplynou a že se právě na tyto aspekty lidského chování nezaměřují.

Detektor lži Polygraf – přístroj umožňující měřit kožní vodivost, tep, krevní tlak, rychlost dechu a případně ještě další fyziologické proměnné. Přístroj zaregistruje objevení úzkosti nebo poplachovou reakci.

Detektor lži Většina lidí pociťuje při říkání nepravdy úzkost. Avšak za určitých okolností mohou být i pravdivé odpovědi stresující a mluvčí tak při nich pociťuje úzkost. Na druhé straně ten, který při lhaní zůstává klidný, není detektorem lži nikdy odhalen.

4. „Othelova chyba“ Nevinná osoba, které záleží na tom, aby nedůvěřivé okolí přesvědčila o tom, že se ničeho nedopustila, může působit nevěrohodně a podivně. Bojí se, aby jí okolí uvěřilo - sama se ocitá ve stresu, v úzkosti, může se jí třást hlas.

Othelova chyba Pod vlivem hrozící sankce je nejenom obtížné věrohodně lhát, ale je obtížné i přesvědčit o pravdě. Součástí Othellovy chyby je dále předsudek (tzv. filtr vnímání) v mysli nedůvěřivého, který je již předem přesvědčen o tom, že mu druhý lže.

5. Přenos podezíravého chování na podezřelou osobu Experiment Akehursts a Vrije (1999): Pokus dokázal, že podezřelé chování můžeme "vytvořit", i resp. přenést na druhého. Při policejním interview může podezřelé, divné chování přenést vyšetřovatel na vyšetřovanou osobu. Osoby vyšetřované klidnými vyšetřovateli byly ve větším pohybovém klidu. Naopak vyšetřovatel, který velmi živě produkoval řadu pohybů při vyšetřování, "rozpohyboval" i vyšetřovanou osobu - posuzovatelé pak označovali její "divné" pohyby jako podezřelé. Jedná se o známý efekt zrcadlení v neverbálním chování, resp. "infikování" jedné osoby neverbálními projevy druhé osoby.

Zrcadlení v neverbálním chování

6. Vliv předsudků Úspěšnost rozpoznávání lhaní a pravdomluvnosti snižují rovněž naše předsudky. Řada předsudků je spojena s vyhodnocováním neverbálních atributů, např. oblečení nebo zdobných doplňků druhých lidí. Vrij (1997) zkoumal, zda má nějaký vliv barva oblečení u osoby, která je z něčeho podezírána. Podezřelí, kteří byli oblečeni v oděvu černé barvy, vzbuzovali v mysli pozorovatelů více představ o zlu, špatnosti a agresi, než podezřelí, jejichž oděv byl laděn do světlých barev.

7. Závěr Lže se dnes více než dřív? Společenský kontext lži: V malém společenství může mít odhalení lži závažné dopady pro jednotlivce – vyhoštění, neschopnost se uživit sám. Západní velká společenství – relativně snadno se člověk zbaví své minulosti, není tolik závislý na konkrétním společenství. Menší přehlednost, větší volnost a menší hrozba izolace poskytují možnost lhát aniž by se na to přišlo. Některé lži a podvody vedoucí k významnému obohacení jsou obecně tolerovány.

7. Závěr Proč tak často nepoznáme, že nám někdo lže? Podle Ekmana (1996) : Evolucí jsme na to nebyli připraveni. Lidé dříve žili více "na očích" druhým lidem, podvádění nešlo mnohdy dost dobře skrýt a zamaskovat, důkazy bylo těžké skrýt či popřít. Z odhaleného lhaní plynuly v primitivních společenstvích fatální sankce. I když se podmínky života radikálně změnily, člověk má dnes rozsáhlé možnosti, jak a kdy lhát, a také společnost někdy povzbuzuje své členy spíše k tomu, aby lhali, než aby nelhali.

Proč tak často nepoznáme, že nám někdo lže? Rodiče neučí děti rozpoznávat, kdo jim lže. Naopak: ochrana intimního soukromí je vede k tomu, že dětem neříkají pravdu, řadu pravd před nimi skrývají. Jsme "nastaveni" spíš na důvěřování než na podezírání. Důvěřovat druhým činí život snazším. I kdyby se nám ve svých důsledcích vyplatilo být spíš obezřetní a podezírat, jednodušší pro nás je důvěřovat. Pro srovnání: zneužívané děti, odebrané svým rodičům, byly schopny z chování druhých osob snadněji poznat, kdy je chce někdo oklamat. Nevyrostly totiž v atmosféře důvěry, ale v podmínkách, které je naučily mít se na pozoru před různými přísliby a návnadami.

Proč tak často nepoznáme, že nám někdo lže? Jsme neúspěšní v rozpoznávání lhaní proto, že často chceme být obelháni. Chceme se přidržet nepravdy, nechceme slyšet pravdu. Příkladem je partnerské soužití. Někdy partner nechce vědět nic o tom, že je mu druhý nevěrný - když to neví, žije se mu lépe.