Střípky z historie mincovnictví

Prezentace na téma: "Střípky z historie mincovnictví"— Transkript prezentace:

1 Střípky z historie mincovnictví
Ing.Zbyněk Kalabis

2 Peníze v antice Od 6. století BC se mince razily z ryzího zlata, bronzové mince se objevily až v 5. století BC. Jen výjimečně byly mince raženy také ze železa, olova,niklu či čisté mědi. V Řecku mince razila města i panovníci. Když se stalo Řecko součástí Římské říše, bylo právo řeckých měst razit vlastní mince silně omezeno. V římské oblasti mince původně razila též města, od. 3. století BC pak římský stát – jeho jménem tak činili zvláštní úředníci, tzv. triumviri monetales. Za římského císařství razil zlaté a stříbrné mince panovník, bronzové mince dával razit senát. Mince senátu byly označeny SC neboli „senatus consulto“ = „z rozhodnutí senátu“. Starší řecké mince mají na líci (avers) vypouklý symbol mincovního města, na rubu (revers) tzv. quadratum incusum, tj. vyhloubený dělený čtyřúhelník. Od 6. století BC se objevuje reliéfní obraz na obou stranách mince. Na líci to byla obyčejně hlava či postava božstva, v helénistické době tam býval vyražen obraz panovníka. Na rubu mince se obvykle vyskytoval symbol města. Nejstarší řecké mince nenesly nápisy, teprve později přibylo jméno města nebo svazu, popř. jeho zkratka a jména zodpovědných úředníků, později též jméno krále. Výjimečně se lze setkat i se signaturou rytců.

3 Peníze v antice Talent, řecky talanton, v antickém Řecku představoval 26,2 kg či 21,29 kg kovu. Mina byla starořecká jednotka hmotnosti, jako mincovní jednotka to byla 1/60 talentu. Talent i mina nebyly „oběžné mince“, jednalo se o početní jednotky. Statér byla váhová jednotka a mince, ražená ze zlata, stříbra či elektronu (směs zlata a stříbra). Původní význam slova byl „těžký “. V klasické době odpovídal statér 2 drachmám, jako váhová jednotka se pohyboval mezi g. Jako statéry jsou označovány nejstarší maloasijské mince, ražené z elektronu, i keltské zlaté „duhovky“. Řecké slovo drachmé znamená hrst a drachma původně představovala 6 obolů ve tvaru kovových tyček či roubíků. Také v klasické době Athén se drachma dělila na 6 obolů. Razily se i mince o 2-násobné (didrachma), 4-násobné (tetradrachma) a 10-násobné (dekadrachma) váze i hodnotě. V klasické době Athén byla tetradrachma nejběžnější mincí v celé řecké oblasti. Nesla na líci hlavu bohyně Athény a na rubu její symbol (tj.sovu) a obvykle zkratku slova Athénaión čili „patřící Athéňanům“. Chalkoi byly nejmenší řecké mince. Jejich název je možné přeložit jako měďák.

4 Peníze v antice Na římských mincích z doby republiky býval vyražen název ROMA či ROMANO a číslo, značka hodnoty, jména, popř. i jména mincovních úředníků, obraz a jméno božstva, popř. také jeho zkratka. V období císařství byl na líci mince vyražen obraz císaře nebo člena panovnické rodiny, jméno a tituly a na jejím rubu bývalo zobrazováno božstvo se jménem či výjev nebo propagační či pamětní nápis. Jako mincovní kov se v Římě nejdříve používal bronz - asi proto, že na Apeninském poloostrově byl nedostatek nalezišť stříbra a zlata. První římské mince tvořily hrudky bronzu, nazývané aes rude („surový kov“). Hodnota bronzu byla kodifikována ve známých Zákonech 12 desek (Leges duodecim tabularum) z let kolem 450 BC.

5 Peníze v antice Nejstarší římské mince začaly být vydávány ve 3. století BC - pro vnitřní potřebu to byly těžké měděné mince (tzv. aes grave = „těžký kov“ ), pro vnější styk se jednalo o stříbrné didrachmy. Základní měnovou jednotkou byl zpočátku tzv. librální as, litý z mědi ve váze 1 libry. Na líci byla hlava boha Ianuse, na rubu lodní příď a značka libry. Začátkem 2.století BC se ustálil denarius jako základní římské mince – dělil se na 10 (později na 16) assů. Další starořímskou mincí byl tzv. quinarius, který se rovnal polovině denáru či 5 asům. Dupondius byla mosazná mince, jejíž cena se rovnala dvěma asům a která vážila cca 13,5 g. Tremessis byla malá zlatá mince o váze 1,5 g a měla hodnotu jedné třetiny solidu. Centeneninalis byla měděná mince o průměru 17–19 mm.

6 Peníze v antice Zlaté mince se v Římě razily až od doby Caesarovy. Tehdy byl ražen aureus, který se dělil na 25 denárů. Další zlatou římskou mincí byl solidus, ražený císařem Diocletianem od roku 301 – představoval 1000 denariů. Nicméně solidus byl vydán jen v malém množství a jeho zavedení mělo na římskou ekonomiku minimální dopad. Později byl znovu zaveden císařem Konstantinem Velikým roku 312 n.l. a nahradil aureus jako císařskou zlatou minci. V té době měl hodnotu 275 000 denariů. Solidus byl v oběhu prakticky v nezměněné formě až do 10. století n.l. (pod názvem nomisma) – v Byzanci. Kdykoliv byla mince přijata do státní pokladny, byla roztavena a znovu vyražena, čímž se zajišťovala stabilita její váhy. Přestože měli byzantští obchodníci zakázáno užívat solidus pro obchod mimo území říše, platilo se těmito mincemi i při obchodech mimo Byzanc a solidus se záhy stal žádaným platidlem i v arabských zemích.

7 Latinské citáty o penězích
Pecunia non ollet (zkráceně „non ollet“) = „Peníze nepáchnou“. Toto rčení pochází ze Suetoniova životopisu římského císaře Vespasiana. Když mu jeho syn Titus vytýkal, že zavedl daň z moči, kterou používali jircháři při své práci, Vespasianus mu dal přičichnout k prvnímu výnosu z této daně, aby dokázal, že nepáchne. Smysl sousloví spočívá v tom, že při opatřování finančních prostředků nezáleží na tom, z jakého zdroje plynou. Neminem pecunia divitem facit (Peníze nikoho nečiní bohatým). V penězích neleží pravé bohatství, musí se rozumně používat. Nervus rerum je možné do češtiny přeložit jako míra věcí, resp. hybná síla věcí či hlavní věc, čímž se obvykle rozumí peníze. Latinské znění tohoto citátu je překladem řeckého výrazu „Ta chrémata neura tón prágmáton“ = „Peníze jsou tětivou (hybnou silou) věcí“. Občas se lze v témže smyslu setkat s větou „Pecunia nervus belli“, tj. „Peníze jsou hybnou silou války“.

8 Začátek středověku Franská říše - V Marseille a Provenci pokračovala ražba solidů až do 7. století, častěji než celý solidus byl ražen triens (či tremissis), tj.1/3 solidu. Postupně poklesl obsah zlata v mincích na minimum, prakticky se přešlo na stříbrné peníze - denáry (denarii). Středověká Evropa - v byla oběhu stříbrná mince, zvaná denarius. Jednotka složená ze 12 denariů se poté rovnala 1 solidu. Různé varianty slova solidus daly v různých jazycích jméno mnoha pozdějším měnám. Ve Francii byl od solidu odvozen název malé mince sou. V současné francouzštině se výraz sou užívá pro drobnou minci malé hodnoty V Itálii se od slova solidus odvodil výraz soldo (pl. soldi). V současném užití výraz soldi znamená italsky peníze. Španělsko a Peru - Ve španělštině se od slova solidus odvodil výraz sueldo). Následně od suelda se v Peru odvodil peníz sol (formálně sol de oro – zlatý solidus). Velká Británie - až do přechodu státu na desítkovou soustavu roku 1971 se zkratka s, odvozená od solida, užívala pro označení šilinku, stejně tak d (denarius) pro penci a £ (římská libra) pro libru, z čehož se později vyvinula zkratka £sd.

9 Keltové (Bójové) Nejstarší bójské mince jsou zlaté napodobeniny statérů Alexandra III. Makedonského (po roce 336 BC). S těmito ražbami se asi setkávali keltští válečníci při svých výbojích do řeckého světa a možná jimi byli i vypláceni. Z Němčic na Hané je známo přes mincí, řada z nich zde byla přímo ražena, a to od poloviny 3. století do druhé třetiny 2. století BC. Vzor byl opět řecký (makedonský). V Němčicích bylo též nalezeno hodně importovaných mincí z Galie, z východokeltských oblastí a z „antické oblasti“ (mimo východního Středomoří) – zřejmě díky obchodním či žoldnéřským kontaktům. Stejné mince jako v Němčicích se asi razily i v Rosseldorfu v Dolním Rakousku a v Nové Cerekvi u Moravské brány. Všechna tato střediska leží na Jantarové stezce. Na keltských zlatých mincích z této doby z Čech se objevují i keltské motivy – např. klečící bojovník nebo kůň.

10 Keltové (Bójové) Ve 2. polovině 2. století BC se u nás objevují oppida. V této době se zmenšuje hmotnost zlatého statéru. Nejvýznamnějším centrem mincovnictví bylo oppidum Hradiště u Stradonic na Berounce. Podchyceno je jednotlivě nalezených mincí. Velký poklad (asi 700 zlatých mincí), nalezený roku 1877, byl celý roztaven. Typické jsou tzv. mušlovité statéry, nazývané dle obrazu na rubu (ale mušle to určitě nejsou, může jít o slunce či měsíc). Z Hostýna je známo jenom málo mincí, ovšem kolekci ze Starého Hradiska (nedaleko Prostějova) tvoří cca 600 mincí. Na Starém Hradisku je doložena místní mincovní výroba (razidla a střížky).

11 Keltové (Bójové) Největší podklad keltských mincí v Čechách byl nalezen v červenci 1771 v Podmoklech u Rokycan. Jednalo se o 5-10 tisíc mincí a zlatý kruh. Našel ho nádeník Jan Koch, řečený Janota. O nálezu se dozvěděl zdejší pán, kníže Karel Egon Fürstenberk, který jej nechal zabavit (a jeho lidé našli další mince) a nechal z něj vyrazit svoje zlaté mince. Dochovalo se z něj proto jen několik desítek mincí. Historici mají za to, že se nejspíše jednalo o „keltský státní poklad“, který byl uschován v době nebezpečí. Lidé, kteří poklad uschovali, pak asi přišli o život a nemohli jej vyzvednout.

12 Nejstarší čínské bankovky
Nejstarší čínské i světové papírové peníze se objevily koncem 10.století n.l. Z důvodu pohodlí tehdy začali lidé ukládat hotovost do obchodů výměnou za depozitní potvrzenky, které byly převoditelné. Tyto potvrzenky byly nejstarším typem papírových peněz. Začátkem 11. století začala skupina obchodníků vydávat peníze, které se nazývaly Jiao Zi. Mohly být deponovány, mohly obíhat a mohly být směňovány za kovové peníze. Jiao Zi byly tištěny z rytých dřevěných desek (stejně jako při tisku knih) s černým a červeným označením registrace. Dřevěné desky nebyly příliš trvanlivé, ovšem současně muselo být vytištěno velké množství papírových peněz. Proto muselo být vyryto mnoho dřevěných desek, velmi obtížné však bylo vyrýt vzory naprosto stejně. Na těchto penězích byly zobrazeny krajiny a postavy. Každý obchodník využíval tajné značky na penězích, které vydával – tímto způsobem mohl identifikovat svoje papírové peníze, když byly vykupovány.

13 Nejstarší čínské bankovky
Jiao Zi byly druhem směnky. Docházelo k tomu, že někteří obchodníci nebyli schopni na vyžádání měnit papírové peníze za mince. Vláda byla proto nucena převzít dohled nad jejich vydáváním. První vládní papírové peníze byly vydávány roku 1024 a vypadaly skoro stejně jako Jio Zi. Když čínská vláda převzala tisk bankovek, zavedla techniku tisku z měděné desky, což umožnilo vytvářet více identických desek a tisknout tak požadované množství papírových peněz. K výrobě bankovkového papíru byla využívána vnitřní vrstva kůry z moruše. V roce 1168 zřídila vláda první papírnu. Všechny nejstarší čínské papírové peníze byly opatřeny pečetí vydavatele. Hodnoty dávných čínských bankovek byly vpisovány ručně. Roku 1351 byly měnový systém, založený na kovových mincích nahrazen novým měnovým systémem, založeným na papírových penězích; měděné mince byly raženy a používány jen jako pomocná měna. První zprávy o čínských papírových penězích přinesl do Evropy francouzský kněz Vilém z Rubruku v roce 1254.

14 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
První české mince (denáry) razil kolem roku 950 Boleslav I. Jednalo se o stříbrné mince o průměru mm a váze cca 1,4 gramu. Jeden denár se rovnal 10 plátěným šátečkům. Slovo denár je odvozeno od latinského „denarius“, což znamená „obsahující 10 dílčích jednotek“. Nejdůležitější mincovnou byla mincovna v Praze – nacházela se zřejmě v areálu hradu nebo na tržišti. Další mincovna se nacházela na Vyšehradě. Na řadě denárů z této doby je jméno mincovny i jméno některého z mincmistrů (jednalo se asi o cizí odborníky). Od počátku 11.století byl na mincích zobrazen svatý Václav. Denáry razila také Emma, manželka Boleslava II. ve svojí mělnické mincovně. Na těchto mincích byl vyražen text „Emma Regina“. Svoje denáry razili také pražští biskupové Šebíř nebo Vojtěch.

15 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Od dvacátých let 13. století se razily tzv. velké brakteáty. Pojem brakteát (= tenký plech) je až novověký, ve středověku byly tyto ražby označovány též jako denáry. Brakteát o průměru 4 cm byl velmi tenký a byl ražen po více kusech najednou. Šlo o jednostranné mince bez nápisů. Za Přemysla Otakara II. se po stranách obrazu panovníka začaly objevovat také heraldické motivy. V průběhu šedesátých let 13. století byla provedena měnová reforma - zavedeny byly tzv. střední brakteáty. Pak na mincích heraldické motivy převládly. Roku 1300 provedl Václav II. mincovní reformu, na níž se podílel italský odborník Gozzo z Orvieta. Zavedeny byly pražské groše (grossi pragense), ražené v Kutné Hoře. Na jeho líci byla zobrazena česká královské koruna, na rubu byl vyobrazen dvouocasý lev. Byl zakázán volný oběh neraženého stříbra. Součástí reformy Václava II. bylo i vydání horního zákoníku – Ius regale montanorum. V něm byla stanovena pravidla pro těžbu a zpracování stříbra a práva a povinnosti všech jeho „účastníků“.

16 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Roku 1325 Jan Lucemburský razil zlaté mince - florény. Spolupracoval s lombardskými specialisty (Balbinus Lombardus, Anastasius de Florentin a Cyno Lombardus). Cílem jejich ražby totiž byl hlavně okamžitý zisk. Kromě toho sloužily jako tzv. početní peníze, prostředek dálkového obchodu i jako platby papežské kurii, úplatky atp. Roku 1327 byla uskutečněna mincovní reforma za účelem získání nových příjmů do královské pokladny formou znehodnocení pražského groše. Využito bylo služeb jménem neznámých lombardských finančníků. Jan Lucemburský vydával stříbrné mince i v Parmě a Cremoně (roku 1330). Vyražena na nich byla jeho podobizna a český lev. Karel IV. v letech provedl mincovní reformu, na níž spolupracoval s italskými odborníky. Karel IV. a Václav IV. dne vydali nový mincovní řád. Václav IV v roce 1385 vydal mincovní řád pro německé oblasti říše.

17 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Roku 1469 se znovu začaly razit stříbrné groše dle metrologických parametrů posledních ražeb Václava IV. z roku razily se až do 30-leté války. V této době byla v Kutné Hoře jediná vládní mincovna. Koncem 15.století byly do oběhu uvedeny nové drobné české jednostranné mince (v oběhu byly až do 30-leté války). Jednalo se o tzv. bílé peníze (1/7 groše) a o tzv.malé peníze (1/14 groše), kterým se též říkalo haléře nebo černé peníze. Díky zvýšené těžby zlata v Jílovém u Prahy byla zahájena ražba českých dukátů. Tlustý groš (ražený kolem roku 1510) nebyl určen k placení. Jednalo se jen o příležitostnou ražbu medailového typu.

18 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Pravidelná ražba mincí tolarového typu začala roku 1486 v Tyrolsku. Saské tolarové ražby (významnější než tyrolské) začaly od 1500. Tolary v Čechách mají spojitost s rodem Šliků – původně patricijským rodem z Chebu. Kašpar Šlik byl kancléřem císařů Zikmunda a Albrechta Habsburského. Do zástavy dostal Chebsko. Po roce 1510 zde byla nalezena ložiska stříbra. Roku 1516 se začalo těžit v „Údolí svatého Štěpána“ (Sanctus Joachims Thal). Vývoz neraženého stříbra z království byl ale zakázán. Roku 1520 však zemský sněm povolil Šlikům zřízení soukromé mincovny.

19 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
V letech byly šlikovské stříbrné mince vyváženy přes Lipsko. Jednalo se o obchodní mince, které nebyly určené k běžným platbám. V Lipsku se obchodovalo s více druhy stříbrných mincí. Pro rozlišení se šlikovské minci říkalo Sanctus-Jochims-Thaler, zkráceně Thaler čili tolar. Od roku 1526 se Ferdinand I. Habsburský se snažil se o sjednocení měny v celé monarchii. Roku 1528 byla mincovna v Jáchymově usnesením českého sněmu převedena pod přímou majetkovou správu Ferdinanda I. (za úplatu). Habsburkové vládli i ve Španělsku a v dnešním Nizozemí a Belgii. Přes tyto země a španělské kolonie se tolary dostaly do latinské Ameriky a pak i do USA. Přistěhovalci všem stříbrným mincím říkali tolary (v Evropě jich obíhala řada typů), z čehož vnikl název „dolar“.

20 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Tolarové mince o vysoké ryzosti (93 %) se v Čechách razily do roku 1547 dle saských metrologických norem. V době panování Ferdinanda II. byly vládní mincovny v Kutné Hoře, Jáchymově a od 30. let 16. století i v Praze. Roku 1559 byl přijat Říšský mincovní řád. Jednotným platidlem se měl stát tzv. říšský zlatý, což byla větší stříbrná mince v hodnotě 60 krejcarů. V Čechách platila od roku 1561. Roku 1573 schválil český sněm projekt rozsáhlé měnové reformy. Jejím cílem bylo odstranit z peněžního oběhu nekvalitní drobné zahraniční mince a sjednotit vyráběné peníze s měnovými početními jednotkami. Říšský měnový systém (u nás platný od roku 1561) byl roku 1573 odmítnut, protože byl ekonomicky nevýhodný. Obnovená samostatná česká grošová měna pak fungovala až do roku 1619.

21 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Rudolf II. razil v pražské mincovně velké množství zlatých dukátů pro potřeby císařského dvora. Reprezentační a pamětní charakter měl i tzv. tolar tří císařů, upomínající na dřívější habsburské panovníky (Maxmiliána I., Karla V.a Ferdinanda I.). Vydáván byl na přelomu 16. a 17.století ve více typech. Na přelomu 16. a 17. století začala fungovat další vládní mincovna, konkrétně v Českých Budějovicích. Malý groš (ražený v letech ) platil jako ½ bílého groše. Jedná se o první minci v našich dějinách s nominální hodnotou vyraženou v češtině. Jednalo se o ekvivalent peněžní početní jednotky míšeňského groše (1/2 českého groše).

22 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Od roku 1619 razila stavovská vláda nové peníze. Větší stříbrná mince měla hodnotu 24 krejcarů. Tento nominál byl zvolen kvůli snadnějšímu přepočítávání žoldu na peněžní systémy předpokládaných spojenců lutherských a kalvínských knížectví. Od srpna 1620 se razily mince v hodnotě 48 krejcarů. Připravovala se (ale neuskutečnila) i ražba mincí o hodnotě 60 a 70 krejcarů. Také král Friedrich Falcký razil vlastní peníze, ale se stejnými nominálními hodnotami a parametry jako stavovské ražby.

23 Mincovnictví u nás od 10.století do 17.století
Roku 1622 vzniklo tzv. mincovní konsorcium (členem byl i Albrecht z Valdštejna) a uzavřelo smlouvu s dvorskou komorou. Za roční paušální poplatek získalo monopolní právo ražby mincí v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích, a v těchto zemích (a též v Horní Falci) vykupovat neražené stříbro (pagament). Získalo též předkupní právo na veškeré stříbro, vytěžené v českých dolech. Ve smlouvě byl uveden i nižší obsah stříbra v nově ražených mincích. Hlavním zdrojem výdělku konsorcia byl rozdíl mezi nákupní cenou neraženého stříbra a hodnotou ražených mincí. Když růst ceny neraženého stříbra začal negativně ovlivňovat zisky jeho členů, začali svévolně snižovat obsah stříbra v mincích. Činnost mincovního konsorcia skončila státním bankrotem. Císařským patentem ze byla snížena nominální hodnota mincí v oběhu o cca 90 %. Tomuto opatření se říká španělským slovem kalada. Albrecht z Valdštejna razil vlastní zlaté i stříbrné mince pro svoje Frýdlantské vévodství, a to hlavně ve svojí mincovně v Jičíně.

24 Levantské tolary Jednalo se o stříbrné tolary s portrétem Marie Terezie, velmi populární v islámském světě. Tyto mince byly obchodní konkurencí napodobovány - např. Benátkami (1756) nebo Dubrovníkem (1791). I po smrti Marie Terezie se tyto mince razily po celém rakouském mocnářství s datem 1780. Po roce 1900 přestal být oficiálním platidlem a stal se obchodní mincí.

25 Košický poklad Budova, v níž byl poklad nalezen, sloužila v 17. století jako sídlo Spišské komory, což bylo „oblastní finanční ředitelství“. K jeho ukrytí došlo zřejmě v letech , kdy byly Košice ohroženy útoky vojsk uherských stavů, které povstaly proti Habsburkům. Košice byly v jejich rukou v letech Vlastníkem pokladu asi byl některý z nejvyšších úředníků Spišské komory v Košicích, buď její předseda Franciscus Waldegg nebo jeden z jeho poradců (Sigismundus Hollo či Martin Madrász). Všichni byli bohatí a významní, měli vysoké příjmy a volný přístup do budovy Spišské komory a mohli se po ní volně pohybovat. Zároveň se však nikdo z nich pro poklad do Košic nemohl vrátit, protože všichni zemřeli před osvobozením města roku 1685.

26 Poklad z Kašperských Hor
Poklad byl nalezen při průzkumu v Kašperských Horách v roce Průzkum byl prováděn v okolí bývalé hornické šachty kvůli statice při přestavbě náměstí. Mince byly uloženy asi centimetrů pod povrchem. Šlo o 3750 stříbrných mincí, uložených asi v 17. století. Nálezu těchto mincí v keramické nádobě zakryté dřevěnou poklicí předcházel objev 2 volných zlatých holandských mincí z let 1608 a S uložením hrnku mincí asi nesouvisely, archeologové ale po jejich nalezení začali prohledávat území detektorem kovů. Většinou jde o tříkrejcary, krejcary a haléře nebo o feniky. Pocházejí nejčastěji z Bavorska, Saska, Tyrolska, Štýrska, Čech, Moravy a Slezska, ale též z Polska, Švýcarska či Nizozemí. Nejstarší mincí je parvus Jana Lucemburského, který hodnotou odpovídal 1/12 pražského groše. Nejmladší mincí je tříkrejcar Ferdinanda II. s letopočtem Zastoupené jsou též ražby Albrechta z Valdštejna.

27 Královská mincovna ve Velké Británii
Založena byla roku 886 v Londýně králem Alfredem Velikým. Jednalo se ovšem jen o jednu z několika mincoven v království. Roku 1279 byla mincovna přestěhována do Toweru. V 16. století získala monopol na ražbu mincí v království. Roku 1696 se Isaak Newton ujal funkce správce (Warden of the Royal Mint) a stal se zodpovědným za vyšetřování padělání mincí. Od roku 1699 dokonce zastával místo jejího vedoucího, a to až do svojí smrti roku 1727. V 17.století bylo zavedeno nové strojní vybavení. Proto a v souvislosti s požadavky na prostory v Toweru po vypuknutí války s Francií vedly přestěhování mincovny na sousední plochu v East Smithfieldu – nová budova byla dokončena roku 1809. „Tryal of The Pyx“ je procedura, zajišťující, že nově vyrážené mince odpovídají požadovaným standardům (Coinage Act). Termín Pyx (z řečtiny) odkazuje na truhlu ze zimostrátového dřeva, v níž bývaly uloženy mince, jež měly být předloženy ke zkoušce. Několik tisíc vzorků mincí, určených k přezkoumání, je průběžně vybíráno z běžné produkce. Podoba této ceremonie je v podstatě stejná již od roku Zkouškám předsedá soudce s expertem sboru prubířů.Testy jsou prováděny v prostorách společnosti „Worshipful Company of Goldsmith“.

28 Mincovna v Kremnici Mincovnu v Kremnici založil , kdy uherský král Karel Robert z Anjou povýšil Kremnici na královské město a udělil jí privilegium provozovat mincovnu. Razily se zde zlaté mince, nejdříve nazývané florény, později dukáty.Název „dukát“ vznikl dle zlaté benátské mince, na níž byl nápis končící slovy „ista ducatus“ (tato vláda, resp. toto vévodství). Do konce 15.století zde bylo raženo cca zlatých dukátů ročně, potom začala být jejich ražba nahrazována ražbou mincí z méně drahých kovů (např. od roku1499 stříbrných tolarů). Poslední dukáty byly vyraženy jako „státní platidlo“ v roce Celkem zde bylo údajně vyraženo 21,5 milionu kusů zlatých mincí. Období největšího rozsahu ražby mincí spadá do doby panování Marie Terezie ( ), kdy se zde razilo více mincí než v ostatních mincovnách monarchie dohromady.

29 Mincovna v Kremnici V Uherském království existovalo ve středověku více mincoven, např. v Bratislavě, v maďarské Nagyi Bányii nebo v rumunské Alba Iulii, kremnická však byla nejlepší z hlediska technologického a největší z hlediska rozsahu produkce. Stát neperspektivní mincovny postupně rušil, a tak se koncem 19. století stala mincovna v Kremnici jedinou mincovnou v Uhersku. V době 1.světové války byly jak celé zařízení mincovny, tak i veškeré zásoby drahých kovů převezeny do Budapešti. V době 2.světové války německé komando dokonce výbušninami zničilo celé zařízení razírny peněz. Po celou dobu existence Československa a nyní i Slovenska plní úlohu oficiální mincovny těchto států.