Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Křesťanské církve v občanské společnosti

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Křesťanské církve v občanské společnosti"— Transkript prezentace:

1 Křesťanské církve v občanské společnosti
Praktická teologie pro neteology

2 2. Specifika katolické církve
Východní církve a římskokatolická církev Organizace církve v rámci ČR Světové ústředí – Vatikán Papežství a papežové Kanonické právo Problém laiků a kléru 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

3 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Katolická církev Západní – římská (jednotná) Východní – celkem 21 církví sjednocených pod vedením římského papeže (stejná věrouka, jiná liturgie): V ČR Řeckokatolická církev, Praha, Haštalské nám. 4, katedrála sv. Klimenta, apoštolský exarcha Ladislav Hučko (hierarchický organizační systém: 1 exarchát pod přímou pravomocí Apoštolského stolce, 7 děkanství, farnosti) CCEO (1990 – Kodex canonum ecclesiarum orientalium) 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

4 Řeckokatolická církev v ČR
BISKUP - APOŠTOLSKÝ EXARCHA: MONS. LADISLAV HUČKO Katedrála sv. Klimenta v Praze 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

5 Římskokatolická církev v ČR
Nejvyšší orgán v ČR (kolektivní vedení): Česká biskupská konference, Praha, Thákurova 3 (statutární orgán: předseda ČBK – arcibiskup Jan Graubner); diecéze – biskupové, vikariáty/děkanáty, farnosti 2 církevní provincie – v čele biskup – metropolita (arcibiskup): Čechy – Praha; Morava – Olomouc Místní biskupové: Papež buď svobodně biskupy jmenuje nebo zákonně zvolené potvrzuje (can. 377). Podmínky biskupského svěcení: alespoň 35 let, 5 let knězem, doktor nebo alespoň licenciát teologie nebo opravdu zběhlý v těchto oborech (378). Diecézní biskup je povinen každých pět roků podat papeži zprávu o stavu své diecéze (399). Po dovršení 75 roků se zřekne svého úřadu do rukou papeže, který po zvážení všech okolností učiní opatření (401). Orgány diecéze: diecézní kurie, ekonomická rada (jmenuje a předsedá biskup, alespoň tři kvalifikovaní křesťané – 492), ekonom (zodpovídá se ekonomické radě a biskupovi – 494); kněžská rada (asi polovinu volí kněží, zbytek jmenuje biskup; má pouze poradní hlas) a sbor poradců (6 – 12 členů, jmenuje biskup z členů kněžské rady). 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

6 Římskokatolická církev v ČR
Katolická církev v České republice se dělí na dvě církevní provincie: 1. Českou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze pražská - Diecéze českobudějovická - Diecéze královéhradecká - Diecéze litomeřická - Diecéze plzeňská 2. Moravskou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze olomoucká - Diecéze brněnská - Diecéze ostravsko-opavská Třetím subjektem je Apoštolský exarchát, organizačně a právně církevní útvar pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu (řeckokatolíky), kteří žijí na území České republiky. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

7

8 Světové ústředí katolické církve: Vatikán
Vatikánský stát: katolická církev jako jediná ze současných náboženských institucí může jednat jako politický partner na úrovni států. Díky tomu může vyvíjet politický i morální tlak, a tak mít vliv např. na destrukci autoritativních režimů (komunismus), rozvoj lidských práv, řešení sociálních problémů rozvojového světa apod. Jelikož jde o církevně-politickou absolutistickou monarchii, mocensky zcela závislou na osobě papeže, závisí také kvalita jejího vlivu na konkrétním papeži. Díky osobnosti Jana Pavla II. tento vliv v posledních 27 letech vzrostl. Vedle politického a morálního tlaku na státy a veřejnost obecně vyvíjí Vatikán také přímý tlak na členy své církve, a to formou právních norem, které jsou pro ně závazné. Ty se týkají jak roviny osobní (nauka víry a mravů) tak institucionální (organizační a mocenské záležitosti). Tento tlak je často v rozporu s postmoderní mentalitou a stále více členů církve ho vnímá jako nepřiměřený a odmítá se mu podřídit. Prestiž církve proto ve světovém měřítku klesá. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

9 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Vatikánský stát 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

10 Vatikánský organizační systém
Papež: biskup římský, zástupce Krista na zemi, nástupce apoštola Petra, pastýř celé církve, služebník služebníků Božích; má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi; je volen sborem kardinálů. Tutéž moc má biskupský sbor spolu s papežem a nikdy bez papeže (336); slavnostním způsobem ji vykonává na obecném sněmu – koncilu (337). Jedině papež svolává obecný sněm, pouze biskupové mají právo a povinnost účastnit se sněmu s hlasem rozhodujícím (338). Biskupský sněm – synod – je shromáždění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa, a scházejí se, aby pomáhali papeži…radami i projednáváním otázek, které se týkají činnosti církve ve světě (342). Koncil i synod se přerušují při uvolnění stolce papeže. Kardinálové tvoří zvláštní sbor, jemuž přísluší volba papeže; rovněž pomáhají papeži projednáváním závažných otázek nebo zastáváním různých úřadů (349). Za kardinály jmenuje svobodně papež muže alespoň s kněžským svěcením; kdo ještě není biskupem, je povinen přijmout biskupské svěcení (351). Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvyklé záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek (360). To vše se zahrnuje pod pojem Apoštolský stolec nebo Svatý stolec (361). Papež jmenuje své vyslance do místních církví a států (papežský nuncius), ti tam pak jednají papežovým jménem ( ). Státní sekretariát (v čele státní sekretář) – řídí celý systém, druhá osoba po papeži, papežem jmenován, smrtí papeže jeho funkce zaniká. Devět kongregací: rozhodují o vnitrocírkevních věcech, v čele stojí kardinálové, další kardinálové jsou členy (někdy i více kongregací). Význam spíše náboženský než politický, hlavní „ministerstva církve“. Jedenáct rad: nové – vznikly po 2. vat. koncilu, sjednoceny pod tento název reformou r. 1988; smysl podobný jako u kongregací, nemají však tak silný právní dopad – vydávají orientační dokumenty, ne však právně závazná rozhodnutí. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

11 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Papežové XX. století sv. Pius X Benedikt XV Pius XI Pius XII Jan XXIII (Giuseppe Roncalli) Pavel VI (Giovanni Montini) Jan Pavel I (Albino Luciani) Jan Pavel II (Karol Wojtyla) Benedikt XVI. od 2005 (Josef Ratzinger) 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

12 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Papež Benedikt XVI. Joseph Ratzinger, nar. 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn studium teologie a filozofie na univerzitě v Mnichově 1951 vysvěcen na kněze 1959 vyučuje teologii na univerzitě v Bonnu, 1963 v Münsteru, 1966 v Tübungenu, 1969 v Regensburgu. se účastní 2. vatikánského koncilu jako teologický poradce 1977 jmenován mnichovským a freisingským arcibiskupem a kardinálem. 1982 jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry 19. dubna 2005 zvolen papežem, přijímá jméno Benedikt XVI. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

13 Situace církví ve společnosti – proces sekularizace
V průběhu 19. a 20. století se zásadně změnilo postavení církví ve společnosti – proces sekularizace: Ztráta politického a morálního vlivu křesťanských církví na většinu populace Snižování počtu členů církví a počtu účastníků bohoslužeb Snižování autority církví před vlastními věřícími – důraz na svobodu svědomí Na tuto situaci se církve snaží reagovat. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

14 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
2. Vatikánský koncil 1962 – 1965, Jan XXIII., Pavel VI. Asi 2500 účastníků (biskupové a hosté) Cíl: „aggiornamento“ = zdnešnění reakce na sekularizaci zvýšení věrohodnosti církve před společností aktivizace členů církve – demokratizační prvky sebereflxe církve – zdůraznění základů Podobným procesem procházely i evangelické církve 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

15 Dokumenty 2. vatikánského koncilu
čtyři konstituce: o církvi, o liturgii, o Božím zjevení a o církvi v dnešním světě devět dekretů: o pastýřské úloze biskupů, ekumenismu, katolických východních církvích, službě a životě kněží, výchově kněží, řádovém životě, misiích, laickém apoštolátu a hromadných sdělovacích prostředcích tři prohlášení: o náboženské svobodě, nekřesťanských náboženstvích a křesťanské výchově. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

16 Myšlenky 2. vatikánského koncilu
LG: změna modelu církve, důraz na pravomoci místních církví – decentralizace (dnes předmětem živé diskuse): koinoniální model církve SC: aktivní účast věřících na liturgii, domácí jazyk, částečná pluralita GS: antropologický obrat v teologii – církev už nechce pouze předávat svou pravdu a bránit se před zlým světem, ale chce se cítit součástí tohoto světa, podílet se na jeho radostech i bolestech, vést s ním dialog a nabízet mu svou pomoc v oblastech, kde je k tomu kompetentní DV: historicko-kritická metoda ChD: zvýšení pravomoci místních biskupů a biskupských konferencí (dříve pouze nástroje k realizaci centrálně daných směrnic); autonomie místních (lokálních, partikulárních) církví (decentralizace) PO: nový obraz kněze při zachování paradigmatu pastýře – koordinátor, facilitátor, animátor. AA: zásadní dokument přisuzující laikům lidskou rovnoprávnost a akční spoluodpovědnost v pastoraci (nedotažen právně a organizačně): rovnoprávnost laiků v církvi UR: magna charta ekumenismu – úsilí o jednotu jako program, zrušení předsudků, nepřátelství, odsuzování, lítost nad historickými chybami a přiznání, že současní členové mohou dojít spásy ve svých církvích, uznání, že jsou „v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém“: AG: nová výzva k misiím, ale s respektem v místním kulturám a náboženstvím s láskou a bez násilí IM: chvála médií a výzva k šíření evangelia a zároveň k pozornosti k nebezpečím GE: vychovávat k aktivní a kritické účasti na veřejném životě, k hodnotám, k odpovědnosti, výchova je záležitost celého života, ne jen dětství a mládí NA: klíčový obrat koncilu – uznání hodnoty jiných náboženství a možného obohacení církve skrze ně: mezináboženský dialog DH: přiznává právo na volbu vlastního náboženství jako základní právo každého člověka: náboženská svoboda 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

17 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Obsah víry Po celé dějiny vytváří křesťané formulace obsahu víry, které jsou závazným zdrojem hlásání v jednotlivých církvích. Jediným psaným primárním pramenem víry všech křesťanů je Bible – SZ a NZ. Rozdíly ve způsobu výkladu a v chápání vztahu mezi Písmem a tradicí vedou k pluralitě církví i názorů uvnitř církví. Schéma základních pohledů v současné době: Protestantský: sola scriptura – jediným pramenem víry je psaná Bible, křesťané jsou jí podřízeni a mají se snažit o její stále aktuální výklad a jeho realizaci v životě: „Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona“ (CZ ČCE). Pravoslavný: pramenem víry je svatá tradice = každodenní život Božího lidu. Jejím nepřednější projevem je svaté písmo, dále spisy svatých otců, bohoslužba, životy svatých a vyznání víry (nicejsko-cařihradské). Katolický: existují dva prameny víry – Písmo a tradice (život církve a jeho psané projevy), které jsou v neustálé živé interakci: „Kristus svěřil církvi poklda víry…, aby zjevené pravdy zkoumala, věrně sdělovala a vykládala“ (Can. 747 § 1). Apoštolské a Nicejsko-cařihradské vyznání víry – dnes společné pro všechny křesťany (důležité z hlediska ekumenického) – společné prohlášení představitelů všech hlavních církví v Německu o letnicích Nejednota trvá pouze ve filioque. Současný zásadní katolický dokument: Katechismus katolické církve (KKC, 1993) – závazný obsah víry; určen především biskupům jako podklad pro vytváření místních katechismů. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

18 Neomylnost církve a hierarchie pravd
Neomylnost (can. 749) – platí pouze ve věcech víry a mravů a při jejich slavnostním vyhlášení. Týká se papeže samotného (v praxi vždy vyžaduje souhlas biskupů) a sboru biskupů na koncilu nebo mimo koncil spolu s papežem. Hierarchie pravd (poprvé v UR, pak CIC ): 1. Boží zjevení psané nebo tradicí sdělené, zároveň slavnostně vyhlášené nebo řádně předkládané magisterem: nutno věřit vírou božskou a katolickou, souhlas plný a neodvolatelný (750), všichni jsou POVINNI vyvarovat se každého učení, které je s ním v rozporu; 2. učení hlásané magisteriem jako platné, ale nevyhlášené definitivně – může se dalším vývojem poznání změnit: vyžaduje se poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry (752), křesťané SE SNAŽÍ varovat se toho, co se s ní neshoduje; 3. rozhodnutí biskupů, společně i jednotlivě (753): křesťané jsou povinni s nábožnou poslušností přijmout věrohodný učitelský úřad svých biskupů. Od odpovědných činitelů v církvi (biskupové, představení řádů, nositelé teologických vědeckých titulů a učitelé teologie) se vyžaduje slib naprostého souhlasu se vším, co církev učí (Professio fidei). Učitelský úřad církve: CIC 747 – 843. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

19 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Nová evangelizace Historie: Jsme svědky selhání tradičních forem hlásání evangelia – lze chápat i jako selhání koncilu, aggiornamenta, pokud jeho cílem bylo zvýšení počtu křesťanů. Proto vyhlásil papež JAN PAVEL II program nové evangelizace. Měla by být nová „svým nadšením, svými metodami a svými výrazy.“ Nová evangelizace je oficiálním názorem církve, i když má odpůrce v táborech tradicionalistů (zdá se jim příliš moderní) i modernistů (zdá se jim příliš v zajetí starých způsobů myšlení). Papežské dokumenty: RM 1990, ChL 1992, TMA 1994, NMI 2000. Podstata: Nová evangelizace chce reagovat na postmoderní paradigma v kultuře: subjektivismus, pluralismus, konzumismus, drama odluky mezi evangeliem a kulturou (sekularizaci). Dříve všechny tyto jevy odsuzovala a nahrazovala je svou konstantní pravdou (viz předchozí klasické paradigma, monologické). Dnes vidí jejich slabé i silné stránky a vede s nimi dialog. Tuto cestu otevřel koncil antropologickým obratem. Cíl: přivést lidi ke Kristu, dát jim pochopit sebe sama ve světle evangelia. Metoda: nikoli jednostranné přesvědčování, nýbrž snaha odpovídat na skutečné otázky a touhy člověka, především otázku po Bohu a touhu po spiritualitě, které jsou prokazatelně aktuální i mezi současnými mladými lidmi. Odpovídat na skutečné touhy znamená vnímat je, naslouchat současnému člověku, brát ho vážně – evangelizace tedy přestává být monologická a stává se dialogickou = praktický důsledek koncilní změny eklesiologie. Důsledky: přijetí názorové (teologické) plurality jako normální reality v církvi; nabourání monolitické pevnosti vedlo k frustraci mnoha členů církve a jejich odchodu jinam (srov. Latinská Amerika); podobně krize kněžských a řeholních povolání. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

20 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Inkulturace Historie: komunikace křesťanství s antickou kulturou a dalšími kulturami, kam přicházelo, později popření (misie v Latinské Americe), v současnosti znovuobjevení. Podstata a cíl: Slavorum apostoli (SA, 1985, čl. 21): "vštěpení evangelia do domácí kultury spolu se začleněním této kultury do života církve." Metoda: dialog. Dvojí směr inkulturačního procesu: církev se mění, když přijímá prvky kultury, které nejsou cizí evangeliu – kultura se mění, když přijímá hodnoty evangelia, které jí nejsou cizí. Inkulturace je analogií inkarnace. Inkarnace, vstoupení Boha do těla, je předpokladem a vzorem pro inkulturaci, vstoupení církve do kultury. Inkulturační princip označuje takový způsob života a praxe církve, v němž komunikace evangelia s kulturou je analogií komunikace Boha s člověkem v události vtělení. Kritika: může znamenat rozmělnění křesťanství, přílišné přizpůsobování, ztrátu originality a identity. Možné důsledky inkulturace v našem prostředí: změna modelu církve, nová nabídka duchovních hodnot, společné vytváření kultury. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

21 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
CÍRKEVNÍ PRÁVO Církevní právo: kanonické (vydané katolickou církví, upravuje vztahy uvnitř církve); ekvivalenty v nekatolických církvích konfesní (vydané státem, upravuje vztah mezi státem a církví) Stručná historie církevního práva: Nejstarší církevní právní sbírka: Didaché (kolem r. 100) Později mnoho dalších dílčích sbírek, většinou omezených na určité území Decretum Gratiani – XII. stol., první pokus o sbírku celocírkevně platnou v západní církvi. Základ pro vytváření vlastního samostatného církevního práva v dalších stoletích. Corpus Iuris canonici 1582 – papež Řehoř XIII. CIC 1917, nové znění Zavazuje katolické křesťany latinského obřadu. Vedle něj existuje podobný kodex pro katolíky východních obřadů. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

22 Specifika kanonického práva
Kombinace práva s teologií – vychází z teologických principů Vlastní terminologie, nejednotná, odlišná od civilní právní terminologie Zákonodárcem je Bůh, v rámci hierarchické struktury pak papež (nebo obecný koncil schválený papežem) pro celou církev, biskupové pro své diecéze. Prameny práva: primární – božské (zjevení – Bible), sekundární – lidské (ius divinum – ius humanum) Forum externum – forum internum (morálka, svědomí): ne vždy jasně rozlišeno Kanonická umírněnost: bohatý systém udělování dispenzí (papež – biskup – farář) – vyvažuje celkovou morální náročnost práva, jsou přímo v právu konkrétně stanoveny 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

23 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Obsah CIC Kniha I – Všeobecné normy, Kniha II – Boží lid (Křesťané, hierarchické zřízení církve, Spo­lečnosti zasvěceného a apoštolského života), Kniha III – Učitelský úřad církve, Kniha IV – Posvěcující služba církve (Svátosti, Bohoslužba, Posvátná místa a budovy), Kniha V – Majetek církve, Kniha VI – Církevní tresty, Kniha VII – Soudní a mimosoudní řízení. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

24 Vybraná ustanovení CIC
Příslušnost k církvi vzniká křtem nebo přijetím toho, kdo byl pokřtěn v jiné církvi. Zrušena může být POUZE osobním rozhodnutím (písemně projeveným a zapsaným do matriky křtu). Moc řízení je vázána na platně přijaté svěcení (jáhenské – kněžské – biskupské, v rámci apoštolské posloupnosti) a zároveň na přijatý církevní úřad (papež, diecézní biskup = ordinář, farář). Papež i ordinář je zároveň nositelem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Struktura církve: univerzální církev, partikulární církev – diecéze (v rámci státu biskupská konference), farnost – základní organizační jednotka. Všechny jsou ze zásady právnickými osobami. Rady na všech úrovních mají pouze poradní pravomoc. Základní povinností všech členů církve je udržovat stálé společenství s církví. Plné spol. s církví je založeno trojím svazkem: 1. vyznáním víry, 2. společenstvím svátostí, 3. uznáním církevního vedení. Práva: sdělovat pastýřům své duchovní potřeby i názory na zlepšení církve, dostávat od pastýřů duchovní dobra – slovo a svátosti, sdružovat se, evangelizovat, dostávat křesťanské vzdělání, svobodně si volit životní stav, právo na nedotknutelnost své pověsti a právní ochranu. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

25 Církevní trestní právo
Církevní soudy: diecézní (soudy 1. stupně – instance), metropolitní – interdiecézní (2. instance), Římská rota (všeobecný odvolací soud, alternativa k metropolitnímu, lze si ji vybrat jako 2. instanci). V čele soudu je vždy biskup (papež), v praxi ho zastupuje jmenovaný odborník – soudní vikář. Trestní právo: církev plně uznává autonomii civilního trestního práva, její trestní právo se omezuje pouze na vnitrocírkevní věci týkající se víry a církevní autority. Tresty: zabraňování v konání některých náboženských úkonů (exkomunikace, interdikt, suspenze); kázeňské tresty (pouze u kněží a řeholníků: odnětí úřadu, přeložení, propuštění z duchovního stavu). Všechny tresty může příslušná autorita prominout. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

26 MANŽELSTVÍ PODLE KANONICKÉHO PRÁVA
Historie: 1. tisíciletí: Ideál věrnosti a nerozlučnosti byl od dob apoštolů obecně sdílen, neexistovaly však předpoklady pro formální kontrolu jeho plnění – církevní sňatek a zápisy v matrikách. Za uzavření manželství se považovala svatba podle zvyklostí v dané společnosti, což byl často pouze vzájemný slib snoubenců v kruhu jejich rodin a zahájení společného života. IV. Lateránský koncil (1215) nařídil, že se má manželství uzavírat před tváří církve – na veřejnosti. Zároveň však nebyla zpochybněna platnost manželství uzavřených soukromě a neexistovala jednotná evidence svateb. Mohlo tedy nekontrolovaně docházet k rozvodům, dalším manželstvím, dvojženství apod. Proto Tridentský koncil dekretem Tametsi ustanovil povinnost uzavírat manželství před vlastním farářem a dvěma svědky, jinak není platné. Toto nařízení vstupovalo v platnost 30 dnů po veřejném vyhlášení v katolických farnostech; tam, kde nebylo veřejně vyhlášeno, platila přechodně stará praxe – šlo především o evangelické oblasti. CIC 1917 zavázal každého katolíka ke kanonické formě (od 1970 lze od ní dispenzovat – Pavel VI.). 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

27 Způsobilost k uzavření manželství
1083: věk – muž 16, žena 14 let 1084: neschopnost k souloži předchozí a trvalá (nikoli neplodnost – ta může být pekážkou podle can. 1098, jde-li o záměrný podvod). 1085: dřívější manželství 1086: pokřtěný s nepokřtěným; biskup však může od této překážky dispenzovat, pokud a) katolická strana učiní upřímný příslib, že se bude snažit, aby všechny děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi; b) nekatolická strana dá najevo, že si je vědoma povinností a příslibu katolické strany; c) obě strany uznávají účel a podstatné vlastnosti manželství (can. 1126). 1087: svěcení jáhenské, kněžské, biskupské (možnost dispenze od celibátu = laicizace, uděluje papež) 1088: řeholní slib (dispenzovat může jedině papež) 1089: odvedení, zadržování, únos za účelem uzavření manželství 1090: vražda vlastní manželky nebo manžela ženy, s níž chce uzavřít sňatek : příbuzenství – v přímé linii vždy, v boční do čtvrtého stupně; švagrovství; konkubinát; osvojení 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

28 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Manželský souhlas 1095: užívání rozumu 1096 minimální znalosti o manželství: vzhledem k obecně přijímané možnosti rozvodu v současné společnosti i civilním právu lze předpokládat, že mnozí snoubenci nejsou dostatečně informováni o křesťanském pojetí manželství – tomu by měla zamezit povinná příprava snoubenců. 1097 omyl co do osoby; § 2 omyl ve vlastnostech osoby: člověk si bere partnera pro nějakou jeho vlastnost, bez níž by si ho nevzal, a pak zjistí, že šlo o omyl – např. těhotenství partnerky, majetek, zdraví, víra apod. Na tento kánon navazuje následující 1098 – podvod. 1098 podvod = záměrné uvedení v omyl ze strany jednoho z partnerů: zamlčená nebo předstíraná vlastnost by mohla vážně narušit manželství, cílem klamání je vylákání manželského souhlasu. Příklady: těžká tělesná nebo duševní nemoc, homosexualita, neschopnost soulože, neplodnost (je-li druhým partnerem očekávána), sociální či majetkový status, dluhy, nemanželské dítě apod. 1101 vnitřní souhlas: manželství lze prohlásit za neplatné, pokud vyjádřený souhlas byl simulací a ve skutečnosti alespoň jeden z partnerů „pozitivním úkonem vůle“ (nutno dosvědčit!) vylučoval samo manželství nebo některý z jeho podstatných prvků – věrnost, nerozlučnost, sexuální život, potomstvo. To je běžná situace mnoha lidí (i pokřtěných katolíků?), kteří dnes uzavírají manželství. 1102: neplatnost manželství pod podmínkou do budoucna 1103: uzavření manželství pod vlivem násilí nebo vážného strachu – dotyčný je nucen zvolit manželství, aby se zbavil násilí nebo strachu. 1104: fyzická přítomnost – buď osobně nebo prostřednictvím zástupce; 1105: podmínky pro uzavření manželství skrze zástupce 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

29 Forma uzavření manželství
1108: před farářem nebo pověřeným duchovním a dvěma svědky 1111: ve farnosti, kam místně přísluší alespoň jeden ze snoubenců – jinak musí být písemné dovolení místního faráře 1116: nouzová svatba pouze před svědky – v nebezpečí smrti nebo za předpokladu, že svědek církve nebude přítomen alespoň měsíc 1118: místo – pouze farní kostel, v jiném kostele nebo kapli jen s dovolením faráře nebo ordináře, mimo sakrální prostor jen ordináře 1121: povinný zápis do matriky oddaných; 1122: do matriky pokřtěných 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

30 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Smíšená manželství Manželství mezi nepokřtěnými: platné, nikoli však svátostné = zákonné manželství. Došlo-li k civilnímu rozvodu zákonného manželství, před církví toto manželství trvá. Dostane-li se kterýkoli z  partnerů v zákonném manželství konverzí a křtem pod závaznost církevního práva, nemusí uzavírat nový sňatek, ale také se nesmí rozvést (s výjimkou privilegia paulina can ). Manželství katolíka s nepokřtěným: Je neplatné: rozdíl náboženství je zneplatňující překážkou manželství (can. 1086); po udělení dispenze musí být manželství uzavřeno kanonickou formou, jíž je katolická strana vázána = zákonné manželství, může rozvést papež na základě privilegia petrina (není uvedeno v CIC). Manželství katolíka s pokřtěným nekatolíkem: Je zakázáno bez výslovného dovolení biskupa, ten udělí dovolení za stejných podmínek jako v případě svatby katolíka s nepokřtěným (kán. 1086). Katolík je vázán kanonickou formou, biskup však od ní může ze závažných důvodů dispenzovat a dovolit jinou veřejnou formu – např. obřad v jiné církvi (relativně nové ustanovení: Pavel VI., Matrimonia mixta, 1970). 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

31 Princip nerozlučnosti
Přijímají ho všechny církve, rozdílně však chápou možnost výjimek: Církve pravoslavné, starokatolické a evangelické na základě Mt 5,32 a Mt 19,9 připouští možnost, že se Boží vůle ohledně manželství vinou některého z partnerů nenaplní, a pak je možná rozluka i další sňatek. Katolická církev chápe smilstvo pouze jako důvod k odloučení za trvání manželství (can. 1152). Možnosti odloučení manželů podle CIC: manželství nedokonané (can. 1061) může zrušit papež na žádost obou nebo i jedné ze stran, proti vůli druhé (can. 1142) manželství uzavřené mezi dvěma nepokřtěnými poté, co jeden z nich se nechal pokřtít, může být zrušeno ve prospěch víry – Pavlovo privilegium (can – 1149: 1 Kor 7,12-15). manželství dvou nepokřtěných, nebo pokřtěného s nepokřtěným, pokud je nenapravitelně rozvráceno z důvodu víry jednoho z partnerů může být zrušeno ve prospěch víry – Petrovo privilegium (Ut notum est, 1973, úprava 2001). odloučení (dříve: rozluka od stolu a lože, can ), kdy manželé spolu sice nežijí, ale manželství právně stále trvá a žádný z nich tedy nemůže uzavřít další platný církevní sňatek. uznání neplatnosti manželství od začátku – řeší církevní soud: zjistí-li, že nabyly splněny zákonné podmínky při vzniku manželství, může ho prohlásit za neplatné od počátku. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

32 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Problém laiků a kléru Specifický problém současné katolické církve: vysvětlení je nutné pro pochopení mnoha jejích dalších odlišností a specifik – proto po koncilu vzniká teologie laikátu. Etymologicky – mimobiblická řečtina: laos = lid, široká vrstva, masa; laikos = lidový, na rozdíl vztahujícího se k vyšším, vládnoucím vrstvám. Biblicky: lid Boží x lid ostatní, k tomuto chápání se vrací LG zdůrazněním církve jak Božího lidu. Definice pouze negativní: v katolické církvi jsou jasně definováni nositelé svěcení – v apoštolské posloupnosti ordinovaní jáhni, kněží, biskupové (jedno svěcení ve třech stupních), kteří žijí v celibátu a zároveň jsou nositeli moci. Všichni ostatní jsou laici (= nekněží, neordinovaní): „křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení“ (CIC 207 § 1). Toto rozdělení je dáno definitivně, není prostupnost: kvůli celibátu se většina laiků nemůže stát kněžími, kvůli nezrušitelnému znamení svátosti kněžství se kněz nemůže stát laikem (to všechno je řešitelné pouze výjimečně – dispenzemi, částečná prostupnost u jáhnů, kteří ale nemají žádnou účast na moci). Řeholníci a řeholnice: z hlediska svěcení (a tedy také podílu na moci) jsou laiky, z hlediska způsobu života jsou Bohu zasvěcenými osobami (podobně jako kněží – celibát). Katolická církev je vedena kněžími a biskupy, na druhé straně je v ní většina laiků – církev dvou stavů, do nedávné minulosti ještě jasně teologicky, právně i mocensky odlišených. Leo Karrer (laik, pastorální teolog, děkan teologické fakulty ve Švýcarsku): otázka laiků je klíčová otázka budoucnosti a existence církve. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

33 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek
Laici a klérus - dějiny Biblicky: laos používáno pro specifickou skupinu, v NZ křesťanskou obec jako celek – v protikladu k nekřesťanům = pohanům. Konstantinovský obrat 313 – edikt milánský: křesťanství se stalo lidovým náboženstvím, většina občanů říše byli křesťané, biskupové a kněží získali vysoké společenské postavení, privilegia, účast na moci státu. Pojem laos už nestojí v protikladu k pohanům, ale k vedoucím kruhům v církvi. Laik se stává tím, kdo není knězem, je definován nepříslušností ke stavu kléru. Zůstává však volba biskupa jako zásadní právo obce, kritériem pravověrnosti je lid jako celek, nikoli magisterium – biskup nemůže rozhodovat o otázkách víry a mravů bez souhlasu lidu. Zároveň vzniká stav řeholníků na základě rozhodnutí opustit tento svět a žít jen pro Boha, které považovali za dokonalejší než pachtit se za světskými starostmi. Pochází z laiků, ne z kléru: askeze, Církev tak má tři třídy – vzájemné oddělené, ale komunikující. Brzy dochází k propojení kněžského a mnišského stavu: požadavek, aby nositelé úřadu měli ctnosti mnichů, aby byli dokonalejší než laici. Mniši se stávali kněžími, kněží přejímali mnišský životní styl. Důsledek: celibát kněží od 6. stol., od 11. stol. povinný. Středověká koncepce: stav kleriků (včetně řeholníků) je ve své podstatě dokonalejší, stav laický je jen ústupek lidským slabostem (srv. Augustinovo učení o sexualitě). Klerici jsou tedy svou kvalitou nadřazeni laikům, proto také jsou v církvi dva vzájemně podřízené stavy: učící a poslouchající. Posíleno uzákoněním celibátu v 11. století. Bonifác VIII.: „Laici jsou úhlavními nepřáteli kleriků“. Důsledek trvající dodnes: naprostá většina kanonizací! Proti tomuto stavu vznikala od 12. století laická hnutí v církvi, která buď byla tvrdě potlačena nebo se transformovala v řeholní společenství (františkáni). První hnutí, které se dostalo do ostrého konfliktu s církví, bylo husitství, zásadní změnu přinesla až na něj navazující reformace: návrat k původní biblické a prvokřesťanské jednotě Božího lidu. Katolická církev se jí však v této věci vzepřela a potvrdila svou původní nauku (tridentský koncil). Probuzení laiků v ní začalo až v 19. století a vyvrcholilo na II. vatikánu, kde bylo učení o laicích oficiálně přehodnoceno: je jim přiznána stejná osobní důstojnost jako klerikům, možnost dosáhnout stejného stupně dokonalosti, aktivně se podílet na službě a životě církve (LG, AA, nový CIC), právně však zůstává nemožnost jakéhokoliv zasahování do rozhodování v církvi. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek

34 Laici a klérus – současné problémy
možnost laiků podílet se na moci v církvi – např. větší pravomoci farních a diecézních rad, volba nebo aspoň možnost právního vyjádření k nositelům moci, hlavně biskupům, možnost laiků tvořit a realizovat vlastní církevní činnost nezávislou na kléru, otázka kněžského celibátu a vize kněžství – pro změnu: nedostatek kněží, jejich vzdálenost životu, psychologická rizika samoty, proti: nemožnost plně se věnovat službě; hlavní praktický problém: kněžská formace (semináře). krize současné podoby řeholního života: po koncilu musely všechny řády změnit své stanovy – princip: antropologický obrat, vzít více v úvahu realitu člověka, jeho biologických a psychologických daností a omezeností (změna chápání především v oblasti autority, konec slepé poslušnosti), reagovat na potřeby současného světa (dynamika oproti dosavadní statice: zdůraznění obnoveného poslání proti lpění na nefunkčních strukturách). proměna reálné podoby papežství: JP II. výslovně vyzval k hledání nové podoby této služby celé ekumenické společenství křesťanů (NMI), kanonizace: JP II. nejvíc ze všech papežů, sice větší podíl laiků, ale stále ještě neúměrně malý oproti řeholníkům a kněžím, laická spiritualita: donedávna odvozována od řeholní – hledání Boha v tichu a samotě, mimo starosti světa, tedy méně přístupná laikovi, řeholník mohl mít vždycky náskok, představa o typicky laické spiritualitě propojené se životem je nová; výjimka: František Saleský, Jan Bosko. povolání: dosud chápáno pouze vzhledem k zasvěcenému životu – někdo je povolán od Boha a někdo ne. Teprve nová koncepce chápe povolání jako obecnou věc – každý je povolán k nějaké podobě odpovědného a angažovaného života. 2007 Křesťanské církve v občanské společnosti Michael Martinek


Stáhnout ppt "Křesťanské církve v občanské společnosti"

Podobné prezentace


Reklamy Google