Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Třetí období antické filosofie: - tzv. Pozdní období - je to filosofie po Aristotelovi 322 př.n.l. – 6. stol.n.l. - poaristotelská filosofie + období římské.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Třetí období antické filosofie: - tzv. Pozdní období - je to filosofie po Aristotelovi 322 př.n.l. – 6. stol.n.l. - poaristotelská filosofie + období římské."— Transkript prezentace:

1 Třetí období antické filosofie: - tzv. Pozdní období - je to filosofie po Aristotelovi 322 př.n.l. – 6. stol.n.l. - poaristotelská filosofie + období římské

2 Helénismus Třetí období řecké (a římské) filosofie se kryje s nástupem helénismu S érou Alexandra Velikého (356 – 323) se řecká kultura (a tedy i filosofie) rozšířila do celého tehdejšího světa a setkala se s nejrůznějšími orientálními vlivy, které ji ovlivnili Objevila se nová centra vzdělanosti (např. Alexandrie) Rozpad říše Alexandra Velikého : vznik tří velkých nástupnických říší (Egypt, Sýrie, Makedonie). Státní zřízení nástupnických států : monarchie, veškerá moc v rukou panovníka, který vládne pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie. Důsledek pro filosofii : občan se už nemohl účastnit aktivně politického života a spoluurčovat politiku státu. Politika byla v rukou vládce. Občan se teď mohl starat pouze o své osobní záležitosti - což bylo v klasické době nemyslitelné, podezřelé a opovrženíhodné. Tyto nové možnosti jednotlivce reflektuje také helénistická filosofie. Vzestup římské republiky : porážka Makedonie ( ) a ovládnutí Řecka (146), důraz na praktičnost filosofie. V tomto pozdním období filosofie ztratila na originalitě a hloubce (nenajdeme zde žádného „velkého myslitele “), ale ne na rozmanitosti a množství soupeřících systémů. Získala také politický vliv, protože se stala vůdčí duchovní silou v římském impériu.

3 Říše Alexandra Velikého

4 Pozdní období (322 př.n.l. – 6. stol.n.l) 1. Stoicismus 2. Epikureismus 3. Eklekticismus 4. Skepticismus 5. Novoplatonismus

5 Epikurejci  Epikuros za Samu (341 – 270)‏ Narodil se a vyrůstal v kolonii Athéňanů na Samu (byl athénským občanem)‏ Dostalo se mu určitého vzdělání (školního i filosofického), ke svým učitelům se ale nechoval příliš zdvořile a k ostatním filosofům pohrdavě. Zdůrazňoval, že je samouk, a že na všechny svoje vývody přišel sám. (viz „Příběhy...“ str. 115)‏ V roce 306 kupuje v Athénách dům se zahradou a zakládá zde svou filosofickou školu. Od té doby je tato škola známa jako „ti ze zahrady“ Epikurovu zahradu navštěvovalo množství lidí z různých sociálních vrstev (dokonce i ženy). Epikurejství stalo velmi populární a prudce se rozšířilo po tehdejším světě. Epikuros a jeho učení bylo ale hodnoceno jeho myšlenkovými konkurenty velmi negativně (viz „Příběhy...“ str )‏

6 Epikurejci Základem učení epikurejců byl hedonismus (snaha o život ve slasti)‏ Slast je synonymem štěstí, strast synonymem neštěstí. Úsilí o dosažení slasti je přirozený, legitimní cíl a smyl lidského života Výběr slastí však má být rozumný a uvážlivý. E. Doporučoval někdy zvolit něco nepříjemného, jen proto, aby si člověk mohl lépe a intenzivněji vychutnat požitek. Slast se podle E nevztahuje jen na smyslové požitky, ale i na intelektuální oblast. Epikurejci neměli zájem o veřejný život. Uchylovali se do zmíněné zahrady, která tak nabyla i přeneseného významu jako útěk před neutěšenými společenskými poměry. E. hlásal společenskou rovnost mezi lidmi Epikureismus se snažil vyrovnat s typickým lidským existenciálním strachem: Čtyři druhy strachu a možné řešení: Strach, že nemůžeme dosáhnout štěstí – překonáme ho tím, že si uvědomíme, že radost, která je jediným dobrem, je snadno dosažitelná, když žijeme rozumným životem. Strach z utrpení - překonání: Uvědomíme si, že je-li utrpení silné, pak netrvá dlouho, a je-li dlouhodobé, pak není silné. Strach z bohů – překonání: Uvědomíme si, že bohové do lidského života nezasahují a o svět se nestarají. Strach ze smrti – řekneme si: Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my.

7 Epikurejci Rubrika: známe z jiných předmětů (Latina) Stoupencem epikurejské filosofie byl římský básník Titus Lucretius Carus (99 – 55)

8 Stoicismus Opak epikurejců, návaznost na Kyniky Název odvozen od stoa (=sloupořadí) Podobně jako E. usiluje o moudrý život. Pro E. dobro odpovídalo slasti, pro S. povinnosti S. trval několik staletí a za tu dobu se značně pozměnil Začíná v Řecku: Zenon z Kitia Kleanthes Chrysippos Později se přesouvá do Říma: Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. – 65) Epiktetos (asi 55 – asi 135) Marcus Aurelius (121 – 180) viz „Příběhy...“ str. 128 – 132 viz „Příběhy...“ str. 137 – 143.

9 Stoicismus Snaha o maximální souznění člověka se svou přirozeností – tj. s rozumem – tj. žít rozumě = ctnost Naopak veškerá špatnost spočívá v životě nerozumném – tj. nectnostném. Všechno další – život, zdraví, majetek, čest, nemoc, smrt, chudoba, otroctví, pohana – nejsou ani dobré, ani špatné, nýbrž lhostejné. Ze všeho nejdůležitější je rozeznat, co je dobré, co špatné a co lhostejné. V tomto rozlišování nám brání naše afekty, pudy, vášně. Ty matou náš rozum, vydávají špatné nebo lhostejné za dobré a nutí nás, abychom o ně usilovali. Úkolem člověka je, aby proti těmto afektům, vášním a pudům bojoval. Jestliže jsme je překonali, je dosaženo cíle ctnosti – života rozumného. Tento stav zbavení vášní, pudů, afektů se nazývá: apatheia Apatheia je základem stoického učení. Kdo tohoto stavu dosáhl, je moudrý. Pouze takový člověk je svobodný, umí nahlížet a vykonávat, co je nutné. Je nezávislý na všem vnějším a suverénní jako král. Všichni ostatní lidé – a je jich většina – jsou pošetilí. Stoikové dále hlásali, že člověk nemá sebestředně pěstovat pouze svou ctnost a o nic jiného se nestarat. Chválí lásku a spravedlnost k člověku. Láska a spravedlnost se má totiž vztahovat na všechny lidi – řecké a římské občany, otroky i barbary. Stoikové jako první ve starověku zastávají myšlenku humanismu a univerzálního kosmopolitismu. Požadovali všeobecnou lásku mezi lidmi, která překračuje všechny národní i stavovské hranice.

10 Eklekticismus ek-lektos (=vybraný) Reakce na mnohost filosofických systémů. Eklektikové nepřicházeli s novými objevnými koncepcemi, ale vybírali a spojovali to, co považovali za nejlepší a nejsprávnější. Vystoupili v římské době v situaci, kdy existovalo nepřeberné množství různých škol a myšlenkových konceptů. Marcus Tullius Cicero ( ) Filón Alexandrijský (20 př. n. l. – 40 n.l.)

11 Skepticismus skeptomai (= pochybuji) Reakce na mnohost filosofických systémů. Skeptikové pochybovali o všem. Měli za to, že nic nelze spolehlivě poznat. O ničem nemůžeš spolehlivě prohlásit je to takové nebo takové. Proti každému důvodu stojí stejně silný důvod opačný. Pyrrhón z Élidy (360 – 270) Jeden ze skeptiků rozšířil Sókratovo „vím, že nic nevím“ o „ale ani to nevím jistě“. Skeptikové si kladli otázku, kdo vlastně má pravdu, a dospěli k názoru, že ji v podstatě mohou mít všichni.

12 Novoplatonismus /neoplatonismus/ stol. – poslední významná škola antické filosofie Syntéza platonismu, náboženství, mystiky a východního myšlení Ammónios Sakkás (175 – 242) Plótínos (205 – 270) Boha nazývá Plótínos Jedno, Dobro, První, Nejvyšší. Bůh sám aktivně nestvořil svět. Vše vzniklo z nejvyšší bytosti jakýmsi vyzařováním, přetékáním, emanací. Vyzařování bylo postupné, proto i dnes existují věci stupňovitě uspořádány co do dokonalosti. Mystika –lidská duše pochází od Boha. Oddělila se tímto vyzařováním, ale oddělením ztratila na božské dokonalosti. Smyslem lidského života by mělo být dosažení opětovného sjednocení duše s Bohem, z něhož vzešla. Nejjistější cesta, která k tomu vede, je ponoření se do sebe sama, do toho božského, co je v nás, jakési „sebezapomínající se“ odevzdání, extáze, v níž dojde k sjednocení s Bohem.


Stáhnout ppt "Třetí období antické filosofie: - tzv. Pozdní období - je to filosofie po Aristotelovi 322 př.n.l. – 6. stol.n.l. - poaristotelská filosofie + období římské."

Podobné prezentace


Reklamy Google