Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Úvodní informace k metodologii závěrečné diplomové práce

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Úvodní informace k metodologii závěrečné diplomové práce"— Transkript prezentace:

1 Úvodní informace k metodologii závěrečné diplomové práce
DS Seminář I., Mgr KOMB VSP ZS2009 Seminář pro podporu tvorby diplomových prací Katedra veřejné a sociální politiky, UK FSV Praha 5, Jinonice, U kříže Zpracoval: Petr Háva Téma 1.: Úvodní informace k metodologii závěrečné diplomové práce 2012

2 Osnova prezentace Úvod, cíle semináře.
Co je to diplomová práce, co je jejím cílem? (řešení vybraného problému s využití výzkumných metod, s využitím získaných a doplňovanýchpoznatků) Váš výchozí projekt: Formulace tezí DP: vstupní analýza, výzkumné cíle a otázky Vaše práce v průběhu prvního semestru diplomového semináře (DSI) Volba typu práce (teoretická, teoreticko-empirická; další rozpracování návrhu výzkumu, v průběhu DSI jde o před-empirickou část práce) 4. Definice důležitých pojmů, konceptů (věda, teorie, výzkum, návrh výzkumu, plán výzkumu) Kontakty: e mail:

3 1. Cíle a požadavky na úroveň diplomové práce
V DP studenti prokazují schopnosti a dovednosti tvůrčí práce při řešení vybraného výzkumného/poznávacího problému DP má charakter odborné výzkumné práce Nové poznatky, poznatkový přínos Rozdíl mezi DP a seminárními pracemi Odborná úroveň – odpovídající úrovni současných domácích a zahraničních poznatků Možnost publikace, využití výsledků DP

4 Cíle diplomového semináře
Diplomový seminář navazuje na celé předchozí studium. Diplomová práce je závěrečným testem znalostí a dovedností, které si student během studia osvojil. Student zde prokazuje svoji schopnost řešit vybraný problém. Diplomová práce tedy není jenom jako jakási „slohová práce“. Občas se stane, že některý ze studentů takto práci pojme.

5 Dělba práce 1. Koordinace práce konzultantů a semináře k diplomový pracem. 2. Práce s konzultantem Konkrétní přístupy studentů, diskuse strukturace výzkumného problému, výběr vhodných teoretických poznatků 3. Práce v diplomovém semináři Obecné informace, učení se z chyb předchozích prací, další rozvoj poznatků, metodických dovednosti, prostor pro diskuse, zpětné vazby, sjednocení postupů Kontrola a hodnocení výsledků práce studentů (prezentace power point, dokument ve wordu) - zápočet

6 4. Definice důležitých pojmů
4.1 Věda 4.2 Poznání 4.3 Vědecká metoda 4.4 Vysvětlení (vědecké vysvětlení) 4.5 Teorie 4.6 Výzkum, 4.7 Návrh výzkumu, 4.8 Plán výzkumu Sience Knowledge Scientific explanation

7 4.1 Věda* Věda je systematický způsob poznání skutečnosti. Předmětem vědeckého poznání mohou být objekty a procesy živé i neživé přírody nebo lidské společnosti. Každé propracované a obecné empirické a rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu. Systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrukcí pomocných prostředků: kvantitativní a časo-prostorové vztahy (např. matematika, geometrie), živá a neživá příroda (přírodní vědy), jevy společenského života (sociální vědy). Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. Věda stojí na procesu: hypotéza – potvrzování – vyvracení (K.R.Popper) Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti. Zdroj: Skočit na: Navigace, Hledání Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Věda Věda je systematický způsob poznání skutečnosti. Předmětem vědeckého poznání mohou být objekty a procesy živé i neživé přírody nebo lidské společnosti. 1 Definice vědy [skrýt] Obsah 3 Dělení vědy 2 Dějiny vědy 3.2 Dělení podle předmětu zkoumání 3.1 Dělení podle principů 3.3 Dělení podle metody vědy 6 Hodnocení vědy 5 Teorie vědy 4 Systém věd 7 Vědecké modely, teorie a zákony 10 Externí odkazy 9 Reference 8 Související články Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje. Definice vědy Systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrukcí pomocných prostředků: kvantitativní a časo-prostorové vztahy (např. matematika, geometrie), živá a neživá příroda (přírodní vědy), jevy společenského života (duchovní vědy, historická věda, filologie, sociologie, politologie aj.). Každé propracované a obecné empirické a rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu. Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. Jedna z forem osvojování si světa člověkem, jejímž produktem jsou teoreticky systematizované objektivní poznatky nebo soubor poznatků, které se nacházejí ve zdůvodněném kontextu, resp. měly by se nacházet ve zdůvodněném kontextu. Na vědu se kladou požadavky objektivity, pravdivosti a metodiky (případně i terminologické jednoznačnosti. Věda je hledání hypotéz, jejich ověřování (verifikace) a testování pokusy na falzifikaci jednotlivých důsledků. Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti. Věda stojí na procesu: hypotéza – potvrzování – vyvracení K.R.Popper V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazu objektivní reality ve vědomí, ke stále hlubšímu pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Představuje nejvyšší formu poznávací teoretické činnosti, jejíž výsledky jsou nenahraditelnou kulturní hodnotou. Jako jedna z forem společenského vědomí splývala věda původně s filozofií, avšak vždy se odlišovala zásadně od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své objektivní poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů. Jako celostní soustava zahrnuje nauky o přírodě i společnosti, ale také filozofii jako racionální světový názor, teorie a metody, metodologie a techniky, výzkum základní i aplikovaný, diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě nerozlučně spojeny. Věda a svobodný vědecký výzkum spočívající v hledání pravdy se podle psychologa Petra Bakaláře v některých dobách a společnostech zanedbává, potlačuje či dokonce zakazuje. Děje se tak např. prostřednictvím státní, stranické či náboženskými organizacemi prováděné cenzury nebo tzv. "státním výzkumem".[2] Walter Bryce Gallie uvádí pojem věda jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (essentially contested concept).[1] Dějiny vědy Názory na proces vývoje vědy se liší. V současnosti je významná především teorie T.S. Kuhna o proměně vědeckého paradigmatu prostřednictvím vědeckých revolucí. Již od dob antiky je pro vědu charakteristické zkoumání skrytých zákonů, působících na jevovou (viditelnou) stránku věcí. Z různých příčin je zejména v euroamerické civilizaci od 17. století privilegována věda oproti jiným formám poznání, neboť přináší hmatatelné výsledky a umožnila vytvořit moderní vědecko-technickou civilizaci. V současnosti se zejména v postmoderně rehabilitují i mimovědné postupy poznání. Chápání vědy se však v jednotlivých obdobích lišilo. Lišilo se i v pojetí jednotlivých myslitelů — viz níže). Renesance Antika Osvícenství Strukturalismus Marxismus Pozitivismus Během 20. stol. se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem se svou vlastní metodologií. V českém prostředí se právě metodologií bádání o dějinách vědy, jejími proměnami a také dějinami premoderní astronomie zabývá Daniel Špelda. Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Vědu lze dělit i podle principů. Podle stupně obecnosti se věda rozděluje na teoretickou a aplikovanou. Existuje řada dalších dělení, např. novokantovské dělení na vědy nomotetické (formulující obecné zákony; přírodověda) a idiografické (popisné; historie). Filozofie jako věda je chápána zčásti jako metodicko-kritický základ, respektive jako integrace všech speciálních věd (teorie vědy), zčásti jako ne-vědní myšlení. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filozofie vědy) Dělení vědy V oblasti principu vědy byly ustaveny Platónem a Aristotelem dvě silné tradice. Platón rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii. Tyto vědy obsahují chápání pravdy bytí. Ti, kdo tyto vědy studují, nicméně podle Platóna, akceptují jejich principy nekriticky, jako absolutno. Ustavuje proto dialektiku. Ta je nadřazená matematickým vědám, protože bere jejich předpoklady nikoliv jako principy, ale jako hypotézy, které slouží jako stupně vedoucí k jednotnému principu. Dialektika ukazuje propojení přírodních věd mezi sebou a jejich vztah k jsoucnu. Dělení podle principů O pár století později se zase Francis Bacon vrací k Aristotelově filosofii přírody. V 18. století se pak opět objevuje inspirace platónskou jednotou. Immanuel Kant také uvádí vědu, která je základem pro ostatní. Je to metafyzika, podle něj jediná možná čistá věda přírody. Je to absolutní všeobecnost. Aristotelovi ve 13. století oponuje Tomáš Akvinský, který opět nastoluje koncepci univerzální vědy. V komentáři k Aristotelově Metafyzice – definuje tento pojem jako vědu, která se zabývá univerzálními principy. V opozici proti platónské koncepci jednoty věd je Aristotelův postoj, který možnost nejvyšší vědy, ze které jsou vydedukovány základy věd jednotlivých, popírá. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou vědu zvlášť a podrobně. Je potřeba vědní obory uspořádat, nesoustředit se na to, z čeho vycházejí. Vědy se dále dělí podle předmětu zkoumání. Francis Bacon svou filosofii přírody představuje tak, že obsahuje základní přírodní vědy, které tvoří pyramidu. Naspodu této pyramidy leží historie přírody. Na ní je postavena fyzika, dělená na méně a více všeobecnou. Na fyzice pak stojí metafyzika (věda odlišná od 1. filosofie). Tři induktivní úrovně historie přírody, fyzika a metafyzika jsou podle Bacona pravdivé stupně znalosti. Pro pozdější učence Barucha Spinozu a Gottfrieda Wilhelma Leibnitze je základem vědy jediná substance. V případě Spinozy je to Bůh nebo příroda. Leibnitz má za základ monády — činné síly, ze kterých se všechno skládá. Dělení podle předmětu zkoumání V současnosti lze vědy rozlišit na základě odlišných metod, popř. cílů na matematické, přírodní (empirické) a humanitní (společenské). Každá věda si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: definice předpokladů (axiom), vytváření hypotéz a teorií a konstatování, jaký stupeň jistoty je určité výpovědi přisuzován. (zákon, pravidlo). Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, indukce, dedukce, deskripce a komparace. Dělení podle metody vědy formální vědy — někdy jsou řazeny k přírodním vědám (kromě filozofie) Neexistuje (a vzhledem k mezioborovým přesahům ani nemůže existovat) jediný možný systém jednoznačného členění věd. Lze se setkat např. s následujícím členěním:[zdroj?] Systém věd filosofie — zabývá se nejobecnějšími způsoby nazírání vnímaného, nejobecnější ze všech věd (proto je někdy vyčleňována do nadřazeného postavení mimo systém vlastních věd) reálné vědy — jsou empirické, tematické a metodické. matematika — zkoumá obecné struktury a kvantitu, je jazykem exaktních věd logika — zkoumá způsoby vyvozování závěrů, používaného veškerými vědami přírodní vědy — jsou exaktní. fyzika biologie astronomie sociální vědy (společenské) — jsou na pomezí přírodních a humanitních věd. vědy o Zemi chemie (politická) ekonomie (národní hospodářství) — studuje ekonomiku. sociologie — studuje společnost. religionistika — studuje vztah člověka a náboženství. psychologie — studuje lidskou psychiku humanitní vědy — nejsou exaktní kulturní (duchovní vědy) filologie estetika (uměnověda) antropologie kulturologie jurisprudence — studuje právo. historiografie (dějepis), někdy podle svého předmětu zvaná historie. etnologie politologie lingvistika muzikologie teologie — studuje Boha. kognitivní věda — zasahuje do všech tří hlavních oblastí výše uvedeného systému - do formálních, přírodních i humanitních věd. geografie — předmětem studia zasahuje do přírodních i sociálních věd Výše uvedený systém nezahrnuje mnohé vědy představující tzv. mezioborové disciplíny, jsou jimi např.: Některé vědy představují přesahy mezi aplikačními disciplínami výše uvedených věd a dalšími obory společenské praxe, které dávají vzniku tzv. aplikovaným vědám; jako příklad lze uvést: zemědělské vědy (např. agronomie) technické vědy (např. strojnictví, informatika, ) lékařské a veterinární vědy (někdy řazené mezi přírodní) apod. Teorie vědy V současné době je prosazováno hodnocení vědecké práce především na základě publikační činnosti ve vědeckých časopisech. Toto hodnocení má však i jisté kritiky, kteří poukazují na heslo "publikuj nebo zhyň" a na vytrácení kritičnosti z vědy[3]. Hodnocení vědy Teorií vědy se ve svých dílech zabývali například Thomas Samuel Kuhn, Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Imre Lakatos a další. Od novověku je věda založena na představě zákonitého zákonů, v některých případech viz poznání matematizovatelného = exaktní vědy, matematický model ) chování reálného světa, které se odhaluje hypotézou, zobecňuje v teorii a ověřuje pozorováním s opakovatelným experimentem. Věda nastoluje požadavek obecného poznání, na základě něhož lze ve zdánlivě nepřehledném světě oddělit podstatné od nepodstatného a určit obecně platné zákony, pomocí nichž lze úspěšně předvídat a případně zjištěné skutečnosti vhodnými prostředky modelovat. Každá skutečnost je více či méně verifikovanou hypotézou. Mění se každým novým poznatkem.K.R.Popper. Vědecké modely, teorie a zákony Další informace o tématu na projektech Wikimedia: Související články dokument na Wikiknihách slovníková definice na Wikislovníku multimediální obsah na Commons původní text na Wikizdrojích projekt na Wikiverzitě zprávy na Wikizprávách citáty na Wikicitátech Vědecký zákon Falzifikace Metodologie Vědecká metoda Verifikace Pansofie Imre Lakatos Bruno Latour Reference ↑ - Do Pressures to Publish Increase Scientists' Bias? An Empirical Support from US States Data ↑ BAKALÁŘ, Petr. Tabu v sociálních vědách. Praha : Votobia, s. (Kontroverzně) ISBN str. 9 ↑ Kekes, J., "Essentially Contested Concepts: A Reconsideration", Philosophy and Rhetoric, Vol.10, No.2, (Spring 1977), pp Externí odkazy Historie vědy Věda.cz — český portál o vědě ScienceWeek.cz — Aktuální články ze světa vědy, techniky a výzkumu Česká hlava Přírodovědecký časopis Vesmír

8 4.2 Poznání* Poznání znamená jak proces nabývání znalostí (poznávání) o reálném světě, tak i jeho výsledek (poznatek, vědění). Netýká se tedy již existujících nauk (např. nějaké partie matematiky, chemie, etiky a pod.), které člověk nepoznává, ale chce se jim naučit, případně porozumět. Na rozdíl od nejasného tušení, neověřeného a tudíž nespolehlivého mínění, případně pouze přijímaného věření, je výsledkem poznání určité, spolehlivé a případně i ověřené vědění. Soustavným poznáváním různých oblastí skutečnosti se zabývají vědy, kdežto povahu, případně podmínky a možnosti poznání zkoumá filosofie, zejména její odvětví epistemologie. Poznání Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Poznání znamená jak proces nabývání znalostí (poznávání) o reálném světě, tak i jeho výsledek (poznatek, vědění). Netýká se tedy již existujících nauk (např. nějaké partie matematiky, chemie, etiky a pod.), které člověk nepoznává, ale chce se jim naučit, případně porozumět. Na rozdíl od nejasného tušení, neověřeného a tudíž nespolehlivého mínění, případně pouze přijímaného věření, je výsledkem poznání určité, spolehlivé a případně i ověřené vědění. Úlohou poznání je, z gnozeologicky infinitní (nekonečně rozsáhlé a hluboké) reality získat její kognitivní model, obsahující konečné množství informace. Musí tedy pro tento účel existovat nějaký filtr provádějící selekci a tak redukci informace. Existují dva typy těchto filtrů, přirozený a umělý, podle nich se označuje i poznání jako přirozené a umělé. První z filtrů je nám dán přírodou a je jím vágnost čili neurčitost (Bertrand Russell), s níž při poznávání vnímáme a pak si pamatujeme informace o reálném (zkušenostním) světě. Některé s menší vágností, jiné s větší, podle vzdálenosti od centra námi (během poznávání) zaujaté pozornosti. Člověk je pro poznávání vybaven – podobně jako jiní živočichové – smysly a pamětí, patrně se od nich ale liší rozvažovací schopností (rozumem) i schopností řeči, která mu dovoluje poznané sdělovat, kritizovat, uchovávat a hlavně účinně používat. Poznání je tudíž pro každého člověka důležité, soustavným poznáváním různých oblastí skutečnosti se zabývají vědy, kdežto povahu, případně podmínky a možnosti poznání zkoumá filosofie, zejména její odvětví epistemologie. [skrýt] Obsah 3 Empirismus a racionalismus 2 Rozumové poznání 1 Smyslové poznání 6 Vnitřní a vnější vágnost, sémantický diferenciál, exaktní vědy 5 Odvození (inference) 4 Poznání ve vědě 6.2 Interpretovatelnost formálních jazykových systémů vzhledem k sémantickému diferenciálu. 6.1 Newtonova idea a možnost použití umělého formálního jazyka 7 Odkazy 6.3 Formalizace 7.2 Reference 7.1 Literatura 7.4 Externí odkazy 7.3 Související články Fungování smyslových orgánů dovedeme poměrně dobře popsat a pochopit, od signálu například jednotlivého očního čípku je však k poznání velmi daleko. Člověku, který vidí vajíčko, se na oční sítnici promítá světlá skvrna charakteristického tvaru, který ovšem jednotlivé tyčinky a čípky nepřenášejí, nýbrž musí se nějak rekonstruovat v mozku. Signály obou očí mohou nepřímo poskytnout i prostorové údaje, ale nic víc. Ačkoli má člověk na sítnicích jen skvrny, přece vidí vajíčko, a to i tehdy, když je část vajíčka ve stínu nebo zakryta jiným předmětem. Zde do procesu vnímání zřejmě vstupuje zkušenost s vajíčkem, kterou člověk získával už od dětství: [editovat] Smyslové poznání „Člověk musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, který pochází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu.“— Platón[1]Zkušenost „pojmového druhu“ může ovšem také zavádět: „vajíčko“ může být skleněné, takže se k jídlu nehodí. Tuto přirozenou nejistotu smyslového poznání snižuje fakt, že vjemy různých smyslů se často doplňují a jakmile by člověk skleněné „vajíčko“ vzal do ruky, rozlišil by patrně jiný povrch a tepelnou vodivost než má skutečné vejce. V běžném životě hraje významnou roli také okolí a souvislosti předmětu: vajíčka se vyskytují u slepic, v lednici nebo v lahůdkářství, nikoli v knihovně nebo na louce. Jenže to všechno může být také jinak. Jakkoli jsou tedy smysly zdaleka nejdůležitějším zdrojem pro naše poznání, je to také zdroj vždy nejistý. Plocha trojúhelníka (P=(b x h)/2) [editovat] Rozumové poznání Řeckému filosofovi Pýthagorovi se přisuzuje objev jiného druhu poznání, které je naproti tomu bezpečné a jisté. Kdo jednou poznal, to jest pochopil a nahlédl sousední obrázek, bezpečně ví, že plocha trojúhelníka je základna krát výška lomeno dvěma, a to vždy a přesně. Podobně člověk může po chvíli přemýšlení „poznat“, že pravidelný pětiúhelník má právě pět úhlopříček, a to aniž by se díval na obrázek a dozvěděl se tedy něco nového. Správně provedené geometrické a matematické důkazy tedy poskytují „poznání“ spolehlivé a bezpečné, které bylo pro řadu filosofů ideálem: nedalo by se podobně poznávat i v jiných oblastech? Pythagorejští filosofové si na to odpověděli obráceně: jen geometrické objekty se dají přesně dokonale poznat, a tedy jsou to jediné, co v pravém slova smyslu „je“; všechno ostatní je nejisté, proměnlivé, a tedy spíše nejsoucí. Náš současný názor na tuto otázku vyslovil asi poprvé Immanuel Kant: geometrické „poznání“ se odvozuje ze známých vlastností geometrických objektů a kdo pochopil pojem trojúhelník, může si z něho odvodit všechno o trojúhelníku. Takové poznání nazývá Kant analytické nebo a priori a je jisté právě proto, že vlastně nic nového neříká; geometrické a matematické důkazy jsou vlastně tautologie. S tím by matematik, který dokazování nějaké věty věnoval rok života, jistě nesouhlasil, ale o to zde nejde. Hlavní omezení rozumového poznání tkví v tom, že je možné jen u přesně definovaných pojmů a těch je velice málo. Nakonec jsou to jen ty, které definicí vznikají, jako právě čísla, geometrické objekty anebo některé pojmy administrativní (například "držitel občanského průkazu"). Bez smyslových podnětů tedy člověk nic nového poznávat nemůže. Z Démokritových zlomků se zdá, že snad poznání vysvětloval pouze činností smyslů a působením věcí na smysly. Tomáš Akvinský soudil, že „ze smyslů vychází lidské poznání“,[2] z čehož vzniklo tvrzení, že „není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech“, obvykle přisuzované J. Lockovi. Na tom jistě něco je, protože i naše představy, fantazie a sny využívají smyslový materiál a i jednorožec nebo sfinga jsou kombinace toho, co jsme viděli. [editovat] Empirismus a racionalismus Jenže – jak správně postřehl Kant – smyslový vjem už předpokládá, že člověk „vidí“ v prostoru, rozeznává blízké a vzdálené a samozřejmě také „vnímá“ čas. Aby ze smyslového počitku vzešlo poznání, je k tomu patrně také třeba i jakási spolupráce „rozumového myšlení“, jak o něm hovoří Platón. I úplné smyslové vjemy jsou pouze materiál poznání, který pak člověk v mysli a v paměti řadí, zbavuje zbytečných podrobností – například abstrakcí a zobecněním – a dává do souvislostí, aby ho mohl použít. Ve snaze o spolehlivější poznání si novověká věda počínaje Descartem vytvořila metodu rozkládání složitých jevů na jednodušší a začala místo nahodilého pozorování skutečnosti konstruovat umělá „pokusná“ uspořádání. Experiment (pokus) se snaží vyloučit ty stránky pozorovaného jevu, které nás právě nezajímají, a uspořádat věci tak, aby se výsledek dal pokud možno změřit a vyjádřit číslem a ovšem kdykoli zopakovat. Základním požadavkem na pokus je jeho opakovatelnost kdekoli na světě.Proto je vždy nutno přesně specifikovat úplné podmínky experimentu, tedy včetně použitých měřicích přístrojů, jejich výrobců a výrobní série. V současné vědecké praxi se používají standardní materiály, měřicí metody i přístroje a pokud na výsledku hodně záleží, užívá se i metoda kontrolní skupiny. Tak při testování léku se sleduje průběh nemoci u pacientů, kteří ho dostávají, a porovnává s těmi, kteří ho nedostali. [editovat] Poznání ve vědě Přesto nelze říci, že by se věda mohla zakládat pouze na experimentu. Než vědec experiment navrhne, musí už vědět, na co má výsledek odpovědět – musí mít předběžnou hypotézu. Musí také vědět, co si s naměřeným výsledkem počne, čili jak ho bude interpretovat. A musí ovšem předpokládat, že zkoumaná skutečnost „nehraje v kostky“ (Einstein), že není nahodile proměnlivá, nýbrž že v ní lze nalézt nějakou pravidelnost. Takže i ve vědě probíhá „hermeneutický kruh“ myšlenek, hypotéz, konstrukcí a měření, které se navzájem ovlivňují a podmiňují. Některé informace nelze ze znalostí obsažených v kognitivním modelu jisté části reality nalézt přímo, ale lze je z nich najít odvozením (inferencí). Model tedy obsahuje znalosti, které nejsou bezprostředně k disposici, ale jsou v rámci modelu odvoditelné. Exaktní vědy pro tento účel používají formální (syntaktické) odvozování v rámci vhodného formálního jazyka. Některé z odvozených znalostí mohou být empiricky (při daném stavu techniky, stavu poznání nebo i principiálně) nedostupné, např. Mendělejevova soustava, Gödelova věta, Newtonův zákon setrvačnosti, teplota absolutní nuly atd. S dalšími případnými otázkami po znalostech nad rámec daného kognitivního modelu je třeba se již cíleně obrátit ke zkoumané realitě, tedy dále ji prozkoumat a získat další požadované znalosti o ní. Kognitivní model se takto rozšíří o další relevantní znalosti. [editovat] Odvození (inference) O svých inherentně vágních poznatcích (vnitropsychickém kognitivním modelu) je člověk schopen vypovídat (přirozeným, obecně neformálním jazykem) a to samozřejmě pouze vágně (B. Russell). Touto výpovědí nelze odkrýt veškerý obsah osobního vnitropsychického kognitivního modelu s veškerou jeho vágností. Nesdělované části vágnosti říkáme vágnost vnitřní, ta zůstává výhradně součástí obsahu vnitropsychického modelu. Tu, která je obsažena v jazykové výpovědi, označujeme jako vnější vágnost (J. Křemen). Jazykově lze uchopit (modelovat) pouze vágnost vnější. Neformální jazyky, na př. přirozený jazyk, neumožňují rozlišit vnitřní a vnější vágnost striktně, ale pouze s mlhavou, vágní hranicí. Umělé formální jazyky (z principu musí mít nulovou vnitřní vágnost interpretace všech jazykových konstrukcí) mohou vnější vágnost modelovat fuzzy množinami (V. Novák) a fuzzy logikou (V. Novák, A. Dvořák), mírou důvěry (P. Hájek), Bayesovou apriorní a aposteriorní pravděpodobností, nebo stochastickými veličinami a funkcemi, jak to činí exaktní vědy. S vnitřní vágností (v interpretaci jazykové konstrukce) se buď musíme smířit, nebo ji zakázat. S myšlenkou zakázat (odsunout ji mimo rámec exaktních věd) vnitřní vágnost v interpretaci jazykové konstrukce přišel Newton a vybudoval na ní základ exaktních věd. Jako objektový jazyk kognitivního modelu exaktních věd lze použít výhradně umělý formální jazyk (matematika, logika). Interpretace všech jazykových konstrukcí poznáním (nyní mu říkáme umělé, na rozdíl od lidského přirozeného a vágního) vytvořeného kognitivního modelu dané části reality, musí mít nulovou hodnotu vnitřní vágnosti, je to i podmínkou pro formální inferenci v rámci formálního jazykového systému (B. Russell). Vnitřní vágnost má těsnou souvislost s relativně novou veličinou a tou je sémantický diferenciál (Osgood C. E, Suci G., Tannenbaum P.). Sémantickým diferenciálem se rozumí rozdíl v konotaci (vágní t. j. mlhavé, rozmazané interpretaci) přiřazující význam jisté jazykové konstrukci různými lidskými individui. Každé z individuí konotaci provádí na základě svého subjektivního, inherentně vágního vnitropsychického kognitivního modelu. Nulová hodnota sémantického diferenciálu odpovídá nulové hodnotě vnitřní vágnosti interpretace jisté jazykové konstrukce a tak limitnímu případu spočívajícímu v naprosté shodě všech komunikujících účastníků na významu oné jazykové konstrukce. V tomto případě tedy lze jazykovou konstrukci rigorosně interpretovat. Toto je základem umělého poznání a základem exaktních věd. [editovat] Vnitřní a vnější vágnost, sémantický diferenciál, exaktní vědy Aby bylo možno význam všech jazykových konstrukcí, reprezentujících znalosti o jisté části reálného světa, vymezit přesně (nulový sémantický diferenciál interpretace), je nutno v reálném světě vybrat měřitelné elementární projevy (manifestace) reality zvané atributy (veličiny, parametry). Tato selekce a tak filtrace v reálném světě tvoří Newtonův umělý filtr poznání. Atribut je vybrán tak, že mezi vzdělanci v příslušném oboru o atributu samém nesmějí vzniknout žádné pochyby v zaujatém hledisku či hloubce a šíři náhledu, tedy v interpretaci, a tedy ve významu jeho jména. V exaktních vědách je proto vždy přesně vymezen buď konsensuálně (základní množina), nebo definitoricky (odvozené). V tomto duchu píše I. Newton ve svém díle Philosophiae Naturalis Principia Mathematica v roce V současné době totéž platí pro atributy – veličiny – celosvětově zavedené soustavy veličin SI (z franc. Système international d'unités). Ve fyzice jsou atributy na př. síla, intenzita elektrického pole, rychlost, atd. Objektovým jazykem exaktních věd jsou umělé formální jazyky (matematika, logika). Kognitivní model vytvořený exaktními vědami pro danou část reálného světa, sestává ze jmen (pro daný účel dominujících a neopominutelných) atributů a (pro daný účel dominujících a neopominutelných) vztahů mezi nimi, popsaných matematickými nástroji. Jelikož se modely nazývají podle objektového jazyka modelu, říká se mu matematický model. Jinak řečeno, atributy a matematicky popsané vztahy mezi nimi reprezentujív tomto případě danou část reality. Mezi znalostmi získanými přirozeným poznáním a znalostmi získanými poznáním metodou exaktních věd, je kvalitativní propast. V prvém případě se na svět díváme filtrem vágnosti, v druhém případě filtrem „dírkovaným“, dírkami „vidíme“ atributy - elementární manifestace reálného světa. Newton „digitalizoval“ přirozený vágní pohled člověka na reálný svět. [editovat] Newtonova idea a možnost použití umělého formálního jazyka Pro umělé formální jazykové systémy musí být splněna podmínka nulového sémantického diferenciálu interpretace všech jejich jazykových konstrukcí. Z toho plyne, že u všech typů formálních jazykových systémů lze interpretovat pouze do: [editovat] Interpretovatelnost formálních jazykových systémů vzhledem k sémantickému diferenciálu. Interpretovat nelze do oblasti inherentně vágních znalosti získaných přirozeným poznáním! - do oblasti znalostí o reálním světě získaných jen a jen metodou exaktních věd, včetně jejich aplikací typu: logických obvodů počítačů, regulačních soustav.... - jiného umělého formálního jazykového systému (matematiky, logiky), exaktních her (šachy, dáma, karetní hry.....), což jsou materializované umělé formální jazykové systémy Pro připomenutí položme otázku: Je možné znalosti získané přirozeným poznáním zapsat ve formálním jazyce ? S krokem, kterému se říká formalizace, se setkáváme při výkladu formální logiky a v umělé inteligenci (automatizované odvozování, expertní systémy). Znamená, že jazykovou konstrukci přirozeného jazyka s inherentně nenulovou vnitřní vágností chceme nahradit jazykovou konstrukcí formálního jazyka s nulovou vnitřní vágností za podmínky zachování významu, tedy odpovídajícího vnitropsychického kognitivního modelu. Formalizace, pokud ji mermomocí vyžadujeme, vede k násilné deformaci vnitropsychického kognitivního modelu, tedy k destrukci významu. Formalizace v uvedeném smyslu je nedomyšlený požadavek z doby, kdy si její autoři neuvědomili, co tento požadavek znamená, neznali sémantický diferenciál a jeho úlohu. Je to chybná interpretace, viz výše Interpretovatelnost formálních jazykových systémů vzhledem k sémantickému diferenciálu. [editovat] Formalizace [editovat] Literatura [editovat] Odkazy Hájek P.: Combining Functions for Certainty Degrees in Consulting Systems. International Journal for Man-Machine Studies, 1985. R. Feynman, Radost z poznání. Praha: Aurora, s. : obr. ISBN G. Berkeley, Esej o nové teorii vidění; Pojednání o principech lidského poznání. Přeložili Markéta Hubová a Marek Tomeček. Praha: OIKOYMENH, s. ISBN Novák V.: Fuzzy množiny a jejich aplikace. SNTL, 1990. Křemen, J.: Modely a systémy, ACADEMIA, Praha 2007 Křemen, J.: Notes on Vagueness of Knowledge: Fuzzy Tools. In: Acta Polytechnica, Vol. 39, No 4, CTU Prague, 1999, pp. 81– 91. [editovat] Reference K. R. Popper, Život je řešení problémů: o poznání, dějinách a politice. Praha: Mladá fronta, s. ; 20 cm ISBN Novák V., Dvořák A.: Fuzzy logika. Ostravská univerzita, Ostrava, 2006. ↑ Tomáš Akv., Summa contra gent. III,26. ↑ Platón, Faidros 249b. Gnozeologie Empirie [editovat] Související články Kognitivní teorie Kognitivní Vědecká metoda Poznatek Moudrost [editovat] Externí odkazy Zkušenost Stanford Encyclopedia, heslo Knowledge by acquaintance vs. by description Stanford Encyclopedia, heslo Rationalism vs. Empiricism (anglicky) Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Poznání&oldid= “ Portály: Filosofie Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie. Kategorie: Filosofické pojmy

9 4.3 Vědecká metoda Vědecká metoda je posloupnost nebo sada procesů, používaných při vědeckém výzkumu. Cílem je získat znalosti a vědomosti pomocí pozorování a dedukce na základě dosud známých poznatků. Přijímání nových vědeckých poznatků je založeno na konkrétních důkazech. Vědecká metoda je založena na předpokladu, že kritériem pravdivosti teorie je souhlas předpovědí s výsledky výzkumu. Tento přístup udržuje vědecké teorie v neustálém kontaktu s realitou a umožňuje jejich falzifikaci, neboť teorie, jejíž důsledky jsou v rozporu s výzkumnými zjištěními, bude falzifikována (tedy vyvrácena). Důsledkem je omezení vědy na otázky a hypotézy, jež jsou alespoň v principu rozhodnutelné pozorováním Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Vědecká metoda Skočit na: Navigace, Hledání Vědecká metoda je posloupnost nebo sada procesů, používaných při vědeckém výzkumu. Cílem je získat znalosti a vědomosti pomocí pozorování a dedukce na základě dosud známých poznatků. Přijímání nových vědeckých poznatků je založeno na konkrétních důkazech. Vědecká metoda je založena na předpokladu, že kritériem pravdivosti teorie je souhlas předpovědí s výsledky výzkumu. Tento přístup udržuje vědecké teorie v neustálém kontaktu s realitou a umožňuje jejich falzifikaci, neboť teorie, jejíž důsledky jsou v rozporu s výzkumnými zjištěními, bude falzifikována (tedy vyvrácena). Důsledkem je omezení vědy na otázky a hypotézy, jež jsou alespoň v principu rozhodnutelné pozorováním.[1] Obsah [skrýt] 1 Postup 2 Typy vědecké metody 3 Břitvy 4 Reference 5 Literatura 6 Externí odkazy [editovat] Postup Základem vědecké metody je iterace těchto kroků: Pozorování a popis skutečnosti (vjemů, poznatků). Formulace problému. … Příprava hypotéz (návrh vysvětlení s obecnou platností, indukce) Předvídání (logická dedukce z hypotéz) Ověření souladu skutečnosti s předpovědí (buď aplikací předpovědi na experiment nebo aplikací na soubor dat získaný jinak) a ověření logické správnosti předchozích kroků. Za „vysvětlení“ jevu se považuje popis vztahů mezi vjemy (poznatky) pomocí pojmů rozložitelných na základní pojmy a předpoklady, které se předpokládají jako dané a dále se nevysvětlují ani nedokazují, tedy jsou neempirické a iracionální. Jednotlivé vědecké přístupy (paradigmata) se mohou lišit tím, co za takové základní pojmy a předpoklady považují. Moderní kauzalistická věda má jako jeden z takových základních předpokladů pojem přírodního zákona, tedy představu, že stejné podmínky vedou vždy ke stejnému výsledku. [editovat] Typy vědecké metody V širším pojetí existují tři hlavní cíle vědeckého poznání: popis a utřídění problému či situace, tedy deskripce a klasifikace (souhrnně explorace), předpovědění vztahů mezi jevy (predikce) a vysvětlení těchto vztahů (explanace).[2] Tyto tři cíle jsou zkoumány čtyřmi typy výzkumných plánů (úrovněmi vědecké metody). [3]: explorativní výzkumný plán - pouhý popis zkoumaného jevu (např. narativní analýza, zakotvená teorie) deskriptivní výzkumný plán - popis zkoumaného jevu včetně statistik výskytu (např. analýza výskytu, analýza četnosti) statistický výzkumný plán - popis vztahů mezi jevy (např. korelační analýza, t-test) experimentální výzkumný plán - určení příčinných (kauzálních vztahů) mezi jevy (experiment, kvaziexperiment). První metoda je vhodná tehdy, pokud přesně nevíme, co chceme zjišťovat, a je vhodná pro formulování statisticky ověřitelných hypotéz. Deskriptivní přístup umožňuje tato explorativní zjištění kvantifikovat. Statistické a experimentální výzkumné plány umožňují zjistit vztah mezi určitými jevy - v prvním případě korelační, v druhém příčinný, a tedy předvídat výskyt jednoho jevu na základě výskytu jevu jiného. [editovat] Břitvy Slouží k formulaci vědeckých teorií na základě jejich praktické použitelnosti a smysluplnnosti. Occamova břitva - je základem principu logické úspornosti a říká, že je vhodné použít nejjednodušší možné vysvětlení jevu. Popperova břitva - říká, že nemá smysl zabývat se teoriemi, které nelze vyvrátit. Humeova břitva - zabývá se důkazem zázraku a uvádí, že zázrak nelze dokázat (lež nebo omyl pozorovatele je pravděpodobnější než zázrak samotný). [editovat] Reference ↑ Immanuel Kant - Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou - Závěr O určení hranic čistého rozumu [1] ↑ FERJENČÍK, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Jak zkoumat lidskou duši. Praha : Portál, ISBN S ↑ L. Kubička. Metody výzkumu. In L. Fischer. Dětská psychiatrie pro mediky a lékaře. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1963. [editovat] Literatura Easterby-Smith M. a kol.: Management Research. An Introduction. 2nd edition.SAGE Publications 2002 Cooper, D.R., Emory, C.W.: Business Research Methods. 5th ed. London, McGraw-Hill, 1995 Disman M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum Praha, 2002 Gill, J., Johnson, P.: Research Methods for Managers. London, Paul Chapman Ltd., 1998 Hendl, J.: Úvod do kvalitativního výzkumu. Unitisk Praha, 1999 Mišovič J.: V hlavní roli otázka. (průvodce přípravou otázek v sociologických a marketingových průzkumech). ALDIS Hradec Králové, 2001 Pavlica a kol.: Sociální výzkum, podnik a management: průvodce manažera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. Praha, Ekopress, 2000 Vlček J.: Systémové inženýrství. ČVUT Praha 1999 Vymětal, J., Váchová, M.: Úvod do studia odborné literatury. Praha, ORAC 2000 W. Stanley Jevons, 1874, The Principles of Science, Dover, 1958, úvod Ernst Nagel. Francis Bacon Novum Organum (Nové Organon). Werner Heisenberg. Physics and Beyond: Encounters and Conversations translated by A. J. Pomerans (Harper & Row, New York, 1971) Thomas Kuhn 1961 The function of measurement in modern physical science. ISIS, Thomas Kuhn 1962 The structure of scientific revolutions česky vyšlo jako Struktura vědeckých revolucí Henri Poincaré 1905 Science and Hypothesis [editovat] Externí odkazy Úvod do základů vědecké práce,SYLABUS pro potřeby semináře doktorandů ,zpracoval: prof. Ing. Zdeněk Molnár, CSc Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Bližší informace mohou být uvedeny na diskusní stránce.

10 Základ vědecké metody Základem vědecké metody je iterace těchto kroků:
Pozorování a popis skutečnosti (vjemů, poznatků). Formulace problému. … Příprava hypotéz (návrh vysvětlení s obecnou platností, indukce) Předvídání (logická dedukce z hypotéz) Ověření souladu skutečnosti s předpovědí (buď aplikací předpovědi na experiment nebo aplikací na soubor dat získaný jinak) a ověření logické správnosti předchozích kroků.

11 4.4 Vysvětlení (explanace)
Za „vysvětlení“ jevu se považuje popis vztahů mezi vjemy (poznatky) pomocí pojmů rozložitelných na základní pojmy a předpoklady, které se předpokládají jako dané a dále se nevysvětlují ani nedokazují, tedy jsou neempirické a iracionální. Jednotlivé vědecké přístupy (paradigmata) se mohou lišit tím, co za takové základní pojmy a předpoklady považují. Moderní kauzalistická věda má jako jeden z takových základních předpokladů pojem přírodního zákona, tedy představu, že stejné podmínky vedou vždy ke stejnému výsledku.

12 4.5 Teorie* Teorie je soubor tvrzení o předmětu výzkumu, která považujeme za pravdivá (soubor odpovědí na otázky) Vyžaduje se, aby soubor tvrzení nebyl v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů a byl vnitřně konzistentní. Pojem se používá jak v protikladu k pouhé zkušenosti, tak k hypotéze. Teprve když je podán důkaz, že jedině dané vysvětlení odpovídá faktům, nabývá hodnosti teorie. Teorie Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: Navigace, Hledání Tento článek pojednává o filosofickém pojmu. O pojmu matematické logiky pojednává článek formální teorie. Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit. Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje. Teorie je soubor tvrzení o předmětu výzkumu, která považujeme za pravdivá. Vyžaduje se, aby nebyl v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů a byl vnitřně konzistentní. Opakem teorie je praxe, empirie. Pojem se používá jak v protikladu k pouhé zkušenosti, tak k hypotéze. Po zjištění faktů prostřednictvím zkušenosti a experimentu následuje jednotný, bezrozporný a — kde to lze — matematický popis faktů a rovněž jejich vysvětlení z nutných zákonů a příčin. Jestliže je však takové vysvětlení možné, ale není vyloučeno vysvětlení jiné, zůstává více či méně pravděpodobnou hypotézou. Teprve když je podán důkaz, že jedině dané vysvětlení odpovídá faktům, nabývá hodnosti teorie. Taková definice vyjadřuje pozitivistické (novopozitivistické) pojetí vědy. Výsledky pozorování a experimentu jsou přitom nezávislé na teorii. Právě podobné výsledky slouží k potvrzení pravdivosti teorie (verifikaci). Podle Karla Poppera však výsledek experimentu nikdy nemůže znamenat verifikaci nějaké teorie. Je možná pouze její falzifikace. Experiment je příležitost ke kritickému ověření teorie a její případné nahrazení teorií jinou spíše než k jejímu potvrzení. Thomas S. Kuhn ukázal, že tvorba teorií podléhá historickému vývoji, a že ji určuje vládnoucí obraz světa, které Kuhn nazývá paradigma. Teorie vznikají uvnitř horizontu, který už není možné dále teoreticky určit. P. K. Feyerabend ve svých pracích odmítá jakoukoliv racionální rekonstrukci vědy, včetně hledání pravidel přechodu od jedné teorie k druhé. Jediným projevem tvořivosti ve vědě je bujení teorií, které nepodléhají žádným racionálně postižitelným teoriím. Podle něj empirická data parazitují na teorii – jejich interpretace je přímo závislá na dané teorii. To znamená, že jednomu výroku o pozorování může odpovídat několik tvrzení o pozorování podle toho, kterou teorii (interpretaci) přijmeme. Empirický význam je tedy zcela určen interpretací, teorií, jejím jazykem. Se změnou teorie se pak mění i obsah pozorovatelného. Obsah [skrýt] 1 Teorie vědy 2 Různé teorie 3 Související články 4 Externí odkazy [editovat] Teorie vědy Filozofická disciplína, jejímž předmětem je věda. Někdy bývá uveden i synonymní pojem vědosloví. Pojednává o pojmu vědy a klasifikaci vědních disciplín, především však o systému jejích principů poznání a základních vět (axiomatika), jejích metodách (teorie vytváření teorií a metodologie) a jejím jazyce. Jako teorie poznání vědy si teorie vědy vedle toho klade i otázku po možnostech, předpokladech a zásadních mezích vědy také vzhledem k jiným způsobům poznání. Teorií vědy se ve svých dílech zabývali i K. R. Popper, Thomas Kuhn či P. K. Feyerabend.

13 4.6 Výzkum Výzkum je často popisován jako aktivní, vytrvalý a systematický proces bádání s cílem objevit, interpretovat, rozšířit poznatky, řešit problémy. Tento intelektuální proces produkuje velké množství teorií, zákonů, popisů chování a umožňuje jejich praktické využití. Spojení s vědou a vědeckými metodami.

14 Research* Research and experimental development is formal work undertaken systematically to increase the stock of knowledge, including knowledge of humanity, culture and society, and the use of this stock of knowledge to devise new applications It is used to establish or confirm facts, reaffirm the results of previous work, solve new or existing problems, support theorems, or develop new theories. A research project may also be an expansion on past work in the field. To test the validity of instruments, procedures, or experiments, research may replicate elements of prior projects, or the project as a whole. The primary purposes of basic research (as opposed to applied research) are documentation, discovery, interpretation, or the research and development of methods and systems for the advancement of human knowledge. Approaches to research depend on epistemologies, which vary considerably both within and between humanities and sciences. Research From Wikipedia, the free encyclopedia For the Wikipedia policy, see Wikipedia:No original research. For information on using Wikipedia for research, see Wikipedia:Researching with Wikipedia. This article is about the search for knowledge. For the suburb of Melbourne, Australia, see Research, Victoria. Jump to: navigation, search Research and experimental development is formal work undertaken systematically to increase the stock of knowledge, including knowledge of humanity, culture and society, and the use of this stock of knowledge to devise new applications (OECD (2002) Frascati Manual: proposed standard practice for surveys on research and experimental development, 6th edition.[1] It is used to establish or confirm facts, reaffirm the results of previous work, solve new or existing problems, support theorems, or develop new theories. A research project may also be an expansion on past work in the field. To test the validity of instruments, procedures, or experiments, research may replicate elements of prior projects, or the project as a whole. The primary purposes of basic research (as opposed to applied research) are documentation, discovery, interpretation, or the research and development of methods and systems for the advancement of human knowledge. Approaches to research depend on epistemologies, which vary considerably both within and between humanities and sciences. Basrelief sculpture "Research holding the torch of knowledge" (1896) by Olin Levi Warner. Library of Congress Thomas Jefferson Building, Washington, D.C. Contents There are several forms of research: scientific, humanities, artistic, economic, social, business, etc. [hide] 3 Definitions 2 Etymology 1 Forms of research 4 Steps in conducting research 7 Research methods 6 Historical method 5 Scientific research 8 Publishing 10 Original research 9 Research funding 11 Artistic research 10.1 Different forms 14 Further reading 13 References 12 See also 15 External links Scientific research relies on the application of the scientific method, a harnessing of curiosity. This research provides scientific information and theories for the explanation of the nature and the properties of the world. It makes practical applications possible. Scientific research is funded by public authorities, by charitable organizations and by private groups, including many companies. Scientific research can be subdivided into different classifications according to their academic and application disciplines. Scientific research is a widely used criterion for judging the standing of an academic institution, such as business schools, but some argue that such is an inaccurate assessment of the institution.[2] [edit] Forms of research Research in the humanities involves different methods such as for example hermeneutics and semiotics, and a different, more relativist epistemology. Humanities scholars usually do not search for the ultimate correct answer to a question, but instead explore the issues and details that surround it. Context is always important, and context can be social, historical, political, cultural or ethnic. An example of research in the humanities is historical research, which is embodied in historical method. Historians use primary sources and other evidence to systematically investigate a topic, and then to write histories in the form of accounts of the past. The phrase my research is also used loosely to describe a person's entire collection of information about a particular subject. Artistic research, also seen as 'practice-based research', can take form when creative works are considered both the research and the object of research itself. It is the debatable body of thought which offers an alternative to purely scientific methods in research in its search for knowledge and truth. The word research is derived from the Middle French "recherche", which means "to go about seeking", the term itself being derived from the Old French term "recerchier" a compound word from "re-" + "cerchier", or "sercher", meaning 'search'.[4] The earliest recorded use of the term was in 1577.[4] Aristotle, 384 BC – 322 BC, - one of the early figures in the development of the scientific method.[3] [edit] Etymology A broad definition of research is given by Martyn Shuttleworth - "In the broadest sense of the word, the definition of research includes any gathering of data, information and facts for the advancement of knowledge."[5] Research has been defined in a number of different ways. [edit] Definitions Another definition of research is given by Creswell who states - "Research is a process of steps used to collect and analyze information to increase our understanding of a topic or issue". It consists of three steps: Pose a question, collect data to answer the question, and present an answer to the question.[6] Research is often conducted using the hourglass model structure of research.[7] The hourglass model starts with a broad spectrum for research, focusing in on the required information through the method of the project (like the neck of the hourglass), then expands the research in the form of discussion and results. The major steps in conducting research are:[8] [edit] Steps in conducting research The Merriam-Webster Online Dictionary defines research in more detail as "a studious inquiry or examination; especially : investigation or experimentation aimed at the discovery and interpretation of facts, revision of accepted theories or laws in the light of new facts, or practical application of such new or revised theories or laws".[4] Identification of research problem Determine specific research questions or hypotheses Specifying the purpose of research Literature review Analyzing and interpreting the data Data collection The steps generally represent the overall process, however they should be viewed as an ever-changing process rather than a fixed set of steps.[9] Most researches begin with a general statement of the problem, or rather, the purpose for engaging in the study.[10] The literature review identifies flaws or holes in previous research which provides justification for the study. Often, a literature review is conducted in a given subject area before a research question is identified. A gap in the current literature, as identified by a researcher, then engenders a research question. The research question may be parallel to the hypothesis. The hypothesis is the supposition to be tested. The researcher(s) collects data to test the hypothesis. The researcher(s) then analyzes and interprets the data via a variety of statistical methods, engaging in what is known as Empirical research. The results of the data analysis in confirming or failing to reject the Null hypothesis are then reported and evaluated. At the end the researcher may discuss avenues for further research. Reporting and evaluating research Rudolph Rummel says, "... no researcher should accept any one or two tests as definitive. It is only when a range of tests are consistent over many kinds of data, researchers, and methods can one have confidence in the results."[11] Primary scientific research being carried out at the Microscopy Laboratory of the Idaho National Laboratory. Main article: Scientific method [edit] Scientific research Observations and Formation of the topic: Consists of the subject area of ones interest and following that subject area to conduct subject related research. The subject area should not be randomly chosen since it requires reading a vast amount of literature on the topic to determine the gap in the literature the researcher intends to narrow. A keen interest in the chosen subject area is advisable. The research will have to be justified by linking its importance to already existing knowledge about the topic. Generally, research is understood to follow a certain structural process. Though step order may vary depending on the subject matter and researcher, the following steps are usually part of most formal research, both basic and applied: Operational definition: Details in regards to defining the variables and how they will be measured/assessed in the study. Conceptual definition: Description of a concept by relating it to other concepts. Hypothesis: A testable prediction which designates the relationship between two or more variables. Gathering of data: Consists of identifying a population and selecting samples, gathering information from and/or about these samples by using specific research instruments. The instruments used for data collection must be valid and reliable. Test, revising of hypothesis Data Interpretation: This can be represented through tables, figures and pictures, and then described in words. Analysis of data: Involves breaking down the individual pieces of data in order to draw conclusions about it. A common misconception is that a hypothesis will be proven (see, rather, Null hypothesis). Generally a hypothesis is used to make predictions that can be tested by observing the outcome of an experiment. If the outcome is inconsistent with the hypothesis, then the hypothesis is rejected (see falsifiability). However, if the outcome is consistent with the hypothesis, the experiment is said to support the hypothesis. This careful language is used because researchers recognize that alternative hypotheses may also be consistent with the observations. In this sense, a hypothesis can never be proven, but rather only supported by surviving rounds of scientific testing and, eventually, becoming widely thought of as true. Conclusion, reiteration if necessary A useful hypothesis allows prediction and within the accuracy of observation of the time, the prediction will be verified. As the accuracy of observation improves with time, the hypothesis may no longer provide an accurate prediction. In this case a new hypothesis will arise to challenge the old, and to the extent that the new hypothesis makes more accurate predictions than the old, the new will supplant it. Researchers can also use a null hypothesis, which state no relationship or difference between the independent or dependent variables. A null hypothesis uses a sample of all possible people to make a conclusion about the population.[12]

15 Model výzkumu: VALIDITA Teorie Vědecké vysvětlení příčiny
Účinky (důsledky) Scientific explanation METODOLOGIE Metody, výběr metod, Metody, výběr metod Reálné vztahy příčina-účinek (události, procesy) Existující příčiny Reálné výsledky,problémy REALITA Výzkumný problém, jeho vstupní analýza

16 Výzkum (základním aplikovaný, inovace) podle zákona č. 130/2002 Sb, o
a) základním výzkumem teoretická nebo experimentální práce prováděná zejména za účelem získání nových vědomostí o základních principech jevů nebo pozorovatelných skutečností, která není primárně zaměřena na uplatnění nebo využití v praxi, b) aplikovaným výzkumem teoretická a experimentální práce zaměřená na získání nových poznatků a dovedností pro vývoj nových nebo podstatně zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb, c) experimentálním vývojem získávání, spojování, formování a používání stávajících vědeckých, technologických, obchodních a jiných příslušných poznatků a dovedností pro návrh nových nebo podstatně zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb (dále jen „vývoj“), d) inovacemi zavedení nových nebo podstatně zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb do praxe, s tím, že se rozlišují: 1. inovace postupů, kterými se rozumí realizace nového nebo podstatně zdokonaleného způsobu výroby nebo poskytování služeb, včetně významných změn techniky, zařízení nebo programového vybavení, 2. organizační inovace, kterými se rozumí realizace nového způsobu organizace obchodních praktik podniků, pracovišť nebo vnějších vztahů.

17 4.7 Návrh výzkumu (Punch* 2006)
Co je návrh výzkumu? V jistém smyslu je odpověď na otázku Co je návrh výzkumu zřejmá. Návrh výzkumu je dokument, který pojednává: o čem je navrhovaný výzkum; co se pokusí vyzkoumat nebo čeho dosáhnout; jak se dospěje k cíli; co z toho pro nás plyne a proč je to významné. Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu. Portál, Praha 2005

18 Návrh výzkumu (podle Punch)
Poté co byl návrh výzkumu schválen, začne se výzkum uskutečňovat. Z určitého hlediska není dělicí čára mezi návrhem výzkumu a výzkumem tak zřejmá. Návrh popisuje, co se má udělat, a výzkum se provádí po schválení příslušného návrhu. Příprava návrhu však už může vyžadovat hodně výzkumné práce.

19 4.8 Plán výzkumu (Punch , str. 28)
Návrh výzkumu může posloužit také jako také jako plán činností při provádění výzkumu (odvisí to od kvality zpracovaného návrhu výzkumu). Pružnost nebo pevná struktura plánovaných činností závisí na uvažovaném stylu výzkumu a tato okolnost se odráží také v návrhu výzkumu. Plán empirického výzkumu (research design*) sestává z pečlivého, systematického a plánovaného pozorování zvolené množiny fenomenů Literaturu k research design naleznete v podkladech ke kurzu, které jste dostali na flash (adresář research design) Plán = způsob, jakým je dosaženo cíle A plan is typically any diagram or list of steps with timing and resources, used to achieve an objective From Wikipedia, the free encyclopedia  http://en.wikipedia.org/wiki/Research_design This article may need to be wikified to meet Wikipedia's quality standards. (November 2011) [show]Research design is considered as a "blueprint" for research, dealing with at least four problems: which questions to study, which data are relevant, what data to collect, and how to analyze the results.1 The best design depends on the research question as well as the orientation of the researcher. Every design has its positive and negative sides. In sociology, there are three basic designs, which are considered to generate reliable data; these are cross-sectional, longitudinal, and cross-sequential. Research design can be divided into fixed and flexible research designs (Robson, 1993). Others have referred to this distinction as ‘quantitative research designs’ and ‘qualitative research designs,’ respectively. However, fixed designs need not be quantitative, and flexible design need not be qualitative. In fixed designs, the design of the study is fixed before the main stage of data collection takes place. Fixed designs are normally theory driven; otherwise it’s impossible to know in advance which variables need to be controlled and measured. Often, these variables are measured quantitatively. Flexible designs allow for more freedom during the data collection process. One reason for using a flexible research design can be that the variable of interest is not quantitatively measurable, such as culture. In other cases, theory might not be available before one starts the research. Contents In an experimental design, the researcher actively tries to change the situation, circumstances, or experience of participants (manipulation), which may lead to a change in behavior or outcomes for the participants of the study. The participants are ideally randomly assigned to different conditions, and variables of interest are measured. The researcher tries to control the other variables in order to avoid confounds to causality. Therefore, experiments are often highly fixed even before the data collection starts. In a good experimental design, a few things are of great importance. First of all, it is necessary to think of the best way to operationalize the variables that will be measured. Therefore, it is important to consider how the variable(s) will be measured, as well as which methods would be most appropriate to answer the research question. In addition, the statistical analysis has to be taken into account. Thus, the researcher should consider what the expectations of the study are as well as how to analyse this outcome. Finally, in an experimental design the researcher must think of the practical limitations including the availability of participants as well as how representative the participants are to the target population. It is important to consider each of these factors before beginning the experiment (Adèr, Mellenbergh & Hand, 2008). Additionally, many researchers employ power analysis before an experiment is conducted in order to determine whether s/he has drawn an appropriate sample size, as well as the likelihood of a Type I or Type II error occurring. Read more about experiental research designs here Experiment Non-experimental research designs do not involve a manipulation of the situation, circumstances or experience of the participants. Non-experimental research designs can be broadly classified into three categories. First, relational designs, in which a range of variables is measured. These designs are also called correlational studies, because correlational data are most often used analysis. It is important to clarify here that correlation does not imply causation, and rather identifies dependence of one variable on another. Correlational designs are helpful in identifying the relation of one variable to another, and seeing the frequency of co-occurrence in two natural groups (See correlation and dependence). The second type is comparative research These designs compare two or more groups on one or more variable, such as the effect of gender on grades. The third type of non-experimental research is a longitudinal design. A longitudinal design examines variables such as performance exhibited by a group or groups over time. See Longitudinal study. In a case study, one single unit is extensively studied. that can be a case of a person, organization, group or situation. Famous case studies are for example the descriptions about the patients of Freud, who were thoroughly analysed and described. Read more on case study. Bell (1999) states “a case study approach is particularly appropriate for individual researchers because it gives an opportunity for one aspect of a problem to be studied in some depth within a limited time scale”. This type of research is involved with a group, organization, culture, or community. Normally the researcher shares a lot of time with the group. Read more on Ethnography. Grounded theory research is a systematic research process that works to develop "a process, and action or an interaction about a substantive topic" (Creswell, 2012). Read more on Grounded Theory Retrieved from "http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Research_design&oldid= " View page ratings Rate this page What's this? Trustworthy Objective Complete Well-written I am highly knowledgeable about this topic (optional) I have a relevant college/university degree It is part of my profession It is a deep personal passion The source of my knowledge is not listed here I would like to help improve Wikipedia, send me an (optional) We will send you a confirmation . We will not share your address with outside parties as per our feedback privacy statement. Your ratings have expired Please reevaluate this page and submit new ratings. An error has occurred. Please try again later. Thanks! Your ratings have been saved. Please take a moment to complete a short survey. Do you want to create an account? An account will help you track your edits, get involved in discussions, and be a part of the community. Did you know that you can edit this page? Categories: Hidden categories:

20 Magisterská diplomová práce
Magisterská práce ukazuje, že kandidát je schopen používat vhodné výzkumné procedury, organizovat primární a sekundární informace do smysluplného celku a prezentovat výsledky přijatelným stylem. Pro zpracování magisterské práce platí, že odpovídá zkušenostem a znalostem získaných během magisterského studia při zvládání specifické předmětné problematiky a s ní související výzkumné metodologie. Základní činnosti vytváření závěrečné práce jsou: určení oblasti a problému, literární rešerše a rozbor literatury, specifikace cílů práce a určení plánu k dosažení cílů (návrh projektu), provedení plánu, reflexe toho, co se vykonalo, napsání závěrečné práce. Zdroj:

21 Základní prvky struktury projektu (HENDL) http://www. ftvs. cuni
OBSAH Abstrakt Úvod Přehled literatury Cíle práce, výzkumné otázky, hypotézy Teoretické zdůvodnění Postup řešení Omezení a vymezení Časový rozvrh Literatura

22 Analýza Analýza (z řec. ana–lyó, rozvazovat, rozebírat) znamená rozbor, metodu zkoumání složitějších skutečností rozkladem na jednodušší. Používá se v mnoha vědách, ve filosofii i v běžném životě, pokud chceme dospět k jistým výsledkům na základě detailního poznání podrobností. Analysis is the process of breaking a complex topic or substance into smaller parts to gain a better understanding of it. The technique has been applied in the study of mathematics and logic since before Aristotle (384–322 B.C.), though analysis as a formal concept is a relatively recent development.[1] The word is from the ancient Greek ἀνάλυσις (analusis, "a breaking up", from ana- "up, throughout" and lysis "a loosening").[2] As a formal concept, the method has variously been ascribed to Alhazen,[3] René Descartes (Discourse on the Method) and Galileo Galilei. It has also been ascribed to Isaac Newton, in the form of a practical method of physical discovery (which he did not name or formally describe). Analysis First published Mon Apr 7, 2003; substantive revision Mon May 4, 2009 Analysis has always been at the heart of philosophical method, but it has been understood and practised in many different ways. Perhaps, in its broadest sense, it might be defined as a process of isolating or working back to what is more fundamental by means of which something, initially taken as given, can be explained or reconstructed. The explanation or reconstruction is often then exhibited in a corresponding process of synthesis. This allows great variation in specific method, however. The aim may be to get back to basics, but there may be all sorts of ways of doing this, each of which might be called ‘analysis’. The dominance of ‘analytic’ philosophy in the English-speaking world, and increasingly now in the rest of the world, might suggest that a consensus has formed concerning the role and importance of analysis. This assumes, though, that there is agreement on what ‘analysis’ means, and this is far from clear. On the other hand, Wittgenstein's later critique of analysis in the early (logical atomist) period of analytic philosophy, and Quine's attack on the analytic-synthetic distinction, for example, have led some to claim that we are now in a ‘post-analytic’ age. Such criticisms, however, are only directed at particular conceptions of analysis. If we look at the history of philosophy, and even if we just look at the history of analytic philosophy, we find a rich and extensive repertoire of conceptions of analysis which philosophers have continually drawn upon and reconfigured in different ways. Analytic philosophy is alive and well precisely because of the range of conceptions of analysis that it involves. It may have fragmented into various interlocking subtraditions, but those subtraditions are held together by both their shared history and their methodological interconnections. It is the aim of this article to indicate something of the range of conceptions of analysis in the history of philosophy and their interconnections, and to provide a bibliographical resource for those wishing to explore analytic methodologies and the philosophical issues that they raise.

23 Další info k organizaci semináře
Povinnosti k zápočtu z diplomového semináře Power pointová prezentace rozpracovaného projektu (posuny v úvodu, cílech, otázkách, upřesněné vymezení výzkumného problému, rozvaha o použití teoretických východisek (možno použít kognitivní mapu), předpokládané metody zpracování, výsledky/strategie rešerše literatury (co a jak vyhledáváte) Zapracovat tyto nové posuny do projektu ve wordovském dokumentu Tento dokument už zpracujte ve stylu diplomové práce, s titulní stránkou, elektronickým obsahem. Bude to už východisko vaší diplomové práce.

24 Kde najdete šablonu pro psaní závěrečných prací

25 Ukázka šablony Poznámky ke struktuře práce

26 Literatura pro začátek:
(1) Šanderová, J. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Slon, Praha 2005 (2) U.Eco: Jak psát diplomovou práci; (3) Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu. Portál, Praha 2008, (4) Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Portál, Praha 2005 (5) Hendl,J. Blahuš, P. Metodologie závěrečné práce. Dostupné na www ( ) (6) Vodáková, J., Černochová, M., Rambousek, V. Metodologické pokyny prozpracování diplomových prací. (7) Reichel, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů, Grada, Praha 2009 (dostupné na google book)

27 Teze diplomové práce Co bylo hlavním smyslem, cílem a předmětem tezí (odevzdaných dva semestry před dokončením studia a před praxí ve veřejném sektoru) Kontrola tezí a témat diplomových prací studentů v průběhu prvního semestru DS Další rozvoj tezí  výzkumný projekt Prezentace a diskuse výzkumného projektu v průběhu DSI

28 2. Projekt výzkumu diplomové práce co je jejich obsahem
Projekt výzkumu je výstupem po prvním semestru diplomového semináře. Strukturou již odpovídá struktuře diplomové práce (viz dále) s důrazem na upřesnění úvodního vymezení řešeného problému, cílů, otázek, metod, literatury a dat. Stručně lze uvést představu o zaměření teoretického přehledu souvisejících poznatků a samotné struktury práce (analýza, zjištění, atd.) Celkový rozsah takto rozšířených tezí se pohybuje v podobě dokumentu word v rozmezí stran.

29 Návrh postupu pro přípravu prezentace
Název Předempirická část práce Úvod (kontext výzkumného problému, vývojové trendy, víceúrovňové vládnutí) Výzkumný problém (zdůvodnění významu – proč, jaká je očekávaný přidaná hodnota?) modely, vstupní analýza Pomocné kroky: Model, strom PP, strukturace problému Cíle Výzkumné otázky Argumentaci výběru metod vztahujte ke strukturaci výzk. probl., teoretickým poznatkům Data Proměnné, aktéři, Dokumenty, instituce, normy, ukazatele vývoje Metody sběr dat zpracování dat, zdůvodňující komentář ve vztahu k validitě Rozlišujte mezi metodami analýzy politiky a výzkumu politiky Teorie Zdůvodnění výběru teoretických konceptů, jejich vztahy k řešenému problému Empirická část práce: Analytický rámec, zdůvodnění postupu a struktury v této části Ukázky analytických rámců Interpretace výsledků , jejich diskuse Logika argumentace Závěry Asi 2 strany, v prezentaci uvést osnovu základních argumentů Ukázky závěrů Přílohy Literatura Na úrovni současných zahraničních a domácích poznatků Doplnit odkazy na jednotlivé prezentace, které se zabývají danou oblastí 1 2 Konceptualizace výzkumu 3 3 Konceptualizace výzkumu 6 Validita 5 Viz ppt DS3 8 7 Návrh tohoto postupu byl diskutován na diplomovém semináři DSII se studenty Makovskou a Mádrem v Jinonicích a v pátek S Lukáše Mullerem při konzultaci jeho práce. Poznámky k tabulce: níže jsou uvedeny odkazy na prezentace k DS I. a II., které souvisí s jednotlivými kroky (bude doplněno do ) Úvod Cíle Výzkumné otázky Data Metody Teorie Empirická část práce Interpretace výsledků a jejich diskuse Závěry Přílohy Literatura 9 10 Zde doplnit odkaz na knihu o argumentaci 11 12 29

30 Struktura diplomové práce
1.Úvod (vymezení problému) 2. Cíle, otázky. Metody 2.1 Cíle (členit na obecné a podrobné/operativní cíle) 2.2 Otázky (formulovat několik otázek) 2.3 Metody (odkazy na publikace, kde jsou tyto metody popsány), všechny metody uvádět zde na počátku práce, včetně údajů o datech s kterými pracujete, jak jste je získali (odkazy na zdroje) 3. Souhrn teoretických poznatků, konceptů, zde je možné si vytvořit nějaký vlastní model na základě těchto poznatků (influenční diagram, strom problémů a jejich příčin). Nebo vlastní model zpracovat v samostatné části 4. Empirická část: analytický rámec, zpracování dat, vlastní zjištění a jejich interpretace 5. Závěry 6. Diskuse (volitelné, není nutné) 7. Souhrn (česky, anglicky, asi na stránku) 8. Literatura (vyhledávání informací, rešerše, strategie vyhledávání, zdroje, způsob zpracování, archivace, klasifikace, klíčová slova, ……)

31 Postup při zpracování diplomové práce, co je užitečné pro komunikaci s konzultanty práce
Vymezení řešeného výzkumného (ne jenom „poznávacího“)problému Shromáždění informací (literatura, rešerše, internet, strategie vyhledávání informací s pomocí internetu, rozhovory, dokumenty šedé literatury, statistiky, výsledky výzkumů a analýz), „kartotéka“ (archiv) literatury s ohledem na správný způsob odkazů a citací Stanovení cílů, pracovních otázek, hypotéz, volba metod, zdroje dat (statistiky, databáze, primární data konkrétních organizací), závisle a nezávisle promenné 4. Teoretická východiska práce, hodnotící rámce sledovanéhoprobloému/oblasti 5. Empirická část práce, analytický rámec,model, proměnné 6. Pracovní formulace závěrů a jejich průběžné ověřování se získanými údaji 7. Podklady pro diskusi 8. Literatura jako součást diplomové práce (hned od začátku) 9. Editace celého materiálu hned od počátku s využitím možností Wordu, základní formy zpracování textu, obsah, titulní stránka 10. Souhrn

32 Celkový přehled cílů a úkolů v průběhu obou semestrů diplomového semináře
Předělat podle reality tří bloků v KOMBI Semestr (doplnit datumym 5.10, , ) 2. semestr Zdůvodnění výzkumného problému (strukturace, modely,vstupní rešerše poznatků/teorií) Hlubší rozpracování teoretických poznatků (domácí úkol), Formulace výzkumných cílů a otázek/hypotéz Analytický rámec empirické části Zdůvodnění výběru metod a jejich další studium, zdroje dat – jejich přehled, vybrané metody Zpracování dat – aplikace metod Souhrn teoretických poznatků (konceptualizace výzk. problému) Interpretace výsledků a jejich diskuse V průběhu semestru by měl student prezentovat tyto první kroky své práce diskutovat je s ostatními studenty a konzultantem v semináři. Student si musí být schopen zaznamenat připomínky a zapracovat je do své práce. Způsoby argumentace závěrů, jejich zdůvodnění Sběr a počáteční zpracování potřebných údajů Formulace závěrů Literatura, rešerše, strategie rešerší Souhrn Jednotný způsob odkazů (nebo i kombinace) a citace literatury (podle normy, neuvádět ISBN) Celková editace práce Požadavky pro zápočet: Na konci semestru student prezentuje power point s hlavními body projektu a předkládá jeho písemné rozpracování se zaměřením na přesné formulace cílů, otázek/hypotéz a výběr teoretických poznatků, literaturu. Do projektu zapracuje připomínky z dikuse power pointové prezentace. Bylo by vhodné, aby měl student samostatně zachyceny připomínky, které byly formulovány během jeho práce (připomínky konzultanta, návrhy formulované v rámci semináře ostatními studenty) Na konci semestru student formou power pointové prezentace informuje o poměrně rozpracované struktuře diplomové práce. V této fázi jsou již interpretovány základní výsledky práce a aspoň osnova závěrů, jejich logická argumentace.

33 Důležité zásady pro průběh práce:
Vedoucí diplomového semináře požadují od studentů, aby systematicky pracovali ihned od začátku s jasně vymezeným názvem práce, používali možností editoru Word (struktura práce, elektronicky zpracovaný obsah, literatura). JE TO DŮLEŽITÉ PRO KOMUNIKACI S KONZULTANTY Studenti velice často mají tendenci neuvádět při konzultacích název práce, obsah, literaturu, dostavují se dílčími částmi své práce K dalším často se vyskytujícím nešvarům patří, že se snaží formulovat cíle, otázky a sepisovat část o metodách až na konec práce. Tyto části diplomové práce jsou pak nedostatečně zpracované. Diplomová práce tak ztrácí svůj smysl. Student není veden k systematické práci. OPUSŤTE PŘEDSTAVY, ŽE ÚVOD SE PÍŠE AŽ NAKONEC, APOD.

34 Důležité zásady pro průběh práce:
HONBA NA PLAGIÁTORY!! Studenti jsou pečlivě kontrolováni a upozorněni, že nemohou opisovat bez uvedení citace z jiných zdrojů!! (je to důvod k odmítnutí diplomové práce, v extrémním případě až k vyloučení studenta ze studia). Pokud hodlají studenti citovat celé pasáže, odstavce, je vhodné, aby tak učinili zvýrazněním takového textu např. kurzivou v uvozovkách.

35 1. Společenský problém DEFINICE:
sociální stav nebo situace, o níž se určitá skupina lidí nebo sami zúčastnění domnívají, že vyžaduje řešení, obvykle prostředky vnějšího institucionalizovaného zásahu. Tato část o společenském problému je zpracována podle M.Peruska, Velký sociologický slovník

36 Společenský problém Tři odlišné přístupy k vymezení a pojetí společenského problému: pojetí objektivní pokládá za společenský problém takové stavy nebo takové druhy chování, které komplikují dosahování společenských cílů, poškozují plynulé fungování společnosti a narušují sociální rovnováhu (R.K.Merton, R.A.Nisbet) a které jsou objektivizovatelné (evidence-based), odvozené od potřeb pojetí subjektivní společenským problémem je to, co je za problém pokládáno (označeno) samotnými aktéry (riziko práce s pseudoproblémy, s cílenými dezinformacemi, zakrývání partikulárních zájmů) kombinace objektivního a subjektivního pojetí kombinace obou pohledů, společenským problémem je sociální stav, který značná část společnosti pokládá za narušení norem nebo za zásah do hodnot, jimž je přisuzován zvláštní význam.

37 Společenský problém Každý z přístupů má své slabiny:
U funkcionalistického pojetí vzniká otázka, jak je možné vymezit objektivní společenské cíle (potřeby) a jak objektivně definovat stav rovnováhy. U pojetí subjektivního lze klást otázku, jak velká část společnosti musí posuzovat situaci jako problémovou. Nebezpečí formulace umělých problémů, jestliže určitá situace je definována jako problémová, ačkoliv pro to nejsou dány objektivní důvody (např. politicky utilitárně motivovaná dramatizace určitých situací a napětí) (zpracováno podle Velkého sociologického slovníku)

38 Aktuální problémy zdravotnických systémů Příčiny vedoucí k reformám (pressures for reform)
Externí faktory mimo zdravotnický systém Snahy o reformy sociálních států Ekonomické faktory (podnikatelské zájmy, tlak na omezení veřejných financí) Politické, ideologické, sociální,kulturní (hodnoty) [všechny tyto faktory musí být vzaty v úvahu, jestliže chceme pochopit kontext vnějších tlaků na realizaci a zaměření reforem ve zdravotnictví] Problémy uvnitř zdravotnického systému Existující problémy zdraví, vývoje zdravotního stavu, nemocnosti, či problémy samotných zdravotnických služeb (jejich účelnosti a účinnost, výsledky Problémy související s vývojem celkových výdajů na zdravotní péči, nákladů, cenotvorbou (tlak na omezení tempa růstu výdajů – cost containment) Strukturální změny (technologický vývoj), organizační problémy (centralizace, decentralizace, autonomie, privatizace) Tímto tématem se zabývají i další dvě kapitoly publikace editované Saltmanem a Figuerasem v roce 1997 European Health Care reform (jednotlivé kapitoly této publikace jsou k dispozici na serveru samba) 2. INTEGRATING REFORM THEMES Changing roles of state and market in health care Reorganizing the system: decentralization, recentralization and privatization (corporatization) Empowerment, rights and choice The evolving role of public health (paradigmatic shift) 3. CONFRONTING RESOURCE SCARCITY Containing costs more effectively An appropriate role for cost sharing Priority setting in health care Je zřejmé, že členění na vnější a vnitřní faktory (tlaky) reforem zdravotnických systémů nám umožňuje zjistit, že četné externí faktory mají subjektivní povahu, reprezentují např. podnikatelské zájmy, snahy o kontrolu finančních toků ve zdravotnictví ze strany bank (snaha o privatizaci zdravotních pojišťoven) a dalších investorů (např. investorské řetězce vlastníků nemocnic v USA). Tyto zájmy přitom ve skutečnosti mnohdy dominují, avšak jsou při nastolení agendy zdravotní politiky zastřeny jinými důvody. Viz: Saltman, Figueras Euroepan Health Care Reform, kapitoly 1. Introduction a 2. The presures for reform (str ), viz ještě poznámky  38


Stáhnout ppt "Úvodní informace k metodologii závěrečné diplomové práce"

Podobné prezentace


Reklamy Google