Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

1 Genetika v zubním lékařství- 1 16.2.2009. 2 Genetika, genomika  genetika –specializovaný biologický obor zabývající se variabilitou a dědičností –klinická.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "1 Genetika v zubním lékařství- 1 16.2.2009. 2 Genetika, genomika  genetika –specializovaný biologický obor zabývající se variabilitou a dědičností –klinická."— Transkript prezentace:

1 1 Genetika v zubním lékařství

2 2 Genetika, genomika  genetika –specializovaný biologický obor zabývající se variabilitou a dědičností –klinická genetika  zabývá se diagnostikou, léčením a prevencí genetických nemocí (nejen u pacienta ale celé rodiny!)  genetické poradenství –lidská genetika  studuje variabilitu a dědičnost u člověka –cytogenetika  studium chromozomů –molekulární genetika  studium struktury a funkce jednotlivých genů –populační genetika  studium proměnlivosti populací –komparativní a evoluční genetika  mezidruhové srovnání a studium evoluce druhů  genomika –studuje strukturu a funkci genomů pomocí genetického mapování, sekvenování a funkční analýzy genů –snaží se o pochopení veškeré informace obsažené v DNA živých organizmů  strukturní genomika = pochopení struktury genomu  konstrukce detailních genetických, fyzických a transkripčních map genomů příslušných organizmů  reprezentovala zejména iniciální fázi analýzy genomů; konečným cílem byla kompletní znalost DNA sekvence (např. HUGO projekt)  funkční genomika = studium funkce genů a ostatních částí genomu  využívá poznatků strukturní genomiky a snaží se o poznání funkce genů; velmi často k tomu využívá modelové organizmy (myš, kvasinka, nematoda, Drosofila aj.) jako časově a finančně výhodnou alternativu vyšších živočichů (zejm. pro možnost studovat mnoho generací v relativně krátkém čase

3 3 Lidský genom  Human Genome Project (HUGO)  hustota genů na jednotlivých chromosomech dost heterogenní –pouze ~10% kódující sekvence –~75% se skládá z jedinečné (neopakující se) sekvence –zbytek repetitivní sekvence  nejasná funkce, zřejmě udržují strukturu chromozomů, možná jsou “evoluční”rezervou  typy repetic  tandemové »mikrosatelity »minisatelity  Alu-repetice  L1-repetice  mitochondriální DNA –několik desítek genů kódujících proteiny zapojené v mitochondriálních procesech –přenos pouze od matky!

4 4 Povaha informace v DNA  Některé geny nekódují protein. Funkce transkribované RNA v tomto případě je:  processing mRNA (malé nukleární RNA čili snRNA)  translace mRNA do proteinu (transfer RNA-tRNA, ribosomální RNA-rRNA. tRNA a rRNA kóduje 3D strukturu ve výsledných produktech RNA, které umožňují jejich funkci.

5 5 Syntéza DNA ve zvířecích buňkách  DNA je ve zvířecích buňkách ve formě chromosomů (1-10cm celkové délky). Každý chromosom má 2000 začátků (origins) replikace. Od každého tohoto místa probíhá obousměrně syntéza DNA. Až se jednotlivé kousky syntetizované z míst začátku replikace setkají, vzniká dceřinné vlákno DNA. Začátky jsou od sebe vzdáleny cca  m.  časová synchronizace syntézy replikonů v každém genomu.

6 6 Genom ve zdraví a nemoci  Genetická výbava jedince (souhrn všech genů=genom) je sice osudově zadána v okamžiku zplození, ale není pro další život konečná, protože v průběhu života se může měnit jak pod vlivem četných faktorů epigenetických (vlivy prostředí), tak pod vlivem dalších faktorů genetických (např. mutacemi somatických buněk v průběhu maligní transformace).

7 7 Genomika  je obor genetiky, který se snaží stanovit úplnou genetickou informaci organismu a interpretovat ji v termínech životních pochodů. Někdy se genomika rozděluje na tzv. strukturní genomiku, spočívající ve stanovení sledu nukleotidů genomu organismu, na bioinformatiku, jež počítačovými metodami a prací v databázích interpretuje přečtenou dědičnou informaci a na funkční genomiku, kde se experimentem, například vyřazením nějakého genu z činnosti (zvířecí modely typu knock out), snažíme přiřadit funkci neznámým genům, případně funkci genů studovat.

8 8 Struktura DNA  Cukry-N-glykosidické vazby bazí mezi C1 deoxyribózy (DNA) a ribózy (RNA) a N1 pyrimidinových bazí a N9 purinových bazí.  Báze A, T (- vazby), G, C (= vazby)  Fosfáty jsou esterifikovány na C5´deoxyribózy a vytvářejí dNMP  dNMP+P=dNDP+P=dNTP

9 9 Nukleosid  nukleotid  báze  DNA

10 10 DNA - dvojšroubovice  DNA kostra – polynukleotidový řetězec –zbytky deoxyribózy a kys. fosforečné spojené fosfodiesterovou vazbou  DNA dvojšroubovice –2 polynukleotidové řetězce v opačné orientaci –vodíkové vazby mezi páry bází (AT, GC)

11 11

12 12

13 13 5´ 3´ 5´ 3´ Promotor Exon 1Intron 1 E2 I 2E 3I 3 Exon 4 DNA RNA transkript Zralá mRNA ProteinNH 2 COOH Lidský gen RNA Transkripce Processing (capping, adice poly A, splicing) Translace 3´ Cap AAAAA n 5´UTR 3´UTR 5´UTR 3´UTR 1I2 I3I

14 14 Povaha informace skladované v DNA  Některé geny kódují protein. Jejich transkribovaná RNA se nazývá heterogenní nukleární RNA (hnRNA). Ta se upravuje (processing) na mRNA.  Messenger RNA (mRNA) je lineární kód, který je možno převést (translace) do sekvence AK polypeptidu pomocí kodonů a antikodonů (o 3 znacích) pro každou AK.

15 15 Lidské chromosomy morfologicky barvitelné pouze v průběhu mitózy nebo meiózy, kdy dochází ke kondenzaci v diploidní buňce 23 párů homologních chromosomů (22 párů autosomů a 2 pohlavní chromosomy)

16 16 Karyotyp podle Denverské klasifikace

17 17 Karyotyp člověka  každý biologický druh má svou charakteristickou chrom. výbavu (počet a morfologii) = karyotyp –u člověka mají diploidní bb. 46 chromozomů  22 párů homologních autozomů, 1 pár gomozomů (44XX nebo 44XY) –zárodečné (vajíčko, spermie) 23 – haploidní  struktura chromozomu –centromera –telomery (raménka)  dlouhé - q  krátké – p –barvením chromozomů (např. Giems) se dosáhne charakteristického pruhování a tím rozlišení jednotlivých chromozomů

18 18 Genová exprese - transkripce a translace DNA

19 19 Dělení buněk  mitóza –2 dceřinné buňky s diploidním počtem chromozomů –1 cyklus DNA replikace následuje rozdělení chromozomů a jádra (profáze  prometafáze  metafáze  anafáze  telofáze) a násl. celé buňky (cytokineze)  meióza –1 cyklus replikace následován 2 cykly segregace chromozomů a buněčného dělení  1. meiotické (redukční) dělení – rozdělení homologních chromozomů  významné – odehrává se zde meiotický crossing-over (rekombinace) – žádná z gamet není identická!  poruchy rozestupu – např. trisomie  2. meiotické dělení – rozestup sesterských chromatid –2 dceřinné buňky s haploidním počtem chromozomů  vznik pohlavních buněk (spermie, vajíčko)  dodatečné promíchání genetického materiálu crossing-overem

20 20 Základní terminologie  Gen  Lokus  Alela  Genotyp (homozygot, heterozygot)  Genom

21 21 Gen  alela  genotyp  fenotyp  gen – základní jednotka dědičnosti –segment molekuly DNA, který obsahuje kód pro aminokyseliny přísl. polypeptidu a nezbytné regulační sekvence pro regulaci své exprese  exony  introny  promotor (5’-konec)  vazebná místa pro transkripční faktory  3’ nepřepisovaná oblast (UTR)  genové rodiny –sekvenčně podobné geny, které vznikly zřejmě duplikací během evoluce  např. geny pro (hemo)globiny, imunoglobuliny, …  pseudogeny –podobné konkrétním genům ale nefunkční  fenotyp – vnější projev (vyjádření) genotypu

22 22 Chromozomální podstata dědičnosti  DNA –nese potřebnou informaci potřebnou pro regulaci vývoje, růstu, metabolismu a reprodukce –složena z nukleotidů (zbytek kys. fosforečné, deoxyribóza a dusíkatá báze) –molekulárně-biologické dogma  DNA  RNA  protein  organizována v chromozomech –chromatin+ chromozomální proteiny (histony)  základní jednotky informace jsou geny –lidský genom obsahuje cca genů –každý le umístěn na konkrétním místě konkrétního chromozomu = lokus  genetický kód – určuje pořadí aminokyselin v proteinu –univerzální  podobný princip u většiny živých organizmů –tripletový  trojkombinace 4 nukleotidů (A, C, G, T) –degenerovaný  4 3 = 64, ale aminokyselin jen 21

23 23 Chromosomové a genové aberace  Chromosomové aberace Strukturní Numerické  Genové mutace Vzácné alely Polymorfismy

24 24 Chromozomální poruchy  aneuploidie (změna počtu chromosomů v sadě)  porucha rozdělení sesterských chromozomů [meiotická non-disjunkce]  později během rýhování  somatická mozaika –monosomie  gonozomální  Turnerův sy. (45, X0) –trisomie  autozomální  Downův sy. (47, XX/XY + 21)  Edwardsův sy. (47, XX/XY +18)  Patauův sy. (47, XX/XY +13)  gonozomální  Klinefelterův sy. (47, XXY)  polyploidie (porucha rozdělení celých sad nebo oplození 2 spermiemi [dispermie]) –u člověka neslučitelné se životem  těhotenství je potraceno  molla hydatidosa (a pak těhotenství nutno ukončit potratem)  porod novorozence s triploidií – velmi časná letalita

25 25 Chromatin  chromozom  v nedělící se buňce je chromatin rozprostřen volně v jádře  u dělící se organizuje do viditelných chromozomů

26 26 Genové mutace  Z hlediska patogeneze nemocí je důležité, zda se jedná o mutace v somatických buňkách, které vznikají v průběhu života, většinou jsou buněčně nebo tkáňově specifické a nepřenášejí se na potomstvo, nebo zda jde o tzv. zárodečné mutace, které vznikají v zárodečných buňkách (vajíčko nebo spermie), stávají se součástí vrozené genetické predispozice, jsou obsaženy ve všech buňkách a přenášejí se na potomstvo.  Mutací vzniklé alely jsou v populaci z různých důvodů vzácné (např. jsou výrazně patologické a tudíž jsou z populace odstraňovány selekcí, nebo vznikly nedávno a nestačily se v populaci rozšířit) a časté (polymorfismy).

27 27 Typy mutací  Genové  Chromosomové aberace

28 28 Germinativní vs. somatické mutace  Germinativní mutace přítomny ve všech buňkách. V průběhu života se nemění (genetická predispozice?)  Somatické mutace vznikají v somatických buňkách v průběhu života (maligní transformace).

29 29 Genové mutace  Normální stav  DNA  ATGCAGGTGACCTCAGTG  TACGTCCACTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Thr-Ser-Val  Mutace typu „missense“  DNA  ATGCAGCTGACCTCAGTG  TACGTCGACTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGCUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Leu-Thr-Ser-Val  Příklady-hemoglobin S u srpkovité anemie

30 30 Genové mutace  Normální stav  DNA  ATGCAGGTGACCTCAGTG  TACGTCCACTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Thr-Ser-Val  Mutace typu „nonsense“  DNA  ATGCAGGTGACCTGAGTG  TACGTCCACTGGACTCAC  RNA  AUGCAGGUGACCUGAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Thr-Stop  Příklady:  0 thalasemie

31 31 Genové mutace  Normální stav  DNA  ATGCAGGTGACCTCAGTG  TACGTCCACTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Thr-Ser-Val  Mutace typu trinukleotidové expanze  DNA  ATG(CAGCAGCAG) 20 CAGGTGACCTCAGTG  TAC(GTCGTCGTC) 20 GTCCACTGGAGTCAC  RNA  AUG (CAGCAGCAG) 20 CAGGUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-(Gln-Gln-Gln) 20 Gln-Val-Thr-Ser-Val  Příklady: Huntingtonova nemoc

32 32 Genové mutace  Normální stav  DNA  ATGCAGGTGACCTCAGTG  TACGTCCACTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Thr-Ser-Val  Mutace typu „frameshift“ (=posun čtecího rámce)  DNA  ATGCAGGTGAACCTCAGTG  TACGTCCACTTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUGAACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Asn-Leu-Ser  Příklady:  Duchennova muskulární dystrofie,  0 thalasemie, Tay-Sachsova choroba

33 33 Typy mutací  Normální stav  DNA  ATGCAGGTGACCTCAGTG  TACGTCCACTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Thr-Ser-Val  Mutace typu „inserce“  DNA  ATGCAGGTG-3000 bp-ACCTCAGTG  TACGTCCAC-3000 bp-TGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUG-3000 bp- ACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val ?  Příklady:  velké: Hemofilie A

34 34 Typy mutací  Normální stav  DNA  ATGCAGGTGACCTCAGTG  TACGTCCACTGGAGTCAC  RNA  AUGCAGGUGACCUCAGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val-Thr-Ser-Val  Mutace typu „delece“  DNA  ATGCAGGTG  TACGTCCAC  RNA  AUGCAGGUG  PROTEIN  Met-Gln-Val  Příklady:  malé-cystická fibróza  velké: Duchennova muskulární dystrofie

35 35 Monogenní nemoci  Rozvoj molekulárně biologických metod umožnil detailní analýzu genetického podkladu mnoha mendelisticky děděných, tzv. monogenních nemocí.  U těchto chorob se dědičný podklad uplatňuje jako velký faktor, tj. je přítomen prakticky u všech nemocných a jedná se prokazatelně o faktor příčinný (např. defekty v dystrofinovém genu u muskulárních dystrofií), k němuž se přidávají jen jako přídatné další faktory genetické i faktory zevního prostředí. Příčinou těchto nemocí bývají především tzv. vzácné alely

36 36 Čtyři základní typy dědičnosti dominantnírecesivní autosomální autosomálně dominantní (AD) autosomálně recesivní (AR) X-vázaný X-dominantní (XD)X-recesivní (XR)

37 37 Monogenní choroba  Monogenní choroba je determinována alelami v jednom lokusu.  Variantní alela, která vznikla mutací někdy v nedávné nebo vzdálené minulosti a je většinou relativně málo častá, nahrazuje původní „divokou“ alelu na jednom nebo obou chromosomech.  Má-li jedinec pár identických alel, říkáme, že je homozygot, pokud jsou alely rozdílné, jedinec je heterozygot.  Monogenní choroby mají charakteristický způsob přenosu v rodinách.

38 38 Monogenní nemoci  Monogenní choroby jsou primárně, i když ne výlučně, chorobami dětského věku.  Méně než 10% z nich se manifestuje po pubertě a pouhé 1% se objeví po skončení reprodukčního věku. I  V populační studii na 1 milionu živě narozených dětí byla incidence vážných monogenních chorob odhadnuta na 0,36%, u 6-8% hospitalizovaných dětí se uvažuje o monogenních chorobách.

39 39 Monogenní nemoci  onemocnění je důsledkem mutace v jediném lokusu (= jednolokusové)  přenos mutace (a fenotypu) odpovídá Mendelovým zákonům (= mendelistické nemoci) –konstrukce rodokmenů  typy přenosu –autozomální  geny na obou autozomech aktivní –gonozomální (X-chromozom vázané)  muži hemizygotní  u žen 1 X-chromozom inaktivován!! –jiné  imprinting, mozaicizmus, …  podle projevu genotypu ve fenotypu –recesivní  nemoc jen u mutovaného homozygota –dominantní  nemoc stejná u heterozygota a mutovaného homozygota –neúplně dominantní  odstupňovaná tíže nemoci u heterozygota a mutovaného homozygota –kodominantní  jak normální tak patologická alela jsou vyjádřeny ve fenotypu  doposud známé shrnuje OMIM (On-line Mendelian Inheritance in Man) –~6000 klinicky významných fenotypů  typické znaky –časná manifestace (dětství) –malá frekvence v populaci –většinou výrazně patologické

40 40 Autozomální monogenní nemoci  (1) recesivní = u heterozygotů s 1 mutovanou alelou stačí produkt normální k udržení normální funkce –manifestní onemocnění u heterozygota je důsledkem:  haploinsuficience  pro normální funkci je potřeba >50% aktivního genového produktu  dominantě negativního efektu  syntéza abnormálního proteinu, který “soutěží” s normálním a ovlivňuje fenotyp (např. osteogenesis imperfecta)  zesílení funkce (“gain-of-function”)  mutací je posílena přirozená vlastnost proteinu (např. Huntingtonova chorea)  ztráty heterozygozity (loss-of- heterozigosity, LOH) v somatické buňce  např. familiární predispozice k nádorůmv důsledku mutací v supresorových genech (např. retinoblastom)  (2) pokud nestačí produkt k udržení normální funkce  dominantní  nemoci jsou důsledkem jak mutací přenášených mezi generacemi tak vzniklých nově  autozomálně recesivní (AR) –velmi často enzymové defekty –postižen je mutovaný homozygot (popř. sourozenci), heterozygotní rodiče jsou přenašeči (asymptomatičtí)  riziko 0.50  0.50 = 0.25 –muži a ženy většinou postiženi stejně –frekvence přenašečů nemoci v populaci >>> frekvence nemocných –nejčastější AR nemocí u bělochů je cystická fibróza  f nemocných 1/2000, f přenašečů 1/22 !!! –konsanguinita (příbuzní rodiče) a imbreeding významně zvyšuje riziko AR (přenašeči v rodinách)  domluvené sňatky (např. bratranec / sestřenice)  geneticky izolované populace (např. Aškenazi židé – Tay-Sachsova choroba )  autozomálně dominantní (AD) –nemoc se projevuje v každé generaci - postižený jedinec má postiženého rodiče (a prarodiče) a to matku nebo otce  riziko pro potomka 0.50 (pokud by byli oba rodiče postižení pak 0.75, ale to je vzácné) –příklady nejčastějších AD  familiární hypercholesterolemie (1/500),  myotonická dystrofie (1/1000)  Huntingtonova chorea (1/3000)

41 41 X-vázané monogenní nemoci  ženy 3 genotypy, muži pouze 2  X-vázané nemoci se manifestují u všech mužů, kteří zdědili mutaci, a pouze u homozygotních žen –ale výjimky viz dále  příklady –hemofilie A –Duchenneova muskulární dystrofie –Wiskott-Aldrichův syndrom (imunodeficience)  inaktivace X-chromozomu u žen –kompenzace dávky a exprese X- vázaných genů –hypotéza Lyonové (“lyonizace”)  v somatických bb. je 1 X inaktivovaný a v interfázi se zobrazuje jako “Barrovo” tělísko (viz sporné identifikace pohlaví)  proces je náhodný, může se týkat jak otcovského tak mateřského X –důsledkem je variabilní exprese X- vázaných genů u heterozygotek (“manifestující přenašečka”)  funkční mozaicismus

42 42 Mitochondriální dědičnost  Z hlediska genetiky je zásadní fakt, že mtDNA je předávána další generaci výhradně matkou (matroklinní dědičnost), když po oplodnění jsou zachovány pouze mitochondrie lidského vajíčka. To patrně není pouhým důsledkem nepoměru počtu mitochondrií lidského oocytu (cca ) a spermie (50-70), ale předpokládá se aktivní proces, který po oplození zlikviduje mitochondrie paternálního původu. Tomu odpovídá i typický maternální přenos chorob způsobených mutacemi mtDNA v rodokmenu (viz obrázek). Pokud je heteroplazmická mutace zděděna nebo k ní dojde v časných fázích embryogeneze, normální i mutovaná varianta jsou náhodně předávány při buněčném dělení dceřinným buňkám (mitotická i meiotická segregace). Distribuce a zastoupení mutované mtDNA v jednotlivých orgánech jsou proto patrně závislé na čase a vzniku mutace a rovněž na typu postižené buňky.

43 43 Rodokmen pro mitochondriální dědičnost

44 44 Polymorfismy v DNA  Jako polymorfismy v DNA se označují přirozeně se objevující změny v sekvenci DNA s více než jednou variantou-alelou, s populační frekvencí více než 1 %. Objevují se v průměru jednou na každých 1000 párů bází genomové DNA.  Asi 90 % z nich jsou polymorfismy se záměnou jednoho nukleotidu (single nucleotide polymorphisms - SNP), jejichž podstatou je substituce jedné báze.  Většina těchto polymorfismů leží v nekódujících (intronových) sekvencích, na jejichž funkční význam existují odlišné názory.

45 45 Polymorfismy v DNA  Kromě SNP se vyskytují také minisatelitní a mikrosatelitní polymorfismy, které vznikají v důsledku variace v tzv. tandemových repetitivních sekvencích. Minisatelitní polymorfismy jsou obvykle dlouhé 0,1-20 kilobází, zatímco mikrosatelitní často méně než 100 párů bazí.  Většina mikrosatelitních polymorfismů jsou dinukleotidové opakovací (repeat) sekvence, jako je např. opakování motivu CA. SNP jsou obvykle bialelické (existují jen dvě alely), mikrosatelitní polymorfismy multialelické (existuje více než dvě alely). Ačkoliv většina polymorfismů je zřejmě funkčně neutrální, část z nich zřejmě má alelicky specifické účinky na regulaci genové exprese nebo funkce kódovaného proteinu, což determinuje interindividuální variabilitu v biologických znacích i vnímavost vůči nemoci.

46 46 Polymorfismy v DNA  Ačkoliv většina polymorfismů je zřejmě funkčně neutrální, část z nich zřejmě má alelicky specifické účinky na regulaci genové exprese nebo funkce kódovaného proteinu, což determinuje interindividuální variabilitu v biologických znacích i vnímavost vůči nemoci.

47 47 Komplexní (multifaktoriální, multigenní) nemoci  Za genetickou predispozici mnoha biologických procesů, evolučních adaptací a tedy také tzv. komplexních nemocí zřejmě odpovídají kombinace určitých genů a určitých faktorů zevního prostředí. Interakční efekty a vliv vnějších faktorů však nutně musíme očekávat i v případě mendelisticky děděných nemocí, což se koneckonců projevuje ve všeobecně známé lékařské zkušenosti se širším klinickým spektrem příznaků stejného onemocnění.

48 48 Komplexní (multifaktoriální, multigenní) nemoci  Na odhalení nejobecnějších principů genetiky multifaktoriálních nemocí se na rozdíl od genetiky nemocí mendelistických v současné době stále ještě čeká. Také z tohoto důvodu zatím v klinické praxi často kolísá názor na výsledky genetických studií, které se snaží odhalit genetický podklad komplexních nemocí, od neodůvodněného očekávání nad nalezenými geny velkého účinku až po velkou skepsi vzhledem k existenci genetického podkladu v populaci četných nemocí ( nad 1%), jako je v kardiologii např. esenciální hypertenze. Jisté je, že pokud choroba má prokazatelně familiární výskyt, musíme očekávat podíl genetického podkladu na její manifestaci, a to i v tom případě, že není dosud dobře definován nebo dosavadní znalost nepovažujeme za přesvědčivou.

49 49 Komplexní (multifaktoriální, multigenní) nemoci  Jinak řečeno, v 21. století již musíme počítat s tím, že fakticky každá choroba má nějaké genetické pozadí, jehož podíl na manifestaci dané choroby je různý.  Své genetické pozadí mají i tak relativně vzdálené proximální fenotypy, jako je např. kvalita života u nemocných s chronickým kardiovaskulárním onemocněním.

50 50 Komplexní choroby  choroby, na jejichž vzniku a progresi se podílí „komplex“ genetických, epigenetických a vnějších faktorů –fenotyp nevykazuje klasickou mendelistickou dominantní či recesivní dědičnost jako důsledek změn v jediném lokusu (tzv. jednolokusových)  predisponující “geny” zvyšují pravděpodobnost onemocnění, ale nedeterminuje jednoznačně jeho přítomnost –je nutné spolupůsobení negenetických faktorů (prostředí)  dieta, fyzická aktivita, kouření, …. –a interakcí genů mezi sebou  komplexní onemocnění jsou charakterizována: –neúplnou penetrancí patologického fenotypu  u určité části osob, přestože zdědí nevýhodný genotyp (zde ve smyslu souboru vícero genů) se patologický fenotyp nerozvine –existencí fenokopií  patologický fenotyp může být přítomen u lidí, kteří nejsou nosiči zmíněného genotypu –genetickou heterogenitou (lokusovou a alelickou)  klinický obraz není specifický, ale může se rozvinout v důsledku záměn v genech ležících na různých lokusech (= lokusová heterogenita), v jednotlivých genech může být přitom vícero mutací či polymorfizmů (= alelická heterogenita) –polygenní dědičností  predispozice k rozvoji patologického fenotypu se zvyšuje pouze při simultánním výskytu určitého souboru alel –vysokou populační frekvencí alel zodpovědných za rozvoj patologického fenotypu  každá jednotlivá predisponující alela pravděpodobně není sama o sobě výrazně patogenní –spolupůsobením dalších mechanizmů přenosu  mitochondriální dědičnost, imprinting  nejčastější komplexní nemoci –diabetes (1. i 2. typu) –dyslipidemie –esenciální hypertenze –alergie

51 51

52 52  Během G1 fáze buněčného cyklu vnímá buňka signály z prostředí (hormony, vitaminy, látky poškozující DNA), které jí „sdělují“, zda vstoupit či nevstoupit do fáze syntézy DNA, replikace DNA a rozdělení buňky na dvě dceřinné. Jakmile se jednou buňka rozhodne replikovat DNA, následuje vždy její rozdělení. Pro buněčný růst a dělení je tedy rozhodujícím mechanismem začátek replikace DNA. Ztráta kontroly nad syntézou DNA u rakoviny

53 53 Ztráta kontroly nad syntézou DNA u rakoviny  Buněčný cyklus je u zdravého jedince regulován tak, že každý buněčný typ v daném orgánu „ví“, kdy přestat s růstem. U dospělého jedince jsou téměř všechny tkáně kontinuálně regenerovány a buňky opět „vědí“, kdy přestat s dělením.  U rakoviny buňka selhává ve schopnosti přijmout nebo interpretovat signály prostředí.

54 54 Hypotéza typu „t hrifty genotype“  V současné populaci jsou selektovány alely, které favorizují přírůstek váhy a skladování tuků, aby byl zajištěn dostatek živin pro častá období nedostatku potravy.  Při konstantně vysoké nabídce potravy a poklsu fyzické aktivity tato predispozice vede k pandemii obezity v rozvinutých zemích.

55 55 Genetické studie  Základní debata nad genetickým podkladem nemocí logicky začíná od strategie výběru tzv. kandidátních genů. Tato otázka je podstatně jednodušší u mendelisticky děděných nemocí, kde se změněná funkce jednoho genu snadněji identifikuje.  Dalším významným momentem je výběr statistické metodologie, která zhodnotí sílu asociace genů s chorobami. Možnosti jsou v zásadě dvě: linkage (vazebná) analýza a asociační studie. K detekci specifických genetických oblastí a genů, které se účastní v transmisi nemoci, je v principu možné použít obě metody.

56 56 Genetické studie  Linkage (vazebná) analýza testuje kosegregaci genového markeru a fenotypu nemoci v rodině. Čili marker a nemoc se v dané rodině mají vždy vyskytovat spolu.

57 57 Genetické studie Asociační studie vyšetřují souvýskyt markeru a nemoci na populační úrovni, tj. u nepříbuzných jedinců, obvykle srovnáním frekvencí markerů u nepříbuzných nemocných a kontrolních subjektů (studie case-control). Statistickou sílu asociace je možno dále zvýšit obohacením o další kritéria, jako jsou klinické subtypy nemoci (studie case- case), závažnost nemoci, časný začátek nemoci, rizikové faktory pro nemoc včetně pohlaví a vhodné biologické znaky (např. plasmatické hladiny cytokinů při asociaci genetických polymorfismů v cytokinových genech; studie genotyp-fenotyp).

58 58 Model terapie hypertenze (podle Lindpaintnera, březen 2003) A=fyziologický stav: tři molekulární mechanismy (M1, M2, M3) se podílejí na determinaci znaku (TK), B=hypertenze D1: selhání M1 (příčina/účast) C=hypertenze D1: kauzální terapie T1 (cílená na M1), D= hypertenze D3: selhání M3 (příčina účast), E=hypertenze D3, léčení T1: terapie není kauzální, F=hypertenze D1, paliativní terapie T2, cílená na M2, G=hypertenze D1, terapie T2, refrakterní varianta na T2 v M2, H= fyziologický stav: odlišný podíl M1 a M2 na normálním znaku, I = varianta hypertenze D1: selhání M1  J =varianta hypertenze D1: terapie T2

59 59 Děkuji vám za pozornost Děkuji vám za pozornost ?


Stáhnout ppt "1 Genetika v zubním lékařství- 1 16.2.2009. 2 Genetika, genomika  genetika –specializovaný biologický obor zabývající se variabilitou a dědičností –klinická."

Podobné prezentace


Reklamy Google