Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Islámská právní kultura – charakteristika. Předislámské období V předislámském období mělo dominantní roli primitivní nepsané zvykové právo – bylo předáváno.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Islámská právní kultura – charakteristika. Předislámské období V předislámském období mělo dominantní roli primitivní nepsané zvykové právo – bylo předáváno."— Transkript prezentace:

1 Islámská právní kultura – charakteristika

2 Předislámské období V předislámském období mělo dominantní roli primitivní nepsané zvykové právo – bylo předáváno z generace na generaci ústním podáním a ustálenou praxí. Jeho platnost nebyla opřena o zjevení ani o legislativní text, ale o autoritu otců a praotců, kteří se jím „odnepaměti“ řídili.

3 Mohamed – poslední prorok Narodil se ve městě Mekka kolem roku 570 Kolem roku 610 (v jeho 40 letech) se mu dostává skrze anděla Gabriela prvního zjevení, které zvěstuje svým nejbližším Po období nenávisti, které vrcholí pokusem o Mohamedovo zavraždění, Prorokovi věrní a také on sám prchají roku 622 na sever do obce Jathrib, kde je Mohamedovi nabídnuta funkce rozhodce mezi tamními znesvářenými kmeny Mohamedův vliv poté dále roste, jsou uzavírány smlouvy s dalšími arabskými kmeny, posléze je poražena i Mekka, jejíž obyvatelé přijímají islám, a na konci Prorokova života (632) je sjednocena v podstatě celá Arábie.

4 Rozšíření islámu za Mohameda a chalífů

5 Svět islámu – 21. století

6 Islámské právo jako právo zjevené Šaría – „cesta“, je souborem Bohem zjevených pravidel, které musí zbožný muslim dodržovat, má-li náležitě plnit všechny své povinnosti Fiqh – „porozumění záležitostem náboženského zákona“, ve skutečnosti je to islámská právní věda

7 Neměnnost islámského práva Islámské božské právo bylo dáno člověku „jednou a provždy“ – společnost se sama musí přizpůsobit právu, spíše než aby vytvářela vlastní zákony Boží zjevení nebylo sesláno ve zcela přístupné, srozumitelné a systematizované formě a bylo třeba několik století práce a úsilí islámských právníků (idžtihád), aby byl získán a formulován plný rozsah práva na základě jeho uznaných pramenů tak, aby toto právo mohlo být v praxi použito Od 10. století převažuje názor, že všichni muslimové jsou povinni následovat stanoviska některé z právních škol – princip taqlíd

8 Univerzálnost islámského práva Islámské právo směřuje k normativní úpravě všech myslitelných oblastí lidského chování, a to často do nejmenších podrobností Oproti západnímu pojetí práva nevymezuje pouze vztahy mezi lidmi navzájem, ale i vztahy člověka vůči Bohu – ibádát - vztah člověka k Bohu – mu‘ámalát - vztah člověka k člověku, potažmo člověka ke společnosti – uqúbát - trestní právo

9 Charakter norem islámského práva Mnoho norem postrádá efektivní sankci nebo je sankcí pouze neplatnost toho kterého úkonu, případně je „sankce“ přenechána Bohu. Některé činy jsou navíc jen „doporučené“ nebo „zavrženíhodné“, bez podstatných právních důsledků Sankci může představovat i trest metafyzický Na rozdíl od sekulárního právního systému se v islámském právu vyskytuje i prvek odměny - jakožto reakce na žádoucí chování jednotlivce

10 Hodnocení lidských činů z náboženského hlediska fard – činy povinné dle Koránu, ať už individuálně (např. modlitba, půst) nebo kolektivně (džihád) - nesplnění je trestáno mandúb – činy doporučené na základě Prorokových výroků a jeho praxe (nesplnění není trestáno) mubáh – činy indiferentní (právo o nich mlčí) – nepřikázané ani nezakázané (sedět, spát) makrúh – činy zavrženíhodné, kterých je třeba se vyvarovat, byť nejsou explicitně zakázané nebo trestné (např. nedodržení přesného způsobu modlitby) harám (opakem je halal) – činy zakázané, tedy hříšné a trestné (požívání vepřového masa, pití alkoholu)

11 Princip personality a teritoriality v islámském právu Islámské právo jakožto právo určité náboženské skupiny vychází z principu personality, vztahuje se na všechny muslimy Jsou-li islámské moci podřízeni i nemuslimové, zejména křesťané a židé, vztahují se na ně buď zvláštní normy nebo jsou podřízeni jurisdikci vlastních soudů Teritoriální prvek má určitý význam – nelze např. trestně stíhat muslima za trestný čin spáchaný mimo území islámského státu

12 Právo šíitské a sunnitské Souvisí s prvním rozštěpením obce věřících (umma) nedlouho po Mohamedově smrti Spor se vedl o otázce nástupnictví v čele obce – zda jím má být člověk volený (sunnité) nebo nástupnictví náleží nejbližšímu rodinnému příslušníkovi z Prorokovy rodiny (šíité) Šíité dnes tvoří asi 10% z celkového počtu muslimů (Írán, Irák, Bahrajn, Ázerbajdžán)

13 Právní školy Dalším projevem plurality v rámci islámského práva je existence právních škol Do současné doby se uchovaly pouze čtyři sunitské – škola hanafíjská, málikovská, šáfiovská a hanbalovská a tři šíitské - isna ašaríjovci, ismajlijovci a zajdíjovci Rozdíly mezi jednotlivými školami i nejednotnost názorů uvnitř jich samotných mají původ jednak v uplatňování svobodného úsudku jednotlivých učenců (zvláště v raných vývojových stadiích), dále v místním zvykovém právu a lokálních právních tradicích a doktrínách, významné jsou také rozdílné metody práce s prameny práva

14 Islámské právo jako právo právníků Vzhledem množství právních norem zpracovávaných učenými právníky je islámské právo z velké části výsledkem práce právní vědy, nikoliv produktem činnosti zákonodárce Pro právnická pojednání je typická kazuističnost ve zpracovávání problémových otázek, zacházející někdy až do neuvěřitelných podrobností

15 Další rysy islámského práva Islámské právo postrádá členění na jednotlivé oblasti či kategorie práva Neexistuje dělení práva na soukromé a veřejné, hmotné a procesní, nebo na dílčí právní odvětví O islámském právu můžeme mluvit též jako o přirozeném právu zvláštního typu

16 Korán – charakteristika Korán je svatým písmem muslimů a obsahuje sbírku textů, které přednášel Mohamed v průběhu své prorocké činnosti Je rozdělen na 114 kapitol (súr) a asi 6200 veršů Přesný počet veršů závisí na počítání té které badatelské školy, pohybuje se mezi čísly 6204 až 6236 Obecněji se súry dělí na mekkánské a medínské - podle místa (období), kdy bylo Mohamedovi Zjevení sesláno Rozsahem textu odpovídá Korán zhruba křesťanskému Novému zákonu

17 Korán – obsah Korán jako celek nelze považovat za právní nebo ústavní dokument, jde spíše o návod k životu než o zákoník - pouze necelá desetina veršů se vztahuje k právním otázkám, zbytek se týká hlavně víry a morálky Právní ustanovení Koránu (obsažené ve zhruba verších) řeší víceméně nahodile a většinou nesystematicky otázky, které se v průběhu Mohamedova prorockého působení objevily a bylo nutno je nějak rozhodnout

18 Korán – právní verše Jedná se např. o zákazy některých zavrženíhodných předislámských zvyků a praktik, jako je např. zabíjení novorozeňat ženského pohlaví, úrok, hazard či neomezená polygamie Dále jde o ustanovení upravující právní vztahy např. v oblasti dědického či rodinného práva, které „novelizují“ stávající zvykové právo Obecně však Korán aprobuje existující zvyky a právní instituty arabské společnosti a pouze vnáší určité změny, Někdy jde o inovace na dobu svého vzniku revoluční

19 Sunna a hadís Slovo hadís („novina“, „hovor“, „vyprávění“) označuje spíše konkrétní zprávu o činech a výrocích Proroka Mohameda a jeho Druhů, zatímco sunna je celým souborem těchto tradic nebo též právem, které je z hadísů odvozeno Hadís je nositelem a zdrojem sunny Šíité uznávají jenom ta podání, která se opírají o autoritu Alího a jeho potomků a stoupenců. Odmítají sunnitské sbírky hadísů a ve zvláštní úctě mají knihu údajných výroků Alího a další čtyři vlastní soubory tradic

20 Autorita sunny Autorita sunny je opřena o Korán, kde se hovoří o Prorokově úkolu učit Písmu a „moudrosti“ - „On je ten, jenž poslal mezi národy nevědomé posla z řad jejich, aby jim přednášel znamení Jeho, očistil je a Písmu a moudrosti je naučil, zatímco dříve žily v bludu zjevném.“(62:2) Ještě jednoznačnější je verš, který přikazuje muslimům poslušnost Bohu, Prorokovi a těm, kdo mají v komunitě autoritu. V případě sporu se pak mají obracet na Boha a jeho Posla – „Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste- li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný!“ (4:59)

21 Idžmá Idžmá je třetím hlavním pramenem islámského práva. Výraz idžmá lze přeložit jako „stanovit“, „rozhodnout“ nebo „shodnout se“ na něčem. Právnicky je pojem idžmá definován jako jednomyslná shoda mudžtahidů muslimské komunity v jakékoliv otázce, ohledně jejíhož řešení bylo dosaženo konsensu v období následujícím po smrti Proroka Muhammada. Dle některých učenců měl idžmá zahrnovat souhlas všech věřících, dle některých stačila i shoda názorů jedné generace ulamá z jediného teologického centra, převládla ale koncepce konsensu všech muslimských učenců.

22 Qijás Qijás je čtvrtým nejdůležitějším pramenem islámského práva. Je sice starší než idžmá, jeho význam je ale o něco menší. Slovo qijás překládáme jako „měřítko“, „vzor“, „analogie“, nebo též jako „měření“, „ověřování“ a obecně jako porovnávání ve významu naznačení rovnosti či podobnosti mezi dvěma věcmi, kdy jedna je brána jako kritérium pro hodnocení druhé. Technicky představuje qijás rozšíření významu normy šaríy na nový případ, který má s prvotní normou stejnou podstatu. Uchýlení se k analogii je ale přípustné pouze tehdy, nelze-li řešení nalézt v Koránu, sunně ani idžmá.

23 Idžtihád Idžtihád představuje v islámském právu osobní názor, resp. kvalifikované použití vlastního úsudku. Na jeho zapojení závisí nejen výklad primárních pramenů práva, ale jsou s ním úzce spjaty i ostatní prameny, resp. metody nalézání právních norem (idžmá, qijás). Prostřednictvím idžtihádu jsou primární i sekundární prameny navzájem propojeny v jeden celek, idžtihád zde působí jako prostředek k dosažení harmonie mezi Zjevením a rozumem. Zakázaný je idžtihád v případě, kdy by protiřečil zřejmým a jednoznačným normám Koránu nebo sunny. Laici jsou povinni následovat pohled kvalifikovaných učenců – není přípustné, aby samostatně interpretovali právo.

24 Fatva Fatva je forma nábožensko-právního prohlášení islámských duchovních, které zdůvodňuje či posvěcuje z náboženských pozic určité jednání či politiku. Všeobecným omylem je názor, že fatva znamená výzvu k fyzickému odstranění (zabití) nějaké osoby. To je jeden z krajních případů (např. roku 1989, když ajatolláh Chomejní vyhlásil fatvu nad spisovatelem Salmanem Rushdiem nebo egyptský duchovní Júsuf Kardáví, který v roce 2011 vyhlásil fatvu na Muammara Kaddáfího). Fatvy obsahují např. zákaz kouření, bojkot izraelského zboží, zákaz očkování dětí, atd. V sunitské větvi islámu je fatva je vnímána spíše jako doporučení, v šíitské může být považována za závazný imperativ.


Stáhnout ppt "Islámská právní kultura – charakteristika. Předislámské období V předislámském období mělo dominantní roli primitivní nepsané zvykové právo – bylo předáváno."

Podobné prezentace


Reklamy Google