Struktura krajiny 24. 3. 2009.

Prezentace na téma: "Struktura krajiny 24. 3. 2009."— Transkript prezentace:

1 Struktura krajiny

2 Přístupy k hodnocení struktury krajiny
Struktura krajiny Souhrn vztah a vzájemná vazba prvků (komponent) tvořících krajinu (stabilní a proměnné prvky) Zásadním způsobem se liší přístupy obou hlavních krajinně ekologických škol „středoevropská“ škola (polycentrický přístup „anglosaská“ škola (biocentrický přístup)

3 Přístupy k hodnocení struktury krajiny
Důležitá je rovněž hierarchická úroveň zkoumané prostorové jednotky (regionu, ekosystému), na níž se struktura krajiny hodnotí (platné spíše pro „středoevropskou“ školu) Planetární Regionální Chorická Topická A „směr“ studovaných vazeb Vertikální: vazby vertikální mezi geokomponenty (tzv. monosystémový model) Horizontální: vazby horizontální mezi jednotlivými krajinnými prostorovými jednotkami (ekosystémy) (tzv. polysystémový model)

4 Struktura krajiny polycentrickým pohledem
Založená na charakteru zkoumaných geografických prvků (geokomponentů) Primární Sekundární Terciérní Kvartérní???

5 Primární struktura krajiny
Je tvořena fyzicko-geografickými prvky (komponenty) Horninové podloží Reliéf Klima Vodstvo Půdy Biota Vegetace (pouze přirozená nebo potenciální vegetace!!!) Živočišstvo (ne domestikované)

6 Vsuvka k vegetaci Aktuální (reálná) – viz dále Potenciální
Vegetace, která by se vytvořila za předpokladu vyloučení dalšího působení člověka Odráží tedy vlastnosti stanoviště a zahrnuje nezvratné změny prostředí Rekonstruovaná Vegetace, která by se vytvořila za původních člověkem nezměněných podmínek

7 Primární struktura krajiny
Je tedy tvořena komponenty, které tvoří původní a trvalý základ pro ostatní struktury Tyto prvky člověk buď dosud nezměnil nebo jen velmi málo a nemá přílišný vliv na jejich funkce

8 Sekundární struktura krajiny
Současný land cover Člověkem ovlivněné či pozměněné a geografické prvky (komponenty) Člověk vytvořené geografické prvky (komponenty) Tj. technické objekty v nejširším významu – lidské výtvory v krajině Hodnocení technicko-urbanistické struktury krajiny Současný land use Člověkem využívané geografické prvky (komponenty) Pozor na prolínání obou kategorií!!!

9 Terciérní struktura krajiny
V případě terciérní struktury krajiny existují definiční nejasnosti 1. názor Socioekonomická struktura krajiny – Miklós, Izakovičová (199ý): Krajina jako geosystém Terciérní struktura krajiny je v tomto případě tvořena prvky a prostorovými subsystémy socioekonomické sféry Je to soubor nehmotných prvků a jevů charakteru zájmů, projevů a důsledků činností společnosti a jednotlivých odvětví v krajině Jsou krajinně-ekologicky relevantní, tj. váží se na hmotné prvky prvotní a druhotné struktury krajiny Mají prostorový projev (jsou v prostoru mapovatelné) Socioekonomické jevy (SEJ) v krajině Funkční zóny (těžební a průmyslové areály, dopravní plochy, zemědělské kategorie, rekreační areály, chráněná území, lesnické kategorie Jelikož jsou nehmotné, mohou se prostorově překrývat

10 Terciérní struktura krajiny
V případě terciérní struktury krajiny existují definiční nejasnosti 2. názor Krajinný ráz (genius loci) Subjektivně vnímaná struktura krajiny Jeho hodnocení je obtížné Löw, Míchal (2003): Krajinný ráz Někdy tzv. „kvartérní struktura krajiny“

11 Struktura krajiny biocentrickým pohledem
Nejedná se o systémový přístup ke krajině Krajina je chápána celostně jako soubor ekosystémů (respektive soubor různých typů využití ploch) Krajina je chápána jako mozaika Kontexty jsou důležitější než obsahy (context is more important than content) Forman, R. T. T. (1995): Land Mosaics: the ecology of landscape and region. CUP, Cambridge. Forman, R. T. T., Godron, M. (1993): Krajinná ekologie. Academia, Praha. Překlad knihy „Landscape Ecology“ z roku 1986

12 Struktura krajiny biocentrickým pohledem
Sledujeme umístění ekosystému v rámci krajiny, zkoumáme, s čím sousedí a jak je se svými sousedy propojen Kontakty se mohou uskutečňovat Vertikálními vazbami (viz dále) Horizontálními vazbami (mezi jednotlivými ekosystémy) Interakce mezi ekosystémy se uskutečňují pomocí: Energetického gradientu (difúze, transport) – vítr (rozdíly v tlaku vzduchu), voda (rozdíly v potenciální energii) Pohybu (lokomoce) při vydání vlastní energie (živočichové, člověk, stroje)

13 Struktura krajiny biocentrickým pohledem
Každá krajina má tři základní strukturní složky Koridory (corridors) Plošky (patches) Matici (matrix)

14 Struktura krajiny biocentrickým pohledem
Koridory Veškeré liniové prvky v krajině Podle původu Přirozené Umělé Podle kontrastu s okolím Vyšší než své okolí (meze, živé ploty, aleje apod.) Nižší než své okolí (umělé koridory a stezky živočichů) Vodní toky (specifický typ koridoru)

15 Struktura krajiny biocentrickým pohledem
Koridory Patří sem i poměrně široké ekosystémy označované jako ekotony Mohou mít složitou vnitřní strukturu Sledujeme Vztah k okolním ekosystémům Křivolakost Šířku Konektivitu (zda je koridor přerušený apod.)

16

17 Struktura krajiny biocentrickým pohledem
Plošky Plošný prvek v krajině (ne příliš rozsáhlý) Jedná se o centra biodiverzity v krajině (tzv. biocentra) Matice (matrix) Také plošný prvek v krajině Pokud koridory a plošky tvoří krajinou kostru (viz i ÚSES), pak matici můžeme označit za tkáň krajiny

18 Struktura krajiny biocentrickým pohledem
Jak se liší ploška od matice? Matice: Ekosystém, jehož plocha ve zkoumaném území přesahuje 50 %, případně je podstatně větší než druhý plošně nejrozsáhlejší ekosystém Ekosystém, který se vyznačuje vysokým stupněm konektivity (tj. spojitosti) Ekosystém, který kontroluje dynamiku krajiny Tzn. pokud se odehraje určitá disturbance (tj. narušení krajiny, ať již umělé či přirozené), za matici považujeme ten ekosystém, který určí budoucí tvář krajiny

19

20 Struktura krajiny z hlediska hierarchické úrovně
Planetární úroveň Využívá jak horizontálního tak vertikálního přístupu (ovšem bez nároku na detail) Geografické sféry Litosféra, pedosféra, biosféra, hydrosféra, atmosféra, humánně geografická sféra (antroposféra) Charakter a struktura krajiny jsou hlavně určeny makroklimatem Toto členění stojí spíše mimo obor krajinné ekologie (zabývá se jím biogeografie)

21 Struktura krajiny z hlediska hierarchické úrovně
Chorická úroveň (tzv. „mozaika topů“) Klade důraz na horizontální strukturu a horizontální vazby v krajině Struktura krajiny je dána charakterem land use / land cover Právě chorickou úrovní se nejčastěji zabývá „anglosaská“ škola krajinné ekologie (prakticky ze 100 %) „středoevropská“ škola věnuje chorické úrovni cca 2/3 svého zájmu Středoevropský přístup se však snaží o syntézu celostních charakteristik krajiny a charakteristik jednotlivých složek krajiny, jakož i vazeb a vztahů mezi nimi V případě kulturních krajin klade důraz na land use

22 Struktura krajiny z hlediska hierarchické úrovně
Topická úroveň Výhradně studium vertikální struktury krajiny Horizontální přístup nemá význam z ohledem na charakter topu, jenž je v horizontálním směru homogenní Struktura krajiny je ovlivňována především reliéfem a topoklimatem

23 Struktura krajiny z hlediska hierarchické úrovně
Topická úroveň Typy jednotek podle procesů Skaláry Gradienty Vektory „středoevropská“ škola Komplexní fyzická geografie Jistá analogie k planetární úrovni Studium vztahů mezi jednotlivými krajinnými komponenty (geologické podloží, reliéf, půda, hydrické charakteristiky, biota, topoklima)

24 Půdy jako centrální složka topické úrovně
Půda se považuje někdy za abioticko-biotický prvek (obsahuje neživé složky, organické složky, živé složky) Odráží charakter všech zbývajících FG prvků a zpětně je také ovlivňuje

25 Půdy jako centrální složka topické úrovně
Půdní horizonty A – humusový horizont (zdroj minerálních látek) E – eluviální horizont (ochuzený o minerální látky, které jsou z něho vyplavovány prosakující vodou) B – iluviální horizont (minerální látky jsou přinášeny prosakující vodou) C – zvětralinový horizont mateční horniny D – kompaktní mateční hornina Půda má vždy horizont A a C (D) Horizonty E a B vznikají za specifických podmínek Horizonty se člení na subhorizonty (např. A2) Charakter půdního horizontu může být zpřesněn malým písmenem (např. Bt)

26 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
„zonální“ půdy Černozem (A – C) Mocný humusový horizont nasedající přímo na mateční horninu Vyvinuty na spraších v nížinných velmi suchých a teplých oblastech (původní ekosystémy: stepi, lesostepi) Srážky 450 – 650 mm, teploty nad 8 stupňů Vyskytují se do 300 m n. m. (na jižní Moravě se mohou nalézat i v pahorkatinnách)

27 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
Hnědozem (A – Bt – C) Lemuje pás černozemí na svazích nížinných pahorkatin, kde jsou poněkud vyšší úhrny srážek, které jsou zodpovědné za vznik texturního horizontu Bt (slabá ilimerizace) Původní ekosystém: dubohabrové lesy Srážky 500 – 700 mm, teplota 7 – 9 stupňů 200 – 450 m n. m.

28 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
Ilimerizovaná půda (A – E – Bt – C) Vyvinuta v pahorkatinných až vrchovinných oblastech s dostatkem srážek (proces ilimerizace) Prosakující voda vymývá jílovité částice a tvoří se nezřetelný slabě ochuzený horizont E Jílovité částice se hromadí v texturním horizontu Bt Srážky 550 – 900 mm, teplota 6 – 8 stupňů Původní ekosystém: kyselé doubravy, bučiny 250 – 500 m n. m.

29 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
Podzol (A – E – Bhs – C) Vrchoviny a hornatiny s vysokými úhrny srážek Prosakující voda vytváří mocný, silně ochuzený vybělený horizont E, který je zbaven jílovitých částic i minerálních látek (posun sloučenin železa a hliníku) Ty se hromadí v horizontu Bhs (proces podzolizace) Srážky přesahují 800 mm, teploty 0 – 6 stupňů Nad 800 m n. m. Jehličnaté (hlavně smrkové) lesy

30 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
Hnědá půda (A – Bv – C) Nejrozšířenější půdní typ v ČR Vývojově mladá půda Vyskytuje se především na svazích (ne příliš prudkých!) Proces brunifikace (vnitropůdního zvětrávání): mechanický rozpad a chemická přeměna prvotních minerálů na druhotné V závislosti na poloze a srážkových úhrnech by se bez účinku svahových pochodů časem z hnědé půdy vyvinuly výše zmiňované půdní typy

31 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
Azonální půdy (nejsou určeny charakterem klimatu) Lithosol Skalní podloží vystupuje blízko k povrchu (temena terénních vyvýšenin, skalní města, hrany ostře zaklesnutých údolí apod.) Ranker Svahové půdy středních a vyšších poloh Kamenité až balvanité půdy (ne na karbonátových horninách!) Ekosystém: suťové lesy na severních svazích

32 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
Rendzina Výhradně na silně karbonátových horninách (vápence, dolomity) Vyskytují se ve všech klimatických pásmech Ekosystémy: šípákové a teplomilné doubravy, stepi (nižších polohy); vápnomilné bučiny (vyšší polohy) Pararendzina (karbonátově-silikátové horniny – opuky, některé pískovce)

33 Půdy ČR a jejich vztah ke geografickým charakteristikám
Arenosol Na extrémně chudých písčitých sedimentech v nižších polohách Původní ekosystém: borové lesy Nivní půda (fluvisol) Plochá dna říčních údolí Vývojově velmi mladé půdy Původní ekosystém: lužní les Glej Zamokřené půdy

34 Struktura krajiny z hlediska typu formujícího procesu
Fluviální Glaciální Eolická Samozřejmě existují i kombinované typy např. krajiny fluvio-glaciální apod. Kulturní Pozn.: jsou uvedeny pouze hlavní typy procesů působící na regionální úrovni!

35 Struktura krajiny z hlediska výsledků procesů
S velkými ploškami S malými ploškami Dendritická Pravoúhlá Šachovnicová Lalokovitá, prolínající se (interdigitated)

36

37 Struktura krajiny z hlediska zásahů člověka
Přírodní Plánovaná Neplánovaná

38

39 Struktura krajiny z hlediska rozložení a zastoupení krajinných prvků
Makrostruktura Relativní zastoupení krajinných prvků ve zkoumané prostorové jednotce Statistické údaje Mikrostruktura Konkrétní lokace krajinných prvků ve zkoumané prostorové jednotce Historické a současné mapování