2. Rebelové a buřiči Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: lid, který prošel rokem 1793 a 1814, nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo.

Prezentace na téma: "2. Rebelové a buřiči Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: lid, který prošel rokem 1793 a 1814, nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo."— Transkript prezentace:

1 2. Rebelové a buřiči Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: lid, který prošel rokem 1793 a 1814, nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo už není; všechno to, co bude, ještě není... Alfred de Musset

2 Zpovědi mladých starců

3 Vlastnosti novodobých romantiků má také hlavní postava psychologického románu Adolf (1816) francouzského romantika švýcarského původu Henriho Benjamina Constant de Rebecque (1767 - 1830). Filmové zpracování príběhu

4 Zpovědi mladých starců Charakter upřímné výpovědi mají filozofické meditace Alfréda de Vigny (1797 - 1863). Jeho básně vznešeně stojí na vrcholu lidského poznání a s klidným pohrdáním měří prohrané zápasy, ať už s osudem nebo s Bohem: Když vidí námořník, že vichřice ho žene Že prasklé stožáry se řítí z paluby, Když hrozně bít se dál s mořem má za ztracené, Ať vymyslí, co chce, je všechno naruby, Když proud ho unáší a drtí vlastní tíží, Když nemá kormidlo a útočiště zkříží Paže a klidně jde vstříc hrozbě záhuby. Historický obraz skutečných šlechtických povstalců proti Richelieuovi byl román Markýz Cinq-Mars (1826).

5 Zpovědi mladých starců Rozpolcení hrdinové vystupují především v dílech pozdního romantika Alfreda de Musset (1810 - 1857). Osamělost svých vrstevníků dokázal postihnout v první básnické povídce Rolla (1833). Vyprávěl příběh znuděného bohéma rozhazujícího rodinný majetek, který si za zbylé peníze koupí noc lásky s chudou dívkou a pak spáchá sebevraždu.

6 Zpovědi mladých starců Originální básnickou formou překvapuje i raný čtyřdílný lyrický cyklus Noci (1835 - 1837), v němž zaznívá hořce ironickým tónem básníkova citlivost a hluboký smutek: Ztratil jsem sílu, radost, elán, v přátelích nemám oporu. Ztratil jsem sebedůvěru, jež schopnosti mé rozvíjela. O Pravdě kdysi věřil jsem, že nejlepší je přítelkyní. Já poznal ji a chápu nyní proč trpkost zbývá v srdci mém. A přece vím: je nesmrtelná a ten, kdo v životě ji nezná, jde v zmatcích, opuštěn a sám. Vyznávám, neboť Bůh se dívá: mně jediné jen dobro zbývá, že plakat mohu tu a tam. Hřbitov Pere la Chaise-Mussetův pomník

7 Stáli jen kousek opodál Blízko k tzv. „slzavému“ pojetí romantismu měla básnická tvorba herečky a zpěvačky Marceline Desbordes-Valmorové (1786 - 1859). Útěchu a odpuštění hledala básnířka v náboženské pokoře: Hlas, zastřený a něžný, jedenkráte snad pronikne až ke mně po túje; tu, schována tak teple v zemi sváté a šťastnější než on, já zví, že lituje. Jít zvolna po stráni ho vytuší mé oči. Že vše je marno už, vtom pozná srdcem svým, a zaštká! Jeho pláč můj suchý popel smočí: ulpělá na krocích už se ho nepustím. Pak zbudu sama už, s duší tak smírně jinou… I vítr v šlépějích nechá můj prašný pel. Už teď bych chtěla být tam v hloubce pod dolinou a čekat… Bože můj! aby tak nepřišel.

8 Stáli jen kousek opodál Byla noc. Zprvu to bylo - jak jsem viděl, tak vypravuji - opatství se zdmi, na něž vrhala luna stíny podobné trhlinám - les, v němž byly prosekány křivolaké stezky - popravčí náměstí Morimont, hemžící se plášti s kápěmi a klobouky. Potom to byl - jak jsem slyšel, tak vypravuji - truchlivý umíráček, jemuž odpovídal z cely truchlivý vzlykot - naříkavé výkřiky a divoký smích, který rozechvěl každičký list ve spletených větvích - a bručivé modlitby černých mnichů, kteří doprovázeli zločince na popravu. Posléze to byl - jak skončil ten sen, tak vypravuji - mnich, který dokonával, leže v popelu umírajících - dívka, která se zmítala, visíc na větvích dubu - a já, kterého kat přivázal celého rozcuchaného na špice kola... K nejosamělejším a nejtragičtějším ze „ztracených romantiků“ patřil Aloysius Bertrand (1807 - 1841), jehož jediná útlá sbírka básní v próze Kašpar Noci neboli Fantazie na způsob Rembrandta a Callota (1842) vyšla až po předčasné básníkově smrti. Dílo zhudebnil skladatel Maurice Ravel

9 Stáli jen kousek opodál Hřbitov Pere la chaise – pomník romantika Gerarda Nervala (vlastním jménem G. Labrunie, 1808 - 1855) Na lyričnost jeho poetického projevu a na bolestný prožitek ztráty iluzí a ideálů celé generace ostatních „nedoceněných romantiků“ navazovali symbolisté a prokletí básníci: Je melodie, za kterou bych dal Mozarta, Webera, Rossiniho. Ten starý nápěv, kouzla jeho, mi radost přináší i sladký žal. Když zaslechnu tu melodii, o dvě stě let má duše omládne. Za krále Ludvíka zas žiji, zřím matné pahorky na sklonku dne,. kamenný zámek s věžičkami, kde v oknech barevných si hraje stín a řeku, k níž se zámek sklání, když v parku noc si lehá do květin. Pak v okně uzřím plavovlásku, jež dávný šat a černé oči má… A je mi jak bych nalez lásku, jež v žití minulém snad byla má.