Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

S MLOUVA O EVROPSKÉ UNII. I. JEDNÁNÍ O SMLOUVĚ O EVROPSKÉ UNII První iniciativní krok učinila belgická vláda, jejíž memorandum z 20. Března 1990 navrhlo.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "S MLOUVA O EVROPSKÉ UNII. I. JEDNÁNÍ O SMLOUVĚ O EVROPSKÉ UNII První iniciativní krok učinila belgická vláda, jejíž memorandum z 20. Března 1990 navrhlo."— Transkript prezentace:

1 S MLOUVA O EVROPSKÉ UNII

2 I. JEDNÁNÍ O SMLOUVĚ O EVROPSKÉ UNII První iniciativní krok učinila belgická vláda, jejíž memorandum z 20. Března 1990 navrhlo posílení institucionálního aparátu a rozvíjení spolupráce v zahraniční politice rozšířené o otázky bezpečnosti. Tyto návrhy byly zopakovány i při jednáních, ale setkaly se jen s omezeným zájmem. Větší odezvu měla francouzsko-německá iniciativa z 19.dubna. Prezident Mitterrand a kancléř Kohl navrhli svolání mezivládní konference o EU, na níž by se jednalo o 4 námětech→

3 1. Posílení demokratické jednoty 2. Zvýšení účinnosti institucí 3. Zajištění jednoty a soudržnosti postupu Unie v ekonomické, měnové a politické oblasti 4. Definovat a uvést v život společnou zahraniční a bezpečnostní politiku

4 O tomto návrhu jednala Evropská rada dne 28. Dubna v Dublinu. Velmi kritická k němu byla Margarete Thatcherová. Znepokojení vyjádřili také Dánsko a Portugalsko. Jacques Delors upřednostňoval novou smlouvu, která by nejspíše změnila institucionální rovnováhu a posílení existujícího společenství tak, jak to navrhovali Belgičané. Většina členských zemí s tím souhlasila, a tak byli ministři zahraničí požádáni, aby vypracovali návrhy. Druhé jednání Evropské rady v Dublinu rozhodlo svolat na prosinec mezivládní konferenci o EU, jejíž činnost měla být završena tím, že členské státy budou její závěry ratifikovat do konce roku 1992.

5 Itálie během svého předsednictví ve druhé polovině roku 1990 si za cíl vytkla dosáhnout pokroku v následujících činnostech →  Diskuze mezi národními delegacemi a představiteli komise a parlamentu  Práce s návrhy členských států  Zavedení praxe, že předsednická země bude předkládat zprávu Na druhé straně však mezinárodní krize, k níž došlo v srpnu po irácké invazi do Kuvajtu, ukázala neschopnost Společenství, jež nemělo žádné kompetence v oblasti bezpečnosti a obrany. Dvanáctka reagovala v omezeném rámci politické spolupráce tím, že odsoudila Irák ještě dříve, než Rada bezpečnosti OSN nařídila embargo a požadovala globální urovnání blízkovýchodního konfliktu. Ale na vojenských operacích vedených Spojenými státy se členské země mohly podílet pouze individuálně. Itálie se během svého předsednictví pokusila sblížit stanoviska jednotlivých delegací, aby upřesnila jednací mandát pro mezivládní konferenci.

6 Francie Spolková republika Německo, Španělsko, Belgie, Řecko a Lucembursko přikládaly velký význam společné zahraniční a bezpečností politice. Německo, Itálie, Belgie a Nizozemsko usilovaly o rozšíření pravomocí parlamentu. Francie, Německo, Itálie a Benelux měly zájem na sociální politice Země evropského Jihu se domáhaly ekonomické a sociální soudržnosti se zeměmi Severu

7 Komise dne 22. Října vyjádřila své kladné stanovisko, které musela oznámit před zahájením mezivládní konference. Vyjádřila se ve prospěch,,jednotného společenství“ spojujícího Evropskou unii a EMU s cílem zajistit soudržnost zahraničních vztahů. Uznala přitom spolu s národními delegacemi,že na zahraniční politiku se nemůže uplatňovat komunitární metoda rozhodování. Vyjádřila se ve prospěch rozšíření legislativní role Evropského parlamentu a dvojí investitury – cestou předsedy Komise a potom cestou kolegia jako takového. Navrhla priority pro rozšíření komunitárních pravomocí. Jacques Delors nadále trval na nezbytnosti zachování,,trojuhelníkové rovnováhy“ mezi Radou ministrů, Komisí a Parlamentem.

8 Závěru bylo dosaženo na mimořádném zasedání Evropské rady ve dnech října. Jedenáct šéfů států a vlád schválilo návrh italského ministra financí Carliho na vytvoření Hospodářské a měnové unie, ale jednotnou měnu jako cíl odmítla Margaret Thatcherová. Londýnská vláda měla zájem jít i dále za první etapu, ale chtěla, aby před přijetím kalendáře schváleného 11 členy Společenství proběhla podrobná diskuse. Vyjádřila se nikoli ve prospěch jednotné měny, nýbrž,,společné měny“, která by se používala souběžně s národními měnami.

9 Pokud jde o politickou unii, diskuse byla i nadále mnohem obecnější a závěry dost mlhavé v otázce rozšíření komunitárních pravomocí, respektování národní identity, posílení institucí, společné zahraniční a bezpečnostní politiky. U politické unie Margaret Thatcherová opět vyjádřila své výhrady. Nicméně se britské stanovisko změnilo poté, co do funkce nastoupil John Major, který za svůj záměr vyhlásil,,umístit Velkou Británii do srdce Evropy“.

10 Z iniciativy Evropského parlamentu se ve dnech Listopadu v Římě sešla konference parlamentů Evropského společenství. Cílem jednání bylo zmírnit znepokojení národních parlamentů vyvolané záměrem zvýšení pravomocí Evropského parlamentu. Evropským poslancům se podařilo přesvědčit jejich kolegy z národních parlamentů a konference posvětila požadavky Evropského parlamentu, jehož pozice taky byla před mezivládní konferencí posílena.

11 2. Z ASEDÁNÍ E VROPSKÉ RADY V Ř ÍMĚ Zde zazněla i řada výhrad. Např. pokud jde o mandát, který by měla mít konference o Politické unii. Ta by se měla zabývat nástroji ke zvýšení demokratické legitimity cestou rozšíření pravomocí Parlamentu a definování evropského občanství. Bylo dosaženo shody v otázce poslání unie při projednávání zahraniční a bezpečnostní politiky,,podle vývojového postupu a unitárního způsobu“ v rámci Rady ministrů, Výboru stálých zástupců a sekretariátu. Rozdílné názory zazněly v přístupu k otázkám většinového hlasování, obrany, vztahů mezi unií a ZEU, úlohy Evropské rady. Z toho vyplynulo mnohem méně přesné znění mandátu k jednání o těchto otázkách. Zasedání evropské rady v Římě schválilo časový plán dvou mezivládních konferencí o evropské hospodářské a měnové unii. Mezivládní jednání se uskutečnilo v roce 1991 pod předsednictvím Lucemburska a poté Nizozemska a vyvrcholilo 7. Února v Maastrichtu podpisem Smlouvy o EU.

12 Více pokročilo jednání o EMU, a to díky Delorsově zprávě a madridským rozhodnutím Evropské rady. Probíhalo mezi ministry financí, jejich představiteli a guvernéry centrálních bank, kteří byli méně nakloněni tomu, aby do jejich činnosti zasahovali ministři zahraničních věcí. Toto jednání již bylo ve stádiu redakčních prací na smlouvě. Jednání o Politické unii mělo vyústit v podstatně širší škálu otázek. Ministři zahraničních věcí a jejich osobní zástupci chtěli naplnit mandát, jehož všeobecné zadání stanovilo římské jednání Evropské rady, a zabývali se velkým množstvím příspěvků, které dodaly členské státy. Posuzovali také usnesení Evropského parlamentu a stanoviska, která na vyžádání poskytly komunitární instituce. Komise si sama vzala na starost návrh dvou smělých projektů.

13 První směřoval k zavedení spolurozhodování mezi Radou ministrů a Parlamentem při schvalování zákonů navržených Komisí, která sama přijímala nařízení pro uplatňování. Ale členské státy odmítly sám princip omezení výkonné moci Rady, neboť chtěly nadále rozhodovat o způsobech uplatňování komunitárního zákonodárství. Druhý návrh směřoval ke spojení zahraniční a bezpečnostní politiky s vnější ekonomickou politikou. I proti tomuto návrhu se členské státy postavily.

14 Názorové rozdíly se přitom projevily v podstatných záležitostech. V oblasti obrany francouzsko-německý návrh z února 1991 doporučoval postupné vybudování společné evropské obrany nezbytné k dovršení výstavby Evropy a k posílení atlantické aliance. Západoevropská unie se měla stát v první etapě ozbrojenou paží EU. Tato dlouho přehlížená organizace znovu nalezla určitou aktivitu zejména díky úsilí Francie, která v ní spatřovala zárodek evropské obrany. Rada ZEU ve své Římské deklaraci vyhlásila nedělitelný charakter bezpečnosti Severoatlantické smlouvy. Nepřipadalo v úvahu přemýšlet o evropské obraně mimo NATO ani o zvláštním velitelství evropských sil. Bylo ale rozhodnuto rozvíjet spolupráci mezi členskými státy ZEU a tím posilovat její struktury.

15 Rada, která se již nescházela na úrovni ministrů se v roce 1985 znovu stala skutečně Radou, která se dvakrát ročně scházela na úrovni ministrů zahraničí a obrany. Bylo rozhodnuto, že jednání Stálé rady, která zajišťuje přípravu a pokračování činnosti Rady a kterou tvoří velvyslanci členských zemí a vysoký státní úředník Velké Británie se budou moci zúčastňovat i političtí ředitelé zahraničí členských zemí. Shromáždění ZEU, které sídlí v Paříži a jehož doporučení hodně přispěla k pokroku této organizace, však nedostalo žádné skutečné pravomoci. Bylo rozhodnuto o restrukturalizaci agentur ZEU pověřených otázkami bezpečnosti a v roce 1989 byl vytvořen evropský ústav bezpečnostních studií, na druhé straně se rozšířilo složení ZEU: jejími členy se po svém vstupu do Společenství staly dne 27. března 1990 Španělsko a Portugalsko.

16 Nejvýraznější názorové střety se projevily při úvahách o institucích budoucí Unie. Německo, podporované Itálii a zeměmi Beneluxu, požadovalo posílení úlohy Evropského parlamentu. Velká Británie, za kterou stály Dánsko, Portugalsko a Irsko, byla zdrženlivá. Většinové hlasování vyvolalo odpor Britů a dalších. Němci nechtěli většinové hlasování v nových oblastech průmyslu a kultury. Španělé je zase odmítali v oblasti výzkumu a životního prostředí.

17 Během lucemburského předsednictví byl dne 17. dubna předložen návrh Smlouvy o Evropské unii, který zahrnoval stávající společenství a nové oblasti Politické unie. Institucionální struktura tak mohla být srovnána s řeckým chrámem → Evropská rada jako tympanon, který vše zastřešuje, a tři pilíře. Nejvýznamnější pilíř představuje Evropské společenství., které zahrnuje oblasti, na něž se vztahují komunitární smlouvy, nové kompetence, budoucí Hospodářská a měnová unie a ustanovení o evropském občanství. Zbývající dva pilíře představují jednak vnitřní záležitosti a justice, jednak společná zahraniční a bezpečnostní politika.

18 Lucemburkem navržené schéma vyvolalo řadu silných kritik ze strany Komise. Na její stranu se také postavili Belgie, Nizozemsko a Řecko, které se obávaly rozpadnutí Společenství na oddělené pilíře a přály si přinejmenším jednotný rámec pro všechny politické i ekonomické aspekty společné zahraniční politiky, zatímco Velká Británie, Francie, Dánsko a Portugalsko trvaly na oddělení zahraniční politiky od komunitárních záležitostí. Německo, Itálie a Španělsko zaujímaly pozici mezi těmito dvěma a upřednostňovaly unitárnější strukturu, ale neodmítaly systém pilířů.

19 Ve druhém pololetí roku 1991 bylo předsednickou zemí Nizozemsko a také ono se snažilo prosadit své představy a předložilo nový návrh smlouvy. V něm již nešlo o Evropskou unii spočívající na třech pilířích, ale o rozšíření smlouvy o Evropském hospodářském společenství na nové oblasti. Tento návrh byl ale odmítnut, protože přišel příliš pozdě a byl v rozporu s předcházejícím rozhodnutím, že lucemburský návrh se stane základem dalších jednání. A tak dne 30.září ministři zahraničí rozhodli ukončit debaty a přistoupit k základním otázkám.

20 Také se pokročilo v otázce evropské obranné identity a úlohy ZEU. Britové za podpory Italů kladli důraz na kompatibilitu s NATO, Francouzi a Němci za podpory Španělů zdůrazňovali příslušnost EU. Na vrcholné schůzce NATO v Římě Američané, kteří se zabývali především úlohou NATO ve vztahu k východní Evropě a přípravou nové strategické koncepce přistoupili na myšlenku budoucí evropské obranné identity. Britové požadovali aby se tato identita vztahovala mimo zónu NATO, ale nezískali podporu. V době německého předsednictví tak uvnitř ZEU začala jednání o přípravě deklarace,,o úloze ZEU a o jejích vztazích s EU a Atlantickou aliancí“. Tu nakonec přijala Evropská rada Maastrichtu a připojila ji ke smlouvě o EU.

21 Pokud jde o Evropskou hospodářskou a měnovou unii, zbývalo dořešit způsoby přechodu k třetí etapě jednotné měny. Prezident Mitterrand a předseda italské rady ministrů Andreotti upřesnili, že se tak stane nejpozději k 1. lednu Rozhodnutí příjme Evropská rada a bude se vztahovat jen na země splňující konvergenční kritéria. Velká Británie se odmítala připojit ke třetí etapě, s výjimkou možné změny stanoviska v pozdější době.

22 Mnohem četnější byly rozdíly v otázce Politické unie. Také v sociálních otázkách bylo třeba čelit odporu Velké Británie. Jedenáct členských států již v prosinci 1989 přijalo Sociální chartu a v roce 1990 Sociální akční program, ale Británie jej odmítla. V otázkách obrany bylo třeba hledat kompromis mezi: Politikou společné obrany (kterou zastávali,,atlantisté“, tedy Britové, Nizozemci, Dánové a portugalci a Společnou obranou (kterou požadovali,,evropštější“ Francouzi, Němci, Belgičané, Lucemburčané, Španělé a Řekové.

23 V otázce hlasování na základě kvalifikované většiny v Radě ministrů kladli Britové odpor a dosáhli toho, že v otázkách zahraniční politiky by se o společných akcích mělo rozhodovat na základě jednohlasnosti, přičemž společnou akcí by mohla být i uplatňovaná řešení, pokud je jednomyslně schválí Rada. V nizozemském návrhu se již neobjevil výraz,,federální poslání“, který byl předtím v lucemburském návrhu. Stalo se tak kvůli odporu Britů. Komunitarizace přistěhovalecké politiky, kterou požadovalo Německo, se v důsledku britského odporu omezila na vízovou politiku a ostatní opatření zůstala v rámci mezivládní spolupráce.

24 Na závěr jednání všichni účastníci vyjádřili spokojenost. Velká Británie se nezavázala ani k jednotné měně, ani k sociální politice. Francie a Německo se staly,,lokomotivou“ měnové unie. Francie se při hájení národní nezávislosti sblížila s Velkou Británií. Teď už jen zbývalo dát právní podobu textům a přeložit vše do deseti oficiálních jazyků. Konečné texty podepsali ministři zahraničí a ministři financí Dvanáctky dne 7. Února 1992 v Maastrichtu.

25 II. SMOUVA O EU Tato smlouva podepsaná v Maastrichtu je velice rozsáhlá. Obsahuje 300 článků, ke kterým se připojuje 17 protokolů a 33 deklarací. Upravuje nebo doplňuje mnohé články předchozích komunitárních smluv (zakládající smlouvy a evr. Společenství uhlí a oceli,o EHS,o Euroatomu a jednotný evr.akt) a zavádí nová opatření. Její nevýhodou může být, že neopakuje text nezměněných článků předchozích smluv a to jí nepřispívá ke srozumitelnosti. Chceme-li mít k dispozici plný text, musíme se vrátit k předchozím smlouvám. V ustanoveních Smlouvy o EU se odráží velká komplexnost, ale také nezbytné kompromisy mezi různými koncepcemi dvanácti partnerů. Smlouva o EU znamenala posun směrem k supranacionálnímu charakteru Společenství, ale současně separací nové agendy Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Justice a vnitra. Rozdělení agendy Společenství na supranacionální a mezivládní ilustruje pomyslná konstrukce tzv. maastrichtského chrámu.

26

27 K ONCEPCE TŘÍ PILÍŘŮ I. Pilíř – Evropské společenství Představuje nejvýznamnější ze tří pilířů. Společenství vzešlé z Římské smlouvy tak ztratilo svůj přívlastek,,hospodářské“ v důsledku rozšíření do dalších oblastí. V tomto pilíři byly pravomoci iniciátora legislativy ponechány výhradně jen v rukou nadnárodní Komise a pro rozhodování v Radě ministrů je charakteristické převážně hlasování kvalifikovanou většinou. Tento pilíř tvoří původní Smlouva o EHS přejmenovaná Smlouvou o EU na Smlouvu o Evropském společenství. Právě na jejím základě jsou prováděny všechny společné politiky a aktivity navazující na agendu jednotného trhu. Patří sem kromě společné obchodní, zemědělské, dopravní politiky také nově definovaná společná měna, nově ustavené občanství Unie, princip subsidiarity a další.

28 II. Pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika Ve srovnání s Jednotným aktem, který se těmito otázkami zabýval jako první, došlo k výraznému pokroku. Cílem zůstává ochrana společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Unie, ale definice SZBP je širší. Už jde nejen o politické a ekonomické aspekty bezpečnosti, ale o posílení všech forem bezpečnosti Unie a jejich členských států. Dalšími cíli zůstávají udržování míru a mezinárodní bezpečnosti, rozvíjení mezinárodní spolupráce, rozvoj a posilování demokracie a právního státu, jakož i dodržování lidských práv a základních svobod. V oblasti SZBP tak jako v komunitárních záležitostech nemá Komise monopol na návrhy. Může se však obrátit na Radu stejně jako na kterýkoli členský stát. Parlamentu je vyhrazena pouze konzultativní role. Žádné pravomoci nemá ani soudní dvůr, protože členské státy nesouhlasily se zařazením právních záležitostí do procesu SZBP.

29 III. Pilíř – Spolupráce v oblasti justice a vnitřních záležitostí Otevření velkého trhu a zrušení kontrol na hranicích a zájem o bezpečnost evropských občanů si vynutily zesílení kontrol na vnějších hranicích Unie a zesílenou spolupráci mezi justičními a policejními orgány členských států. Tato spolupráce výrazně přesahuje komunitární rámec a je svou podstatou mezivládní. Oblastmi společného zájmu jsou azylová politika, pravidla překračování vnějších hranic, přistěhovalecká politika, boj proti toxikomanii a mezinárodním podvodům, justiční spolupráce v civilní a trestní oblasti, celní spolupráce, policejní spolupráce. Povinnost udržovat vnitřní pořádek a bezpečnost zůstává členským státům. Hlavní role je přisouzena Radě Ministrů. Na její půdě se členské státy informují a konzultují v zájmu koordinace svých postupů. Pokud jde o roli Komise, tak ta je omezená. Nemá monopol na návrhy a o právo iniciativy se dělí se státy, výjimkou je trestní právní spolupráce, celní spolupráce a policejní spolupráce, kde akce mohou navrhovat samotné členské státy. Co se týká parlamentu, je v těchto záležitostech konzultován. Žádná role není vymezena Soudnímu dvoru s výjimkou případů, kdy by mu později úmluvy vymezily nějaké pravomoci.

30 III. RATIFIKACE Smlouva o EU pozměnila základní smluvní rámec Společenství, a proto vyžadovala schválení všemi dvanácti členskými zeměmi. V závislosti na jednotlivých ústavních systémech Smlouva o EU procházela schvalovací procedurou buďto v parlamentu, nebo byla předmětem referenda. Ratifikace neprobíhala bez komplikací. Předpokládaný termín, kdy měla smlouva vstoupit v platnost, a který byl stanoven na počátek roku 1993, musel být z důvodů neúspěšných referend, ústavních změn a dalších komplikací odsunut až na listopad téhož roku.

31 Dánská referenda Dánsko bylo první zemí, která se pokusila o schvalovací proceduru a odehrála se zde dvě referenda. V referendu, které se konalo 2.června 1992 odevzdalo hlasy 83% oprávněných voličů. Proti se vyjádřilo 50,7%. Spíše než z obav z nové dimenze integrace v rámci EU, vyjadřovali podle analýz Dánové nesouhlas s evropskou byrokracií a přílišným centralismem, který neodpovídal tradici severských zemí. Negativní výsledek dánského referenda znejistil proces ratifikace ve všech členských zemích, a především způsobil problémy v samotném Dánsku. K novému opakovanému pokusu o ratifikaci Smlouvy o EU přistoupilo Dánsko 18. Května Dánští voliči nicméně nyní stáli před zcela jinou situací. Dánská vláda mezitím v textu tzv. Bílé knihy představila svou novou pozici v rámci ES. K textu Smlouvy byly připojeny dva doprovodné protokoly. Jednou z věcí uvedenou v protokolu kupříkladu bylo, že evropské občanství nenahrazuje občanství dánské. Výjimky ze Smlouvy byly dánským obyvatelstvem příznivě přijaty a z 85,5% oprávněných osob, které se referenda zúčastnily, jich 56,7% souhlasilo s přijetím.

32 Referendum ve Francii Další zemí, ve které proběhlo referendum byla Francie. I přes průzkumy veřejného mínění, které ukazovaly podporu dvou třetin Francouzů pro přijetí smlouvy, byl výsledek referenda velmi těsný. Hlasování bylo stanoveno na 20. září 1993, což bylo nedlouho poté, co Evropským měnovým fondem otřásla rozsáhlá krize. To se zřejmě projevilo na výsledku referenda. Ze 70% občanů, kteří hlasovali se jich pro vyslovilo 51%.

33 Rozhodnutí německého Ústavního soudu V Německu obtíže s přijetím nespočívaly v získání potřebné podpory v parlamentu, jako spíše v zajištění souladu textu Smlouvy o EU s německou ústavou. Vnitroněmecká diskuse se soustředila především na otázku, zda přijímaná smlouva neznamená porušování suverenity Německa. Tyto otázky proto řešil německý Ústavní soud. Soud rozhodl, že Smlouva o EU není v rozporu s německou ústavou a svým nálezem umožnil pokračování integrace, ale současně zdůraznil svrchovanost členských států.

34 Ratifikace ve Velké Británii Zemí, která uzavírala celý ratifikační proces, byla Velká Británie. Britská vláda konání referenda o Smlouvě o EU několikrát odmítla. Text smlouvy proto podléhal schválení obou komor parlamentu. Rozhodnutí o přijetí zastihlo Británii v období hospodářské recese, kdy počet nezaměstnaných stoupl na 2,6 mil. osob a kdy bylo obtížné udržet dosavadní hodnotu libry na finančních trzích. Po přijetí Smlouvy o EU se měl britský příspěvek do rozpočtu Společenství zvýšit o 2 mld. liber. Hlasování o textu Smlouvy v Dolní sněmovně bylo tedy pojato jako otázka důvěry. Zdůraznily se ústupky, které se Británii podařilo prosadit a nakonec se Britské vládě rozhodující hlasování v Dolní sněmovně podařilo vyhrát.

35

36 Použitá literatura: Fiala, Petr, a Markéta Pittrová, Evropská unie. Brno, CDK. Gerbet, Pierre, Budování Evropy. Praha: Karolinum.


Stáhnout ppt "S MLOUVA O EVROPSKÉ UNII. I. JEDNÁNÍ O SMLOUVĚ O EVROPSKÉ UNII První iniciativní krok učinila belgická vláda, jejíž memorandum z 20. Března 1990 navrhlo."

Podobné prezentace


Reklamy Google