Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Endogenní geologické síly „Endogenní“ je termín označující sílu nebo objekt pocházející z vnitřku systému. V geologii označuje síly, jejichž původem jsou.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Endogenní geologické síly „Endogenní“ je termín označující sílu nebo objekt pocházející z vnitřku systému. V geologii označuje síly, jejichž původem jsou."— Transkript prezentace:

1 Endogenní geologické síly „Endogenní“ je termín označující sílu nebo objekt pocházející z vnitřku systému. V geologii označuje síly, jejichž původem jsou procesy probíhající uvnitř Země. Mezi endogenní procesy patří vulkanismus, metamorfismus a diastrofismus (orogenetické a epeirogenetické děje).

2 Zemětřesení Krátkodobé otřesy zemského povrchu, které mají svůj původ ve větší nebo menší hloubce pod povrchem a byly podmíněny přirozenými pochody.

3 Druhy zemětřesení Podle původu: řítivá – přibližně 3 % všech zemětřesení - vznikají např. zřícením stropů podzemních dutin v krasových nebo poddolovaných oblastech. Mají mělké hypocentrum a bývají lokálního charakteru. Mohou však způsobit značné škody sopečná (vulkanická) – 7 %. Bývají průvodním jevem sopečné činnosti. Hypocentra mají vázaná na přívodní dráhy vulkanického materiálu a nacházejí se v hloubkách do 10 km. Tato zemětřesení mívají lokální význam a malou intenzitu. Často se vyskytují v rojích tektonická (dislokační) – nejčastější a nejzhoubnější. Vznikají náhlým uvolněním nahromaděné elastické energie v tektonicky aktivních oblastech, přičemž dochází ke smykovému pohybu ker podél zlomových spár. Maximální pohyby v horizontálním i vertikálním směru mohou dosáhnout i mnohametrových hodnot. Horizontální rozměr ohniska může dosahovat i stovek kilometrů. Podle hloubky: mělká – vyskytují se do 70 km, jedná se o 85 % všech zemětřesení středně hluboká – vyskytují se mezi 70 až 300 km, 12 % všech zemětřesení hluboká – hlouběji než 300 (nejčastěji do 700 km), 3 % všech zemětřesení

4 Seismické vlny Seismické vlny jsou elastické vlny šířící se v zemském tělese, které jsou vyzařované v důsledku náhlé deformace horniny. Jsou jedním z projevů zemětřesení a připadá na ně asi 30 % celkové uvolněné energie (zbytek spotřebuje uvolnění zaklesnutých bloků, jejich posun a přeměna na teplo). Jak se seismické vlny šíří tělesem Země, dochází k jejich postupnému útlumu vlivem zmenšování jejich amplitudy s časem. Současně se horniny nechovají zcela elasticky a část mechanické energie vlnění se přemění na teplo. Seismické vlny se rozdělují na:.povrchové.prostorové Povrchové vlny se šíří jen po zemském povrchu do určité hloubky (tato hloubka závisí na periodě). Dělí se na Rayleighovy vlny a Loveovy vlny. Prostorové vlny se naopak mohou šířit i do nitra zemského tělesa. Rozdělují se na primární (tzv. P-vlny, či příčné vlny), které se šíří celou Zemí a na sekundární (S-vlny, či podélné), které nemohou procházet kapalinami (vnějším jádrem Země).

5 P-vlny - seismické vlny, které dosahují nejvyšších rychlostí. Jedná se o podélné vlnění tj. o vlny, které průchozí těleso/hmotu stlačují a rozpínají ve směru šíření vln. Někdy se také pro tuto vlastnost nazývají Obr. Druhy seismických vln elastické tlakové vlny. Vlny mají tendenci na přechodných oblastech měnit svoji rychlost a směr, z čehož se dá zpětně odvodit, jaké minerály/horniny se ve vrstvách nacházejí. S-vlny - jedná se o příčné vlnění, jehož rychlost je nižší než u P-vln. Při jejich průchodu začne těleso oscilovat, částice tělesa začnou kmitat kolmo ke směru procházejícího vlnění, což má destruktivní účinky. Jelikož kapalina nemá žádnou tuhost nemohou S-vlny procházet kapalným prostředím Rayleighovy vlny - jedná se o vlnění po kruhových nebo elipsovitých drahách (podobá se vlnění, které probíhá v mořských vlnách). Tyto vlny se šíří při povrchu Země, kde mohou způsobovat její oscilaci. Jedná se o nejpomalejší zemětřesné vlny. Loveovy vlny - jedná se o vlnění, kdy se částice pohybují vzhledem ke směru vlnění na šířku v pravém úhlu. Tyto vlny se rovněž šíří při povrchu Země. Jsou pomalejší než P a S vlny, ale rychlejší než Rayleighovy.

6 Mechanismus zemětřesení Většina zemětřesení se vyskytuje na aktivních zlomech. Zlom představuje oslabenou zónu mezi dvěma bloky hornin. Hloubka zlomu je často jen několik metrů, v porovnání s jeho délkou, která může být až stovky kilometrů. Zlomy se mohou vyskytovat na okrajích i uvnitř litosférických desek. Některé vystupují na povrch Země, ale většina z nich je umístěna pod jejím povrchem. Jednotlivé horninové bloky se pohybují podél zlomu různými rychlostmi (od několika mm až po cm za rok, směr pohybu je protisměrný, případně rovnoběžný s rozdílnými rychlostmi jednotlivých bloků). Jak dojde k jejich „zaklínění“ začne se kinetická energie pohybu akumulovat v podobě potenciální energie. Časem tak dochází k deformaci zaklíněných částí a jejich okolí. Proces kumulace potenciální energie je pomalý, trvá několik desítek až stovek let, přičemž dochází k fyzikálním a chemickým změnám na zlomové ploše. Faktorem, který hraje důležitou úlohu při spouštění zemětřesení je voda. Jejím uvolňováním a následným tlakovým nasycením zaklesnutých částí dochází ke vzniku mikrotrhlin. Narůst počtu mikrotrhlin má za následek překročení meze pevnosti horniny a vede ke vzniku trhliny. Pokud napětí naroste příliš, dojde k tomu, že se zaklesnuté bloky nenávratně posunou do nové polohy. Během pohybu dojde k emisi seismických vln, které vznikají po celé délce porušené oblasti (tzv. ohnisko zemětřesení). Místo výskytu trhliny se nazývá hypocentrum a kolmý průmět hypocentra na povrch Země se nazývá epicentrum. Jednotlivé horninové bloky se však po uvolnění napětí nedostanou do poloh, kam by se dostaly, kdyby nedošlo k zaklesnutí. Rozdíl mezí původní a novou polohou se nazývá diskontinuita (hodnoty v řádech metrů). Rychlost posunu bloků se nazývá rychlost posunutí a čas, během kterého k tomuto posunutí došlo se nazývá náběhový čas.

7 Z hypocentra se trhlina šíří všemi směry, jediným omezením je geometrie zlomu a změna fyzikálních podmínek (např. pokud nenarazí na volný povrch anebo na místo s deformací nepostačující na šíření trhliny). V oblastech, kde se šíření trhliny zastaví, může energie znovu akumulovat a stát se tak místem menších zemětřesení v podobě tzv. dotřesů. Předtřesy jsou naopak menší zemětřesení, které předcházejí hlavnímu otřesu a upozorňují na příchod hlavního úderu. Jejich vznik je spojován s existencí míst s velmi velkým napětím, které se během uvolnění nerozšíří na celou zlomovou plochu, ale dojde pouze k lokálně omezenému uvolnění. Jak je zlom nehomogenní a neudrží kumulaci napětí, dochází k|zemětřesným rojům - sérii slabších zemětřesení v relativně krátkém čase (týdny až měsíce). Vícenásobné zemětřesení nastává tehdy, když se v krátkém časovém sledu (sekundy až minuty) uvolní energie v podobě sérií izolovaných zemětřesení. Zemětřesení je jen relativně krátkou epizodou tektonického vývoje v oblasti. Po uvolnění nahromaděné energie se celý cyklus opakuje. Hypocentrum a porušená část zlomové plochy však zpravidla nebývá shodná s předcházející oblastí zemětřesení.

8 Výskyt zemětřesení Zemětřesení tektonického původu se vyskytují v místech s poruchami zemské kúry (nazývané také jako zlomy anebo dislokace), kde dochází k pohybu jednotlivých horninových bloků. Velká většina takovýchto zlomů je umístěna při okrajích tektonických desek, kde dochází k jejich vzájemné interakci. Více jak 75 % tektonických zemětřesení se odehrává v pásmu ohraničující Pacifik v oblasti nazývané Pacifický kruh. Dalších 15 až 20 % v zóně, která se táhne od Azorských ostrovů přes Severní Afriku, Středozemní moře, Apeninský poloostrov, Alpy, Dinárské pohoří, Turecko, Írán, až po Himaláje. Ostatní tektonická zemětřesení připadají na oblast středooceánských hřbetů a v minimálním množství ještě na vnitrodesková zemětřesení. Masivní výskyt zemětřesení v konvergentních, divergentních a transformních okrajích tektonických desek je jedním z faktorů podporující teorii deskové tektoniky. Jednotlivé typy okrajů a jejich interakce produkují charakteristický typ zemětřesení (např. zemětřesení transformních okrajů mají ohniskovou hloubku přibližně 100 km, v případě konvergentních okrajů je charakteristický výskyt ve větších hloubkách lemující poklesávající desku (Benioffova zóna – 700 km).

9 Obr. Četnost zemětřesení

10 Energie zemětřesení a jeho velikost Definování síly zemětřesení pomocí stupnic je poměrně subjektivní, jelikož záleží na pozorovateli a jeho odhadu rozsahu škod. Proto se zavádí objektivnější popis zemětřesení v podobě magnituda, které je funkcí dekadického logaritmu amplitudy vlny. Měření síly zemětřesení pomocí magnituda navrhl poprvé japonský seismolog Kijoo Wadati ve 30. letech 20. století a do praxe uvedli Charles Richter a Beno Gutenberg. Na základě jejich práce vznikla metoda, která měří tzv. lokální magnitudo (ML) jako dekadický logaritmus poměru amplitudy a periody seismické vlny (Richterova stupnice). V souvislosti s Richterovou stupnicí je rozšířená častá chyba mezi veřejností využívat tuto stupnici celosvětově. Samotná stupnice byla totiž vymyšlena pouze pro měření síly zemětřesení v jižní Kalifornii. V různých státech se používají různé stupnice. V současnosti se nejvíce využívají dvanáctistupňové stupnice (MCS, MM, EMS 98, MKS) a sedmistupňová stupnice JMA (Japonsko). Pro evropské státy je využívána stupnice EMS-98.

11 Evropská makroseismická stupnice I.Nepocítěno. Zemětřesení nebylo pocítěno. II.Stěží pocítěno. Pocítěno jen velmi málo jednotlivci v klidu v domech. III.Slabé. Pocítěno uvnitř budov některými osobami. Lidé v klidu pociťují jako houpání nebo lehké chvění. IV.Značně pozorované. Zemětřesení uvnitř budov cítí mnozí, venku jen výjimečně. Někteří lidé jsou probuzeni. Okna, dveře a nádobí drnčí. V.Silné. Uvnitř budov cítí většina, venku někteří. Mnozí spící se probudí. Někteří jsou vystrašení. Budovy vibrují. Visící objekty se značně houpají. Malé předměty se posouvají. Dveře a okna se otvírají a zavírají. VI.Mírně ničivé. Mnozí lidé sou vystrašeni a vybíhají ven. Některé předměty padají. Mnohé budovy utrpí malé nestrukturální škody jako např. vlásečnicové trhliny nebo odpadnuté malé kousky omítky. VII.Ničivé. Většina lidí je vystrašena a vybíhá ven. Nábytek se posouvá. Předměty padají z polic ve velkém množství. Mnohé dobře postavené běžné budovy utrpí střední škody: malé trhliny ve zdech, opadá omítka, padají časti komínů; ve stěnách starších budov jsou velké trhliny a příčky jsou zřícené. VIII.Těžce ničivé. Mnozí lidé mají problémy udržet rovnováhu. Mnohé domy mají velké trhliny ve stěnách. Některé dobře postavené běžné budovy mají vážně poškozené stěny. Slabé starší struktury se mohou zřítit. IX.Destruktivní. Všeobecná panika. Mnoho slabých staveb se řítí. I dobře postavené běžné budovy utrpí velmi těžké škody: těžké poškození stěn a částečně i strukturální škody. X.Velmi destruktivní. Mnohé dobře postavené běžné budovy se řítí. XI.Devastující. Většina dobře postavených běžných budov se řítí. I některé seismicky odolné budovy jsou zničeny. XII.Úplně devastující. Téměř všechny budovy jsou zničeny

12 Seismograf Seismografy jsou přístroje, které tvoří upravená horizontální a vertikální kyvadla a jejichž měření využívá principu setrvačné hmoty. Tato hmota (závaží) je umístěna tak, aby byla vzhledem k zemi co nejvíce pohyblivá. Při otřesech povrchu se snaží zůstat v klidové poloze, čímž se dostává do relativního pohybu se zbytkem seismografu, který se chvěje spolu s okolním prostředím. Některé moderní seismografy mohou být založeny i na principu magnetické indukce. Jednotlivé kmity jsou posléze přenášeny na registrační papír, čímž vzniká zápis zemětřesení zvaný seismogram. Na seismogramu je možno lehce rozlišit jednotlivé druhy vlnění, dobu jejich příchodu i maximální amplitudu.

13 Ničivé projevy zemětřesení Ničivé účinky zemětřesení jsou na zemském povrchu způsobeny několika fenomeny: a)Seismické vibrace b)Tsunami c)Požáry d)Sesuvy

14 a)Seismické vibrace Pohyby vertikální i horizontální. Účinky zemětřesení závisí na: -Intenzitě a délce trvání vibrací -Kvalitě podloží (měkké sedimenty náchylnější k projevům vibrace než pevné horniny). Přirozená perioda vibrací u jednotlivých materiálů je různá (pokud se shoduje s vibracemi zvýšení účinků - houpačka). Mexico City – 2 sekundy -Materiálu, tvaru a velikosti konstrukcí (staticky určité a neurčité konstrukce)

15 b)Tsunami Energie tsunami je konstantní a závisí na čtverci výšky vlny. Když vlna dorazí k pobřeží, její výška roste a rychlost klesá. Vlnová délka tsunami je velmi velká, v řádu stovek km, což určuje její chování - tsunami získá na hlubokém moři rychlost až 700 km h-1. U pobřeží se ale vlna značně zpomalí. Zatímco na hlubokém moři je tsunami těžko pozorovatelná (obvykle má výšku v cm až desítkách cm), u pobřeží nahromaděná energie zvedá vlnu až do výšky 30 metrů a více. Díky velmi dlouhé vlnové délce na hlubokém moři může tsunami putovat tisíce kilometrů bez větších ztrát energie.Z pohledu pozorovatele na břehu se spíše než o vodní stěnu, jak je často vyobrazována, jedná o náhlou záplavu. I když vlna u pobřeží zpomalí až stokrát, stále má vlnovou délku v řádu kilometrů. Během několika minut stoupne hladina moře až o desítky metrů a po několika minutách voda zase opadne. V některých místech se díky špatnému odtoku může udržet i delší dobu. Ohromné množství proudící vody pochopitelně páchá rozsáhlé škody. Při pronikání přes překážky vytváří dojem silných vln. Čelo vlny z břehu viditelné bývá. Jeho výška je ale jen předzvěstí toho, co přijde během následujících minut. Varovné systémy Mnoho měst na pobřeží Tichého oceánu, hlavně v Japonsku, USA a Kanadě, má výstražný systém a připravené evakuační plány pro případ vážné tsunami. Tsunami mohou být předpovězeny seismologickými observatořemi rozmístěnými po celém světě a jejich vývoj sledován satelity. Ačkoli tsunami je zničující pohroma, na přechod přes Tichý oceán z Japonska na západní pobřeží USA by potřebovala okolo 18 hodin, takže obyvatelstvo může být varováno s dostatečným předstihem, pokud je tsunami zaznamenána. Jeden z varovných systémů je projekt CREST (angl. Consolidated Reporting of Earthquakes and Tsunamis) na západním pobřeží Severní Ameriky a Hvaji. Náhlá tsunami ale nemůže být předpovězena žádným podobným

16 c)Oheň Požáry jsou sice pouze doprovodným jevem zemětřesení, ale mohou mít nedozírné následky (plyn, elektrické vedení). d)Sesuvy a poklesy půdy Např. u Aljašského zemětřesení v roce 1964 neměly největší účinek seizmické vibrace, ale otřesy vyvolanými sesuvy a propady.

17 Predikce zemětřesení Zemětřesení v Californii trvalo 60 s – škoda téměř miliarda dolarů. Rizika – přehrady, elektrárny. Seismografická síť v Japonsku 200 sahá až km do moře (malý šum, předzáchvěvy.) Snaha objevit vzorec předcházející seizmické aktivitě. V Kalifornii – často předzvěst poklesů nebo zdvihů. Zemětřesení je často predikováno nachýlením. Měření deformací hornin. Měření emanací v blízkosti pramenů. Dosud nebyla vyvinuta zcela spolehlivá metoda, dílčí úspěchy v předpovídání zemětřesení učiněny byly. Čína, 1976, včasná evakuace 3 milionů obyvatel. Někdy falešné poplachy. Problémy s evakuací velkých měst. Predikce – určení místa, magnitudy, času (krátkodobé a dlouhodobé předpovědi). Dlouhodobé předpovědi – zemětřesení jsou cyklická, hlavní zemětřesní se dějí podél hranic tektonických desek v periodě 100 až 200 let. Studium depozit uložených při zemětřeseních – San Andreas (devět hlavních seizmických period za 1400 let = 1 zemětřesení za 150 let. Poslední velké zemětřesení Predikce – pravděpodobnost 50 % zemětřesení o magnitudě 8,3 během 30 let. Krátkodobé předpovědi – měření deformací. Ovlivnění člověkem – radioaktivní nálože, injektáž tekutin do hlubokých vrtů

18 Orogeneze a vývoj kontinentů Původ slova z řeckého „oros“ a „genesis“. Pohoří jsou podmíněny vznikem vrásových a zlomových struktur.

19 Výzdvih zemské kůry Nálezy fosilií mořských bezobratlých v horských regionech – důkza, že oblast byla kdysi pod úrovní moře. Dalším důkazem jsou mořské terasy. Každá terasa reprezentuje periodu, kdy území bylo na úrovni mořské hladiny. Horské regiony reprezentují nejsilnější sekce pevninské kůry a jsou do astenosféry zabořeny více než nížinné oblasti. Ověřeno seizmickými a gravitačními metodami. Rovněž oceánská litosféra je méně mocná než kontinentální.

20 Méně hustá litosféra „plave“ na hustších a snáze deformovatelných horninách astenosféry. Důsledkem je, že pokud ke kůře se přidá další hmota, zaboří se hlouběji a naopak (pevninské ledovce, Hudsnonův záliv-vyzdvižení o 330 m). Podobně jako odtáváním ledovce se váha horských masivů snižuje erozí, což vede k rovněž k reakci - výzdvihu kůry. Tento proces výzdvihu a eroze bude pokračovat až do vyrovnání zabořených horských masivů s okolní kůrou.

21 Deformace hornin K deformacím hornin dochází, pokud jsou vystaveny tlakům vyšším než vyvolaným jejich vahou. Elastická a plastická deformace. Vrása (synklinála, antiklinála) 1) Vrása přímá 2) Vrása šikmá 3) Vrása překocená 4) Vrása ležatá 5) Vrása ponořená

22 Monoklinála - jednostranně ukloněná vrása Závislost reliéfu na geologické stavbě: uprostřed a vpravo reliéf konformní (souhlasný), neboť hřbety (elevace terénu) souhlasí s elevacemi tektonickými, tj. s antiklinálami. Vlevo reliéf inverzní, kde hřbety (elevace terénu) odpovídají tektonickým depresím, tj. synklinálám.

23 Zlomy a poklesy zlom neboli dislokace - puklina v hornině, podél níž nastal pozorovatelný pohyb, obvykle výrazně ukloněný. Délka zlomů může činit několik metrů, ale také desítky i stovky kilometrů a vertikální složka pohybu může být od decimetru až k několika kilometrům. Celky oddělené zlomem se nazývají kry (popř. bloky) a podle jejich pozice vůči zlomu se rozeznávají nadložní a podložní kry. Vzdálenost dislokovaných ker se nazývá amplituda zlomu a rozeznávají se různé její složky, zejména horizontální a vertikální. Celková svislá vzdálenost obou ker se nazývá výškou skoku u poklesů a výškou zdvihu u přesmyků. Zlomová neboli dislokační plocha, podél níž nastal pohyb, bývá často výrazně rýhována; rýhy neboli striace jsou často ukazateli směru pohybu ker. Při zlomové ploše bývají vrstvy někdy vyvlečeny a toto vyvlečení také prozrazuje směr pohybu; zlomy tohoto druhu se označují jako zlomy s vlekem na rozdíl od zlomů kerných neboli prostých. 1)Vertikální pokles 2)Pokles podél ukloněné zlomové spáry 3)Přesmyk 4)Vodorovný posun

24 Hrást - zlomová struktura, obvykle vytvořená dvěma nebo více paralelními poklesy a jejíž střední část leží výše než okrajové kry. Příkopová propadlina (prolom) - úzká a poměrně dlouhá zlomová struktura vytvořená subparalelními poklesy, podle nichž střední kra nejvíce poklesla. Rozeznává se více typů prolomů, zvláště nápadné jsou velice rozsáhlé prolomy označované jako rifty. Rozlišují se rifty kontinentální s význačnou vulkanickou činností (např. východoafrický rift s velkými jezery) a rifty oceánické (uvnitř středooceánských hřbetů).

25 Typy pohoří Klasifikace pohoří podle hlavních charakteristik – 4 skupiny: A)Pásemná B)Vulkanická C)Zlomová D)Jádrová Některá území mohou mít horskou topografii, ačkoli nejsou formovány korovými (endogenními) deformacemi.

26 A)Vrásněná (pásemná) pohoří (horské komplexy) Nejrozsáhlejší horské komplexy – Alpy, Ural, Himalaya, Appalačské hory. Kromě vrásnění je stavba pohoří podmíněna i zlomovými strukturami, metamorfismem, vulkanickou činností.

27 B) Vulkanická pohoří – vznik spjat s vulkanickou činností. Hranice tektonických desek.

28 C) Pohoří podmíněná zlomovými strukturami Alespoň na jedné straně ohraničeny zlomem. Některé vznikly jako důsledek výstupu magmatu, což podmínilo tahové namáhání – riftová údolí – příkopová propadlina (Equador, Východoafrická příkopová propadlina). Jindy vznikly vyzdvižením jednoho bloku vertikálně nad sousední nedeformované okraje. Basin and Range Province v Nevadě, Utahu, Arizoně, Kalifornii – území rozlámáno do stovek vrcholů – paralelní hřbety. Doprovázeno často vulkanickou činností.

29 D) Jádrová pohoří Jádro je tvořeno tvrdými vyvřelými nebo metamorfovanými horninami, kolem kterých se nachází sediment (vápenec). Vysoké Tatry, Nízké Tatry.

30 Fáze orogeneze Orogeneze probíhala během geologického vývoje v několika etapách. Mladá pohoří – Americké Kordiliery, Alpínsko – Himalájský oblouk, pohoří západního Pacifiku (Japonsko, Filipíny, Sumatra) – většinou posledních 100 milionů let. Počátek Himalayského vrásnění 45 mil. let. Stará pohoří (paleozoikum, proterozoikum) – Appalačské pohoří, Ural. Eroze – převážně oblé tvary. Perioda orogeneze je obecně velmi dlouhá – 100 mil. let., nejprve deformovány hlubokomořské sedimenty – břidlice, jíly, vulkanická depozita (vrásy, zlomy, metamorfóza). Následně magmatické intruze - jádro magmatických a metamorfovaných hornin. Jak se pohoří zdvíhalo – vyzdvižení šelfových sedimentů (vápence, pískovce ) – sedimentární pokryv pohoří. Rozeznáváme 4 základní orogenetické jednoty: Kadomská (Assyntská) - proterozoikum, Kaledonské – straší paleozoikum, Hercynské (Variská) – mladší paleozoikum, Alpinské – mesosoikum/terciér.

31 Geosynklinální koncept James Hall –v některých oblastech Appalačianu jsou jevy typické pro mělkovodní sedimentaci vyvinuty v horninách i v hloubce m (mělkovodní fosilie, ripple marks). Toto vysvětlil pomocí existence pomalu klesajícího údolí na okraji kontinentů – geosynklinály. O čtvrtstoletí později další geolog James Dana objasnil, že po akumulaci velké mocnosti sedimentů, začnou horizontální tlaky ve směru od moře vytlačovat sedimenty na okraje. Geosynklinála - poměrně úzká, až několik tisíc kilometrů dlouhá podmořská deprese s mocnou akumulací sedimentů (až několik kilometrů), vyvrásněných sevřením okrajů geosynklinály za vzniku horských pásem; příkladem jsou Alpy, Karpaty, Himálaj. Oblast geosynklinály bývá členěna hřbety (neboli kordilérami, dříve geoantiklinálami) v brázdy (dílčí pánve). Rozlišují se 1. pravé geosynklinály neboli ortogeosynklinály, ležící na okraji kontinentu nebo mezi dvěma kontinenty. Dělí se na eugeosynklinály charakterizované přítomností iniciálního bazického vulkanismu a miogeosynklinály, které jsou bez vulkanismu; 2. nepravé geosynklinály neboli parageosynklinály, situované uvnitř kontinentu.

32 Geosynklinála a její okolí se skládá z předpolí, tj. kontinentální oblasti, miogeosynklinály (vápence, pískovce) a eugeosynklinály (jílovce, vulkanická depozita). Celek tedy zahrnuje dvě dílčí geosynklinály, jejichž vývoj i zánik se nazývá geosynklinální cyklus. Tento cyklus se dále člení na: a)vznik geosynklinální deprese b)vznik vlastní geosynklinály, tj. její vyplnění sedimenty včetně vulkanitů c)závěrečné neboli orogenní stadium, kdy se ukládá flyš, probíhá vrásnění, metamorfismus a granitoidní plutonismus. Ve smyslu teorie litosférických desek nemusela orogeneze nezbytně následovat po zahlubování dna a akumulaci sedimentů, a naopak orogenně mohly být deformovány i oblasti, které neprošly obdobím geosynklinální akumulace. K orogenním deformacím dochází na aktivních okrajích kontinentů, při čemž miogeosynklinála je vlastním okrajem kontinentu a eugeosynklinála je oceánskou pánví.

33 Orogeneze na okrajích desek Subdukční zóna (oceánské příkopy) – zanořování oceánské kůry - 3 typy hranic litosférických desek: 1) oceán – oceán, 2) oceán – kontinent, 3) kontinent - kontinent Orogeneze ostrovních (vulkanických) oblouků – ostrovní oblouk se formuje při kolizi dvou oceánských desek. Natavení subdukované desky a tření v plášti umožní vznik vzestupného magmatického proudu, který formuje vyvřeliny obloukového systému. Postupně se zvyšuje počet a výška ostrovů – eroze – vznik sedimentu na straně k pevnině. Na oceánské straně vzniká sedimentární komplex seškrábnutím hlubokomořských sedimentů ze subdukované desky – přírůstkový komplex (zvrásnění).

34 Obr. Konvergentní hranice oceán -oceán

35 Orogeneze podél kontinentálních okrajů – vzniká při zanořování oceánské desky pod kontinentální – vulkanické ostrovy, vznik horských masivů (Andy). Vzestupný proud magmatu vzniká, když zanořovaná oceánská deska se dostane do astenosféry. Důležitým faktorem je i voda obsažená v sedimentech zanořované desky. Vyvrásnění horninového komplexu. Na straně ke kontinentu mělkovodní sedimenty, na mořské straně přírůstkový komplex.

36 Orogeneze při Kontinentální kolizi Etapy: 1)Hromadění sedimentu podél pasivního kontinentálního okraje 2)Z dosud nevyjasněných příčin se oceánský bazén uzavírá a kontinenty se začínají podsouvat 3)Výsledkem konvergence je vulkanická činnost – vulkanický oblouk i stovky km od původního pobřeží 4)Eroze vulkanických ostrovů a pevniny – sedimentace podél obou kontinerntálních okrajů 5)Pokračování konveregence má za následek uzavření moře za ostrovy – připojení ostrovů a sedimentu k jednomu z kontinentů. Metamorfismus. 6)Kolize kontinentů – erupce vyvřelých hornin, metamorfóza – vznik krystalického jádra pohoří Příklad: Alpy, Himalaye

37 Obr. Kolize kontinentů


Stáhnout ppt "Endogenní geologické síly „Endogenní“ je termín označující sílu nebo objekt pocházející z vnitřku systému. V geologii označuje síly, jejichž původem jsou."

Podobné prezentace


Reklamy Google