6 Sociální komunikace „Když najdeš člověka,

Prezentace na téma: "6 Sociální komunikace „Když najdeš člověka,"— Transkript prezentace:

1 6 Sociální komunikace „Když najdeš člověka,
který ti v klidu naslouchá, který je duchem přítomen, když mu něco říkáš, který ti neklade dvě otázky najednou, ale napjatě naslouchá, co mu na jeho otázku odpovíš, který tě neprobodává očima a tvému pohledu se nevyhýbá, pak si uvědom, že jsi našel vzácný poklad v poli vzácnou perlu.“ Johann Kaspar Lavater ( ) Chceš-li být rozumný, nauč se rozumně ptát, pozorně poslouchat, klidně odpovídat, a když nemáš co říci, přestaň mluvit.

2 je symbolickým výrazem
Komunikace je symbolickým výrazem interakce Způsob komunikace (její obsah i forma) na jedné straně vypovídá o reálném vztahu mezi lidmi a na straně druhé tento vztah ovlivňuje, dotváří, mění kultivuje, či rozkládá Základní teze: 2

3 V rámci přípravy na pedagogickou profesi je komunikace studována:
hlediska analýzy komunikačních dovedností (studium komunikačních dějů, mechanizmů a zákonitostí komunikace) b) z hlediska výchovných záměrů, cílů - (komunikace a komunikační dovednosti jako prostředek výchovy; jako prostředek kultivace osobnosti žáka a učitele) c) z hlediska vzdělávání - komunikace jako prostředek získávaní znalostí (informací, poznatků) a jako prostředek kultivace poznávacích procesů (myšlení), jako prostředek kultivace vyjadřování (řeči, sdělování, diskuse, prezentace a sebeprezentace, reflexe i seberflexe atp.) 3

4 vyjadřovat stav mluvčího měnit stav posluchače
Bertrand Russel v knize Zkoumání o smyslu a pravdivosti: „... jazyk slouží třem účelům: naznačovat fakta vyjadřovat stav mluvčího měnit stav posluchače D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L Ballachey charakterizují komunikaci jako „vzájemnou výměnu názorů mezi lidmi, která se děje především prostřednictvím jazyka a je možná tehdy, pokud mají lidé společné poznatky, potřeby a postoje D. Krech, R. S. Crutchfield a E. L Ballachey charakterizují komunikaci jako „vzájemnou výměnu k.obsahů mezi lidmi, která se děje především prostřednictvím jazyka a je optimální tehdy, pokud mají lidé společné poznatky, potřeby a postoje Hovoříme-li o komunikaci, máme několik možností: můžeme začít definicemi pojmu a hrozí nebezpečí, že odradíme zdánlivě samoúčelným vymezováním něčeho, o čem přece „již všichni víme své“ můžeme začít popisovat a analyzovat proces komunikace, což bude mít tu výhodu, že pravděpodobně na nic důležitého nezapomeneme, ale možná, že se nám z komunikace jakoby vytratí živí lidé, kteří se spolu domlouvají, přou, diskutují... můžeme rovněž naznačit náhled kybernetický, sémantický; můžeme připomenout hledisko výrokové logiky, Z uvedených definic vyplývá: potřeba blízké zkušenosti jako základ porozumění zprostředkovanost přijímání sdělení - potřeba empatie, adekvátního vnímání partnera a sdělení K. Davis, který říká: „podstatným znakem komunikace je, že na základě chování jiné osoby usuzujeme na její myšlenky, city...“ a „...přitom nereagujeme na chování, ale myšlenku nebo cit, který u osoby předpokládáme tato osoba opět reaguje na naši odpověď podle myšlenky nebo citu, o kterých předpokládá, že stojí v pozadí naší odpovědi 4

5 Prostředky komunikace
symbolicky vyjádřené obsahy (verbální = slovem; neverbální = obrazy, loga, piktogramy (lingvistika, sémantika) mimika a pantomimika dynamické aspekty řeči = (intonace; kadence; intenzita;) fyzický kontakt (haptika) fyzický postoj (posturologie) distance (proxemika) vzezření situační kontext akcentace jednáním

6 Komunikační obsahy –“komuniké“
Informace sdělování významů Komunikační klíče sdělování smyslu Sdělení o vnitřním stavu „takhle mi teď je...“ Normy komunikace „za těchto podmínek s tebou budu rozmlouvat...“ Situační sebepojetí „takhle chci, abys chápal moji roli...“ Postoj ke komunikaci „. to, o čem spolu mluvíme, pro mne je (nebo není) důležité Cíle a záměry „..toto od našeho dialogu očekávám!“ Modus příjmu „..takto chápu...“ „...takto příjímám tvá sdělení... ...takto jsem „vyladěn“ na příjem... 6

7 Neadekvátní způsoby komunikace
Kultivace komunikativních dovedností

8 Autoritářská komunikace Destruktivní komunikace
Neadekvátní typy komunikace Autoritářská komunikace Destruktivní komunikace Disjunktivní komunikace Rezistentní komunikace Pseudokomunikace Nonkomunikace Patická komunikace (související s narušením osobnosti) neurotická narcistní autistická Autoritářská komunikace - vychází z autokratického vnucování vlastních názorů druhému s cílem vytvořit závislost ať už v myšlení či reálné činnosti (interakcích). Destruktivní komunikace - příznačná vzájemnou snahou podlomit pozici, rozrušit postoje, názory. Snaha skutečně "rozložit" východiska (názory) druhého není při této formě komunikace provázena snahou a "získání partnera na svou stranu". Nejde tedy o nějako „přehnanou argumentaci“. Primárním motivem je pouze snaha o destrukci, nikoliv konstrukci nového, jiného, odlišného. Disjunktivní komunikace - je charakteristická "odpoutáním" od vlastního smyslu komunikace, příznačné je zlehčování, povrchní chování, ironie ap. Je to "zdánlivá komunikace", protože od skutečného obsahu komunikace se "odhlíží", nevychází se ze skutečného obsahu užívaných pojmů či komuniké. Resistentní komunikace - je obvykle projevem nedůvěry nebo odmítání partnera. Příjemce je pasivně resistentní. Komuniké je vyslechnuto, ale "nezpracováno". Přijaté komuniké není stimulem k odpovědi, k činnosti, aktivitě. Pseudokomunikace - jde pouze o "jakoby" komunikaci. Komunikace vyjadřuje vlastně pouze skutečnost, že komunikující jedince se fyzicky nachází v blízkém interakčním prostoru, ale komunikace nevyjadřuje jejich vztah ani vývoj vztahu. Pseudokomunikace je obvykle vyvolána spíše jistým sociálním tlakem než skutečným společným předmětem zájmu. Nonkomunikace - chybění komunikace při formální fyzické přítomnosti partnerů (srv. Konečný, R., Bouchal, 1971, s.116). Tenzivně-abreaktivní 8

9 Neadekvátní typy komunikace
Komunikační fauly ironizování, kritizování, předhazování nedostatků, odmítání kontaktu, vydírání utrpením, posmívání, „prorokováním“ (problémů, potíží, následků...), snižování prestiže, napadání hodnot, idejí či blízkých osob partnera, obviňování, intrikování, pomlouvání, bagatelizace výkonu, projevu, záměrů či vlastností partnera atp.

10 Kultivace komunikačních dovedností

11 vznik myšlenky pochopení „kódování“ deokódování vyslání příjem 11

12 Kultivace vyjadřování
vznik myšlenky „kódování“ vyslání příjem deokódování pochopení Kultivace myšlení Kultivace vyjadřování Kultivace vnímání 12

13 vznik myšlenky pochopení „kódování“ vyslání
Naslouchal jsem dobře? Zaznamenal a vyhodnotil jsem skutečně všechno, co nese informaci? O co jde mému partnerovi, co ode mne očekává? Co chci skutečně sdělit, vyjádřit? (názor, prožitek, záměr?) Jakou odezvu ve skutečnosti čekávám? (mínění partnera či změnu jeho postoje ke mně?) vznik myšlenky „kódování“ vyslání příjem deokódování pochopení Připomeň problém „PŘEPÍNÁNÍ ROLÍ“. 13

14 Základní podmínka efektivní komunikace
společná slovní zásoba a) jaká slova má k dispozici můj partner? b) v jakém významu tato slova chápe a jaký smysl jim přikládá? c) existují shodné či blízké pojmy, které umožňují základní dorozumění? 14

15 společný (aktuální) slovník
Podmínka kultivovaného dialogu společný (aktuální) slovník Poznámka: Smysl vnímáme obvykle velmi dobře a spíše zneužíváme při neurotizaci nebo averzivní komunikaci připomeňme pojetí tzv. osobních, jedinečných konstruktů amerického psychologa George Alexandera Kellyho (The Psychology of Personal Constructs, 1955.) Kelly vychází z faktu, že každý člověk si ve snaze utřídit a pochopit svět utváří základní, výchozí jednotky významu - konstrukty. Tyto mentální obrazy zastupují objektivní skutečnost. Jsou to jakési šablony, pomocí nichž je nazírána každá další realita. Podle Kellyho má každý „svoji jedinečnou skutečnost“, tedy svoji jedinečnou představu o světě. Kelly odlišuje konstrukty podle míry obecnosti a stupně volnosti (volné konstrukty se poměrně lehce mění pod vlivem zkušenosti, tzv. nepropustné konstrukty jsou naopak rezistentní vůči změně atd.) Tzv. „jádrové konstrukty“ se vztahují k vlastnímu „JÁ“ a tvoří určité jádro identity v tom smyslu, že se z nich skládá náhled sebe sama, resp. způsob vidění sebe sama. Čím více se nám daří nahlédnout do konstruktů jiných lidí, tím větší je naděje, že jim porozumíme. a) používáme jen slova ze společné slovní zásoby b) slaďujeme významy pojmů a respektujeme jaký smysl jim přikládá partner c) vnášíme-li do dialogu nové pojmy, vždy jasně definujeme jak je chápeme 15

16 děti jsou citlivé na disharmonické či nekonzistentní chování);
Děti mají daleko výraznější cit pro „podtón“ sdělení, zaměřují se na hlubší vrstvy sdělení v nichž je sdělováno: přijímám (nepřijímám) tě; vážím (nevážím) si tě; beru tě jako sobě rovného; beru vážně co říkáš; zajímá mne tvůj názor, pohled, nápad atd., děti jsou zvláště citlivé na nesoulad verbálního a neverbálního sdělování děti jsou citlivé na disharmonické či nekonzistentní chování); nesoulad mezi jednotlivými projevy nesoulad mezi chováním v různých situacích

17 !!! Při pedagogické komunikaci respektujme:
osobní prostor (zónu intimity) žáka (klienta), vstupujme do ní spíše jako na návštěvu, nepodnikejme vpády a nájezdy do intimity žáka (klienta); !!! že dětská komunikace plní též roli abreakční a relaxační („necenzurujme“ a „neopravujme“ hned každý projev, naplňuje-li uvedenou funkci); jazyk dětí (tzv. „školní mluvu“) , ale nepřebírejme ho; spontaneitu v komunikaci. Kultivace nedosáhneme „opravováním“ a „nabádáním“, ale „vzorem“, modelem, tedy tím, že náš projev je kultivovaný a náš způsob vedení dialogu odpovídá tomu, co očekáváme od žáků.

18 Ilustrace

19 O co mi ve skutečnosti jde, čeho chci komunikací dosáhnout? 1
Je aktuální situace vhodná pro realizaci mého záměru? 2 Je partner aktuálně připraven přijmout a zpracovat mé sdělení? 3 Volím správnou formu sdělování, nedopouštím se vulgarizace, nátlaku či komunikačních faulů? 4

20 1 O co mi ve skutečnosti jde, čeho chci komunikací dosáhnout?
Chci otce Aleše informovat “o chování jeho syna” Chci, aby se Alešův tatínek “řádně zabýval výchovou svého syna” Chci získat tatínka mého žáka Aleše pro spolupráci Nechci ho spíše (třeba “podvědomě”) “potrestat” za to, že mne jeho syn dnes tak rozčílil? Nemá být rozhovor s tatínkem Aleše něco jako odreagování se ze stavu, do kterého mne Aleš dostal...? Není zabarvení mé představy o výchově Aleše úměrné spíše emocím, které ve mne vyvolává Alešovo chování? Nevyvolává ve mně tak nepříjemné emoce také třeba to, že si nevím s Alešem rady, než samotné projevy jeho chování? 20

21 2 Je aktuální situace vhodná pro realizaci mého záměru?
Vytvořil(a) jsem si potřebné prostorové, organizační a psychologické předpoklady pro rozhovor? Budu mít na rozhovor určitě dostatek času,a proběhne klidně, protože jsem si zajistil(a), abych nebyl rušen(a)? Zvolil(a) jsem optimální prostředí pro uskutečnění setkání s Alešovým otcem ? Připravil jsem si všechny podklady, které bych mohl potřebovat pro ilustraci problému či účinnou argumentaci? Odpovídá moje aktuální zdravotní i psychická kondice požadavkům situace?

22 3 Je partner aktuálně připraven přijmout a zpracovat mé sdělení?
Respektuji, že se můj partner musí zadaptovat na prostředí i situaci? Oceňuji (a spoluvytvářím) ochotu partnera k rozhovoru i následné spolupráci? Soustřeďuji se dokonale na sdělení svého partnera a dbám na to, aby měl dostatečný prostor pro prezentaci svého stanoviska, názoru, postoje či představy řešení? Pozorně naslouchám, abych: a) svému partnerovi co nejlépe porozuměl(a) b) si co nejdůkladněji promyslel(a) to, co se chystám sdělit, či udělat

23 4 Volím správnou formu sdělování, nedopouštím se vulgarizace, nátlaku či komunikačních faulů? Nedopouštím se nepřímého hodnocení? Vyhýbám se výrokům obsahujících nedůvěru? Nepoužívám nátlakové direktivy? Dávám pozor, abych mimikou,gesty či nepřiléhavou intonací neposouval význam sdělení? Nepoužívám slova příliš sycená agresí? Vyhýbám se superlativům v hodnocení i očekávání? ( lidé je obvykle chápou jako signál neupřímnosti ) Dávám pozor, abych navyklými profesními výrazy nevytvářel(a) nevhodnou interakční převahu?

24 „Jak patrno, náhled se rodí vždy uvnitř a dialogická setkání mohou leda působit jako „porodní asistence“. „Tak ostatně označoval Sokrates své působení, totiž jako maieutické-porodnické: provozuje vlastně totéž, co jeho matka-porodní bába Fainareta..“ (Theaitetos I, 149A). „Podobně jako ona i on pomáhá zrodu - ona dítěte, on myšlenky - a hned zkoumá, zda mysl člověka zrodila pouhý přelud, či plod zdárný, pravý. Dialog není s to zaručit náhled, je jen pomocí jaksi zvenku.“ (Theaitetos I, 150C). SOKRATES

25 nutkavá – stereotypní až ritualizované akty chování;
Neurotická komunikace hysteroidní (hysterická) – „dramatizování“; směšování reality s fantazií; emocionalizace problémů; nutkavá – stereotypní až ritualizované akty chování; úzkostná – intenzivní „sevření“ situací či probíhající aktivitou; fobická – intenzivní emoční strach i při racionálním náhledu

26 (opakování frází, slovní stereotypy; echolálie ap.)
Autistická komunikace Bývá označovaná jako „bezobsažná“; jako „sémanticko-pragmatický deficit“ (Allenová); (opakování frází, slovní stereotypy; echolálie ap.)

27 1. obhajoba vlastního jednání,
Vymezení motivů, které zkreslují informace když se člověk prezentuje (podle Gordona Willarda Allporta: ) 1. obhajoba vlastního jednání, 2. tendence demonstrovat svůj vnitřní svět, 3. potřeba strukturace vlastních myšlenek, názorů činů, 4. literární ambice, 5. ujasnění si a vymezení vlastních cílů, záměrů, plánů , 6. redukce vlastního napětí, 7. finanční prospěch, 8. povinnost, 9. psychoterapeutické důvody, 10. tendence „vyzpovídat se Lidstvu“, Bohu..., 11. snaha být svým příkladem, prospěšný jiným lidem, 12. “touha po nesmrtelnosti“.

28 Optimální (správná) komunikace – znaky:
přiměřenost, adekvátnost (zvláštnostem recipienta a povaze komunikační situace) úplnost stručnost věcnost serióznost objektivita

29 Argumentace cíl: informace (poskytnutí faktů) cíl: evokace citového postoje (zaujetí, naladění apod.) cíl: vytvoření paradigmatu (způsobu nazírání)

30 úcta (chápaná jako bezpodmínečná akceptace dítěte)
Carl ROGERS uvádí tři základní předpoklady účinné komunikace učitele s dětmi: úcta (chápaná jako bezpodmínečná akceptace dítěte) empatie upřímnost (autenticita) Carl ROGERS (1349/122) uvádí tři základní předpoklady účinné komunikace učitele s dětmi: úcta (chápaná jako bezpodmínečná akceptace dítěte), empatie, upřímnost (autenticita). Katherine Wearová a Gay Grayová, které se zybývají rozpracováním výcvikových technik v oblasti práce učitelů s dětmi je specifikují takto: Úcta věnovat dítěti svůj čas zapamatovat si jeho jméno a seznámení dítěte se svým jménem uvolnění ve vztahu pozitivní pozornost vúči dítěti aktivní naslouchání nepřerušování hovoru dítěte kladení otázek nekritizuj, nesuď, neposuzuj obsah a forma řeči respektuje možnosti dítěte Empatie „zrcadlení“ (usmíváme se, když se usmívá dítě, mračíme, když se mračí ..) rezonujeme svými vlastními zkušenostmi reflektování pocitů dítěte Upřímnost vhodně hovořit i o sobě a svých pocitech, prožitcích, problémech sdílení pocitů nestylizovat se, nepředvádět se neslibovat nic, co nelze stoprocentně dosáhnout (takže ani výroky typu: „...ono to zas bude dobré... zase to bude v pořádku...“) kongruence vnitřního prožitku a (komunikačního) chování 1349/123

31 Katherine Wearová a Gay Grayová, které se zabývají rozpracováním výcvikových technik v oblasti práce učitelů s dětmi je specifikují takto: Úcta věnovat dítěti svůj čas zapamatovat si jeho jméno a seznámení dítěte se svým jménem uvolnění ve vztahu pozitivní pozornost vůči dítěti aktivní naslouchání nepřerušování hovoru dítěte kladení otázek nekritizuj, nesuď, neposuzuj obsah a forma řeči respektuje možnosti dítěte

32 rezonujeme svými vlastními zkušenostmi reflektování pocitů dítěte
Empatie „zrcadlení“ (usmíváme se, když se usmívá dítě, mračíme, když se mračí ..) rezonujeme svými vlastními zkušenostmi reflektování pocitů dítěte Upřímnost vhodně hovořit i o sobě a svých pocitech, prožitcích, problémech sdílení pocitů nestylizovat se, nepředvádět se neslibovat nic, co nelze stoprocentně dosáhnout (takže ani výroky typu: „...ono to zas bude dobré... zase to bude v pořádku...“) kongruence vnitřního prožitku a (komunikačního) chování 1349/123

33

34 Kriteria klasifikace:
Komunikační styly (dle Robbins, H.A.1992) Ilustrace Kriteria klasifikace: 1. Orientace (zaměření) – na téma, cíl, úkol – na vztah, na partnera 2. Aktivita - aktivní - pasivní orientace na úkol, téma analytický řídící přátelský expresivní pasivní aktivní orientace na vztah

35 aktivita, ambice, soupeření, nezávislost, odtažitost v citech,
orientace na úkol, téma Ilustrace aktivita, ambice, soupeření, nezávislost, odtažitost v citech, důraz na myšlení, pomalejší jednání, bez citových výkyvů, klid, věcnost analytický řídící přátelský expresivní pasivní aktivní empatie, pochopení, kooperace, sounáležitost individualismus, citlivost, tend.k unáhl.generalizaci orientace na vztah

36 aktivita, ambice, soupeření, nezávislost, odtažitost v citech,
orientace na úkol, téma Ilustrace důraz na myšlení, pomalejší jednání, bez citových výkyvů, klid, věcnost aktivita, ambice, soupeření, nezávislost, odtažitost v citech, Kompatibilní styly analytický řídící přátelský expresivní pasivní aktivní empatie, pochopení, kooperace, sounáležitost individualismus, citlivost, tend.k unáhl.generalizaci Konfliktní styly orientace na vztah