Sluneční soustava Jan Novák.

Prezentace na téma: "Sluneční soustava Jan Novák."— Transkript prezentace:

1 Sluneční soustava Jan Novák

2 Slunce Slunce je nejbližší hvězda Zemi a je zatím jediná, jejíž povrch můžeme detailněji sledovat (povrchem máme na mysli nejspodnější vrstvu, kterou jsme schopni vidět). Jsme na jeho povrchu schopni pozorovat útvary o velikosti desítek a stovek kilometrů. Avšak nitro Slunce můžeme popisovat pouze modely, jež se shodují s pozorováním vnějších projevů Slunce. Slunce je centrální těleso naší sluneční soustavy. Obsahuje 99 % hmotnosti celé soustavy. Je mohutným zdrojem energie, kterou vyzařuje ve všech oblastech elektromagnetického záření, čímž ovlivňuje všechna tělesa sluneční soustavy. Je to obrovská žhavá plazmová koule.

3 Prvotní pozorování – slunce 1
Slunce upoutávalo pozornost lidstva už od pradávna. Lidé je uctívali, neboť si uvědomovali svoji závislost na něm. První zprávy o Slunci pocházejí ze starověké Číny, z období 2000 let před naším letopočtem. Již v té době dokázali předpovídat sluneční zatmění. Z roku 350 let před n. l. máme první doklad o pozorování skvrn na Slunci ze starověkého Egypta. V čínských kronikách byly tyto zprávy nalezeny až v záznamech od roku 28 před n. l. Ve 3. století před n. l. Aristarchos ze Samu vyslovil názor, že planety obíhají kolem Slunce. Tento názor však vědecky zdůvodnil až Mikuláš Koperník roku 1543 ve svém díle De revolutionibus orbium coelestium – O pohybech nebeských těles. Kromě tohoto Aristarchos určil i střední vzdálenost Země od Slunce – tzv. astronomickou jednotku. Přesnější informace o Slunci zjistil až Galileo Galilei v Padově a D. Fabricius ve Wittenbergu s použitím dalekohledu – pozorovali slunečníc skvrny . Z jejich posuvu po slunečním disku G. Galilei správně usoudil na rotaci Slunce. Roku 1625 Ch. Scheiner zjistil z kreseb poloh skvrn, že jejich rychlost oběhu je závislá na heliografické šířce – objevil diferenciální rotaci. Tuto rotaci přesněji popsal až R. C. Carrington roku 1863 – zavedl nultý poledník na Slunci, od kterého se do dnes určuje rotace Slunce. Roku 1843 S. H. Schwabe objevil kvantitativní periodicitu ve výskytu slunečních skvrn . Na tento výzkum navázal R. Wolf, který zjistil 11- letou průměrnou periodu výskytu slunečních skvrn a zavedl počítání slunečních skvrn – tzv. relativní číslo skvrn.

4 Prvotní pozorování – slunce 2
Roku 1861 G. Spörer si všimnul závislosti výše relativního čísla a vzdálenosti slunečních skvrn od rovníku. Tento zákon graficky vyjádřený nazýváme motýlkovým diagramem. K dalšímu výzkumu přispěl roku 1930 B. Lyot – sestrojil koronograf – přístroj k pozorování nejvyšší vrstvy sluneční atmosféry (koróny) a některých útvarů v ní. Během 2. světové války došlo k prvním pozorováním Slunce pomocí radiových vln. K posledním rozšířením možností pozorování Slunce přispěly družice, neboť nejsou omezované naší atmosférou a mohou tudíž pracovat i v oblasti krátkovlnného záření.

5 Merkur  Merkur je Slunci nejbližší planeta a po Plutu druhá nejmenší ve sluneční soustavě. Pro představu o jeho velikosti je jeho průměr asi 38 % průměru Země a je tedy zhruba 1,4 krát větší než Měsíc. Rovníkový průměr má dokonce menší než měsíc Jupitera - Ganymed a měsíc Saturna - Titan.   Merkur je známý přinejmenším od časů Sumerů (3. tisíciletí př. n. l.). Je zajímavé, že od Řeků dostal dvě jména: Apollo při svém zjevování se jako ranní hvězda a Hermes jako hvězda večerní. Řečtí astronomové nicméně věděli, že tato dvě jména označují stejné těleso. Hérakleitos se dokonce domníval, že Merkur a Venuše obíhají okolo Slunce a ne okolo Země.  V římské mytologii je Merkur bůh obchodu a cestování, ale také zlodějů, tvoří protějšek řeckého boha Herma, okřídleného božího posla. Dostal své jméno pravděpodobně díky svému rychlému pohybu po obloze.

6 Merkur 2. část Naši předkové v české kotlině měli vlastní staročeský název této planety, říkali jí Dobropán.  Merkur je často viditelný triedrem nebo i neozbrojeným okem, ale je vždy velmi blízko Slunce a je těžké ho uvidět na zesvětlené obloze. Jeho jasnost dosahuje maximální hvězdné velikosti -1,9 mag, tedy více než jasnější hvězdy, avšak v přesvětlení zapadajícím či vycházejícím Sluncem jeho záře snadno zaniká. Tady jsou některé stránky, které ukazují pozici Merkura (a samozřejmě i jiných planet a těles) na obloze.

7 Merkur – důležitá data 1610 -
1610  - Italský astronom Galileo Galilei provedl první pozorování Merkura dalekohledem. 1631  - První pozorování přechodu Merkura přes sluneční disk francouzským astronomem Pierrem Gassendim. 1639  - Italský astronom Giovanni Zupus objevil fáze Merkura - důkaz, že planeta obíhá okolo Slunce. 1641  - Německý astronom Johann Franz Encke provedl první odhad hmotnosti podle účinku na kometu Encke. 1889  - Italský astronom Giovanni Schiaparelli zakreslil první mapu povrchu. 1965  - Radioastronomové Gordon Pettengill a Rolf Dyce (USA) určili periodu rotace na přibližně 59 dnů. 1968  - Surveyor 7 pořídil první kosmický snímek Merkuru, z měsíčního povrchu. 1974  - První oblet sondy Mariner 10 - ve vzdálenosti 900 km od Merkuru. 1975  - Třetí a poslední oblet Merkuru Marinerem 10.

8 Venuše Zpočátku si lidé neuvědomovali, že "Večernice" a "Jitřenka" je ve skutečnosti stejná planeta. To bylo již hodně dávno. Astronomové se nyní někdy zmiňují o Venuši jako o sestře Země. Obě mají podobnou velikost, hustotu a objem. Obě vznikly ve stejné době zahuštěním ze stejné mlhoviny. Nicméně, během posledních málo roků vědci přišli na to, že tady podobnosti končí. Nemá žádné oceány a je obklopena hustou atmosférou, složenou převážně z oxidu uhličitého a v atmosféře se nachází i kapky kyseliny sírové. V atmosféře nenaleznete téměř žádné vodní páry. Na povrchu je atmosférický tlak 92 x větší než na Zemi v nulové nadmořské výšce.

9 Venuše 2. část Vysvětlení jména Pozorování
Venuše, perla oblohy, starověkými astronomy zvaná též Jitřenka nebo Večerka. Venuše nese jméno podle řecké bohyně jara a probouzející se přírody, později však známé jako bohyně lásky a krásy a stejně tak, jako je tajemná láska, tak i Venuše před námi skrývá svou tvář a halí ji do oblaků a par. Toto jméno jí snad bylo přisouzeno díky jasnosti Venuše na obloze. A když se mnohem později určovala jména objektů na povrchu, objevitelé pokračovali a byla jim, až na pár výjimek, dána ženská jména. Pozorování Venuše je po Měsíci nejjasnější objekt na noční obloze. Má na to nárok, protože je Zemi nejblíže. Venuši lze pozorovat ráno nebo večer. Na Venuši lze už triedrem nebo malým dalekohledem pozorovat fáze dne, ale jak je známo, Venuše je obklopena hustou atmosférou, takže dalekohledy lze pozorovat jen atmosféru.

10 Venuše – historie výzkumu 1. část
1610, konec září - Galileo Galilei pozoroval fáze Venuše  E.Halley navrhl pozorovat přechody Venuše přes Slunce pro určení vzdálenosti Země – Slunce 1761, 6.června - M.V. Lomonosov objevil atmosféru Venuše  1932 - T.S.Adams a T.Dunham zjistili oxid uhličitý v atmosféře  1958 - z měření vlastního rádiového záření byla určena překvapivě vysoká teplota, později plně potvrzena  1961 - první radarové určení vzdálenosti  1961, 12.února - start první sondy k Venuši. Sonda Veněra 1 prolétla ve vzdálenosti 100 000 km od planety, ale kontrolní středisko se sondou ztratilo spojení dříve, než dosáhla oblasti Venuše  1962 - astronomové na observatoři Pic Du Midi ve Francii zjistili, že rychlost rotace planety je 4 dny. Dnes víme, že rychlost oblačné vrstvy, která se pohybuje 60 krát rychleji než vlastní planeta  1962, 22.srpna - start sondy Mariner 2, která 14. prosince odvysílala první informace o Venuši ze vzdálenosti 3500 km od planety  radarové určení rotace Venuše  1965, 12.listopadu - start stanice Veněra 2. Koncem února 1966 prolétla ve vzdálenosti 2400 km od planety  1965, 16.listopadu - start sondy Veněra 3, která 1.března 1966 dosáhla povrchu Venuše 1967,12.června - start sondy Veněra 4. Přistála 18.října Vysílala  první přímá měření z atmosféry  1967,14.června - start sondy Mariner 5. průlet kolem Venuše 15.října 1965 ve vzdálenosti 4100 km. Další údaje o atmosféře   

11 Venuše – historie výzkumu 2. část
1969, 5.ledna - start sondy Veněra 5. Sonda přistála 16.května 1969. Až do vý&scaronky 20 km nad povrchem vysílala data. První měření na noční straně planety  1969, 10.ledna - start sondy Veněra 6. Cílové planety dosáhla 17.května Další měření v atmosféře  1970, 17.srpna start sondy Veněra 7, která 15.prosince měkce přistála na planetě a 23 minut vysíala přímo z povrchu. První měkké přistání na cizí planetě  1972, 27.března - start sondy Veněra 8, která 22.července vysílala plných 50 minut z povrchu  1973, 2.listopadu - start sondy Mariner 10, jejíž cílovou planetou byl Merkur. Dráha byla zvolena tak, že nejprve 5.února 1974 prolétla ve vzdálenosti 5800 km od Venuše. Televizní kamera potvrdila rychlé proudění v oblačné vrstvě.  1975, 8.června - start sondy Veněra 9, která 22.října dopravila přistávací pouzdro na povrch Venuše. Druhá část sondy vytvořila první umělou družici Venuše. Přistávací modul vyslal první televizní záběry povrchu 1975, 14.června - na cestu se vydala Veněra 10, dvojče Veněry 9. Dne 25. října 1975 vysílala 65 minut z povrchu. Orbitální část se stala druhou umělou družicí Venuše  1978, 20.května - odstartovala sonda Pioneer Venus 1, která se 3. prosince 1978 stala třetí umělou družicí  Venuše. Mapovací radar sondy poskytl data pro mapu téměř celého povrchu planety 

12 Venuše – historie výzkumu 3. část
1978, 8.srpna - start sondy Pioneer Venus 2, sestavené ze čtyř sestupových modulů, které 9 .prosince 1978 zkoumaly podmínky v atmosféře planety. Jedno z pouzder vysílalo 63 minut z povrchu 1978, 8. Září - start sondy Veněra 11, která dorazila 25. prosince do oblasti cílové planety. Vysílala 95 minut z povrchu a provedla podrobný rozbor ovzduší  1978, 14.září - start sondy Veněra 12, dvojče Veněry 11. Přistávací modul vysílal plných 112 minut z povrchu. 1981, 30.října - start sondy Veněra 13  1981, 6.listopadu - start sondy Veněra 14  1982, 1.března - na Venuši přistál sestupový modul sondy Veněra 13  1982, 5.března - ne Venuši přistál sestupový modul sondy Veněra 14. Oba moduly vysílaly barevné televizní snímky z povrchu a provedly rozbor vzorků půdy odebraných z hloubky 30 mm  1983, 2.června - start sondy Veněra 15  1983, 7.června - start sondy Veněra 16  1983, 10.října - sonda Veněra 15 se stala čtvrtou umělou družicí Venuše  1983, 14.října - sonda Veněra 16 se stala pátou umělou družicí Venuše. Obě sondy byly vybaveny aparaturou pro radarové mapování povrchu planety   1984, 15.prosince - start sondy Vega 10  1984, 21.prosince - start sondy Vega 2. 

13 Země Z našeho pohledu vypadá Země jako velký a nekonečný oceán vzduchu. Astrounauté, kterým se poštěstilo vidět Zemi z vesmíru, mívají pocit, že je Země malinká, s tenkou vrstvou atmosféry. Vesmírní cestovatelé mohou na naší planetě rozpoznat modrá vodstva, hnědé a zelené masy pevnin a bílá mračna, kolem obvodu jsou vidět mraky na černém pozadí. Jak mnoho bylo na Zemi snů o cestování vesmírem. V podstatě jsme ale všichni vesmírnými poutníky. Naše kosmická loď je Země a cestujeme rychlostí 108 000 kilometrů v hodině.  Země je třetí planeta naší sluneční soustavy, počítáno z pohledu Slunce, od kterého je vzdálena 150 miliónů kilometrů. Zemi trvá 365,256 dnů, než oběhne svoji dráhu kolem Slunce. Průměr Země je 12 756 kilometrů, což je pouze o několik kilometrů více, než je průměr Venuše. Naše atmosféra se skládá ze 78 % z dusíku, z 21 % kyslíku a 1 % ostatních plynů.

14 Země 2. část Země je jedinou známou planetou naší sluneční soustavy, kde je vědecky ověřeno, že existuje život.  Naše planeta rychle rotuje kolem své osy a roztavené železné zemské jádro vytváří silné magnetické pole, které spolu se zemskou atmosférou stíní zemský povrch od nebezpečné radiace ze Slunce a ostatních hvězd. Atmosféra Země nás také chrání před meteory, které díky ní, většinou shoří vysoko nad povrchem.  Díky našim sondám cestujících vesmírem jsme se o Zemi dozvěděli mnohé informace. První americká sonda Explorer 1, objevila intenzivní radiační zónu, kterou nyní nazýváme Van Allenovy pásy. Tato vrstva je tvořena rychle rotujícími, nabitými částečkami, které jsou zachyceny v zemském magnetickém poli, které Zemi obklopuje. Jiné objevy ukázaly, že magnetické pole je díky slunečnímu větru zdeformované do kapkovitého tvaru. Také se zjistilo že naše atmosféra žije čilou aktivitou. Přes den se zvětšuje a tam, kde je noc, se zmenšuje. Tak aktivita Slunce ovlivňuje změny počasí na Zemi.  Kromě ovlivňování klima, způsobuje zvýšení sluneční aktivity i jeden známý fenomén. Když se nabité částečky slunečního větru dostanou do magnetického pole Země, srazí se s molekulami vzduchu v oblasti, kde je magnetická osa. Tyto molekuly pak začínají svítit a jev známe jako jižní a severní polární záři.

15 Mars Mars je třetí nejmenší planetou (po Merkuru a Plutu) a obíhá jako čtvrtá planeta kolem Slunce. Na obloze nás upoutá jeho načervenalá barva a proto je často označován za Rudou planetu. Horniny, půda a obloha mají červený nebo růžový odstín. Výrazná červená barva byla hvězdáři pozorována celou historii. Staré národy ji považovaly za symbol ohně a krve, a proto možná nepřekvapí, že mu bylo jeho jméno dáno Římany na počest jejich boha války. Podobná jména mu daly i ostatní civilizace. Staří Egypťané tuto planetu pojmenovaly "Her Descher", ve významu červená planeta.

16 Dráha a velikosti planety Mars se srovnání se Zemí

17 Mars – prvotní pozorování
Spolehlivou informaci o tom, kdy byla planeta Mars poprvé pozorována, nemáme k dispozici, pravděpodobně to ale bylo kolem roku 3000 až 4000 před n.l. Všechny velké středověké civilizace, Egypťané, Babyloňané a Řekové, věděli o této "putující hvězdě" a daly jí svá jména. Zpravidla se v názvu objevovala charakteristická červená barva, jako "Červený objekt", "Nebeský oheň", "Pochodeň" nebo "Bůh války".

18 Mars – není hvězda Jaké příznaky vedli k tomu, že byla planeta Mars odlišena od okolních hvězd? Především, Mars je červený, a to díky oxidům železa, které se nacházejí na jeho povrchu. Za druhé, hvězdy byly pozorovány jako mihotající se bod, kdežto Mars byl pozorován stejně jako ostatní blízké planety jako velká koule. Mimochodem, Mars je pátý nejjasnější objekt na obloze po Slunci, Měsíci, Venuši a Jupiteru. A za třetí, Mars se jako ostatní planety pohybuje po obloze. Jak se Země otáčí kolem své vlastní osy, tak všechny objekty na obloze putují od východu na západ. Objekty sluneční soustavy sami obíhají okolo Slunce a protože jsou mnohem blíže než hvězdy, tak je jejich pohyb vůči hvězdám relativní. Obvykle se Mars po nebeské sféře pohybuje od východu k západu. Země má ale větší rychlost oběhu a tak Mars předběhne a to způsobí změnu v jeho pohybu na obloze. Nejdříve se začne snižovat rychlost pohybu, potom se zastaví a začne se pohybovat retrográdním (zpětným) směrem, od západu na východ. Potom se opět zastaví a pokračuje ve svém původním pohybu (vytvoří na obloze kličku). Tento druh pohybu je typický pro vnější planety a je nejlépe pozorovatelný u Marsu.

19 Mars – mapa

20 Mars a živé organismy Dříve než se Mars začal zkoumat pomocí kosmických sond, byl to největší kandidát pro mimozemský život. Tento názor se ujal díky tomu, že byly na povrchu této planety pozorovány kanály. Toto vedlo k populární domněnce, že tyto kanály jsou zavlažovací a že byly vytvořeny inteligentními bytostmi. V roce 1938 bylo odvysíláno rozhlasem drama na motivy sci-fi "Válka světů" a mnoho lidí věřilo této povídce a obávalo se invazi Marťanů. Další důvod, proč si lidé mysleli, že je na Marsu život, byl ten, že u této planety dochází k sezónním změnám barvy jeho povrchu. Tento jev vedl ke spekulacím, že k této změně dochází díky různým marťanským vegetačním pochodům v době teplejších a chladnějších měsíců. V červenci roku 1965 sonda Mariner 4 poslala 22 detailních záběrů Marsu. Všechny tyto snímky potvrdily, že povrch planety obsahuje mnoho kráterů a přirozeně vytvořených kanálů. Tyto kanály evidentně nebyly uměle vytvořeny a ani jimi neprotéká voda. V červenci a září 1976 přistály na povrchu Marsu dva přistávací moduly sondy Viking, které provedly tři biologické experimenty a objevily neočekávané a záhadné chemické aktivity v marťanské půdě. Tyto aktivity ovšem neposkytly svědectví o přítomnosti živých mikroorganizmů v půdě v blízkosti přistání. Biologové spojení s touto misí jsou dále přesvědčeny, že je planeta Mars samo sterilizovaná. Toto zdůvodňují tím, že kombinace slunečního ultrafialového záření, které nasycuje povrch, extrémní sucho půdy a okysličovací povaha půdy chemicky znemožňuje vytváření živých organismů na Marsu.

21 Jupiter Jupiter je pátá planeta od Slunce a a je největší planetou ve sluneční soustavě.

22 Dráha a velikost planety Jupiter ve srovnání se Zemí.

23 Prvotní pozorování Spolehlivou informaci o tom, kdy byla planeta Jupiter poprvé pozorována, nemáme k dispozici, pravděpodobně to ale bylo kolem roku 3 000 až 4 000 př. n.l. První záznam (převzato z knihy od Pavla Koubského, Planety naší sluneční soustavy) o pozorování planety Jupiter, je z roku 364 př. n.l., kdy čínský astronom Gan De pozoroval pouhým okem měsíc Jupitera, pravděpodobně Ganymedes.

24 Jupiter popis Jupiter je se svým rovníkovým průměrem 142 800 km největší planetou ve sluneční soustavě. Je v pořadí pátou planetou od Slunce. Pokud by byl Jupiter dutý, tak by takto vzniklý prostor vyplnilo více než tisíc Zemí. Jeho hmotnost, 1, kg, je větší než hmotnost všech ostatních planet dohromady. Svou přitažlivostí ovládá velké množství měsíců, jejich počet neustále narůstá. Čtyři z nich, Io, Europa, Ganymedes a Callisto byly objeveny JupiterGalileem již v roce Jako všechny plynné planety i tato má systém prstenců, ale velmi nejasný a zcela skrytý ze Země (prstenec byl objeven v roce 1979 pomocí kosmické sondy Voyager 1). Tloušťka Jupiterovy atmosféry je zhruba 1 000 km a skládá se z plynného vodíku a helia s malým množstvím metanu, čpavku, vodních par a dalších sloučenin. S ohledem na velikost Jupitera s hloubkou poměrně rychle narůstají teplota i tlak a proto se v hloubce asi 1 000 m nachází moře kapalného molekulárního vodíku. V hloubkách ještě větších je už tlak natolik velký, že má vodík tuhé, kovové skupenství. Barevné šířkové pásy, atmosférické mraky a bouře ilustrují dynamický systém Jupiterova počasí. Charakter oblak se mění během hodin nebo dnů. Velká rudá skvrna je složitá anticyklóna pohybující se proti směru hodinových ručiček. Na krajích se zdá, že se materiál otočí během čtyř až šesti dní; blízko středu je pohyb nepatrný a velmi náhodný ve směru. V celém pásu mračen se nachází řada dalších malých bouří a vírů. V polárních oblastech Jupitera byly pozorovány polárních záře podobné pozemským, které jsou způsobeny nabitými částicemi, které jsou vyvrhovány z vulkánů na měsíci Io. Na vrcholcích mraků byly pozorovány mohutné oslňující blesky.

25 Jupiterův prstenec Na rozdíl od komplikovaného a složitého systému prstenců u Saturnu, má Jupiter jednoduchý prstenec, který je složený z vnitřního halového prstence, hlavního prstence a pavučinového prstence. Podle kosmické sondy Voyager se zdál být pavučinový kroužek jako jednoduchý prstenec, ale obrázky z Galilea poskytly neočekávaný objev, že ve skutečnosti se jedná o prstence dva. Jeden kroužek je vložený uvnitř dalšího. Prstence jsou velmi tenké a jsou složeny z částeček prachu, které vznikly po rozbití meziplanetárních meteoroidů o čtyři malé vnější měsíce, Metis, Adrastea, Thebe a Amalthea. Mnoho těchto částeček dosahuje mikroskopických velikostí. Halový prstenec (nejblíže k planetě) je toroidní a rozprostírá se ve vzdálenosti 92 000 km až 122 500 km od středu Jupitera. Je vytvořen jemnými částečky prachu, který vzniká z vnitřního okraje hlavního prstence, který se částečně "drobí" a padá směrem k planetě. Hlavní a jasnější prstenec se rozprostírá od okraje halo do vzdálenosti 128 940 km, skoro ke vnitřní dráze měsíce Adrastea. Poblíž dráhy měsíce Metis klesá jasnost hlavního prstence. Dva nejasné pavučinové prstence jsou zcela stejné. Amalthea pavučinový prstenec (tak se nazývá první z nich, blíže k planetě) se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Adrastea k oběžné dráze měsíce Amalthea ve vzdálenosti 181 000 km od středu Jupitera. Nejasný Thebe pavučinový prstenec se rozprostírá od oběžné dráhy měsíce Amalthea k oběžné dráze měsíce Thebe ve vzdálenosti 221 000 km. Jupiterovo prstence a měsíce se nacházejí v dosahu silného radiačního pásu elektronů a iontů chycených magnetickým polem planety. Tyto částice a pole zahrnují Jupiterovo magnetosféru nebo magnetické okolí, které na straně přivrácené ke Slunci dosahuje do vzdálenosti (3-7) milionů km a na opačné straně sahá díky slunečnímu větru až k dráze Saturnu, tj. do vzdálenosti 750 mil. km.

26 Saturn Saturn je druhou největší planetou sluneční soustavy a díky svým prstencům je považován za jeden z nejkrásnějších objektů ve vesmíru. Až do mise sond Voyager 1 v druhé polovině 70. let 20. stol. byl jedinou známou planetou, která by se mohla pyšnit soustavou prstenců. Dnes lze na Saturn pohlížet jako na strukturní zmenšeninu sluneční soustavy.

27 Saturn Saturn patří mezi velké planety, podobá se Jupiteru (jeho hmotnost je však jen třetinová). Jde o z velké části plynné těleso, složené převážně z vodíku s nejnižší hustotou (690 kg/m3) v celé sluneční soustavě. Velmi nápadné je u Saturna jeho zploštění na pólech, způsobené rychlou rotací (takže rovníkový průměr je km, zatímco polární průměr činí jen km - možným vysvětlením tohoto jevu je spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádru, která se za vnitřních tlaků nezmění až do teploty 7000 K). Sklon osy rotace vůči oběžné dráze má velký význam z hlediska viditelnosti Saturnova prstence.

28 Saturn, čím ho pozorovat 1. část
Na noční obloze lze planetu spatřit pouhýma očima, pokud se právě nenachází poblíž konjunkce se Sluncem. V dalekohledu se planeta jeví jako nažloutlý zploštělý kotouček s tmavšími pruhy rovnoběžnými s rovníkem. Saturn je mnohem méně barvitý než Jupiter. Lze pozorovat pásy v odstínech žluté, hnědé, zřídka bílé skvrny, které po několika dnech či týdnech zanikají. Největší chloubou zůstává však soustava Saturnových prstenců.

29 Saturn, čím ho pozorovat 2. část
Viditelnost a vzhled prstence Saturnu závisí na poloze planety na oběžné dráze kolem Slunce. Protože rovina prstence je skloněna k rovině oběžné dráhy Slunce, díváme se ze Země střídavě na severní nebo na jižní stranu prstence. Od zdánlivého "uzavření" (až zmizení) do největšího rozevření uplyne vždy asi 7,5 roku. Doba uzavření prstenců je pro astronomy vhodným pozorovacím oknem k objevování nových Saturnových měsíců. K tomu také došlo v letech 1980 a 1981, kdy bylo spatřeno více než dvacet výskytů měsíců, mnohé však téhož tělesa. Ze Země běžně pozorujeme dva nejjasnější prstence, označované A a B, oddělené zdánlivě prázdnou mezerou - Cassiniho dělením. Slabý, jakoby průsvitný prsten C, zvaný též krepový, lze spatřit jen většími dalekohledy. Ostatní prstence či jejich jemná struktura jsou pozorovatelné až kosmickými sondami.

30 Saturn – obrázky

31 Uran Uran byl starověký řecký bůh nebe, nejčasněji nejvyšší bůh. Uran byl syn a přítel Gaia, otce Cronuse (Saturnu) a byl z rodu Kyklopů a Titánů (tedy z předchůdců Olympských bohů). Vnitřní skladba Uranu   Uran je sedmá planeta od Slunce a je třetí největší ve sluneční soustavě. Má rovníkový průměr 51 800 kilometrů a oběhne okolo Slunce jednou za 84,01 pozemských let. V rovníkovém průměru je větší než Neptun, ale co do váhy je lehčí než on. Jeho střední vzdálenost od Slunce je 2 870 milionů kilometrů. Délka dne na Uranu je 17 hodin 14 minut. Uran má známých 21 měsíců, ale předpokládá se, že jich je ještě o něco více. Dva největší měsíce, Titania a Oberon, byly objeveny Williamem Herschelem už v roce 1787.

32 Uran William Herschell objevil Uran jako první planetu moderního věku, při systematickém prohledávání oblohy s jeho dalekohledem 13. března Uran byl vlastně pozorován předtím už mnohokrát, ale zapadl ignorován jako další hvězda (první zaznamenané pozorování je z r.1690, když ho John Flamsteed zkatalogizoval jako 34 Tauri).    Herschell nebyl ani profesionální astronom, byl prý znamenitý hudebník a pěstoval astronomii jen jako svého krásného koníčka. Na fotografii vlevo je i se svou sestrou Karolínou, která jeho nadšení pro astronomii sdílela. Nakonec se Herschell stal astronomem anglického krále Jiřího III.  Planetu pojmenoval "Georgium Sidus" (Georgiánská Planeta) ke cti svého patrona. Jiní planetu nazývali prostě "Herschel". Pojmenování "Uran" bylo poprvé navrhnuto německým astronomem Johannem Elertem Bodem ve shodě s jmény jiných planet vycházejících z klasického bájesloví, ale vstoupilo do běžného používání až po r.1850.

33 Neptun Planeta Neptun byla objevena 23. září 1846 astronomem Johannem Gottfridem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem s pomocí matematické předpovědi, kterou vypracoval Urbain Jean Joseph Le Verrier.

34 Neptun - popis Neptun je typickým představitelem planety zvané plynný obr, jeho průměr je km. Oběžná doba kolem Slunce činí 165 roků. Perioda rotace je 16 hodin a 7 minut. Narozdíl od Země se může pochlubit 8 měsíci, z nichž šest bylo objeveno sondou Voyager. Den na Neptunu trvá 16 hodin a 6,7 minut. Centrální část nitra planety, přibližně dvě třetiny poloměru, je složena postupně od středu z kamenného jádra, ledu, tekutého čpavku a metanu. Vnější část, zhruba třetina, je směsí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu. Metan dává Neptunu charakteristickou modrou barvu. Na Neptunu lze pozorovat několik velkých, temných skvrn, připomínajících bouře na Jupiteru. Největší skvrna, známá jako Velká temná skvrna, o velikosti průměru asi jako naše Země, je podobná Velké rudé skvrně na Jupiteru. Voyager odhalil malé nepravidelnosti mezi východně se pohybujícími mračny, která oběhnou Neptun každých 16 hodin. Tato mračna jsou při svém oběhu doplňována mračny z nižších vrstev. Dlouhé světlé mraky (podobným na Zemi říkáme cirry) je možné spatřit i vysoko v Neptunově atmosféře. V nízkých severních zeměpisných pásmech pořídil Voyager obrázky mraků, od kterých lze pozorovat stín na mracích pod nimi. Neptun je místem, kde vanou nejsilnější větry v naší sluneční soustavě. Poblíž Velké temné skvrny dosahuje rychlost větru 2000 km/h. Většina větrů vane západním směrem, tedy proti rotaci planety.

35 Neprun – prstence Neptun má 4 slabě znatelné prstence. Prstence jsou tvořeny z prachových částic a malých tělísek, které často dopadají na povrch Neptunových měsíců. Z pozemských dalekohledů jsou prstence pozorovatelné jen jako oblouky. Pomocí přístrojů sondy Voyager 2, které nám umožnily vidět víc, se některá místa v prstencích jevila jako světlé skvrny nebo chomáče. Pravá příčina těchto světlých chomáčů zatím není přesvědčivě vysvětlena. Osa magnetického pole Neptunu je obdobně jako u Uranu skloněna, má sklon 47 stupňů k ose rotace. Porovnáním magnetických polí Neptuna a Uranu došli vědci k závěru, že toto extrémní odklonění magnetického pole je charakteristické pro planety s pohyblivým jádrem.

36 Pluto a Charón Objevení Pluta se datuje na 18. února Jeho objevením jsme poznali devátou planetu naší sluneční soustavy. Dráha Pluta kolem Slunce se vyznačuje velkou excentricitou, zpravidla je Pluto nejvzdálenější planetou od Slunce. Při oběžné době 249 let se na 20 let dostává do menší vzdálenosti od Slunce než Neptun. Nejblíže byl Pluto Slunci v roce 1989 a až 14. března 1999 se opět stal skutečně nejvzdálenější planetou sluneční soustavy.

37 Pluto a Charón Další zvláštností oběžné dráhy Pluta je také její šikmost. Je o 17 stupňů odkolněna od roviny, na které mají oběžnou dráhu ostatní planety. Pozorování ukázala, že rotační osa planety má sklon asi 120 stupňů. Dle poznatků uváděných pozemními observatořemi je povrch Pluta pokryt zmrzlým metanem a dalšími prvky jako jsou H2O, N2, CH4, CO. Jak se vzdaluje od Slunce, jeho téměř neznatelná atmosféra zamrzá a padá na povrch. V roce 2001 plánuje NASA expedici s názvem Pluto Express, která by k této planetě měla dorazit, dokud je ještě možnost tuto atmosféru prostudovat. Pluto má jeden měsíc, Charón. Toto jméno nesl v řecké mytologii převozník mrtvých přes řeku Styx do podzemní říše Pluta. Charón byl objeven v roce Zdá se, že složení jeho povrchu je odlišné od Pluta. S větší pravděpodobností je jeho povrch pokryt spíše vodním ledem než zmrzlým metanem. Pluto a Charón se vyznačují vázanou rotací, což znamená, že Pluto s Charónem jsou k sobě otočení stále stejnou stranou.