Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.

Prezentace na téma: "Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D."— Transkript prezentace:

1 Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.
4. Eukaryotická buňka Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.

2 Eukaryotická buňka Je evoluční pokračovatelkou prokaryotické buňky (zánik prokaryot však nepodmiňuje). eukaryotické buňky dělíme na: rostlinné živočišné buňky hub Obr. 1) Rostlinná buňka

3 Buněčné součásti - 0. protoplazma - 1. povrch buňky
- 2. složky endomembránového systému (endoplazmatické retikulum, Golgiho komplex, vezikulární útvary) - 3. semiautonomní organely (mitochondrie a plastidy) - 4. jádro - 5. cytoskelet

4 4.0. Protoplazma

5 Protoplazma metabolicky aktivní, živý obsah buňky dělíme ji na:
A) protoplazmu jádra (nukleoplazmu, karyoplazmu) B) protoplazmu mimo jádro (cytoplazmu) organely a inkluze jsou v buňce uloženy v tzv. základní cytoplazmě (cytosol) ta obsahuje enzymy glykolýzy, která v cytosolu probíhá, rozpuštěné zásobní a odpadní látky

6 Cytoplazma směs koloidních a krystaloidních roztoků organických i anorganických látek udržuje se stav dynamické rovnováhy, v její základní hmotě je síť mikrotrabekulů (trámčina), která spojuje (rozmísťuje) všechny struktury buňky, ale i některé enzymy hyaloplazma - na povrchu má větší hustotu a neobsahuje organely vůbec, nebo jen v omezené míře granuloplazma - uvnitř buňky, menší hustota, organely

7 Funkce cytoplazmy udržuje tvar buňky
zajišťuje přesuny živin v buňce (mezi jádrem a cytoplazmatickou membránou) zajišťuje biochemické pochody (anaerobní glykolýza, částečná přeměna bílkovin)

8 hyaloplazma granuloplazma protoplazma jádra (nukleoplazma, karyoplazma) protoplazma mimo jádro (cytoplazma) Obr. 2) Rostlinná buňka – cytoplazma (dle Štindl, 2005)

9 4.1. povrch buňky

10 Funkce buněčného povrchu
ochranná transportní Informační tomu odpovídají i různé útvary na povrchu (např. spoje, receptory hormonů pro informační funkce, vodivé kanálky energeticky usnadňující přechod látek mezi buňkami…) podmiňují soudržnost buněk místo vylučování mezibuněčných hmot

11 1.1Cytoplazmatická membrána
Plazmatická (cytoplazmatická) membrána, plazmalema stavba stejná jako u prokaryot model tekuté mozaiky 1 vrstevná glykokalyx, na něm receptory mikroklky, panožky (buňky bez buněčné stěny) u živočichů navíc obsahuje cholesterol, který je důležitý pro její polopropustnost

12 Obr. 3) cytoplazmatická membrána

13 Funkce plazmatické membrány
odděluje buňku od okolí reguluje pronikání látek dovnitř a ven mohou se z ní tvořit organely podílí na soudržnosti buněk (buňky bez b.s.) komunikace mezi sousedními buňkami

14 Struktury v membráně komunikace mezi sousedními buňkami
integriny – interakce bek s mezibuň. hnotou kadheriny – nerv. systém, játra selektiny – rozpoznávací funkce (účast při adhezi spermií na vajíčko) Ig G - obranyschopnost aj.

15 Spoje buněk vytvářejí: uzávěry (těsný kontakt) nebo
skuliny (volný kontakt) které do sebe propouštějí např. u živočišných buněk tkáňový mok; mezi některými živoč. buňkami vodivé spoje (nexy): cytoplazmy sousedních buněk spojeny kanálky a látky jimi procházející nemusí překonávat membránu podobně jako v plazmodesmech u rostlin volný povrch živočišné buňky zřasený a vytváří prstovité výběžky (mikrovily)

16 Desmozómy na některých místech jsou sousední buňky navzájem spojeny desmozómy mají funkci mechanických svorek, zajišťujících soudržnost tkáně (destičky či pásy lokálně nahromaděného materiálu, z nichž vyčnívají do nitra buňky vlákna - tonofibrily)

17 1.2 Buněčná stěna Buněčná stěna u živočichů chybí
Buněčná stěna hub – obsahuje chitin, vzácně celulózu Buněčná stěna rostlinných buněk (viz dále) Obr. 4) buněčná stěna kvasinek Obr. 5) buněčná stěna rostlinné buňky

18 Buněčná stěna rostlin - funkce
neživá součást všech rostlinných buněk (výjimkou jsou tzv. nahé buňky bez buněčné stěny: rejdivé výtrusy, vaječné buňky, spermatozoidy funkce: permeabilní (plně propustná), zajišťuje pevnost, tvar příjem a transport látek v rostlině

19 Buněčná stěna rostlin - stavba
z celulózových mikrofibril a amorfních hmot (hemicelulóz, pektinů, bílkovin) struktura jako železobeton - železným prutům odpovídají celulózové mikrofibrily, betonové výplni amorfní složky buněčnou stěnu vytváří u rostlin GA

20 Primární a sekundární stěna
primární stěna (rostoucích buněk) je z jednotlivých mikrofibril, je tedy pružná a snadno roste do plochy přidáváním dalších mikrofibril mezi již existující. sekundární stěna (u již nerostoucí buňky) - je pro ni charakteristické uspořádání mikrofibril do svazků. Roste jen tloustnutím dovnitř (apozicí, přikládáním nových vrstev), tím se redukuje vnitřní prostor (např. sklereidy=kamenné bky); ztloustnutí pravidelné a nepravidelné=částečné(ztlustlé schodovitě, šroubovitě, kruhovitě, na hranách=kolenchym). střední lamela, primární stěna, přechodná lamela, sekundární stěna

21 Střední lamela v místě styku stěn v ní mezibuněčný tmel
podmiňuje soudržnost rostlinných pletiv

22 Komunikace mezi buňkami, plazmodesmy
Existence stěny ztěžuje komunikaci mezi buňkami, proto jsou ve stěnách rostlinných buněk otvory, jimiž procházejí provazce protoplazmy z jedné do druhé (tzv. plazmodesmy) v místě větší hustoty plazmodesmů jsou tzv. ztenčeniny (tečky), u nižších eukaryot póry. symplast (souvislý jediný protoplazmatický celek) apoplast (vně symplastu, buněčné stěny a mezibuněčné prostory)

23 Změny buněčné stěny inkrustace impregnace lignifikace - dřevnatění,
suberinizace - korkovatění, kutinizace - souvislá vrstva kutinu - kutikula(málo propustná)

24 4.2. Složky endomembránového systému
systém vnitřních membrán; organely oddělené od cytoplazmy jednou membránou, funkčně na sobě závislé

25 2.1Endoplazmatické retikulum
systém plochých váčků a kanálků, které odškrcují na svých perifériích váčky vzniká z cytoplazmatické membrány membrány navazují na jaderný obal (napojeno na perinukleární prostor) komunikační systém buňky a zároveň transport živin mezi jednotlivé části buňky přeprava látek transportními váčky např. do GA, skladovací prostor buněčných produktů, regulační zařízení (řídí rychlost prostupu různých látek), pH aj., reaguje na podněty z vnějšího prostředí (zpětná vazba), v nervových a svalových buňkách při přenosu nervových signálů u rostlinných buněk se podílí na stavbě buněčné stěny, prostupuje plazmodezmy do sousedních bek ER nemají spermie (ER dědíme od matky) sarkoplazmatické retikulum (svalové buňky), uvolňování Ca2+ - regulace kontrakce svalu

26 ER drsné a hladké drsné ER s ribozómy (jednotlivě či v řetízkovitých útvarech=polyzómech) a je nápadné zejména v buňkách, které vylučují bílkoviny hladké ER je bez ribozómů a probíhá na něm metabolismus některých tukových látek (syntéza lipidů a polysacharidů, detoxikace bky)

27 Endoplazmatické retikulum drsné
B D C Obr. 6) (dle Štindl, 2005)

28 Endoplazmatické retikulum hladké
B D C Obr. 7) (dle Štindl, 2005)

29 2.2 Ribozómy 15 - 25µm neohraničeny membránou volné, vázané
dvě podjednotky (vznikají v jadérku, v cytoplazmě se spojují pomocí atomů Mg) RNA, rRNA, bílkoviny funkce: váže se k nim mRNA a na základě informace v ní obsažené se syntetizují bílkoviny na jeden řetězec mRNA může být připojeno několik ribozómů – polyzóm (polyribozóm, ergozom)

30 2.3 Golgiho aparát z plochých nádrží (cisteren) a kanálů
nikdy nenese ribosómy 2 formy: 1) souvislá forma je světelně mikroskopicky charakterizovaná tzv. Golgiho zónou. 2) nesouvislá forma se skládá z tzv. Golgiho tělísek (diktyozómů; ) polární uspořádání (na jedné straně vznikají a přikládají nové cisterny, na opačné se rozpadají na váčky, které do cytoplazmy), odškrcováním váčků vznikají samostatné organely (lyzozómy, cytozómy) v živočišných buňkách soustředěny v blízkosti jádra tvar, množství a uspořádání proměnlivé dle stavu buňky

31 Funkce Golgiho aparátu
postsyntetická úprava bílkovin syntetizovaných v ER zahušťuje produkty ER může v něm docházet k formování glykoproteinů (součástí plazmatické membrány) vylučuje přebytečnou vodu zajišťuje vylučování odpadních látek (exocytóza) u rostlinných buněk se podílí na vzniku b.s. tvoří přepážku mezi dělícími se buňkami, buněčnou destičku, z níž se vyvíjí střední lamela

32 Golgiho aparát A E C D B Obr. 8) (dle Štindl, 2005)

33 2.4 Vezikulární útvary funkčně různorodé a morfologicky těžko rozlišitelné organely tvar drobných váčků (vezikulů) s 1 membránou na povrchu některé vezikuly mohou splývat navzájem, s jinými útvary endomembránového systému, či s povrchovou membránou bky především lyzozómy a cytozómy (peroxizómy=mikrotělíska a glyoxizómy).

34 Lyzozómy stavba: váčky uzavřené membránou, obsahují hydrolázy
primární l.: vznikají odškrcením od GA, ER – pohybují se cytoplazmou sekundární l. (fagolyzozómy): primární splývají s potravou terciální l. (reziduální tělíska): nestravitelné zbytky, odstraňované exocytózou fce: rozkládají látky (lýza)=nitrobuněčné trávení, trávení vlastních struktur (autofágie), odumření a poškození bky – rozpad membrány lyzozómů a autolýza buňky

35 Cytozómy váčky podobné lyzozómům vznikající z GA, ER
nevyskytují se ve všech buňkách obsahují určité typy enzymů fce: rozklad nízkomolekulárních látek nebo jejich přeměny, dle typů enzymů: Peroxizómy (mikrotělíska) - oxidázy, díky nimž vzniká peroxid vodíku, a katalázy, díky nimž zase zaniká.(jaterní bky), u rostlin se účastní fotorespirace (dých. Na světle) Glyoxizómy - enzymy glyoxalátového cyklu umožňující přeměnu tuků na cukry, v buňkách semen (zás. látkou tuk). Urikozómy (urikáza) Hydrogenozómy (u anaerob. Protozoí)

36 2.5 Vakuola ohraničuje ji membrána – tonoplast
v živočišných buňkách a rostlinných meristematických jsou velmi drobné v rostlinných však zaujímají většinu prostoru buňky soubor vakuol v buňce je vakuom (v živočišných buňkách není vyvinut příliš často)

37 vakuola tonoplast Obr. 9) Vakuola rostlinné buňky (dle Štindl, 2005)

38 Funkce vakuoly – u rostlinných buněk
vyplněny šťávou obsahující zásobní a odpadní produkty nebo barviva jejich obsah může zhoustnout i vykrystalizovat – vznikají inkluze. Během vývinu se mění. trávicí vakuoly (rozklad – místo lyzozómů) uloženy zásobní látky (cukry, bílkoviny, zřídka lipidy) ukládají se zde meziprodukty metabolismu - šťavelan vápenatý látky toxické pro cytoplazmu (alkaloidy, glykosidy, hydrofilní barviva (hydrochromy)– antokyany, antoxantiny) enzymy – fosfatázy (štěpí bílkoviny, cukry, NK Anorganické látky voda (turgor – pevnost rostlinných pletiv) Jako vakuoly se označují sférozómy (membránou ohraničené kapénky tuků, silic či bílkovin) osmoregulace (pulzující vakuoly prvoků)

39 2.6 Inkluze Inkluze (paraplazma)
rezervní a odpadní látky uložené ve vakuolách či volně v cytoplazmě zásobní : zrna glykogenu, kapénky tuků i krystalky bílkovin (Leydigovy a Sertoliho bky) odpadní : pigmenty (melanin), krystalky minerál. solí, apod. ve specializovaných bkách se může paraplazma nahromadit až zatlačuje ostatní buň. obsah (tukové bky) Multivezikuly – na povrchu biomembrána a uvnitř ještě několik tělísek s biomembránou (živoč. sekreč. bky) Melanocyty – specializ. bky živočichů s melaninem

40 4.3. Semiautonomní organely

41 Semiautonomní organely
Mitochondrie, chloroplast, bazální tělísko bičíku Velikosti vzájemně nekorespondují Obr. 11) Chloroplast Obr. 10) Mitochondrie Obr. 12) Struktura bičíku

42 mají vlastní proteosyntetický aparát (ribozómy) a DNA (mimojaderná dědičnost), ale syntéza mnoha jejich proteinů se uskutečňuje v cytoplazmě a je řízena jadernými geny uzavřeny obaly ze 2 membrán probíhá v nich vlastní energetický metabolismus předpokládá se jejich symbiotický původ při evoluci buňky

43 Pozn. : Získáním těchto organel se otevřely dveře euk
Pozn.: Získáním těchto organel se otevřely dveře euk. bkám evoluční perspektivy – ze všech eukaryotních jednobuněčných parazitů nemá mitochondrie (předci asi neměli, či je ztratili) lamblie střevní. Řadu biochemických schopností, které se vyvinuly u bakterií eukaryota nikdy nezískaly, pomáhají si těsnější či volnější symbiózou: euk. neschop. využít vzdušný N – Fabaceae… euk. neschop. chemolitorofie – měkkýši a bradatice – (Pogonofora) u hlubokomořských pramenů, ve specializ. orgánech hostí bakterie, které oxidují sulfan a získávají energii k syntéze organických látek euk. neschop. trávit celulózu – býložravci…

44 3.1 Mitochondrie kulovité, tyčinkovité, oválné (0,1 - 10µm)
organely aerobního metabolismu, ve všech typech eukaryotických buněk mitochondrií je v buňce několik set, jen u některých kvasinek se setkáváme s jednou obří mitochondrií spermie mají mitochondrii v bičíku mitochondrie dědíme od matky stavba: 2 biomembrány, vnější hladká, vnitřní vychlípeniny 2 prostory (kompartmenty): mezi membránami - matrix mitochondriales vnitřní membrána se vychlipuje a vytváří - kristy (aby se zvětšila plocha, na níž může probíhat dýchání).

45 Mitochondrie A E D B C Obr. 13) (dle Štindl, 2005)

46 Funkce mitochondrií fce: Na povrchu krist jsou drobná tělíska sloužící k oxidativní fosforylaci (Zjišťuje se to rozbitím buňky), integrální proteiny krist jsou systémy přenašečů vodíku a pak elektronů (dýchací řetězec). V matrix jsou enzymy Krebsova cyklu (větší energet. zisk v dých. řetězci na vnitř. membr.)a katabolismu mastných kys., mitochondriální DNA (mitochondriom) a ribozómy (podobné prokaryotickým).

47 Hypotézy vzniku - endosymbióza
hypotézy vzniku: viz evoluce eukaryotické buňky 1) vchlípením CTM 2) prokaryotičtí endosymbionti eukaryotních bek (viz i plastidy) – teorie o endosymbióze

48 3.2 Plastidy jsou pouze v rostlinných buňkách; u hub chybí (u vyšších hub jsou v plodnicích různá barviva) plastiom vlastní ribozómy podle obsahu barviv je dělíme na: fotosynteticky neaktivní fotosynteticky aktivní

49 leukoplasty (bezbarvé), zás. podzemní č
leukoplasty (bezbarvé), zás. podzemní č. rostlin (heterotrofní pletiva), jednoduchá stavba, např. škrobová zrna, na světle se mohou měnit v chloroplasty Fotosynteticky neaktivní: chromoplasty (žluté, oranžové nebo červené), karoteny, xantofyly,(lipochromy=rozp. v tucích), které určují barvu i strukturu: s globulemi pigmentu, s jehlicovými krystaly a s jedním velkým agregátem barviva.V bkách květů, plodů, kořenů (mrkev, lykopen v rajčeti, violaxantin v narcisu), vznikají také z chloroplastů rozkladem chlorofylu (žloutnutí listů)

50 Fotosynteticky aktivní:
- rodoplasty (fykoerytrin a modrý fykocyanin) - feoplasty (hnědý fukoxantin) - chloroplasty (zelené)

51 Chloroplasty dvojitá membrána metabolicky (fotosynteticky aktivní)
základní hmota (stroma, matrix) a grana vnitřní membránou ohraničena matrix a vytváří propojený systém tylakoidů 3 prostory: mezi membránami obalu, matrix a vnitřek tylakoidů Stroma (matrix) – obsahuje DNA, ribozómy a nápadné kulovité inkluze (plastoglobule), (temnostní fáze fotosyntézy – Calvinův cyklus), tvorba org. l. a ukládání jako zásobních (škrob)

52 B A Chloroplast A E B C D Obr. 14) (dle Štindl, 2005)

53 Thylakoidy ve fotosynteticky aktivních chloroplastech nejsou tylakoidy uspořádány do tzv. gran (navrstvením), ale jsou na povrchu, aby na ně dopadalo co nejvíce světla tylakoidy ploché rozeklané vaky a asimil. pigmenty, vzniklé vchlípením a odškrcením od vnitřní membrány, váže se na ně světelná fáze fotosyntézy (fotosystémy, elektrontransportní řetězec, fotofosforylace) chloroplasty řas se nazývají chromatofory (vedle chlorofylu obsahují další pigmenty) při nedostatku světla vzniká etioplast (nejsou vytvořeny tylakoidy, ale pouze tzv. prolamelární tělísko)

54 Dělení dle zásobních látek
amyloplasty (škrob, škrobové zrno u rostlin – bramborové hlízy) proteoplasty (bílkoviny) oleoplasty (tuk) elaioplasty (tuk) Metamorfóza plastidů – mohou přecházet v jiný typ Vznikají diferenciací z proplastidů (meristematické bky), zralý chloroplast nakonec na chromoplast

55 4.4. jádro nucleus, karyon Obr. 15)

56 Jádro A C B E D Obr. 16) (dle Štindl, 2005)

57 výjimečně u vysoce specializ
výjimečně u vysoce specializ. bek chybí (erytrocyty) – umožňuje vyšší pružnost, deformabilitu, zvětšuje povrch monoenergidní bky (jedno jádro), polyenergidní (více jader – nálevníci); u hub jedno i větší počet jader různý tvar na povrchu jaderná membrána (karyolema – odděluje jad. obsah od cytoplazmy) ze dvou biomembrán (mezi nimi perinukleární prostor) a navazuje na ER v obalu jsou jaderné póry (řízená výměna makromolekulárních látek mezi karyoplazmou a cytoplazmou) karyoplazma (jaderná šťáva) s jaderným skeletem (jaderná matrix) obsahuje chromatin z DNA a bílkovin (zejména bazických histonů), obs. jaderné inkluze (lipidy, glykogen)

58 strukturní jednotkou chromatinu je vlákno o průměru 10nm z kulovitých podjednotek, nukleozómů
nukleozóm tvořen necelými dvěma otočkami DNA kolem osmi molekul bílkovin euchromatin – despiralizovaný, dekondenzovaný, rozptýlený heterochromatin – nerozptýlené, kondenzované, spiralizované části chromozomů

59 Funkce jádra genetická: metabolická: regulační:
přenos gen. inf. z mateř. bky na dceřinou (replikace), zapsána pořadím nukleotidů metabolická: některé anabolické (asimilační) pochody (syntéza RNA, některých enzymů, ATP) regulační: regulace syntéz proteinů (enzymů)

60 Jadérko (nucleolus) vláknitá a granulární část, uloženo v jádře v jaderné šťávě není ohraničeno membránou tvořeno RNA a bílkovinami utváření jadérka vázáno na určité místo (organizátor jadérka) určitého chromozomu syntéza prekurzorů rRNA, vznik cytoplazmatických ribozómů

61 4.5. Cytoskelet Obr. 17)

62 Obr. 18) Cytoskelet – fotografie a schéma (dle Alberts, 1998, upraveno)

63 Cytoskelet = prostorová soustava vláknitých bílkovinných útvarů v cytoplazmě
délka se mění přidáváním či odbouráváním jednotek – umožňují pohyb struktur (chromozomy) i změn a tvaru buňky

64 funkce zřejmě určuje rozložení a pohyb organel v buňce
přeměna chemické energie na kinetickou (mikrotubuly, mikrofilamenta) opora buňky (mikrotubuly, intermediární filamenta) transport látek v buňce, stavební funkce (organely pohybu, centriola, dělící vřeténko) řízení dějů v buňce v průběhu diferenciace a zrání buňky

65 Složky cytoskeletu mikrotubuly (jemná vlákna) mikrofilamenta
intermediární vlákna (přechodná vlákna)

66 Mikrotubuly (jemná vlákna)
trubicovité útvary, 25nm stěna z kulovitých jednotek, kterých na průřezu je zpravidla 13 tvořené bílkovinou - tubulinem fce: umožňují zřejmě proudění cytoplazmy udržují tvar buňky tvoří vlákna chromatického vřeténka při mitóze součástí centrioly (2 kolmo na sebe orientované krátké trubice, kde každá tvořena z 9 trojic mikrotubulů) základem pohybového aparátu bičíků (9 párů periferních mikrotubulů + 2 mikrotubuly centrální), (viz obrázek 19)

67 Mikrofilamenta 4-6 nm 2 šroubovitě stočené řetězce
tvořené aktinem, případně myozinem (stažitelné bílkoviny) leží souběžně s povrchem bky v blízkosti plazm. membrány, na kterou se upínají proudění cytoplazmy, přítomna v dělicím vřeténku

68 Intermediární vlákna (přechodná vlákna) 10 nm fce: jako buněčná kostra

69 Centriola (dělící tělísko)
stálá struktura živoč. bek poblíž jádra dvojice kolmo k sobě postavených válečků, jejichž plášť tvořen 9ti sadami tří mikrotubulů kolem centrioly zvláštní zrnitá cytoplazma (centrosféra) z centrosféry vybíhají dlouhá vlákna mikrotubulů (astrosféra) dohromady vytváří centrozóm (u živočichů pár centriolů = centriol, u rostlin chybí) fce: organizační centrum mikrotubulů (při dělení bek), indukuje vznik druhé centrioly před mitózou, činnost bičíků a řasinek

70 4.6. Organely pohybu

71 Řasinky (cilie) vláknité výběžky buňky,
ohraničeny jednotkovou membránou obsahují soubor mikrotubulů, uprostřed jeden pár (tzv. centrální, končí pod buněčným povrchem v bazální destičce), okolo je 9 periferních (pronikají hlouběji do cytoplazmy a zakončeny bazálním tělískem (kinetozómem)

72 Bičík (flagellum) struktura podobná řasinkám
jeden či více, je relativně dlouhý kromě mikrotubulů může obsahovat ještě další zpevňující struktury

73 Obr. 19) Struktura bičíku eukaryot
Obr. 20) Model bičíku

74 Literatura: Alberts B. a kol. (1998): Základy buněčné biologie. Espero Publishing, Ústí nad Labem. Berger J. (1996): Buněčná a molekulární biologie. Tobiáš, Havlíčkův Brod. Bumerl J. a kol. (1997): Biologie 1 pro střední odborné školy. SPN, Praha. Dostál P., Řeháček Z., Ducháč V. (1994): Kapitoly z obecné biologie. SPN, Praha. Jelínek J., Zicháček V. (1999): Biologie pro gymnázia. Nakladatelství Olomouc. Kubišta V. (1998): Buněčné základy životních dějů. Scientia, Praha. Kubišta V. (1992): Obecná biologie. Fortuna, Praha.

75 Loewy, et al (1991): Cell Structure and Function
Loewy, et al (1991): Cell Structure and Function. Saunders College Publishing, USA. Romanovský A. a kol. (1983): Obecná biologie. SPN, Praha. Rosypal S. a kol. (1998): Přehled biologie. Scientia, Praha. Rosypal S. a kol. (2003): Nový přehled biologie. Scientia, Praha. Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK, 2005. Villee C. a kol. (1989): Biology. Saunders college Publishing, USA. Wallace R., Sanders G., Ferl R. (1996): Biology. H. Collins College Publishers, USA.

76 Zdroje obrázků: Obr.1) Rostlinná buňka (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)
Obr. 2) Rostlinná buňka – cytoplazma (Štindl 2005) Obr. 3) Obr. 4) buněčná stěna hub – kvasinky (fotografie VOŠZ a SZŠ HK) Obr. 5) buněčná stěna rostlin (fotografie VOŠZ a SZŠ HK) Obr. 6, 7, 8, 9) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK, 2005. Obr. 10) Obr. 11) Obr. 12) CellStructure/CiliaFlagella/CiliaFlagella.htm

77 Obr. 13, 14) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK, 2005. Obr. 15) Jádro rostlinné buňky (fotografie VOŠZ a SZŠ HK) Obr. 16) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK, 2005. Obr. 17) Obr. 18) Alberts B. a kol. (1998): Základy buněčné biologie. Espero Publishing, Ústí nad Labem. Obr. 19) Obr. 20)

78 konec 02/09 PhDr. Přemysl Štindl