Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

4. EUKARYOTICKÁ BUŇKA Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "4. EUKARYOTICKÁ BUŇKA Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D."— Transkript prezentace:

1 4. EUKARYOTICKÁ BUŇKA Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.

2 Eukaryotická buňka  Je evoluční pokračovatelkou prokaryotické buňky (zánik prokaryot však nepodmiňuje).  eukaryotické buňky dělíme na:  rostlinné  živočišné  buňky hub Obr. 1) Rostlinná buňka

3 Buněčné součásti  - 0. protoplazma  - 1. povrch buňky  - 2. složky endomembránového systému (endoplazmatické retikulum, Golgiho komplex, vezikulární útvary)  - 3. semiautonomní organely (mitochondrie a plastidy)  - 4. jádro  - 5. cytoskelet

4 4.0. Protoplazma

5 Protoplazma  metabolicky aktivní, živý obsah buňky  dělíme ji na:  A) protoplazmu jádra (nukleoplazmu, karyoplazmu)  B) protoplazmu mimo jádro (cytoplazmu)  organely a inkluze jsou v buňce uloženy v tzv. základní cytoplazmě (cytosol)  ta obsahuje enzymy glykolýzy, která v cytosolu probíhá, rozpuštěné zásobní a odpadní látky

6 Cytoplazma  směs koloidních a krystaloidních roztoků organických i anorganických látek  udržuje se stav dynamické rovnováhy, v její základní hmotě je síť mikrotrabekulů (trámčina), která spojuje (rozmísťuje) všechny struktury buňky, ale i některé enzymy  hyaloplazma - na povrchu má větší hustotu a neobsahuje organely vůbec, nebo jen v omezené míře  granuloplazma - uvnitř buňky, menší hustota, organely

7 Funkce cytoplazmy  udržuje tvar buňky  zajišťuje přesuny živin v buňce (mezi jádrem a cytoplazmatickou membránou)  zajišťuje biochemické pochody (anaerobní glykolýza, částečná přeměna bílkovin)

8 Obr. 2) Rostlinná buňka – cytoplazma (dle Štindl, 2005) protoplazma mimo jádro (cytoplazma) protoplazma jádra (nukleoplazma, karyoplazma) hyaloplazma granuloplazma

9 4.1. povrch buňky

10 Funkce buněčného povrchu  ochranná  transportní  Informační tomu odpovídají i různé útvary na povrchu (např. spoje, receptory hormonů pro informační funkce, vodivé kanálky energeticky usnadňující přechod látek mezi buňkami…)  podmiňují soudržnost buněk  místo vylučování mezibuněčných hmot

11 1.1Cytoplazmatická membrána  Plazmatická (cytoplazmatická) membrána, plazmalema  stavba stejná jako u prokaryot model tekuté mozaiky  1 vrstevná  glykokalyx, na něm receptory  mikroklky, panožky (buňky bez buněčné stěny)  u živočichů navíc obsahuje cholesterol, který je důležitý pro její polopropustnost

12 Obr. 3) cytoplazmatická membrána

13 Funkce plazmatické membrány  odděluje buňku od okolí  reguluje pronikání látek dovnitř a ven  mohou se z ní tvořit organely  podílí na soudržnosti buněk (buňky bez b.s.)  komunikace mezi sousedními buňkami

14 Struktury v membráně  komunikace mezi sousedními buňkami  struktury v membr.:  integriny – interakce bek s mezibuň. hnotou  kadheriny – nerv. systém, játra  selektiny – rozpoznávací funkce (účast při adhezi spermií na vajíčko)  Ig G - obranyschopnost  aj.

15 Spoje buněk  vytvářejí:  uzávěry (těsný kontakt) nebo  skuliny (volný kontakt)  které do sebe propouštějí např. u živočišných buněk tkáňový mok;  mezi některými živoč. buňkami vodivé spoje (nexy): cytoplazmy sousedních buněk spojeny kanálky a látky jimi procházející nemusí překonávat membránu podobně jako v plazmodesmech u rostlin  volný povrch živočišné buňky zřasený a vytváří prstovité výběžky (mikrovily)

16 Desmozómy  na některých místech jsou sousední buňky navzájem spojeny desmozómy  mají funkci mechanických svorek, zajišťujících soudržnost tkáně (destičky či pásy lokálně nahromaděného materiálu, z nichž vyčnívají do nitra buňky vlákna - tonofibrily)

17 1.2 Buněčná stěna  Buněčná stěna u živočichů chybí  Buněčná stěna hub – obsahuje chitin, vzácně celulózu  Buněčná stěna rostlinných buněk (viz dále) Obr. 4) buněčná stěna kvasinek Obr. 5) buněčná stěna rostlinné buňky

18 Buněčná stěna rostlin - funkce  neživá součást všech rostlinných buněk  (výjimkou jsou tzv. nahé buňky bez buněčné stěny: rejdivé výtrusy, vaječné buňky, spermatozoidy  funkce:  permeabilní (plně propustná),  zajišťuje pevnost, tvar  příjem a transport látek v rostlině

19 Buněčná stěna rostlin - stavba  z celulózových mikrofibril a amorfních hmot (hemicelulóz, pektinů, bílkovin)  struktura jako železobeton - železným prutům odpovídají celulózové mikrofibrily, betonové výplni amorfní složky  buněčnou stěnu vytváří u rostlin GA

20 Primární a sekundární stěna  primární stěna (rostoucích buněk) je z jednotlivých mikrofibril, je tedy pružná a snadno roste do plochy přidáváním dalších mikrofibril mezi již existující.  sekundární stěna (u již nerostoucí buňky) - je pro ni charakteristické uspořádání mikrofibril do svazků. Roste jen tloustnutím dovnitř (apozicí, přikládáním nových vrstev), tím se redukuje vnitřní prostor (např. sklereidy=kamenné bky); ztloustnutí pravidelné a nepravidelné=částečné(ztlustlé schodovitě, šroubovitě, kruhovitě, na hranách=kolenchym).  střední lamela, primární stěna, přechodná lamela, sekundární stěna

21 Střední lamela  v místě styku stěn  v ní mezibuněčný tmel  podmiňuje soudržnost rostlinných pletiv

22 Komunikace mezi buňkami, plazmodesmy  Existence stěny ztěžuje komunikaci mezi buňkami, proto jsou ve stěnách rostlinných buněk otvory, jimiž procházejí provazce protoplazmy z jedné do druhé (tzv. plazmodesmy)  v místě větší hustoty plazmodesmů jsou tzv. ztenčeniny (tečky), u nižších eukaryot póry.  symplast (souvislý jediný protoplazmatický celek)  apoplast (vně symplastu, buněčné stěny a mezibuněčné prostory)

23 Změny buněčné stěny  inkrustace  impregnace lignifikace - dřevnatění, suberinizace - korkovatění, kutinizace - souvislá vrstva kutinu - kutikula(málo propustná)

24 systém vnitřních membrán; organely oddělené od cytoplazmy jednou membránou, funkčně na sobě závislé 4.2. Složky endomembránového systému

25 2.1Endoplazmatické retikulum  systém plochých váčků a kanálků, které odškrcují na svých perifériích váčky  vzniká z cytoplazmatické membrány  membrány navazují na jaderný obal (napojeno na perinukleární prostor)  komunikační systém buňky a zároveň transport živin mezi jednotlivé části buňky  přeprava látek transportními váčky např. do GA, skladovací prostor buněčných produktů, regulační zařízení (řídí rychlost prostupu různých látek), pH aj., reaguje na podněty z vnějšího prostředí (zpětná vazba), v nervových a svalových buňkách při přenosu nervových signálů  u rostlinných buněk se podílí na stavbě buněčné stěny, prostupuje plazmodezmy do sousedních bek  ER nemají spermie (ER dědíme od matky)  sarkoplazmatické retikulum (svalové buňky), uvolňování Ca 2+ - regulace kontrakce svalu

26 ER drsné a hladké  drsné ER s ribozómy (jednotlivě či v řetízkovitých útvarech=polyzómech) a je nápadné zejména v buňkách, které vylučují bílkoviny  hladké ER je bez ribozómů a probíhá na něm metabolismus některých tukových látek (syntéza lipidů a polysacharidů, detoxikace bky)

27 Endoplazmatické retikulum drsné A B C D E Obr. 6) (dle Štindl, 2005)

28 Endoplazmatické retikulum hladké A BD E C A Obr. 7) (dle Štindl, 2005)

29 2.2 Ribozómy  µm  neohraničeny membránou  volné, vázané  dvě podjednotky (vznikají v jadérku, v cytoplazmě se spojují pomocí atomů Mg)  RNA, rRNA, bílkoviny  funkce: váže se k nim mRNA a na základě informace v ní obsažené se syntetizují bílkoviny  na jeden řetězec mRNA může být připojeno několik ribozómů – polyzóm (polyribozóm, ergozom)

30 2.3 Golgiho aparát  z plochých nádrží (cisteren) a kanálů  nikdy nenese ribosómy  2 formy:  1) souvislá forma je světelně mikroskopicky charakterizovaná tzv. Golgiho zónou.  2) nesouvislá forma se skládá z tzv. Golgiho tělísek (diktyozómů; )  polární uspořádání (na jedné straně vznikají a přikládají nové cisterny, na opačné se rozpadají na váčky, které do cytoplazmy), odškrcováním váčků vznikají samostatné organely (lyzozómy, cytozómy)  v živočišných buňkách soustředěny v blízkosti jádra  tvar, množství a uspořádání proměnlivé dle stavu buňky

31 Funkce Golgiho aparátu  postsyntetická úprava bílkovin syntetizovaných v ER  zahušťuje produkty ER  může v něm docházet k formování glykoproteinů (součástí plazmatické membrány)  vylučuje přebytečnou vodu  zajišťuje vylučování odpadních látek (exocytóza)  u rostlinných buněk se podílí na vzniku b.s.  tvoří přepážku mezi dělícími se buňkami, buněčnou destičku, z níž se vyvíjí střední lamela

32 Golgiho aparát A B CD E Obr. 8) (dle Štindl, 2005)

33 2.4 Vezikulární útvary  funkčně různorodé a morfologicky těžko rozlišitelné organely  tvar drobných váčků (vezikulů) s 1 membránou na povrchu  některé vezikuly mohou splývat navzájem, s jinými útvary endomembránového systému, či s povrchovou membránou bky  především lyzozómy a cytozómy (peroxizómy=mikrotělíska a glyoxizómy).

34 Lyzozómy  stavba: váčky uzavřené membránou, obsahují hydrolázy  primární l.: vznikají odškrcením od GA, ER – pohybují se cytoplazmou  sekundární l. (fagolyzozómy): primární splývají s potravou  terciální l. (reziduální tělíska): nestravitelné zbytky, odstraňované exocytózou  fce: rozkládají látky (lýza)=nitrobuněčné trávení, trávení vlastních struktur (autofágie), odumření a poškození bky – rozpad membrány lyzozómů a autolýza buňky

35 Cytozómy  váčky podobné lyzozómům vznikající z GA, ER  nevyskytují se ve všech buňkách  obsahují určité typy enzymů  fce: rozklad nízkomolekulárních látek nebo jejich přeměny, dle typů enzymů: Peroxizómy (mikrotělíska) - oxidázy, díky nimž vzniká peroxid vodíku, a katalázy, díky nimž zase zaniká.(jaterní bky), u rostlin se účastní fotorespirace (dých. Na světle) Glyoxizómy - enzymy glyoxalátového cyklu umožňující přeměnu tuků na cukry, v buňkách semen (zás. látkou tuk). Urikozómy (urikáza) Hydrogenozómy (u anaerob. Protozoí)

36 2.5 Vakuola  ohraničuje ji membrána – tonoplast  v živočišných buňkách a rostlinných meristematických jsou velmi drobné  v rostlinných však zaujímají většinu prostoru buňky  soubor vakuol v buňce je vakuom  (v živočišných buňkách není vyvinut příliš často)

37 vakuola tonoplast Obr. 9) Vakuola rostlinné buňky (dle Štindl, 2005)

38 Funkce vakuoly – u rostlinných buněk  vyplněny šťávou obsahující zásobní a odpadní produkty nebo barviva  jejich obsah může zhoustnout i vykrystalizovat – vznikají inkluze. Během vývinu se mění.  trávicí vakuoly (rozklad – místo lyzozómů)  uloženy zásobní látky (cukry, bílkoviny, zřídka lipidy)  ukládají se zde meziprodukty metabolismu - šťavelan vápenatý  látky toxické pro cytoplazmu (alkaloidy, glykosidy, hydrofilní barviva (hydrochromy)– antokyany, antoxantiny)  enzymy – fosfatázy (štěpí bílkoviny, cukry, NK  Anorganické látky  voda (turgor – pevnost rostlinných pletiv)  Jako vakuoly se označují sférozómy (membránou ohraničené kapénky tuků, silic či bílkovin)  osmoregulace (pulzující vakuoly prvoků)

39 2.6 Inkluze  Inkluze (paraplazma)  rezervní a odpadní látky uložené ve vakuolách či volně v cytoplazmě  zásobní : zrna glykogenu, kapénky tuků i krystalky bílkovin (Leydigovy a Sertoliho bky)  odpadní : pigmenty (melanin), krystalky minerál. solí, apod.  ve specializovaných bkách se může paraplazma nahromadit až zatlačuje ostatní buň. obsah (tukové bky)  Multivezikuly – na povrchu biomembrána a uvnitř ještě několik tělísek s biomembránou (živoč. sekreč. bky)  Melanocyty – specializ. bky živočichů s melaninem

40 4.3. Semiautonomní organely

41 Semiautonomní organely  Mitochondrie, chloroplast, bazální tělísko bičíku  Velikosti vzájemně nekorespondují Obr. 10) Mitochondrie Obr. 12) Struktura bičíku Obr. 11) Chloroplast

42  mají vlastní proteosyntetický aparát (ribozómy) a DNA (mimojaderná dědičnost), ale syntéza mnoha jejich proteinů se uskutečňuje v cytoplazmě a je řízena jadernými geny  uzavřeny obaly ze 2 membrán  probíhá v nich vlastní energetický metabolismus  předpokládá se jejich symbiotický původ při evoluci buňky

43  Pozn.: Získáním těchto organel se otevřely dveře euk. bkám evoluční perspektivy – ze všech eukaryotních jednobuněčných parazitů nemá mitochondrie (předci asi neměli, či je ztratili) lamblie střevní. Řadu biochemických schopností, které se vyvinuly u bakterií eukaryota nikdy nezískaly, pomáhají si těsnější či volnější symbiózou:  euk. neschop. využít vzdušný N – Fabaceae…  euk. neschop. chemolitorofie – měkkýši a bradatice – (Pogonofora) u hlubokomořských pramenů, ve specializ. orgánech hostí bakterie, které oxidují sulfan a získávají energii k syntéze organických látek  euk. neschop. trávit celulózu – býložravci…

44 3.1 Mitochondrie  kulovité, tyčinkovité, oválné (0,1 - 10µm)  organely aerobního metabolismu, ve všech typech eukaryotických buněk  mitochondrií je v buňce několik set, jen u některých kvasinek se setkáváme s jednou obří mitochondrií  spermie mají mitochondrii v bičíku  mitochondrie dědíme od matky  stavba: 2 biomembrány, vnější hladká, vnitřní vychlípeniny  2 prostory (kompartmenty):  mezi membránami - matrix mitochondriales  vnitřní membrána se vychlipuje a vytváří - kristy (aby se zvětšila plocha, na níž může probíhat dýchání).

45 Mitochondrie A B C D E Obr. 13) (dle Štindl, 2005)

46 Funkce mitochondrií  fce: Na povrchu krist jsou drobná tělíska sloužící k oxidativní fosforylaci (Zjišťuje se to rozbitím buňky), integrální proteiny krist jsou systémy přenašečů vodíku a pak elektronů (dýchací řetězec).  V matrix jsou enzymy Krebsova cyklu (větší energet. zisk v dých. řetězci na vnitř. membr.)a katabolismu mastných kys., mitochondriální DNA (mitochondriom) a ribozómy (podobné prokaryotickým).

47 Hypotézy vzniku - endosymbióza  hypotézy vzniku: viz evoluce eukaryotické buňky  1) vchlípením CTM  2) prokaryotičtí endosymbionti eukaryotních bek (viz i plastidy) – teorie o endosymbióze

48 3.2 Plastidy  jsou pouze v rostlinných buňkách; u hub chybí (u vyšších hub jsou v plodnicích různá barviva)  plastiom  vlastní ribozómy  podle obsahu barviv je dělíme na:  fotosynteticky neaktivní  fotosynteticky aktivní

49  leukoplasty (bezbarvé), zás. podzemní č. rostlin (heterotrofní pletiva), jednoduchá stavba, např. škrobová zrna, na světle se mohou měnit v chloroplasty  Fotosynteticky neaktivní:  chromoplasty (žluté, oranžové nebo červené), karoteny, xantofyly,(lipochromy=rozp. v tucích), které určují barvu i strukturu: s globulemi pigmentu, s jehlicovými krystaly a s jedním velkým agregátem barviva.V bkách květů, plodů, kořenů (mrkev, lykopen v rajčeti, violaxantin v narcisu), vznikají také z chloroplastů rozkladem chlorofylu (žloutnutí listů)

50  Fotosynteticky aktivní:  - rodoplasty (fykoerytrin a modrý fykocyanin)  - feoplasty (hnědý fukoxantin)  - chloroplasty (zelené)

51 Chloroplasty  dvojitá membrána  metabolicky (fotosynteticky aktivní)  základní hmota (stroma, matrix) a grana  vnitřní membránou ohraničena matrix a vytváří propojený systém tylakoidů  3 prostory: mezi membránami obalu, matrix a vnitřek tylakoidů  Stroma (matrix) – obsahuje DNA, ribozómy a nápadné kulovité inkluze (plastoglobule), (temnostní fáze fotosyntézy – Calvinův cyklus), tvorba org. l. a ukládání jako zásobních (škrob)

52 Chloroplast B A CD E A B Obr. 14) (dle Štindl, 2005)

53 Thylakoidy  ve fotosynteticky aktivních chloroplastech nejsou tylakoidy uspořádány do tzv. gran (navrstvením), ale jsou na povrchu, aby na ně dopadalo co nejvíce světla  tylakoidy ploché rozeklané vaky a asimil. pigmenty, vzniklé vchlípením a odškrcením od vnitřní membrány, váže se na ně světelná fáze fotosyntézy (fotosystémy, elektrontransportní řetězec, fotofosforylace)  chloroplasty řas se nazývají chromatofory (vedle chlorofylu obsahují další pigmenty)  při nedostatku světla vzniká etioplast (nejsou vytvořeny tylakoidy, ale pouze tzv. prolamelární tělísko)

54 Dělení dle zásobních látek  amyloplasty (škrob, škrobové zrno u rostlin – bramborové hlízy)  proteoplasty (bílkoviny)  oleoplasty (tuk)  elaioplasty (tuk)  Metamorfóza plastidů – mohou přecházet v jiný typ  Vznikají diferenciací z proplastidů (meristematické bky), zralý chloroplast nakonec na chromoplast

55 nucleus, karyon 4.4. jádro Obr. 15)

56 Jádro B A C DE Obr. 16) (dle Štindl, 2005)

57  výjimečně u vysoce specializ. bek chybí (erytrocyty) – umožňuje vyšší pružnost, deformabilitu, zvětšuje povrch  monoenergidní bky (jedno jádro), polyenergidní (více jader – nálevníci); u hub jedno i větší počet jader  různý tvar  na povrchu jaderná membrána (karyolema – odděluje jad. obsah od cytoplazmy) ze dvou biomembrán (mezi nimi perinukleární prostor) a navazuje na ER  v obalu jsou jaderné póry (řízená výměna makromolekulárních látek mezi karyoplazmou a cytoplazmou)  karyoplazma (jaderná šťáva) s jaderným skeletem (jaderná matrix) obsahuje chromatin z DNA a bílkovin (zejména bazických histonů), obs. jaderné inkluze (lipidy, glykogen)

58  strukturní jednotkou chromatinu je vlákno o průměru 10nm z kulovitých podjednotek, nukleozómů  nukleozóm tvořen necelými dvěma otočkami DNA kolem osmi molekul bílkovin  euchromatin – despiralizovaný, dekondenzovaný, rozptýlený  heterochromatin – nerozptýlené, kondenzované, spiralizované části chromozomů

59 Funkce jádra  genetická:  přenos gen. inf. z mateř. bky na dceřinou (replikace), zapsána pořadím nukleotidů  metabolická:  některé anabolické (asimilační) pochody (syntéza RNA, některých enzymů, ATP)  regulační:  regulace syntéz proteinů (enzymů)

60 Jadérko (nucleolus)  vláknitá a granulární část, uloženo v jádře v jaderné šťávě  není ohraničeno membránou  tvořeno RNA a bílkovinami  utváření jadérka vázáno na určité místo (organizátor jadérka) určitého chromozomu  syntéza prekurzorů rRNA, vznik cytoplazmatických ribozómů

61 4.5. Cytoskelet Obr. 17)

62 Obr. 18) Cytoskelet – fotografie a schéma (dle Alberts, 1998, upraveno)

63  Cytoskelet = prostorová soustava vláknitých bílkovinných útvarů v cytoplazmě  délka se mění přidáváním či odbouráváním jednotek – umožňují pohyb struktur (chromozomy) i změn a tvaru buňky

64 funkce  zřejmě určuje rozložení a pohyb organel v buňce  přeměna chemické energie na kinetickou (mikrotubuly, mikrofilamenta)  opora buňky (mikrotubuly, intermediární filamenta)  transport látek v buňce,  stavební funkce (organely pohybu, centriola, dělící vřeténko)  řízení dějů v buňce v průběhu diferenciace a zrání buňky

65 Složky cytoskeletu  mikrotubuly (jemná vlákna)  mikrofilamenta  intermediární vlákna (přechodná vlákna)

66 Mikrotubuly (jemná vlákna)  trubicovité útvary, 25nm  stěna z kulovitých jednotek, kterých na průřezu je zpravidla 13  tvořené bílkovinou - tubulinem  fce:  umožňují zřejmě proudění cytoplazmy  udržují tvar buňky  tvoří vlákna chromatického vřeténka při mitóze  součástí centrioly (2 kolmo na sebe orientované krátké trubice, kde každá tvořena z 9 trojic mikrotubulů)  základem pohybového aparátu bičíků (9 párů periferních mikrotubulů + 2 mikrotubuly centrální), ( viz obrázek 19)

67 Mikrofilamenta  4-6 nm  2 šroubovitě stočené řetězce  tvořené aktinem, případně myozinem (stažitelné bílkoviny)  leží souběžně s povrchem bky v blízkosti plazm. membrány, na kterou se upínají  proudění cytoplazmy, přítomna v dělicím vřeténku

68 Intermediární vlákna  (přechodná vlákna)  10 nm  fce: jako buněčná kostra

69 Centriola (dělící tělísko)  stálá struktura živoč. bek poblíž jádra  dvojice kolmo k sobě postavených válečků, jejichž plášť tvořen 9ti sadami tří mikrotubulů  kolem centrioly zvláštní zrnitá cytoplazma (centrosféra)  z centrosféry vybíhají dlouhá vlákna mikrotubulů (astrosféra)  dohromady vytváří centrozóm (u živočichů pár centriolů = centriol, u rostlin chybí)  fce: organizační centrum mikrotubulů (při dělení bek), indukuje vznik druhé centrioly před mitózou, činnost bičíků a řasinek

70 4.6. Organely pohybu

71 Řasinky (cilie)  vláknité výběžky buňky,  ohraničeny jednotkovou membránou  obsahují soubor mikrotubulů, uprostřed jeden pár (tzv. centrální, končí pod buněčným povrchem v bazální destičce), okolo je 9 periferních (pronikají hlouběji do cytoplazmy a zakončeny bazálním tělískem (kinetozómem)

72 Bičík (flagellum)  struktura podobná řasinkám  jeden či více, je relativně dlouhý  kromě mikrotubulů může obsahovat ještě další zpevňující struktury

73 Obr. 19) Struktura bičíku eukaryotObr. 20) Model bičíku

74 Literatura:  Alberts B. a kol. (1998): Základy buněčné biologie. Espero Publishing, Ústí nad Labem.  Berger J. (1996): Buněčná a molekulární biologie. Tobiáš, Havlíčkův Brod.  Bumerl J. a kol. (1997): Biologie 1 pro střední odborné školy. SPN, Praha.  Dostál P., Řeháček Z., Ducháč V. (1994): Kapitoly z obecné biologie. SPN, Praha.  Jelínek J., Zicháček V. (1999): Biologie pro gymnázia. Nakladatelství Olomouc.  Kubišta V. (1998): Buněčné základy životních dějů. Scientia, Praha.  Kubišta V. (1992): Obecná biologie. Fortuna, Praha.

75  Loewy, et al (1991): Cell Structure and Function. Saunders College Publishing, USA.  Romanovský A. a kol. (1983): Obecná biologie. SPN, Praha.  Rosypal S. a kol. (1998): Přehled biologie. Scientia, Praha.  Rosypal S. a kol. (2003): Nový přehled biologie. Scientia, Praha.  Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK,  Villee C. a kol. (1989): Biology. Saunders college Publishing, USA.  Wallace R., Sanders G., Ferl R. (1996): Biology. H. Collins College Publishers, USA.

76 Zdroje obrázků:  Obr.1) Rostlinná buňka (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)  Obr. 2) Rostlinná buňka – cytoplazma (Štindl 2005)  Obr. 3)  Obr. 4) buněčná stěna hub – kvasinky (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)  Obr. 5) buněčná stěna rostlin (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)  Obr. 6, 7, 8, 9) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK,  Obr. 10)  Obr. 11)  Obr. 12) CellStructure/CiliaFlagella/CiliaFlagella.htm CellStructure/CiliaFlagella/CiliaFlagella.htm

77  Obr. 13, 14) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK,  Obr. 15) Jádro rostlinné buňky (fotografie VOŠZ a SZŠ HK)  Obr. 16) Štindl P. (2005): Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK,  Obr. 17)  Obr. 18) Alberts B. a kol. (1998): Základy buněčné biologie. Espero Publishing, Ústí nad Labem.  Obr. 19)  Obr. 20) 

78 KONEC 02/09PhDr. Přemysl Štindl


Stáhnout ppt "4. EUKARYOTICKÁ BUŇKA Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D."

Podobné prezentace


Reklamy Google