Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Bioelektrické jevy a jejich měření 2. přednáška. Z minulé přednášky: 1902 – J. Bernstein – biopotenciály nervových a svalových buněk existují díky membráně,

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Bioelektrické jevy a jejich měření 2. přednáška. Z minulé přednášky: 1902 – J. Bernstein – biopotenciály nervových a svalových buněk existují díky membráně,"— Transkript prezentace:

1 Bioelektrické jevy a jejich měření 2. přednáška

2 Z minulé přednášky: 1902 – J. Bernstein – biopotenciály nervových a svalových buněk existují díky membráně, která je selektivně propustná pro draslík, kvantitativně odpovídající Nernstově vztahu (tehdy mluvil ještě o hypotetické membráně) – v tom se ale mýlil 1910 – J. Bernstein a L. German popsali nervový impuls jako „putující potenciál aktivity“ Alan Lloyd Hodgkin a Andrew Fielding Huxley 1939 – Alan Lloyd Hodgkin a Andrew Fielding Huxley – měření akčního potenciálu pomocí longitudinálních mikroeletrod zasunutých v obřích vláknech hlavonožců, NC – Hodgkin, Huxley a Bernard Katz – nahrazení Bernsteinovy představy iontovou membránovou teorií rmrm rmrm rmrm rmrm riri riri riri riri riri U cmcm cmcm cmcm cmcm Ekvivalentní elektrický obvod představující nervové vlákno se zahrnutou kapacitou membrány. c m...kapacita membrány (1  F na cm 2 ) r m...odpor membrány (  cm 2 ) r i...podélný odpor axoplasmy (30  cm) Časová konstanta  udává dobu, za kterou potenciál dosáhne 63% své výsledné hodnoty (1 – 1/e). Pasivní elektrické vlastnosti membrány: časová konstanta  Typicky 1-20 ms; není závislá na průměru vlákna (vzrůst kapacity s plochou vyvolá adekvátní vzrůst odporu a celkový RC člen se nezmění). U (t) = I. R (1 – e –t/  ) U IrIr IcIc  = R.C

3 Proud Vzdálenost od elektrody (mm) Pasivní elektrické vlastnosti membrány: délková konstanta λ rmrm rmrm rmrm rmrm riri riri riri riri riri U cmcm cmcm cmcm cmcm vzdálenost UmUm x U0U0 x0 Axoplasma Aplikační elektroda Registrační elektroda Do nervového vlákna aplikujeme krátký pravoúhlý puls. Napěťová změna tím vyvolaná se šíří oběma směry od místa vpichu a její velikost se vzdáleností klesá. Tento pokles je exponenciální a lze jej charakterizovat pomocí délkové konstanty λ. U x = U 0 (e –x/ ) Délková konstanta λ udává vzdálenost od místa aplikace proudu, kde poklesne napěťová odpověď na 1/e, tj. 37% odpovědi v místě aplikace (U 0 ). Toto je tzv. šíření s dekrementem, úbytkem. odporu vnějšího roztoku r o, odporu membrány r m a odporu uvnitř axonu či svalového vlákna r i. Vnější roztok Délková konstanta λ závisí na rmrm r o + r i λ 2 =

4 Odvození délkové konstanty pro zájemce I i = - 1 riri dV i dx I m = V. 1 rmrm dx dI i V = r m. I m = - r m dx I m = - dI i V = - r m. d (- ) dx 1 riri dV i V = rmrm riri d2Vid2Vi dx V = V o. e + V o. e -x r m /r i Při vzdálenosti x =  je V = 0  B = 0 ; řešení r m /r i -x V = V o. e λ = = ( ) ½ R m / 2  a R i /  a 2 ( ) RmRm RiRi a 2 ½ r m = R m / 2  ar i = R i /  a 2 ( ) rmrm r i λ = ½ POZOR: pokud si to odvodíte s výše uvedenými jednotkami pro r m (  cm 2 ) a ri (  cm), zjistíte, že jednotka délkové konstanty vám nevyjde v mm. Je to tím, že výše uvedené jednotky jsou přepočteny na jednotku délky vlákna a jeho tloušťka už se nebere v úvahu, je započítána. Aby vyšla v mm, počítejte s jednotkami [r m ]  krát cm a [r i ]  na cm. Jednotky r m a r i, jak jsem vám je uvedla výše, ale najdete v drtivé většině neuro učebnic.

5 Platí, že λ bude delší, když bude menší únik proudu přes membránu ven, t.j. čím větší bude r m (ať už zmenšením plochy membrány, nebo vyšším specifickým odporem – např. méně kanálů v membráně) a čím menší odpor proudu bude klást vnitřek axonu r i a okolí r o. rmrm r i λ 2 =   rmrm r i λ = r o zanedbáváme (= 0), takže Maximální napětí U 0 je podle Ohmova zákona (U = I.R) úměrné velikosti aplikovaného proudu. Konstantou této úměrnosti je odpor, v případě vlákna tzv. vstupní odpor vlákna r input. Tento vstupní odpor závisí na podélném odporu axoplasmy i na odporu membrány: Délková konstanta λ závisí na r o, r m, r i : rmrm r o + r i λ 2 = ( ) rmrm r i λ = ½ r input = 0,5 (r m r i ) ½ [λ] = mm [r input ] =  Konstanta 0,5 je tam proto, že napěťová změna se šíří oběma směry od místa aplikace, obě části vlákna mají vstupní odpor úměrný (r m r i ) ½. Z naměřených hodnot vstupního odporu a délkové konstanty lze snadno vypočítat r m a r i. Tato čísla nám ale neposkytnou příliš přesnou informaci o odporových vlastnostech membrány nebo axoplasmy, protože tyto vlastnosti závisí na průměru vlákna. 1 cm úsek membrány vlákna s malým průměrem může mít vyšší odpor membrány než 1 cm úsek vlákna s větším průměrem, protože menší vlákno bude mít menší povrch membrány. A nebo třeba naopak, vlákno menšího průměru může mít membránu hustěji osázenu iontovými kanály a tím stejný odpor membrány na 1 cm jako vlákno průměru většího. Membrány rozdílných vláken lze srovnat pomocí jejich specifického odporu R m. rmrm rmrm rmrm rmrm riri riri riri riri riri U cmcm cmcm cmcm cmcm

6 (A) Membrány rozdílných vláken lze srovnat pomocí jejich specifického odporu R m. Tento odpor je nezávislý na geometrii vlákna a umožňuje nám porovnávat membrány dvou buněk různého tvaru či velikosti. Specifický odpor membrány R m je odpor 1 cm 2 membrány vlákna o poloměru a. 1 cm takového vlákna bude mít plochu 2  a cm 2 : R m = 2  ar m rmrm rmrm rmrm rmrm riri riri riri riri riri U cmcm cmcm cmcm cmcm [R m ] =  cm 2 Průměrné hodnoty R m se pohybují od méně než 1000  cm 2 (membrány s velkým množstvím kanálů) po víc než  cm 2 (membrány s málo kanály). (B) Axoplasmy rozdílných vláken lze srovnat pomocí jejich specifického odporu R i. Specifický odpor axoplasmy R i je podélný odpor 1 cm délky axonu o poloměru a a o průřezu 1 cm 2 : R i =  a 2 r i [R i ] =  cm Specifický odpor axoplasmy závisí na teplotě a na koncentracích iontů v axoplasmě. Průměrná hodnota R i axoplasmy obřího vlákna sépie je asi 30  cm při 20°C, což je 10 7 krát více než u měděného drátu. Savci mají nižší koncentraci iontů v axoplasmě než hlavonožci, jejich typický průměrný R i je asi 125  cm při 37°C. Žáby mají axoplasmatickou koncentraci iontů ještě nižší, jejich průměrný R i se pohybuje okolo 250  cm při 20°C. r m = R m / 2  a r i = R i /  a 2

7 Válcovité nervové vlákno má podobnou stavbu jako elektrický kabel – centrální vodič a izolační vrstvu kolem něj. Lord Kelvin analyzoval tok proudu v podmořských telefonních kabelech natažených na dně Atlantiku. Jeho práci později upravil Oliver Heaviside a byla známa jako kabelová teorie. Na nervová vlákna ji prvně použili Hodgkin a Rushton, když měřili extracelulárně šíření proudu podél humřího axonu. Kabelová teorie pracuje (zejména) s pasivními elektrickými vlastnostmi vláken. K čemu to je? vstupní membrána iniciální segment Akční potenciál (AP) vzniká jen ve vzrušivé části membrány, ne na membráně vstupní. Na membráně vstupní se akumulují různé vstupní podněty (příspěvky excitačních synapsí na dendritech neuronu, bolestivé podněty na nociceptorech a pod.), které vyvolají drobnou depolarizaci. Ta se elektrotonicky šíří dál až ke vzrušivé membráně. Aby mohl vzniknou AP, musí se tato depolarizace dostat co nejdále s co nejméně zmenšenou amplitudou. Délková konstanta λ udává vzdálenost od místa aplikace proudu, kde poklesne napěťová odpověď na 1/e, tj. na 37% odpovědi v místě aplikace (U 0 ). Jinými slovy, λ určí, v jaké amplitudě se určitý vstup dostane ke vzrušivé membráně. Je tedy žádoucí, aby byla hodnota λ co největší a napěťová změna se dostala v co největší amplitudě co nejdále od místa svého vzniku. Hodnota λ je přímo úměrná „děravosti membrány“, odporu membrány r m, a průměru vlákna a. λ = = ( ) ½ R m / 2  a R i /  a 2 ( ) RmRm RiRi a 2 ½ r m = R m / 2  a r i = R i /  a 2 ( ) rmrm r i λ = ½

8  = R.C Časová konstanta  udává dobu, za kterou potenciál dosáhne 63% své výsledné hodnoty (1 – 1/e). Časová konstanta  je tedy mírou toho, jak velké proudy tekou v daném místě membrány. Určitý neuron má za různých fyziologických situací různé vzorce aktivity; salva AP závisí na velikosti napětí a době trvání napětí. Délková konstanta určí, v jaké amplitudě se určitý vstup dostane ke vzrušivé membráně. Když impuls na dané místo dorazí, nevyvolá AP hned, ale až po době, která závisí na časové konstantě – membrána se musí nejprve nabít jako každý kondenzátor. vstupní membrána iniciální segment Při stále aplikaci podnětu o téže síle (velikosti amplitudy) se po době =  zase opakuje vznik AP. Při aplikaci podnětu o vyšší síle vznikne další AP za zlomek  Při stálé aplikaci tohoto silného podnětu zase vznikne další AP za stejný zlomek  frekvence AP závisí na síle podnětu (vzrůst intenzity podnětu má za následek vzrůst frekvence vzniku AP). U synapsí na těle neuronu je žádoucí, aby  byla co nejdelší – jen tak může dojít k časoprostorové sumaci (podnět vyvolá nějakou depolarizaci, která nějakou dobu dosahuje svého maxima a stejně dlouhou dobu odeznívá – tato doba musí být dost dlouhá, aby mohlo docházet k sumaci. Se vzdáleností od místa vzniku klesá amplituda podnětu. Příspěvek synapse vzdálenější od iniciálního segmentu je menší než příspěvek synapse ležící blíže, pokud obě produkují podnět stejné maximální amplitudy a pokud má membrána všude stejné elektrické vlastnosti.

9 Z potřeby co nejvyšší hodnoty délkové konstanty vyplývají dvě strategie pasivního šíření impulsu podél axonu:  snížení vnitřního odporu axoplasmy r i zvýšením průměru vlákna. Touto cestou se vydali např. hlavonožci: obří vlákno sépie má až 13 mm (tj. pokles amplitudy vzruchu na cca 1/3 až ve vzdálenosti 13 mm od místa jeho vzniku).  nebo zvýšení membránového odporu r m – např. myelinem jako vydatnějším isolantem, než je „jen“ membrána. Myelinizace a její výhody Myelin je složitá lipidicko-proteinová substance produkovaná gliovými buňkami (na periferii Schwannovými b., v CNS oligodendrogliemi). Proteinové složení myelinu v CNS a PNS se liší: centrální myelin obsahuje zásaditý myelinový protein (MBP) a proteolipidický protein (PLP). Periferní myelin obsahuje MBP a protein nula (P 0 ). Oba obsahují další menší proteiny, nejzajímavější z nich je asi s myelinem- asociovaný glykoprotein (MAG). MBP je bohatý na kladně nabité zbytky lysinu a argininu. Tím je přitahován k obecně záporně nabitému P-listu membrány; může do ní i zapouštět N-konec a stabilizovat ji tak. P 0 je člen superrodiny zahrnující Ig, CAM aj. Jeho extracelulární doména je podobná Ig a interaguje s toutéž doménou P 0 v sousední membráně.

10 rychleji vedoucí myelinizovaná vlákna umožní vznik složitějších živých organismů schopných rychlejší lokomoce apod. na nemyelinizovaném vlákně tekou ionty sodíku dovnitř a draslíku ven po celé délce vlákna, což může při dlouhodobější stimulaci vést ke změnám koncentračních poměrů (u myelinizovaných vláken se tak děje jen v Ranvierových zářezech); myelin navíc „drží“ Na + IKs a pumpu v místě nodu u myelinizovaných vláken netřeba tolik energie na přečerpávání Na + /K + (snížení spotřeby ATP) 20-40% myelin, 60-80% axon pochvy z otáček, tj. až 320 dalších membrán  r m a  C m cytoplasma Schw. buňky basální membrána cytoplasma glie astrocyt Ranv. zářez axon cytoplasma glie Distribuce sodíkových a draslíkových kanálů myelinizovanýxh axonech. Sodíkové kanály jsou natěsnány v Ranvierových zářezech (zeleně) a draslíkové kanály (červeně) jsou roztroušeny v paranodální oblasti. Všimněte si, jak se axon v R.z. zužuje. Periferní myelin

11 Rychlost vedení zruchů vs. průměr vlákna RV… rychlost vedení D… průměr axonu RV D Myelinizovaná vlákna RV D Nemyelinizovaná vlákna RV = k. r i RV = k. D D RV 1  m Rychlost vedení v myelinizovaných vláknech se pohybuje od několika m/s po víc než 100 m/s. Světový rekord drží myelinizované axony krevet, které vedou rychlostí až 200 m/s. Díky myelinizaci roste membránový odpor a klesá kapacita membrány (čím tenčí vrstva izolantu, tím větší kapacita, neboť jsou větší síly přitahující opačné náboje), čímž se postup vzruchu „nezdržuje“ nabíjením membrány, a navíc je vzruch veden tzv. saltatorně. U nemyelinizovaných vláken je jedinou cestou, jak zvýšit rychlost vedení, zvýšit průměr vlákna, a tím snížit vnitřní odpor axoplasmy r i : r i závisí na průměru vlákna (r i = R i /  a 2 ). Rychlost vedení RV v nemyelinizovaných vláknech je přímo úměrná druhé odmocnině z axiálního (podélného) odporu vlákna r i a tím i druhé odmocnině z průměru vlákna D (D... diameter): RV = k. D = D ½ resp. Rychlost vedení RV v myelinizovaných vláknech je přímo úměrná průměru vlákna D: k = 4,5 pro vlákna menší než 11  m k = 6 pro vlákna větší než 6  m Obě se protnou v 1 ( 1  m)  nemyelinizovaná vlákna s průměrem pod 1  m vedou rychleji, tj. vlákna s průměrem pod 1  m jsou u obratlovců zásadně nemyelinizovaná

12 Podstatou šíření akčního potenciálu (AP) jsou tzv. lokální proudy. Jde o toky iontu od místa vzruchu (AP). Směr toku může být antidromní (zpáteční) nebo orthodromní (dopředný); na vzrušivých membránách je podstatou propagace AP tok dopředný (membrána je v místech, kudy už AP prošel, dočasně nevzrušivá – specifické chování Na + IKs) ( ) rmrm r i λ = ½ Vzdálenost, do které tyto lokální proudy „doběhnou“, závisí na délkové konstantě. Čím vyšší odpor membrány, tím dále se lokální proudy rozšíří s rozumnou amplitudou. I to má své limity: při přílišné myelinizaci by začal převažovat negativní vliv r i a snižování kapacity membrány. Ideální poměr axon : pochva je 0,7. Tyto lokální proudy protékat přes membránu. V meylinizovaných vláknech mohou ionty protékat skrze membránu jen v Ranvierových zářezech. V axoplasmě tedy dojde k přesunu iontů směrem od místa vzruchu, ale extracelulárně se to může projevit jen v neizolované části – zářezu. Tam dojde k odpovídajícímu toku iontů přes membránu, a tedy k depolarizaci membrány. Akční potenciál „přeskočí“ izolovanou oblast a stejným způsobem se šíří k dalšímu zářezu. Není třeba otevírat kanály po celé délce membrány vlákna. Tomuto způsobu propagace AP se říká saltatorní vedení. - vlákno hlavonožce o průměru 0,5—1,0 mm – 20 m/s - vlákno obratlovce o průměru 20  m – 120 m/s  plocha tohoto vlákna by se vešla do průřezu vlákna hlavonožce 2500x - největší vlákna v lidském těle mají průměr okolo 20  m

13 Při akčním potenciálu šířícím se podél vlákna o průměru 12  m by dovnitř vlákna vtekla až 3% sodných iontů v blízkosti membrány. Tím by byla neúnosně zatížena Na + /K + ATPasa, pokud by se tak dělo podél celé délky vlákna. Běžná transportní kapacita Na + /K + ATPasy je asi 200 iontů Na + přenesených za sekundu z buňky. Ačkoli tento enzym pracuje za běžných okolností v dolní části svých možností, při rychlé a dlouhé salvě APs by takový tok iontů nezvládl. Proto se tak děje jen na malé ploše membrány v Ranvierových zářezech, kde je Na + /K + ATPasa silně akumulována. Sodné ionty se také pufrují tím, že jsou transportovány axoplasmou mezi nody. Bezobratlí využívají faktu, že povrch roste s první mocninou poloměru, zatímco objem s druhou. Vlákna s velkým průměrem mají velký objem. Takže ačkoliv axon o průměru 600  m může mít koncentraci sodíkových kanálů až 500 na 1  m 2 sarkolemy, při akčním potenciálu vteče dovnitř vlákna podél celé jeho membrány sice mnoho sodných iontů, ale vzhledem k objemu axoplasmy to představuje zvýšení intracelulární koncentrace Na + o jen asi 0,01%. prodlužuje délkovou konstantu a tím pasivní elektrotonické šíření lokálních proudů zvyšuje amplitudy lokálních proudů v místě Ranvierových zářezů napomáhá pufrování vtoku a výtoku iontů v paranodiích (která mohou být díky silné vrstvě myelinu a tím vyšší délkové konstantě poměrně dlouhá) Myelinizace zvyšuje rychlost vedení myelinizovaných vláken obratlovců několika způsoby:

14 Membránová teorie bioelektrických jevů [x i ] je koncentrace (obecného) iontu x i v roztocích I a II, F je Faradayova konstanta (náboj jednoho molu elektronů, asi coulombů/mol), a n (nebo někdy z) je valence iontu (např. n=+1 pro K + a –1 pro Cl - ). Na rozhraní se ustaví elektrochemický potenciál  i, jehož velikost je určena dvěma členy. První, logaritmický člen, je odvozen z difusní (osmotické) práce, druhý představuje práci elektrickou, přesun určitého množství nábojů z jednoho do druhého roztoku. MEMBRÁNOVÝ POTENCIÁL.  je rozdíl elektrických potenciálů ve voltech, což nás bude zajímat jako MEMBRÁNOVÝ POTENCIÁL. VZPOMÍNÁTE?  VZPOMÍNÁTE?  Přednášky prof. Vyskočila. Na rozhraní - membráně probíhá přesun elektricky nabitých chemických částic - iontů.  i = RT ln + nF  [x i ] II [xi]I[xi]I ~

15 Po ustavení klidového membránového potenciálu je difúze iontů do a ven z buňky v rovnováze, takže elektrogenní tok iontů je (teoreticky) nulový. Tok iontů lze popsat pomocí 1. Fickova zákona, který po zahrnutí elektrické složky přechází v Nernstovu-Planckovu rovnici: = J j = - SD j d[j]d[j] dx dn j dt J j = - SD j ( ) d[j]d[j] dx z j F j [j] RT dd dx Po ustavení klidového membránového potenciálu a za nulového elektrogenního toku iontu přechází Nernstova-Planckova rovnice v rovnici Nernstovu: [j] out [j] in  j = ln RT nF E K  je tedy potenciál(ový rozdíl) mezi vnitřkem a vnějškem buňky za stavu, kdy přes membránu neteče žádný difusní proud. Říká se mu též ROVNOVÁŽNÝ POTENCIÁL (s patřičným indexem pro ten který iont: K + ionty  E K ). [K + ] out [K + ] in E K = ln RT nF

16 Driving forces of ions = hnací síly iontů Na ionty působí dvě zásadní síly, které ovlivňují jejich distribuci: síly elektrické, které je nutí pohybovat se ve směru jejich elektrického gradientu, a síly chemické, které je nutí pohybovat se ve směru jejich chemického gradientu. 117 Na + 3 K Cl - 0 A mV vně buňkyuvnitř buňky out in Na out in Cl out in K+K tj. x P K = x P Na = x P Cl = Proč ionty nedifundují přes membránu tak, aby se jejich koncentrace na obou stranách vyrovnaly (pomineme-li s výjimkou K + nevalnou propustnost membrány)? Např. K + : ven by „chtěl“ po svém koncentračním gradientu. Když ale difunduje ven z buňky, na vnějším povrchu membrány se zvyšuje akumulace kladného náboje a na vnitřní akumulace náboje záporného. Roste transmembránové napětí. Tento elektrický gradient zpomalí výtok kladně nebitých iontů K + z buňky, a když je gradient dostatečně velký, čistý tok K + přes membránu se zastaví úplně. Ionty draslíku jdou v rovnováze. Jednotlivé ionty sem a tam občas procházejí, ale čistý tok K + je nulový. chemel. Klidový mem. potenciál je výsledkem vtoku Na +, výtoku K + a činnosti Na + /K + ATPAsy.

17 Např. pro obří vlákna sépie jsou propustnosti pro Na + (P Na =P Na /P K ), K + (P K =P K /P K ) a Cl - (P Cl =P Cl /P K ) následující: P K : P Na : P Cl = 1 : 0,04 : 0,5 Je zřejmé, že klidová propustnost pro Na + je zpravidla 25  (1:0,04) až 100  (1:0,01) nižší než pro K + (jen nepatrný počet Na + kanálů se v klidu náhodně otevírá). Pro Cl - je propustnost membrány obřího vlákna sépie asi poloviční. Účast jednotlivých iontů na výsledném klidovém membránovém potenciálu (E m ) je dána nejen poměrem koncentrací, ale poměrem jejich propustností, což vyjadřuje komplexní Goldman-Hodgkin-Katzova rovnice, v níž jsou zavzaty poměrné propustnosti P jednotlivých iontů, vztažené k P K = 1: P Na [Na + ] o + P K [K + ] o + P Cl [Cl - ] i P Na [Na+] i + P K [K+] i + P Cl [Cl - ] o E m = ln RT nF nebo též E m = 58 log P Na [Na + ] o + P K [K + ] o + P Cl [Cl - ] i P Na [Na+] i + P K [K+] i + P Cl [Cl - ] o

18 a protože valence chloridových aniontů je záporné číslo (z = -1), E Cl = -58 log [Cl - ] o /[C - ] i neboli díky pravidlům logaritmování E Cl = +58 log [Cl - ] i /[Cl - ] o. Při srovnatelně stejně vysokých propustnostech klidové membrány pro Cl - a K + platí v ekvilibriu rovnost příspěvku obou iontů: po zjednodušení dostáváme vztah známý jako Donnanova rovnováha [K + ] o  [Cl - ] o = [K + ] i  [Cl - ] i Konečné koncentrační složení na obou stranách membrány je řízeno, doladěno Donannovou rovnováhou. [Cl - ] in [Cl - ] out E Cl = ln RT nF Tato rovnice vyjadřuje rozdíl (membránových) potenciálů obou iontů, který je důsledkem vzniku elektrické dvojvrstvy na rozhraní obou roztoků s rozdílnými koncentracemi iontů. Z této rovnice vyplývá základní podmínka membránové rovnováhy: [K + ] out [K + ] in ln RT F [Cl - ] in [Cl - ] out = - ln RT F

19 117 Na + 3 K Cl - 0 A mV vně buňkyuvnitř buňky 114 Na + 6 K Cl - 0 A ,9 112, mV; rel. obj. 1,035 vně buňkyuvnitř buňky Modelová buňka: propustná pro K + a Cl -, extra- a intracelulární prostředí je elektricky neutrální a v osmotické rovnováze. Vliv změny extracelulární koncentrace iontů Rovnovážné potenciály K + i Cl - jsou shodné (poměr koncentrací 1:30). U neuronů a mnoha jiných typů buněk je klidový membránový potenciál citlivý na změny extracelulární koncentrace draselných iontů, ale ne chloridů. Proč? dvojnásobná [K + ] out 114 Na + 3 K + 60 Cl - 60 A - 30,5 89,5 2,0 118, mV; rel. obj. 0,98 vně buňkyuvnitř buňky poloviční [Cl - ] out

20 114 Na + 6 K Cl - 0 A ,9 112, mV; rel. obj. 1,035 vně buňkyuvnitř buňky dvojnásobná [K + ] out 3 mM NaCl byly nahrazeny 3 mM KCl (nezmění se osmolarita). Vzrůst [K + ] out sníží koncentrační gradient zodpovědný za výtok draslíku, ale elektrický gradient je zpočátku nezměněný. Dovnitř buňky začne vtékat draslík a snižovat záporný náboj na vnitřní straně membrány. Ta se depolarizuje a tím se změní rovnovážný potenciál pro chloridy. Chloridy začnou také vtékat do buňky. Tento vtok trvá až do doby, než se ustanoví nová rovnováha iontů a nový membránový potenciál. Díky vtoku vody se zvětší objem buňky o 3,5%. 114 Na + 3 K + 60 Cl - 60 A - 30,5 89,5 2,0 118, mV; rel. obj. 0,98 vně buňkyuvnitř buňky poloviční [Cl - ] out 60 mM chloridů bylo nahrazeno 60 mM membránou neprocházejícího aniontu (nezmění se osmolarita). Pokles [Cl - ] out zvýší koncentrační gradient zodpovědný za výtok chloridů, ale elektrický gradient je zpočátku nezměněný. Chloridy vytékají z buňky a membrána se depolarizuje. Draselné ionty tím už také nejsou v rovnováze a začnou rovněž opouštět buňku. Draslíku i chloridů vyteče z buňky stejné množství, ale vzhledem k původní vysoké [K + ] in je koncentrační změna draslíku vcelku zanedbatelná. Proto se membránový potenciál vrátí víceméně zase ke své původní hodnotě. K + i Cl - vyteče stejné množství, ale výsledná změna koncentrace vypadá vyšší pro chloridy. Není to tak. Trik je ve změně objemu buňky. Kdyby zůstal stejný, byla by konečná koncentrace Cl - 8,2 (7,9) mM, ale K + 94,2 (91,0)mM.

21 Co si pamatovat z dnešní přednášky - délková konstanta (definice) - vstupní odpor membrány, specifický odpor membrány a axoplasmy - význam časové a délkové konstanty - myelinizace: stavba myelinu, k čemu to je - rychlost vedení v ne- a myelinizovaných vláknech - lokální proudy a saltatorní vedení - Nernstův potenciál a (klidový) membránový potenciál - propustnosti iontů - Donnanova rovnováha - změny extracelulárních koncentrací iontů a membránový potenciál


Stáhnout ppt "Bioelektrické jevy a jejich měření 2. přednáška. Z minulé přednášky: 1902 – J. Bernstein – biopotenciály nervových a svalových buněk existují díky membráně,"

Podobné prezentace


Reklamy Google