Jabok, ETF 2010 Michael Martinek

Prezentace na téma: "Jabok, ETF 2010 Michael Martinek"— Transkript prezentace:

1 Jabok, ETF 2010 Michael Martinek
Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek

2 11. Ekologická politika Historie ekologického myšlení Environmentální problémy Politika životního prostředí ČR Politika životního prostředí EU Právo životního prostředí Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

3 Počátky ekologického myšlení
Od 50. let 20. stol. zaznamenávány poznatky o negativních důsledcích působení člověka na přírodu. 1968: Římský klub – sdružení nezávislých ekonomů, průmyslníků a vědců 1972: Meze růstu (Dennis Meadows) – první teoretická reflexe: na základě zkoumání vývojové dynamiky pěti významných trendů (průmyslový rozvoj, čerpání zdrojů surovin, poškozování životního prostředí, růst populace, nedostatek potravin) dospěl k závěru, že nejpozději do roku 2100 narazí uzavřený systém země na meze růstu. 1972 Stockholm: první světová konference OSN o životním prostředí člověka Stockholmská deklarace o ŽP Akční plán Vznik UNEP (Program OSN pro ŽP) 1987: Naše společná budoucnost – zpráva vypracovaná pod vedením norské předsedkyně vlády Gro Harlem Bruntlandové, definuje pojem trvale udržitelný rozvoj: Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

4 Další vývoj 1992: na Summitu Země v Riu de Janeiru přešel tento termín do širokého povědomí. Průmyslové katastrofy posledních třiceti let (Černobylská havárie, katastrofa chemického závodu v Bhópálu, havárie tankeru Exxon Valdez aj.) donutily k hlubokým otázkám veřejnost, organizace i státy. 1992: jako reakce na dvacáté výročí první zprávy Římského klubu vydáno její pokračování, kniha Překročení mezí (orig. Beyond the Limits). Aktualizuje informace z Mezí růstu a snaží se aplikovat několik matematických modelů odpovídajících různému chování lidské populace. Většina modelů předpokládá významný pokles životní úrovně spojený s vyčerpáním zdrojů a znečištěním životního prostředí mezi lety 2020 a 2060. 1997: Kjótský protokol: protokol k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách. Průmyslové země se v něm zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 %. 2002: na Summitu v Johannesburgu více jak sto hlav států ratifikovalo dohodu vyjadřující zájem o zachování přírodních zdrojů a planetární biodiverzity. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

5 Environmentální problémy
Příčiny: Stále se zvyšující nároky na uspokojování lidských potřeb – změny vzorců spotřeby přírodních zdrojů, z nich vyrobeného zboží a využívání energie, které je k tomu potřeba Růst lidské populace – počtu jedinců, kteří nároky na prostředí různou měrou uplatňují Dělení: Problémy čerpání zdrojů: Voda Půda a potraviny Suroviny a energetické zdroje Problémy znečišťování prostředí Znečišťování ovzduší Znečišťování vody Degradace půdy a chemizace horninového prostředí Problémy selhávání služeb přírody: Skleníkový efekt a globální oteplování Narušování ozonové vrstvy Ohrožení biologické diverzity Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

6 Voda Voda (H2O) je jednou z klíčových látek nutných pro existenci života na Zemi. Je součástí těl všech živých organizmů (obs % vody). Hydrosféra, neboli vodní obal naší planety, vodní plochy pokrývají asi 71 % rozlohy Země (pevnina tedy 29 %) a obsahuje přibližně 1.4 mld km3 vody. Pouze asi 3 % tohoto objemu tvoří voda sladká, vázaná především v ledovcích (zejména v Antarktidě). Struktura vodních zásob na Zemi (v km3) oceány: sníh a ledovce: podzemní voda: řeky a jezera: atmosférická vlhkost: Ročně se z oceánů vypaří cca km3 vody, z níž většina spadne opět ve formě srážek do oceánů. Dalších km3 se vypaří z pevnin. Ve formě srážek dopadne na pevninu ročně pouze cca km3 vody, z níž největší část se vypaří, část odteče řekami ( km3 - tzv. stabilní roční odtok) a část dosáhne moře jako podzemní voda. I ze stabilního ročního odtoku je však využitelná pouze malá část, protože většina odteče "rychle" po přívalových deštích a část v neobydlených oblastech. Pouze cca 9 tis. km3 vody je využitelné člověkem. Každý člověk přitom průměrně spotřebuje (vč. průmyslového a zemědělského využití) cca 7-8 tis. m3 vody, lidstvo tedy celkem 3-4 tis. km3, tj. skoro polovinu celkového využitelného množství. Distribuce na obyvatele je velmi nerovnoměrná (př. Kanada, Rusko vs. saharské země). Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

7 Voda Struktura spotřeby vody
Celkově: 45 % průmysl, 24 % domácnosti, 14 % obchod a služby, 12 % doprava, 3 % zemědělství, 2 % stavebnictví Neúspornost spotřeby a především distribuce vody: až 30 % uniká z rozvodné sítě (Praha, Brno) Každý rok na Zemi přibude skoro 80 milionů lidí. K životu potřebují asi 64 miliard metrů krychlových vody. Její zásoby ale - na rozdíl od světové populace - nerostou. Se stoupající životní úrovní v zemích, jako je Čína, se navíc zvyšuje i průměrná spotřeba vody na obyvatele, upozorňuje ve své nové zprávě "Voda v měnícím se světě" OSN. Už v roce 2030 bude žít polovina lidstva v oblastech s akutním nedostatkem vody. O dalších dvacet let později, kolem roku 2050, bude ještě hůř. Současná denní spotřeba vody na obyvatele v ČR činí 96 litrů, přičemž před deseti lety to bylo o patnáct litrů více. Na venkově je spotřeba na úrovni kolem 70 litrů , protože zde obyvatelé využívají více alternativní zdroje vody. V Belgii tato hodnota dosahuje 120 litrů, v Německu 129, ve Francii 151, ve Španělsku 270 a v USA dokonce 295 litrů. Problémy hospodaření s vodou (obecně) nerovnoměrná distribuce zásob kvalita voda používané k pití a průmyslově znečištění podzemních a povrchových vod (zemědělství, průmysl, těžba, domácnosti) znečištění oceánů (průmysl, zemědělství - splašky, těžba, havárie) nevhodné zásahy: nevhodné odvodňování (meliorace), nadměrné zavlažování (vede k zasolení) Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

8 Půda a potraviny Souš zabírá celkem 148 mil. km2, z toho cca
8 mil. km2 jsou nenarušené přírodní ekosystémy, 40 mil. km2 ostatní neobydlená území, 5 mil. km2 zastavěná plocha, 45 mil. km2 zemědělská půda. Struktura využívání půd: 45 mil. km2 zemědělsky obhospodařováno, z toho: 15 mil. km2 intenzivně, 30 mil. km2 pastviny, louky, nepravidelně obhospodařované plochy Procesy degradace půdy eroze (špatné agrotech. zásahy) dezertifikace (např. po spásání, dlouhodobým suchem) podmáčení (přirozeně i důsledkem zavlažování) zasolení (zavlažováním) chemická kontaminace (těžké kovy, PCB, hnojiva, ropné produkty) okyselení (kyselé deště) zhutňování (mechanizovaným zemědělstvím) zábor (např. rozptýlenou zástavbou, komunikacemi) Globálním problémem je degradace půd způsobená jednak intenzivním zemědělstvím (masivní anorganické hnojení, těžká technika), tak i naopak zemědělstvím extenzivním (spásání polopouštních a stepních porostů v pásmu Sahelu, kácení deštných lesů a následné zakládání rychle degradujících plantáží). Dalším degradujícím faktorem je eroze (např. na odlesněných půdách). Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

9 Potravinová bezpečnost
Světová potravinová bezpečnost se zhoršuje: Zatímco světová produkce potravin stále roste, jejich rozdělování je v nejpotřebnějších oblastech světa stále méně uspokojivé. Většina problémů hladovění, podvýživy a nedostatečné výživy se nadále koncentruje v Subsaharské Africe. Studie zdůrazňuje, že hlavní příčinou této krizové situace není velký nedostatek vyrobených potravin, neboť v minulé dekádě se produkce potravin zvyšovala v celosvětovém měřítku témě o 3 % ročně. Růst produkce tak předstihoval roční přírůstek obyvatelstva, takže obecně připadalo na jednoho obyvatele v průměru větší množství potravin. Podle studie však je výroba potravin nerovnoměrně rozdělena. Mnoho zemí s nízkými příjmy má potíže s výrobou dostatečného množství potravin a v zásobování domácího obyvatelstva potřebnými potravinami nejsou soběstačné. K nízké soběstačnosti ještě přistupuje nerovnoměrnost spotřeby potravin uvnitř zemí jako výsledek nestejné kupní síly různých skupin obyvatel, která může postihnout dokonce i země s nejvyššími důchody, jako jsou např. USA.     Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

10 Suroviny a energetické zdroje
Výroba energie je zajišťována z valné části spalováním fosilních paliv (tedy spotřebou neobnovitelného zdroje) a typicky s sebou nese produkci skleníkových plynů. Problémy výroby energie z jiných než fosilních zdrojů: vodní elektrárny vyžadují stavbu přehrad obvykle s rozsáhlými ekologickými, ale často též sociálními důsledky (zábor orné půdy, likvidace původních porostů, vystěhování obyvatelstva atd.). Jaderné elektrárny (kromě toho že také spotřebovávají neobnovitelný zdroj) představují kromě potenciálního rizika havárie nevyřešený problém s ukládáním vyhořelého paliva. Většina stávajících jaderných elektráren navíc "nespaluje" jaderné palivo dostatečně efektivně. Obnovitelné zdroje dosud představují ve světové výrobě energie nepodstatný zlomek. Distribuce a spotřeba vyrobené energie je velmi nerovnoměrná - třetina světového obyvatelstva nemá částečně nebo vůbec přístup k elektřině, dokonce i ve vyspělých zemích trpí jistá část - zejména staršího obyvatelstva - nedostatkem energie pro zajištění slušné životní úrovně a je nucena žít v tzv. "chladných obydlích" (cold homes). Za uplynulé půlstoletí narostla spotřeba neobnovitelných zdrojů několikanásobně (fosilní paliva, nerostné suroviny). Nebezpečí představuje i exploatace obnovitelných zdrojů, vedoucí k jejich degradaci - intenzivní rybolov, těžba dřeva, spotřeba vody, intenzivní zemědělství. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

11 Strategický význam ropy
Naše civilizace je zcela závislá na ropě. Rozmístění zásob ropy na Zemi je nerovnoměrné. Těžba a prodej ropy jsou zdrojem obrovských finančních zisků. Státy, na jejichž území (včetně moří) se nacházejí ropná naleziště, toho využívají jak k vlastnímu ekonomickému rozvoji, tak k politickým a ekonomickým tlakům na další státy. Zásoby ropy jsou však vyčerpatelné (neobnovitelné). Od roku spotřebovává lidstvo každý rok více ropy, než činí nové objevy; náklady na těžbu ropy se stále zvyšují, jelikož ropa je těžitelná už pouze na stále méně dostupných místech. Hubbertova teorie ropného vrcholu, tzv. peak oil, tvrdí, že jelikož zdroje ropy jsou neobnovitelné, musí úroveň těžby ropy nevyhnutelně dosáhnout svého vrcholu a poté začít klesat. Podle některých odhadů se na tento vrchol dostáváme v současných letech. Od počátku dějin lidstva do dneška bylo vytěženo přibližně 900 miliard barelů ropy. Za předpokladu současného objemu těžby vystačí známé zásoby ropy na dalších 43 let. Problém je právě v předpokladu stálé úrovně těžby. Sociální politika III. Jabok, ETF, Michael Martinek 2

12 Prokázané světové zásoby ropy podle zprávy British Petrol r
Prokázané světové zásoby ropy podle zprávy British Petrol r.2005 (v mld. barelu) Sociální politika III. Jabok, ETF, Michael Martinek 2

13 Atmosféra Skladba atmosféry (hmotnostní podíly)
dusík (N2): 0,755 kyslík (O2): 0,232 argon (Ar): 0,013 oxid uhličitý (CO2): 0,0005 další složky: H2O, He, CH4, Kr, N2O, H2, O3, Xe, SO2, CFC... Ozonová vrstva: tvořená vzduchem s molekulami O3, v normálním stavu je vznik a zánik O3 molekul v rovnováze Ozonová díra: přirozené procesy a rovnováha narušena volnými radikály Cl, F, tvořícími se hlavně z CFC (freonů) tyto radikály mají životnost až 30000x větší než molekuly O3 (jedna tedy zničí až molekul ozónu) vysoká stálost freonů (až stovky let) - velká setrvačnost v ozonové díře/vrstvě nad póly (Antarktida) je ozonová díra (po polární zimě/noci) zeslabena - průnik UV záření Vídeňská dohoda (1985) a přísnější Montrealský protokol ( mezinárodní dohoda o omezení produkce plynů narušujících ozonovou vrstvu). Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

14 Znečišťování ovzduší Hlavní plynné škodliviny
skleníkové plyny (CO2, metan, NO2, CFC) oxidy síry (SO2) oxidy dusíku (NOx, zejm. NO2) uhlovodíky (zejm. metan - CH4), aldehydy, ketony, aromatické uhlovodíky (zvláště v místnostech, součást automobilových zplodin) sirovodík (H2S), čpavek (NH3) freony (halogenderiváty uhlovodíků), CFC Pevné částice (popílek, prach, saze) Tepelné znečištění atmosféry zvláště lokálně ned městy a průmyslovými centry - vede až ke změně klimatických poměrů může existovat i antropogenní ochlazující vliv - např. velkých umělých vodních ploch - na podnebí Radioaktivita Radon (Rn) se dostává z geologického podloží Radioaktivita obecně z jaderného odpadu, z havárií, pokusných jaderných výbuchů Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

15 Situace v ČR Monitoring znečištění Podnebí v ČR Aktuální problémy
v ČR má hlavní síť ČHMÚ, dále pak Hygienická služba, místní úřady, podniky, vědecké ústavy údaje jsou centralizovány cca 1/půl hodiny prezentovány jako okamžité stavy, denní (24hodinové), měsíční, roční průměry koncentrace znečišťujících látek se uvádí u NOx, SO2 a prašného aerosolu v ug/m3 24hodinové limity: NOx 100, SO2 150 (SO2 + NOx v součtu max 250), prach 150 ug/m3, CO 5000 ug/m3 (8hod limit) Podnebí v ČR Pronikání oceánských a kontinentálních vlivů (Čechy - oceánské, Morava, Slezsko - kontinentální) Převažující západní proudění Intenzivní cyklonální činnost - střídání vzduchových hmot, relativně hojné srážky Značný vliv má nadmořská výška (střední n.v. 430 m, nad 1000 m jen 1 % plochy) Aktuální problémy problémové plyny: SO2, NOx, skleníkové plyny; + pevné částice (prach, popílek) do r jeden z největších světových producentů SO2/obyv a SO2/USD GDP. emise SO2 poklesly na cca 10 % stavu z roku 1990 přetrvávají lokální problémy s topeništi na hnědé uhlí (tzv. zimní/londýnský smog) nastupují problémy s individuální automobilovou dopravou - produkce NOx (tzv. letní/losangeleský smog) lokální problémy s drobnými zdroji - malé kotelny, blokové výtopny atd. Trendy v ČR zhoršování (zvláště lokální) situace s NOx (auta) postupné řešení problémů malých zdrojů znečištění (malé výtopny) rozšiřování zdrojů používajících obnovitelné palivo (dřevo, štěpka, bioplyn...) skleníkové plyny: jen nepatrné změny Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

16 Globální oteplování Globální oteplování je vědecká hypotéza, podle níž dochází od poloviny 20. století ke zvýšení průměrné teploty nízkých vrstev zemské atmosféry a oceánů. Většina tohoto nárůstu je pak způsobena posílením přirozeného skleníkového efektu v důsledku zvýšení koncentrací oxidu uhličitého a některých dalších plynů. Globální oteplování je jedním z průvodních jevů probíhající globální změny klimatu. Ke studiu této otázky byl v roce 1988 založen pod patronací OSN Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC). Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou odhadovou zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Uvádí, že ve 20. století (1906–2005) se průměrná globální teplota zvýšila o 0,74 ± 0,18 °C, s pravděpodobností větší než 90 % může za více než 50 % tohoto oteplení lidská činnost jako je spalování fosilních paliv a změny ve využívání půdy. V určení přesného vlivu jednotlivých faktorů na klima stále panují nejistoty. Hlavní aktivitou, která by v současnosti měla zmírnit globální oteplování, je tzv. Kjótský protokol, ve kterém se zatím 191 států zavázalo snížit v období 2008–2012 emise skleníkových plynů pod úroveň roku 1990. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

17 Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek
11

18 Ohrožení biologické diverzity
Biologická diverzita (též biodiverzita; angl. Biological diversity) představuje rozrůzněnost života. Existuje spousta definicí biodiverzity, neboť se jedná o složitý několikaúrovňový jev. Světový fond ochrany přírody definoval v roce 1989 biodiverzitu jako „bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“ Rozlišujeme tři úrovně biodiverzity: genetickou (genová variabilita v rámci populace nebo celého druhu) druhovou (rozmanitost na úrovni druhů) ekosystémovou (rozmanitost na úrovni společenstev a ekosystémů) Biodiverzita neboli biologická rozmanitost má tendenci se v průběhu evoluce zvyšovat. K jejímu poklesu dochází v důsledku určitých katastrof, nebo například i zásahem člověka. Zachování rozmanitosti biologických druhů je nezbytné, protože udržují stabilitu ekosystémů. Například v době přírodní krize mohou přispět k jejímu odvrácení ty organismy, jejichž vliv na fungování ekosystému byl do té doby nepatrný. Studium biodiverzity se často zaměřuje na ochranu ohrožených druhů a druhů, které ke svému životu potřebují specifické přírodní podmínky (složení půdy, vody, dobu a intenzitu osvitu a další). Zásahy do jejich přirozeného prostředí – například vznik nové zástavby, klimatické změny, zemědělské využívání okolí, kácení lesů – mohou jejich výskyt omezit či je mohou zničit. Další nebezpečí představují nově zavlečené druhy – jejich invaze do prostředí, kde nemají přirozené nepřátele. Stávají se dominantními, jejich počet se zvyšuje na úkor ostatních druhů. Základní dokument: Úmluva o biologické rozmanitosti (Summit Země, Rio de Janeiro, 1992). Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

19 Vymírání druhů Na Zemi žije okolo 15 miliónů druhů organismů; poznáme a umíme pojmenovat asi něco přes 10 %, přičemž většina patří do třídy hmyzu. Vývoj druhů byl vždy řízen dvěma základními protikladnými nástroji evoluce. Jsou to speciace – vývoj nových druhů a extinkce – jejich vymírání. Postupně od geologického dávnověku až k dnešku se na naší planetě podle odhadů „vystřídalo“ možná přes miliardu druhů. Zatímco v minulosti byly hlavním nepřítelem pro žijící skupiny organismů nejrůznější změny v jejich přirozeném prostředí způsobené klimatickými, geologickými i vesmírnými vlivy (změny teploty, pohyb pevnin, zemětřesení, dopady meteoritů a asteroidů), v posledních několika tisících let je hlavním činitelem, který způsobuje vymírání organismů, člověk. Odhaduje se, že přirozená rychlost vymírání je asi 1–3 druhy za rok. Dnešní rychlost mizení druhů je však stokrát až desettisíckrát rychlejší. Například jen pro savce je vypočteno, že vymření jednoho druhu lze předpokládat jednou za dvě stě let. Od roku 1600 bylo však zaznamenáno vymizení 58 savčích druhů, což je více než 25krát více, než by bylo vymírání přirozené. Nejrychleji ubývá organismů v tropických deštných lesích. Žije zde 1/2–2/3 druhů, pokud bude těžba dřeva probíhat dnešním tempem, v roce 2025 už zbudou po rozsáhlých lesích pouhé trosky. Zároveň zmizí i většina (několik miliónů) druhů v nich žijících, a to během několika desetiletí. Hlavní příčinou současného mizení druhů je ubývání a změna vhodných stanovišť. Hrozba globálního oteplování může být zmenšena nebo dokonce zastavena právě díky biosféře – zeleným rostlinám, které jediné dokáží v procesu fotosyntézy vázat jeden z nejdůležitějších skleníkových plynů – oxid uhličitý. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

20 Antropocén Termín Anthropocene navrhli (atmosféričtí chemici z chemického ústavu Maxe Plancka v Míšni) Paul J. Crutzen a E. Stoermer pro období, kdy se lidské aktivity stávají jednou z velkých globálních sil (Global Change Newsletter 41, 17–18, 2000). Jako začátek antropocénu navrhli konec 18. století, ačkoliv si jsou vědomi toho, že opět jde o umělou hranici. Tato hranice se přibližně kryje s objevem parního stroje Jamesem Wattem (v roce 1784), s Velkou francouzskou revolucí či s koncem baroku ve střední Evropě. Podle Paula Crutzena je nejtypičtějším příznakem nové éry celosvětový růst populace. Roste spotřeba všeho, čeho se člověk dotkne, a tedy i využívání zdrojů prudce roste. Lidé si často růst spotřeby dávají do souvislosti s nárůstem populace, spotřeba však roste daleko více u populací, které přibývají minimálně nebo vůbec. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

21 Ekologická stopa Ekologická stopa je uměle vytvořená jednotka, která určuje kolik metrů čtverečních Země potřebuje člověk k dané činnosti, či kolik metrů čtverečních Země potřebuje pro svůj život. Jednotka v sobě obsahuje vše od získání potravin, dopravu až po odpad, který člověk vyprodukuje. Koncept ekologické stopy (dále ES) je zaměřen na čerpání a spotřebu přírodních obnovitelných zdrojů definované populace (od jedince až po celé město nebo zemi) a na převedení těchto lidských aktivit na plochu, kterou lidstvo pro tyto účely využívá. ES je tak vyjádřena jako plocha ekologicky produktivní země a vody potřebná k produkci spotřebovaných zdrojů a asimilaci vzniklých odpadů této populace používající běžné technologie. Ekologická stopa definované populace (jednotlivec, město, stát…) je celková plocha ekologicky produktivní země a vodní plochy, využívaná výhradně k zajištění zdrojů a asimilaci odpadů produkovaných danou populací, při používání běžných technologií. Ekologická stopa je vyjadřována v jednotkách plošné míry. Koncept ekologické stopy byl vytvořen, aby odpověděl na otázku, zda lidská populace žije v hranicích únosné ekologické kapacity či nikoliv a aby odhadl (ve formě plochy) dopad, jaký mají aktivity člověka na přírodu. Každý spotřebovává přírodní zdroje ve formě jídla, energie a materiálů, čímž zatěžuje nosnou ekologickou kapacitu. V posledních desetiletích se stále častěji ozývají varovné hlasy některých vědců upozorňující na skutečnost, že lidský tlak na přírodní zdroje již nosnou kapacitu překračuje. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

22 Hlavní rizikové faktory
Zemědělství Průmysl Energetika Doprava Zacházení s odpady Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

23 Ekonomické aspekty Životní prostředí je veřejným statkem, v jeho ochraně dochází k tržnímu selhání. Znečišťování životního prostředí je negativní externalitou běžné hospodářské činnosti Internalizace negativních externalit = začlenění negativních externalit do výrobních nákladů znečišťovatele; k tomu slouží přímá regulace pomocí environmentální legislativy (stanovuje emisní limity, standardy, normy, či nejvyšší přípustné hladiny znečišťujících látek) Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

24 Environmentální politika
Jelikož životní prostředí je veřejným statkem, má pro jeho udržení klíčový význam stát. Další subjekty: Organizace neziskového sektoru Průmysl a obchod Média Nástroje: Administrativní řízení – legislativa, veřejná správa Dobrovolné nástroje Výchova a vzdělávání Ekonomické nástroje Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

25 Ministerstvo životního prostředí
Ministerstvo životního prostředí (MŽP) bylo zřízeno 19. prosince zákonem ČNR č. 173/1989 Sb. k 1. lednu 1990 jako ústřední orgán státní správy a orgán vrchního dozoru ve věcech životního prostředí. MŽP je ústředním orgánem státní správy pro: ochranu přirozené akumulace vod ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti podzemních a povrchových vod ochranu ovzduší ochranu přírody a krajiny ochranu zemědělského půdního fondu výkon státní geologické služby ochranu horninového prostředí, včetně ochrany nerostných zdrojů a podzemních vod geologické práce a ekologický dohled nad těžbou odpadové hospodářství posuzování vlivů činností a jejich důsledků na životní prostředí, včetně těch, které přesahují hranice státu myslivost, rybářství a lesní hospodářství v národních parcích státní ekologickou politiku. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

26 Přehled ministrů životního prostředí ČR
– Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. (OF, pozd.ODS) – Ing. Ivan Dejmal (ODA) – Ing. František Benda, CSc. (KDS, pozd. ODS) – Ing. Jiří Skalický (ODA) RNDr. Martin Bursík (KDU-ČSL) – RNDr. Miloš Kužvart (ČSSD) – RNDr. Libor Ambrozek (KDU-ČSL) Ing. Petr Jan Kalaš (nestraník) RNDr. Martin Bursík (SZ) doc. RNDr. Ladislav Miko, PhD. (nestraník) JUDr. Jan Dusík, M.Sc. (nestraník) Ing. Jakub Šebesta, (nestraník) Ing. Rut Bízková, (nestraník) Pavel Drobil (ODS) Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

27 Státní politika životního prostředí ČR
Státní politika životního prostředí ČR (SPŽP) pro období 2004 – byla schválená vládou České republiky v březnu 2004 a vymezila konsensuální rámec pro dlouhodobé a střednědobé směřování vývoje environmentálního rozměru udržitelného rozvoje České republiky. SPŽP definuje prioritní oblasti životního prostředí, kterými jsou: ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti udržitelné využívání přírodních zdrojů (vč. vody), materiálové toky a nakládání s odpady životní prostředí a kvalita života (snižování zátěže toxickými kovy, snižování zátěže ovzduší emisemi, hluk, omezování průmyslového znečištění a rizik) ochrana klimatické systému Země a omezení dálkového přenosu znečištění. NÁVRH PRIORIT AKTUALIZOVANÉ SPŽP Ochrana klimatu a omezování negativních dopadů jeho změny Snižování negativních dopadů znečištění ovzduší Ochrana a udržitelné využívání zdrojů Ochrana biologické rozmanitosti Environmentálně šetrné užívání krajiny Bezpečné prostředí Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

28 Integrovaná prevence a omezování znečištění (IPPC)
IPPC (Integrated Pollution Prevention and Control) je pokročilým způsobem regulace průmyslových a zemědělských činností ve vztahu k životnímu prostředí. Hlavní důraz je kladen na preventivní přístup, kdy se zabraňuje znečištění již před jeho vznikem volbou vhodných výrobních postupů, čímž dochází k úspoře nákladů na koncové technologie, spotřebovávané suroviny a energii. Vyššího stupně ochrany životního prostředí je dosahováno použitím tzv. nejlepších dostupných technik (BAT), které představují výrobní postupy nejvíce šetrné k životnímu prostředí, které jsou aplikovatelné za standardních technických a ekonomických podmínek. Souhrn evropských nejlepších dostupných technik je uveden v referenčních dokumentech o BAT (BREF), které připravuje Evropská komise ve spolupráci s průmyslem, nevládními organizacemi a členskými státy. Praktickou aplikací principu IPPC je integrované povolování průmyslových a zemědělských zařízení. Pro získání integrovaného povolení musí právnická nebo fyzická osoba podnikající, provozující průmyslovou nebo zemědělskou činnost vymezenou v příloze č.1 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, předložit příslušnou žádost na krajský úřad, který povolení vydává (v případě zařízení s vlivem na životní prostředí okolních států vydává povolení Ministerstvo životního prostředí). Integrované povolení nahrazuje většinu složkových povolení (např. v oblasti ochrany ovzduší, vod a nakládání s odpady). Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

29 Dobrovolné nástroje Za dobrovolné nástroje označujeme takové aktivity podnikatelských a jiných subjektů, které směřují ke snižování negativních dopadů jejich činnosti na životní prostředí, přičemž jsou těmito subjekty zaváděny a realizovány na základě jejich svobodného (dobrovolného) rozhodnutí a jdou nad rámec požadavků platných legislativních norem. Základními principy dobrovolných nástrojů jsou: dobrovolnost - v legislativě není nikde stanovena povinnost jejich uplatňování; prevence - soustředí se na odstraňování příčin environmentálních problémů, nikoliv jejich důsledků (odstraňování škod); systematický přístup - záměrné působení na ty oblasti a činnosti organizace, které mají negativní vliv na životní prostředí. Využívání dobrovolných nástrojů (či dobrovolných environmentálních aktivit) na podnikové úrovni má proto velký význam jak pro podnik samotný, tak pro společnost jako celek. Preventivní zaměření dobrovolných nástrojů vede k ozdravení životního prostředí a značně tak přispívá k realizaci udržitelné výroby i spotřeby, resp. udržitelného rozvoje. Na úrovni podniku se pak projevují i další přínosy, např. zvyšování konkurenceschopnosti, budování lepší image či úspory provozních nákladů. Uplatňování uvedených nástrojů v praxi je podporováno nejen Státní politikou životního prostředí, ale také formou jednotlivých národních programů schválených na úrovni vlády ČR a realizovaných Ministerstvem životního prostředí. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

30 Šetrná veřejná správa Zelenými veřejnými zakázkami označujeme takové nákupy státní či veřejné správy při, kterých tyto subjekty uplatňují požadavky na environmentální vlastnosti poptávaných produktů. Veřejné instituce patří v Evropě k největším spotřebitelům, jelikož utrácejí přibližně 16 % hrubého domácího produktu Evropské unie (což je suma odpovídající polovině hrubého domácího produktu Německa). Např. v roce 2002 činil objem veřejných zakázek (nákupů) v Evropské unii mld. EUR. Pokud veřejné instituce využijí svou kupní sílu k výběru zboží a služeb, které berou ohled také na životní prostředí, slouží tím jako příklad a mohou významně ovlivnit trh s takovým zbožím nebo službami. Výrobcům a poskytovatelům služeb tím poskytnou reálné stimuly pro vývoj a produkci produktů šetrných k životnímu prostředí. V oblastech některých výrobků, prací a služeb může být tento vliv obzvláště významný, neboť nákupy prováděné veřejnými institucemi zde tvoří velký podíl na trhu - např. kancelářská technika, energeticky úsporné budovy a jejich vybavení, elektřina z obnovitelných zdrojů, veřejná doprava apod. Kromě užitku pro životní prostředí má uvedené chování přínos i pro instituci zadávající zakázky - šetrné a úsporné technologie snižují její provozní náklady a zároveň dochází ke zlepšení jejího obrazu v očích veřejnosti. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

31 Environmentální vzdělávání a poradenství
Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) a environmentální poradenství jsou významnými preventivními nástroji Státní politiky životního prostředí ČR. Úkolem EVVO je vést občany k takovému myšlení a jednání, které je v souladu s principy udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a k úctě k životu ve všech jeho formách. Environmentální vzdělávání je především nezbytným nástrojem v procesu celoživotního učení. Jeho přínosy jsou získané znalosti včetně nejnovějších poznatků výzkumu a vědy, nových legislativních norem, metod práce s veřejností a nebo s konkrétními cílovými skupinami, aplikace znalostí a využívání zkušeností v odborné, profesní i soukromé sféře. Hlavním úkolem výchovy je systematické působení na mladou generaci (včetně dětí předškolního věku) za účelem přijetí hodnot a jednání nezbytného pro ochranu a péči o životní prostředí. Úkoly osvěty jsou zejména v rovině informativní a jsou zaměřené na dospělou populaci a obecně na veřejnost. Environmentální poradenství poskytuje odborné kvalifikované rady a doporučení veřejnosti, popularizuje výsledky vědy a výzkumu ve prospěch životního prostředí, přibližuje šetrné životní standardy požadavkům veřejnosti a ovlivňuje veřejnost ve smyslu udržitelného rozvoje společnosti. MŽP je hlavním garantem koordinace EVVO a resortem podporovaného environmentálního poradenství v ČR. Fungování environmentálního vzdělávání je výsledkem společného dlouholetého úsilí státních institucí, odborných pracovišť, organizací a nestátních neziskových organizací (NNO). Podpora systému environmentálního vzdělávání a poradenství je zajišťována především formou potřebných legislativních norem a diferenciovaných finančních zdrojů, rozvíjením metodik a témat, informováním a osvětou veřejnosti, komunikací s veřejností nebo funkčními sítěmi školicích středisek. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

32 Strategie udržitelného rozvoje ČR
Právo člověka na příznivé životní prostředí je obsaženo v zákoně o životním prostředí z (17/1992 Sb.). Zákon definuje v § 6 trvale udržitelný rozvoj jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Dne 11. ledna 2010 schválila vláda ČR svým usnesením č. 37 Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky, který určuje dlouhodobé cíle pro tři základní oblasti rozvoje moderní společnosti – ekonomickou, sociální a environmentální. Dokument je strukturován do 5 prioritních os: Společnost, člověk a zdraví; Ekonomika a inovace; Rozvoj území; Krajina, ekosystémy a biodiverzita; Stabilní a bezpečná společnost. Nyní se připravuje plán zavedení strategického rámce do praxe, vládě ČR bude předložen k posouzení a schválení do 31. října Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

33 Rada vlády pro udržitelný rozvoj
Zřízena usnesením vlády č. 778 ze dne 30. července 2003 jako stálý poradní, iniciační a koordinační orgán vlády ČR pro oblast udržitelného rozvoje a strategického řízení. Předsedou Rady je předseda vlády, výkonným místopředsedou ministr životního prostředí, místopředsedy jsou ministr průmyslu a obchodu a ministr práce a sociálních věcí, a to z titulu svých funkcí. Členy Rady jsou zástupci ústředních orgánů státní správy, územní samosprávy, sociálních partnerů, akademické obce a neziskového sektoru. Rada ve své činnosti iniciuje, koncipuje, koordinuje, sleduje, vyhodnocuje a podporuje strategické dimenze v řízení státu. Navrhuje opatření ke sladění dlouhodobých záměrů a cílů se střednědobými a krátkodobými cíli a programy v souladu s principy udržitelného rozvoje. Sleduje a vyhodnocuje globální jevy a rozvojové příležitosti a navrhuje včasné a odpovídající reakce státu na ně. Rada rozpracovává, koordinuje a sleduje uplatnění principů udržitelného rozvoje při dosažení dynamické rovnováhy jeho složky ekonomické, sociální a environmentální. Činnost Rady se zaměřuje především na: zpracování Strategie udržitelného rozvoje ČR a její aktualizaci, zpracování situačních zpráv s vyhodnoceným souborem indikátorů udržitelného rozvoje, metodickou koordinaci koncepčních dokumentů. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

34 Místní Agenda 21 V roce 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru se zástupci 170 zemí světa (včetně tehdejšího Československa) dohodli na tom, jak systematicky směřovat k udržitelnému rozvoji. Přijali dokument Agenda 21, kterým formulovali jednotlivé kroky v různých oblastech. Kapitola 28 – Iniciativy místních úřadů na podporu Agendy 21: „Protože jsou (úřady )úrovní správy nejbližší lidem, sehrávají důležitou roli ve výchově, mobilizaci při reakci na podněty veřejnosti a napomáhají tak dosažení udržitelného rozvoje.“ (Agenda 21) Místní Agenda 21 (MA21) představuje nástroj pro zavádění udržitelného rozvoje na místní a regionální úrovni. Místní Agenda 21 je proces, který prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování a řízení a zapojování veřejnosti zvyšuje kvalitu života ve všech jeho aspektech. Hlavní roli v procesu místní Agendy 21 hraje místní samospráva a státní správa. Bez jejich aktivní vůle nemůže místní Agenda 21 jako dlouhodobý koncepční proces vzniknout. Přijetí tohoto procesu by mělo být napříč politickým spektrem – kvalita života a spokojení občané jsou nadstranické cíle. Veřejná správa je tím, kdo zve ostatní ke spolupráci pro tuto spolupráci vytváří podmínky. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

35 Posuzování vlivů na životní prostředí
Upraveno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Proces posuzování vlivů záměrů a koncepcí na životní prostředí je založen na systematickém zkoumání a posuzování jejich možného působení na životní prostředí. Smyslem je zjistit, popsat a komplexně vyhodnotit předpokládané vlivy připravovaných záměrů a koncepcí na životní prostředí a veřejné zdraví ve všech rozhodujících souvislostech. Cílem procesu je zmírnění nepříznivých vlivů realizace na životní prostředí. V rámci procesu EIA jsou posuzovány stavby, činnosti a technologie uvedené v příloze č. 1 výše zmíněného zákona. Projekty posuzované v procesu EIA jsou například stavby, komunikace, výrobní haly, těžby nerostných surovin, provozy – nově budované, ale i jejich změny, tj. rozšiřování, změny technologií, zvýšení kapacity apod. Posuzuje se zvláště využívání zdrojů (voda…) a energií, nakládání s odpadem (skleníkové plyny, toxický odpad…) Proces EIA probíhá vždy dříve, než jsou záměry povoleny a než se započne s jejich vlastní realizací. Bez závěru procesu EIA nesmí povolující úřad (např. stavební úřad) rozhodnout o povolení záměru. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

36 Posuzování vlivů na životní prostředí
V rámci procesu SEA jsou posuzovány koncepce uvedené v § 3 písm. b) a § 10a odst. 1) zákona, příp. jejich změny. Proces SEA provádí posuzování koncepcí na úrovni celostátní (Operační program Doprava, Strategie regionálního rozvoje ČR pro léta 2007 – 2013, Plán hlavních povodí České republiky ad.), regionální (Plán odpadového hospodářství Středočeského kraje, Strategie udržitelného rozvoje Libereckého kraje pro léta 2005 – 2020, Koncepce dopravy Plzeňského kraje ad.) a místní (Strategický plán rozvoje Statutárního města Opavy, Strategie pro Brno, Plán odpadového hospodářství města Ostravy ad.). Stanovisko SEA je neopominutelným podkladem pro konečný návrh koncepce, bez kterého nemůže být koncepce právoplatně schválena. Schvalující orgán je při dalším postupu povinen zohlednit závěry posuzování uvedené ve stanovisku. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

37 Právo životního prostředí
Úkolem práva v ochraně životního prostředí je upravovat chování člověka ve vztahu k jeho prostředí. Cílem právní úpravy je přispět k dosažení příznivého stavu životního prostředí, která umožní existenci a zdravý rozvoje nejen současné generaci ale i generacím budoucím a optimální vztah mezi takovýmto stavem životního prostředí a ekonomickým reprodukčním procesem. Právo hraje klíčovou roli jako administrativní nástroj řízení ochrany životního prostředí. Je systémem příkazů, zákazů a dovolení, kterými se reguluje především chování znečišťovatelů a uživatelů přírodních zdrojů. Součástí právní úpravy jsou i kontrolní a sankční kompetence orgánů veřejné správy, jež spadají rovněž do kategorie nástrojů administrativního (přímého) řízení. Právo životního prostředí je v současné době považováno za samostatný právní obor, a to jak na úrovni vnitrostátní, tak i mezinárodní. Rovněž v rámci práva ES se hovoří o právu životního prostředí. Právo životního prostředí mělo od svého vzniku (50. léta minulého století) donedávna upravovalo jednotlivé složky životního prostředí (ochrana vody, ovzduší, půdy, přírody apod.). Postupně se vyvinula i tzv. horizontální neboli průřezová právní úprava, jejímž předmětem jsou otázky týkající se celé oblasti životního prostředí a především nástroje jeho ochrany – právo na informace, posuzování vlivů na životní prostředí, označování výrobků, integrovaná ochrana životního prostředí atd. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

38 Systém práva životního prostředí ČR
ústavní základy ochrany životního prostředí zákon o životním prostředí horizontální právní předpisy právo na informace o životním prostředí posuzování vlivů projektů a koncepcí na životní prostředí integrovaná ochrana životního prostředí územní plánování předpisy upravující ochranu složek ŽP ochrana ovzduší ochrana vod ochrana zemědělské půdy předpisy upravující ochranu ekosystémů ochrana přírody ochrana lesa předpisy upravující ochranu před zdroji ohrožení nakládání s odpady nakládání s chemickými látkami a geneticky modifikovanými organismy ochrana před závažnými haváriemi ochrana před radioaktivním zářením Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

39 Hlavní zákony 17/1992 Sb., Zákon o životním prostředí
123/1998 Sb., Zákon o právu na informace o životním prostředí 282/1991 Sb., Zákon o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa    388/1991 Sb., Zákon ČNR o Státním fondu životního prostřed 254/2001 Sb., Zákon o vodách (vodní zákon)    274/2001 Sb., Zákon o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu 185/2001 Sb., Zákon o odpadech   477/2001 Sb., Zákon o obalech 86/2002 Sb., Zákon o ochraně ovzduší 16/1997 Sb., Zákon o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů 100/2004 Sb., Zákon o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů (zákon o obchodování s ohroženými druhy)    114/1992 Sb., Zákon o ochraně přírody a krajiny    115/2000 Sb., Zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy    Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

40 162/2003 Sb., Zákon o podmínkách provozování zoologických zahrad
149/2003 Sb., Zákon o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříženců, určeného k obnově lesa a k zalesňování, 289/1995 Sb., Zákon o lesích (lesní zákon),    334/1992 Sb., Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu 44/1988 Sb., Zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon)    61/1988 Sb., Zákon o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě    62/1988 Sb., Zákon o geologických pracích 100/2001 Sb., Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí 356/2003 Sb., Zákon o chemických látkách a chemických přípravcích 59/2006 Sb., Zákon o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky 78/2004 Sb., Zákon o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty     25/2008 Sb., Zákon o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí    76/2002 Sb., Zákon o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování    695/2004 Sb., Zákon o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů 180/2005 Sb., Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

41 Politika životního prostředí EU
EU má v oblasti životního prostředí jedny z nejpřísnějších norem na světě. Týkají se celé řady otázek a jejich vývoj trval několik desetiletí. Hlavní priority v současnosti představuje boj proti změně klimatu, zachování biologické rozmanitosti, omezení zdravotních potíží vzniklých vinou znečištění odpovědnější využívání přírodních zdrojů. Prvotním cílem plnění těchto priorit je sice ochrana životního prostředí, příznivý vliv však může mít také na hospodářský růst, protože je s ním spojena podpora inovací a podnikání. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

42 Změna klimatu EU usiluje o to, aby byla o snížení emisí skleníkových plynů uzavřena celosvětová dohoda, a sama za sebe na tomto snížení intenzivně pracuje. Vedoucí představitelé EU dospěli v prosinci 2008 k průlomovému rozhodnutí o rozsáhlém balíčku opatření, jimiž se emise sníží. Počítá s tím, že do roku 2020 se emise skleníkových plynů sníží oproti hodnotám z roku o 20 %, že se podíl energie z obnovitelných zdrojů na trhu zvýší o 20 % že se celková spotřeba energie (oproti předpokládaným trendům) sníží o 20 %. S intenzivnějším využíváním energie z obnovitelných zdrojů souvisí také závazek, že 10 % paliv pro dopravu by měly tvořit biopaliva, elektřina a vodík. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

43 Obchodování s emisemi Ústředním bodem strategie EU pro boj proti změně klimatu je systém obchodování s emisemi, v jehož rámci se odměňují společnosti, které emise CO2 snižují, a penalizují ty, které překračují jejich limity. Systém byl zaveden v roce Týká se přibližně 12 000 továren a závodů, na jejichž vrub jde okolo poloviny emisí CO2, které EU vypouští. Právě CO2 má rozhodující vliv na globální oteplování. V rámci tohoto systému stanoví vlády členských států EU limity množství oxidu uhličitého, která se smějí vypouštět v rámci odvětví náročných na spotřebu energie (výroba energie a ocelářské a cementárenské provozy). Pokud tyto podniky chtějí vypouštět víc CO2, než určuje kvóta, musejí si koupit povolenky od ekologicky efektivnějších společností. V budoucnu se budou kvóty vztahovat i na další odvětví, např. leteckou dopravu a petrochemický průmysl. Země EU budou také moct kompenzovat emise nákupem kreditů z projektů snižování CO2 v nečlenských zemích. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

44 Biologická rozmanitost
EU se zavázala zastavit do roku 2010 snižování stavů ohrožených druhů mizení přírodních stanovišť v EU. EU má především zájem o rozšíření sítě Natura 2000, která sdružuje oblasti, kde se povinně chrání rostlinné a živočišné druhy i jejich biotop. Síť v současné době čítá více než přírodních stanovišť v celé EU. Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

45 Zdravotní rizika vyplývající ze stavu životního prostředí
Hluk, voda ke koupání, vzácné druhy a reakce na mimořádné události – to je jen ukázka z mnoha témat, na něž se vztahuje rozsáhlá environmentální legislativa, kterou EU za několik desetiletí vytvořila. Podle těchto předpisů, zaměřených především na limity znečištění jako prevenci zdravotních rizik, země EU povinně monitorují mnoho různých znečišťujících látek a v případě překročení bezpečných limitů musejí zakročit. Jedním z posledních kroků v této oblasti jsou závazné limity pro emise jemných částic (zvaných PM2.5). Tyto mikroskopické částice vypouštěné osobními a nákladními vozidly mohou způsobit respirační nemoci. Podle nového právního předpisu, který nabude účinnosti v roce 2011, budou muset státy EU do roku 2020 snížit expozici jemným částicím v městských oblastech v průměru o 20 % (oproti hodnotám z roku 2010). Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11

46 Strategie udržitelného rozvoje EU
Udržitelný rozvoj je jednou z dlouhodobých priorit politiky EU. Vedoucí představitelé EU přijali první strategii EU pro udržitelný rozvoj v roce Její aktualizace z roku řeší nedostatky a zohledňuje nové problémy. Revidovaný plán těsně souvisí s bojem proti změně klimatu a energetickou politikou a zdůrazňuje význam vzdělání, výzkumu a veřejných financí proto, aby byla produkce a spotřeba i nadále udržitelná. Úsilí při tvorbě politik v této oblasti bylo velmi intenzivní. Nyní je nutné se soustředit na realizaci této politiky v praxi. V roce 2009 Komise navrhla sérii opatření s cílem prosadit produkty šetrné k životnímu prostředí, mimo jiné širším používáním štítků označujících energetickou účinnost (nyní je vídáme na pračkách). Sociální politika I. Jabok, ETF 2010 Michael Martinek 11