Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Raketoplány Jan Červinka IX.C Start nosiče Ares. Aerospace Aerospace Aerokosmonautika, Aerospace, francousky L'aérospatiale: Studium, technologie a praktická.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Raketoplány Jan Červinka IX.C Start nosiče Ares. Aerospace Aerospace Aerokosmonautika, Aerospace, francousky L'aérospatiale: Studium, technologie a praktická."— Transkript prezentace:

1 Raketoplány Jan Červinka IX.C Start nosiče Ares

2 Aerospace Aerospace Aerokosmonautika, Aerospace, francousky L'aérospatiale: Studium, technologie a praktická letecká činnost v letectví a kosmonautice, tedy o létání jak v zemské atmosféře (ať už na základě aerostatických sil, viz aerostat, tak na základě aerodynamických sil, viz aerodyn), tak mimo zemskou atmosféru, viz kosmické letadlo. Aerokosmonautika, Aerospace, francousky L'aérospatiale: Studium, technologie a praktická letecká činnost v letectví a kosmonautice, tedy o létání jak v zemské atmosféře (ať už na základě aerostatických sil, viz aerostat, tak na základě aerodynamických sil, viz aerodyn), tak mimo zemskou atmosféru, viz kosmické letadlo. Jde o obor zastřešující: Jde o obor zastřešující: letectví a letectví a kosmonautiku. kosmonautiku. V tomto oboru je pozoruhodné "aerospace letadlo", které Američané nazvali Space Shuttle a které česky nazýváme raketoplán. Raketoplán přistává po své kosmické misi jako "atmosférické letadlo" (konkrétně jako letoun, tedy motorové letadlo těžší vzduchu s pevnými nosnými plochami, využívající ke svému letu aerodynamické síly), zatímco se v kosmickém prostoru pohybuje jako družice, nebo kosmická loď. Pro start ze země na oběžnou dráhu zatím používá dva raketové nosiče. Jsou však už vyvíjeny raketoplány nové generace, které by měly už dokázat vzlétnout už od země na orbitu bez přídavných raket. V tomto oboru je pozoruhodné "aerospace letadlo", které Američané nazvali Space Shuttle a které česky nazýváme raketoplán. Raketoplán přistává po své kosmické misi jako "atmosférické letadlo" (konkrétně jako letoun, tedy motorové letadlo těžší vzduchu s pevnými nosnými plochami, využívající ke svému letu aerodynamické síly), zatímco se v kosmickém prostoru pohybuje jako družice, nebo kosmická loď. Pro start ze země na oběžnou dráhu zatím používá dva raketové nosiče. Jsou však už vyvíjeny raketoplány nové generace, které by měly už dokázat vzlétnout už od země na orbitu bez přídavných raket.

3 Space Base Space Base byl projekt obří kosmické stanice se stočlennou posádkou navržený v roce Stanice neměla sloužit jen jako laboratoř, ale také jako loděnice a výrobna pro vesmírné tahače na nukleární pohon, které měli sloužit k pravidelné přepravě mezi základnou na Měsíci a Space Base. Současně s tímto návrhem byly projektovány raketoplány. Z projektu Space Base nakonec sešlo z důvodu změny americké politiky. Space Base byl projekt obří kosmické stanice se stočlennou posádkou navržený v roce Stanice neměla sloužit jen jako laboratoř, ale také jako loděnice a výrobna pro vesmírné tahače na nukleární pohon, které měli sloužit k pravidelné přepravě mezi základnou na Měsíci a Space Base. Současně s tímto návrhem byly projektovány raketoplány. Z projektu Space Base nakonec sešlo z důvodu změny americké politiky.

4 Remote Manipulator System Remote Manipulator System (zkráceně RMS) je patnáct metrů dlouhé manipulační rameno raketoplánu. Nachází se v nákladovém prostoru družicového stupně (orbiteru) a je dálkově ovládané. Umožňuje vykonávat rozličné činnosti - například vypouštění a znovuzachytávání nákladu raketoplánu. Toto rameno měli všechny operační americké raketoplány, ale zkušební prototyp Enterprise ho neobsahoval. Poprvé jej raketoplán obsahoval při letu STS-2, který odstartoval 12. listopadu 1981 Remote Manipulator System (zkráceně RMS) je patnáct metrů dlouhé manipulační rameno raketoplánu. Nachází se v nákladovém prostoru družicového stupně (orbiteru) a je dálkově ovládané. Umožňuje vykonávat rozličné činnosti - například vypouštění a znovuzachytávání nákladu raketoplánu. Toto rameno měli všechny operační americké raketoplány, ale zkušební prototyp Enterprise ho neobsahoval. Poprvé jej raketoplán obsahoval při letu STS-2, který odstartoval 12. listopadu 1981

5 Program Shuttle-Mir Program Shuttle-Mir byla dohoda o spolupráci ve vesmíru mezi Ruskem a Spojenými Státy. Bylo dohodnuto, že americké raketoplány budou navštěvovat ruskou orbitální stanici Mir. Program byl vyhlášen v roce 1993 a první mise byla plánována na rok Přes americké obavy o bezpečnost pokračoval program až do předpokládaného ukončení v roce Stanici navštívily všechny raketoplány NASA kromě Columbie. Zkušenosti z misí k Miru byly důležitou přípravou pro vybudování Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Program Shuttle-Mir byla dohoda o spolupráci ve vesmíru mezi Ruskem a Spojenými Státy. Bylo dohodnuto, že americké raketoplány budou navštěvovat ruskou orbitální stanici Mir. Program byl vyhlášen v roce 1993 a první mise byla plánována na rok Přes americké obavy o bezpečnost pokračoval program až do předpokládaného ukončení v roce Stanici navštívily všechny raketoplány NASA kromě Columbie. Zkušenosti z misí k Miru byly důležitou přípravou pro vybudování Mezinárodní kosmické stanice (ISS).

6 Mir- Мир Byla vybudována na oběžné dráze propojením modulů Mir, Kvant-1 (typová řada 37), Kvant-2, Kristal, Spektr, Priroda a DM, které byly do vesmíru odděleně vypouštěny v letech 1986–1996. Byla vybudována na oběžné dráze propojením modulů Mir, Kvant-1 (typová řada 37), Kvant-2, Kristal, Spektr, Priroda a DM, které byly do vesmíru odděleně vypouštěny v letech 1986–1996. Mir byl založen na řadě vesmírných stanic Saljut dříve vypouštěných Sovětským svazem. Stanice byla obsluhována především ruskými pilotovanými Sojuzy a nákladními Progressy. Předpokládalo se, že bude také obsluhován raketoplánem Buran, ale tento projekt byl opuštěn. Spojené státy, které plánovaly výstavbu vesmírné stanice Freedom jako protistranu Miru, se po skončení studené války během programu Shuttle-Mir spojily se svými raketoplány s Mirem. Navštěvující americké raketoplány používaly upravený spojovací uzel navržený původně pro raketoplán Buran. Mir ve vesmíru představoval velkou a živou kosmickou vědeckou laboratoř, kterou obsluhovaly pilotované transportní kosmické lodě Sojuz a automatické nákladní lodě Progress. Také navštěvující raketoplány dodávaly zásoby a dočasně zvětšovaly obytné a pracovní prostory, čímž vzniklo v té době největší umělé kosmické těleso s celkovou hmotností 250 tun.

7 Stotunový Mir byl velký jako šest autobusů. Uvnitř vypadal jako labyrint plný hadic, drátů a vědeckých nástrojů, stejně jako každodenních předmětů jako fotografie, dětské kresby, knížky a kytara. Běžně v něm žili tři lidé, ale někdy poskytl útočiště až šesti osobám, včetně prvního afghánského kosmonauta jménem Abdul Ahad Mohmand. Až na tři krátká období byl Mir nepřetržitě obydlen do října Pouť 15 let staré ruské vesmírné stanice skončila 23. března 2001, kdy byl Mir záměrně naveden do zemské atmosféry, z větší části v ní shořel a jeho zbytky dopadly poblíž Nadi (Fidži) do Pacifiku. Na konci jeho životnosti byly plány prodat jej soukromým společnostem jako první mimozemské vesmírné televizní a filmové studio, ale vybavení se chovalo příliš nespolehlivě, než aby bylo dále použitelné. Přesnou kopii stanice lze shlédnout a navštívit v muzeu Cité de l'espace ve francouzském městě Toulouse.

8 Zarja Zarja-FGB je první vypuštěný modul stanice ISS. Spolu s modulem Zvezda tvoří klíčovou část ruského segmentu stanice. Start modulu se oproti plánu zpozdil o dva roky a americká strana musela zajistit jeho kompletní financování. Na oběžnou dráhu ho vynesla ruská třístupňová nosná raketa Proton dne 20. listopadu Moduly podobné konstrukce se úspěšně používaly již jako součást stanic Saljut 6, Saljut 7, vojenské stanice Almaz a naposledy stanice Mir. Název Zarja měl být použit i pro první Sovětskou sérii kosmickou stanici, ale nakonec byl změněn na Saljut, protože první čínská družice měla také toto jméno. Zarja-FGB je první vypuštěný modul stanice ISS. Spolu s modulem Zvezda tvoří klíčovou část ruského segmentu stanice. Start modulu se oproti plánu zpozdil o dva roky a americká strana musela zajistit jeho kompletní financování. Na oběžnou dráhu ho vynesla ruská třístupňová nosná raketa Proton dne 20. listopadu Moduly podobné konstrukce se úspěšně používaly již jako součást stanic Saljut 6, Saljut 7, vojenské stanice Almaz a naposledy stanice Mir. Název Zarja měl být použit i pro první Sovětskou sérii kosmickou stanici, ale nakonec byl změněn na Saljut, protože první čínská družice měla také toto jméno. Modul je vybaven dvěma hlavními motory a stabilizaci zajišťuje 24 pomocných motorků. Palivo je doplňováno zásobovacími loděmi Progress a uchovává se v šestnácti nádržích, které ho pojmou až šest tun. Přísun elektrické energie Modul je vybaven dvěma hlavními motory a stabilizaci zajišťuje 24 pomocných motorků. Palivo je doplňováno zásobovacími loděmi Progress a uchovává se v šestnácti nádržích, které ho pojmou až šest tun. Přísun elektrické energie zajišťuje dvojice slunečních panelů s rozpětím 24,4 m a povrchem 28 m2. Modul disponuje třemi spojovacími uzly, z čehož dva v ose modulu jsou trvale použity pro připojení ruského obytného modulu Zvezda a amerického spojovacího modulu Unity. zajišťuje dvojice slunečních panelů s rozpětím 24,4 m a povrchem 28 m2. Modul disponuje třemi spojovacími uzly, z čehož dva v ose modulu jsou trvale použity pro připojení ruského obytného modulu Zvezda a amerického spojovacího modulu Unity. Význam tohoto modulu v průběhu stavby stanice postupně klesal, protože jeho funkce přebírají specializovanější moduly. Stabilizaci stanice převzal americký modul CMGs jehož gyroskopy značně šetří zásoby paliva. O zvyšování oběžné dráhy se starají americké raketoplány nebo nákladní lodě Progress. Sluneční panely budou staženy, protože překáží ostatním částem stanice a dostatek energie dodají velké sluneční panely v americké části stanice. Význam tohoto modulu v průběhu stavby stanice postupně klesal, protože jeho funkce přebírají specializovanější moduly. Stabilizaci stanice převzal americký modul CMGs jehož gyroskopy značně šetří zásoby paliva. O zvyšování oběžné dráhy se starají americké raketoplány nebo nákladní lodě Progress. Sluneční panely budou staženy, protože překáží ostatním částem stanice a dostatek energie dodají velké sluneční panely v americké části stanice.

9 SpaceShipOne SpaceShipOne je první soukromý raketoplán, který kdy uskutečnil pilotovaný let. Stalo se tak 21. června Jedná se o experimentální suborbitální raketoplán, který poháněl hybridní raketový motor. SpaceShipOne byl vyvinut firmou Scaled Composites a firma získala 10 milionů dolarů, neboť vyhrála v soutěži Ansari X Prize pro první soukromý raketoplán, který dosáhne dvakrát během dvou týdnů výškové hranice 100 kilometrů. Vývoj plavidla byl vyčíslen na 25 milionů dolarů a z velké části jej zainvestoval Paul Allen. Jeho technické možnosti však nelze srovnávat s klasickými raketoplány. Maximální dosažitelná rychlost je tak zanedbatelná, že nevykoná ani oblet kolem Země, natož aby posloužil k nějakému praktickému účelu (např. vypuštění družice). SpaceShipOne je první soukromý raketoplán, který kdy uskutečnil pilotovaný let. Stalo se tak 21. června Jedná se o experimentální suborbitální raketoplán, který poháněl hybridní raketový motor. SpaceShipOne byl vyvinut firmou Scaled Composites a firma získala 10 milionů dolarů, neboť vyhrála v soutěži Ansari X Prize pro první soukromý raketoplán, který dosáhne dvakrát během dvou týdnů výškové hranice 100 kilometrů. Vývoj plavidla byl vyčíslen na 25 milionů dolarů a z velké části jej zainvestoval Paul Allen. Jeho technické možnosti však nelze srovnávat s klasickými raketoplány. Maximální dosažitelná rychlost je tak zanedbatelná, že nevykoná ani oblet kolem Země, natož aby posloužil k nějakému praktickému účelu (např. vypuštění družice).

10 Kennedyho vesmírné středisko Kennedyho vesmírné středisko (anglicky John F. Kennedy Space Center) je americký kosmodrom na Mysu Canaveral ostrova Merritt na Floridě v Spojených státech. Středisko je spravováno americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Nachází se na půl cestě mezi Miami a Jacksonville. Je 55 km dlouhé a 10 km široké, jeho celková rozloha je 567 km² a pracuje tam okolo lidí. Vesmírné středisko je oblíbeným cílem turistů a má i vlastní centrum pro návštevníky a veřejné turistické trasy. Na velké části území je omezený rozvoj infrastruktury, protože ho zaujímá i důležitá přírodní rezervace. Žijí v ní desítky druhů ptáků a savců, často lze zahlédnout volně žijící aligátory. Kosmodrom byl pojmenován po americkém prezidentu Johnu Fitzgeraldu Kennedym Kennedyho vesmírné středisko (anglicky John F. Kennedy Space Center) je americký kosmodrom na Mysu Canaveral ostrova Merritt na Floridě v Spojených státech. Středisko je spravováno americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Nachází se na půl cestě mezi Miami a Jacksonville. Je 55 km dlouhé a 10 km široké, jeho celková rozloha je 567 km² a pracuje tam okolo lidí. Vesmírné středisko je oblíbeným cílem turistů a má i vlastní centrum pro návštevníky a veřejné turistické trasy. Na velké části území je omezený rozvoj infrastruktury, protože ho zaujímá i důležitá přírodní rezervace. Žijí v ní desítky druhů ptáků a savců, často lze zahlédnout volně žijící aligátory. Kosmodrom byl pojmenován po americkém prezidentu Johnu Fitzgeraldu Kennedym Starty raket a raketoplánů jsou v současnosti řízeny ze Startovacího komplexu 39, kde se nachází i hangár. 6 km na východ jsou dvě startovací rampy. 8 km jižně je průmyslová zóna vesmírného střediska, kde jsou umístěny administrativní budovy. Starty raket a raketoplánů jsou v současnosti řízeny ze Startovacího komplexu 39, kde se nachází i hangár. 6 km na východ jsou dvě startovací rampy. 8 km jižně je průmyslová zóna vesmírného střediska, kde jsou umístěny administrativní budovy. Nejvýznamnější budouvou je VAB (Vehicle Assembly Building), ve které jsou prováděny kontroly, opravy a úpravy raketoplánů před každým startem. Odtud se na příslušnou odpalovací rampu raketoplán přepraví pomocí pásového trasportéru (anglicky Crawler Transporter) - zdolání 5,5 km dlouhé trasy trvá celý den. Nejvýznamnější budouvou je VAB (Vehicle Assembly Building), ve které jsou prováděny kontroly, opravy a úpravy raketoplánů před každým startem. Odtud se na příslušnou odpalovací rampu raketoplán přepraví pomocí pásového trasportéru (anglicky Crawler Transporter) - zdolání 5,5 km dlouhé trasy trvá celý den. Přistávací dráha pro raketoplány je široká 120 m a dlouhá přes 5 km. Přistávací dráha pro raketoplány je široká 120 m a dlouhá přes 5 km.

11 Návštěvnické centrum Návštěvnické centrum (anglicky Kennedy Space Center Visitor Complex) obsahuje mnoho různých expozic, např: Návštěvnické centrum (anglicky Kennedy Space Center Visitor Complex) obsahuje mnoho různých expozic, např: Historie dobývání kosmu Historie dobývání kosmu Památník astronautům, kteří zemřeli při dobývání vesmíru Památník astronautům, kteří zemřeli při dobývání vesmíru Budoucnost vesmírných letů Budoucnost vesmírných letů IMAX kino IMAX kino Maketa raketoplánu Explorer v životní velikosti Maketa raketoplánu Explorer v životní velikosti Kromě toho lze v ceně vstupenky podniknout autobusovou výpravu k několika vzdálenějším objektům: Kromě toho lze v ceně vstupenky podniknout autobusovou výpravu k několika vzdálenějším objektům: LC 39 Observation Gantry s výhledem na odpalovací rampy LC 39 Observation Gantry s výhledem na odpalovací rampy Apollo/Saturn V Center s expozicí raket Apollo a Saturn (raketa) a jejich vybavení Apollo/Saturn V Center s expozicí raket Apollo a Saturn (raketa) a jejich vybavení International Space Station Center, kde je možné projít několika moduly ISS International Space Station Center, kde je možné projít několika moduly ISS

12 První Saturn V, AS-501, se připravuje na misi Apollo 4 Vypracoval: Jan Červinka Zdroje: encyklopedie.seznam.cz Googole.cz


Stáhnout ppt "Raketoplány Jan Červinka IX.C Start nosiče Ares. Aerospace Aerospace Aerokosmonautika, Aerospace, francousky L'aérospatiale: Studium, technologie a praktická."

Podobné prezentace


Reklamy Google