Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Německý ruční granát-(Stielhand granate) Nejznámější byl vzor 39, který se od svých předchůdců nijak výrazně nelišil. Výroba, hmotnost, účinnost i tvar.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Německý ruční granát-(Stielhand granate) Nejznámější byl vzor 39, který se od svých předchůdců nijak výrazně nelišil. Výroba, hmotnost, účinnost i tvar."— Transkript prezentace:

1 Německý ruční granát-(Stielhand granate) Nejznámější byl vzor 39, který se od svých předchůdců nijak výrazně nelišil. Výroba, hmotnost, účinnost i tvar se nějak podstatněj nezměnily od dob 1. světové války. Tento granát charakteristický svou dřevěnou rukojetí se dělil na útočný, obranný a kouřový. Měřil 356 mm a vážil 600 g. Časová roznětka se lišila, ale nejčastěji se pohybovala mezi 4-6 sekundami. Jako trhavina se používal TNT. V případě obrany se přes plášť granátu mohl přehodit speciální překryv, který zvyšoval střepovitý účinnek(Takovéto možnosti se využívalo zejména při ústupových nebo obranných bojích).

2 Gewehr 43 Tyto pušky vyráběla firma Walther, která se roku 1940 zůčastnila soutěže pro výrobu samonabíjecí zbraně, které zadala jako požadavek německá armáda. Jejich "protivníkem" byla velmi známá firma Mauser. Firma Walther, která nakonec uspěla se svou zbraní, zavedla do výroby typ známý pod jménem Gewehr 41. Při útoku na Sovětský svaz, kde byly poprvé použity, se neukázaly jako nejvhodnější řešení. Na zbraň tohoto typu byla velmi těžká, nespolehlivá a také poměrně náročná na výrobu. Wehrmacht měl ovšem velké štěstí, protože při počátečních útocích v létě 1941, kdy se výborně osvědčila taktika blitzkriegu, zabavila armáda velké množství sovětských pušek typu Tokarev SVT 38 a 40, které velmi pomohly učinit řadu změn v dosavadním vývoji. Po řadě úprav byl nový typ zaveden znovu do výroby, už pod názvem Gewehr 43.Tato zbraň oproti svému předchůdci byla mnohem spolehlivější, lehčí a výrobně jednoduší. Pro odstřelovače se také osazovala optikou. Poznámka k textu: Pokusím se sehnat ještě nějaké informace, ale bohužel u těchto zbraní se toho dá sehnat poměrně málo, ale zkusím to!!!! Základní technické údaje: Země původuNěmecko Ráže náboje7.92x57 mm Počet nábojů10 ks Váha4.4 Kg Úsťová rychlost745 m/s Kadence30-40 ran/min Dostřelcca 1400m

3 Mauser 98 K Tradiční německou opakovačkou Mauser byla na počátku války vyzbrojena většina vojáků. Ve své době představovaly vrchol technické dokonalosti, využití veškerého předchozího vývoje palných zbraní. O tom svědčí v podstatě shodné základní schéma různých opakovaček, zavedených do výzbroje v různých zemích, a také dlouhé období jejich používání. Výhody, společné všem opakovačkám, jsou velice jednoduchá konstrukce a z toho vyplývající nenáročnost na údržbu a výcvik, spolehlivá funkce mechanismů a jejich dlouhá životnost, vysoká přesnost střelby, značný dostřel (dokonce za hranicí možností lidského zraku) a dostačující rychlost palby. Na druhé straně nedostatky, které opakovačky měly, nebyly příliš velké. Patřila k nim poměrně velká hmotnost zbraně a velký zpětný ráz, který znesnadňoval rychlé osvojení si zacházení se zbraní. Za první světové války se ukázalo, že opakovačka je zbytečně dlouhá a těžká, používá příliš výkonné náboje a interval mezi dvěma výstřely je nebezpečně velký. S rozvojem kulometů, které převzaly řadu úkolů pušek, zmizela totiž masová potřeba střelby z pušek na velké vzdálenosti.

4 Délka pušky v důsledku co nejdelší hlavně a výkonný náboj, umožňující velký dostřel a smrtící účinek i na dlouhé vzdálenosti, se tak staly zbytečné. S vyjímkou ostřelovacích pušek pro snipery. Těmto zbraním zůstala delší hlaveň a byly vybaveny zaměřovací optikou. Tato zbraň se však spíše hodila pro obranný způsob boje a pro elitní střelce. Ale zpět k tradičním opakovačkám. Bylo třeba opakovačku zkrátit a vylehčit, k čemuž došlo až po první světové válce. Navíc k nejdůležitějšímu a nejlogičtějšímu kroku, k použití slabšího náboje, nedošlo vůbec. Slabší náboj by měl řadu výhod: zmenšení zpětného rázu, menší hmotnost náboje a tím i možnost nošení většího počtu nábojů, vylehčení celé zbraně. K tomuto kroku nedošlo především z ekonomických důvodů, protože pouhé zkrácení již existujících pušek vyšlo mnohem levněji než úplné přezbrojení armády novou zbraní, navíc spojené s přebudováním zbrojovek a muničních závodů.

5 MG 34(Maschinengewehr 34) Jednou z posledních zbraní, kterou bych chtěl ve své rubrice uveřejnit, bude kulomet MG 34. Tak začnu třeba historií. Tento typ kulometu, vyvinuli v roce 1934 konstruktéři firmy Mauser ve městě Oberndorf. Vzniklá zbraň byla oproti svým předchůdcům revoluční hlavně v použití a desighnu. Maschingewehr 34 byl používán jako lehký i těžký kulomet, používal se i jako protiletadlová zbraň. Zvláštností je, že vývoj řídil po většinu času Louis Stangem ze společnosti Rheinmetal, ale většinu práce odvedl Heindrich Volmer z Mauseru. Nový MG 34 byl sice lepší než všechny kulomety první světové války, ale výroba se nijak výrazně nezlepšila. Zbraň byla drahá a na její výrobu se spotřebovalo 49 kg materiálu pro kovové součástky. V roce 1935 byla zbraň oficiálně zavedena do výzbroje německé armády. Největší slabinou byly časté poruchy, které se stávaly hlavně v tvrdých podmínkách africké pouště nebo ruské zimy. Obsluhu kulometu tvořilo až devět vojáků. Funkci střelce zastával většinou nejzkušenější a mnohdy také oceněný voják. Druhý z družstva připravoval pásy, vyměňoval hlavně, na starosti měl veškeré opravy a staral se i o údržbu. Nováčci měli za úkol pouze donášet novou munici. Zbytek vojáků kryl všechny přístupové cesty a v případě, že někdo z družstva utrpěl zranění nebo byl zabit, zujímal jeho místo. Pro MG 34 se používala standardní ráže 7,92 mm a to buď v pásové nebo bubnové verzi. Nejčastěji se používali zásobníky na 50 nebo 75 nábojů(bubnová verze) a nebo jako pás s 250 náboji. Zbraň byla dlohá 122,5 cm z toho hlaveň 60 cm, váha se lišila podle použité trojnožky. Úsťová rychlost činila 755 m/s, kadence se pohybovala okolo 800 ran za minutu. Němci do konce války vyrobili ještě dvě verze tohoto modelu. První byla MG 34/S, která měla zkrácenou hlaveň s kadencí 1700 ran za minutu. Tato změna však ještě zhoršila již tak pochybnou spolehlivost, a proto byla zrušena veškerá výroba. Poslední verzí MG 34 byl vzor/41. Hlavní zlepšení zaznamenala kadence(1200 ran/min) a délka byla zkrácena na 112 cm. Než se začal vyrábět nejznámější kulomet druhé světové války MG 42, stihlo se ještě vyrobit 1700 kusů, které našly využití hlavně ve vozidlech. Celkový počet není znám, ale odhaduje se okolo kusů.

6 Základní technické údaje všech modelů MG 34 Typ Délka(cm) Délka hlavně(cm) Kadence(ran/min) Úsťová rychlost MG , m/s MG 34/S 122, MG 34/ m/s

7 Sturmgewehr Německé pokusy za druhé světové války znamenaly vznik zcela nového typu palné zbraně. Pro náboj puškové ráže, ale s kratší nábojnicí vznikla po některých experimentálních vzorech zbraň MP 43. V bojích na východní frontě se prokázaly přednosti nové zbraně. Po drobných úpravách byl v roce 1944 zaveden nový vzor, jemuž sám Hitler dal pojmenování Sturmgewehr 44. Mohutný, a přitom ovladatelný palebný výkon MP43/StG.44 velmi zaujal všechny armády ve druhé světové válce. Automatickou funkci zbraně zajišťoval mechanismus s odběrem prachových plynů a ke střelbě puška používala krátký, v porovnaní s jinými, poměrně málo výkonný náboj ráže 7,92 x 33 kurz, avšak postačující k účinné střelbě do vzdáleností 400m, na níž probíhá většina střetnutí na bojišti. Nižší výkon náboje umožňoval udržet zbraň ve směru zamíření i při střelbě dlouhými dávkami. Právě název útočná puška se stal pojmenováním pro celou novou kategorii ručních palných zbraní. Tento typ zbraně začli po válce do své výzbroje zavádět přední světové státy. Inspiraci se Sturmgewehru si vzal také světoznámý Kalašnikov.

8 Samopal MP 40 Samopal prožíval za 2. světové války zenit své slávy. Možnosti zbraně, střílící pistolovými náboji a s maximálním účinným dostřelem pouhých 100 metrů, byly více než omezené. Samopal vzniknul na popud toho, že většina soubojů se uskutečnovala na krátkou vzdálenost, kdy byl samopal smrtící zbraní, ale na delší vzdálenosti nebyl přesný.

9 MG 42 (Maschinengewehr 42) V roce 1940 začala firma Metall und Lackierwarenfabrik uvažovat o vývoji nového typu universálního kulometu, který by lépe odolával tvrdým podmínkám, a zároveň by byl jednodužší ve výrobě než stávající kulomet MG 34. V průběhu dvou let vznikla zbraň, ve které se skloubily nejlepší vlastnosti MG34 a zkušenosti získané při výrobě nenáročného samopalu MP40. Výsledná zbraň přesně vystihovala představu německé armády. MG 42 se většinou sestávala ze snadno zhotovitelných odlitků a výlisků, které však v žádném případě neshoršily kvalitu nového kulometu. Velkou výhodou se stala velmi vysoká kadence dosahující hranice 1500 výstřelů za minutu. Hmotnost se nijak výrazně nezměnila a zůstala okolo 11 Kg. Zbraň používala pásy s 250 náboji, které se daly pohotově spojit a prodloužit tím délku střelby. Kulomet byl vybaven taky potlačovačem úsťových záblesků a speciální bezzábleskovou municí. Na frontě budila tato zbraň nemalý respekt. Američané přirovnávali zvuk střílející MG 42(nebo taky "Spandau", jak ji spojenci přezdívali) k lámání polystyrénu, trhání linolea nebo zvuku motorové pily, a proto americká armáda vytvořila vojenský výukový film, aby pomohla svým vojákům s psychologickým trumatem během bojů, kde byla tato zbraň použita. O její kvalitě svědčí i to, že s více či méně významnými obměnami je vyráběn v mnoha zemích dodnes. Je považován za nejlepší kulomet druhé světové války.

10

11 FG 42 (Fallschirmjägergewehr 42) Hlavním podmětem k výrobě této pozorohudné zbraně byl nepříliš povedený výsadek na Krétě, provedený v květnu 1941, kde Němci utrpěli velké ztráty na životech. Šéf Luftwaffe - Hermann Göring tento neúspěch přisuzoval malé palebné síle, kterou jeho výsadkové oddíly disponovaly (Byly vybaveny zejména puškou Kar 98), a proto Luftwaffe vydalo požadavek na výrobu zbraně, která by sloužila jako lehký kulomet, nebo rychlopalná zbraň. Z šesti továren, které se pokusily navrhnout prototyp výsadkářské zbraně, se ukazála jako nejlepší firma Rheinmetal. Výsledným dílem byla pozorohodná, částečně automatická zbraň, pojmenovaná FG 42. Luftwaffe dychtivě přijalo novou zbraň, ale již za krátký čas bylo zřejmé, že tak složitý desighn zabere obrovské množství času pokud by byl vyráběn ve velkém. Navzdory zjednodušování ve výrobě (např.změna pažby na dřevěnou), zůstávala výroba stále velmi nedůsledná a pomalá. Na konci války jich bylo pouhých 7000, ale i přes tento malý počet byly FG 42 u vojáků velmi oblíbené.Po válce měla FG 42 mnohem větší dopad na desighn mnoha moderních pušek. Jako příklad může sloužit americká M60, která je z této zbraně vyvinuta.

12

13 PPSH 41 Historie této zbraně úzce souvisí s jeho předchůdcem PPD 34, o kterém se taky krátce zmíním. Konstrukce kulometu PPD 34 vycházela z německého samopalu MP 28 a Finského Suomi vz.31. Musel být překomorován na náboj 7,62x25, užívaný sovětskou armádou. Zásobníky byly pouze bubnového typu s kapacitou 71 nábojů. Základními neduhy této zbraně bylo velmi komplikované podávaní nábojů ze zásobníku a taky poměrně velká poruchovost, kterou se i přes lehkou modernizaci v roce 1938 nepodařilo odstranit. Tento problém nakonec vyřešlila až nová verze PPD 40. Bylo vyrobeno kolem 80 tisíc kusů, ale potom se výroba zastavila a pozvolna se začalo přecházet ke kulometu PPSH 41. Tento nový typ navržený G.S.Špaginem se vzhledově velmi podobá svému předchůdci, i když se jedná o úplně jinou konstrukci. Používal buď klasický zásobník na 35 nábojů nebo bubnový na 71 nábojů. Svou kadencí dosahující neuvěřitelných 900 ran za minutu se mohl rovnat i kulometu MG 34. Do výzbroje byl Rudou armádou přijat v roce 1941, i když masová výroba začala až v roce Do roku 1947 jich bylo vyrobeno přes 5 milionů kusů. Byl oblíbený jak u ruských, tak i u německých vojáků, kteří jej oceňovali hlavně pro boj zblízka. Proto byl zaveden i v německé armádě jako MP 717, případně se upravoval na použití se zásobníku z MP40 a byl označován jako MP41. Po válce byl ještě používán ve Vietnamské válce v letech

14 Celková délka 80,8cm Délka hlavně 26,5cm Hmotnost 5,40 kg Váha bubnového zásobníku 1,84 kg Váha tyčového zásobníku 0,68 kg Efektivní dostřel 300 m Maximální dostřel 750 m Ráže 7,62 mm Kadence 900 ran/min Úsťová rychlost 430 m/s Způsob palby : polo/plně automatická Země původu SSSR

15 Mosin Nagant Úplné počátky vývoje této zbraně spadají ještě do 19 století, přesněji do roku 1885, kdy se pro carskou armádu hledala náhrada za stávající pušky Berdan, které už byly značně přesloužilé. Do tohoto výzkumu byl zapojen i důstojník ruského dělostřelectva- Sergej Ivanovič Mosin. O pět let později v roce 1890 se Mosinova jedoranná zbraň poprvé testovala a v průběhu zimy 1890/91 se díky bratrům Emila a Lea Nagantovým ke zbrani připojila schránka na 5 nábojů. V roce 1891 se zbraň poprvé dostala k vojenským jednotkám pod dobovým oficiálním názvem Trechlinějnaja Vintovka Obrazca Goda 1891(přeloženo do ČJ-Třílinková puška vzor 1891). Prvních pušek tohoto vzoru překvapivě nevyrobilo Rusko, ale francouzská zbrojovka Manufacture d Armes Chatellerault. Rusové se k výrobě rozhýbali až v roce 1893, kdy jich během tří let vyrobili přes 1,4 milionu, které se výborně osvědčili během první světové války. Poté prošla puška Mosin Nagant více či méně významnými změnami, začínající zkrácením hlavně(1907), nebo možností sklopení bodáku. I když se v průběhu 2. světové války pušky Mosin-Nagant začali nahrazovat samonabíjecími zbraněmi jako Tokarev SVT-40, nebo Simonov SKS-45 stále platila za velmi účinnou pušku. Aktivně se Mosin-Nagant používal do 50 let minulého století. Dnes má spíše čestný význam, sloužící zejména na různých přehlídkách. Někdy se ještě používá jako lovecká zbraň.

16

17 SVT-38/40 Tokarev Pro pořádek se okrajově zmíním i o jejím dva roky staršímu modelu, který vznikl díky nadanému konstruktérovi Fjodorovi Vasilijeviči Tokarevovi. Po zavedení sériové výroby a následnému začlenění do výzbroje Rudé Armády, Tokarev svůj model technologicky vylepšil, takže již za dva roky byl schválen a zaveden výroby nový vzor SVT- 40. Hlavními nedostatky modelu SVT-38 bylo značné přetěžování součástí, vzniklé snahou o co nejmenší hmotnost zbraně a taky poměrně značný zpětný ráz. Nicméně zbraň SVT-38 splnila, to co se od ní očekávalo-zvýšila palebnou sílu Rudé armády, v době kdy byl značný nedostatek kulometů. SVT/40-se svému předchůdci velmi podobala, ale při jejím důkladnějším prozkoumání, lze pár změn najít, tak například: částečné odlehčení, zkrácení bodáku, úprava pažby, montáž zpevňovacích šroubů, to však byly změny poměrně nevýznamné. Nejdůležitější bylo snížení zpětného rázu. Někdy můžeme vidět tuto zbraň také pro odstřelovače, kteří ji osazovali optikou. Nikdy sice nedosahovala střeleckých kvalit Mosin Nagantu, ale na střední vzdálenosti byla velmi přesná a účinná. F.V. Tokarev taky zkonstruaval zbraň AVT-40, která se od SVT-40 lišila pouze úpravou ve spouštěcím mechanizmu, což umožňovalo střelbu dávkou. Tato varianta se však příliš neosvědčila.

18 Ve výrobě byla zbraň od roku 1940, ale hlavním výrobním obdobím byl rok 1941, kdy se tato zbraň dostala na vrchol co se týká výroby(přes kusů) i používání. V dalším roce už výroba rapidně klesla a nakonec se zastavila úplně. (Přednost ve výrobních linkách dostaly samopaly PPSH 41 a PSH 42/43). Země původu SSSR Celková délka 1224 mm Délka hlavně 625 mm Kapacita zásobníku 10 nábojů Celková váha 4,800 kg Váha zásobníku 510 g Ráže 7,62mm x 54

19


Stáhnout ppt "Německý ruční granát-(Stielhand granate) Nejznámější byl vzor 39, který se od svých předchůdců nijak výrazně nelišil. Výroba, hmotnost, účinnost i tvar."

Podobné prezentace


Reklamy Google