Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

VÝUKA SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ V ODBORNÉ PŘÍPRAVĚ ŽÁKŮ V OBORU OBCHODU A SLUŽEB Mgr. Jaroslav Tesař.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "VÝUKA SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ V ODBORNÉ PŘÍPRAVĚ ŽÁKŮ V OBORU OBCHODU A SLUŽEB Mgr. Jaroslav Tesař."— Transkript prezentace:

1 VÝUKA SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ V ODBORNÉ PŘÍPRAVĚ ŽÁKŮ V OBORU OBCHODU A SLUŽEB Mgr. Jaroslav Tesař

2 1. Teorie společenského chování a jeho význam v profesní přípravě žáků Správné společenské chování pracovníka v profesích obchodu a služeb je integrální složkou jeho odbornosti, na jeho úroveň a kvalitu jsou kladeny vyšší požadavky než u jiných oborů. V tomto smyslu musí být zohledněna i jeho profesionální příprava tj. vedle vědomostí a dovedností odborných, musí dosáhnout i správných návyků společenského chování. Chování - dynamická složka osobnosti jedince kterým reaguje na podněty vnějšího světa, kterého ohrožují, omezují jeho jednání, nebo uspokojení jeho potřeb. Sociální chování – interakce mezi jedincem a sociální skutečností. Společenské chování - modelové chování ve,,vymezených“ oblastech sociálního styků jedinců (např. při stolování, prodeji), o kterém musí být poučen (vzdělán). Prostředkem k dosažení tohoto cíle je společenská výchova Vymezení předmětu a pojmů společenské výchovy Teorie společenské výchovy vychází z poznatků těch vědních oborů, které mají vztah ke společenskému chování ( ve smyslu společenského protokolu) - obecná psychologie, sociální psychologie, sociologie, pedagogika, společenský protokol a aplikace jejich metod.

3 PŘEDMĚTEM společenské výchovy je didaktický proces ve kterém žák získá vědomosti dovednosti a návyky o způsobu jednání ve společnosti, v obchodním jednání, ale i v sociální skupině ( pracovním kolektivu, školní třídě, škole). Předmět společenské výchovy v podstatě definují obecně používané POJMY (definice), které jsou spjaté s tímto psychicko – sociálním fenoménem – společenská etiketa, společenský protokol, společenské chování – které současně i vymezují ve struktuře společenského chování dvě základní složky – STATIKU A DYNAMIKU. U statiky pak složku SUBJEKTIVNÍ A OBJEKTIVNÍ. SPOLEČENSKÁ ETIKETA – obecný význam slova etiketa je tištěná nálepka na zboží, která vypovídá o jeho,,kvalitě“ popř. složení. Ve vztahu ke struktuře společenského chování lze,, společenskou etiketu“ přiřadit K SUBJEKTU společenského jednání a vypovídá o osobnosti jedince, je složkou STATICKOU. SPOLEČENSKÝ PROTOKOL – původně svitek papyrusu přilepený na hlavní listinu a obsahující její nadpis – pravidla společenského a služebního styku, která jsou dána společenskou konvencí. Společenský protokol má normativní charakter. Je složkou OBJEKTIVNÍ a STATICKOU.

4 Při společenské výchově žáků oboru obchodu a služeb musí být do této složky zahrnuty i psychické a sociální aspekty zákazníka ( objektu), popř. prodeje, které variabilizují a individualizují společenské chování prodavače, nebo obsluhujícího. SPOLEČENSKÉ CHOVÁNÍ – je složkou DYNAMICKO. Je interakcí subjektu na objektivní společenskou situaci a to očekávaným modelovým jednáním tak, jak,,předpisuje“ nejen společenský protokol, ale i ostatní okolnosti ( provozní podmínky, očekávaná úroveň poskytovaných služeb apod.). 1.2 CÍLE A OBSAH SPOLEČENSKÉ VÝCHOVY Cílem společenské výchovy je vybavit jedince nejen znalostí látky - VĚDOMOSTMI – ale i rozvoj a upevňování jeho vlastností a schopností SOCIÁLNÍCH. Tento požadavek, vycházející z přirozené tendence člověka, myslit a cítit jako ostatní příslušníci společnosti, akcentuje jeho složku VÝCHOVNOU. Jestliže se při získávání vědomostí uplatňují metody vzdělávací, potom při rozvíjení jeho schopností sociálních se aplikují metody výchovné. V didaktickém procesu společenské výchovy zřetelněji vystupuje rozdílnost vzdělávaných jedinců, která je podmíněna jejich sociální zkušeností, sociální vnímavostí a přizpůsobivosti ( sociální kvocient).

5 Tyto skutečnosti musí pedagog respektovat a zahrnout je do vzdělávacích postupů tj. stanovit teoretická východiska výuky společenské výchovy a aplikaci vhodných metod vzdělávacích a výchovných. V profesní přípravě oborů obchodu a služeb je podmínkou úspěšnosti její KOMPLEXNOST – musí být vyžadováno společenské chování i v jiných oblastech odborné přípravy. Jen tak lze maximalizovat výchovný vliv instituce (školy) na formování osobnosti žáka, na jeho kvalitu sociální. Z výše vymezených požadavků vychází pedagog při aplikaci teorie společenské výchovy do didaktického procesu, musí stanovit,,CO a JAK“. Co bude obsahem a cílem výuky, jakými prostředky toho dosáhne. V pohledu pedagogické praxe tzn: - motivace - vzbudit zájem žáka o tuto problematiku a stimulovat jeho rozvíjení a prohlubování až do podoby psychické podoby a návyku. - stanovit, které z psychických složek osobnosti člověka jsou pro společenské chování žáka prioritní a nepostradatelné pro jeho praxi, umět diagnostikovat jejich kvantitativní a kvalitativní úroveň v osobnosti žáka a stanovit postupy jejich rozvíjení - náležitě vzdělávat žáka ve znalosti společenského protokolu tj. pravidel společenského chování v rozsahu a oblastech potřebných pro jeho praxi, poskytnout mu vědomosti z oblasti psychologie ( typologie hosta, psychologie prodeje), sociologie ( stratifikace společnosti, sociální skupiny ), marketingu (nabídka, reklama, organizace provozu).

6 2. Společenská výchova 2.1. Teoretická východiska pro výuky společenské výchovy MOTIVACE – je psychický proces který mobilizuje a zaměřuje jednání člověka k dosažení určitého cíle, uspokojení potřeby. Navazuje na poznávací procesy, na emotivní složku lidské psychiky, vůli – ( volní rozhodování, rozhodnutí, vlastní jednání). V didaktickém procesu evokuje potřeby, jejich uspokojení a tím i zájem. Ve společenské výchově se zaměřujeme především na evokaci potřeb kulturních, sociálních, společenských, vycházejících z primárních potřeb, bezpečí a jistoty, potřeby uznání, potřeby seberealizace. POTŘEBA JISTOTY – tělesný a psychický rozvoj člověka jen při soužití s ostatními ve společnosti. Z ní vycházejí potřebné podněty a požadavky. Ve svém historickém vývoji si společnost vytvořila,,pravidla“ vzájemného soužití jedinců, která objektivizovala do právních norem, etiky (náboženství) a pravidla společenského chování. Jejich dodržování dává jedinci jistotu, že ho bude společnost přijímat, nevyloučí ho. Účinnost těchto,,pravidel“ narůstá s klesající pozicí ve stratifikaci společnosti ( je výraznější u malých sociálních skupin, než u větších společenství). Tuto potřebu si jedinec musí uvědomovat, musí být o ní poučen.

7 POTŘEBA uznání – určité jednoduché formy lze vypozorovat již u zvířat ( např: pes si vyžaduje pozornost). Jako primární potřeba se transformuje do potřeb sekundárních jakými jsou obdiv, úcta, láska, odezva. Zvyšuje sebevědomí jistotu v jednání jedince. Ve společnosti získává jedinec uznání tehdy, pokud je,, v oboru“ lepší než ti druzí ( v pozitivním ale i negativním smyslu). Z pohledu společenské výchovy je potřebné žáka poučit, že podle jeho společenského chování bude druhými hodnocen, svými společenskými projevy si získá, nebo nezíská uznání, upevňuje se jeho sebevědomí. POTŘEBA seberealizace – potřeba vlastního uplatnění – je jednou z nejsilnějších sociálně-psychologických potřeb. Je podmíněna primární potřebou biologické existence, kterou lze u člověka uskutečnit jen prostřednictvím společnosti a to ve formě účastenství svou prací. Společnost,,odměňuje“ jeho přínos nejen podle kvantity ale i kvality. U práce prodavače, obsluhujícího je aspektem kvality nejen vlastní provedení úkonu (servisu, prodeje), ale i aspekty doprovodné (úslužnost, taktnost). Proto pocit uspokojení u jedince je odvislá od kvality a v odborné přípravě pobízí k zájmu o dosažení profesní dokonalosti.

8 2.1.2 OSOBNOST ŽÁKA A JEHO PŘEDPOKLADY PRO SPOLEČENSKÉ CHOVÁNÍ Osobnost člověka – souhrn psychický vlastností ( kladných i záporných), které nejen určují, ale i limitují jeho chování obecně, a tak ovlivňují i jeho,,vzdělavatelnost“ v pohledu společenské výchovy. Diagnostika jeho vloh, nadání, schopností, temperamentu apod. vypovídá o jeho psychických danostech. Odkrývá nám přednosti a nedostatky, jeho charakteru a směřuje pedagoga v jeho přístupu k němu. Tento princip by měl být uplatňován již při přijímacím řízení do učebního oboru. V následujícím vymezíme a objasníme ty psychické složky osobnosti, které vstupují a ovlivňují společenské chování jedince Vnímání – duševní proces, při kterém dochází k mozkovému odrazu předmětu a jevu, které právě působí na naše receptory a to komplexně. Fyziologickým základem vnímání jsou počitky. Při vnímání se uplatňují minulé zkušenosti, porozumění a pochopení. Zvláštní druhem vnímání je pozorování – záměrné, plánovité, prováděné za určitým cílem. Jeho kvalita spočívá v dovednosti zaznamenat vše podstatné a detailně. Pozorování je spjato se slovní formulací – ŘEČÍ. Vnímání a pozorování je individuální Rozdělení: popisné vnímání faktů objektivní – přesnost a důkladnost vysvětlující význam faktů subjektivní – přidává domněnky,předpoklady

9 Všímavost – pozorovatelská schopnost,,letmo“ postřehnout nejrozmanitější situace v prostoru. Vnímací pohotovost - aktivní duševní stav pozornosti jedince jeho vytrvalost. Vnímání a pozorovaní lze zpřesnit a zdokonalit cvikem. Teorii o vnímání a pozorování můžeme aplikovat v mnohých úkonech pracovních a společenského chování. Zrak, čich, chuť pomáhají v hodnocení (pokrm). Hmat, motorické schopnosti, orientace v prostoru, manipulace s předměty (stolničení), graciéznost pohybu, pohybová kultura. Sluch – rozlišuje zabarvení, intonaci, a sílu hlasu – pomáhá při sledování, rozhodování hosta, jeho kupní nálady. Čich – šíření pachů, nedostatky osobní hygieny apod. V procesu vnímání musíme eliminovat adaptaci počitků.

10 Představy – jsou obrazy našich vjemů, odrážejí se v nich jen některé rysy tzv. fragmentálnost. Jsou zobecnění vjemů, i když stupeň zobecnění u každého jedince má rozdílnou úroveň a kvalitu ovlivněn intenzitou vnímání, podmínkami při vnímání, hodnocení. Představy podstatným způsobem vstupují do nabídky (vyhovět,, v chuti“, hosta,,psychologicky účinné servírování“ ). Vše libé co hosta motivuje budeme v prodejním jednání zdůrazňovat, oživovat. FANTAZIE – duševní schopnost vyvolat představy, které jsme nikdy nevnímali. Rozeznáváme reprodukční a tvůrčí. Reprodukční – obrazy toho co již existuje, ale sami jsme ji dosud nevnímali (činnost podle návodu) Tvůrčí – samostatné tvoření nových představ ( tvůrčí přístup k práci, k jednání s hostem apod.). MYŠLENÍ A ŘEĆ – ve stati o individuálních rozdílech ve vnímání a pozorování byl popsán fyziologický základ vnímání ( poznání smyslovými orgány), člověku je však vlastní poznání rozumové – poznání prostřednictvím myšlení. Umožňuje odpoutat se od objektivní reality a vystihnout jenom jejich obecné vlastnosti, vytvářet pojmy. Pojem se od představy liší svým obecnějším abstraktnějším a nenázorným charakterem a poskytuje možnosti mnohotvárných aplikací. Proces myšlení probíhá ve fázích analýza syntéza abstrakce generalizace.

11 Proces myšlení je možnost zkvalitňovat a to - kritičností – umět uvážit všechny důvody pro i proti - pružností – umění nacházet řešení při změně situace a podmínek úkolu - šíře myšlení – obsáhnout myšlenku v její komplexnosti a neztrácet ze zřetele složky, které jsou pro věc podstatné - rychlostí myšlení – schopnost soustředit se navzdory aktivitě dalších psychických procesů, na řešení prioritní situace PAMĚŤ – uchovávání a znovu vybavení toho co jsme dříve nejen vnímali, ale i citově prožívali či konali ( asociace). DRUHY PAMĚTI: 1.Bezděčná – nevytváří systematické vědomosti, ovlivňuje zkušenosti, city. Úmyslná – záměrné zapamatování informací, učení 2.Mechanická – asociace určitého druhu a sledu Logická – zařazování informací do vztahů s dřívějšími zkušenostmi a vědomostmi

12 Druhy paměti podle podnětů: 1.Obrazný – podněty z první signální soustavy 2.Slovně – logický – poslech, četba, jako hlavní zdroje získávání informací Typy paměti- podle analyzátorů (smyslů) – zrakové, sluchové, chuťové (ochutnávači). Paměť různého druhu nebo typu se nedá označit jako špatná nebo dobrá, rozhodující jsou její vlastnosti – RYCHLOST, TRVALOST, PŘESNOST, POHOTOVOST. CITY, EMOCE – je prožívání ve vztahu k osobám, předmětům a jevům. A v návaznosti na nižší nervovou činnost dochází i k“tělesným změnám“, které citový proces provázejí (zčervenání, zblednutí, ustrnutí, výraz ve tváři apod.). City mají aktivní nebo pasivní charakter, zvyšují nebo snižují aktivitu (strach utlumí nebo naopak povzbudí – agresivita). Vnějšími výrazy citů jsou EMOCE – NÁLDA, AFEKT, VÁŠEŇ, jsou ovlivňovány vnějšími ( např. frustrace) i vnitřní podněty ( tělesný a psychická únava). Rozdíly v citových prožitcích ovlivňují jejich psychologickou charakteristiku: - citovou zaměřenost – určená tím, co dává podnět citům(lhostejnost, dojímavost a nadšení) - hloubka a síla citů – bouřlivý ale krátkodobý hněv, (silný ale ne hluboký); lidumilství – zásadní, hluboký, a dlouhotrvající citový postoj

13 - aktivita citů – ovlivňuje kladné nebo záporné chování. VŮLE, VOLNÍ JEDNÁNÍ – proces, který dává člověku schopnost jednat úmyslně, uvědoměle, cílevědomě a to v návaznosti na potřeby a motivy. Volní jednání lze výchovou ovlivňovat a to: - uvědomělostí ( smysl pro věcnost a realitu ) - vytrvalostí – vyhýbat se snahám, které jsou nejasné a neuskutečnitelné - reálností – rozpoznat cíle uskutečnitelné a neuskutečnitelné - sebehodnocení – návyk své činy hodnotit, uvědomovat si následky CHARAKTER – soubor duševních vlastností, které určují chování, jednání a činnosti jedince. Soustava postojů, potřeb, motivů a osobních vztahů k objektivní realitě, které lze rozdělit na tyto základní charakterové rysy: - obecné rysy – životní cíle, zásadovost, odvážnost, čestnost ad. - vztah k práci - pracovitost, vytrvalost, houževnatost apod. - vlastnosti společenské – družnost, smysl pro spolupráci a pomoc druhým, úcta k osobnosti druhých a jejich protiklady - vlastnosti, které vyjadřují vztah k sobě samému – úroveň sebevědomí, pocit vlastní důstojnosti apod.

14 Charakter se vytváří po celou dobu života a lze jej i výchovným působením ovlivnit. SCHOPNOSTI – duševní vlastnosti, které jsou podmínkou úspěšného vykonávání dané činnosti. Je získávána výchovou a společensko-pracovní praxí. Schopnosti duševní (logika, paměť), sociální (např. společenský takt). Schopnosti dělíme na senzorické, psychomotorické, intelektuální. TALENT – soubor schopností určitého zaměření. Vlohy – nadání, schopnosti, i talent jsou obvykle spojeny s trvalými zájmy a sklony. ZÁJMY A SKLONY – vztah k určitému objektu, který poutá jeho pozornost ( zájem o správnou obsluhu – včasná příprava pracoviště, sleduje práci kvalifikovaných kolegů, dotazuje se, zájem o novinky v oboru, učí se jednat s lidmi). U žáka sledujeme obsah, stálost, šíři a aktivnost jeho zájmů. Zájmy jsou nejsilnější složkou motivace. ZVYKY – jsou zautomatizované prvky chování a jsou spojeny s tendencí, snahou, ale i potřebou tyto úkony konat (udržovat osobní hygienu, úprava účesu před nástupem do práce apod.). Zlozvyky – nevhodné projevy chování ( přihazování účesu, vkládání do řeči nevhodná slova apod.).

15 TEMPERAMENT - je součástí struktury osobnosti a určuje dynamiku chování jedince. Typologie temperamentu : Flegmatik – vyrovnaný – silný - pomalý Sangvinik - vyrovnaný – silný – rychlý Cholerik - nevyrovnaný – rychlý Melancholik – nevyrovnaný – slabý

16 Sociální aspekty společenského chování Jsou složkou objektivní a statickou. Člověk se v průběhu biologického vývoje postupně zařazuje do struktury společnosti, podle dosažených schopností s ní,,kooperuje“ přejímá její kulturu. To se děje v tzv. procesu – SOCIALIZACE. Tento proces obsahuje znaky současného a vzájemného působení určitých menších či větších skupin lidí, tedy prvky sociologické. Je proto nutné společenské chování studovat pod vzorným úhlem,,žití „ v lidské společnosti. Každá společnost si vytváří,,pravidla“ vzájemného soužití, jejichž rozsah a obsah odráží stupeň jejich vývoje (zvykly, tradice, etika, právo, společenský protokol). Teorií nepoučenému praktikovi se stává, že nepochopí účelnost psychosociálních procesů, které se odehrávají v dané sociální realitě. Všímá si jen jevů výrazných ( hierarchii ve skupině), unikají mu jevy skryté např. role jedince ve skupině na soudržnost skupiny. Je proto nezbytné, aby žák získal základní orientaci o jevech společenských – významu společnosti pro jedince, o struktuře společnosti obecně, sociálních skupinách formálních (pracovní kolektiv) a neformálních, pravidlech společenského soužití apod.

17 OBECNÉ POJMY A ZNALOSTI SOCIÁLNÍ SKUPINA – pro naši potřebu do tohoto pojmu zahrneme všechna sociální uskupení bez rozlišení jejich velikosti. Každá sociální skupina – formální i neformální se řídí pravidly, které působí na vytváření vzorů a způsobů jednání. Sociální skupiny mají tyto funkce: - vytváření představ o správném a nesprávném chování ve skupině - kontrolu jejich dodržování – zavádění odměn, nebo sankcí ve vztahu k jeho chování VAZBY VE SKUPINĚ – jsou vytvářeny společenským životem a prací, potřebami a zájmy a dalšími vlivy. Tak se ve skupinách vytvářejí role, pozice, popularita, pořadí na společenském žebříčku důležitosti. ROLE – se posuzuje ve smyslu očekávaného jednání ve skupině. Jedinec bývá členem různých skupin ( společnost, rodina, pracovní kolektiv, parta) a jejich obsah a rozsah se mohou střetávat a mohou být příčinnou konfliktů a deviance v chování jednotlivce, vytváření úkorných stavů, nerozhodnosti apod.

18 POZICE – jednotlivce ve skupině je určována jeho hodnocení ostatními členy skupiny, měřítkem je četnost jeho sociálních vazeb (sociograf). Jde o pozici subjektivní. Je ovlivňována jeho chováním, schopnostmi, sociální přizpůsobivostí. Pozice sociální je objektivní, jedná se např. o systém pozic v politickém systému, pracovní zařazení a je vlastní skupinám formálním. POPULARITA – oblíbenost, známost jedince ve skupině. K popularitě přispívá inteligence, tělesná konstituce, společenské chování, smysl pro kolektiv apod. Popularita může vykazovat širokou škálu postojů ostatních členů skupiny od sympatií přes střet až k izolaci až odmítání. Popularita může být využívána i k ovlivňování skupiny HIERARCHIE – každému členu skupiny se postupně přiřazuje jakási,,hodnota“ ve skupině s požadavkem, aby se podle toho choval. Vzniká souběžně s rolemi, pozicemi a je buď formální nebo neformální. Poznatky sociální lze aplikovat jednak na pochopení,,smyslu společenského protokolu“, ale především na pochopení,,fungování“ jedince v malé společenské skupině, především ve skupině pracovní.

19 SPOLEČENSKÝ PROTOKOL – souhrn pravidel společenského chování v dané společenské situaci. Jejich znalost je pro dokonalé vystupování na veřejnosti bezpodmínečně nutná. Jedinci podává nejen „návod“, jak v dané společenské situaci jednat, ale jeho chování racionalizuje, dodává mu sebejistotu a sebevědomí, vytváří prostor pro uplatnění složek citových a emočních(graciéznost chování). Ve výuce společenskému chování je základem této disciplíny. Obsah společenského protokolu je určován zvyklostmi a kulturně historickým vývojem společnosti, je velmi variabilní, tak jak jsou různorodé kulturní okruhy. Z hlediska metodologického lze pravidla společenského chování rozdělit do těchto oblastí společenského styku. a) občanského b) společenského c) diplomatického protokolu. A)OBČANSKÉHO – zahrnuje základní zásady „slušného“ chování v každodenním běžném setkávání lidí, kterými jsou například pozdrav, oslovení, podání ruky, představování, rozhovor (i telefonický), chování na veřejnosti a ve veřejných institucích, dopravních prostředcích a podobně. Do tohoto okruhu pravidel zahrnujeme návštěvy, korespondenci, dávání a příjímání darů apod. B) SPOLEČENSKÉHO – pravidla chování na akcích společenských, za přítomnosti většího počtu lidí. Jedinec je pod větší „společenskou kontrolou“, proto nároky na jeho společenskou etiketu jsou vyšší než ve styku občanském, vyžadují i společenskou zkušenost.

20 Do této oblasti náleží především stolování, účast na společenských setkáních, předávání vyznamenání a ocenění, návštěva divadla, plesů apod. Vyžaduje se vhodnost oblečení a módních doplňků, které musí být přiměřené jejich významnosti. Zvýšené nároky jsou kladeny i na verbální a neverbální projevy – zdvořilost, společenský takt, rozhovor apod. C) DIPLOMATICKÝ PROTOKOL – je nejvýznamnější formou společenského styku a má nejpřísnější požadavky na jejich dodržování. Je projevem reprezentace státu. Do této kapitoly je nutné zařadit PSYCHOLOGICKÉ a SOCIÁLNÍ ASPEKTY ZÁKAZNÍKA. Zákazník (host) je ten, který určuje formu a obsah sociální interakce a to v návaznosti na jeho potřeby, zájmy a očekávání. I když obsluha zákazníka vykazuje znaky modelového chování je variabilní. Je ovlivněna účelem a cílem jeho návštěvy, temperamentem, kupní náladou popř. prožitky z návštěvy provozovny(uspořádání a organizace služeb, typem poskytované služby).I v tomto smyslu musí být žák náležitě vzdělán, aby byl schopen uzpůsobit své jednání a společenské chování.

21 3. VÝUKA SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ Teorie společenského chování a teoretická východiska společenské výchovy nás orientují v problematice vyučovací praxe předmětu. Jak již bylo stanoveno v předcházejících kapitolách má společenská výchova cíl vzdělávací a výchovný. V procesu vzdělávacím je obsah předmětu výuky jednoznačně stanoven a to učební látkou. V našem případě to jsou konkrétní, vybraná pravidla společenského protokolu popř. vybrané oblasti psychologie (sociální psychologie). V procesu výchovném to již tak jednoznačné není. Vychovávaní jedinci jsou natolik odlišní, že nelze použít frontální přístup. Pedagog musí diagnostikovat osobnost žáka v jeho struktuře a kvalitě a na základě této analýzy pak stanovit cíle a metody jejich výchovy, rozvíjet ty, které jsou pro jeho praxi potřebné a nepostradatelné. Tím do výuky vstupují vedle obvyklých didaktických postupů i postupy speciální- diagnostika osobnosti. Proto se v následujícím zaměříme pouze na metody a didaktické postupy výuce společenského chování vlastní. 3.1 MOTIVACE Jak již bylo v kapitole zdůrazněno, je motivace ve výuce dominantní podmínkou úspěšnosti vzdělávacího procesu. Ve výchově společenské lze při motivaci vedle obvyklých přístupů využít i její specifický rys – rozvoj osobnosti žáka. Dobré společenské chování je nejen potřebné k dosažení profesní dokonalosti, ale „prostředek“ k uspokojení jeho osobních ambicí, zvýšení sebevědomí, získání jistoty v jednání. Tato skutečnost může posilovat jeho zájem nezávisle na jeho postoji k profesní přípravě

22 3.2. VÝUKA Je obsahově vymezena vybranými pravidly společenského protokolu nebo nutnými vědomostmi z psychologie. Výběr a rozsah látky si stanoví pedagog podle potřeby praxe. Pomůckou k tomu může posloužit například grafické vyjádření jednotlivých fází pracovního procesu, ke kterým se přiřadí konkrétní pravidla, viz. graf.

23 3.3.DIAGNOSTIKA PSYCHICKÝCH A SOCIÁLNÍCH SCHOPNOSTÍ ŽÁKA Jak již bylo zdůrazněno,chování a tím i společenské chování,je ovlivňováno jeho psychickými a sociálními schopnostmi.Tyto rozdílnosti musí pedagog ve výuce zohlednit a vlastní didaktický proces tomuto přizpůsobit.Zběžným empirickým pozorováním však nelze postihnout strukturu jeho osobnosti jako celku,návaznosti a vztahy jednotlivých složek,které ve svých,často skrytých důsledcích,formují jeho postoje a tím i jednání.K tomu nám slouží psychologické a sociologické metody, které nám umožní diagnostikovat a tím i analyzovat úroveň jednotlivých složek osobnosti. Východiskem je sestavení psychogramu a sociogramu, do kterých zařadíme ty složky osobnosti,které jsou pro danou praxi nepostradatelné. Pro ilustraci jsou prezentovány příklady psycho- a sociogramu,vycházejí z potřeb praxe pracovníka z oboru obsluhy. Přítomnost a kvalitu jednotlivých složek v osobnosti osobnosti žáka zjistíme prostřednictvím metod-pozorování,řízený rozhovor,experiment,dotazníky a ankety,testy ale i sebepozorování.Jde o obvykle odborně náročné postupy a proto k tomuto účelu požíváme již metodické postupy zpracované.Jsou dosažitelné ve speciální odborné literatuře.

24 PSYCHOGRAM PSYCHICKÉ VLASTNOSTIOBSAH POJMUSPECIFIKACE POJMU SENZORICKÉ SCHOPNOSTIStanovit kvalitu senzorického vnímání Zrak, čich, chuť VNÍMÁNÍUrčit typyPopisné vysvětlující objektivní subjektivní VŠÍMAVOSTVnímací pohotovostPozorovatelské schopnosti, detailnost vnímání PŘEDSTAVYSchopnost vybavení vjemůTypy – zrakový, sluchový,motorický, smíšený, Druhy- pamětní, fantazijní PAMĚŤSchopnost uchování a znovuvybavení vjemů Typy – zrakové, sluchové, chuťové, Druhy – bezděčná- umyslná, Obrazová – slovně - logická

25 PSYCHICKÉ VLASTNOSTIOBSAH POJMUSPECIFIKACE POJMU MYŠLENÍSchopnost vytvářet pojmyDiagnostikovat složky procesu myšlení(analýza- syntéza-generalizace), jeho kvalitu(kritičnost, pružnost) Schopnost formulovat pojmy CHARAKTERSoustava postojů formující jednání a chování -Obecná orientace -Vztah k práci -Postoj k druhým -Sebereflexe SCHOPNOSTIPředpoklady k vykonávaní činnosti -Schopnosti duševní(IQ) -Sociální (SQ) -Psychomotorické -Talent ZÁJMY A SKLONYOrientace pozornosti k objektu Obecné zájmy, zájmy v oboru ZVYKY A ZLOZVYKYVžité prvky chování- Pozitivní, - Negativní TEMPERAMENTDynamika jednání-Charakteristika dynamiky(typologie)

26 Sociogram SOCIÁLNÍ VLASTNOSTIOBSAH POJMUSPECIFIKACE POJMU SOCIÁLNÍ ZRALOSTKvalita a předpoklady pro socializaci Sociální prostředí, schopnost sociální participace(SQ) Sociální postoje SOCIÁLNÍ ZAŘAZENOSTPostavení ve skupině-Pozice(sociograf) -Role (pozorování) -Popularita SOCIÁLNÍ POSTOJESociální zaměřenost-Potřeba uspokojení sociálních kontaktů -Sociální frustrace -Sociální sebevědomí

27 Výsledným produktem diagnostiky osobnosti žáka jsou informace o psychických a sociálních danostech žáka.S nimi pak pedagog pracuje při individuálním přístupu v jeho dalším vzdělávání a výchově. Systematicky se zaměřuje na jejich rozvíjení a to stimulací podnětů, které je podněcují a to až do stadia dovedností a návyků DOVEDNOSTI A NÁVYKY Didaktický proces výuky společenskému chování by měl vyústit do dovedností a návyků společenského chování.Ty lze specifikovat jako SYMPATIE,ZDVOŘILOST, SPOLEČENSKÝ TAKT. Sympatie –soubor verbálních a neverbálních projevů při společenském chování. ovlivňuje citové a emocionální složky osobnosti a tím i postoje ve vzájemné interakci jednajících. neverbální - somatika (tělesný vzhled,pěstěnost těla,fyziognomie) - chůze,držení a pohyby těla oblečení-přiměřenost,čistota,udržování -výraz tváře,mimika vypovídá o citovém vztahu k zákazníkovi,jeho zájem či nezájem o hosta,náladě apod. -osobní hygiena

28 Verbální –rozmluva je nejen prostředek vzájemné komunikace,ale i prostředkem k vytvoření důvěry a spokojenosti hosta. Má tři aspekty-formu,obsah a fonace. forma-ustálené postupy společenského rozhovoru(pozdrav,oslovení,dodržování spol. protokolu při dialogu,rozloučení),individuálně přiměřená hostu.Pozorně naslouchat a v pravý okamžik i mlčet. obsah-vyjadřuje vlastní účel dialogu(nabídka,prodejní rozhovor,vysvětlení)Vyžaduje slovní a mluvní pohotovost, hbitost, jistotu, plynulost apod. fonace - intonace a modulace hlasu, srozumitelnost, jazyková správnost. Lze v ní rozpoznat emocionální postoj jednajícího. ZDVOŘILOST A SLUŠNOST Je schopnost,která připravuje půdu ke společenskému uplatnění. U hosta vytváří dojem,že získal v obchodním jednání něco navíc. Zdvořilost má být nevtíravá a upřímná,upoutávající v barvě hlasu,ve volbě vhodných slov, v mimice i pohybové kultuře.Zdvořilost vyzývá k napodobení.Zdvořilost se projevuje v tom, co a jak říkáme, je tvůrčí vlastností. Slušnost se projevuje především v tom, že nepoužíváme hrubých, drzých, vulgárních nebo slengových výrazů.

29 SPOLEČENSKÝ TAKT-dovednost vcítit se do duševního stavu druhého.Pohotovost k tomu,co v daném okamžiku je vhodné dělat či nedělat.Taktním jednáním se nálada toho druhého povzbudí,zbavuje se ostychu,vnějších i vnitřních zábran. Utvrzováním společenských schopností se získávají jejich návyky ve společenském chování.

30 ZAŘAZENÍ SPOLEČENSKÉ VÝCHOVY JAKO PRŮŘEZOVÉHO TEMATU DO ZVOLITELNÉHO PŘEDMĚTU VAŠEHO OBORU DOPORUČENÁ OSNOVA ZÁPOČTOVÉ PRÁCE 1.SPOLEČENSKÉ CHOVÁNÍ A JEHO VÝZNAM V PROFESNÍ PŘÍPRAVĚ ŽÁKA -společenské chování (předmět,obsah,definice) -složky spol. chování –subjektivní,objektivní,dynamická 2.TEORIE SPOLEČENSKÉ VÝCHOVY Společenská výchova v kontextu odborné přípravy - vymezení předmětu,obsahu a cílů - složky spol. výchovy (vzdělávací a výchovné ) - metody 3.APLIKACE TEORIE SPOL.VÝCHOVY DO DIDAKTICKÉHO PROCESU - MOTIVACE - SLOŽKA VZDĚLÁVACÍ( rozsah a obsah učiva) - SLOŽKA VÝCHOVNÁ(diagnostika,rozvíjení psychických a společenských daností) - SPOLEČENSKÉ DOVEDNOSTI A NÁVYKY 4.SPOLEČENSkÁ VÝCHOVA JAKO PRŮŘEZOVÉ TEMA VYUČOVACÍHO PŘEDMĚTU. Osobní zkušenosti z praxe-vlastní úvaha Kontaktní adresa : .cz mob


Stáhnout ppt "VÝUKA SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ V ODBORNÉ PŘÍPRAVĚ ŽÁKŮ V OBORU OBCHODU A SLUŽEB Mgr. Jaroslav Tesař."

Podobné prezentace


Reklamy Google