Soudní kontrola veřejné správy

Prezentace na téma: "Soudní kontrola veřejné správy"— Transkript prezentace:

1 Soudní kontrola veřejné správy
Soudní kontrola veřejné správy – přehled. Správní soudnictví – pojem, účel a koncepce současné právní úpravy. Ústavní soud. Evropský soud pro lidská práva.

2 Soudní kontrola veřejné správy
jde o kontrolu, kterou vykonávají subjekty stojící mimo VS - tedy tzv. vnější kontrola VS, kontrolovaná = VS, kontrolující = orgán stojící mimo VS Vykonávají ji: Správní soudy (Civilní soudy podle části páté o. s. ř.) Ústavní soud ESLP

3 Správní soudnictví Historický exkurz
Roku 1867 byl jako část tzv. prosincové ústavy přijat zákon č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské (čl „Měl-li by se mimo to někdo rozhodnutím nebo nějakým nařízením úřadu správního ve svých právích za zkrácena, má toho vůli, domáhati se práva svého před soudem správním ve veřejném a ústním řízení proti zástupci úřadu správního. V kterých případnostech bude soud správní rozhodovati, jak bude složen a jak řízení před ním půjde předse, ustanoví se zvláštním zákonem.“) Zvláštní zákon č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu byl přijat až o osm let později na podzim roku Došlo ke zřízení Správního soudního dvora se sídlem ve Vídni, který měl na starost „jakousi všeobecnou kontrolu právní v oboru správy.“ Správní soudní dvůr byl jediným soudním orgánem zabývajícím se správním soudnictvím v této době. Existoval pouze jediný typ soudního řízení správního, který byl srovnatelný a podobný s dnešním řízením o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Řízení mohlo být zahájeno pouze na návrh a po vyčerpání všech právních prostředků ochrany, které je možno použít ve správním řízení. Správní soud nerozhodoval v tzv. plné jurisdikci – tedy přezkoumával pouze zákonnost rozhodnutí.

4 Po vzniku Československé republiky roku 1918 došlo k vydání zákona č
Po vzniku Československé republiky roku 1918 došlo k vydání zákona č. 3/1918 Sb., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů. Jednalo se o převzetí a jen částečné drobné pozměnění zákona o zřízení správního soudu z roku Stejně jako předtím Správní soudní dvůr ve Vídni, tak i teď Nejvyšší správní soud byl nejdůležitější institucí, která prováděla kontrolu veřejné správy. Nejvyšší správní soud byl zřízen pro celé území nově vzniklého státu. Z dikce § 88 odst. 1 Ústavy z roku 1920 – „Soudní ochranu proti správním úřadům poskytuje v nejvyšší stolici soud složený z neodvislých soudců a zřízený pro území celé republiky.“ - je patrné, že bylo zamýšleno vytvořit celou soustavu správních soudů. Nicméně k tomuto nebylo přistoupeno a NSS zůstal jedinou institucí zabývající se správním soudnictvím. Snahy o decentralizaci správního soudnictví nebyly uvedeny v život.

5 Ústava Československé republiky z roku 1948 v § 137 odst
Ústava Československé republiky z roku 1948 v § 137 odst. 1 výslovně uvádí, že pro území Československé republiky se zřizuje vedle nejvyššího soudu, nejvyššího vojenského soudu také soud správní – pouze soud správní, nikoli nejvyšší správní soud. Zákon, který by provedl ústavní ustanovení týkající se správního soudnictví, však vydán nebyl. Zákonem č. 166/1949 Sb., o sídle správního soudu došlo k přesídlení Nejvyššího správního soudu do Bratislavy, Ve výčtu soudů, které vykonávají soudnictví na území Československé republiky, učiněném v zákoně č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře již (Nejvyšší) správní soud nefiguruje. K jeho explicitnímu zrušení došlo zákonem č. 65/1952 Sb., o prokuratuře, kdy dle §18 odst. 2 „zrušeny jsou všechny předpisy o správním soudu.“

6 Dle občanského soudního řádu z roku 1950 zůstala možnost soudního přezkumu správních rozhodnutí zachována pouze pro oblast sociálního a nemocenského pojištění a prováděly jej soudy civilní. Ani občanský soudní řád z roku 1963 nepřinesl zlepšení. I nadále se uplatňoval enumerativní princip, došlo k mírnému rozšíření některých dalších rozhodnutí správních orgánů, které bylo možno přezkoumávat na základě opravného prostředku, avšak nadále civilním soudem. Dozor nad zachováváním zákonnosti v rozhodovací činnosti správních orgánů vykonával generální prokurátor a to tak, že upozorňoval správní orgány na závady, které při jejich činnosti zjistil a pokud zjistil, že rozhodnutí nebo opatření jsou protizákonná, mohl podat protest. Později, když došlo k přijetí nového zákona o prokuratuře nejednalo se již pouze o dozor generálního prokurátora nad správními úřady, ale o všeobecný dozor prokuratury. Nad zákonností právních předpisů, jiných aktů či zákonností postupů a rozhodnutí správních orgánů dohlížel jak generální prokurátor, tak i jemu podřízení prokurátoři.

7 K obnově správního soudnictví navázáním na rakouskou tradici došlo až po listopadu K zakotvení správního soudnictví na ústavní úrovni došlo ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práva a svobod (čl. 36 odst. 2). Zákonem č. 519/1991 Sb. došlo k novelizaci občanského soudního řádu z roku 1963, do něhož byla vložena nová část pátá. Poté, co došlo k rozdělení Československa, Ústava z roku nově zakotvila existenci Nejvyššího správního soudu. Listina základních práv a svobod z roku 1993 převzala zakotvení správního soudnictví v úplně stejné podobě, jak to činila Listina z roku Správní soudnictví však bylo i nadále zahrnuto v občanském soudním řádu. Vykonávaly jej obecné soudy. Tyto soudy mohly rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat jednak na základě žaloby proti (pravomocnému) rozhodnutí správního orgánu, ale také i na základě opravného prostředku proti (nepravomocnému) rozhodnutí správního orgánu.

8 Přelom - nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl
Přelom - nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 16/99, kterým došlo ke zrušení celé části páté občanského soudního řádu. Stěžejní důvody: 1) rozpor právního zakotvení organizace správního soudnictví mezi ústavní a zákonnou úrovní (doposud nedošlo ke zřízení formálně ústavně zakotveného Nejvyššího správního soudu), 2) jednoinstančnost soudního řízení (i když Listina ani Ústava, ani mez.smlouvy vícestupňové soudnictví jako základní právo negarantuje, není sporu o tom, že požadavek na vytvoření mechanismu sjednocení judikatury vyplývá z požadavků kladených na stát, jež sebe definuje jako stát právní; 3) absence tzv. plné jurisdikce (k výkladu pojmu „plná jurisdikce“ srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , čj. 5 Afs 147/2004 – 89 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , čj. 1 As 32/2006 – 99). 4) velice úzké vymezení předmětu správního soudnictví (např. neexistovala soudní ochrana před bezprostředními zásahy, ochrana před nečinností správních orgánů, nebylo možno vyslovit nicotnost rozhodnutí), 5) aktivní žalobní legitimace vázána pouze na podmínku účastenství v předchozím správním řízení. Následně byla přijata nová právní úprava správního soudnictví – zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – jež nabyl účinnosti dnem

9 Stávající koncepce a právní úprava správního soudnictví
Správní soudnictví slouží především k ochraně veřejných subjektivních práv. Vedle toho správní soudy rozhodují i v dalších věcech stanovených zákonem. Správní soudnictví je nadstavbou k systému prostředků ochrany práv v rámci veřejné správy, přichází na řadu, až když ochrana práv ve veřejné správě nebyla účinná - zásada subsidiarity správně soudní ochrany. X rozhodování SO v soukromoprávních věcech = část pátá o.s.ř. Nestanoví-li tedy zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh – tj. výlučně zásada dispoziční, projev principu vigilantibus iura scripta sunt a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. – subsidiarity soudní ochrany – viz např. rozsudek NSS ze dne , čj. 2 Afs 98/ : „Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby k soudu [§ 5, § 68 písm. a) s. ř. s.] je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“

10 V ČR ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud.
zřízen soudním řádem správním, srov. i čl. 91 Ústavy sídlo Brno jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem (kompetenční žaloby, některé věci politických stran – rozpuštění, pozastavení a znovuobnovení činnosti, některé volební věci – volby do parlamentu, Evr.parlamentu, prezidenta, do i OOP), dále sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. v zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů se může při své rozhodovací činnosti usnést na zásadním usnesení. rozhoduje v senátech nebo v rozšířených senátech, fungovala také dvě kolegia (finančně správní a sociálně správní), ale k  byla zrušena plénum – všichni soudci NSS státní správa NSS – MS, předseda, místopředseda NSS

11 Krajské soudy nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců, ale, ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, jakož i v dalších věcech, v nichž tak stanoví zvláštní zákon, rozhoduje specializovaný samosoudce.

12 Pravomoc soudů Soudy ve správním soudnictví rozhodují: a) o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu b) o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, d) o kompetenčních žalobách, f) ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda, g) ve věcech politických stran a politických hnutí, h) o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Příslušnost soudů: K řízení je věcně příslušný krajský soud, pokud s.ř.s. či zvláštní zákon nestanoví jinak. K řízení je místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, opět za podmínky, že s.ř.s. či zvláštní zákon nestanoví jinak. Ve věcech důchodového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popř. v jehož obvodu se zdržuje.

13 Civilní soudy a část pátá o. s. ř.
Správní soudnictví nepokrývá celou oblast z pohledu soudní ochrany adresátů veřejné správy před vadnými správními rozhodnutími. S účinností stávajícího soudního řádu správního byla tato kompetence svěřena dílem i obecnému soudnictví - v obecném soudnictví mohou soudy znovu projednat tentýž spor či jinou právní věc, která vyplývá ze vztahů soukromého práva a o které pravomocně rozhodl správní orgán. Rozlišujícím kritériem pro poskytnutí soudní ochrany je tak skutečnost, zda předmětné správní rozhodnutí zasahuje do veřejných či soukromých subjektivních práv a povinností. § 244 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (tj. „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Úprava v části páté občanského soudního řádu se pak omezuje především na úpravu některých specifických procesních otázek a v dalším odkazuje na přiměřené použití obecné úpravy občanského soudního řízení, obsažené v části první až čtvrté o. s. ř.

14 Jde o kontrolu VS ? řízení podle části páté o. s. ř. není řízením kasačním; důvod - obecné soudy v daném řízení nerozhodují prioritně v postavení soudního orgánu kontrolujícího zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaného ve správním řízení v oblasti veřejnoprávních vztahů, jímž mělo být zasaženo do subjektivního veřejného práva dotčeného účastníka řízení, nýbrž rozhodují o právech a povinnostech (právních poměrech) hmotně právně založených v oblasti soukromoprávní, do níž tu správní orgány z pozice vrchnostenské ingerují zcela výjimečně, díky zákonné úpravě, která jim tuto pravomoc svěřuje (zpravidla z důvodů čistě praktických) + ostatně správní orgán v řízení podle části páté o. s. ř. – na rozdíl od správního soudnictví – nemá postavení žalovaného; na stranu druhou - důsledkem podání žaloby podle části páté o. s. ř. je přezkum rozhodnutí jiného (správního) orgánu, neboť jak dodává Ústavní soud, „domáhá-li se žalobce v těchto případech ochrany, pak je tomu nepochybně proto, že se cítí být dotčen tím, jak správní orgán jeho věc rozhodl“ (Nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 300/06). Přezkumný aspekt se pak projeví mimo jiné i v tom, že soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně (§ 250i o. s. ř.).

15 K žalobě je legitimován ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat: označení účastníků řízení, sporu (nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl), a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta. Žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Žaloba je nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány. Podání žaloby nemá odkladný účinek, ale soud jej na návrh může přiznat.

16 K řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy
K řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech vkladu práva k nemovitým věcem. Účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení. V průběhu řízení před soudem nesmí být změněn okruh účastníků, jaký tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. Návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn. Účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení přípravného jednání, nebo, nebyla-li nařízena a provedena tato příprava jednání, do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží (+určité výjimky). Soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem.

17 Rozhodnutí o žalobě Soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně, někým, kdo k žalobě není oprávněn, nebo je-li nepřípustná. Zastaví řízení - byl-li vzat zpět návrh, kterým bylo zahájeno řízení před správním orgánem, a souhlasí-li s tímto zpětvzetím návrhu ostatní účastníci řízení, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. Zastaví-li soud řízení, pozbývá rozhodnutí správního orgánu účinnost v rozsahu, v němž je usnesením soudu dotčeno. Uvedený následek musí být uveden ve výroku usnesení o zastavení řízení. Soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně. Dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.

18 Ústavní soud a veřejná správa
představuje specializovaný soudní orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), resp. státní orgán soudního typu, který se zabývá kontrolou ústavnosti a v některých případech též zákonnosti jednání orgánů veřejné moci; jde o představitele modelu koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví; je jedním z vrcholných ústavních orgánů, jenž je formálně oddělen od soustavy „obecného soudnictví“, a jehož hlavním úkolem je především v rámci dělby státní moci působit na ostatní komponenty této moci, jádrem jeho činnosti se jeví především následná, abstraktní i konkrétní kontrola ústavnosti norem, incidentní kontrola ústavnosti a preventivní kontrola ústavnosti mezinárodních smluv. postavení Ústavního soudu, jeho složení i činnost upravuje již samotná Ústava ČR (čl. 81 až 82), podrobnější úpravu pak nalezneme v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

19 Pravomoc a působnost Ústavního soudu je nastavena poměrně široce (srov
Pravomoc a působnost Ústavního soudu je nastavena poměrně široce (srov. čl. 87 Ústavy), z pohledu správního práva nás však budou zajímat především tyto kompetence Ústavního soudu ve vztahu k veřejné správě: - kontrola ústavnosti a zákonnosti právních předpisů, - incidentní kontrola ústavnosti, tj. rozhodování o (obecných) ústavních stížnostech proti zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, - rozhodování o tzv. komunálních stížnostech, tj. stížnostech orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu do samosprávy, - posuzování zákonnosti rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiného rozhodnutí týkajícího se činnosti politické strany, - rozhodování sporů o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy.

20 Kontrola ústavnosti a zákonnosti právních předpisů
Na základě čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy „Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, a dále o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem.“ Podrobněji je pak řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů upraveno v § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu. Z širšího úhlu pohledu - i pokud se jedná o přezkum a případné zrušení zákona, má tato kompetence Ústavního soudu vliv – byť nepřímý – na samotnou veřejnou správu, přímý kontrolní vztah mezi Ústavním soudem a veřejnou správou se ale projevuje v rámci rozhodování o návrzích na zrušení jiných právních předpisů , tj. obecně nařízení a statutárních předpisů, jichž je veřejná správa, resp. moc výkonná samotným tvůrcem. Konkrétně: nařízení vlády (čl. 78 Ústavy), vyhlášky ministerstev a jiných správních úřadů, vč. některých regionálních (čl. 79 odst. 3 Ústavy), nařízení obcí a krajů (čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky obcí a krajů (čl. 104 odst. 3 Ústavy).

21 Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení jsou oprávněni podat:
vláda, skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 téhož zákona, zastupitelstvo kraje, Veřejný ochránce práv, Ministerstvo vnitra, jde-li o návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce, kraje nebo hl. města Prahy za podmínek stanovených v jednotlivých zákonech upravujících územní samosprávu, věcně příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, jde-li o návrh na zrušení nařízení kraje nebo hlavního města Prahy za podmínek stanovených v zákonech upravujících územní samosprávu, ředitel krajského úřadu, jde-li o návrh na zrušení nařízení obce za podmínek stanovených v zákonu o obcích, zastupitelstvo obce, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního obvodu obec náleží, plénum Ústavního soudu, jsou-li dány důvody podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (tj. v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti). (Pozor -navrhovatelé č. 1 až 6 a 11 mohou podat návrh na zrušení kteréhokoli podzákonného předpisu, zbývající navrhovatelé mají legitimaci pouze ve vztahu k některým těmto předpisům).

22 Při rozhodování posuzuje Ústavní soud obsah jiného právního předpisu z hlediska jeho souladu s ústavními zákony a zákony a zjišťuje, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Vedle navrhovatele je účastníkem řízení ten, kdo jiný právní předpis, jehož zrušení je navrhováno, vydal. Současně je pak návrh zaslán též Veřejnému ochránci (může sdělit, že vstupuje do řízení; učiní-li tak, má postavení vedlejšího účastníka řízení). O návrhu rozhoduje plénum Ústavního soudu. Dojde-li k závěru, že  jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že tento právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Jinak návrh zamítne. Nález je konečný a vyhlašuje se ve Sbírce zákonů. Vykonatelnost nálezu nastává dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud Ústavní soud nerozhodne jinak (tímto dnem přestává být zrušený právní předpis součástí českého právního řádu). Pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Závěrem lze ještě doplnit, že zákonodárce při přijímání soudního řádu správního nezohlednil, resp. nevyužil čl. 87 odst. 3 písm. a) Ústavy, které umožňuje, aby zákon svěřil rozhodování o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich částí Nejvyššímu správnímu soudu.

23 (Obecná) ústavní stížnost
Na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud také o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost tak představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod fyzických a právnických osob. Tato základní práva a svobody představují materiální předmět řízení a jsou ohniskem pozornosti Ústavního soudu. Procesním předmětem řízení pak je rozhodnutí, opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci, který je způsobilý tento materiální předmět narušit, a proti němuž ústavní stížnost brojí. Ústavní soud ale není superrevizní instancí vůči jiným orgánům veřejné moci a nedisponuje neomezeným právem přezkumu veškerých předchozích řízení. Vadnost rozhodnutí či jiného zásahu proto musí spočívat vždy zásadně v nerespektování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Jde současně o prostředek subsidiární – jeho uplatnění musí zásadně předcházet vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli k ochraně jeho práva či svobody poskytuje český právní řád. Základním smyslem institutu ústavní stížnosti je ochrana ústavněprávní sféry jednotlivce (tj. subjektivní funkce) a zároveň také garance a další rozvoj ústavně zaručených základních práv a svobod (tj. objektivní funkce).

24 Osobou oprávněnou k podání ústavní je fyzická nebo právnická osoba, a to za podmínky, že je způsobilá být nositelkou příslušných ústavně zaručených základních práv a svobod.. Co právnické osoby veřejného práva? Ústavní soud přiznává státu či jiné veřejnoprávní korporaci legitimaci k podání ústavní stížnosti, pokud vystupují v daných právních vztazích a v příslušném řízení jako kterákoli jiná právnická osoba soukromého práva, jíž lze příslušné ústavně zaručené právo či svobodu přičítat (např. právo na ochranu vlastnictví a majetku, ale i právo na spravedlivý proces). Pokud však stát (či jiný veřejnoprávní subjekt) vystupuje prostřednictvím svých orgánů v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva vrchnostensky, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod a tudíž ani není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu tak správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu. (Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne ). Fyzické a právnické osoby jako účastníci musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem. Veřejnoprávní subjekty jako účastníci řízení (nikoli však jako stěžovatelé!) zásadně zastoupeny být nemusí. Osobou pasivně legitimovanou je orgán veřejné moci. (k pojmu moc veřejná viz usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 75/93 ze dne ).

25 Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; Specifičnost ústavní stížnosti spočívá také v tom, že jde o subsidiární prostředek ochrany základních práv a svobod. Zákon výslovně stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1). Zákon o Ústavním soudu se nepříliš přehledně věnuje vymezení těchto prostředků zejména v §72 a v §75, z nichž vyplývá následující obecné shrnutí požadavků a charakteristik na takovýto prostředek, jež musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti: jde o prostředek zákonný, to znamená, že stěžovateli jej přiznává právní předpis se silou zákona; jde o prostředek, který přísluší stěžovateli - tedy stěžovatel ho má ve své dispozici a rozhoduje se svobodně, zda jej uplatní, či nikoliv; jde o prostředek, který slouží k ochraně práva stěžovatele (nikoli práva někoho jiného), přičemž jde o prostředek efektivní – tedy způsobilý poskytnout adekvátní ochranu právu stěžovatele; jde o prostředek procesní: s jeho uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního či jiného právního řízení; rozlišování na řádné a mimořádné opravné prostředky není rozhodující; nejde však o návrh na obnovu řízení a nejde o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

26 Ústavní soud rozhodne nálezem, kterým
ústavní stížnosti zcela vyhoví nebo ústavní stížnost zcela zamítne anebo jí zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo a zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

27 Komunální stížnost Na základě čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy rozhoduje dále Ústavní soud o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu. Tuto tzv. komunální stížnost může podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Smyslem - ochrana postavení územních samosprávných celků, jejichž samospráva je Ústavou zaručena (čl. 8) a jimž Ústava výslovně přiznává i subjektivní práva na samosprávu (čl odst. 1). Ústava též stanoví limity přípustnosti zásahu státu do práva na samosprávu, kdy v čl. 101 odst. 4 stanoví, že stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

28 Napadat „již“ nezákonné zásahy do samosprávy – na rozdíl od obecných ústavních stížností, které lze užít pouze ve vztahu k zásahům neústavním. - komunální stížností lze napadnout pouze zásah směřující do oblasti samostatné působnosti (tj. výkonu ústavně zaručené územní samosprávy), nemůže se však týkat výkonu přenesené působnosti (tj. výkonu státní správy)! Jak uvádí v jednom ze svých nálezů Ústavní soud, „základem svobodného státu svobodná obec nadaná v příslušném rozsahu veřejnou mocí, kterou vykonává buď přímo, nebo skrze své orgány. Má-li být tudíž respektována idea právního státu, je potom nezbytné, aby i jeho chování bylo bezpodmínečně v souladu s právem. V mezích stanovených Ústavou ČR a zákonem je místní samospráva konstruována jako veřejná moc na svém území, je státem předvídána a v odpovídajícím rozsahu aprobována; musí být právě proto (coby forma veřejné moci) v případě ingerence státu dostatečně chráněna a mít právní jistotu spočívající v tom, že je jí poskytnuta ochrana před neoprávněným zasahováním státu do autonomního prostoru, který územnímu samosprávnému celku - v daném případě obci - k výkonu samosprávy poskytl, když omezil svůj dohled na nezbytné minimum, tj. vyžaduje-li to ochrana zákona“. (nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 331/02)

29 Zásah státu do samosprávy může mít podobu jak rozhodnutí, tak i jiného zásahu
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje Ústavní soud rozhodne nálezem, kterým komunální stížnosti zcela vyhoví nebo ji zcela zamítne anebo jí zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne. Vyhoví-li Ústavní soud komunální stížnosti, vysloví v nálezu, v čem spočívá porušení zákonem zaručeného práva na samosprávu, jaké ústavní zákony nebo zákony byly porušeny a jakým zásahem státu k tomuto porušení došlo a dále Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí státního orgánu, nebo jestliže porušení zaručeného práva na samosprávu spočívalo v jiném zásahu státu, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva na samosprávu pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Viz např. nález Pl. ÚS 1/2000, nález sp. zn. II. ÚS 559/99, nález sp. zn. I. ÚS 471/2000, nález sp. zn. IV. ÚS 420/2000, či nález sp. zn. IV. ÚS 576/2000.

30 Přezkum rozhodnutí ve věcech politických stran
Podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy dále rozhoduje Ústavní soud o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. Aktivně legitimována k podání návrhu je politická strana, jde o zvláštní ústavní stížnost (sui generis), pro kterou zákon stanoví některé odlišnosti od obecné ústavní stížnosti: - napadat lze pouze rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoli jiný zásah do práv. - na rozdíl od obecné ústavní stížnosti se zde zkoumá nejen ústavnost, ale i zákonnost napadeného rozhodnutí (obdobně jako u komunální stížnosti). - návrh lze podat ve lhůtě 30 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon politické straně k ochraně jejího práva poskytuje; Jinak pro řízení platí obecně to, co bylo uvedeno výše o (obecné) ústavní stížnosti. Ústavní soud rozhodne nálezem, kterým ústavní stížnosti zcela vyhoví nebo ústavní stížnost zcela zamítne anebo jí zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, v čem je rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí dotýkající se její činnosti v rozporu s ústavními nebo jinými zákony a napadené rozhodnutí zruší. Jinak návrh zamítne.

31 Kompetenční spory Na základě čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy pak Ústavní soud rozhoduje spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. V tomto řízení Ústavní soud rozhoduje spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněn podat státní orgán (v kompetenčním sporu mezi státem a územním samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem), anebo zastupitelstvo územního samosprávného celku v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem. Kompetenční konflikt může mít podobu jak pozitivního sporu (více subjektů si nárokuje rozhodnutí v téže věci), tak negativního (ani jeden ze subjektů se necítí být kompetentní k rozhodnutí).

32 Návrh je nepřípustný, přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu jinému orgánu podle zvláštního zákona, nebo přísluší-li rozhodovat o něm orgánu společně nadřízenému orgánům, mezi nimiž kompetenční spor vznikl. S ohledem na úpravu řešení kompetenčních sporů ve správním řádu a dále v soudním řádu správním a v zákoně o rozhodování některých kompetenčních sporů lze konstatovat, že v důsledku přijetí těchto právních úprav se pravomoc Ústavního soudu rozhodovat kompetenční spory velmi podstatně zúžila, neboť většinu takovýchto sporů rozhoduje dnes Nejvyšší správní soud, zvláštní senát či nadřízený správní orgán. Ústavní soud pak nálezem rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení, a jde-li o kompetenční spor mezi státním orgánem a územním samosprávným celkem, Ústavní soud rozhodne, zda věc spadá do kompetence státu nebo územní samosprávy. Jestliže orgán, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu, již v dané věci vydal rozhodnutí a podle Ústavního soudu je k vydání takového rozhodnutí příslušný jiný orgán, Ústavní soud svým nálezem takové rozhodnutí zruší. Jestliže orgán, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí, kterým svoji kompetenci popřel, a podle zjištění Ústavního soudu je k vydání rozhodnutí ve věci příslušný, Ústavní soud takové rozhodnutí svým nálezem také zruší.

33 Evropský soud pro lidská práva
- zřízen podle čl. 19 Úmluvy „k zajištění plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami a plynoucích z Úmluvy a Protokolů k ní“. jakmile se stát stane smluvní stranou Úmluvy, přebírá na sebe povinnost zajistit každému, kdo podléhá jeho jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I. této Úmluvy. Pokud má tedy příslušná osoba za to, že bylo porušeno její právo či svoboda zaručené Úmluvou, popř. Protokoly k ní, může se (při naplnění podmínek stanovených Úmluvou) obrátit na Evropský soud pro lidská práva se stížností. Podle čl. 34 Úmluvy může ESLP přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní příslušným státem. Základní podmínky přijatelnosti takové stížnosti jsou pak formulovány v čl. 35 Úmluvy, dle kterého se Soud může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě 6 měsíců od dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí. V ČR tedy nezbytné vyčerpat institut ústavní stížnosti.

34 Soudní ochrana poskytovaná Soudem ve Štrasburku je vybudována na principu subsidiarity, jež je formulován ve výše uvedeném čl. 35 Úmluvy, a to ve spojení s  čl. 13 téže Úmluvy, dle kterého „každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při výkonu svého úřadu“. Cílem čl. 35 a čl. 13 Úmluvy je tedy poskytnout smluvním státům příležitost, aby samy zabránily porušení Úmluvy nebo aby takové porušení napravily, ESLP pak vychází ze zásady, podle které je účinnost příslušného prostředku v zásadě posuzována ke dni podání stížnosti. Osoba, jež hodlá zahájit řízení před Evropským soudem pro lidská práva, musí být obětí porušení jednoho z práv zaručených Úmluvou, popř. Protokoly k ní. To znamená, že dotčená osoba musí doložit, že je skutečně obětí tvrzeného porušení práva, spadá pod jurisdikci dotčeného státu a má na podání osobní zájem (actio popularis se nepřipouští). Stěžovatel pak může též v souladu s čl. 41 Úmluvy požadovat i přiznání spravedlivého zadostiučinění. Poté, co je rozhodnuto nejprve o přijatelnosti stížnosti, rozhoduje Soud o meritu věci, přičemž je povinen se nejprve pokusit o smírné urovnání daného případu. Soud rozhoduje ve věci samé rozsudkem, v němž jednak rozhodne, zda bylo porušeno právo či svoboda zaručené Úmluvou (Protokoly) a dále pak rozhodne o nároku na přiměřené zadostiučinění a jeho výši dle čl. 41 Úmluvy. Smluvní státy jsou dle Úmluvy (čl. 46) zavázány se konečnými rozsudky Evropského soudu pro lidská práva řídit, přičemž nad výkonem rozsudků dohlíží Výbor ministrů Rady Evropy.