Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

2.3. EVOLUCE EUKARYOTICKÉ BUŇKY Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "2.3. EVOLUCE EUKARYOTICKÉ BUŇKY Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D."— Transkript prezentace:

1 2.3. EVOLUCE EUKARYOTICKÉ BUŇKY Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D.

2 Teorie o endosymbióze (autorka Lynn Margulisová)  vysvětluje především původ semiautonomních organel  semiautonomní organely:  mají vlastní DNA a tím i celý genetický aparát  rozmnožují se uvnitř buněk relativně samostatně, ale řada jejich biomakromolekul je kódována v jaderné DNA  mitochondrie  plastidy  bazální tělíska bičíků

3 Semiautonomní organely  Mitochondrie, chloroplast, bazální tělísko bičíku  Velikosti vzájemně nekorespondují Obr. 1) Mitochondrie Obr. 3) Struktura bičíku Obr. 2) Chloroplast

4 Předpoklady teorie  přítomnost všech typů prokaryot:  anaerobní  fotosyntetizující  nově vyvinutá aerobní  zvláštní skupina pohyblivých vláknitých prokaryot, podobných dnešním spirochétám  předpokládá jejich vzájemné splývání (endosymbiózu)

5 Vznik mitochondrie  pohlcení aerobního prokaryonta některým z amébovitých anaerobních prokaryont  vznik uzavřených, dvojmembránových struktur  redukce části metabolismu aerobního prokaryonta  z něj se vyvinuly mitochondrie  cca před 2 miliardami let

6 a) Evoluční základ živočišné buňky  poté splynutí s pohyblivým, vláknitým prokaryontem  vzniklá buňka již měla uspořádání eukaryotické a kromě mitochondrií nově obsahovala i bazální tělíska s bičíky, popřípadě tubulární mitotický aparát  taková primitivní eukaryotická buňka se stala evolučním základem prvoků, živočišných a houbových organismů.  Kdy? Asi před 1,5 miliardou let.

7 endosymbióza mitochondrie  Endosymbióza mitochondrie a později i bičíku vede ke vzniku živočišné buňky Obr. 4) schéma vzniku mitochondrie Aerobní prokaryotní buňka Pohlcení (fagocytóza)

8 b) Evoluční základ rostlinné buňky  již existující primitivní eukaryotická buňka pohltila fotosyntetizujícího prokaryonta (předchůdce sinic)  zůstala s ním v trvalém, vzájemně prospěšném soužití  tato fotosyntetizující prokaryota se postupně v hostitelské buňce vyvinula v plastidy  takto vybavená eukaryotická buňka dala základ pro vznik řas a později i cévnatých (vyšších) rostlin  Kdy? Před necelou miliardou let.

9 - Endosymbioza chloroplastu, vznik rostlinné buňky Pohlcení (fagocytóza) Primitivní eukaryotická buňka Fotosynteticky aktivní prokaryotická buňka Eukaryotická rostlinná buňka s chloroplasty Obr. 5) Schéma vzniku chloroplastu

10 Evoluční základ biomemránových struktur  všechny biomembrány vykazují podobný chemický i stavební princip a vzájemnou prostorovou návaznost  vyvinuly se postupným vchlipováním a diferenciací povrchové cytoplazmatické membrány  o vývojové souvislosti svědčí přímé propojení endoplazmatického retikula s Golgiho aparátem a s jadernou membránou  také další membránové útvary, lysozómy, vznikají odštěpováním okrajových váčků Golgiho aparátu

11 vznik membrán  Obrázek návaznosti ER, GA a jádra  Obrázek vzniku membrán vchlipováním (postupně vzniká jaderná membrána, ER Obr. 6) Návaznost GA, ER a jádra (dle Štindl, 2005, upraveno) Obr. 7) Schéma vzniku membrány vchlipováním vchlipování membrány

12 Obr. 8) Schematické shrnutí teorie endosymbiozy

13 Evoluce skupiny Chromista  společným znakem je zvláštní vývoj plastidů  plastidy vytvářejí samostatný trojmembránový až čtyřmembránový kompartment  kromě dvojmembránových typů chloroplastů (u řas, mechorostů a cévnatých rostlin) se vyvíjela zvláštní skupina, u které jsou plastidy uzavřené v další membráně endoplazmatického retikula  k těmto organismům s takto utvářenými plastidy patří: 1) zlatohnědé řasy (Chromophyta) 2) skrytěnky (Cryptophyta) 3) snad i druhotně heterotrofní oomycety (Oomycota – houby)

14 1) Chromophyta Obr. 9) zástupci skupiny ChromophytaObr. 10)

15 2) skrytěnky (Cryptophyta) Obr. 11) rod Coscinodiscus sp.

16 3) Oomycota Obr. 12) Rod Leptomitus

17 Teorie tzv. sekundární endosymbiózy  eukaryotická heterotrofní buňka pohltila a uzavřela v sobě jinou eukaryotickou fotosyntetizující buňku  dokladem pro tuto teorii je u některých jedinců pozůstatek jádra původního endosymbiotického eukaryota, tzv. nukleomorf, v plastidu  například skrytěnky

18 Protista  všechny jednobuněčné eukaryotické organismy začleňuje někdy systematická biologie do samostatné skupiny nazvané Protista  výlučně na této organizační úrovni existoval život na naší planetě ještě před osmi až sedmi sty miliony let  teprve pak se jednotlivé buňky spojovaly a začaly vytvářet kolonie  v buněčných koloniích postupně docházelo k diferenciaci a specializaci buněk i k ustálení jejich počtu. Vznikala tak cenobia, snad bezprostřední předchůdci skutečných mnohobuněčných organismů  (např. váleč koulivý, Volvox globator)

19 Váleč koulivý (Volvox globator) Obr. 13)

20 literatura  Dostál, P. (2004) Historický vývoj organismů. Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta. Praha. s. 5 – 7.

21 Zdroje obrázků:  Obr. 1)  Obr. 2)  Obr. 3) my/AnimalCellStructure/CiliaFlagella/CiliaFlagella.htm my/AnimalCellStructure/CiliaFlagella/CiliaFlagella.htm  Obr. 4)  Obr. 5)  Obr. 6) Štindl P. (2005) Obraz a schéma při výuce vybraných kapitol cytologie. Dipl. práce. Hradec Králové: Pdf UHK,  Obr. 7)  Obr. 8) internetový zdroj  Obr. 9) internetový zdroj  Obr. 10) internetový zdroj

22 Zdroje obrázků:  Obr. 11) 1.jpg 1.jpg  Obr. 12)  Obr. 13)

23 KONEC O1/09PhDr. Přemysl Štindl


Stáhnout ppt "2.3. EVOLUCE EUKARYOTICKÉ BUŇKY Autor: PhDr. Přemysl Štindl Recenze: Mgr. Vladimír Bádr, Ph.D."

Podobné prezentace


Reklamy Google