Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

VYBRANÉ KAPITOLY Z FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE Kurz fundamentální teologie pro kombinované studium oborů TEOLOGICKÉ NAUKY NÁBOŽENSTVÍ SE ZAMĚŘENÍM NA VZDĚLÁVÁNÍ.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "VYBRANÉ KAPITOLY Z FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE Kurz fundamentální teologie pro kombinované studium oborů TEOLOGICKÉ NAUKY NÁBOŽENSTVÍ SE ZAMĚŘENÍM NA VZDĚLÁVÁNÍ."— Transkript prezentace:

1 VYBRANÉ KAPITOLY Z FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE Kurz fundamentální teologie pro kombinované studium oborů TEOLOGICKÉ NAUKY NÁBOŽENSTVÍ SE ZAMĚŘENÍM NA VZDĚLÁVÁNÍ A KATECHETIKA

2 OBJASNĚNÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ n Teologie znamená doslova „řeč o Bohu“. Je to rozumová reflexe víry v Boha na základě Božího zjevení. n Křesťanská teologie je rozumová reflexe víry v Boha na základě křesťanského zjevení, daného lidem skrze Ježíše Krista. n Fundamentální teologie je teologií základů víry, hledá odpovědi na základní otázky týkající se Božího zjevení, jeho pravosti, neporušenosti, úplnosti a věrohodnosti.

3 ÚKOLY FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE 1) Připravit ke studiu dogmatiky reflexí a rozvinutím úkonu víry v Boží zjevení. 2) Být trvalou dimenzí celé teologie, řešit její základní problémy a ukazovat východiska. 3) Odpovídat na naléhavé problémy současné situace církve a společnosti. 4) Být v dialogu s ostatními obory poznání a činnosti (např. filosofií, psychologií, lékařstvím,přírodními vědami, uměním, kulturou, technikou, ekonomikou i politikou).

4 CÍL, VÝCHODISKO A METODA FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE Fundamentální teologie má dokázat, že Boží zjevení je: - přijatelné pro kritický rozum (věřitelné) - závazné pro odpovědné svědomí (zavazující) - prospěšné pro člověka i společnost (žádoucí) Fundamentální teologie přitom nemůže vycházet ze zjevení, jehož vlastnosti má teprve dokázat. Musí tedy vycházet z jiných zdrojů poznání: z rozumu, filosofie a historie. Metoda fundamentální teologie musí mít tyto vlastnosti: - racionálnost (musí respektovat logiku a kritiku poznání) - objektivnost (musí se opírat o bezpečně zjištěná fakta) - vědeckost (argumenty musí být trvale platné, nadčasové) - pozitivnost (musí dokazovat vlastní tvrzení, ne pouze vyvracet názory odpůrců) - pluralita (musí spojovat poznatky z různých oborů)

5 FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE JAKO SOUČÁST TEOLOGICKÉ VĚDY Fundamentální teologie je: - úvodem k dogmatické teologii, která se zabývá obsahem zjevení z hlediska pravd víry - předpokladem ke studiu morální teologie, která se zabývá obsahem zjevení z hlediska morálky - základem i pro obory praktické teologie (např. pastorální teologii, liturgiku, katechetiku apod.), které staví na obsahu zjevení a vyvozují z něho závěry pro různé oblasti života věřících, církve a celé lidské společnosti

6 ROZDĚLENÍ FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE n Fundamentální teologie se rozděluje na tyto části (traktáty): 1) Traktát o Božím zjevení a jeho vlastnostech 2) Traktát o křesťanském zjevení (fundamentální christologie) 3) Traktát o uchování a předávání Božího zjevení v církvi (fundamentální ekleziologie) 4) Traktát o teologickém poznání neboli teologických pramenech (teologická metodologie)

7 POJEM A ROZDĚLENÍ BOŽÍHO ZJEVENÍ Boží zjevení je způsob, jak se nám Bůh dává poznat, tedy jak se nám zjevuje. Zjevením se nazývá proto, že nám něco o Bohu zjevuje, co bylo v Bohu skryté, tajemné. Boží zjevení se rozděluje na: - přirozené (Bůh se zjevuje skrze své dílo – přírodu) - nadpřirozené (Bůh se zjevuje zvláštním způsobem – nad možnosti přirozeného, tedy nadpřirozeně) Boží zjevení se dále rozděluje na: - přímé (prorocké) - Bůh se zjevuje přímo člověku – proroku - nebo promlouvá k člověku skrze anděla - nepřímé - Bůh se zjevuje lidem nepřímo tak, že k nim promlouvá skrze lidského prostředníka - proroka Boží zjevení se dále rozděluje na: - veřejné (Bůh se zjevuje národu nebo celému lidstvu) - soukromé (Bůh se zjevuje jednotlivým lidem nebo skrze ně připomíná, co už předtím zjevil veřejně)

8 MOŽNOST NADPŘIROZENÉHO ZJEVENÍ, JEHO VHODNOST A PROSPĚŠNOST n Zjevení je Bohu možné (je všemohoucí) a člověku poznatelné (má smysly a rozum). n Zjevení je pro člověka vhodné, neboť bez něho by pravdy o Bohu poznával jen těžko a nejistě. n Zjevení je pro člověka prospěšné, neboť mu velmi pomáhá na cestě ke spáse.

9 MOŽNOST ZJEVENÍ TAJEMSTVÍ, TAJEMSTVÍ A LIDSKÝ ROZUM n Zjevení Boží může obsahovat tajemství, tj. takové pravdy, které by rozum sám nepoznal, anebo je nemůže ani plně pochopit (tajemství ve vlastním smyslu, např. Boží trojjedinost). n Zjevená tajemství však nejsou proti rozumu (neodporují logice), jsou však nad rozum (nejsou plně rozumem pochopitelná, neboť Bůh je větší než každá lidská představa o něm. Bůh, kterého bychom mohli plně pochopit, by nebyl Bohem. Zjevená tajemství chápeme jen podle rozumu.

10 NUTNOST NADPŘIROZENÉHO ZJEVENÍ BOŽÍHO n Zjevení pravd o Bohu poznatelných rozumem a zjevení pravd přirozeného mravního zákona nebylo nutné absolutně, ale relativně – totiž vzhledem ke stavu, v jakém se lidstvo ocitlo po prvotním hříchu. n Zjevení nadpřirozených tajemství a pozitivních Božích přikázání bylo nutné vzhledem k tomu, že Bůh chtěl člověku umožnit lepší poznání sebe než jen přirozené a že mu chtěl dopřát účast na svém božském životě.

11 MORÁLNÍ ZÁVAZNOST HLEDAT A PŘIJMOUT BOŽÍ ZJEVENÍ n Člověk má povinnost hledat pravdu, a to především o Bohu, který je cílem člověka a nejvyšší skutečností. n Vzhledem k tomu, že poznání Boha pouhým rozumem je nesnadné, je pravděpodobné, že Bůh toto poznání lidem usnadnil svým zjevením. n Proto má člověk povinnost hledat v dějinách náboženství Boží zjevení, a pokud tam taková zjevení najde, má zkoumat jejich pravost, neporušenost a věrohodnost. n Takové Boží zjevení, které se ukáže jako pravé, neporušené a věrohodné, má člověk přijmout a řídit se jím.

12 KRITÉRIA PRAVOSTI BOŽÍHO ZJEVENÍ Jsou různá kritéria pravosti Božího zjevení, která se různě rozdělují. Základní rozdělení těchto kritérií je na: a) kritéria negativní (umožňují vyloučit nepravá zjevení); b) kritéria pozitivní (umožňují potvrdit pravost zjevení). Kritéria pozitivní se dále dělí na: a) kritéria primární (hlavní) - stačí sama o sobě potvrdit pravost zjevení; b) kritéria pomocná (vedlejší) - sama o sobě sice nestačí k potvrzení pravosti zjevení, ale ve spojení s hlavními kritérii pravost zjevení dále dokládají a potvrzují.

13 DALŠÍ ROZDĚLENÍ KRITÉRIÍ PRAVOSTI BOŽÍHO ZJEVENÍ Pozitivní kritéria pravosti zjevení se rozdělují na: - kritéria objektivní – může je použít každý, kdo chce pravost zjevní zkoumat - kritéria subjektivní – může je použít jen příjemce zjevení - prorok Pozitivní kritéria pravosti zjevení se též rozdělují na: a) kritéria vnitřní - týkají se obsahu zjevení b) kritéria vnější - týkají se doprovodných okolností zjevení c) kritéria smíšená - týkají se osoby prostředníka zjevení (proroka)

14 KRITÉRIA PŘÍMÉHO ZJEVENÍ a) subjektivní: - vnitřní Boží hlas - vnitřní osvícení rozumu - mystický zážitek b) objektivní: - zázračné obrácení - vznešenost zjevené nauky - nadpřirozený způsob Boží řeči - vnější zázrak - mimořádné doprovodné okolnosti

15 KRITÉRIA NEPŘÍMÉHO ZJEVENÍ Tato kritéria musejí být objektivní, aby pravost zjevení byla všem lidem zřejmá. Tato kritéria jsou: - vznešenost zjevené nauky - podivuhodné obrácení proroka - podivuhodná moudrost a hrdinská svatost proroka - podivuhodné rozšíření nauky - podivuhodná změna mravů - hrdinská stálost vyznavačů nauky - vnější zázraky vykonané prorokem - splněná proroctví vyřčená prorokem

16 POJEM A VLASTNOSTI ZÁZRAKU n Zázrak je jev ve viditelném světě, mimo obvyklý řád, přesahující síly přírody, který nemůže být vykonán žádnou silou stvořenou (člověkem, andělem, démonem), nýbrž pouze mocí Boží. Zázrak je vhodným znamením pravosti Božího zjevení (= kritériem pravosti Božího zjevení). n Zázrak jako kritérium pravosti Božího zjevení musí mít: - historickou pravdivost (skutečně se stal) - filosofickou pravdivost (nelze ho vysvětlit přirozeně) - teologickou pravdivost (nelze ho vysvětlit mimopřirozeně) - svědecký charakter (potvrzuje pravost Božího zjevení)

17 ROZDĚLENÍ ZÁZRAKŮ Zázraky se rozdělují: a) podle stupně nadpřirozenosti na: - zázraky co do podstaty (např. zmrtvýchvstání Krista) - zázraky co do subjektu (např. vzkříšení Lazara) - zázraky co do způsobu (např. uzdravení nemocného) b) podle oblasti, v níž se zázrak děje, na: - zázraky fyzické (např. uzdravení nemocných) - zázraky intelektuální (např. znalost věcí skrytých) - zázraky morální (např. náhlé, úplné a trvalé obrácení hříšníka nebo odpůrce)

18 POJEM AVLASTNOSTI PROROCTVÍ n Proroctví v širším smyslu je řeč proroka, kterou prorok oznamuje Boží zjevení. n Proroctví v užším smyslu je jasná a určitá předpověď takové budoucí události, kterou nemůže znát žádný rozum stvořený, nýbrž pouze vševědoucí a nejvýš prozřetelný Bůh. n Proroctví v užším smyslu může sloužit jako kritérium pravosti Božího zjevení, když se naplní. Takové proroctví musí mít: - historickou pravdivost (bylo vyřčeno, naplnilo se) - filosofickou pravdivost (naplnění se nedalo předvídat) - teologickou pravdivost (jenom Bůh je mohl dát poznat proroku) - svědecký charakter (Bůh tím chtěl potvrdit své zjevení).

19 POZNATELNOST BOŽÍHO ZJEVENÍ NA ZÁKLADĚ ZÁZRAKŮ A PROROCTVÍ n Zázraky a proroctví umožňují při pečlivém přezkoumání rozpoznat nadpřirozené Boží působení, a tím i pravé Boží zjevení. n Zázraky a proroctvími nám Bůh dává jasně najevo,že je to on, který k nám mluví. n Proto by bylo krajně neuctivé vůči Bohu, kdybychom tato jeho znamení přehlíželi. Církev takový postoj považuje za těžce hříšný, a je-li veřejný, trestá jej exkomunikací. n Na druhé straně nic nebrání tomu, abychom dokazovali pravost a prospěšnost Božího zjevení také jinými kritérii, např. tím, jak Boží zjevení naplňuje nejhlubší lidské touhy. O to se pokoušejí zastánci tzv. imanentní metody (např. Maurice Blondel ve své knize Akce).

20 ROZDĚLENÍ PRAMENŮ O KŘESŤANSTVÍ Prameny o křesťanství se rozdělují na: 1) nekřesťanské 2) křesťanské Nekřesťanské prameny jsou pohanské a židovské. Obojí mohou být buď věrohodné nebo nevěrohodné. Křesťanské prameny jsou buď kanonické (biblické prameny) nebo nekanonické (nebiblické prameny). Biblické prameny jsou vždy věrohodné, neboť jejich hlavním autorem je sám Bůh. Nebiblické prameny jsou buď věrohodné (např. spisy církevních otců a spisovatelů) nebo nevěrohodné (apokryfní spisy).

21 POHANSKÉ PRAMENY O KŘESŤANSTVÍ Věrohodné prameny: 1. Dopis Plinia Mladšího císaři Trajánovi 2. Tacitovy Ročenky 3. Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů 4. Dopisy císaře Hadriána Minuciovi a Serrianovi 5. Dopis syrského filosofa Mary ben Serapiona Nevěrohodné prameny: 1. Celsův Pravdivý rozhovor 2. Lucianův Poutník 3. Porfyriovo Zrcadlo proti křesťanům 4. Hieroklův Přítel pravdy 5. Juliánovy Tři knihy proti Galilejským

22 ŽIDOVSKÉ PRAMENY O KŘESŤANSTVÍ Věrohodné prameny: Židovské starožitnosti Josefa Flavia Josef Flavius píše o Ježíšovi s velkou úctou jako o moudrém člověku, pokud smí být tak nazýván, neboť si získal mnohé učedníky a konal podivuhodné činy. Připouští, že to snad byl Mesiáš, o kterém mluvili proroci. Uvádí, že se po svém ukřižování zjevil učedníků třetího dne opět živý. Nevěrohodné prameny: Talmud Ježíšův rodokmen Tyto prameny překrucují historická fakta a snaží se Ježíše zdiskreditovat.

23 KŘESŤANSKÉ PRAMENY NEVĚROHODNÉ Tyto prameny vznikaly v různých křesťanských sektách a jejich autoři jsou většinou anonymní, někdy jsou neprávem připisovány známým křesťanským autoritám (apoštolům). Jsou to především tzv. apokryfní evangelia. Ta se dělí na 3 skupiny: 1) gnostická: Marcionovo, Petrovo, Filipovo, 12 apoštolů, podle Egypťanů aj. 2) devocionální: Jakubovo, Tomášovo, arabské o Ježíšově dětství, arabské Josefa tesaře, Nikodemovo, o zesnutí Matky Páně 3) disputativně kanonické: podle Hebrejů Tyto spisy obsahují nezaručené zprávy a gnostické bludy.

24 KŘESŤANSKÉ PRAMENY VĚROHODNÉ Věrohodné jsou všechny biblické prameny, především čtyři kanonická evangelia, Skutky apoštolů, listy apoštolů a Janova Apokalypsa. Všechny tyto spisy byly napsány ještě v prvním století. Věrohodné jsou však také spisy křesťanské Tradice, které církev přijala, schválila a šířila. Jsou to spisy apoštolských otců, církevních otců a církevních spisovatelů prvních sedmi křesťanských století. Nejstarší spisy křesťanské Tradice jsou: - List sv. Klementa Římského Korinťanům (z let 96-98) - 7 listů sv. Ignáce Antiochijského (z let ) - Didaché (Nauka 12 apoštolů) (poč. 2. stol.) - List Diognetovi (kol r. 130) - 5 knih výkladů na evangelia sv. Papiáše Hierapolského (kol. r. 130) - 2 apologie a Dialog s Tryfonem sv. Justina (z let ) - Pastýř Hermův (kol r. 140) Nejstarší doklad kánonu knih Nového zákona je zlomek Muratoriho z let

25 KŘESŤANSKÉ PRAMENY KANONICKÉ n 4 kanonická evangelia (Mt, Mk, Lk, Jn) n Skutky apoštolů n 13 listů apoštola Pavla n List Židům n 7 listů katolických n Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) Sbírka těchto 27 spisů se nazývá Nový zákon.

26 NEJSTARŠÍ RUKOPISY NOVOZÁKONNÍCH KNIH n Nejstarší kodexy (svazky listů z pergamenu): Kodex Vatikánský (ze 4. stol.) Kodex Sinajský (z 5.stol.) n Nejstarší papyrové zlomky: - Papyry Chester Beatty (z 3. stol.) - Papyry Bodmer (z přelomu 2. a 3. stol.) - Papyrus Egerton (z pol. 2. stol.) - Papyrus Rylands (z let ) Papyry nalezené v Kumránu (z 60. let I. stol.), avšak není zcela jisté, že obsahují novozákonni texty.

27 STAROZÁKONNÍ PROROCTVÍ O MESIÁŠI Nejdůležitější z těchto proroctví jsou: - Protoevangelium (Gen 3, 15) – první zmínka o Vykupiteli - Zaslíbení daná Abrahámovi (Gen 15-18; 22,18) - Jákobovo požehnání Judovi (Gen 49,10) - Micheášovo proroctví o narození Mesiáše v Betlémě (Mich 5,2) - Mesiánské žalmy (Ž 2, 16, 22, 40, 69, 110) - Izaiášova proroctví (7,14; 9,6; 11,10; 35,4-5; 40,3; 61,1) - Izaiášovy zpěvy o Božím služebníku (42; 49; 50; 53) - Zachariášova proroctví (9,9; 11,12) - Malachiášova proroctví (1,11; 3,1)

28 OSOBNÍ A VĚCNÉ PŘEDOBRAZY MESIÁŠE Osobní předobrazy: AdamÁbelNoeMelchisedechIzákJosefJonášJeremiáš Jan Křtitel Věcné předobrazy: Noemova archa velikonoční beránek manna stánek Boží na poušti archa úmluvy měděný had na poušti chrám v Jeruzalémě Židé nepřijali Ježíše za Mesiáše pro svou pýchu a falešné představy.

29 KRISTOVO SVĚDECTÍ O SOBĚ, MESIÁNSKÉ TITULY n Kristus říká o sobě: přišel volat hříšníky k pokání přišel splnit Boží vůli stojí mezi lidmi jako ten, kterého neznají je víc než prorok je víc než Šaloumoun je Mistrem a Pánem je pastýřem svých ovcí je Synem Boha, Bůh ho oslaví je Mesiášem, který spasí svůj lid n Mesiánské tituly: Mesiáš Král Syn Boží Syn člověka Syn Davidův Prorok Pastýř Beránek Boží Apoštol kněz biskup (strážce duší)

30 OBSAH KRISTOVY NAUKY, JEJÍ ZÁVAZNOST PRO LIDSTVO Obsah Kristovy nauky je shrnut v evangeliích, zejména v horské řeči Páně (Mt 5 – 7). Tato nauka je nová, i když potvrzuje Starý zákon a Proroky. (Mt 5,17). Tato nauka je závazná pro každého, na jejím přijetí závisí spása člověka (viz Mt 7,24 n.). Tato nauka bude platná navždy. Nebe a země pominou, ale Kristova slova nepominou.

31 KRISTOVA MOUDROST A SVATOST n Kristus osvědčil při svém učení božskou moudrost, které nemohli odolat ani jeho nepřátelé, kteří jej chytali za slovo (peníz daně, vzkříšení mrtvých, kamenování ženy dopadené při cizoložství apod.). n Kristus ve svém jednání osvědčil svou svatost, nikdo jej nemohl obvinit z hříchu, jeho obvinění při odsouzení byla falešná.

32 KRISTOVY ZÁZRAKY A JEJICH ROZDĚLENÍ n Kristus dělal zázraky na potvrzení svých slov. n Rozdělení Kristových zázraků: - co do podstaty (jeho zmrtvýchvstání) - co do subjektu (vzkříšení Lazara) - co do způsobu (uzdravování nemocných, vymítání zlých duchů, zázraky na přírodě) n Jiné rozdělení Kristových zázraků: fyzické, intelektuální a mravní. n Jiné rozdělení Kristových zázraků: Na sobě samém, na lidech a na přírodě.

33 PRAVDIVOST KRISTOVÝCH ZÁZRAKŮ –Historická: Skutečně se staly, je to dosvědčeno mnoha svědky, vypráví o tom evangelia, Skutky apoštolů, listy apoštolů, židovské i pohanské prameny. –Filosofická:Nelze je vysvětlit přirozeně, působením přírodních nebo lidských sil. –Teologická: Nelze je vysvětlit mimopřirozeně, tj. působeních démonických sil. –Kristovy zázraky potvrzují pravdivost jeho slov.

34 KRISTOVA PROROCTVÍ, KARDIOGNÓZE n Kristus pronesl řadu proroctví, která se vyplnila, např. o svém utrpení, smrti a vzkříšení, o zradě Jidášově a Petrově zapření, o chování svých učedníků, o seslání Ducha svatého, o pronásledování církve, o zničení chrámu a města Jeruzaléma. n Tato proroctví potvrzují, že Ježíš byl pravý Boží prorok, poslaný od Boha. n Ježíš také viděl lidem do srdce (měl kardiognózu – poznání srdce). Vyjevil smýšlení učedníků, farizeů, zákoníků, život samařské ženy, zrádcovské úmysly Jidášovy.

35 KRISTOVO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ, JEHO PRAVDIVOST n Je to největší Kristův zázrak,na kterém závisí naše víra a spása (viz 1 Kor 15, 17). n Jeho pravdivost je prokázána: historicky: vidělo jej hodně svědků filosoficky: přirozeně nebylo možné teologicky: bylo jím předpověděno a je to znamení, kterým Bůh potvrdil pravost Kristova mesiánského poslání.

36 SVĚDECTVÍ PRVOTNÍ CÍRKVE O KRISTU n Prvotní církev svědčí o Kristu: - podivuhodným rozšířením jeho nauky - podivuhodnou změnou mravů lidí obrácených na víru, svatostí života křesťanů - vytrvalostí v pronásledováních - velkým množstvím mučedníků pro víru - postupnou proměnou společnosti a mravů

37 SROVNÁNÍ KŘESŤANSTVÍ S JINÝMI NÁBOŽENSTVÍMI n Křesťanství je náboženství nadpřirozené, Bohem zjevené, opírá se o plnost Božího zjevení, dovršeného Kristem. n Jiná náboženství jsou buď přirozená (např. čínská náboženství, hinduismus, buddhismus), nebo se opírají jen o částečné, neúplné zjevení (židovství) nebo o zjevení nepravá či zkreslená (např. islám). n Pravé náboženství je tedy pouze křesťanství.

38 POJEM CÍRKVE V PÍSMĚ SV. A V TEOLOGII n SZ: káhál = bohoslužebné shromáždění n NZ: ekklésiá = společenství věřících v Krista jako Pána n Teologie: sv. Robert Bellarmin, učitel církve v 17. století: „Církev je společnost všech věřících křesťanů, kteří: - vyznávají tutéž křesťanskou víru - účastní se stejných svátostí - jsou sjednoceni pod vedením zákonných pastýřů, zvláště římského biskupa.

39 POJEM A ROZDĚLENÍ EKLEZIOLOGIE, JEJÍ METODA A DNEŠNÍ VÝZNAM n Ekleziologie je teologická disciplína, která se zabývá otázkami církve. n Ekleziologie je dvojí: fundamentální a dogmatická. n Fundamentální ekleziologie se zabývá základními otázkami církve: ustanovením, posláním a strukturou. n Dogmatická ekleziologie se zabývá podrobným popisem vnitřního života církve, jejími funkcemi a službami. n Metoda fundamentální ekleziologie je kombinací metody racionální, historicko-kritické a dogmatické. n Metoda dogmatické ekleziologie je čistě dogmatická. n Ekleziologie má v dnešní době velký význam: chrání věřící před pokušením k privatizaci náboženského života, která je dnes v módě.

40 BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A CÍRKEV n Jaký je vztah mezi Božím královstvím, jehož příchod na svět hlásal Kristus, a mezi církví, kterou Kristus na zemi založil? Boží království je cílem Božího plánu spásy, církev je prostředkem k tomuto cíli. Boží království má dvojí podobu: 1) pozemskou, dočasnou, tj. církev na zemi, 2) eschatologickou, věčnou, tj. církev v nebi.

41 ZALOŽENÍ CÍRKVE, VYVOLENÍ A ÚKOL APOŠTOLŮ n Církev založil sám Ježíš Kristus, a to tím, že si vyvolil apoštoly, odevzdal jim pravomoc a svěřil úkol učit, křtít a vést lidi ke spáse. n Kristus ustanovil v církvi trojí úřad: učitelský, kněžský a pastýřský. n Mezi Ježíšem a apoštoly je duchovní a morální jednota. Ježíš slíbil apoštolům, že s nimi bude zůstávat stále až do konce světa (Mt 28, 19-20). n Církev tedy není dílo lidské, ale dílo Boží. Kristus ji nazývá „svou církví“ (Mt 16, 18).

42 PETRŮV PRIMÁT n Apoštol Petr dostal od Krista zvláštní poslání, tzv. primát. Kristus jej ustanovil nejvyšším pastýřem své církve. n Kristus primát Petrovi dvakrát přislíbil (Mt 16, 17-19; Lk 22, 31-32) a po svém vzkříšení odevzdal (Jan 21,17-19). n Petr po Kristově nanebevstoupení primát skutečně vykonával (Sk 1, 15-16; 2, 14-39; 4, 7-12; 5, 1-11; 9, ; 10, 1-11; 12, 1-19; 15, 6-29). n Petr byl uznáván za hlavu církve ostatními apoštoly i apoštolem Pavlem, i když ten jej napomenul (1 Kor 1, 12; 9, 5; Gal 1, 18; 2, ).

43 TRVÁNÍ APOŠTOLSKÉHO ÚŘADU A PRIMÁTU V DĚJINÁCH CÍRKVE n Apoštolský úřad trvá v nástupcích apoštolů, kterými jsou biskupové apoštolsky svěcení, kteří mají apoštolskou posloupnost. n Petrův primát trvá v nástupcích apoštola Petra, kterými jsou platně zvolení římští biskupové (papežové). Je tomu tak proto, že apoštol Petr působil ke konci svého života v Římě jako biskup, tam i zemřel a byl pochován. Důkazem vážnosti římského biskupa již koncem 1. století je list sv. Klementa Římského Korinťanům.

44 NESPRÁVNÉ NÁZORY NA VZNIK CÍRKVE A CÍRKEVNÍ ORGANIZACE - Episkopalismus: Jednota církve se udržuje jednotou biskupů. - Pravoslaví: Primát Petrův je pouze čestný, nikoli jurisdikční. - Konciliarismus: Ekumenický koncil má moc i nad papežem. - Protestantismus: Apoštolský úřad a primát jsou jen lidská ustanovení. - Galikanismus: Papežská nařízení pro Francii platí jen se souhlasem francouzského krále a francouzských biskupů. - Febronianismus: Papežská nařízení pro Německo platí jen se souhlasem německého císaře a německých biskupů. - Josefinismus: Papežská nařízení pro Rakousko platí jen se souhlasem rakouského císaře. - Starokatolictví: Papež není neomylný v učení o víře a mravech. - Modernismus: Církev není od Krista, je to jen provizorní náhražka za opožděný příchod Božího království přislíbeného Kristem.

45 BIBLICKÉ OBRAZY CÍRKVE (viz Lumen gentium, čl. 6 a 7) n obraz těla: Kristus hlava, věřící údy (1 Kor 12; Řím 12; Ef 2- 4; Kol 1-2) n obraz budovy, chrámu, svatého města Jeruzaléma: Kristus je základní kámen, věřící živé kameny (1 Kor 3,11; Ef 2,20-22; 1 Pt 2,5; Zj 21) n obraz vinného keře: Kristus je vinný kmen, věřící ratolesti (Jan 15,1-8) n obraz stáda vedeného pastýřem: Kristus pastýř, věřící ovce (Jan 10,1-16) n obraz snoubence a snoubenky: Kristus je ženich, církev nevěsta (Mk 2,19-20; Jan 3,29; Ef 5,22-30; Zj 22,17)

46 VZTAH CÍRKVE KE KRISTU (vyplývá z biblických obrazů církve) n Kristus je v církvi hlavou, zůstává s ní stále spojen, posvěcuje ji svým Duchem, působí v ní svým slovem a svými svátostmi. n Církev je Kristovým tělem, poslouchá jej a plní jeho vůli, pokračuje v jeho díle spásy. n Církev je Kristovou snoubenkou, miluje ho, má ho v úctě, je mu věrná a poslušná (srov. Ef 5,24).

47 VZTAH CÍRKVE K DUCHU SVATÉMU n Duch svatý je duší církve (říká sv. Augustin). n Duch svatý církev oživuje, působí v ní, dává jí své dary, z něho církev žije, jím se posvěcuje, sjednocuje a přináší ovoce (srov. JAN PAVEL II., Encyklika o Duchu svatém Dominum et vivificantem). n Církev je chrámem Ducha svatého (srov. 1 Kor 3,16-17; Ef 2,17-22; 1 Pt 2,4-7), je privilegovaným místem jeho působení, Duch svatý je jejím Duchem (srov. Řím 8,9-11), církev je znamením a nástrojem působení Ducha svatého ve světě (viz Dominum et vivificantem,čl ).

48 VZTAH CÍRKVE K PANNĚ MARII (viz Lumen gentium, čl ) n Panna Maria je Matkou církve (viz LG 61), proto ji církev miluje. n Panna Maria je naší přímluvkyní, pomocnicí, zachránkyní a prostřednicí (viz LG 62), proto se k ní církev utíká. n Panna Maria je vzorem církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem (viz LG 63), proto ji církev napodobuje. n Panna Maria je vzorem všech ctností nad všechny svaté (viz LG 64), proto ji církev uctívá. n Panna Maria je obrazem a počátkem církve budoucího věku, je pro církev znamením jisté naděje a útěchy (srov. LG 68).

49 VLASTNOSTI CÍRKVE, KTERÉ JSOU ČASTO NAPADÁNY n viditelnost (popírali ji Viklef, Jan Hus aj., avšak Kristus říká: „Vy jste světlo světa“ – Mt 5,14) n neporušitelnost (popírali ji Luther, Kalvín aj., avšak Kristus říká: „Brány pekelné ji nepřemohou“ – Mt 16,18) n nutnost pro spásu (zpochybněna v osvícenství a moderní době, avšak sv. Cyprián a po něm mnozí církevní otcové říkají: „Mimo církev není spásy“ – srov. LG 14; církev je ovšem řádnou cestou spásy, Bůh však otvírá i mimořádné cesty ke spáse těm, kdo ho hledají, žijí podle svědomí a jsou mimo církev bez vlastní viny – srov. LG 16) n nadpřirozenost (popírána v moderní době, avšak Kristus říká: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ – Jan 17,16)

50 ZNÁMKY CÍRKVE KRISTOVY (podle nich se pozná pravá církev) n jednota ve víře, svátostech, vedení (Kristus ustanovil jednu církev pod jedním pastýřem a za její jednotu prosil Otce) n svatost (církev má svatého zakladatele Krista, posvěcuje ji Duch svatý, vede lidi ke svatosti a má mnoho svatých) n všeobecnost (církev je ustanovena pro všechny lidi, země, národy a časy – srov. Mt 28, 19-20) n apoštolskost (Kristus založil církev na apoštolech a zvláště na apoštolu Petrovi – srov. Lk 10,16; Mt 16,17-19; Jan 21, 15-17). Pravomoc služebníků církve vyplývá z Kristova ustanovení a předává se v apoštolské posloupnosti.

51 NAUKA O TEOLOGICKÉM POZNÁNÍ, JEJÍ PŘEDMĚT, METODA A VÝZNAM n Nauka o teologickém poznání zkoumá prameny, z nichž teologie čerpá své poznání, jejich vlastnosti a vzájemné vztahy. n Nauka o teologickém poznání používá tyto metody a jejich kombinace: metodu racionální (filosofickou), historicko-kritickou a dogmatickou. n Význam nauky o teologickém poznání: - osvětluje samotné základy víry i teologie - připravuje ke studiu dogmatické teologie - vysvětluje vztahy mezi jednotlivými prameny poznání

52 VÝVOJ NAUKY O TEOLOGICKÉM POZNÁNÍ n Starověk: obrana křesťanství proti židovství a pohanství n Středověk: rozvinutí křesťanské teologie ve scholastice n Novověk: objasnění podstaty církve, svátostí, pramenů víry a teologie, povahy církevního magisteria atd. n Pokoncilní období: objasnění úlohy laiků v církvi, vztahů mezi katolickou církví a nekatolickými církvemi, ale i jinými náboženstvími, vztahu mezi církví a světem atd.

53 KŘESŤANSKÉ ZJEVENÍ A JEHO VÝZNAM V ŘÁDU SPÁSY n Křesťanské zjevení je konstitutivní princip víry a teologie. Je základem celého křesťanství. n Křesťanské zjevení je vrcholnou a závěrečnou etapou Božího zjevení. Je definitivním zjevením Boha v čase. n Předchozí etapy Božího zjevení (prazjevení na počátku dějin lidstva, v době Noemově, zjevení patriarchální, mojžíšské a prorocké) byly přípravou na křesťanské zjevení. Křesťanské zjevení tyto přípravné etapy završuje, naplňuje jejich přísliby a zároveň je i překonává.

54 ABSOLUTNOST KŘESŤANSTVÍ n Absolutnost křesťanství znamená, že křesťanství je náboženství: n - nejdokonalejší (žádné jiné není lepší) n - univerzální (po všechny lidi, národy, časy) n - definitivní (trvale platné až do parusie) Na toto téma napsal studii Ernst Troeltsch: Absolutnost křesťanství a dějiny náboženství (1902) Křesťanství je absolutní proto, že se opírá o vrcholné a závěrečné Boží zjevení, totiž zjevení křesťanské. Křesťanské zjevení začíná příchodem Krista na svět a končí smrtí posledního apoštola. Odehrálo se tedy v 1. století po Kr.

55 TEOLOGICKÉ PRAMENY n Teologické prameny jsou: n - Písmo svaté (Starý a zvláště Nový zákon) n - Tradice (spisy církevních otců a spisovatelů) n - Magisterium (učitelský úřad církve, totiž výroky papežů a rozhodnutí koncilů ve věcech víry a mravů)

56 USTANOVENÍ UČITELSKÉHO ÚŘADU CÍRKVE n Učitelský úřad církve ustanovil Ježíš Kristus (povolal si učedníky, z nich vyvolil apoštoly, vyučil je, vychoval je a předal jim pravomoc učit, posvěcovat lidi a vést je ke spáse). Poslal je do celého světa (srov. Mt 28, 19-20). n Apoštolové toto poslání přijali, celým svým životem naplňovali a všichni (až na Jana) je završili mučednickou smrtí pro Krista. n Apoštolové předali svůj úřad svým nástupcům – biskupům skrze modlitbu a vkládání rukou, ti pak zase dalším biskupům atd. v nepřetržité apoštolské posloupnosti.

57 NEOMYLNOST UČITELSKÉHO ÚŘADU CÍRKVE n Neomylnost učitelského úřadu církve je nadpřirozený dar Ducha svatého, kterým je církev chráněna od omylu při definování nauky o víře a mravech. n Neomylnost církevního magisteria je: n - sdílená (propůjčená Bohem) n - podmíněná (musí jít o vyhlášení nové nauky, která bude navždy zavazovat celou církev) n - omezená (jenom na oblast víry a mravů)

58 NOSITELÉ NEOMYLNOSTI MAGISTERIA n Nositeli neomylnosti magisteria jsou: n 1) papež při definování nauky o víře a mravech ex cathedra (z moci svého úřadu) n 2) biskupové na ekumenických koncilech, když společně s papežem definují nauku církve o víře a mravech n 3) biskupové v rozptýlení, když v jednotě s papežem učí již definovanou nauku o víře a mravech

59 PŘEDMĚT NEOMYLOSTI CÍRKEVNÍHO MAGISTERIA n Předmět neomylnosti magisteria je dvojí: přímý a nepřímý. n Přímým předmětem neomylnosti jsou pravdy Bohem zjevené formálně (dosti jasně). n Nepřímým předmětem neomylnosti jsou pravdy Bohem zjevené pouze virtuálně (v náznacích), pokud z nich byly vyvozeny teologické závěry, dále předpoklady víry, dogmatická fakta, kanonizace svatých a důležité otázky liturgické a disciplinární.

60 DRUHY A STUPNĚ DOGMATICKÉ JISTOTY Rozlišujeme kvality víry a stupně dogmatické jistoty. Kvality víry jsou: víra božská, katolická a církevní. Stupně dogmatické jistoty jsou: -pravdy víry slavnostně definované -pravdy víry prohlášené za definitivní -pravdy závazně předložené k víře -pravdy obhajované teologickou vědou -teologické názory a mínění pravděpodobná Kvality víry a stupě dogmatické jistoty se vzájemně různě kombinují, tím vznikají teologické kvalifikace. Jejich opakem (odsouzením omylů) jsou teologické cenzury.

61 HLAVNÍ ÚKOLY CÍRKEVNÍHO MAGISTERIA n Hlavní úkoly církevního magisteria jsou: n 1) uchovávat zjevenou nauku víry neporušenou (střežit poklad víry, nic k němu nepřidávat, ale nic z něho neztratit) n 2) předávat a vysvětlovat zjevenou nauku víry lidem (hlásat radostnou zvěst o spáse, a to dnešním lidem srozumitelným způsobem) n Splnit oba tyto úkoly není snadnou záležitostí.

62 KATOLICKÉ A PROTESTANTSKÉ PRAVIDLO VÍRY n Katolické pravidlo víry je dvojí: 1) vzdálenější, tj. Písmo svaté a Tradice (tam je obsaženo Boží zjevení) 2) bližší, tj. učitelský úřad církve (ten Boží zjevení vykládá s ohledem na současnou dobu) Protestantské pravidlo víry stanovil Martin Luther:„jedině Písmo“. Pak ale jeho žáci přidali: „a Duch svatý“. Jenže pak si každý vykládá Písmo po svém a vzniká nejednota ve víře.

63 TRADICE, (POJEM, ROZDĚLENÍ A KRITÉRIA) n Tradicí rozumíme v církvi mimobiblické hlásání radostné zvěsti evangelia. n Tradicí v širším smyslu je život a praxe církve až dodnes. n Tradicí v užším smyslu jsou spisy církevních otců a spisovatelů křesťanského starověku. n Tradice má více vrstev: božská, apoštolská a církevní. n Tradice božská a apoštolská je obsažena v Písmě svatém. n Tradice církevní je obsažena v patristických spisech. n Kritériem závaznosti nauky obsažené v Tradici je souhlas církevních otců a uznání této nauky církví.

64 VZTAH MEZI PÍSMEM A TRADICÍ n Tento vztah je popsán následujícími větami: 1) Tradice je dřívější než Písmo. 2) Tradice dosvědčuje Písmo. 3) Tradice vykládá Písmo. 4) Tradice doplňuje Písmo. 5) Tradice je živým hlasem Písma. Písmo se tedy neobejde bez Tradice, z níž vzniklo a s níž tvoří jeden nedílný celek. Písmo odkazuje často na Tradici (srov. 2 Sol 2, 15; 2 Tim 2,2).

65 PODSTATA A ROZSAH INSPIRACE PÍSMA SVATÉHO n Inspirace Písma svatého spočívá v tom, že Duch svatý povzbudil svatopisce k psaní, při psaní jim pomáhal, aby zapsali to, co on chtěl a aby se přitom nedopustili omylu ve víře nebo mravech. n Inspirace neznamená diktát, Duch svatý vnukl svatopiscům pouze myšlenky a pravdy, které oni vyjádřili vlastními slovy. Duch sv. je tedy hlavním autorem Písma, zatímco svatopisci jsou jeho spoluautory. n Inspirace se vztahuje na všechny knihy Písma svatého a na všechny jejich části. Vyplývá z ní, že každá věta v Písmě je teologicky pravdivá. Nemusí však platit v každém smyslu.

66 VZTAH MEZI TEOLOGIÍ A NAUKOU CÍRKEVNÍHO MAGISTERIA n Teologie je službou církvi, proto se teologové snaží nauku církve prohlubovat, podpírat rozumovými argumenty a vysvětlovat s ohledem na současný stav poznání a kultury. n V otázkách, k nimž se církev dosud nevyslovila vůbec nebo nikoli definitivně, hledají teologové vhodná řešení a navrhují je církevnímu magisteriu ke zvážení a případnému využití. n Vrcholnou teologickou institucí je Mezinárodní teologická komise, která úzce spolupracuje s Kongregací pro nauku víry.

67 KONEC PREZENTACE KURZU Vybrané kapitoly z fundamentální teologie Děkuji za pozornost a přeji hodně úspěchů při studiu a zejména u zkoušky. Dr. Eduard Krumpolc


Stáhnout ppt "VYBRANÉ KAPITOLY Z FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE Kurz fundamentální teologie pro kombinované studium oborů TEOLOGICKÉ NAUKY NÁBOŽENSTVÍ SE ZAMĚŘENÍM NA VZDĚLÁVÁNÍ."

Podobné prezentace


Reklamy Google