Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

2 světová válka V této prezentaci po přečtení klikněte.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "2 světová válka V této prezentaci po přečtení klikněte."— Transkript prezentace:

1 2 světová válka V této prezentaci po přečtení klikněte

2 Druhá světová válka (1. září 1939 – 2. září 1945) byl dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles a Velkou hospodářskou krizí na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády, a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versailleského systému. To usnadnilo nástup fašismu v Itálii, nacismu v Německu a expanzívního militarismu v Japonsku a uvolnilo pole pro dobyvačnou expanzi Sovětského svazu. Válka zasáhla prakticky celý svět, bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů. Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení – zatímco ještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly bombardování měst jako barbarství, posléze samy začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst a to dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediska velmi sporná. Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti – holocaust (nacistické Německo a jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocida porobených národů (nacistické Německo, SSSR). Z jistého úhlu pohledu (nesdíleného všemi historiky) k nim lze ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb (USA). Viz též německé válečné zločiny ve druhé světové válce a válečné zločiny Sovětského svazu za druhé světové války. Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie SSSR a vytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v tzv. Studenou válku, která se krom politických rozporů projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, arabsko-izraelské války apod.)

3 Příčiny 2 světové války Druhá světová válka vzešla z výsledků první světové války, která zrodila až příliš mnoho států neuspokojených, pokořených a toužících po odvetě a vytvořila z politického hlediska nestabilní uspořádání Evropy i světa. Postupně se začala profilovat skupina nespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přeměnit. Tito nespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených (např. Německo), tak ze skupiny vítězných (např. Japonsko). Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího než byl ten předchozí. Na jeho počátku stál pakt Ribbentrop-Molotov mezi Třetí říší a Sovětským svazem a jejich útok na Polsko (nutno ale dodat, že Spojenci, tj. Francie, Anglie a s ní spojené státy, vyhlásili válku pouze Německu). Hitler i Stalin pak za vzájemné podpory pokračovali ve své expanzi vůči okolním státům až do června 1941, kdy Německo SSSR napadlo, což Sovětský svaz zařadilo mezi Spojence. Do války posléze na straně Osy vystoupily i další státy, z nichž nejdůležitější byly Itálie a Japonsko, na straně Spojenců pak Spojené státy americké.

4 Průběh války

5 Invaze do Polska Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo „jen“ mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka ( ), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila společně se Slovenskem invazi do Polska. Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku Velká Británie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada, Jihoafrická unie…). Ovšem tyto věci měly vliv až v dlouhodobém horizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západní frontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat a Polsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutil a 17. září utrpělo rozhodující úder, když se SSSR připojil k německému útoku. Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, které chtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec ho však počasí a obstrukce jeho generálů přinutily akci odložit.

6 Zimní válka Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo na další fázi bojů, tentokrát proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupně přinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou a vojenskou spolupráci (včetně rozmístění svých jednotek na jejich území), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro další expanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i od něj. Nejdříve přišel se „seriózními návrhy“, posléze přešel k hrubým výhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30. listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl. Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěch politický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora, kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útok očekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudé armády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami - ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik a přípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativní úloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborů obou armád - zatímco kvalita finského velení byla a je ve všech stupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhá popsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovaném světě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, ji staví velice nízko). Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalina obsahoval mnoho chyb a byl založen na mnohých mylných předpokladech – rozhodně tak nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a Severské země.

7 Bitva o Francii 10. května zahájilo nacistické Německo útočné operace na západní frontě. Jeho vojska vyrazila vpřed ve dvou směrech. První směřoval proti Belgii a Nizozemí a měl vzbudit ve francouzsko-britských silách dojem, že jde o hlavní útok a že se Německo podobně jako za první světové války drží tzv. Schlieffenova plánu. Západní spojenci tomu uvěřili a již předem vysunuli do tohoto prostoru své elitní oddíly. Druhý německý útok, ten skutečně hlavní, však směřoval jižněji – přes [Ardenny]] (které byly tehdy západními spojenci považovány za „nepřekročitelné“ pro tankovou techniku) do relativně malé mezery mezi Maginotovou linií a jádrem hlavního britsko-francouzského uskupení. Jeho ideou bylo hlavní francouzsko-britské síly obklíčit a zničit. To se také podařilo až na většinu anglického kontingentu, který byl (bez těžkých zbraní) evakuován později od Dunkerque pomocí lodí. Velkou úlohu sehrála okolnost, že francouzské velení nedokázalo na německý plán adekvátně zareagovat ani tehdy, když už byl zřejmý. Správně a včas zareagovala pouze část britského expedičního sboru, který se u Arrasu pokusil zboku udeřit proti pronikajícím německým kolonám. Tento úder byl však příliš izolovaný a neměl potřebnou sílu, aby mohl uspět, byť německé velení notně znervóznil. Velmi se projevila německá převaha ve vzduchu a fakt, že francouzské letectvo nebylo schopno na rozdíl od německého účinně napadat pozemní jednotky nepřítele. Po zničení hlavních sil francouzské armády a spěšné evakuace britských jednotek už byl konec jen otázkou času. Selhaly pokusy francouzského velení opevnit se na Bretaňském poloostrově i snaha o vytvoření nové obranné linie ve střední Francii. Jediným úspěchem francouzských vojsk bylo vítězství nad Italy. Itálie totiž ve snaze získat podíl na kořisti vstoupila do války a zaútočila na jižní Francii, její jednotky však utrpěly od několikanásobně slabších francouzských rezerv ostudnou porážku. Porážka ve Francii navíc samozřejmě ovlivnila i další bojiště. 10. června (dva dny po evakuaci britských jednotek) kapitulovalo Norsko. Francie sama se vzdala 22. června. Kapitulace Francie navíc vedla k prudké roztržce mezi bývalými spojenci a Británie pro jistotu napadla francouzské loďstvo v operaci Catapult, aby nepadlo do rukou nepřítele, což značně pošramotilo francouzsko-britské vztahy a zkomplikovalo budoucí spolupráci. Na východě zatím SSSR násilně zabral Pobaltské státy a anektoval rumunskou Bessarábii a Severní Bukovinu. O měsíc později zahájila Luftwaffe dlouhou sérii vzdušných útoků proti Británii s cílem eliminovat její letectvo a připravit tak vhodné podmínky pro invazi (viz Bitva o Anglii. Nové britsko-italské fronty se po vstupu Itálie do války otevřely v Severní Africe a v oblasti Somálska a Etiopie, koncem října pak Itálie zahájila vojenské operace proti Řecku (28. říjen). Zároveň začala gradovat Bitva o Atlantik. Podzim však přinesl Ose první neúspěchy. Luftwaffe neuspěla ve své snaze zničit RAF a Hitler se rozhodl odložit invazi do Anglie na později. Momentálně ho zajímala spíše situace na východě a on se rozhodl zcela se soustředit na Operaci Barbarossa. Skutečné katastrofy ale čekaly Itálii. Její invaze do Řecka skončila drtivou porážkou (nejenže byl italský útok odražen, ale Řekové dokonce začali vytlačovat italské jednotky z východní Albánie) a vážnou porážku utrpěly i její síly v severní Africe. Obsazení Britského Somálska rozhodně nebylo adekvátní náhradou, navíc značné posily vyslané Brity do Keni a Egypta dávaly tušit, že zde dosažené výsledky nemusejí být definitivní. V Asii pokračovalo Japonsko v dobývání Číny, zabralo francouzskou Indočínu a vyhlásilo podporu Německu a Itálii. To dále zhoršilo jeho vztahy s Velkou Británií a USA a vedlo k široce pojatému embargu vůči této zemi.

8 1941 Přechodné uklidnění bojů po likvidaci Francie dalo Německu čas na další rozšiřování, dozbrojování a přezbrojování vojsk a přípravu dalšího úderu. Hitler váhající mezi úderem proti Velké Británii a Sovětskému svazu si nakonec vybral druhý cíl: jednak jeho Luftwaffe nedokázala zničit RAF natolik, aby vylodění nepředstavovalo neúměrné riziko a nevyhnutelné těžké ztráty, jednak dospěl k závěru, že Sovětský svaz bude snadno zlikvidován ještě během roku Velká Británie zatím stupňovala své úsilí a boj proti Itálii na periferních bojištích v oblasti Středomoří a Afriky a pokračovaly i boje mezi Řeckem a Itálií na Balkáně. Soustředění války na tato bojiště ukázalo, jak slabá je ve skutečnosti Itálie. Na Balkáně byla v hluboké defenzívě a série drtivých porážek ji zastihla i v Africe. Britský protiútok na přelomu let 1940/1941 rozdrtil prvoliniové italské jednotky a pronikl hluboko na italská území v Severní Africe, během jara 1941 pak Velká Británie zlikvidovala italské panství v Etiopii. Hitler tak byl přinucen víceméně proti své vůli a svým záměrům zasáhnout v Severní Africe (únor 1941), kam vyslal Rommelův Afrikakorps a na Balkáně, kde původně plánoval pouze akci proti Řecku, ovšem převrat, který v Jugoslávii smetl proněmeckou vládu (a byl podle některých autorů spoluiniciován i Velkou Británií a snad i Sovětským svazem ) jej přiměl neplánovaně rozšířit úder i na tuto zemi. Řada autorů zdůrazňuje, že nutnost zásahu na Balkáně, jeho rozšíření o Jugoslávii a posílení těchto zemi o britské jednotky mělo klíčový význam pro vývoj celé druhé světové války, když přinutilo Hitlera k odložení zahájení operace Barbarossa, neboť musel k zásahu povolat část klíčových jednotek určených pro její provedení. Ztracený čas mu pak zřetelně chyběl. Řada jiných ovšem tento fakt zpochybňuje, např. Hart udává, že podle vzpomínek německých velitelů bylo tehdy počasí na východě natolik deštivé a nevhodné pro útok, že by akci bylo nutno odložit tak jak tak. Výsledkem německé intervence bylo ovládnutí celého Balkánu a Peloponésu silami Osy, které pak završila úspěšná Invaze na Krétu (20. květen 1941). Horší to bylo v Severní Africe a Středomoří obecně, kde to vypadalo na dlouhodobý boj. Ukázalo se, že Hitler není ochoten pro tuto oblast vyčlenit dostatečné síly, neboť je potřeboval v Sovětském svazu. Plánované operace proti Maltě a Gibraltaru se nikdy neuskutečnily a situace v Severní Africe se měnila jak na houpačce. V létě se tvář války radikálně změnila, když německý útok na Sovětský svaz (operace Barbarossa), který započal 22. června 1941, zahájil Velkou vlasteneckou válku a zcela změnil válečnou situaci. Většina válečného úsilí Německa se napřela proti Sovětskému svazu, který měl být definitivně rozdrcen ještě v průběhu roku. Navzdory obrovským úspěchům Wehrmachtu se však takovýto předpoklad ukázal jako přespříliš optimistický a Německo se tak ocitlo v dlouhodobém a velmi vyčerpávajícím zápase s nepřítelem, který měl nad ním zřetelnou převahu v lidských, surovinových a částečně i průmyslových kapacitách. Tento boj pohlcoval prakticky veškeré jeho válečné kapacity, takže ostatní bojiště musela být zanedbávána. Nakonec se tento boj ukázal jako neúspěšný, když německé jednotky nedosáhly svého hlavního cíle roku 1941 a byly odraženy v bitvě před Moskvou. Za těchto okolností samozřejmě ožila britská strana, která využila zaneprázdnění Německa a americké materiální (a částečně i vojenské) pomoci a zahájila rozsáhlé protiakce na severoafrickém a středomořském válčišti. Na konci roku pak přišla definitivní gradace konfliktu: mocenské spory mezi expandujícím Japonskem a velmocemi a přesvědčení Japonska, že jeho protivníci jsou rozhodujícím způsobem dočasně oslabeni, vedly k tomu, že se císařství rozhodlo vstoupit do války. 7. prosince 1941 svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech (viz útok na Pearl Harbor). O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku. Tím byla zahájena válka v Tichomoří. 8. prosince došlo k zničujícímu náletu japonských letadel proti Filipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a 1/2 amerických bombardérů. Japonsko poté prudce zaútočilo v Pacifiku a Asii jak na americké základny, tak na britské, francouzské a holandské kolonie a zastavilo se až v dubnu Ještě do konce roku byly obsazeny ostrovy Guam (10. prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní lodě Prince of Wales a Repulse). Hitler byl pod prvními dojmy patrně přesvědčen, že USA budou rychle poraženy Japonskem a že konec konců už nyní zasahují do jeho války s Británií a SSSR natolik, že už to prakticky je válka (dodávky Británii a Sovětskému svazu, doprovod britských konvojů), takže bez zábran vyhlásil USA 11. prosince válku také. Taktéž doufal, že Japonsko na oplátku podpoří jeho válečné snažení v SSSR, nicméně to něco takového ani nenapadlo. Tyto výše zmíněné akty přispěly k propojení dosud oddělených válčišť v Evropě a Asii (resp. Atlantiku a Pacifiku), přivedly Spojené státy americké do války a vedly k dotvoření zřetelných spojeneckých koalic.

9 1942 Rok 1942 představoval zlomový rok války. Koalice se již zformovaly a bylo nanejvýš zřejmé, že pokud mocnosti Osy urychleně nevyužijí své vojenské převahy a strategické iniciativy, čeká je porážka, neboť jejich protivníci disponovali zdrcující převahou v průmyslových, lidských i surovinových zdrojích. Osa potřebovala rychlé vítězství, než naběhnou obrovské průmyslové kapacity Spojených států, urychleně přesměrovávané na válečnou výrobu. Tento fakt diktoval do značné míry akce obou hlavních členů Osy, Německa i Japonska. Zpočátku to pro ně vypadalo slibně, Německo zahájilo novou rozsáhlou ofenzívu v jižní části východní fronty a dosáhlo vrcholných úspěchů v boji proti spojeneckým zásobovacím lodím, čímž přiblížilo Velkou Británii na samý pokraj kolapsu. Japonsko zase sklízelo bohaté plody své ofenzívy, zahájené na konci minulého roku. Nicméně už brzy se začalo ukazovat, že obě strany přecenily své síly. Německá vojska již nedokázala přejít do ofenzívy na celé východní frontě a nedostávalo se jim dost sil pro středomořské a africké válčiště. Zpočátku nadějný postup jižním Ruskem a na Kavkaz uvázl i díky nesmyslným pouličním bojům ve Stalingradu, který se tak stal dějištěm rozhodujícího střetnutí velké vlastenecké války. Ironické je, že kdyby se německé síly namísto přímého útoku na město rozhodly je obklíčit, patrně by se jim to povedlo bez větších ztrát, Hitler zde však prosadil svou vizi, že město musí být dobyto co nejrychleji přímým útokem. Německý postup byl zastaven jak v Severní Africe, tak na východní frontě a na konci roku mohutný protiúder Rudé armády (operace Uranus) obklíčil velké německé síly ve Stalingradu a zcela rozbil německou frontu od jižního Běloruska až po Kavkaz. Hrozba obklíčení a zničení se nyní vznášela nad všemi německými jednotkami v těchto oblastech a vynutila si rozsáhlý ústup až do hloubi Ukrajiny. Na tichomořské frontě japonské síly stále rychle postupovaly. 19. ledna kapitulovalo Britské Borneo (Saravak a Brunei), 23. ledna byl obsazen Rabaul, 15. února kapituloval Singapur a 9. března kapitulovala Jáva. Kapitulaci Jávy předcházelo několik námořních bitev. V bitvách v Makassarském průlivu, v Badungském průlivu, v Jávském moři, v Sundském průlivu a v bitvě u Baweanu Japonci zvítězili. Vítězné tažení Japonců pokračovalo dál. V březnu obsadili Buku, Bougainville a Shortlandské ostrovy, 23. března obsadili Andamany. Kromě toho provedli vylodění na Nové Guineji v Lae a Salamauy. 9. dubna kapituloval Battan a 6. května kapituloval Corregidor – poslední odpor na Filipínách. Během začátku roku podnikli Japonci i několik významných náletů a to 19. února nálet na Darwin (Austrálie) a 5. dubna a 9. dubna nálety na Cejlon. Jedinou významnější akcí Američanů byl Doolittlův nálet, útok 16 bombardérů B-25 na Tokio 18. dubna Pak se situace začala obracet, neboť postup japonských pozemních jednotek byl zastaven ve vnitrozemí ostrova Nová Guinea a námořní síly nedokázaly zlomit odpor spojeneckého námořnictva, s nímž se střetly v bitvě v Korálovém moři. Japonské námořní síly vyvolaly dlouho plánovanou rozhodující bitvu s americkými letadlovými loděmi u Midway, ale oproti předpokladům v ní utrpěly zdrcující porážku a jejich útočný potenciál upadl natolik, že už neexistovala žádná naděje na úspěšné vedení útočné námořní války většího rozsahu – od tohoto okamžiku bylo Japonsko na strategické úrovni předurčeno k pasivitě a postupnému pádu, byť na asijské pevnině mohlo ještě nějakou dobu úspěšně útočit. Jediným japonským úspěchem v Midwayské operaci bylo obsazení ostrovů Attu a Kiska (Aleutské ostrovy). 7. srpna se americké jednotky vylodily na Guadalcanalu, čímž začaly urputné boje o tento ostrov, které skončily až 7. února evakuací Japonců. Během Guadalcanalské kampaně se uskutečnily tyto námořní bitvy: 8. srpna bitva u ostrova Savo, 24. srpna bitva u východních Šalamounů, 11.–12. října bitva u mysu Esperance, 26. října bitva u ostrovů Santa Cruz, 13.–15. listopadu bitva u Guadalcanalu, 30. listopadu bitva u Tassafarongy a 29.–30. ledna 1943 bitva u Rennellova ostrova.

10 1943 Rok 1943 už jen potvrzoval beznadějné postavení Osy, jejíž pád započal v roce Jeden z největších stratégů 20. století, maršál Manstein, sice ještě dokázal oproti obecnému očekávání i přes zničení Paulusovy armády stabilizovat východní frontu a zahájit rozsáhlou jarní ofenzívu, během níž vrhl zaskočená sovětská vojska zpět a znovu dobyl Charkov, avšak to byl poslední skutečně výrazný úspěch Německa. Pak už následoval definitivní pád: krach německé ponorkové války v druhé bitvě o Atlantik, zhroucení vojsk Osy v Severní Africe pod soustředěným tlakem Britů a Američanů (kteří se vylodili na západě v rámci operace Torch), neúspěch v bitvě o Kurský oblouk a následná zdrcující sovětská ofenzíva, která zahnala německé síly až za Dněpr, pád Sicílie a úspěšné vylodění Spojenců v Itálii. Ta poté přešla na stranu Spojenců, ovšem německé síly její větší část promptně zabraly. To však nemohlo nic změnit na faktu, že na italské jednotky přestalo být spolehnutí a že Spojenci zcela ovládli Středomoří. Ani Japonsko nebylo úspěšnější – bitva o Guadalcanal skončila 7. února jeho jednoznačnou porážkou. Špatně se vyvíjely i boje na Nové Guinei. 2. ledna se spojenci vylodili u Buny, 4. záři u Salamauy a navíc Japonci při přísunu posil utrpěli porážku v bitvě v Bismarckově moři (2.–4. března). Zadrhával se i postup japonských jednotek v Číně. Jediným výrazným úspěchem bylo tažení v Barmě, ani to však nedokázalo splnit všechny cíle a neslibovalo příliš nadějí do budoucna. Spojenecké síly zahájily svoji ofenzívu v intencích taktiky přeskok z ostrova na ostrov a císařské námořnictvo už nemělo kapacity k odpovídajícím protiakcím. Po skončení bojů o Guadalcanal postupovali Spojenci Šalamounovými ostrovy na sever k Rabaulu. 5. června se vylodili na ostrově Nová Georgie, 15. srpna se vylodili na ostrově Vella Lavella a 1. listopadu na ostrově Bougainville. Během tohoto tažení se uskutečnila celá řada námořních bitev se střídavými úspěchy - 6. července bitva v zálivu Kula, 13. července bitva u ostrova Kolombangara, 6.–7. srpna bitva v zálivu Vella, 7. října bitva u Vella Lavella, 1. listopadu bitva v zátoce císařovny Augusty, 5. a 11. listopadu nálety na Rabaul a 26. listopadu bitva u mysu sv. Jiří. Ve středním Pacifiku došlo k 20. listopadu k spojeneckému vylodění na Gilbertových ostrovech. V severním Pacifiku probíhaly boje na Aleutách. 27. března došlo k bitvě u Komandorských ostrovů, 29. května spojenci osvobodili ostrov Attu a 27. srpna ostrov Kiska. Americké ponorky ovládly většinu Pacifiku a doslova masakrovaly japonské obchodní loďstvo, na což Japonci nedokázali najít odpovídající protizbraň. Zásobování jejich odloučených postů se hroutilo, evakuaci a přesuny jednotek musely provádět cenné válečné lodě, kterých ale nebylo dost a které byly potřeba jinde. Zkušení piloti umírali a nebylo, kdo by je nahradil, navíc válečná výroba kolabovala pro nedostatek surovin a docházely i pohonné hmoty.

11 1944 Rok 1944 byl pro Třetí říši i Japonsko katastrofální. Již 12. května zahájili spojenci generální ofenzívu proti německým vojskům v Itálii a už 5. června byly vojska v Římě. Dne 6. června nastal Den D, kdy začala operace Overlord – vylodění spojenců v Normandii na plážích s krycími názvy Utah beach a Omaha beach. K ohromné letní ofenzívě došlo na východní frontě, kde sovětská vojska zahájila 20. června operaci Bagration. Na běloruské frontě učinila Rudá armáda mohutný průlom německou obranou, další postup byl zaznamenán v Pobaltí i na Ukrajině. 20. srpna 1944 byla zahájena ofenzíva proti Rumunsku, kde po několika dnech padla vláda. Poté Rumunsko vyhlásilo Německu válku, což mělo pro Wehrmacht katastrofální důsledky. Německo ztratilo ropná pole u Ploiesti jeho vojska se musela z Rumunska urychleně stáhnout. Dynamický postup pokračoval i na západní frontě, v září dokonce některé americké oddíly pronikly až na území Německa. Na podzim 1944 došlo k oživení německé válečné mašinérie a k některým dílčím úspěchům. Podařilo se zabránit odpadnutí maďarských spojenců a připojení se Maďarska k protinacistické koalici, Wehrmacht mimo to silou zlomil povstání na Slovensku a v Polsku. Německá vojska zastavila postup Rudé armády před Varšavou, v Pobaltí i ve Východním Prusku, zmařila operaci Market Garden a v prosinci zahájila ofenzívu v Ardenách. Naproti tomu na stranu protinacistické koalice přešlo Finsko, které překvapivě rychle přinutilo Wehrmacht opustit většinu svého území. Na Tichomořském válčišti Američané postupně osvobozovali Tichomořské ostrovy od japonské nadvlády. 23. února byly obsazeny Marshallovy ostrovy, 12. srpna Mariany a 15. září Palauské ostrovy. V rámci bojů o Mariany došlo 19.—21. června k bitvě ve Filipínském moři ve které utrpěli Japonci těžkou porážku. Také na Nové Guinei spojenci úspěšně postupovali. 2. ledna se vylodili v Saidoru, 22. dubna v Hollandii, 17. května v Sami a 30. července v Sansaporu. 17. října se americká vojska vylodila na ostrově Leyte na Filipínách. 24.–26. října došlo k bitvě u Leyte, která byla složená z bojů v Sibuyanském moři, průlivu Surigao, u Samaru a u mysu Engano, v nichž měli Američané naprostou převahu. Císařské námořnictvo po této porážce přestalo pro Spojence představovat významnou vojenskou hrozbu. Do konce roku došlo ještě ke spojeneckému vylodění na Filipínském ostrově Mindanao (15. prosince).

12 1945 Počátkem roku 1945 německé válečné hospodářství kolabovalo. Strategické nálety anglo-amerických leteckých sil sice měly výrazně omezenější dopad na samotné výrobní kapacity, než se očekávalo (mj. díky masovému zavádění podzemních továren), jeho účinek na dopravní infrastrukturu však byl zdrcující a ještě významnější byl postup spojeneckých armád, který Německo postupně připravoval o zdroje surovin nepostradatelných ve výrobě. To se projevovalo jednak klesajícím objemem výroby, jednak kvalitou výrobků. Německá armáda již byla zřetelně oslabena a naprosto nebyla schopna zvládat všechny přidělované úkoly, které jí Hitler přiděloval naprosto bez ohledu na realitu. Ve zbrani sice bylo na 7,5 mil. mužů, ale jejich výzbroj a zásobování byly naprosto neadekvátní. V noci z 12. na 13. ledna zahájila sovětská vojska Viselsko-oderskou operaci, při níž prolomila německé pozice v Poznaňsku a postupovala denně o 60 km. 31. ledna stála Rudá armáda na Odře, což bylo zhruba 70 km od Berlína. Přes naléhání Stalina, který si přál okamžitý útok na Berlín, se sovětské vrchní velení soustředilo na zabezpečení křídel a zahájilo útok proti silnému německému seskupení v Pomořansku. Pokračovaly boje ve Východním Prusku a v Maďarsku. Ve dnech 4. až 11. února se v Jaltě konala konference zástupců SSSR, USA a Velké Británie. Německé jednotky zahájily svoji poslední významnější útočnou operaci druhé světové války 6. března (viz Operace Jarní probuzení), ale ta brzy uvízla na tvrdém odporu početně i materiálně mnohem lépe situované Rudé armády a vyčerpala poslední německé rezervy. Na západní frontě překročila americká vojska 7. března 1945 most přes Rýn u Remagenu a zahájila postup do nitra Německa. 11. dubna dorazila 9. americká armáda k Labi a vybudovala předmostí necelých 80 km od Berlína. Dne 14. dubna se úplně rozpadla německá fronta v Itálii. 16. dubna zahájila Rudá armáda útok, jeho cílem měl být obchvat a úplné obklíčení Berlína. První sovětské jednotky dorazily do předměstí německého hlavního města 24. dubna, o den později začal přímý útok na Berlín. 30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu v podzemním bungru pod městem a 2. května se berlínská posádka vzdala. Dne 6. května 1945 zahájila sovětská vojska Pražskou ofenzívu proti německým vojskům na území Čech. Kapitulační akty Německa byly podepsány 7. května v Remeši a 8. května v Berlíně. Poslední boje v Evropě se odehrály na území Čech a Moravy, kde byla soustředěno silné uskupení německých vojsk a kde došlo k povstání, přičemž poslední boje se uskutečnily ještě 11. května Na tichomořském válčišti probíhaly v lednu 1945 další boje o Filipíny – 9. ledna se Američané vylodili na Luzonu. 1. února Spojenci osvobodili Severní Borneo. Dne 19. února se Američané vylodily na Iwodžimě a 1. dubna 1945 na Okinawě, čímž začal útok na japonské ostrovy. Dne 6. srpna 1945 došlo ke svržení atomové bomby na japonské město Hirošimu, 9. srpna byla svržena atomová bomba na Nagasaki. Dne 8. srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku, následujícího dne zahájil útok proti japonské armádě v Mandžusku (viz Operace Srpnová bouře). 15. srpna bylo uzavřeno příměří a byly ukončeny boje, samotný kapitulační akt se odehrál 2. září 1945.

13 Atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki 2. prosince 1942 se americkému vědci italského původu Enricovi Fermimu zdařila první řízená řetězová reakce. Hlavní práce na konstrukci atomové bomby spočívala na pracovním týmu fyzika Roberta Oppenheimera v Los Alamos v Novém Mexiku. Na konci května 1945 prohlásil Oppenheimer, že je atomová bomba vyrobena

14 Vyjednávání s Japonskem Představitelé tří vítězných velmocí (USA, Velké Británie a SSSR) vyzvaly na postupimské konferenci japonskou vládu k úplné kapitulaci. Japonská vláda na tyto požadavky nepřistoupila (premiér Suzuki 27. července dokonce prohlásil, že jeho vláda „bude ignorovat požadavky Spojenců“ ). Spojenci proto obnovili letecké útoky na Tokio a další japonská města. V Sovětském svazu byly v plném proudu přípravy operace k útoku na Japonsko, kterou Stalin přislíbil spojencům již na Jaltské konferenci. Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Křižník Indianapolis přivezl bomby a řadu odborníků 30. července na ostrov Tinian v Marianách, kde proběhly poslední přípravy. Přes stálý postup Spojenců v Tichomoří se Japonsko zdráhalo přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Americký prezident Truman byl zneklidněn, neboť vysoké americké ztráty při dobývání Okinawy (7 613 padlých a raněných ) mohly při delších bojích nebezpečně narůst, zejména až se Spojenci vylodí na japonských hlavních ostrovech, kde je očekávaly víc než 2 miliony dobře vyzbrojených japonských vojáků. Za této situace se Američané museli rozhodnout, jak co nejrychleji ukončit válku na Dálném východě. Aby zabránil velkým americkým ztrátám, rozhodl Truman, že k definitivnímu zničení japonského odporu použijí Spojené státy atomovou bombu. Bombardér B-29 pojmenovaný Enola Gay vzlétl 6. srpna ve 2.35 z ostrova Tinian a vydal se nad Hirošimu. Bombometčík major Tom Feerebee dostal v 8:13 rozkaz, aby atomovou bombu, nazvanou Little Boy, svrhl. O 2 minuty 17 sekund později byla bomba svržena a za 43 sekund vybuchla 600 metrů nad Hirošimou, kde došlo k ohnivé bouři o rychlosti kilometrů za hodinu; všeničící žár trval více než 6 sekund. Do vzdálenosti 1,5 kilometru od epicentra výbuchu se hroutily zdi a ještě v oblasti do čtyř kilometrů vypukly vlivem tepelné vlny požáry. Radioaktivní záření mělo smrtící účinek do okruhu jednoho kilometru od místa výbuchu. Počet mrtvých podle prvních zjištění dosáhl , k tomu ještě přibylo nezvěstných a raněných. (Celkový počet obětí první atomové bomby se odhaduje na 150 až 200 tisíc.) V Japonsku vzbudil útok obrovský zmatek. Sovětský svaz poté vyhlásil na základě dohod se spojenci 8. srpna Japonsku válku. Japonská vláda se přesto nemohla odhodlat ke kapitulaci – odpor vojáků byl příliš silný. Prezident Truman se proto rozhodl svrhnout další atomovou bombu. Za první cíl byla určena Kokura, náhradním cílem bylo Nagasaki. 9. srpna po třetí hodině ráno odstartoval letoun s účinnější, plutoniovou bombou, pojmenovanou na počest W. Churchilla Fat Man (Tlouštík). Protože nad Kokurou byla špatná viditelnost, zamířil letoun nad Nagasaki – přístavní město s obyvateli. V 11:01 byla bomba svržena; vybuchla 600 metrů nad zemí a zabila přes lidí. Až poté se rozhodla japonská Nejvyšší rada přijmout kapitulaci (podepsaná byla 2. září 1945 na americké lodi USS Missouri.

15 Nové technologie Snaha o co nejdokonalejší zbraně vedla k prudkému rozvoji jak zbraní tak technologií. Ještě během války došlo k prudkému rozvoji jaderných technologií a vývoji a použití jaderných zbraní, raketových technologií (jejichž vrchol ve zbrojní výrobě představovaly německé V1 a V2). Německá strana i Západ vyvinuly proudové letouny ústící v novou generaci bojových letadel. Došlo k velkému zlepšení v oblasti dělostřelectva, objevily se nové a efektivnější typy řízení palby u námořních lodí, nové zaměřovače a specializovaná dělostřelecká munice, určená pro boj proti pevnostem a obrněné technice. Prudký vzrůst výkonu a efektivity motorů dal vzniknout těžce opancéřované technice, jakou si odborníci před válkou dokázali jen těžko představit. Objevila se úplně nová zařízení, která před válkou vůbec neexistovala, nebo existovala, ale v nepříliš použitelné podobě, jako byl např. radar.

16 Pár obrázků

17 Tak a to je vše přátelé Doufám že se vám prezentace líbila!!


Stáhnout ppt "2 světová válka V této prezentaci po přečtení klikněte."

Podobné prezentace


Reklamy Google