Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Platidlo, mince, bankovky, zlatý standard

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Platidlo, mince, bankovky, zlatý standard"— Transkript prezentace:

1 Platidlo, mince, bankovky, zlatý standard

2 Platidlo Směnný obchod je starý jako lidstvo samo. Tento obchod byl náročný z hlediska transakčních nákladů – např. směnit kuře za ovci. Snahy používat nějaký ekvivalent vyjadřující hodnotu pro směnu zboží. Zpočátku k tomuto účelu sloužily některé běžné produkty jako sůl, rýže, čaj, obilí, víno, kožešina (rčení: Stojí to za starou belu – bela – kožešina veverky), nástroje (pazourky, nože, sekyrky, motyky), později kovové slitky, kusy plátna – „platidlo“. Udává se, že první skutečné platidlo vynalezli Číňané tím, že někdy ve 12. století př. n. l. začali k tomuto účelu používat lastury – zavinutce „kauri“. Tyto mušličky byly nejrozšířeněji a nejdéle používanou formou peněz v dějinách lidstva a jejich cena rostla v poměru ke vzdálenosti od přirozeného zdroje. Známá je zmínka židovského kupce Ibrahima ibn Jakuba z desátého století našeho letopočtu, podle níž se ještě v raném středověku v Praze ke stejnému účelu používaly plátěné šátky. Tak údajně mělo vzniknout i sloveso "platit". Tou dobou už však jinde dávno běžely mincovní systémy. GREŠLE Původně německá stříbrná mince. Marie Terezie zavedla v roce 1759 grešli měděnou. Její mizivou hodnotu charakterizuje lidové rčení: Nestojí ani za zlámanou grešli. KOŽEŠINA Kožešiny byly jedním z nejstarších platidel i u starých Slovanů. Důkazem nám může být dodnes používané rčení: Stojí to za starou belu. Bela, bélka, běla bylo označení pro kůži z veverky. Ve staroruštině slovo bela dokonce znamenalo peníze. Okolo roku 1200 před naším letopočtem začali používat staří Číňané jako platidlo nevelké, lesklé mušle zvané „kauri“. Svou vhodnou velikostí, hladkým lesklým povrchem, krásným tvarem, mechanickou odolností a především hojným výskytem se staly ideálním předmětem výměny. Byli to dva druhy zavinutců, Cypraea moneta a Cypraea annulus, zavinutec penízkový a zavinutec kroužkový. Tyto mušličky byly nejrozšířeněji a nejdéle používanou formou peněz v dějinách lidstva a jejich cena rostla v poměru ke vzdálenosti od přirozeného zdroje. Přestože v 6. století před naším letopočtem vyrobili Číňané první bronzové peníze ve tvaru zavinutců, velmi rychle se toto přírodní oběživo rozšířilo téměř do poloviny světa. Oba druhy zavinutců pocházejí z části Indického a části Tichého oceánu, především z Malediv, Filipín, Malajsie, Zanzibaru atd. Z těchto zemí bylo odvezeno nepředstavitelné množství zavinutců. Odhaduje se, že to mohlo být kolem 75 miliard kusů, což představuje váhu přes tun. Oběživo bylo loděmi dopravováno například do Indie a části střední a západní Afriky, kde sloužilo běžně k obchodu s otroky. V 18. a 19. století patřilo kauri do běžné výbavy cestovatelů, například Livingstone a Stanley vláčeli do nitra Afriky celý pytel těchto mušliček, což, jak uváděli, jim nejednou zachránilo život. Časem zájem o mušle v důsledku inflace lastur upadal a kolem roku 1896 byla vypravena poslední loď s nákladem mušlí do Afriky. Tak po šesti stoletích obchodování s kauri bylo v afrických koloniích toto platidlo zakázáno. Svou roli sehrály vůbec v celé historii lidstva, například jako první amulety nebo ozdoby. Nejstarší hroby v Egyptě, datované dávno před stavbami pyramid přibližně před 6000 lety, obsahovaly řadu zavinutců. Stejně tak byly objeveny v prehistorických pohřebištích na mnoha místech Evropy, Indie a Asie, kde byly mumiím vkládány místo očí, aby zajistily dobrý zrak v posmrtném životě. V Číně zemřelému císaři byly ústa vyplněna devíti zavinutci, feudálního pána sedmi, vysokého úředníka pěti, a řadového úředníka třemi ulitami. Prostí lidé měli ústa ucpána rýží. Tato symbolická gesta měla zajistit zemřelému hojnost potravy v posmrtném životě. Zavinutci dali také jméno porcelánu. Když slavný cestovatel Marco Polo přivezl v roce 1292 do Evropy první porcelánové zboží, lidé nevycházeli z úžasu nad krásným, hladkým, lesklým povrchem a někdo tento neznámý výrobek přirovnal k mušlím - zavinutcům žijícím ve Středozemním moři. Zavinutec s latinským jménem Cypraea lurida byl nazýván „porculi“, latinsky prasátko a právě v tomto slově se objevuje základ slova porcelán; i dnes se v italštině prase řekne „porcellone“. Pro informaci, první porcelán se v Evropě začal vyrábět po více jak 400 letech, kdy byl přivezen z Číny, a to až na počátku 18. století, v roce 1709 v Míšni.

3 Zlato Vyznačuje se takovými chemickými vlastnostmi, které jsou nezaměnitelné. Zlato se sice vyskytovalo v přírodě vzácně, ale nebylo složité ho vytěžit. Neslučuje se chemicky s jinými kovy a taví se při velmi nízkých teplotách. Zlato mělo zároveň tak vysokou hustotu (nejvyšší ze všech známých kovů), pouhým zvážením bylo možné jej odlišit od všech "levných" napodobenin. Zlatý třpyt byl stálý. Zatímco jiné kovy podléhají zkáze, předmět ze zlata se třpytil po staletí, tisíciletí. Díky těmto vlastnostem se proměnilo v hodnotné a žádané zboží. Zlato se během krátké doby stalo univerzální zbožím, které každý ochotně přijímal, protože měl jistotu, že za něj kdykoliv dostane jiné požadované zboží či služby. Zlato bylo navíc mnohem skladnější než naturální produkt a pokud ho jeho majitel "rozměnil" na drobné nugetky, daly se s ním prakticky platit i běžné předměty denní potřeby.

4 Zlato - bylo otázkou času, kdy se zlato stalo univerzálním platidlem.
K významné změně v chápání role zlata jako platidla došlo někdy kolem roku 4000 př.n.l. na území starověkého Egypta. Čile se rozrůstající Egyptská říše byla tehdy bohatě zásobována zlatem pocházejícím z núbijských zlatých dolů (pracovali v nich pouze otroci, kteří zlatý důl za celý svůj život neopustili). Postupně se zrodila potřeba zanést do trhu se zlatem určitý systém. Egypťané tedy začali odlévat ze zlata tzv. zlaté pruty nesoucí pečeť faraóna a zároveň i symbol vyjadřující jejich hodnotu - na velké pruty byl vyražen symbol lva, na malé symbol kachny. S normovanými zlatými pruty se mnohem lépe obchodovalo, protože odpadla potřeba vážení a hodnocení ryzosti, a mnohem lépe se množství zlata zaznamenávalo do účetních knih. Zlaté pruty v ČNB . Česká centrální banka vlastní celkem 12,9 tuny zlata. Není unce jako unce Unce je stejně jako loket a palec zastaralá však stále používaná jednotka. V dřívějších dobách, než byl zaveden jednotný systém jednotek SI mělo každé větší město na radnici svůj talon například pro loket, či svoji unci. Potom tedy v různých městech byl rozměr jiný. Na světových trzích se používá tzv. Trojská unce s pevně daným poměrem Přepočet 1oz = 31,1035g V numismatice, v mincovnictví různých států se však setkáme i s americkou uncí, nebo uncemi jinými. Však světově nejpoužívanější je Trojská unce, zejména burza Londýn má světová cena zlata, světová cena stříbra udávaná v dolarech za trojskou unci.

5 První svrchovanou měnu v dějinách lidstva mají na svědomí Lýdové.
V místech dnešního Turecka se v 6. století př.n.l. nacházelo království Lýdie. Lýdií protékala zlatonosná říčka Paktólos. Lýdové dokázali ze zlatonosného bohatství říčky vytěžit maximum pro celé své království. A protože to byli zároveň velice schopní obchodníci, skloubili zlato s mezinárodním obchodem. Lýdský král Alyattés nechal razit mince z elektra (přírodní směs zlata a stříbra), které se vzápětí staly zajímavým platidlem v celém Lýdském království. Jeho syn Kroisos ale zašel dále. Nechal veškeré "staré peníze" stáhnout z oběhu a vzápětí je nahradil novou moderní měnou - zlatými mincemi s obrazem lva a býka a jejich nominální hodnotou Ke zlatým mincím zároveň přidal drobné stříbrné mince, jejichž hodnotu stanovil na jednu desetinu mincí zlatých. Karát – je hmotnostní jednotkou pro zlato a drahokamy. Pro drahokamy se jeden karát rovná 0,2 g, pro zlato je jeden karát 1/24 obsahu zlata ve slitině. Slovo karát vzniklo z arabského kirat či řeckého keration, což je semeno svatojánského chleba ze stromu rohovníku obecného, rostoucího vAfrice, Asii a jižní Evropě. Tato semena 6 s nejméně kolísavou hmotností /0,195/ se stala,kdysi základem pro vážení drahých kovů, perel a zlata. Zlaté pruty vážily 35 – 40 kg.

6 Rozvoj mincovnictví Lýdské mince byly přijímány po celé Malé Asii a v mnoha částech Řecka, což podnítilo obrovský ekonomický rozvoj a mezinárodní obchod v celé oblasti. Lýdské království sice ještě za vlády téhož panovníka zaniklo (po útoku Peršanů), idea jeho mincí ale ve světě zapustila hluboké kořeny. Podobné a ještě lepší mince brzy začali razit Řekové i Makedonci. Peněžní systém založený na mincích dovedli k dokonalosti Římané. Od nich dokonce pochází anglický název pro peníze - money, který vznikl zkomolením římského (latinského) názvu peněz - moneta (na počest bohyně Monety, zachránkyně Říma). Lýdské království přitom stálo v samém středu tohoto ekonomického ruchu. Jeho měna připomínala něco na pomezí dnešního amerického dolaru, švýcarského franku nebo evropského eura.

7 Zlaté mince Zlatá mince měla hodnotu sama o sobě bez ohledu na to, zda zrovna vládl loupeživý král, zda se zrovna v celé Evropě válčilo, anebo byl klid zbraní a ekonomiky prosperovaly. Měla hodnotu i po přenesení do vzdálených zemí. Zlato a mince z něj ražené byly po tisíciletí rozšířeným platidlem. Pro měkkost zlata se z něj velice dobře razily zlaté mince. Nejznámější a nejrozšířenější zlatou mincí byl Dukát. Zlatý dukát byl rozšířený po celé Evropě v královstvích a císařstvích. Pozn.: Kilogram zlata lze odlít do krychle o hraně 3,75 cm.

8 Rozkvět zlatého mincovnictví
nastává ve středověké Evropě. První a nejznámější byly dukáty - italsky ducato d´oro - ražené asi r. 1140, kdy se spojila Kalábrie a Sicílie v království. Následovala Florencie /1252/ a po ní Benátky. První dukáty v Čechách První dukáty v Čechách začal vydávat Jan Lucemburský kolem r Po Janu Lucemburském následovali Karel IV., Václav IV., Vladislav II., Ludvík. Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II. a Leopold I. Poslední dukáty razila Marie Terezie a jako její předchůdci stále ve stejné hmotnosti a ryzosti. Jílovské dukáty vznikly jako zvláštní ražba pražské mincovny v letech 1710 až 1727.

9 Těžba zlata na území Čech (1)
Čechy, Morava a Slezsko byly v dávných dobách přičleňovány mezi legendární evropské země zlata K významnější produkci zlata došlo ve dvou obdobích: - v období keltského osídlení ve 2. a 1. století př.n.l. - v období prosperity českého království ve 12. – 14. století. Keltské osídlení: vedle nejznámějších zlatých mincí „duhovek“ to byly četné kroužky, drátky, spirály aj. Na území Čech je evidováno 208 nalezišť keltských „duhovek“, jejich nález u Podmokel na Berounsku z roku 1771 obsahoval cca 50 kg zlata. Vysoká ryzost zlata „českých duhovek“ odpovídá složení přírodního zlata, získávaného rýžováním náplavů. V době stěhování národů (příchod Slovanů) byly doly i rýžoviska v Čechách opuštěny. Největší rozkvět těžby zlata byl ve 13. a 14. století, za Jana Lucemburského a Karla IV., kdy v podstatě se zlato těžilo skoro na celém území dnešních Čech - samozřejmě jen v určitých místech, ve zlatonosných revírech.

10 Těžba zlata na území Čech (2)
V roce 1337 bylo zmiňováno 25 českých zlatonosných oblastí jako zvlášť produktivních. Z nich nejvýznamnější byl jílovský zlatonosný revír nedaleko Prahy, knínská zlatonosná oblast ve středním Povltaví, oblast Kašperských hor a tak dále Za Karla IV. pomáhalo české zlato rozvoji království. Asi dvě tuny zlata, půl milionu zlatých mincí, zaplatil Karel IV., když kupoval Braniborsko. Koncem 14. století se dostávala těžba zlata do útlumu. Bylo to jednak způsobeno technickými problémy při těžbě ve větších hloubkách, vyčerpáním těch nejbohatších částí ložisek a také potížemi s vodou, která v hlubších částech způsobovala zatápění důlních prací a nutnost nákladného a zdlouhavého čerpání. Sláva zlatých dolů a nejen jich skončila v době husitských válek, kdy se stala hornická města nepřítelem husitů, a byla proto pobořena Na přelomu 19. a 20. století byla obnovena těžba v Krásné Hoře a na zlatodole Roudný. Později byly otevřeny doly v Libčicích u Nového Knína a později znovu i v Jílovém a Kašperských horách. V porovnání s předchozím obdobím téměř čtyř století sice znamenala pozitivní obrat, avšak její přínos pro domácí spotřebu zlata byl nepatrný.

11 Základ slova „banka“ V politicky roztříštěném středověku vznikaly a zanikaly různé měny, často jen místního významu, které měly podobnou historii: založil je měnovou reformou panovník, ale postupně se obsah drahého kovu snižoval, až mince ztratila důvěru a zmizela. To byla středověká podoba inflace. Potřeba neustálého směňování různých mincí vedla ke vzniku bank (z italského banco, lavice, na níž směnárník seděl), nicméně obchod silně komplikovala. V pozdním středověku se proto panovníci snažili měnu centralizovat, případně stanovovat i její směnný poměr.

12 „Ne kov, nýbrž důvěra.“ V sedmnáctém století došlo v Anglii k mechanizaci výroby mincí, čímž se několikanásobně zrychlila jejich výroba a díky vroubkům po obvodě zároveň ztížila jejich padělatelnost. S rozvojem obchodu a zejména válečných výdajů v raném novověku vznikala nouze o drahé kovy. Proto za války s Turky dal velmistr Maltézského řádu r razit drobné měděné mince s nápisem „Ne kov, nýbrž důvěra.“ (lat. Non aes sed fides). Vyjádřil tak skutečnost, že hodnota mince přestávala záviset na obsahu kovu a byla dána pouze rozhodnutím panovníka – a ovšem ochotou trhu minci v této hodnotě přijímat. Souviselo to se španělským importem stříbra z Ameriky. Nadbytek stříbra prudce srazil jeho cenu vůči zlatu a zpochybnil ho tak jako základ měny.

13 Historie české měny Zlaté a stříbrné mince se k nám dostaly s příchodem Keltů. V době Velkomoravské říše a po jejím pádu se ne území českých zemí používali především Stříbrné denáry. Původ stříbrného denáru se datuje a do období 3. století př. n. l. Název této mince pochází z latiny. První české mince (denáry) jsou spojeny se jménem Boleslava I. ( ). (Boleslav zakladatel české státnosti.) Jen pro představu, jeden stříbrný denár tehdy představoval poměrně velkou hodnotu. Stačil pokrýt všechny potřeby jednoho člověka na více než měsíc. Mincovní reforma a Pražský groš (stříbrný) V roce 1300 Václav II. ( ) provedl mincovní reformu. V té době již denár nebyl příliš oblíbený. Jako běžné platidlo ho nahradil právě Pražský groš. Pražské groše se razily v Kutné Hoře. Technologii ražby těchto mincí byla přinesena na naše území z Itálie. Tato mince se velmi brzy stala oblíbeným a uznávaným platidlem po celé Evropě. Pražské groše vymizely z oběhu až po roce 1561. Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. BOLESLAV I. Ukrutný narozen asi v roce 915 a zemřel roku 972 Český kníže, který vládl v letech Boleslav I., taky se mu říkala bratrovrah, si postavil hrad v Čechách a pojmenoval ho svým jménem Boleslav. Zosnoval vraždu bratra Václava I. a pak obsadil Pražský hrad, kde převzal moc do svých rukou a také nechal pronásledovat Václavovy nejbližší rádce a důvěrníky. Taky nejspíš i jeho rodinu. Další krok udělal, že byli vyhnáni i mnozí kněží. Boleslav I. je považován za velmi zdatného panovníka, který posílil panovnickou moc a dovršil budování pokročilejšího typu státu. Také rozšířil území a moc přemyslovského státu až do Slezska a Krakova , ke svému knížectví připojil i Moravu a západní Slovensko. Boleslav I. jako první z českých knížat dal razit stříbrné mince-denáry. Boleslav I. také vedl čtrnáctiletý boj s německou říší,kde nebyl sice poražen, ale síla nepřátelského vojska jej donutila k vyjednávání. Kníže Boleslav I. se podrobil a uznal svrchovanost německého krále Otty I. Ke konci života se Boleslav I. snaží o založení biskupství v Praze. Pražské groše nechávali razit i další panovníci jako Král Jan Lucemburský, který nechával razit i půlgroše nebo Ladislav pohrobek. Pražské groše nechával razit i král Jiří z Poděbrad. Tehdejší platební soustava zahrnovala tento systém: 1 groš pražský = 7 peněz bílých (denárů) = 14 peněz malých (haléřů).

14 Jáchymovský Tolar Mince, která dosáhla evropského věhlasu, byla Tolar. Tolary začali razit jako první v roce 1519 za Ludvíka Jagelonského Štepán Šlik v Jáchymově. Tolar je symbolickým předchůdcem současného amerického dolaru. Je to dáno tím, že název tolar se používal po celé Evropě jako obecné označení pro velké stříbrné mince. Tím se tolar dostal v 18. století i na americký kontinent a postupně se z něj stal název současného dolaru.

15 Česká měna v období habsburků
V roce 1561 v Čechách zavádí král Ferdinand I. Novou říšskou měnu. Základní jednotkou této měny byl říšský zlatý. Nenechte se ale mýlit názvem mince. Nebyla ražena ze zlata, ale jednalo se o stříbrnou minci. Ta se dále dělila na 60 krejcarů. V roce 1573 pak Maxmilian II. Habsburský zavádí Bílý groš. Jeden bílý groš měl hodnotu dvou malých grošů. Na líci český lev a jméno panovníka a titul. Na rubu znak Habsburků, letopočet a další tituly. Dukáty neboli český zlatý byla mince, která platila souběžně s groši. V případě dukátů se ale jednalo o zlatou minci.  Dalším významným platidlem na českém území pak byli i grešle (viz přísloví: nestojí ani za zlámanou grešli). Jednalo se o stříbrnou minci. Posléze pak Marie Terezie zavedla měděnou.

16 První bankovky na českém území
Jako první bankovky se na českém území začínají používat Bankocetle. Nejednalo se ještě o bankovky v pravém slova smyslu. V roce 1762 totiž vídeňská banka vydává státní dluhopisy. Těmi se právě Marie Terezie snažila získat peníze pro svoje reformy. Bankocetle se tak staly prvním všeobecně uznávaným papírovým platidlem na našem území. Jak vznikla koruna? Současná česká koruna má svoje kořeny v Rakousko-Uherské koruně. Koruny a haléře zavádí Rakousko-Uhersko  v roce Po vniku samostatného českého státu pak byly původní rakousko-uherské bankovky okolkovány a staly se z nich první československé státovky.

17 První „papírové peníze“ - Čína
V jednom období se v Číně platilo tzv. keš (do angličtiny "cash") - kulaté mince se čtvercovým otvorem pro navlékání mincí na "provázek" a nakonec se v ní objevilo něco opravdu nevídaného - papírové peníze. Čínský císař Hien-Cung dostal v průběhu 9. století ďábelský nápad: Proč vyrábět peníze z drahé mědi, když to jde z papíru! Papírové peníze - vyráběné z kůry morušovníku - nebyly ničím kryté. Samy o sobě neměly žádnou cenu. Měly tedy blíže k obchodu na dluh krytý slibem. Jejich nepřijetí se trestalo smrtí. Čínský císař jimi financoval vládní výdaje. Vytisknul si tolik peněz, kolik potřeboval a nakoupil za ně od obyvatelstva požadované zboží. Kdo je nepřijal, byl rázem o hlavu kratší. Stejným způsobem hradil i nákup luxusního zboží ze zahraničí. Vlastníkům papírků s názvem peníze pak nezbylo nic jiného, než jít na čínský trh a peníze utratit nákupem čínského zboží a služeb. Nikde jinde ve světě by jim za čínské "papírky" nic neprodali.

18 Papírové peníze měly v Evropě dvojí podobu - směnky nebo bankovky.
Vznik směnky je spojován s křižáckými válkami. S postupem křižáckých vojsk se obchod rozšiřoval na Blízký Východ. Avšak dlouhé cesty byly obtížné a nebezpečné pro převoz finančních obnosů v kovových mincích a drahých kovů. Proto bylo zapotřebí vyvinout kvalifikovaný prostředek, který by ztělesnil finanční obnos, aniž by bylo nutno nakládat se skutečnými penězi a drahými kovy. Ve 12. století se ustálila listina, která měla víceméně stejnou povahu jako dnešní směnka. Nazývala se cambium. Cambium vystavovali zvláštní finanční podnikatelé, tzv. kambsoři. Jejich oprávnění vykonávat tyto obchody se zakládalo na licenci udělené k tomu panovníkem, městskou správou nebo jinou státní mocí. Kambsor vydával průvodní dopis, ve kterém vyzýval svého obchodního partnera k zaplacení. Tento průvodní dopis nabýval v průběhu historie na významu, až zcela ztratil svou doprovodnou funkci a sám se stal listinou, která opravňovala předkladatele k žádosti o vyplacení finančního obnosu. Směnky si navzájem mezi sebou vystavovali obchodníci obchodující na trzích v Janově, Hamburku, Lyonu... nejrozšířenějším nástrojem obchodních úvěrů. Směnka byla podpisem stvrzeným dluhem, s nímž se dalo libovolně obchodovat. Obchodník z Janova nakoupil v Hamburku víno za 1000 "peněz" a dal mu za to směnku, na které stálo "Já obchodník z Janova zaplatím 1000 peněz tomu, kdo mi předá tuto směnku". Obchodník z Hamburku následně nakoupil francouzský sýr za 1000 peněz od obchodníka z Lyonu, za nějž mu zaplatil tou samou směnkou. Obchodník z Lyonu o několik týdnů později zajel do Janova nakoupit koření za 1000 peněz. A opět nezaplatil ničím jiným než směnkou. Směnka se tedy dostala zpět do rukou toho, kdo jí vypsal - tedy do rukou obchodníka z Janova. Ten jí převzal a následně roztrhal nebo spálil, aby se náhodou nedostala do ruky nějaké další osoby. Než však svůj život zakončila, stačily se díky ní uskutečnit 3 obchodní transakce.

19 Bankovky Bankovky byly stvrzenkami, stvrzujícími uložení zlata u určité soukromé "bankovní" instituce. Obchodovat se s nimi dalo prakticky stejným způsobem jako se směnkami. Příběh: Pan Smith, provozující hostinec "U Černého vola", navštívil banku bohatého bankéře Morgana a uložil si do ní své zlaté a stříbrné úspory. Bankéř Morgan předal panu Smithovi výměnou za zlato a stříbro krásně zdobenou bankovku, na níž stálo: "Toto je bankovka stvrzující uložení 100 zlaťáků a 200 stříbrňáků v bance váženého pana Morgana". Protože každý věděl, že banka pana Morgana je solidní institucí, byli všichni lidé ve městě ochotni přijímat platby za zboží a služby v Morganových bankovkách. Zlato se proto postupně přesouvalo do bezpečných trezorů jednotlivých soukromých bankovních ústavů a jeho místo v peněžním oběhu zaujímaly bankovky nejrůznějších hodnot, velikostí, barev. Byl v tom sice zmatek, lidé je ale s ochotou přijímali, protože byly skladnější než zlaté mince, a za zlaté mince si je mohli kdykoliv vyměnit. Stačilo zajít do banky uvedené na bankovce a nechat si jí proplatit ve zlatých mincích.

20 Bankovky v Evropě Evropě se první bankovky objevily v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat stockholmská banka (Stockholms Banco). Lidé je však přijímali dosti neochotně, zvlášť když se ukázalo, že je může postihnout „bankrot“, stav, kdy banka svůj závazek nechce nebo nemůže krýt. Anglická banka Bank of England dostala monopol na vydávání bankovek roku 1694. V USA vydávaly bankovky tisíce bank, často jen s místní působností, až do roku 1913. Trojská unce = 31, gramů

21 První centrální banka Skutečná revoluce v peněžnictví se odehrála v Anglii v roce Anglický král Vilém III. byl tak zadlužený, že mu nezbývalo nic jiného, než se obrátit s prosbou o půjčku na bohaté anglické šlechtice a obchodníky. Ti Vilémovi vyhověli založením akciové společnosti Bank of England, prostřednictvím níž mu půjčili 1,2 milionu liber na roční úrok ve výši 8%. Z Bank of England se v průběhu dalších let stala první centrální banka na světě. Nejprve jí byla dána pravomoc kontrolovat zlaté rezervy země + poskytovat úvěry vládě i soukromým bankovním ústavům, a nakonec jako jediná banka v zemi získala pravomoc vydávat bankovky Britského království (libry) kryté zlatem. Tímto byl založen tzv. zlatý měnový standard, který postupně od Británie převzaly další země. Zlatý měnový standard říkal svým obyvatelům zhruba toto: Veškeré papírové bankovky v zemi, vydané centrální bankou, jsou kryté zlatem. Pokud s nimi přijdete do (centrální) banky, banka je povinna vyplatit vám tolik zlata, kolik činí jejich hodnota.

22 Ztráta stoprocentního krytí zlatem
Uvažujme hypotetický příklad, kdy je v bance je uloženo zlaťáků a v oběhu jsou bankovky, v hodnotě zlaťáků. Řekněme, že na základě dlouhodobé zkušenosti banka ví, že 8000 zlaťáků je bance k dispozici trvale (bankovní sedlina). V tomto hypotetickém příkladu si banka může dovolit poskytnout úvěry v hodnotě až 8000 zlaťáků. Pokud tak učiní, začíná pracovat v systému částečných rezerv a všechny jí vydané peníze již nejsou kryté zlatem. V oběhu jsou v tuto chvíli peníze v hodnotě zlaťáků, které jsou kryté jen částečně.

23 Zlatý standard – proč ne jiný kov?
Zlatý standard nebyl vytvořen, ale spíše vznikl z obecného přijetí zlata jako využitelné měny. Fakt, že zlato během času ztratilo nejméně na své hodnotě sehrál významnou roli v přijetí zlatého standardu. Při změně na zlatý standard změnilo mnoho evropských zemí název svých měn na „koruny“, což odlišovalo jejich původní navázání na stříbro (Dánsko, Švédsko, Rakousko-Uhersko). Zlatý standard však není pouze jeden. Jeho formy se historicky liší podle množství překážek, kterými vláda od této směny odrazuje. Klasický a nejvíce liberální zlatý standard ve Spojených Státech trval od roku 1834 (poměrem 20,67 USD za trojskou unci) až do založení americké centrální banky (FED) v roce 1913 a následnému vstupu USA do první světové války, která si žádala novou likviditu. Od té doby pevná vazba zlato = peníze se začala přetrhávat. Zlatý standard byl čím dál více ovlivňován státními zásahy a omezeními, které znemožňovaly plnou směnitelnost bankovek za zlato. Nejhůře zasažená světovou krizí – USA – opustila zlatý standard v roce 1933 a zároveň devalvovala měnu na 35 USD za trojskou unci (vydržela až do roku 1971). Prezident Richard Nixon zrušil poslední zbytky zlatého standardu v roce 1971 a od té doby jsou americké dolary kryty pouze důvěrou v jejich směnnou hodnotu. Zlatý standard byl ve Spojených státech zrušen za úřadu prezidenta Franklina D. Roosevelta ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému, v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize a nezaměstnanost ve Spojených státech přesahovala 28 %. Již 5. dubna téhož roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102,[1] které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až dolarů, 10 let vězení, nebo obojí.

24 Konec zlatého standardu
K bankovní panice došlo po celém světě v průběhu velké hospodářské krize 30. let. V roce 1931 proto odstoupila od zlatého standardu Velká Británie a v r Spojené státy. Po druhé světové válce již neexistoval zlatý standard v žádné zemi na světě. Bankovky centrálních bank se staly prostě a jednoduše zákonným platidlem, založeným na důvěře obyvatel ve vládu své země a na malé hromádce zlata v trezoru centrální banky. Mezi jednotlivými světovými měnami se postupně vytvořily plovoucí měnové kurzy, které vyjadřovaly sílu jednotlivých ekonomik a důvěru obyvatelstva k vlastní měně i vládě. Co to jsou dnešní peníze: Jsou to papírky, mince, kreditní karty, digitální data..., jejichž hodnota je založena na důvěře v zákon a ve státní moc, nikoliv na zlatě, jako tomu bylo v minulosti.

25 Nazrál tedy čas k tomu, aby byly měny opět postaveny na pevnější základy, než jsou jen kredibilita států a jejich centrálních bank a víra občanů v hodnotu nekryté peněžní jednotky? Za návrat na přední stránky novin vděčí zlatý standard americkým republikánům v čele s kongresmanem Ronem Paulem, který považuje měnovou politiku americké centrální banky za hlavní příčinu současných problémů ekonomiky. Také mimo republikánskou platformu však sílí názory, že k prosperitě se nelze dostat dalším tištěním nekrytých peněz, což je oblíbenou „kratochvílí“ americké centrální banky posledních let. Zásadním argumentem Rona Paula a dalších obhájců zlatého standardu je nemožnost svévolného znehodnocování měny. Od opuštění zlatého standardu v sedmdesátých letech totiž vzrostla cena zlata z 35 dolarů na aktuálních 1650 dolarů za trojskou unci, tedy téměř padesátkrát. Jiný pohled říká, že hodnota zlata zůstává dlouhodobě konstantní, ovšem více než padesátkrát znehodnotil americký dolar.

26 Proč zavést opět zlatý standard
Dluhová krize ukazuje, že vlády ani centrální banky nejsou schopny zajistit dlouhodobou stabilitu peněžní jednotky. Současné problémy se řeší zadlužováním na úkor budoucích generací nebo znehodnocováním měny na bedra úspor všech obyvatel. Politici zametají problémy a odkládají nepopulární opatření na své následovníky. Musí však nastat doba, kdy se situace stane neudržitelnou, a přijde čas na bolestné splátky dluhu. Obnovení role zlata by znamenalo omezení moci vlád a centrální bank.

27 Peníze žádné hodnoty nevytváří
Papírové peníze bohatstvím nejsou a žádné nové hodnoty nevytvářejí. Stručně řečeno, tištění malých zelených papírků a jejich půjčování není zkratkou k prosperitě. Ta pochází pouze z úspor, investic, tvrdé práce a podnikatelské šikovnosti. Peníze neznamenají bohatství. Objem dostupných úvěrů by měl být podmíněn objemem reálných úspor, nikoli tím, kolik nekrytých papírků lze teoreticky natisknout. Pamatujme, že i v peněžní ekonomice dochází de facto jen ke směně jednoho zboží za druhé, a že toto zboží je pouze denominováno v penězích – ve zlatě, stříbře či čemkoli jiném.

28 Námitky proti zlatému standardu
Jednou z mála opodstatněných výtek je zvyšování nabídky zlata na trhu každoroční těžbou přibližně 2500 tun, čímž by ve zlatém standardu v podstatě docházelo k navyšování peněžní nabídky. – To však by bylo nesrovnatelně nižší, než je tomu zvykem v posledních letech v případě nekrytých peněz. Zásoba zlata nemůže růst stejným tempem jako ekonomika To je variace na předchozí námitku. Proč by něco takového bylo zapotřebí? Proč bychom to měli chtít? Konstantní množství peněz může pokrýt libovolný objem obchodních transakcí. Když ekonomika roste, měnová jednotka jednoduše nabývá na hodnotě. Argument, že peněz musí neustále přibývat, aby bylo v rostoucí ekonomice čím platit, odráží fundamentální nepochopení toho, co peníze vlastně jsou a jak fungují. Když centrální banka zvyšuje peněžní zásobu tak, aby „držela krok“ s rostoucí ekonomikou, pouze tím zasévá semínka hospodářského cyklu, jak jsme si ukázali

29 Použijte zlaté rezervy na „vykoupení dluhů“
Někteří politici stabilnějších zemí eurozóny opakují svůj požadavek, aby zadlužené země použily na snížení svých dluhů nejprve výtěžku z prodeje zlata, než budou žádat o další ručení jiných zemí za úvěry. Němečtí poslanci se s tímto požadavkem obrátili na Portugalsko, které má relativně vyšší zlaté rezervy na obyvatele než jiné země eurozóny a současně je pod deštníkem záchranného mechanismu eurozóny. Podobné výzvy, případně výzvy k uložení zlata skupiny PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) jako zástavy u ECB, nepadly na úrodnou půdu. Např. řeckých 111,5 tuny odpovídá asi 4,5 mld. EUR (státní dluh je však 350 mld. EUR), Itálie má se svými 2452 tunami zlata po Spojených státech, Německu a Mezinárodním měnovém fondu čtvrté největší zlaté rezervy vůbec, v tržní hodnotě asi 100 mld. EUR (státní dluh 1800 mld. EUR je osmnáctkrát vyšší). Pokud se podíváme na propad ceny zlata v závěru minulého týdne, jehož hlavním důvodem má být spekulace, že pokud by Kypr prodával své zlaté rezervy, mohlo by tak učinit i Portugalsko nebo Španělsko, vidíme, že se nic nezměnilo. NĚKTERÉ CENTRÁLNÍ BANKY PŘIKUPUJÍ Jiné centrální banky dokonce zlato přikupují. Podle aktuálních čísel ze stránek World Gold Council přikoupily v prvním pololetí letošního roku centrální banky 155,3 tuny zlata (netto), to znamená dvakrát tolik než za stejné období předchozího roku a o 23 % více než za druhé pololetí roku 2010. Jako jediný prodejce za pololetí se uvádí Mexiko, které ale prodalo pouze 200 kg. Rusko za první pololetí přikoupilo 5,6 tuny a má tak nyní 830,5 tuny. Rezervy Číny ve zlatě se podle oficiálních (málo spolehlivých a často měněných) údajů pohybují kolem 1050 tun. V USA musel generální inspektor ministerstva financí Eric Thorson v červnu uklidňovat kongresmany. Ti se ptali, co je pravdy na pověstech o tom, že některé z 8133 tun zlata USA jsou již zastaveny nebo prodány do zahraničí. "Ani unce nebyla prodána ani zastavena," ujišťoval kongresmany Thorson. 30 TISÍC VERSUS 165 TISÍC Celkem vlastní centrální banky asi tun zlata. Za celou dobu těžby tohoto kovu bylo vytěženo na celém světě odhadem asi tun. Zajímavý je také fakt, že teprve poslední roky jsou ve znamení netto nákupů (tj. nákupů převažujících nad prodeji), dvě desetiletí předtím centrální banky zlato více prodávaly, než nakupovaly. V této vlně se bohužel svezla i Česká národní banka, která tehdy prodala zlato za podstatně nižší ceny, než jaké by bylo možno docílit dnes. Pokud by vůbec mělo smysl v současné situaci prodávat, tedy vyměňovat zlato za nekryté a nejistotou zatížené rezervní měny. Kromě návrhů na znovuzavedení zlatého či stříbrného standardu nebo krytí měn nějakým složitě konstruovaným košem komodit se v dnešní době znovu objevuje také zajímavý návrh na krytí měny elektřinou. Jen pomyslet na možnost, že by Portugalsko nebo jiná evropská země dobrovolně nebo pod nátlakem své zlato prodávaly na volném trhu, aby splácely půjčky, je zcela proti zdravému rozumu. Veřejnost by tuto variantu naprosto odmítla. A pokud by snad k této akci mělo dojít, pak by se tak nedělo na volném trhu. Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond, Banka pro mezinárodní transakce nebo například Čína by po těchto zlatých rezervách rády sáhly... Jak jsme již v úvodu nastínili, mnohem lepší variantou pro předlužené země je využít zlato částečně jako zástavu proti novým půjčkám a dosáhnout nejen nižší úrokové sazby, ale celkového uklidnění na dluhopisových trzích. Myšlenka použití zlatých rezerv předlužených zemí není žádnou novinkou. Například Světová rada pro zlato se této možnosti využití zlatých rezerv věnuje velmi intenzivně. Technicky by proces probíhal následovně: fyzické zlato emitující země by bylo před emisí dluhopisů převezeno na území třetí strany (například do Londýna). V případě splacení půjčky by si jej mohla odvézt zpět, v případě nesplacení by zlato propadlo věřiteli. Která jiná úvěrová politika by se zdála být věrohodnější? Tuto tezi potvrdil i nedávný průzkum mezi italskou veřejností. Aktuální turbulence na trhu zlata z důvodu spekulace na výprodej zlatých rezerv zadlužených zemí je podle nás chybná.


Stáhnout ppt "Platidlo, mince, bankovky, zlatý standard"

Podobné prezentace


Reklamy Google