Univerzita Palackého v Olomouci

Prezentace na téma: "Univerzita Palackého v Olomouci"— Transkript prezentace:

1 Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta Crimen repetundarum Miroslav Frýdek

2 Obecně o crimen repetundarum
repetere – žádat nazpět. crimen repetundarum – zločin vydírání při výkonu úřední moci, (neoprávněné přivlastňování věcí i peněz), místodržícím (správcem provincie) na provinciálech (obyvatelích provincie). pecuniae repetundae – vrácení peněz, ve smyslu vrácení zločinem získaného majetku.

3 CR měl v sobě prvky soukromoprávní i veřejnoprávní:
Při žalobě podle tohoto zákona se používala actio sacramenti – rozsudek tedy mohl znít pouze na simplum – prosté vrácení peněz, nebo vyplacení hodnoty věci v penězích (zásada pekuniární kondemnace).

4 2) veřejnoprávní První stála porota vytvořená pro vyšetřování a souzení chamtivých správců byla zavedena ex lege Calpurnia a lex Acilia změnil trest za vydírání na dvojnásobek neoprávněně získaného majetku

5 Podmínky spáchání crimen repetundarum

6 První zprávy o vydírání provincií
Jedním z prvních případů o hrabivé správě provincie o kterých máme z pramenů zprávu (Livius Ab Urbe condita XLIII, 2) je z doby konzulátu Publia Lucinia Crassa a Gaia Cassia Ligna - rok 171 př. n. l. Vyslanci obou Hispanií si v senátu stěžovali na „hrabivost a nadutost římských úředníků“ Senát ustanovil komisi pěti rekuperátorů ze senátorského stavu, kteří měli vše prošetřit - extraordinární komise (ad hoc)

7 Livius Ab Urbe condita XLII, 1
„ … nikdy nikdo spojence s žádnou věcí neobtěžoval nebo jim nepůsobil vydání. Z tohoto důvodu si úředníci obyčejně opatřili muly a stany a vybavili se veškerou polní výstrojí, aby nemuseli žádnou takovou povinnost spojencům ukládat. Pohostinství našli vždy v soukromí u přátel; počínali si mile a přátelsky a naopak zase jejich domy v Římě byly vždy otevřeny pohostinným přátelům, u nichž sami nacházeli obvykle ubytování. Když pak museli vyslanci narychlo někam odjet, žádali spřežení od každého města, kterým projížděli. Jiné útraty spojenci s Římany neměli“

8 Správa provincie Provincia – původně označovala funkci či poslání svěřené úředníkovi národa římského. Od roku 227 př.n.l se tak označuje oblast ležící mimo Itálii, která je spravována úředníkem. Pojem provincie tak původně neoznačoval geograficky pevně stanovené a ohraničené území, nýbrž sloužilo k určení územní působnosti úředníka, který tam vykonával své imperium. Provincie byla ve starověkém Římě základní a až do konce 3. století největší správní jednotkou římského území mimo Itálii.

9 V průběhu druhé punské války bojovalo v Itálii souběžně několik římských vojsk, jejichž velitelům senát přikázal určitou oblast jako jejich „provincii“. Takovéto obvody však zanikly okamžikem, kdy příslušní velitelé složili po skončení funkčního období svůj úřad. V důsledku teritoriální expanze římského státu se ty obvody, které byly pro svou vzdálenost od Říma obtížně přímo ovládané „přetvořily“ na provincie na geografickém základě.

10 Správci provincií Správci či místodržiteli provincií se stávali magistráti, kteří obvykle v předchozím úředním roce vykonávali úřad konzula či praetora. Zde v provincii poté měli titul prokonzul či propraetor. Výjimku představoval správce Egypta. Jehož místodržitelem byl praefectus Augustalis pocházející z jezdeckého stavu (senátorům byl totiž vstup na egyptskou půdu zakázán). Egypt byl fakticky považován za Octavianův soukromý majetek.

11 Pravomoci správců provincií
Jelikož jim náleželo imperium (nejvyšší přikazovací a nařizovací pravomoc), tak oplývali rozsáhlými pravomocemi: velí vojsku, vybírají daně a obilí pro Řím, jsou soudci v trestních i civilních věcech, mají ius edicendi…..

12 Provincie 241 – Sicilie (senátorská provincie)
238 – Korsika a Sardinie (senátorská) 203 – Předalpská Galie (roku 42 sloučena s Itálií) Hispania Citerior a Ulterior (císařská) 167 – Ilirie (císařská) 148 – Makedonie (císařská) 146 - Afrika (senátorská) 129 – Asie (senátorská) 121 – Zaalpská Galie (senátorská) 74 - Bithýnie (senátorská) 74 – Kréta a Kyrenaika (senátorská) 64 - Kilíkie (senátorská) 64 - Sýrie (císařská) 59 - Kypr (senátorská) 51 - Galie (rozdělená v roce 22.) 30 - Egypt v osobním vlastnictví Augusta, spravován zvláštním místodržitelem s titulem praefectus Augustalis

13 Skupina zákonů de repetundis
lex Calpurnia de pecuniis repetundis z roku 149 př. n. l. lex Iunia de repetundis patrně z roku 126 př.n l. lex Acilia de repetundis z r. 123 – 122 př. n .l. lex Servilia repetundarum z rozmezí let 100 – 111 př. n. l. lex Cornelia de repetundis z roku 81 př. n. l. lex Iulia pecuniis repetundis z roku 59 př. n. l. rogatio Pompeia de repetundis z roku 55. př.n.l. SC Calvisianum z roku 4 př. n. l.

14 Lex Calpurnia de pecuniis repetundis
rogátorem tohoto prvního zákona, který stíhal nepoctivé úředníky v provinciích, byl tribun lidu Lucius Calpurnius Piso Frugi. trestem bylo vrácení neoprávněně přisvojeného majetku, a proto repetundární řízení nepodléhá provokačnímu právu tento zákon ještě neznal jako trest vyhnanství. lex Calpurnia vytvořil zvláštní komisi, která byla příslušná pro projednávání crimen repetundarum. Tato komise byla tzv. stálou komisí a byla označena jako questiones repetundarum (perpetuae). Tato stálá komise stíhala vydírání obyvatel provincií a jelikož jednou ze stran byli obyvatelé provincií, tedy cizinci – peregrinové, bylo toto řízení v jurisdikci cizineckého praetora.

15 Dochované zprávy o lex Calpurnia
Cicero De. off. II. 21: „Není tomu ještě ani sto deset let, co Lucius Piso zavedl zákon o vyděračství, kdežto do té doby takový zákon neexistoval.“ Cicero Brutus 27, 106: „Tribun lidu L. Calpurnius Piso byl první, který odsouhlasil zákon o zločinech týkajících se vydírání za konzulátu Maniliova“ Procesněprávní zmínku o legis Calpurniae máme i z Gaiových Institucích IV, 19: „Tato legisakce (tj. per condictionem) byl pak zavedena zákonem Siliovým pro pevně určené peněžité částky, zákonem Calpurniovým však pro všechny pevně určené věci (ostatní)“. V žalobách pro vydírání se až do lex Acilia používalo legis actio per condictionem. Teprve Aciliovým zákonem, který zavedl trest, došlu k tomu, že se legis actio nahradila veřejnou žalobou.

16 Lex Iunia de repetundis
Lex Iunia de repetundis byl schválen pravděpodobně asi v roce 126 př. n. l. Jeho rogátorem byl tribun lidu M. Iunius Pennus. Je pravděpodobné, že podle tohoto zákona byl C. Cato, prokonzul provincie Makedonie odsouzen k vyhnanství v Tarroce.

17 Lex Acilia de repetundis
tento repetundární zákon je nejistého data, pravděpodobně je z roku 101 př. n. l., a jeho rogátorem byl tribun lidu Acilius Glabrio. Tímto zákonem došlo k podstatnému posunu v repetundárním soudnictví, neboť Lex Acilia de repetundis změnil trest za vydírání na dvojnásobek neoprávněně získaného majetku, čímž se z repetundárního řízení stalo iudicium publicum. lex Acilia de repetundis přinesl jako odměnu pro provinciála, který dovede žalobu úspěšně do konce a nepoctivý správce provincie bude odsouzen, římské občanství. Pokud toto beneficium římského občanství Latin odmítne, získá alespoň právo provokace. další novum, které lex Aciliia přinesl, bylo vyloučení senátorů z poroty, která v repetundárním řízení rozhodovala. Tento zákaz se dokonce vztahoval nejen na senátory, ale také na senatorii, tedy příslušníky senátorského stavu, v tomto případě na syny senátorů. Důvod tohoto vyloučení byl prostý - správcové provincií byli senátoři a bývalí magistráti - a tak lex Acilia zakázal, aby „senátory soudili senátoři“

18 Fragmenty lex Acilia de repetundis
Fragments of the Lex Acilia repetundarum ( Bruns, Fontes.., 1909, p. 57 ).

19 Lex Servilia repetundarum
jeho rogátor byl praetor Gaius Servilius Glaucia, ale datování tohoto zákona je nejisté: Smith klade tento zákon do roku 100 př. n. l.,, Rotondi do roku 111 př. n. l. Lex Servilia zavedl tzv. comperendinatio, rozdělení repetundárního trestního řízení do dvou fází či částí. V římském trestním řízení bylo pravidlem, že rozsudek byl vynesen hned po jednání. Comperendino,[- are, - avi, - atum] (comperendinus – pozítřejší); odročit soudní nález na třetí den a sporné strany na ten den předvolat. Serviliův zákon stíhal jakékoli magistráta, který neoprávněně obdržel peníze od soukromé osoby v souvislosti s výkonem své funkce. Magistráti nemohli být obžalování z vydírání v průběhu jejich úředního roku, ale vždy až po skončení jejich funkčního období. Lex Servilia nařídil, aby praetor peregrinus každoročně sestavil seznam čítající 450 soudců, kteří by byli porotou, která měla rozhodovat o obžalovaných z trestného činu vydírání. Tito soudcové neměli být z ordo senatorii Sankcí bylo vyhnanství a pokuta ve výši dvojnásobku částky, která byla přijata bez právního důvodu. V rámci tohoto zákona byli souzeni M Aquillius, P. Rutilius, M. Scaurus, a Q. Metellus Numidicus. Tento zákon poskytnul římské občanství každému, na jehož podnět byl nepoctivý správce provincie odsouzen za vydírání.

20 Lex Cornelia de repetundis
rogátorem byl Lucius Cornelius Sulla, zákon byl přijat v roce 81 př. n. l. Lex Cornelia rozšířil skutkové podstaty vydírání na jakékoli protiprávné činy spáchané magistráty národa římského nejen v provinciích. Pojem vydírání nově zahrnovalo např. i přijímání úplatků soudci. Praetor, který předsedal quaestio vybíral ze senátorů losem soudce. Tímto ustanovením dochází k derogaci části legis Serviliae, tedy příslušníkům senátorského stavu je vráceno výhradní právo soudit repetundární zločiny. Lex Cornelia upravil, již Serviliovým zákonem upravené, comperendinatio, tak že soudní jednání bylo rozděleno do dvou částí: actio prima a actio secunda Sankce podle legis Corneliae byly peněžní (litis aestimatio) a aquae et ignis interdictio. Na základě tohoto zákona byli odsouzeni: L. Dolabella, Cn. Piso, C. Verres, C. Macer, M. Fonteius, a L. Flaccus, poslední dva z nich obhajoval Cicero.

21 Lex Iulia pecuniis repetundis
rogátorem tohoto repetundárního zákona z roku 59. př.n.l. byl Gaius Iulius Caesar. Tento zákon zrušil exil jako trest, vedle litis aestimatia nařídil, aby osoby odsouzení na základě tohoto zákona ztratili způsobilost být svědky, soudci nebo se stát senátory. Tento zákon, je dochován v Justiniánových Digestech (Dig. 48, tit. 11), Kodexu (C. 9. tit.27) a Institucích (Inst ). Tento zákon přejal některá ustanovení, které zavedly předchozí repetundární zákony. Na základě tohoto zákona byl např. odsouzen A. Gabinius. Trestem byla pokuta ve výši čtyřnásobku neoprávněně získaného majetku a nepoctivý správce provincie byl vyloučen ze senátu.

22 Rogatio Pompeia de repetundis - rogátorem byl Gnaeus Pompeius Magnus
Rogatio Pompeia de repetundis - rogátorem byl Gnaeus Pompeius Magnus. Tento návrh zákona nebyl odsouhlasen. Zmínka o něm je např. v Ciceronově řeči Pro Rabiria Postuma 6, 13. SC Calvisianum - toto senatusconsultum zjednodušilo řízení ve věci repetundárních zločinů, nyní rozhodoval jen sbor 5 senátorů.

23 Průběh repetundárního řízení
Aktivní legitimaci měli provinciálové. Ti se obrátili na nějakého Římana s prosbou, aby je zastupoval a jejich jménem vznesl žalobu. Tento žalobce „ve veřejném zájmu“, většinou opustil Řím a odjel do provincie, aby sebral důkazy a svědky. Poté se vrátil zpět do Říma, kde vznesl žalobu.

24 Po vznesení žaloby se stanoví datum projednávání a složení repetundární komise.
V „1. fázi“ se rozhoduje, zda obžalovaný správce naplnil skutkovou podstatu vydírání provinciálů, pokud komise dospěje k závěru, že ano, pak následuje  „2. fáze“ litis aestimatio  ocenění spáchané škody a tím stanovení pokuty.

25 XXII. 22 Annales Podle zákona o vydírání byl také odsouzen Cadius Rufus, jehož žalovali Bíthýňané. XXIII. 30 Annales Za týchž konsulů byl odsouzen Vipsanius Parnas pro hrabivou správu provincie Sardinie; Caestius Proculus, obžalovaný Kréťany pro vydírání, byl osvobozen.

26 XXIV. 38 Annales Koncem roku byl pro vydírání odsouzen a vypovězen z Itálie římský jezdec Vibius Secundus, kterého žalovali Maurové; vlivem svého bratra Vibria Crispa dosáhl toho, že nebyl potrestán přísněji. XXIV. 46 Annales Za týchž konsulů byl Tarquinius Priscus, kterého žalovali Bíthýňané, odsouzen pro vydírání.

27 Děkuji vám za pozornost ……….