Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Zpracoval: Ing. Marek Herman 1. „Skoro vše bylo jinak, než Božena Němcová napsala, ale všechno bylo tak, jak si vysnila ve svém smutném a zklamaném srdci.“

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Zpracoval: Ing. Marek Herman 1. „Skoro vše bylo jinak, než Božena Němcová napsala, ale všechno bylo tak, jak si vysnila ve svém smutném a zklamaném srdci.“"— Transkript prezentace:

1 zpracoval: Ing. Marek Herman 1

2 „Skoro vše bylo jinak, než Božena Němcová napsala, ale všechno bylo tak, jak si vysnila ve svém smutném a zklamaném srdci.“ (Vladimír Kovařík) 2

3 Božena Němcová ( ) (vlastním jménem Barbora Panklová)  narodila se ve Vídni v rodině panského kočího Němce Jana Pankla a české služebné Terezie Novotné  dětství a krátké mládí strávila v ratibořickém údolí u České Skalice  nejsilněji na ni působila babička Magdaléna Novotná  pod nátlakem se v 17 letech provdala za staršího úředníka finanční stráže Josefa Němce  v době pobytu v Praze ( ) se poznala s pražskou vlasteneckou společností - > nejvíc ji ovlivnil básník Václav Bolemír Nebeský  pobyt na Chodsku způsobil: studovala lidové jazyky, sbírala lidové pověsti a pohádky  pro aktivitu J. Němce v revolučním hnutí r celou rodinu pronásledovala policie  druhý pobyt v Praze ( ) přerušila třemi cestami na Slovensko, seznámila se s předními spisovateli a vlastenci  v 50. letech zemřel její syn Hynek -> koncem 50. let se rozhodla ukončit manželství a žít dále sama s dětmi  poprvé se v naší literatuře objevuje žena - spisovatelka, zúčastnila se pohřbu K. H. Borovského, kde mu na hrob dala trnovou korunu. 3

4 Původ Boženy Němcové Její původ je obestřen tajemstvím. Vznikly různé teorie o jejím původu. Jedna z teorií soudí, že by mohla být dcerou Marie Panklové, o 7 let starší sestry Terezie. Další teorie soudí, že Barbora je dcerou sestry kněžny Zaháňské, Dorothey. Druhá teorie je asi realističtější např. z důvodů, že byla až neuvěřitelně shodná podoba dospělé Boženy Němcové a paní Dorothey a také i vznešené chování dospělé Němcové. 4

5 Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem 50. let, kdy se Němcová rozhodla žít sama s dětmi. V dopise synu Karlovi, tehdy již dospělému, píše: - „dávám Ti vědět, že se s tátou rozvedu, ne právně, ale obapolnou naší vůlí. - Co jsem zkusila a jak se táta provždy ke mně choval po těch 23 let, co jsme spolu, to Ti nemusím povídat, tolik úsudku máš, abys to mohl posoudit, kdo měl pravdu a jestli jsem si toto od táty zasloužila. - Abych Ti vše povídala, čím se táta proti mně prohřešil, to není třeba, ale je toho tolik, že bych s tátou ani rok nebyla bývala, kdyby nebylo Vás; že jsem si to nechtěla vzít na svědomí, abyste přišly do cizích rukou a na mě někdy naříkaly. Trpěla jsem tedy pro Vás, co málokterá žena vytrpěla, neboť při moji povaze je to hrozná věc, býti s hrubým, divým takovým mužem 23 let." 5

6 Pro zajímavost: U spisovatelky byly prokázané milostné avantýry, rovněž starost o domácnost, rozumné hospodaření a soustavná péče o děti nebyly silnou stránkou spisovatelky. Více jí zajímaly společenské události, plesy, kde mohla prezentovat svůj intelekt i šarm. Je známo několik případů, kdy se lidé snažili Němcové pomoci (dokonce i spisovatelka Karolína Světlá), ale ona naložila s penězi tak nezodpovědně a lehkomyslně, že to muselo zákonitě darujícího urazit. Odmítla i nabízené místo ředitelky vyšší české dívčí školy, aby si zachovala „duševní volnost". 6

7 dílo: Národní báchorky a pověsti (Princ Bajaja, Sůl nad zlato, Chytrá horákyně...) - Němcové nešlo o přesné zachycení lidové slovesnosti a pouhé převyprávění lidové látky, jednotlivé pohádkové motivy si upravovala tak, aby ukazovala typické prostředí s typickými postavami. Slovenské pohádky a pověsti - snažila se o co nejvěrnější zaznamenání jednotlivých pohádek, tak jak je slyšela vyprávět, podnět při cestách na Slovensko. Obrazy z okolí domažlického – střetáváme se s lidovým světem Chodska a jeho tradiční kulturou. 7

8 Ukázka z díla Obrazy z okolí Domažlického Na Květnou neděli bylo svěcení kočiček; když jsme přišli z kostela, zavolala nás babička k sobě, ulomila z proutku každému po třech kočičkách a ty jsme museli chtěj nechtěj sníst, aby nás po celý rok v krku nebolelo. Odpoledne jsme se sebrali, šli na proutky a pletli dynovačky. Za Zelený čtvrtek nebyla obyčejná snídaně. Když jsme byli ustrojeni, poručila matka, abych vzala jidášky, sama pak nesla talíř s medem. Nejdříve dostal otec jidáška s medem, potom děti od nejmenšího, až to na mne došlo, pak děvečky a naposled si vzala matka sama. Na Velký pátek přišla babička před slunce východem k našim ložím a budila nás: „Vstávejte děti, Vstávejte, hned slunce vyjde.“ Honem každý něco na sebe přehodil a vyběhli jsme ven, kde již otec a matka byli. Tu jsme klekli, ruce sepjali, a oči upřené k modrým nebesům majíce nábožně jsme otčenáše odříkávali, až se ukázalo slunce, to jasné oko boží, osloněné paprsky jako lesknoucí se dlouhou barvou. 8

9 Když jsme slunce spatřili, udělali jsme kříž a šli domů. To je prý proti zimnici. Staří lidé, jak mi babička povídávala, zašli i do širého pole aneb na vrchy a tam se modlili! – Je to velmi dojemné povídání! Co jsou varhany, co je kadidlo proti zpěvu ptačímu, proti čistému vzduchu jitra jarního. Nevěděla jsem tenkráte, co to ve mně zpívá, jaká radost ňadra má šíří, ale tak volno mi bylo, že bych samou rozkoší s třepetavým skřivánkem vzhůru se byla vznesla a s ním slunci vstříc letěla! – Památka ta je mi jedna z nejmilejších, a plakávala jsem i s babičkou, bylo-li pošmourné jitro a modlení se nám zkazilo. V sobotu bylo pečení mazanců, v neděli velká paráda, obarvení a kreslení vajec. V pondělí nesměl žádný mužský do domu; ale bratrům, těm šibalům, se přece vždy poštěstilo, že nějakým způsobem své kamarády k nám pustili, a my byli potom navzdor bránění bity, a ještě jsme k tomu koledu dát musely. To ubohé ženské plémě přijde vždy zkrátka! – Celý den přicházely děti dynovat s lítem, všelijaké kolední písně zpívajíce. O vy blažení bezstarostní dnové mladosti, kdy vás možno nazpět přivolati!- 9

10 Babička (1855)  rozsáhlá povídka (s podtitulem Obrazy z venkovského života), která vznikla po smrti syna Hynka  vzpomínky z dětství  chtěla popsat lidový život se všemi zvyky, pověrami a způsoby venkovského lidu  děj umístila do ratibořického údolí  základ tvoří dvě dějové linie:  první vypráví o životě na Starém Bělidle, příjezdu Babičky a popisuje všední dny (rodina Proškových, bláznivá Viktorka, paní kněžna, její schovanka Hortenzie)  ve druhé linii se zaměřuje na popis přírody, ročních období a života na vesnici 10

11 Z dopisu A. V. Šemberovi: „Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami." 11

12 Citáty z Babičky: Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle. „Zajíce," myslila si panímáma, „kdepak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil." Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: „Copak jste měli dobrého k obědu?" - „I nic; jen bandory,", odpověděla Cilka. - „Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?" „I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě." „Spaste duši! Ono to jí kočky!" zvolala panímáma, s ošklivostí si odplivnouc. „Oh kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to…" Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řvouc: „Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima přechází! - Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mě nic do ruky nebereš," takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří. Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala. Pan otec přišel, a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka: „Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!" šklíbil se pan otec. 12

13 „Slyšte, kmotra,“ začala tiše, „ale nikomu to nepovídejte, všechno vám povím. Ty dva dni jsem ho neviděla, však víte, koho myslím, - ale dnes, dnes mi od rána v uších znělo: Jdi na jetelinu, jdi na jetelinu, jako by mi to někdo pošeptával. Já věděla, že je to nějaké pokušení, neboť on tam nejvíc bývá, blízko pole, sedává pod stromem na stráni, ale přece mi to nedalo pokoje, až jsem vzala loktuši a kosu. Na cestě přišlo mi na mysl, že jsem sama svým škůdcem, ale v uších jen vždy šeptalo: Jdi jen, jdi na jetelinu, kdoví jestli tam bude; proč by ses bála, přijde za tebou Tomeš. Tak mne to pohánělo až na pole. Koukla jsem k stromu, nikdo tam. No když tam není, to už je vyhráno, myslila jsem, vzala kosu a chtěla jsem žat. Tu mi napadlo, abych zkusila svoje štěstí, chtěla jsem nalézt čtverolistý jetelíček a přitom myslila jsem: Najdeš-li ho, budeš s Antonínem šťastna! Hledám, hledám, div jsem na jetelině oči nenechala, ale nic jsem nenašla. Tu mi přišlo podívat se na stráň, a koho tam pod stromem nevidím – vojáka! Rychle se obrátím pryč, ale v tom okamžení šlápla jsem na trní, co u cesty leželo, a nohu jsem si poranila. Nekřikla jsem, ale bolestí dělaly se mi před očima mžitky a já sklesla na zem. Jako ve snu viděla jsem, že mne bral někdo do náručí a odnášel, až mne pak silná bolest probudila. U potoka klečel voják, smáčel v něm bílý svůj šátek a vinul mi ho kolo nohy. Panebože, myslila jsem, co se bude s tebou dít, teď nemůžeš těm očím utéci. Nejlepší, když se nebudeš do nich dívat! Dost mne bolest trápila, hlava se mi až motala, ale ani jsem nešpetla, oči neotevřela. Kladl mi svou ruku na čelo, bral mne za ruku; mne mráz pocházel, - ale mlčela jsem. Pak mne pustil a začal mně kropit vodu do obličeje, zdvihal mi hlavu; co jsem měla dělat, musela jsem přece oči otevřít. – Ach, má milá kmotra, ty jeho oči na mne zasvitly jako to boží slunko; já musela svoje oči zakrýt! Ale což to bylo všecko platno, když začal na mne mluvit! Oh, vy jste měla pravdu, milá kmotra, že učaruje i hlasem; mně zaznívá ustavičně v uších jeho hlas, jeho slova, když mi povídal, že mne miluje, že jsem jeho blaho, jeho nebe!“ 13

14 „Jaká to hříšná slova, to je vidět ďábelské líčky, kterémupak člověku by takové řeči napadly! - Nešťastná holka, cos to myslila, žes mu věřila,“ bědovala kmotra. „Bože, jakpak neuvěřit, když vám řekne, že vás miluje!“ !Leda povídali, copak je do toho, samé balamutění. Chce tě o rozum připravit.“ „Já mu to také řekla, ale on se mi Bohem a duší dokládal, že mě miloval hned od prvního uvidění se a že se jen proto vyhýbal se mnou mluvit a říci mi to, protože nechtěl připoutat mne k nešťastnému svému osudu, který ho všude pronásleduje, který mu nedovolí štěstí jakého užívat. Oh, já nevím již ani, co mi všecko povídal, bylo to až k pláči. Já mu všecko věřila, řekla jsem mu, že jsem se ho bála, že jsem ze samého strachu se nevěstou stala; řekla jsem mu, že nosím na srdci škapulíř, a když ho žádal, dala jsem mu jej,“ řekla Viktorka. „I ty můj spasiteli,“ bědovala kovářka, „ona mu dá svěcený škapulíř, ona mu dá věc na těle svém zahřátou! Už jsi v jeho moci, už ti ani Pánbůh z jeho drápů nepomůže, už ti učaroval dočista!“ „On řekl, to kouzlo že je láska a jinému abych nevěřila,“ ozvala se zase Viktorka. „Ano, ano, povídali – láska; já bych mu pověděla, co je láska; ale už je všecko darmo, co jsi to jen udělala; vždyť je to morous, a on ti bude nyní krev z těla sát, až ti všecku vysaje, zadáví tě a duše tvoje nebude mít ani po smrti pokoje. A jak jsi mohla být šťastna!“ Viktorka se kmotřiných slov zděsila, za chvíli ale povídala: „Už je darmo; já za ním půjdu, a kdyby mne i do pekla vedl. Už je darmo. Přikryjte mne; mrazí mne!“ řekla po krátkém pomlčení. Kmotra naházela na ni peřin, kde jaká, a Viktorce vždy zima bylo a slovíčka již více nemluvila. Kovářka měla Viktorku opravdu rída, a byť se i na ni rozhněvala, že dala škapulíř z rukou, přece ji osud děvčete, jež za ztracené měla, velice rmoutil. O všem tom, co jí Viktorka pověděla, nesvěřila se nikomu. 14

15 Kritik F. X. Šalda hodnotí Babičku takto: „Babička jest cele inspirována touhou krásného a všestranného soužití, soužití venkovanů mezi sebou v rodině i v obci, soužitím lidu s panstvem, soužití člověka s přírodou, soužití člověka s Bohem. Je to idylická báseň plná přitlumené melodické něhy. Její dynamické napětí není veliké… Nazývají-li Indiáné kterési americké jezero „úsměvem Velkého ducha", přísluší tento název i Babičce: jakýsi odlesk božího úsměvu leží na této knize melodickým popraškem. Lidé bratří se zde s lidmi, kněžna a mladá komtesa s prostou stařenou - není přehrad původu a postavení mezi lidmi. Lidé žijí tu v míře a v lásce s přírodou, jsou jen jejím zušlechtěným a zjemnělým pokračováním a stupňováním, a není neštěstí lidského, jehož by nedovedla příroda, ne- li vyhojit, alespoň zmírnit nebo dekoračně sladit do svého orchestru, jak ukazuje případ šílené Viktorky… Všichni dobří lidé u Boženy Němcové jsou přirození, milují přírodu, žijí s ní a v ní, soucítí s ní, v první řadě ovšem babička sama: v ní zasnoubila básnířka s tím líbezně naivním optimismem sobě vlastním v harmonii ducha přírodního s duchem křesťanským. Neboť láska k přírodě vede u Němcové vždycky k víře ve věčnou dobrotu, v princip věčné harmonie, v laskavého Boha. V lásce k přírodě i k bližnímu poznává pokorně přijímaný a tím proměňovaný a povyšovaný v mravní dílo vlastní duše." 15

16 Pro zajímavost: - Babička B. Němcové nezemřela na Starém bělidle, ale ve Vídni, a to velice chudá - Viktorka nebyla zabyta bleskem, ale Němcovou dokonce přežila - idylické vztahy mezi babičkou a jejími dětmi taky nejsou v Babičce zcela pravdivé, vždyť dcera Marie se svým nepřátelstvím příliš netajila 16

17 V roce 1940 byl natočen film Babička, kde hlavní postavu babičky ztvárnila Terezie Brzková. V encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století se píše: „T. Brzková ztělesnila krásnou, laskavou, moudrou a dobrou ženu, plně odpovídající předloze Boženy Němcové, a vytvořila nesporně jednu z největších ženských postav v celé historii českého filmu. Některé její dialogy s Barunkou (Nataša Tánská, později autorka knih pro děti) podle pamětníků vyvolávaly v očích diváků slzy." Terezie Brzková 17

18 Četli jste Babičku? Pokud ano, možná dokážete odpovědět na tyto otázky: Jak se jmenovali psi, kteří bydleli spolu s babičkou na Starém bělidle? Kterou významnou osobu potkala babička za svého mládí? Jak zemřela Viktorka a proč se „zbláznila"? Jaký byl příbuzenský vztah mezi kněžnou a Hortenzií? Jak se jmenoval zemřelý manžel od babičky? Jakým způsobem pomohla babička Mílovi a rodině Kudrnových? Jak oslovovala babička Hortenzii? Za co byla Hortenzie babičce vděčná? Jak zní poslední věta z knihy Babička a kdo jí řekl? 18

19 Povídky: Povídky prvního okruhu jsou někdy metaforicky nazývány „hledání dobrého člověka“ -> děj se soustřeďuje kolem jedné hlavní postavy, zejména ženské -> charakteristické mravní vlastnosti českého venkovského člověka -> Divá Bára, Dobrý člověk, Pan učitel... Povídky druhého okruhu zachycují složitější vztahy v určitém prostředí a upozorňují na nespravedlivé uspořádání společnosti -> realistické, ale přecházejí ke shovívavosti -> V zámku a v podzámčí, Chudí lidé, Pohorská vesnice. 19


Stáhnout ppt "Zpracoval: Ing. Marek Herman 1. „Skoro vše bylo jinak, než Božena Němcová napsala, ale všechno bylo tak, jak si vysnila ve svém smutném a zklamaném srdci.“"

Podobné prezentace


Reklamy Google