Půdní typy půdy se rozdělují z pohledu fyzikálně petrografického na půdní druhy, které tvoří tzv. půdní skupiny a z  hlediska genetického na půdní typy,

Prezentace na téma: "Půdní typy půdy se rozdělují z pohledu fyzikálně petrografického na půdní druhy, které tvoří tzv. půdní skupiny a z  hlediska genetického na půdní typy,"— Transkript prezentace:

1 Půdní typy půdy se rozdělují z pohledu fyzikálně petrografického na půdní druhy, které tvoří tzv. půdní skupiny a z  hlediska genetického na půdní typy, neboli půdně klasifikační jednotky.

2 Půdní typ Půdní typ je přírodní útvar, jehož vnitřní i vnější uspořádání je výsledkem působení půdotvorných činitelů na matečnou horninu. Vlivem působení půdotvorného procesu se vytvořily u jednotlivých půdních typů tzv. genetické půdní horizonty Genetické půdní horizonty jsou pozorovatelné na půdním profilu Půdní horizont je půdní vrstva se shodnými fyzikálními a fyzikálně chemickými, chemickými a biologickými vlastnostmi a kvalitativními i kvantitativními znaky, které jsou důsledkem půdotvorných pochodů. Při posuzování půdního profilu si všímáme hlavně : počtu barevných vrstev - horizontů mocnosti horizontů a jejich sledu celkové mocnosti půdního profilu zrnitosti a vlhkosti půdy humusu, vápenatosti a půdních novotvarů hodnoty pH hloubky zakořenění rostlin (rhizosféry)

3 Půdní horizont Rozlišujeme tyto hlavní půdní horizonty –
horizont nadložního humusu, rašeliny, humusový, eluviální, iluviální, vnitropůdního zvětrávání, oglejený glejový.

4 Horizont nadložního humusu
– označován písmenem O. Je charakterizován nehumifikovanými organickými látkami uloženými na povrchu půdy bez promísení s anorganickým substrátem. Je typický pro lesní ekosystémy, kde vzniká ze stromového opadu. Rozlišujeme jeho čtyři kategorie : Opadanka – liter, förna – začátek humifikačních procesů, kdy okem lze rozlišit druh rostliny i část orgánu (jehličí, list, větvička, kůra apod.).  Surový humus – mor – zbytky rostlin lze stále ještě okem rozeznat. Rozklad je pozvolný, protože pro tvorbu surového humusu jsou charakteristické vyšší, chladné a vlhké polohy. Podloží je kyselé a minerálně chudé. Drť – moder – obsahuje organické zbytky již částečně rozložené, okem ještě rozeznatelné. Přeměna organické hmoty probíhá v kyselém, chladném a vlhkém prostředí za účasti zooedafonu. Měl – mull – stupeň rozložení organické hmoty neumožňuje rozlišení pouhým okem. Příznivé podmínky humifikačních procesů se projevují tmavým zbarvením způsobený vyšším obsahem uhlíku. Mull vzniká pod smíšenými a listnatými porosty, v mírném až teplém klimatu s vyrovnaným vodním režimem na hlubších, provzdušněných půdách, které jsou dobře zásobeny živinami.

5 Horizont rašeliny – označovaný písmenem T.
Je typický pro anaerobní podmínky, kdy nahromaděná organická hmota v trvale zamokřeném prostředí prodělává jen velmi pozvolné a nedokonalé procesy přeměny (rašelinění).

6 Humusový horizont – označovaný písmenem A (případně H nebo h).
Je nejsvrchnější část půdního profilu a skládá se z dokonale zvětralých minerálních částic, organických látek, které jsou více méně promísené. Vysoký obsah humusu se projevuje tmavým zbarvením, které tento horizont výrazně odlišuje od ostatních. V tomto horizontu dochází k akumulaci biogenních prvků, jeho struktura je drobtovitá a vlivem orby je horizont kyprý.

7 Eluviální horizont – označovaný písmenem E.
Vyplavováním bývá ochuzován o rozpustné a rozptýlené látky koloidního charakteru (oxidy železa a hliníku). Proto je zbarven popelavě, šedě. Podle stupně vyluhování bývá tento horizont zesvětlen až vybělen. Illimerizační procesy horizont pouze zesvětlí (světle hnědá až šedá barva), podzolizační procesy eluviální horizont silně vybělí.

8 Iluviální horizont – označovaný písmenem B (případně I, oba s dalšími indexy označující horizont podzolový I s a slancový I na). Je ovlivněn akumulací vyluhovaných látek z eluviálního horizontu. Jedná se o minerální a organické koloidy, oxidy železa a hliníku. Iluviální horizont má barvu hnědou, rezivěhnědou nebo přímo rezivou. U půd s převládajícím illimerizačním procesem se iluviální horizont vyznačuje silným nahromaděním jílnatých částic. U půd s podzolizačním procesem je slabé nahromadění jílovitých částic. Bývá však silně obohacen o přemístěné oxidy železa a hliníku a některé humusové látky. Železité sloučeniny se někdy vysrážejí do podoby tzv. orštejnu (novotvar pískovcového charakteru).

9 Horizont vnitropůdního zvětrávání
– označovaný písmenem Bv (případně V). V tomto horizontu dochází k intenzívnímu zvětrávání prvotních minerálů a uvolňování základních minerálů, oxidů železa a hliníku. V závislosti na matečním substrátu jsou tyto horizonty zbarveny okrově, hnědě až rezivě. Na permokarbonských horninách zbarvuje půdu do červena.

10 Horizont oglejený – značí se podle stupně provlhčení nebo vysychání písmeny : gor – horizont oxidačně redukční, gm nebo Bm horizont mramorovaný, gr – horizont redukční. Tento horizont tedy vzniká při střídavém provlhčování a vysýchání půdního povrchu. Podle stupně oglejení tak dochází střídavě a za přítomnosti organických látek k uvolňování až redukci železa. Pro slabší oglejení je typická světlá barva a železité sloučeniny vytvářejí železité bročky a rezivé skvrny. Pro silnější oglejení je typická bělošedá barva nebo bělošedé mramorování.

11 Horizont glejový – podle stupně ovlivnění vodou, které je trvalejšího charakteru, se označuje různými písmeny : Gor – horizont glejový oxidačně redukční, Gm – horizont mramorovaný, Gr – horizont redukční. Samotný glejový horizont se tedy vyvíjí při trvalejším ovlivňování podzemní vodou. Za přítomnosti organických látek dochází k redukci sloučenin železa a rozpadu minerálů. Při trvaleji zvýšené hladině podzemní vody je horizont výrazně zbarven modrošedě případně zeleně.

12 V půdním profilu rozeznáváme ještě stupně přechodu mezi jednotlivými horizonty :
přechod ostrý – je charakterizován zónou přechodu do 1,5 cm přechod zřetelný – zóna přechodu od 1,5 do 4 cm přechod pozvolný – zóna přechodu od 4 do 15 cm přechod difúzní – zóna přechodu od 15 cm

13 Půdně klasifikační jednotky
Také v pedologii existuje klasifikace půd do základních a odvozených taxonomických jednotek. Genetický půdní typ – základní půdní jednotka - skupina půd charakterizovaná podobnými morfologickými a analytickými znaky a její vývoj probíhal pod vlivem určitého souboru půdotvorných činitelů. Půdní subtyp – důležitá nižší jednotka – tvoří přechod mezi dvěma půdními typy. Při jeho vzniku se účastnil i jiný podřízený půdotvorný proces, který směřoval ke tvorbě jiného půdního typu. Půdní druh – je charakterizován určitým zrnitostním složením (viz. kapitola Složení půdy ; z praktického zemědělského hlediska představují vyjmenované půdní druhy tzv. půdní skupiny – půdy lehké, střední a těžké). Půdní varieta – je odvozená na základě určité analyticky zjištěné vlastnosti půdy (kyselá, karbonátová, vyjadřuje tedy určité stupně dílčího procesu, které se spoluúčastní při tvorbě půdy na daném místě). Substrátová příslušnost – doplňuje další důležité informace o půdě – mineralogické složení, zrnitost, skeletovitost, mocnost půdních profilů apod. Půdní forma – je charakterizována uplatněním erozních efektů - změlčením nebo prohloubením humusového horizontu proti normálu.