JAPONSKÉ DIVADLO.

Prezentace na téma: "JAPONSKÉ DIVADLO."— Transkript prezentace:

1 JAPONSKÉ DIVADLO

2 vznik Japonska (Izanagi a Izanami) kami (bohové, duchové)
Mytologie: vznik Japonska (Izanagi a Izanami) kami (bohové, duchové) kegare (vše rituálně nečisté) solární kult („Země vycházejícího slunce“) japonský státní znak dodnes znázorňuje slunce (Amaterasu)

3 (nejstarší šintoistická svatyně)
chrám Izumo (nejstarší šintoistická svatyně) Japonské náboženství: šintoismus zen buddhismus (mnich Bódhidharma) konfucianismus, taoismus (vliv Číny) křesťanství (1549 příchod, v 17. stol. zakázáno, 1873 opět povoleno)

4

5

6

7

8 Písmo: obrázkové, slabičné 5. stol. n.l. doneseno z Číny začalo se přizpůsobovat japonské řeči šodó (japonská kaligrafie) 2 sady abeced: hiragana a katakana

9 znělá hiragana (vlevo) neznělá katakana (vpravo)

10 Přehled druhů japonského tance:
KAGURA SANGAKU SARUGAKU Přehled hudebně-tanečních pantomim: GIGAKU BUGAKU SARUGAKU

11 Přehled druhů japonského tradičního divadla:
KJÓGEN DŽÓRURI KABUKI

12 TANEC KAGURA: původně šamanský tanec k poctění přírodních kami (ovládání přírody) pantomimický tanec v maskách a kostýmu hudební doprovod: flétna (kagurabué) a citera (wagon) v šintoistických svatyních jeviště čtvercové s šatnou diváci seděli kolem jeviště např. tance slunce, deště, lví tance apod.

13

14

15

16

17

18

19 TANEC SANGAKU: vznikl z kagury (v 8. – 12. stol.) při náboženských slavnostech druh akrobatické zábavy spojené s náboženskými tanci (název = rozptýlená hudba) TANEC SARUGAKU: parodie na tanec sangaku (název = opičí hudba)

20 GIGAKU: z Koreje, původ v Indii (příchod v 7. stol.) doprovod buddhistických obřadů chór několika tanečníků celoobličejové dřevěné masky (často démoni či groteskní stylizace) hudební doprovod (buben a cimbál)

21

22

23 BUGAKU: (viz ukázky vpravo)
vystřídal gigaku (který zanikl) různé asijské taneční prvky (jinde později zanikly) hudební doprovod velkého orchestru (dechové a bicí nástroje) většinou tančí 1 – 6 osob s maskami (později i bez)

24 masky bugaku

25 řezbář masek při práci

26 DENGAKU: akrobatická forma tance bugaku nástroje biwa, flétny, bubínky původ v tancích při sázení rýže a k uctění boha rýže, boha obilí, prosbě za úrodu atd. (název = lidová hudba) od 13. stol. vkládány dramatizace pověstí a hrdinských příběhů (vyprávěny slepými mnichy – vypravěči)

27 dengaku – dobová kresba

28 biwa hráč na biwu

29 představitel Nebeské víly je připraven k vystoupení
DIVADLO NÓ: od 12. stol. – vrchol 15. stol. lyricko-epická dramata syntéza tance, hudby, zpěvu, recitace hudební lyricko-epická drama Kanami a Seami („tvůrci“) herci (jen muži): šite (hlavní herec) waki (vedlejší „komický“ herec) cure (společníci) kikko (pomocníci) představitel Nebeské víly je připraven k vystoupení

30 chór: 8 – 12 mužů sedících po stranách jeviště
orchestr: 4 hudebníci sedící v zadní části jeviště (flétnista a 3 bubeníci) gesta: vysoce stylizovaná a pomalá každé nese přesně daný význam nohy kloužou po podlaze masky a kostýmy: maskován jen hlavní herec a jeho společníci, vedlejší herci bez masek (s absencí mimiky) masky (dřevěné) představují typy kostýmy stylizované, jejich bohatství kontrastuje s jinak prostým jevištěm

31 diagram kroků (z herecké příručky divadla nó)

32 nó - půdorys divadelního prostoru (jeviště a zákulisí)

33

34 hudebníci

35

36

37

38

39 masky divadla nó

40 masky divadla nó

41 jevištní otvor, kterým vcházely a mizely nadpřirozené bytosti

42 se synem založil hereckou školu „Kanse“ MOTOKIJO SEAMI (1363 – 1444)
AUTOŘI HER NÓ: KIJOCUGU KANAMI (1333 – 1384) se synem založil hereckou školu „Kanse“ MOTOKIJO SEAMI (1363 – 1444) (autor 16 esejí o podstatě divadla nó) Jak dosáhnout hereckého mistrovství: od 7 do 12 let se herec učí tančit, přednášet, zpívat v 18 si vytvoří svůj vlastní styl (již smí vystupovat) ve 25 je na vrcholu svého hereckého umění od 45 už nesmí hrát úlohy bez masky (vrásky) v 50 by se měl vzdát jeviště

43 Jak psát hry: 3 stadia: volba námětu, konstrukce, kompozice Rozdělení her nó: hry o bozích hry válečné ženské hry (hry s maskou) hry o šílencích (neboli o pomstě, žárlivosti a vášni) hry z obyčejného života závěrečné hry Napsáno přes textů her nó (dochováno přes 200).

44 KJÓGEN: lidové „realistické“ frašky herectví přesto značně stylizované
místo verše próza později vkládány mezi hry nó (někdy jejich parodie) jediný druh japonského divadla, který byl bez hudby satiry na lidské nedostatky

45

46

47 DŽÓRURI (BUNRAKU): vznik v 17. stol.
spojení recitace převzaté z divadla nó a tradiční loutkohry vrcholná podoba džóruri: 3 loutkovodiči pro 1 loutku (hl. loutkovovič má 2 zahalené pomocníky) hra na biwu

48 loutkové divadlo džóruri

49 KABUKI: vznik v 17. st., vrchol v 18. stol.
původně ženské divadlo, 1625 – zákaz vstupu herečkám na jeviště 2 centra divadla kabuki: Ósaka a Kjóto, později centrum přesunuto do Jeda, kde byla herecká čtvrť kabuki – syntéza dramatu, opery, tance a loutkového div. nerealistické džóruri a kabuki se ovlivňovaly

50 kabuki: příprava herecké masky

51 divadelní budova a hrací prostor kabuki

52 kabuki (dřevoryt 1785)

53 Izumo No Okuni (považovaná za zakladatel divadla kabuki)

54 divadlo kabuki

55 Členění her kabuki: historické občanské o násilnících taneční 20. stol. (dramatici): Monzaemon Čikamacu (japonský „Shakespeare“) Džúró Kara (1940) Makoto Sató (1943)

56

57 (japonská inscenace z 80. let 20. století)
Médea (japonská inscenace z 80. let 20. století)

58 DOPORUČENÁ LITERATURA:
HILSKÁ, Vlasta: Japonské divadlo (1947) HILSKÁ, Vlasta: Dějiny a kultura japonského lidu (1953) KALVODOVÁ, Dana a Novák, Miroslav: Vítr v piniích – japonské divadlo (1975) KALVODOVÁ, Dana: Divadelné kultúry Východu (1987) KABELÁČOVÁ, Káťa: Slovník světových dramatiků. Autoři národů Asie a Afriky, (1974) KABELÁČOVÁ, Káťa: Divadlo nó, kabuki a bunraku v představení hry Šunkan v Praze (1994) KABELÁČOVÁ, Káťa: Nó, kabuki a bunraku v jednom večeru (1994) NOVÁK, Miroslav: Kalhoty pro dva – antologie japonského divadla (1997) REISCHAUER, O. E., CRAIG, M. A.: Dějiny Japonska (2000) Slovník spisovatelů. Asie a Afrika I-II (1967) Slovník světových dramatiků – Autoři národů Asie a Afriky (1974) WATANABE, Minoru: O podstatě japonského jazyka (2000) - první kniha a třetí kniha obsahují také ukázky z japonských dramat