Právní myšlení 17. a 18. století. Právní filozofie 17. století  Racionalismus – silná víra v lidskou schopnost objevit základy společenského řádu a rozpracovat.

Prezentace na téma: "Právní myšlení 17. a 18. století. Právní filozofie 17. století  Racionalismus – silná víra v lidskou schopnost objevit základy společenského řádu a rozpracovat."— Transkript prezentace:

1 Právní myšlení 17. a 18. století

2 Právní filozofie 17. století  Racionalismus – silná víra v lidskou schopnost objevit základy společenského řádu a rozpracovat a prosadit pravidla, která tento řád vyjadřují  Laicizace práva – byla výsledkem přesvědčení autorů přirozenoprávní školy, že právo lze vydedukovat z morálky  Právní věda se soustřeďuje na jednotlivce s jeho vůlí a s jeho právy  Teorie společenské smlouvy

3 Hugo Grotius (1583 – 1645)  Holandský právník  Představitel školy přirozeného práva  Jeden z prvních teoretiků mezinárodního práva

4 Hugo Grotius – mezinárodní právo  Byl první, kdo přenesl otázky vztahů mezi státy z morálky do práva a kdo se snažil na ně dát přesné, tedy právní odpovědi  Utvářel mezinárodní právo tak, že na mezinárodní vztahy aplikoval pro všechny přijatelné přirozené právo, založené na lidské zkušenosti a ověřené tradicí  Dokonalé a spravedlivé právo je možné podle Grotia odvodit jen z rozumu a lidské přirozenosti

5 Hugo Grotius – přirozené právo  Nikoli Bůh, ale rozum je prvotním zdrojem přirozeného práva  Přirozené právo je vyjádřením vnitřních morálních imperativů člověka, diktovaných správným, řádným rozumem  Povinnost sociability (tedy povinnost spolužití s druhými) je důležitým zdrojem práva  Pro harmonické soužití lidí je nezbytně nutné šetřit lidský život, nesahat druhému na věci, které potřebuje ke své existenci, neškodit mu (případně mu škodu nahradit) a dodržovat daný slib.

6 Osvícenství  Osvícenství je intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr 18. století, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení.  Osvícenství je odmítavou reakcí na barokní religiozitu, proti níž staví vlastní prostředky a možnosti člověka – racionalismus, logiku a humanismus.  Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, které daly základ mj. dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.

7 Racionalismus a smluvní teorie  Opuštění středověké představy o vztahu vládnoucích a ovládaných – již jde o vztah moci a občana  Občan má svou důstojnost a svá práva, s kterými přichází na svět a které mu nemůže nikdo odebrat, protože jsou v souladu se základními principy lidského rozumu  S myšlenkou přirozeného práva přichází také myšlenka o smluvním původu státu  Lidé se sice vzdávají realizace svých přirozených práv ve prospěch moci, ale ponechávají si možnost kontrolovat účel, jemuž moc slouží

8 Thomas Hobbes (1588 – 1679)  Anglický politický filozof  Jeden z průkopníků teorie společenské smlouvy  Zastánce absolutismu

9 Thomas Hobbes – přirozený stav  Vychází z teze, že člověk je v původní podobě tvor nespolečenský  V tzv. přirozeném stavu má každý tolik práv, kolik si jich dokáže vydobýt – přirozený stav je proto pro lidi neúnosný, přináší jim jen utrpení  Stát tedy není výsledkem sociálního instinktu, ale bezbrannosti a pudu sebezáchovy jedince

10 Thomas Hobbes – společ. smlouva  Společenská smlouva v jeho podání má jeden aspekt – podrobení se suverénní moci  Jediným posláním státu je zabezpečovat blaho občanů  Suverén nepodléhá kontrole poddaných a o všem rozhoduje bez jejich účasti – poddaní jsou mu bezpodmínečně a beze zbytku podřízeni  Lid nemá právo odvolat mandát, který dal svrchované moci a to ani tehdy, jestliže tato moc vládne v neprospěch občanů

11 Thomas Hobbes – právo  Přirozené právo je pro Hobbese samotnou svobodou, kterou má každý proto, aby ji využíval jak nejlépe umí  Hobbes akceptuje existenci přirozeného zákona i jeho vliv na chování lidí, neuznává však jeho právní povahu a obsah  Tento přirozený zákon je třeba začlenit do obsahu pozitivního práva, čelit tím libovůli při jeho výkladu a zabezpečit tak jeho objektivitu  Zde má své zárodky právní pozitivismus se svými nároky na řád a právní jistotu

12 John Locke (1632 – 1704)  Anglický politický filozof  Proslul zejména svou empirickou teorií poznání  Hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí

13 John Locke – empirismus  V mysli není nic jiného než ideje, které získáváme v průběhu života – žádné ideje tedy nejsou vrozené.  Mysl dítěte je nepopsaná tabule (tabula rasa), do které se teprve skrze smysly otiskují jednoduché ideje. Pořádajícím rozumem (reflexí) pak vznikají ideje složitější. Vznik složitějších idejí se děje spojením jednodušších, kladením vedle sebe nebo abstrakcí.  Díla:  Dvě pojednání o vládě  Esej o lidském rozumu  Dopis o toleranci

14 John Locke – společenská smlouva  Přirozený stav nazývá občanskou společností  Na rozdíl od Hobbese chápe tento stav jako zlatý věk lidstva, ve kterém vládnou přirozené právo, svoboda, rovnost a vlastnictví  Z pocitu nedostatečné bezpečnosti vyplývá ochota lidí vzdát se tohoto stavu  Společenskou smlouvu tvoří dva akty – nejdříve se mezi sebou dohodnou jednotlivci a vytvoří občanskou společnost (pactum unionis) a až potom se společnost dohodne jakou bude mít moc podobu – na vytvoření státu a státních orgánů (pactum subjectionis)

15 John Locke – právo  Přirozená svoboda má své hranice v přirozeném právu  Platné právo je konkretizací přirozeného práva v juristicko-technické rovině a jeho mocenskou garancí  Společenská smlouva je pramenem pravomoci státu přeměnit „natural rights“ na „legal rights“  Pokud moc neslouží účelu, k němuž byla dohodnuta, je zde právo na odpor

16 John Locke – dělba moci  Locke pro revoluce neměl příliš sympatie, a tak se zamýšlí nad tím, jak jim předejít a zabránit tomu, aby se moc zvrhla v tyranii – teorie dělby moci  Občanská vláda má podle něj vykonávat tři moci: zákonodárnou, výkonnou a federativní – tyto moci mají být svěřeny různým orgánům, aby se dosáhlo toho, že se budou navzájem kontrolovat  Zákon je rozhodující nástroj nejen zabezpečení, ale i rozšíření svobody člověka, jeho osobnosti a současně jej chrání od zvůle a despotismu druhých

17 Charles Montesquieu (1689 – 1755)  Francouzský právník, filosof a spisovatel  Kritik francouzského absolutismu a společnosti své doby

18 Charles Montesquieu – díla  Perské listy – satiricky popisuje francouzskou společnost pohledem návštěvníků z Persie, které provází filosof a vysvětluje jim poměry zde panující. Dílo je výsměchem zkostnatělosti absolutismu a církve.  Hlavním dílem je Duch zákonů – zde používá historickou, místy až sociologickou metodu  Lidská společnost je produktem působení objektivních zákonů, které formovaly dějiny a tím i ducha každého národa

19 Charles Montesquieu – dělba moci  V každém státě je nutno rozlišovat tři státní funkce – zákonodárnou, soudcovskou a výkonnou  Jeden orgán nemůže mít v rukou dvě nebo dokonce tři státní moci  Je nezbytné, aby jedna moc byla omezována druhou mocí – tím bude mezi nimi dosaženo rovnováhy a jedna bude druhou udržovat v žádoucích mezích

20 Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778)  Francouzský filozof a spisovatel švýcarského původu  Jeho dílo ovlivnilo Velkou francouzskou revoluci

21 Rousseau – přirozený stav  Východiskem politického učení tohoto filozofa je nový pohled na člověka a společenské poměry všeobecně – je obsažen především v jeho díle O původu nerovnosti mezi lidmi  V přirozeném stavu vedli lidé šťastný život  Vzniklo soukromé vlastnictví – mravní nerovnost  Mravní nerovnost si vyžádala vytvoření státu a vznik zákonů, které stabilizují a garantují vlastnické a mocenské vztahy – vzniká politická nerovnost

22 Rousseau – společenská smlouva  Jeho představu o stanovení rovných podmínek života ve společnosti představuje jeho nejslavnější dílo O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva  Důsledkem uzavření smlouvy je, že místo jednotlivých osob, které uzavřely smlouvu vzniká celek, který má vlastní vůli – stát; nositelem suverenity a tedy zdrojem moci ve státě je lid  Rozhodnutí jsou přijímána na základě obecné vůle (volonté générale) – ta se utváří v procesu přímé demokracie