Kostelec nad Orlicí V roce 1316 se objevila první písemná zmínka o existenci Kostelce nad Orlicí. Víme tedy jistě, že tehdy už byl. Ale kdy nebyl? A.

Prezentace na téma: "Kostelec nad Orlicí V roce 1316 se objevila první písemná zmínka o existenci Kostelce nad Orlicí. Víme tedy jistě, že tehdy už byl. Ale kdy nebyl? A."— Transkript prezentace:

1

2 Kostelec nad Orlicí

3 V roce 1316 se objevila první písemná zmínka o existenci Kostelce nad Orlicí. Víme tedy jistě, že tehdy už byl. Ale kdy nebyl? A odkdy je? Kdo a kdy ho založil? Na tuto otázku hledali odpověď žáci devátých ročníků, a tak vznikla celá řada pověstí, jak to vlastně mohlo být. Tady jsou některé z nich…

4 Píše se rok 1283, kdy se na území Evropy, kde se vzala, tu se vzala, neznámo jak, objevila strašlivá nemoc, která měla zničit lidskou populaci jejími vlastními přeludy. Ty obracely jejich strach proti nim. Doslova děsily k smrti. Nikdo nevycházel z domu, nikdo neobdělával pole. A tak propukl hladomor. Kdo nezemřel na nemoc, podlehl vysílení. Živých zbylo jen pár. Skupina lidí z předměstí dostala nápad vybudovat nový tábor na nejodlehlejším místě. Pobrali, co unesli, a vydali se na cestu. Po měsíci hledání našli místo, které se jim líbilo. Kopec obehnaný řekou. Na jeho vrcholu stál starý opuštěný kostel, tudíž měli prozatímní přístřeší. Lidé vybudovali tábor. Zpráva o útočišti se rychle roznesla po okolí, přicházeli další osadníci a každý zde našel své pohodlí a bezpečí. Z tábora se nakonec stalo město, a tak potřebovalo jméno. A protože kostel sehrál v příběhu klíčovou roli, bylo jméno jasné. Filip Mrázek 9.C

5 Kdysi dávno, když ještě civilizace a technika byly pro tuhle krajinu cizí slovo, se jeden rod rozhodl najít si nové místo pro své žití. Vlastně to vůbec nebylo dobrovolné, ale je lepší najít si své údolí než se o něj rvát s cizím kmenem. Silnějším. Netušili, kudy se vydat, a tak se rozhodli jít podél proudu řeky, i když nevěděli, kam řeka utíká. Po mnoha dnech putování, po mnoha promrzlých nocích si potřebovali odpočinout. Utábořili se u břehu řeky. Uviděli na hladině plout mrtvého orla, a tak řeku pojmenovali Orlice. Později pokračovali dál. Nevěděli, kam jdou, ale věděli, že už se nemohou vrátit. Po mnohadenním putování pravděpodobně narazili na jiný rod. Ale přitom nikde nikdo. Jen spousta kostí na jednom místě. Prohnilá a rozkládající se těla zvířat, krav a jejich telat. Nechápali, proč tady někdo to stádo nechal. Krajina vypadala neporušeně, jako by tady nikdo nikdy nebyl. A tak usoudili, že by o kus dál mohli zůstat. Poblíž řeka, spousta stromů pro spotřebu, ideál pro žití. Ale jak to tady pojmenujeme? To byla otázka, která trápila nové obyvatele. Nakonec rozhodli - po tom, co nás sem dovedlo, zaujalo a donutilo zůstat – po kostech telat a po orlovi v řece. Marie Sahulová, 9.A

6 Před mnoha a mnoha lety v této lokalitě nic nebylo. Jen samý strom a keř. Nedaleko odtud žila malá skupina lidí, kteří se nazývali Kostelečáci. Jejich jediným úkolem bylo si někde postavit vlastní město. Po třech dlouhých dnech vystoupali na jakýsi zalesněný kopec, aby se rozhlédli, jaký je tu výhled. Nejstarší muž, jenž se jmenoval Kostelník, si řekl, že to pravé místo právě našli. Hned ráno to všem sdělil. Dalo to hodně práce vše vykácet, ale vzniklo zde nádherné město, které nese název po svých zakladatelích: Kostelec. A díky řece, která tudy teče, je celý název Kostelec nad Orlicí. André Bílek 9.C

7 Kdysi dávno zde byl kostel, postavili ho mniši z řádu Bělovlasých. Kostel na tomto místě stál stovky let, až do té doby, co se provalila pověst o pramenu mládí, který údajně protéká pod tímto kostelem. O kostel začínal být velký zájem, sjížděli se k němu vládci z celého světa. Za kostel bylo mnichům nabídnuto obrovské bohatství, šperky, drahokamy a spousty dalších věcí. „Neprodáme ho za žádnou cenu!“ volali mniši. Postupně se začaly strhávat velké bitvy. Mniši kostel ubránili. Postupem času se kolem kostela vybudovalo město a podle kostela bylo pojmenováno Kostelec. Později díky protékající řece Orlici se název doplnil na Kostelec nad Orlicí. Říká se, že tu někde pramen života pořád protéká a mniši řádu Bělovlasých jsou pořád mezi námi. David Soustružník, 9.C

8 Kdysi dávno, před sedmi sty lety, v době života našich dávných předků vznikla osada, která se později rozrostla a dnes je z ní město. A já vám teď povím, jak se to asi stalo. Jednoho krásného slunečného dne se skupina asi sedmi rodin rozhodla, že už dále nechtějí žít ve městě, kde jimi všichni opovrhují. Z tohoto důvodu se sešli za hradbami města a shodli se, že zkusí odcestovat za lepším místem, kde by žili kvalitněji své životy. A tak také učinili. Po několikadenní cestě došli k závěru, že se jim líbí kopeček před nimi a že si zde postaví svá obydlí. Ve chvíli, kdy se chtěli dát do práce, povídá nejmoudřejší muž z celé skupiny: „Neměli bychom nejprve postavit kostel, kde budeme mít možnost se modlit?“ Všichni návrh odsouhlasili, postavili kostel a město po něm pojmenovali Kostelec. A jelikož tímto místem protéká řeka Orlice, byl název jasný. Takhle vznikl Kostelec nad Orlicí. Jana Finsterlová, 9.C

9 Byl jeden mladý král, který nechtěl být pořád jen ve svém království, a tak se rozhodl, že si postaví další zámek, nebo hrad. Jeho království leželo zhruba někde u Poděbrad. Jednou jel se svými přáteli na výlet na koních. Najednou spatřil řeku, byl unavený a řekl, že u této řeky přespí. Ráno se probudil a podíval se na oblohu, byla jasná a zářilo na ní slunce. Řekl si, že se mu tu líbí, ale hrad přeci musí stát na kopci, ne u řeky. Poblíž řeky byly dva kopce, jeden menší, druhý větší. Král vyjel na ten větší a řekl svým přátelům: „Tady bude nové panství!“ A tak se i stalo. Všichni jeho přátelé a měšťané z Poděbrad mu pomáhali postavit hrad, a nejen to, dále se stavěl most přes řeku, zahradnictví, popraviště kousek za městem a vedle hradu kostel. A takto vzniklo město s názvem Kostelec nad (řekou) Orlicí. Michaela Golitková 9.C

10 Před dávnými časy u města Hradec Králové žil sedlák Vladimír se svojí dcerou Věrou. Starali se o dvě ovce a tři slepice. Bydleli ve staré opuštěné chatce s rozbitou střechou. Věra měla mít za dva dny osmnácté narozeniny. Starostlivý otec si lámal hlavu, jaké překvapení připravit. Neměl sice mnoho peněz, ale ohromit ji chtěl. Přemýšlel a napadlo ho, že by Věře vykopal zahrádku vedle chaty. Pěstovat by tam mohla zeleninu, květiny a bylinky. Na její narozeniny, v sobotu, vyrazila Věra na nákup do města na trh. Sedlák měl proto spoustu času. Zryl vedle chaty čtverec trávníku. Při kopání najednou našel něco malého a lesklého. Nebyl si jistý vůbec ničím. Spatřil starou zlatavě krásnou minci s panovníkem z města Kostelce. Mince byla velmi vzácná a měla obrovskou hodnotu. Po krátké době Věra přiběhla s nákupem. Se zahrádkou byla velmi spokojená a tatínek dívce ukázal minci. Poté ji vyrazili na trh prodat. U stánku se ohlíží skupina řemeslníků. Podívali se přes rameno Vladimírovi. Jednomu z řemeslníků se vybavila pohádka, kterou četl své malé dcerce. Prohlásil: „Postavíme město, pánové. A pojmenujeme ho Kostelec.“ Vyrazili na cestu. Šli dlouho a dlouho. Za kopcem uviděli řeku. „Tak tady,“ řekl nejstarší člen skupiny, „postavíme naše překrásné město.“ A vznikl Kostelec nad Orlicí podle řeky Orlice. Tereza Jansová 9.C

11 Kdysi dávno u Hradce Králové žil pastýř jménem Bořivoj se svojí ženou Eliškou a dětmi. K jejich obydlí se začalo přistěhovávat mnoho dalších občanů. To mělo za následek, že se původní obyvatelstvo začalo bouřit. Eliška s dětmi už jen těžce procházela rušnou a uzounkou uličkou. Bořivoj měl zase obavy o své stádo. Lidí tu bylo víc než kdy předtím a zelené čerstvé trávy v okolí ubývalo. Bořivoj a další sousedé se rozhodli, že buď rozšíří hranici města, nebo se poohlédnou po jiném místě k bydlení. Ostatní souhlasili s druhou možností a hned další den se vydali prozkoumat okolní krajinu. Manželky se o své muže velice obávaly, to ale netušily, že muži našli krásný mírný kopec, okolo teče řeka a travnaté půdy je tu dostatek. Když muži přicházeli k městu, volali: „Jsme nálezci nového místa!“ Tamější farář měl také až nad hlavu přistěhovalců, a tak šel na zasedání o novém městě. Muži rozhodli, že farář musí přijít už do hotového kostela. Přípravy začaly a všichni, kdo chtěli změnit obydlí, přiložili ruku k dílu nejen k výstavbě kostela, ale i několika domů a chatek. Farář měl z nového kostela velkou radost, uspořádal slavnostní mši a poté se noví obyvatelé shodli, že pojmenují město Kostelec nad Orlicí. A proč nad Orlicí? Zřejmě proto, že okolo města jednou za dlouhý čas proletěla orlice vzrůstem velká, silná a s velice krásným peřím. Místním občanům se tu velice líbilo. Vody je tu dost, travin také a zemědělcům tu plodiny rostly jedna báseň. Obchodníci měli blízko do všech okolních osad, třeba do Dobrušky, Rychnova či Opočna, klienty měli za chvilku. Děti měly prostor všude pobíhat po okolí. S místní mírumilovnou přírodou obyvatelé souzněli rychle. Anna Jeřábková 9.C

12 Na toto místo přichází první lid. Vidí slunný kraj, kde se vše jen zelená. Ptáci zpívají, zvěř pobíhá a lidé, kteří sem přicházejí, jsou fascinováni zdejší krajinou. Rozhlížejí se a dumají, kde začnou stavět svou pevnost. V ten moment jeden zvolá: „Hleďme, támhle je úchvatné místo pro výstavbu kostela!“ Místo bylo stále slunné. Netrvalo dlouho a začali stavět. Stavba už byla téměř dokončena, tu jim najednou přelétl nad hlavami orel. V tu ránu jeden capart zvolal: „Co kdyby se naše osada jmenovala Kostelec nad Orlicí?“ Většina lidí souhlasila. A tak vzniklo město i název. Markéta Ochocová, 9.B

13 Kdysi dávno jednu menší osadu potkala přírodní katastrofa. Celá vesnice musela hledat jiné místo k usídlení. Chtěli místo, kde by byla pitná voda. Dále by potřebovali jídlo. Takže to místo by muselo mít les, kde by rostly houby a byla by tam nějaká zvěř i jedlé plody. Vesničané šli den, a nic dle jejich představ nenašli, žádné podmínky k přežití. Jelikož předpokládali dlouhou cestu, museli přespávat na různých místech. Aby nebyli ničím napadeni, drželi hlídky. Když hlídkoval velitel, muž, který všechny vedl, spadla hvězda. Nebylo to daleko, a tak se rozhodl, že půjdou tím směrem. Ráno vyrazili na cestu. Kolem dopoledne dorazili do odlehlé krajiny, jež se nacházela v drobné nížině. Obklopovala ji řeka a za ní hluboký jehličnatý les. Byly tam i listnaté lesy s jablky, hruškami a dalším ovocem. Velitel se tedy rozhodl, že zde postaví město. Jelikož vesničané byli věřící, postavili si jako první kostel. Proto město pojmenovali Kostelec. Jednou šel velitel k řece na ryby a uvědomil si, že řeka by se měla také nějak jmenovat. Náhle na druhý břeh přiletěl orel. „Už to mám!“zvolal velitel. „Řeka je divoká, tudíž první název bude Divoká, a létají tu orli, takže Divoká Orlice.“ Po rybaření přišel do vesnice a svolal občany. „Oficiální název této vesnice zní Kostelec nad Orlicí a řeka, která zde protéká, bude Divoká Orlice.“ Za několik let se město rozrostlo, a tak vznikl dnešní Kostelec. Daniel Kubrt 9.A

14 Žil byl kdysi dávno jeden stařec, jenž se svou nepočetnou rodinou putoval krajinou, která byla povětšinou prostá jakéhokoli stavení. Na své cestě už strávili mnoho dní a mnoho nocí, počínali tudíž být tímto životem znaveni. Už, už pomýšleli na ukončení této cesty, když stařec, mající na svůj věk kupodivu stále pronikavý zrak, zahlédl v dáli zpustlé stavení. Bylo to vcelku podivné, široko daleko ani noha, nikde cihla na cihle – až na onu stavbu. Zvědavost jim nedala spát, a tak se vydali vše prozkoumat. Přišli k chatrči. Zpočátku byli nejistí – co kdyby tu číhalo nějaké nebezpečí? Avšak když se dlouhou dobu nedělo nic a žádný děs se nejal chránit své území, odvážili se otevřít vrata a nahlédnout dovnitř. V tu chvíli se jim zatajil dech – bylo to něco překrásného, tak velkolepého, a jevilo se to jako kostel. Dvě řady dřevěných lavic lemovaly uličku potaženou rudým kobercem, na jejímž konci se tyčil velkolepý oltář a na něm ležela nádherně zdobená kniha vázaná v kůži. Nejpodivnější však byl ten pořádek, jenž zde panoval. Nikde ani zrnko prachu, lesk lavic přímo oslňoval a ani pavouci nedostali možnost předvést svůj um. Zakrátko se vše vysvětlilo – za oltářem byla skryta kolosální komnata, ve které osaměle žila nějaká rodina. Ukázalo se, že tu pobývají už dlouhou dobu. Zdáli se být šťastni, že do těchto končin někdo zavítal. Vysvětlili hostům, že kostel je očarován tak, aby zvenčí vypadal omšele, takže budou v bezpečí před bytostmi s nekalými úmysly. Rodiny se velmi rychle spřátelily, ba dokonce více než to – stařec měl syna, který se zakoukal do překrásné kostelníkovy dcery, a zanedlouho se konala svatba. Narodilo se mnoho zdravých dětí, čímž vzrostl počet obyvatel kostela, což znamenalo, že je třeba postavit další příbytek, kde by tito dva se svými dětmi mohli žít. Stařec se svou ženou si také jeden postavili. Netrvalo dlouho a do těchto končin se začalo stěhovat více a více lidí. Vznikla tedy malá vesnička, které bylo třeba vymyslet název. A protože vše začalo v kostele, začali jí říkat Kostelec. Nikola Jedlinská 9.A

15 Jednoho dne, je to už hodně dávno, spěchal jeden král, nevíme kam, není známo proč, spěchal na svém koni a zabrouzdal do tehdy neosídlené krajiny a jednoho místa - dnes zvaného Kostelce nad Orlicí. Byl chladný listopadový den. Tma nastávala brzy, takže už v odpoledních hodinách se linula krajinou jako černý závoj. Král právě projížděl kolem řeky. Jel sám, protože si neustále namlouval, že doprovod nepotřebuje. Seskočil z koně a vedl ho k řece dát mu napít. Uvázal koně a usadil se. Krajina se mu náramně líbila. Nad hlavou králi svítila zářivá luna v obklopení jasných hvězd a voda klidně protékala kolem. V tom za sebou uslyšel lupání klacíků. Než se stačil otočit, chytili ho pod krkem loupežníci. Byli to loupežníci, kteří přepadávali pocestné, od kterých brali jídlo, peníze, po případě oblečení. Král nevěděl, co má dělat. Zbraň u sebe neměl a široko daleko nikdo nebydlel… Tu se z čista jasna probral. Ležel na zemi, kolem poházené jeho věci. Král vůbec nechápal, co se stalo. Domníval se však, že se stal zázrak. Po loupežících nebylo ani památky. Od té doby stojí kousek nad řekou kostel, který král nechal po tomto zázračném činu postavit, a kolem něho se rozrostlo malebné městečko - Kostelec nad Orlicí. Kubíčková Michaela, 9.B

16 Byl jednou jeden král. Karel se jmenoval. Měl ženu, královnu Elišku, velké království a bohatství. Ale byl známý tím, že měl velmi slabé vojsko. Jeho město bylo každým dnem pod útoky nepřátel. Jednoho rána k jeho městu přišla armáda nevídané velikosti. Se svým vojskem neměl žádnou šanci se tak velkému nátlaku ubránit. Šlo o obrovské spiknutí sousedních měst proti jeho malému, slabému a téměř bezbrannému městečku. Pár minut po dvanácte hodině odpolední vojska vtrhla do města. Vypalovali domy a spousta občanů ani jeho manželka bohužel nepřežili. Pohled na to, jak vojska rabují, vypalují a ničí jeho město a vraždí občany, ho velmi ničil. Dalším dnem ráno už bylo po všem. Z hezkých zdobených domečků zbyla jen spousta popela. Setkal se s lidmi, kteří přežili. „Co teď? Co bude dál?“ ptali se krále. „Nevím, ale je jisté, že na tomto místě nechci být už ani chvilku,“ odpověděl jim. A tak se tedy s hrstkou lidí vydal směrem na východ. „Kam vlastně jdeme, králi?“ neustále se vyptávali. „Na východ“, odpověděl jim vždy. „Ale proč?“ říkali. „Však sami uvidíte, proč.“ Příští den došli k jedné překrásné řece pod malým táhlým kopcem. „Vidíte to, co já?“ ptal se král. Toto místo vzalo krále za srdce. Řeka, v dálce vršky hor. Prostě místo podle jeho představ. „Ale proč jsme se tu zastavili, králi?“ „No přece proto, abychom tu založili město. Začneme se vším znovu a toto město bude ještě větší a krásnější, než bylo to staré.“ A tak vznikl Kostelec nad Orlicí. Martin Simon 9.C

17 Kdysi dávno, a nikdo neví kdy, odešel jeden obyčejný kazatel z města Prahy. Vydal se hledat místo, kde by postavil svůj kostel. Hledal a hledal, ale nemohl nikde nic nalézt. Až se vyšplhal na jeden kopec nedaleko Hradce. Cítil, že zde bude to pravé místo. Zbudoval svůj kostel na vyvýšenině. Brzy se sem začali sjíždět lidé a stavět si v okolí kostela domky a stavení. Když tak vzniklo menší městečko, zdejší rada rozhodla, že stanoví městu jméno. Dlouho nemohli nic vymyslet. V tu dobu již starý nemocný kazatel dostal spásný nápad. Řekl:,,Pojmenujeme toto město Kostelcem nad Orlicí. Kostelec proto, že tu stál jako první kostel, a nad Orlicí, protože pod kopcem protéká řeka Orlice“. Poté kazatel vydechl naposledy. Na počest jeho památky se tak skutečně stalo. Michal Štěrba, 9.C

18 Kdysi dávno hledal ve zdejší krajině mladý pasák ztracenou ovečku. Nikdo neví, jak se jmenoval. Lidé říkají různá jména. Údajně přišel na kopec. Na něm stál kostel. A pod kopcem tekla klidná řeka. Jmenovala se Orlice. To místo se mu líbilo. U kostela uviděl ovečku. Pomaloučku se přibližoval. Chytil ji. Byl unavený. Uvázal ovečku ke stromu a lehl si do trávy. Chvíli přemýšlel a nakonec usnul. Zdál se mu krásný sen o krásném městě. Uvědomil si, že kdyby přivedl lidi, tak by se jim tady líbilo. Když se probudil, vzal ovečku a pospíchal domů. Hned jak se vrátil, svolal velikou poradu. Na náměstí se sešla celá vesnice. Ptali se vyděšeně, co se děje. A pasáček spustil: „Našel jsem hezké místo pro nové město. Vím, že polovina z vás tu není spokojena, tak se chci zeptat, jestli se tam nechcete podívat.“ Občané se rozmýšleli, až řekli, že se tam s ním půjdou podívat. Došli na kopec ke kostelu. Rozhlíželi se. Řekli, že by to bylo dobré místo. S radostí se vrátili do svého města. Sehnali, co potřebovali, a vyrazili. Naštěstí to nebylo daleko, takže to nebylo až zas tak těžké. Muži začali stavět. Ženy pomáhaly tím, že nosily občerstvení. Práce šla všem rychle od ruky. Město bylo postaveno brzy. Asi do roka. Jenže v tom byl docela velký háček. Jak se to město bude jmenovat? Všichni si říkali - kostel nad řekou Orlicí. Tak to bude Kostelec nad Orlicí. Pasáček se neztratil. Byl hodně nadaný, uměl číst, psát, počítat. Jmenovali ho tedy starostou města. Chvíli se mu to nelíbilo, ale zvykl si. Nechal vysázet stromečky, aby tam nebylo prázdno. A všichni se měli dobře. Z generace na generaci. Nikdo neví, jak to bylo doopravdy, ale já to vyprávím takto. Natalie Žežulová, 9.B

19 Zpracovala: Mgr. Martina Kalousková Vytvořili žáci 2. stupně ZŠ Gutha – Jarkovského Kostelec nad Orlicí pod odborným vedením Mgr. Anny Staré.