VOJENSKÉ ŘEŠENÍ PRAŽSKÉHO JARA 1. pokus(?) o vojenský puč (prosinec 1967) "V prosinci 1967 se konala kontrolní mob. (mobilizační) prověrka tankové divize,

Prezentace na téma: "VOJENSKÉ ŘEŠENÍ PRAŽSKÉHO JARA 1. pokus(?) o vojenský puč (prosinec 1967) "V prosinci 1967 se konala kontrolní mob. (mobilizační) prověrka tankové divize,"— Transkript prezentace:

1

2 VOJENSKÉ ŘEŠENÍ PRAŽSKÉHO JARA

3 1. pokus(?) o vojenský puč (prosinec 1967) "V prosinci 1967 se konala kontrolní mob. (mobilizační) prověrka tankové divize, která byla schválena 36. schůzí komise obrany ÚV KSČ na můj návrh dne 8. 6. 1967 k uskutečnění v termínu po 1. 10. 1967. Na základě uvedeného usnesení navrhl náčelník gen. štábu (generál O. Rytíř) dne 1. 12. 1967 provést mobilizační prověrku od 4. 12. 1967 23.00 hod. do 11. 12. 1967. Jeden motostřelecký pluk ponechat na bojové stmelení do 18. 12. 1967. Bylo to po hlavní řepné kampani a měsíc po strahovských událostech. Návrh náčelníka gen. štábu jsem schválil. O provedení mobilizační prověrky byli 23 hodin předem uvědoměni - president republiky, předseda vlády, předseda SPK (Státní plánovací komise) a ministr vnitra. Plánování i provedení mobilizační prověrky se zúčastnil za HPS (Hlavní politická správa Československé lidové armády) tehdejší zástupce náčelníka HPS gen. Pepich. Žádné návrhy ani připomínky k vnitřní situaci neměl." ministr národní obrany B. Lomský Cvičná mobilizace 8. motostřeleckého pluku z Mladé Boleslavi, který patřil do sestavy 13. tankové divize se sídlem v Mladé, byla zahájena 4. 12. 1967 ve 23.00 hodin. Bylo povoláno 3 430 záložníků a zmobilizováno 578 dopravních prostředků z obvodů hl. m. Prahy a ze Středočeského a Severočeského kraje. Dne 11. 12. byli záložníci propuštěni a zmíněný pluk pak až do 18. 12. 1967 cvičil u západních hranic ČSSR.

4 2. pokus(!) o vojenský puč (prosinec 1967 – leden 1968) Gen. Jan Šejna (náčelník Hlavního výboru KSČ v MNO) začal před armádou interpretovat probíhající mocenský boj prezidenta A. Novotného s jeho odpůrci jako přímé ohrožení socialismu v ČSSR a s ohledem na národnostní aktivity Slováků začal spekulovat i o ohrožení celistvosti státu. Nasvědčovalo by tomu mj. i jednání velitele Východního vojenského okruhu (Slovensko, část severní Moravy) gen. J. Valeše 2. 1. 1968 v Praze, kdy s gen. V. Jankem (náčelník Hlavní správy pozemních vojsk) oficiálně hovořil o přípravě přehlídky k 20. výročí "Února 1948" v Bratislavě. 4. 1. byl u Janka i velitel Středního vojenského okruhu (část jižních, středních a východních Čech, jižní Morava a část severní, část západního Slovenska) gen. V. Valo. Jak vypověděl Jankův podřízený plk. Mazal, nechal si ho Janko téhož dne dopoledne předvolat a zjevně nervózní se ho vyptával na situaci na Slovensku a na vztah Slováků k Novotnému, mj. chtěl, aby ho Mazal informoval, "... kdyby se na Slovensku něco dělo". Tomu však předcházelo Šejnovo intenzivní zpracovávání gen. Janka. Podle jeho deníku se s ním Šejna mezi 19. a 31. 12. 1967 sešel celkem 13x. Krátce před svou smrtí si pak do deníku Janko trpce postěžoval: "Hanebníka Šejnu odsuzuji, býval u mne, informoval, měl nejfantastičtější nápady." S nimi se Šejna částečně svěřil svému spolupracovníkovi a hlavnímu spolupachateli svých podvodů pplk. J. Moravcovi. Nabízel mu velení posádky v Mladé (13. tanková divize) v doprovodu dvou důstojníků z Operační správy generálního štábu a tvrdil, že plnou moc pro "vystoupení" armády podepsal gen. Rytíř. Šejna byl údajně odhodlán nechat dokonce zatknout celý ÚV KSČ a řekl asi toto: "Novotný nesmí padnout. A ti, co jdou proti němu, s těmi se to musí vyřídit." O tři dny později, 26. 12. večer mluvil s Moravcem o tom, že bude během vánočních svátků hodně jezdit svým autem a shánět podporu pro Novotného. Prý tehdy doslovně prohlásil: "Nesmíme zmeškat ani jeden den, jinak je v h..... starý pán a my také."

5 Aféra generála Šejny (prosinec 1967 – duben 1968) Již 8. 12. 1968 přišel na Obvodní oddělení VB Prahy 6 dopis od kolegů z Trebišova, který oznamoval zahájení šetření gen. Šejny kvůli machinacím s auty z Tuzexu. Náčelník tohoto oddělení VB pplk. Homolka, vědom si Šejnova postavení, předal zprávu přímo náčelníkovi Městské správy VB Praha pplk. Ticháčkovi a ten ji 12. 12. 1967 postoupil vedoucímu 8. oddělení ÚV KSČ Mamulovi. Mamula si ji však nechal u sebe, a tak u něj byla také později nalezena. Dá se důvodně předpokládat, že o tom informoval Šejnu, který pak měl pochopitelný zájem, aby prezident Novotný „přežil" prosincové a lednové plénum ÚV KSČ ve svých funkcích. Samotný Moravec se o zájmu VB „o semínka" dověděl až 9. 1. 1968 v JZD Úštěk a obratem volal Šejnovi. Ten mu na závěr řekl: „...bude nejlepší, když to vezmeš na sebe, já tě z toho vysekám." Hned následujícího dne začal Šejna s Moravcem vyjednávat s Novotným ml. o možném řešení celé kauzy. V dalších dnech Šejna jednal i s prezidentem Novotným, náčelníkem odboru vyšetřování Městské správy VB Praha pplk. dr. Počepickým a s řadou dalších osob, od nichž se snažil získat informace o pokračujícím vyšetřování a najít východisko ze svízelné situace. Moravec zpočátku odmítl několik navrhovaných možností, jak zdůvodnit „finanční schodek" a přistoupil na zdůvodnění, že šlo o zpravodajský zájem. Ve svém plánu Šejna využil skutečnosti, že v r. 1967 zemřel jeden z příslušníků Zpravodajské správy GŠ (vojenská rozvědka), a Moravec měl tvrdit, že mu před tím předal 215 000 Kčs na nákup konspiračních bytů, že peníze zmizely a vzniklý schodek se snažil zakrýt prodejem semen. Když celou záležitost na Šejnovu intervenci za „Moravcův případ" projednal gen. Rytíř s náčelníkem Zpravodajské správy GŠ gen. O. Burdou, shodli se, že jde o případ kriminální, a Rytíř poradil Šejnovi, aby dal od Moravce „ruce pryč". Dne 26. 1. 1968 byl pplk. Moravec přes veškerou Šejnovu snahu zatčen a vzat do vazby. 31. 1. 1968 se při druhém výslechu „zlomil" a začal vypovídat o Šejnových aktivitách. Nikdy se nepodařilo přesně zjistit, kdo všechno, kdy a jak informoval Šejnu o průběhu vyšetřování i o tom, že byl 12. 2. 1968 vydán příkaz k jeho zatčení a že se Národní shromáždění kvůli tomu chystá zbavit ho poslanecké imunity, aby mohl být postaven před soud. Hlavní podezřelý pplk. Počepický se 25. 4. 1968 během šetření Šejnova útěku raději zastřelil a ostatní podezřelí svůj díl viny pochopitelně popřeli. Již začátkem února 1968 si Šejna nechal svůj diplomatický pas opatřit potřebnými vízy a 24. 2. 1968 brzy ráno odjel se svým synem Janem a milenkou E. Musilovou přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie. Dorazil tam 26. 2., právě když Národní shromáždění začalo jednat o jeho poslanecké imunitě, jíž ho zbavilo o den později. Daleko důležitější se ukázaly být důsledky jeho činů. Díky němu padla řada jeho známých a přátel, kteří tak či onak podporovali i vládu Novotného, jenž na funkci prezidenta musel rezignovat 21. 3. 1968. Již před tím se 14. 3. 1968 zastřelil gen. Janko. Vzhledem k tomu, že se ministr Lomský nedokázal včas od Šejny a od puče kriticky distancovat, byl 24. 4. 1968 ve funkci nahrazen tím, kdo to udělal jako první - jeho dosavadním zástupcem a náčelníkem Hlavního týlu MNO gen. M. Dzúrem. Náčelník GŠ gen. Rytíř odešel na vlastní žádost a 30. 4. 1968 na jeho místo usedl gen. K. Rusov, který dosud zastával funkci generálního inspektora ČSLA. V souvislosti s Šejnovým útěkem bylo ze svých funkcí odvoláno na tři desítky vysokých důstojníků ČSLA, kteří umožnili zanedbáním svých povinností jeho zmizení nebo patřili k okruhu jeho přátel a známých.

6 Éto Váše dělo? (prosinec 1967 – březen 1968) Sám Brežněv v zahajovacím projevu 29. 7. 1968 v Čierné nad Tisou řekl, že „to“ začalo v prosinci 1967 a v lednu 1968, jinými slovy, že oddělení funkce prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ mu, přes jeho proslulé: „Éto Váše dělo.“, nebylo úplně po chuti i když také mohl myslet na pokus o pronovotnovský vojenský puč genmjr. J. Šejny a jeho pozdější útěk na Západ, který následoval jen těsně po oficiálních oslavách 20. výročí února 1948. 22. – 23. 2. 1968 se jich tehdy zúčastnily všechny komunistické strany východního bloku včetně Jugoslávie. Podle F. Semína, který doprovázel delegaci KSSS, si Sověti stěžovali na obsah Rudého práva, protože bylo příliš liberalistické a některým článkům prý mnoho nechybělo, aby byly v rozporu s linií strany (KSČ), nelíbily se jim ani příspěvky v dalších novinách (Literární listy, Revue) a kritizovali, že ve dvousvazkových dějinách SSSR naši historikové mj. zveličili pomoc západních velmocí Sovětskému svazu během 2. světové války. Nejvíce však sovětské soudruhy „vzrušilo“, že v Sovětské knize na Václavském náměstí byl volně v prodeji ukrajinský nacionalistický emigrantský časopis Posev, který byl snad sovětským občanům i dáván zdarma. To všechno však bylo pro pozorného pozorovatele pouze příslovečnou špičkou ledovce, která vedla k událostem během a po skončení drážďanské schůzky 23. 3. 1968, kdy byla československá delegace poprvé naprosto otevřeně konfrontována s hrozbou použití síly k řešení „problémů“ probíhajícího Pražského jara.

7 Příprava invaze – operace Dunaj (leden – duben 1968) Vlastnímu plánování invaze nepochybně předcházela řada úvah i varování, neboť např. podle pozdějšího svědectví velitele 2. sboru PVOS (protivzdušná obrana státu) plk. S. Bartáka se mu již v polovině ledna 1968 při součinnostním jednání ve Veszprému dostalo od jeho maďarských kolegů upozornění, že situace v Československu je vážná. Podle vzpomínek tehdejšího velitele 24. Samarsko-Uljanovské motostřelecké divize gen. G. P. Jaškina jej již koncem února 1968 velitel Prikarpatského vojenského okruhu (PRIKVO) gen. V. Z. Bisjarin informoval tak, že si Jaškin domyslel, že svou divizi musí tajně připravit na zásah v zahraničí. Praktické zahájení příprav na invazi do Československa začalo - podle dosud zpřístupněných dokumentů - 8. 4. 1968, kdy ministr obrany SSSR maršál A. A. Grečko vydal direktivu GOU/1/87657 pro Jižní skupinu sovětských vojsk dislokovanou na území Maďarska, stranou nezůstala ani Severní skupina sovětských vojsk, která byla trvale umístěna v Polsku. Do příprav byla bezprostředně zapojena i sovětská výsadková vojska pod velením gen. V. F. Margelova a záhy i 2. polská armáda, které velel genplk. F. Siwicki. Těmto vojskům bylo uloženo, aby začala s rozpracováním „operace Dunaj“. obdoné pokyny obdržela i Severní skupina sovětských vojsk trvale umístěna v Polsku a. Zmíněným skupinám vojsk bylo uloženo, aby začaly s rozpracováním "operace Dunaj". Pod tímto krycím názvem se skrývalo to, co bylo později eufemisticky nazváno "internacionální bratrskou pomocí". Ve skutečnosti však šlo o ozbrojený vpád na území suverénního státu, kterému se ale během plánování a příprav ve všech zainteresovaných vojenských štábech neřeklo jinak než "cvičení". Zdá se, že bezprostředním podnětem pro přípravu tohoto „cvičení" bylo přijetí Akčního programu KSČ 5. 4. 1968. V Moskvě si tento program nechali bleskově přeložit a po jeho přečtení si zřejmě uvědomili, že si Dubček s Černíkem příliš nevzali „k srdci" jejich dobře míněné „rady" (nařízení) ze schůzky v Drážďanech.

8 Návštěvy sovětských maršálů a generálů (duben - květen 1968) Hlavním důvodem všech těchto návštěv, které se musely zabezpečovat téměř ze dne na den, byla snaha sovětských generálů a maršálů zmapovat si politickou situaci v Československu. V případě delegací vrchního velitele Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršála I. I. Jakubovského (24. - 25. 4. 1968) a ministra obrany SSSR maršála A. A. Grečka (17. - 22. 5. 1968) šlo o seznámení se s postoji politických a armádních špiček a o zajištění velitelskoštábního cvičení ŠUMAVA. Přesnější by však bylo říci, že se delegace tyto špičky snažily především seznámit se svými názory na existující (kontrarevoluční nebo kontrarevoluci předcházející) stav v ČSSR a se svými „doporučeními" (příkazy), jak danou situaci mocensky vyřešit. Oponování československých představitelů však odmítaly vzít na vědomí. Návštěva maršála I. S. Koněva (8. - 14. 5. 1968) a jeho generálů měla za cíl seznámit se s názory tradičně nejsilnější opory komunistického režimu - dělnické třídy. Svými návštěvami u různých vojenských jednotek a především průmyslových závodů se chtěli dostat do „kontaktu s masami" a ověřit si znepokojující zprávy o postupující „plíživé kontrarevoluci" v ČSSR. Bohužel jen nemnozí dokázali na místě prohlédnout dezinformační kampaň sovětského tisku, potají dirigovaného KGB v čele s J. V. Andropovem a ÚV KSSS, který vedl L. I. Brežněv. Většina z nich však ani nebyla ochotna připustit stín pochybnosti o neomylnosti strážců sovětského impéria. Koněvova delegace se skládala ze tří skupin sovětských generálů. 1. skupinu (Praha) vedl maršál I. S. Koněv (celkem 12 členů). V čele 2. skupiny (Bratislava) stál maršál K. S. Moskalenko (celkem 11 členů). 3. skupina (Ostrava) pak podléhala genpor. M. I. Zaporoščenkovi (celkem 5 členů). Československá strana nebyla předem informována ani o důvodu návštěvy (údajně oslavy 9. května 1945) tak početné skupiny vysokých sovětských důstojníků, ani o době jejího trvání. Příslušník 5. odd. hlavní politické správy (dále též HPS) plk. P. S. Čegodar z 3. skupiny (Ostrava) k tomu sdělil, že „Smyslem návštěvy delegace bylo přesvědčit se o skutečné situaci, pohovořit s pracujícími a příslušníky armády. O odjezdu delegace bylo prý rozhodnuto dne 7. 5. v ranních hodinách, někteří členové delegace byli dopraveni např. z Rigy, Kyjeva, Charkova během téhož dne.“ K „zajímavé“ situaci došlo např. 11. 5. 1968 u 12. brigády pohraniční stráže v Plané. Generální inspektor ČSLA genpor. M. Šmoldas tehdy ráno navrhnul maršálu Koněvovi návštěvu pohraniční roty, ale ten to odmítl s tím, že si jede do Plané odpočinout, Šmoldas jej proto upozornil na dopis A. N. Kosygina z 10. 5. 1968, kde si sovětská strana bezdůvodně a opakovaně stěžovala na tzv. odkrytí (otevřenost) hranic se Západem, a chtěl, aby se sám přesvědčil. Došlo k ostřejší výměně názorů a Šmoldas raději ustoupil, před rybolovem to však Koněvovi nabídnul znovu, ale tentokrát to byli ostatní členové delegace, kteří prohlásili, že hranici navštívili při oslavách 50. let sovětské armády (únor 1968) a situaci znají. Šmoldas pak už více nenaléhal.

9 1. pokus o vstup (květen 1968) K tomu došlo začátkem května, kdy se „Železná divize" gen. Jaškina ve dnech 5. - 8. 5. 1968 přesunula do Polska a 9. 5. zaujala postavení u československo- polských hranic v prostoru Cieszyn - Český Těšín. Hranice do Československa měla podle rozkazu maršála I. I. Jakubovského překročit v 11.00 hodin "... a uskutečnit pochod po jedné trase přes Ostravu do Brna a z oblasti Brna po dvou trasách: 1. na České Budějovice, 2. na Tábor a soustředit se na sklonku 10. května devadesát kilometrů západně od Slaného a v součinnosti s vojsky československého západního okruhu uzavřít západní hranici ČSSR." Tato akce byla koordinována s konáním československo-polské manifestace v Ostravě, kterou připravil tamní KV KSČ. Jako hlavní řečníci zde vystoupili člen ÚV KSČ A. Indra (patřil k tzv. konzervativním silám), vedoucí tajemník PSDS (Polská sjednocená dělnická strana) katovického vojvodství E. Gierek a člen ÚV KSSS a první tajemník oblastního výboru ve Volgogradu L. S. Kuličenko. Krátce po 10.00 se však gen. Jaškin dozvěděl, že v okolí Českého Těšína jsou rozmístěny československé tanky (šlo zřejmě o 10 tanků z 5. tankové základny v Opavě, které zde prováděly taktické cvičení). Maršál Jakubovskij pak přikázal: "Shoďte tyto tanky do řeky a přesně v 11.00 překročte hranici a začněte plnit úkol." Neuběhly ani dvě minuty a vzkázal: "Hleď, abys neudělal to, co jsem ti v zuřivosti přikázal. Stůj na místě a čekej na pokyny." O soustředění sovětské divize se pochopitelně dozvěděla i ČSLA, ale její vedoucí představitelé byli 10. 5. Sověty ubezpečeni, že jde jen o součást příprav plánovaného cvičení polských a sovětských vojsk, které pak skutečně týž den začalo. Podobných více či méně "plánovaných" cvičení pak v Německu, Polsku a na Ukrajině proběhlo několik.

10

11 2. pokus o vstup – cvičení Šumava (duben – srpen 1968) Jednání o cvičení Šumava (oficiálně 20. - 30. 6. 1968) začala v dubnu 1968, kdy se 24. 4. 1968 se do ČSSR přiletěl „oficiálně" představit jako nový vrchní velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršál I. I. Jakubovskij. Místo formálního jednání však československé představitele mj. seznámil s požadavkem, aby se toto cvičení, plánované na září 1968, konalo již koncem května. Politické vedení ČSSR toto sice rázně odmítlo, ale 30. 4. 1968 dostal ministr Dzúr pokyn, aby cvičení začal připravovat. Další podrobnosti v ČSSR dojednal ve dnech 20. - 22. 5. 1968 ministr obrany SSSR maršál A. A. Grečko. Ovšem následné požadavky na zapojení celé řady dalších jednotek československé, sovětské a polské armády musel ministr Dzúr vyřizovat i po samém začátku cvičení. 24. - 26. 5. 1968 začala rekognoskace míst pro cvičení ve výcvikových prostorech ČSLA a 30. 5. 1968 dorazily z NDR, PLR a SSSR první sovětské jednotky. Jednalo se především o spojovací útvary, které začaly budovat neobvykle rozsáhlou radioreléovou síť hlavně se SSSR a Polskem. Týž den sovětská strana oznámila, že námětem cvičení bude „Vedení boje armádami spojeneckých vojsk v počátečním období války". V následujících týdnech byla sovětská, maďarská a polská vojska postupně rozmístěna ve výcvikových prostorech Hradiště (Doupov), Libavá, Mimoň, Dědice (Vyškov) a Mladá (Milovice), kde bylo i velitelství cvičení a na letištích Čáslav, Pardubice, Mladá a Hradčany. Východoněmeckou armádu zastupovala operační skupina a byla zde i delegace bulharské a rumunské armády. Celkem se cvičení na území ČSSR zúčastnilo 23 721 vojáků (z toho 17 693 spojeneckých), 6 344 vozidel všeho druhu (z toho spojeneckých 4 845), 79 tanků (spojeneckých 68) a 87 letadel a vrtulníků (z toho 66 spojeneckých). Celkový počet vojáků cvičících na území NDR, Polska, SSSR a Maďarska se odhadoval na 30 - 40 000. Důvodem tohoto neobvykle vysokého počtu vojáků byla nezvyklá rozehra cvičení, kdy vedení cvičení „vytvořilo" seskupení 11 divizí, které měly z území NSR a neutrálního Rakouska za použití jaderných zbraní na ČSSR zaútočit na levém křídle ve směru Markredwitz - Karlovy Vary - Louny a na pravém ve směrech Vídeň - Brno a Horn - Jihlava. Hlavní útok byl veden po ose Norimberk - Plzeň. V námětu cvičení z 15. 6. 1968 se mj. praví: "Země NATO zostřily mezinárodní situaci a od 17.června provádějí opatření k zvýšení počtu svých ozbrojených sil v Evropě...Pod záminkou cvičení přisunuly z USA do NSR 82 vd (výsadková divize) a živou sílu 2 td (tanková divize) a 5 md (motorizovaná divize). Provádí se mobilizační rozvinutí nových svazků Bundeswehru.... V Rakousku bylo vydáno prohlášení o provedení společných cvičení rakouských a italských vojsk /v/ jižní části země." Takovému seskupení pak nutně muselo odpovídat rozmístění jednotek ČSLA, které představovaly 11. a 14. armádu a 17. armádu PVOS, polských - 12. armáda, maďarských - 15. armáda a sovětských - 9. letecká armáda, 6. tanková armáda a 43. armáda. Československé velení však záhy vypozorovalo, že sovětské vedení cvičení mělo připraven program cvičení zhruba jen asi na první dva dny a pak se jeho průběh „upřesňoval" ze dne na den a z hodiny na hodinu. Objevily se i pochybnosti o datu ukončení cvičení neboť ze sovětských jednotek prosákly informace, že se „zdrží" až do mimořádného XIV. sjezdu KSČ v září 1968. Obavy se potvrdily, když 1. 7. nedošlo k plánovanému vyhodnocení cvičení. Teprve na zásah A. Dubčeka byl rozbor dohodnut na 2. 7. 1968, ale sovětská vojska stejně zůstala. Maršál Jakubovskij si nejprve vymyslel, že potřebuje opravárenské jednotky pro poškozenou vojenskou techniku, ale když mu gen. Rusov nabízel kapacity ČSLA, obvinil ho Jakubovskij, že je kontrarevolucionář, a na žádosti československých představitelů, aby sdělil datum odchodu, v podstatě přestal reagovat. Československé a maďarské jednotky byly již 3. 7. 1968 ve svých kasárnách. Polská armáda se stáhla 13. 7. 1968, ale odchod sovětské armády probíhal ve dnech 13. 7. 1968 - 3. 8. 1968. Je zajímavé, že právě den před zahájením Šumavy se v hangáru na ruzyňském letišti narychlo sešel celostátní sraz Lidových milicí. Není těžké odhadnout, jak by se asi zachovalo více než 17 000 spojeneckých vojáků, kteří zde měli cvičit (s ostrými náboji!), kdyby se Dubčekovi nepodařilo rozvášněné milicionáře uklidnit a kdyby začali s proklamovanými demonstračními průvody městy.

12 3. pokus o vstup (červenec 1968) Přes pokračující snahy politických špiček SSSR o „mírové“ urovnání situace v ČSSR, neustali sovětští „jestřábové“ ani na okamžik v přípravách operace Dunaj, které nakonec vstoupily do své závěrečné fáze v „neokleštěné“ podobě. V průběhu července 1968 se pod rouškou řady součinnostních cvičení soustředily v NDR, Polsku, v Maďarsku a na Ukrajině všechny jednotky armád pěti států Varšavské smlouvy (Národní lidová armáda NDR, Polská lidová armáda, Maďarská lidová armáda, Bulharská lidová armáda a Sovětská armáda), které se měly zúčastnit invaze do ČSSR. 29. 7. 1968 zaujaly své nástupní prostory v příhraničních oblastech s ČSSR a očekávaly rozkaz k překročení hranic. Invaze do Československa mohla začít.

13 Jednání v Čierné a v Bratislavě (červenec – srpen 1968) Jednání v Čierné nad Tisou (29. 7. - 1. 8. 1968) a v Bratislavě (3. 8. 1968) byla pro československé reformní vedení v čele s A. Dubčekem a O. Černíkem - ač o tom nevěděli a ani si to nechtěli připustit - poslední příležitostí, jak zabránit okupaci země. Podvědomě totiž spoléhali na veřejné mínění Západu a na podporu řady zahraničních komunistických stran, mohli se také opřít o důvěru miliónů československých občanů. Doufali, že získají další odklad, který jim umožní svolání XIV. sjezdu KSČ (9. 9. 1968). Toho, že by na tomto sjezdu nejspíše došlo k porážce tzv. konzervativců, si však byli velmi dobře vědomi i v Moskvě a o situaci v ČSSR toho věděli ještě daleko víc. Slova, která řekl L. I. Brežněv ministru národní obrany M. Dzúrovi při jeho návštěvě v Moskvě 27. 2. 1969: "...situace je dnes taková, že o tom, co se udělá v Praze, se za 2 hodiny ví v Moskvě a obráceně.", totiž platila podstatně dříve. Kromě „oficiální" rezidentury KGB a sovětského velvyslanectví v Praze, zde totiž existovala skrytá síť tzv. „očí a uší Moskvy", kterou navíc - více či méně vědomě - začali doplňovat někteří konzervativci. Ani to však zřejmě nestačilo. Od jara 1968 tak KGB do ČSSR v rámci operace PROGRES vyslalo několik desítek tzv. nelegálů, kteří se vydávali za zahraniční turisty a novináře. 29. 7. 1968 byly v podstatě ukončeny vojenské přípravy na invazi a další režie byla zřejmě následující: 29. 7. proběhnou jednání v Čierné; pokud nedojde k dohodě, je na 30. - 31. 7. do Moskvy svoláno jednání vedoucích představitelů pěti států Varšavské smlouvy, které formálně projedná a schválí intervenci, která může začít okamžitě. Jednání se však protáhlo a k určitým dohodám také došlo. Zainteresované vojenské jednotky tak sice na jedné straně získaly čas, aby doladily poslední detaily plánované operace Dunaj, ale příliš mnoho času je mohlo připravit jak o moment překvapení, tak o trpělivost. Ta zjevně došla kolem 13. 8. 1968 i sovětskému politickému vedení, když z řady zdrojů neustále docházely informace, že se "dohody z Čierné" neplní. Ve dnech 13. - 15. 8. 1968 skupina generálů vedená A. A. Grečkem opakovaně navštívila NDR a Polsko a projednala další postup. Z porad také zřejmě vyplynulo, že vojska již nemohou déle čekat. Bylo urychleně svoláno zasedání politbyra ÚV KSSS, které 17. 8. 1968 dospělo k jednoznačnému závěru: "...ze strany KSSS a dalších bratrských stran jsou vyčerpány všechny politické prostředky působení na vedení KSČ k jeho usměrnění k odporu proti pravicovým antisocialistickým silám, politbyro ÚV KSSS došlo k závěru, že nastal moment k přijetí aktivních opatření k záchraně socialismu v ČSSR, a jednomyslně rozhodlo: poskytnout KSČ a národům Československa pomoc a podporu ozbrojeným silám..." Velitelem intervenčních vojsk byl jmenován gen. I. G. Pavlovskij a kvůli politickému zajištění akce byla na druhý den svolána do Moskvy schůzka představitelů "pětky", kteří rozhodnutí politbyra samozřejmě potvrdili.

14 Obsazení ČSSR vojsky armád Varšavské smlouvy (20. - 21. 8. 1968) „20. srpna 1968 ve 21,40 hodin došlo k proryvu (násilné překročení) státní hranice z Bärensteinu do Vejprt na území ČSSR v prostoru kasáren. Hranice byla narušena 2 tanky T-55 a 2 obrněnými transportéry dvouosými. Kronika 56. silničního stavebního praporu Vejprty Okamžik zahájení invaze byl zřejmě již dříve stanoven na 02.00 hodin 21. 8. 1968 moskevského času, tzn. na 24.00 hodin 20. 8. 1968 času středoevropského. Z vojenského pohledu tak snad mohlo být vzato v úvahu, že 21. 8. 1968 dopoledne měla pod vedením velitele Západního vojenského okruhu gen. S. Procházky začít hlavní část ukázkového divizního taktického cvičení KOLONA, že právě probíhalo každoroční cvičení spojovacích jednotek PROTOKOL a že další část československých důstojníků si v ČSSR a v zahraničí užívala dovolené nebo se z ní právě vracela. Dny 19. 8. a 20. 8. 1968 se nesly ve znamení horečných příprav. Vojska prováděla poslední přeskupení sil, nižší stupně velení byly konečně seznámeny s cíly operace a se způsobem jejího provedení. V pozdním odpoledni a během večera 20. 8. 1968 se v závislosti na vzdálenosti od hranic daly do pohybu kolony tanků, obrněných transportérů a vojenských automobilů. V případě Vejprt šlo zřejmě o jednu z průzkumných skupin, která pravděpodobně vyrazila dříve, než měla, protože přes nedaleký přechod Černý Potok se invazní vojska převalila až ve 23.00. Podle hlášení jednotek československého Západního vojenského okruhu byly překročeny ve 22.50 státní hranice v Božím Daru a v Hranicích, ve 23.03 v Nejdku a v Lubech, ve 23.10 v Kraslicích a ve 23.20 ve Vojtanově. Okolo 23.00 začaly do severních a částečně do východních Čech pronikat divize sovětské 20. a 11. gardové armády. Teprve o půlnoci tak ve východních Čechách a na severní Moravě učinila i polská 2. armáda. Sovětská 38. armáda spolu s 12. motostřeleckým plukem BLA začala obsazovat zbytek severní Moravy, severní, střední a východní část Slovenska. Převážnou část jižního Slovenska okupovala 8. motostřelecká divize MLA. Oblast Bratislavy, část jižní Moravy a jižních Čech od údajné hrozby ze Západu odřízla sovětská Armádní skupina Jih. V prostoru Klatovy - Sušice se setkala s 1. gardovou tankovou armádou a společně tak zabránily tomu, aby 21. 8. 1968 ráno byly do ČSSR vpuštěny jednotky Bundeswehru. Ve skutečnosti však šlo o jednu z dezinformačních kampaní KGB, která měla ospravedlnit provedení invaze i v rámci sovětské armády. Ve velmi časných ranních hodinách 21. 8. 1968 na letišti v Praze - Ruzyni postupně přistála sovětská 7. gardová výsadková divize, jejíž příslušníci bleskově obsadili všechny letištní objekty a pak za pomoci návodčích z řad sovětského velvyslanectví i budovu Generálního štábu, Ministerstva národní obrany, Ministerstva vnitra, ÚV KSČ a další důležitá místa. Ve stejné době 103. gardová výsadková divize ovládla letiště v Brně - Tuřanech (i Náměšť nad Oslavou aj.) a s obdobnými úkoly vyrazila do samotného Brna. Zřejmě nedlouho po rozednění přijely do Prahy i první předsunuté pozemní jednotky Sovětské armády. Celkem v první fázi invaze proniklo na území ČSSR asi 22 tankových a motostřeleckých divizí (z toho dvě polské a jedna maďarská divize a dva pluky BLA) podporovaných nejméně 3 leteckými armádami.

15

16 Mezitím se rozhodovalo o tom, jak se k invazi postaví nejen vedoucí činitelé ČSSR a armáda, ale i obyčejní občané. Okolo 22.00 volal ministru národní obrany M. Dzúrovi předseda vlády O. Černík, aby se ho zeptal na situaci na hranicích se socialistickými státy. Dzúr ho však odkázal na ministra vnitra J. Pavla, protože on má na starosti jen hranice se Západem a tam je klid. Dzúra pak napadlo, že by mohlo dojít k invazi, a rozhodl se zatelefonovat na Ministerstvo vnitra. Nelze však vyloučit, že se k němu dostalo hlášení o incidentu ve Vejprtech, protože ve 22.05 byla zpráva o něm odeslána z velitelství 5. silniční brigády v Liberci na generální štáb. Až po delší době se Dzúr na MV dovolal alespoň k náměstkovi pro StB plk. V. Šalgovičovi (agent KGB, hlavní organizátor praktického provedení invaze v ČSSR), který jej však svou odpovědí neuspokojil. Dzúr se proto nechal Šalgovičem odvézt do bytu představitele Varšavské smlouvy gen. A. M. Jamščikova, kde byl následně i za přítomnosti sovětského velvyslance Červoněnka zpracován v tom smyslu, že k invazi dochází se souhlasem reformního vedení ÚV KSČ a že je povinen zbránit krveprolití. Okolo 23.30 Dzúr přijel na generální štáb, kde již zhruba hodinu „oficiálně“ působila skupina sovětských generálů dohlížejících na invazi, či spíše na své československé kolegy. Krátce před půlnocí vydal rozkaz, ve kterém československé armádě nařídil, aby v žádném případě nekladla ozbrojený odpor a vojskům, která přešla na na naše území, poskytla maximální všestrannou pomoc. V 0.45 navíc zakázal vzlet všech letadel a uložil zajistit přistání sovětských letounů na letištích v Ruzyni a v Brně. Díky tomu, že invaze nezačala ve 24.00, jak bylo původně plánováno, ale již zhruba o hodinu dříve, neuspěla konzervativní část ÚV KSČ v čele s A. Indrou, D. Koldrem, V. Biľakem a A. Kapkem (pod dozorem SSSR) se svým plánem na „legální“ svržení reformní části ÚV KSČ a nastolení dělnickorolnické vlády, která by před světem invazi ospravedlnila. Navíc se v nastalé situaci podařilo řádně odhlasovat prohlášení Předsednictva ÚV KSČ, které invazi jednoznačně odsoudilo, a krátce před 2.00 jej odvysílat v rozhlasu po drátě. Rozhlasové vysílače byly na pokyn ředitele Československého rozhlasu K. Hoffmanna (jeden z organizátorů invaze v ČSSR) vypnuty ve 2.00 a z prohlášení tak zazněla jen část první věty. Celé se dostalo do éteru až ve 4.30, když byly vysílače opět zapnuty. Okolo 5.00 skupina sovětských výsadkářů obsadila budovu ÚV KSČ a všichni přítomní včetně A. Dubčeka byli internováni. Již ve 3.30 jiná jednotka výsadkářů „dobyla“ předsednictvo vlády a mj. „zajala“ O. Černíka. A. Dubček a O. Černík pak byli ještě během dne dopraveni na letiště v Ruzyni a odvezeni na neznámé místo někde na Ukrajině. V té době již řada statečných Čechů a Slováků plnila ulice měst i vesnic a protestovala proti okupaci své země. Tváří v tvář namířeným samopalům, kulometům a hlavním tanků dokázala světu i sobě, že i pasivní rezistence, pokud je dovedena k naprosté dokonalosti, představuje silnou zbraň. Od 21. 8. 1968 do 3. 9. 1968 bylo zabito 72 československých občanů, 267 jich bylo zraněno těžce a 442 lehce.