Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektuCZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiáluVolební.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektuCZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiáluVolební."— Transkript prezentace:

1 Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektuCZ.1.07/1.5.00/ Název materiáluVolební systémy (VY_32_INOVACE_ ) AutorMgr. Vladimír Šorma Tematická oblastZáklady politologie RočníkSedmý Datum tvorbyBřezen 2012 Anotace Prezentace je určena pro výuku základů politologie (politické vědy) v hodinách Základů společenských věd ve třetím ročníku, seznamuje studenty se základními termíny v oboru politologie a politiky Metodický pokyn Šablona slouží jako digitalizovaná učebnice pro žáky třetího ročníku Základů společenských věd – Politologie; jednotlivé strany prezentace na sebe tematicky navazují, řeší problematiku definování a cílů politologie a politiky. Časová dotace materiálu je minut.

2 Volební systémy Typologie volebních systémů Pod pojmem volební systém můžeme rozumět různé věci. V širším slova smyslu můžeme jako volební systém definovat soubor všech pravidel (norem), podle kterých se konají volby. Typologie volebních systémů je velmi komplikovaná, resp. neexistuje shoda, jak volební systémy klasifikovat. Následující rozdělení volebních systémů proto není jediné možné a je třeba je chápat pouze jako orientační. Zjednodušeně můžeme volební systémy rozdělit na tři základní typy: většinové volební systémy, proporční volební systémy a smíšené volební systémy. Každá kategorie se dále dělí na další typy. Většinové volební systémy se rozpadají na volební systémy prosté většiny, volební systémy absolutní většiny a volební systém alternativního hlasování. Proporční volební systémy se dělí na proporční systémy kandidátních listin a volební systém jednoho přenosného hlasu. Smíšené volební systémy lze rozdělit podle způsobu složení proporčních a většinových složek, přičemž terminologie jednotlivých typů je velmi rozmanitá. Mnoho autorů dále uvádí čtvrtou kategorii, kterou jsou polopoměrné volební systémy. Mezi prvky, které výrazně ovlivňují konkrétní volební systém, lze zejména uvést charakteristiku volebního obvodu, matematickou metodu přepočtu hlasů na mandáty, charakteristiku kandidátní listina, existenci volební klausule a existenci kompenzačních mandátů. V případě vlivu volebních systémů na stranický systém je možné zkoumat míru, v jaké volební systém deformuje vůli voličů. Volební systémy mají v tomto ohledu buď většinový nebo proporční účinek, tedy jsou výhodnější buď pro velké nebo pro malé strany anebo jsou (téměř) neutrální.

3 Volební systémy Většinové volební systémy 1. Volební systém prosté většiny Volební systém prosté většiny (plurality system, first past the post) tvoří historicky nejstarší způsob volby. Ve většině případů je tento systém používán v jednomandátových volebních obvodech. Pokud je kombinován s vícemandátovými volebními obvody, potom se jedná o jeho podtypy s odlišnými názvy (blokové hlasování, kumulativní hlasování, bodové hlasování, limitované hlasování, stranické blokové hlasování, volební systém jednoho nepřenosného hlasu). Vítězem voleb se v obvodu stává ten kandidát, který obdržel více hlasů než druhý v pořadí a není tedy nutné obdržet absolutní většinu hlasů. Volby se konají v jednom kole voleb, a proto je tento volební systém také někdy nazýván jednokolový většinový volební systém. Volební systém prosté většiny dnes není tolik rozšířen. Celkově ve volbách vítězí politická stran, jejíž kandidáti zvítězili ve větším počtu volebních obvodů než kandidáti dalších poltických stran. V praxi se tedy může přihodit, že v parlamentu dostane více mandátů politická strana, která obdržela v celostátním měřítku menší počet hlasů než strana druhá v pořadí. To se stalo například ve Velké Británii v roce 1974: labouristé dostali 37,2% hlasů a 301 mandátů, zatímco konzervativci obdrželi 37,9% hlasů, ale jen 297 mandátů. Volební systém prosté většiny dnes není tolik rozšířen. Používá se pro volby do kolegiálních (parlamenty, zastupitelstva) nebo jednohlavých orgánů (prezidenti, starostové). Volební systém prosté většiny je rozšířen zejména s anglosaskými státy (například USA, Velká Británie a řada jejích bývalých kolonií). U blokového hlasování (block vote) je základním principem skutečnost, že každý volič disponuje tolika hlasy, kolik je ve volebním obvodě k obsazení mandátů. Hlasy nelze kumulovat, a proto volič nemůže jednomu kandidátu udělit více hlasů. V obvodu vítězí kandidáti, kteří obdrželi postupně nejvíce odevzdaných platných hlasů. Například: v pětimandátovém volebním obvodě je zvoleno pět kandidátů s nejvyšším počtem hlasů. Blokové hlasování není časté, používá se např. na Bermudách, Filipínách, v Kuvajtu a Andoře. U bodového hlasování (point vote) má volič více hlasů, než kolik je ve volebním obvodě voleno mandátů. Tyto své hlasy může kumulovat, tj. je například všechny odevzdat jen jednomu kandidátu. Vítězí kandidát, který získal prostou většinu hlasů. Není známo, že by se bodové hlasování používalo v praxi (pro parlamentní volby). V případě kumulativního hlasování (cumulative vote) volič dostane tolik hlasů, kolik lze v daném volebním obvodě obsadit mandátů (je tedy vícemandátový), a má možnost tyto své hlasy rozložit podle svého uvážení. Může například všechny své hlasy věnovat jednomu kandidátu (tedy kumulovat). Vítězí kandidát s největším počtem získaných hlasů. V současnosti se kumulativní hlasování nepoužívá v praxi pro parlamentní volby. U limitovaného hlasování voliči mají ve vícemandátových volebních obvodech více jak jeden hlas, ale vždy méně hlasů než kolik v nich lze získat mandátů. Například v pětimandátovém volebním obvodě disponují dvěma až čtyřmi hlasy. Každému kandidátovi mohou udělit pouze jeden hlas (hlasy tedy nelze kumulovat). Jedná se o velmi vzácný volební systém, který je používán na Gibraltaru, při volbách do španělského senátu a v komunálních volbách několika států. Stranické blokové hlasování (party block vote) se vyznačuje situací, volič má jeden hlas, který v rámci vícemandátového volebního obvodu uděluje jedné kandidátní listině jako celku. Vítězná kandidátní listina tedy získává všechny mandáty, které lze v obvodě obdržet. Jedná se o nejvíce disproporční volební systém vůbec, který napomáhá největším politickým stranám ještě výrazněji než “klasický” volební systém prosté většiny, tak jak jej známe např. z Velké Británie. V současnosti se vyskytuje např. v Libanonu, Singapuru, Tunisku. Volební systém jednoho nepřenosného hlasu (single non transferable vote – SNTV) je vzácný, ale přesto používaný většinový volební systém. V současnosti ho používají v Polsku (Senát) a na Taiwanu. V letech 1947 až 1993 byl využíván v Japonsku a je s touto zemí v literatuře nejčastěji spojován. V tomto systému jde fakticky o kombinaci volebního systému prosté většiny s vícemandátovými volebními obvody. Každý volič má jeden hlas, který odevzdává jednomu z kandidátů ve vícemandátovém volebním obvodě. Zvoleni jsou kandidáti s postupně největším počtem hlasů. Každá politická strana musí z logiky systému zvažovat, kolik postaví v obvodě kandidátů. Systém SNTV je někdy řazen mezi tzv. poloproporční volební systémy, protože vícemandátové volební obvody umožňují zisk mandátu i menším politickým stranám. Nicméně SNTV systém nemá proporční účinek a jeho základní princip spočívající v tom, že zvoleni jsou kandidáti, kteří získali postupně nejvíce hlasů (není zde tedy matematicky určován poměr mezi hlasy a mandáty kandidujících stran) jej jednoznačně řadí mezi volební systémy prosté většiny. Za slabinu systému je někdy označeno také jeho působení na politické strany, protože systém vede k vytváření frakcí ve větších politických stranách, které mohou v jednotlivých obvodech získat více než jeden mandát.

4 Volební systémy Většinové volební systémy 2. Volební systém absolutní většiny Volební systém absolutní většiny (majority system) vychází z principu, že k dosažení mandátu ve volebním obvodě je nutné získat absolutní většinu hlasů, kterou se rozumí nadpoloviční většina hlasů (50%+1 hlas). Volební obvody jsou v drtivé většině případů jednomandátové. Nejčastější variantou je dvoukolové hlasování. Znamená to, že pokud žádný z kandidátů v prvním kole požadovanou absolutní většinu nezíská, koná se kolo druhé, ve kterém většinou stačí ke zvolení většinou prostá většina hlasů. Neplatí to ovšem bez výjimky. Volební systémy absolutní většiny se totiž liší podle toho, zda obsahují tzv. uzavřené nebo otevřené druhé kolo. Postupují-li do druhého kola pouze první dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního, jedná se o uzavřené kolo. Pak je jistota, že jeden z nich (vítěz) získá nadpoloviční většinu hlasů. Tento způsob řešení konání druhého kola voleb se nejčastěji používá pro prezidentské volby v zemích, které volí své prezidenty v přímých a všeobecných). V opačném případě mohou do druhého kola postoupit více jak dva kandidáti. Pak hovoříme o tzv. otevřeném druhém kole. Klasicky je tento systém používán ve Francii, kde v parlamentních volbách postupuje do druhého kola každý, kdo v prvním kole získá alespoň 12,5% hlasů. Kromě dvoukolové varianty se volební systém absolutní většiny vyskytuje ještě v jedné specifické variantě volebního systému alternativního hlasování. 3. Volební systém alternativního hlasování Volební systém alternativního hlasování (alternative vote) bývá podle svého původu rovněž nazýván australským volebním systémem (používá se pouze pro volby do dolní komory australského parlamentu s výjimkou Tasmánie). Systém se vyznačuje určitou složitostí. Volič v jednomandátových obvodech označí jím preferované kandidáty podle míry podpory čísly jedna, dvě, tři atd., přičemž číslo jedna udělí kandidátovi, kterého chtějí nejvíce podpořit. Volič může udělit tolik preferencí, kolik je kandidátů, nebo také jen jednu preferenci. Jako první jsou sečteny všechny první preference („jedničky“). Pokud někdo z kandidátů získá 50% plus jeden hlas těchto prvních preferencí, je zvolen. V případě, že nikdo nedosáhne 50%, sčítání pokračuje. Rozdělí se hlasy kandidáta s nejnižším počtem prvních preferencí. Jeho hlasy jsou rozděleny mezi ostatní kandidáty podle toho, komu volič dal druhou preferenci. Po rozdělení všech těchto hlasů se znovu spočítá, zda některý kandidát nepřekročil 50%. Případně se pokračuje rozdělováním hlasů dalšího nejméně úspěšného kandidáta podle prvních preferencí, dokud se nedosáhne u některého z kandidátů většiny.

5 Volební systémy Proporční volební systémy 1. Proporční systém v klasické podobě Proporční volební systém (proportional system) patří mezi základní typy volebních systémů. Nejjednodušeji řečeno se jedná o systém aplikovaný ve vícemandátových volebních obvodech, kde jsou mandáty stranám přerozdělovány v určitém poměru. V praxi se tak jedná o opak většinového volebního systému. Podstatou proporčních volebních systémů je rovnováha mezi získanými hlasy a obdrženými mandáty. Teoretickým cílem proporčních volebních systémů tedy je, aby procentuální počet hlasů byl stejný jako procentuální počet mandátů. V praxi je však tento cíl nerealizovatelný a proporční volební systémy mají vždy buď většinový nebo proporční účinek. Proporční volební systémy mají několik společných charakteristik. Vždy se konají ve vícemandátových volebních obvodech. Pro určení výsledků nestačí prosté sečtení hlasů (jako v případě většinových volebních systémech), ale je nutné použít někdy i náročné matematické metody přepočtu hlasů na mandáty. K zisku mandátu není nutné dostat nejvíce hlasů (více než ostatní rivalové, ale stačí překonat tzv. přirozený práh, tedy nejnižší procentuální hranici k zisku mandátu ve volebním obvodu. Proporční volební systémy se často skládají z dalších prvků jako například volební klausule. Proporční volební systémy se vyskytují ve dvou základních variantách. Nejrozšířenější je varianta proporčních volebních systémů kandidátních listin, která se dále dělí podle druhu kandidátních listin. Méně používanou variantou je volební systém jednoho přenosného hlasu. Proporční volební systémy jsou mladší než většinové volební systémy. Za průkopníky a iniciátory proporčních systémů jsou považováni francouzský filosof a matematik Jean Antoine Condorset, francouzský matematik Joseph Diez Gergonne a anglický právník Thomas Hare, který v roce 1842 prezentoval první funkční a v praxi použitelný proporční volební systém. Proporční volební systémy můžeme dělit podle způsobu, jakým se v nich přepočítávají matematicky hlasy na mandáty.

6 Volební systémy Proporční volební systémy Proporční volební systémy můžeme dělit podle způsobu, jakým se v nich přepočítávají matematicky hlasy na mandáty. a)metody volebního dělitele - využívají matematického postupu založeného na řadách dělitelů. Základní princip metody volebního dělitele je následující: počty hlasů odevzdaných ve volebních obvodech politickým stranám jsou postupně děleny děliteli až do okamžiku, kdy lze z takto získaných podílů uspořádat postupně tolik největších čísel, kolik lze ve volebním obvodě získat mandátů. Jinými slovy, mandáty jsou přidělovány politickým stranám podle velikosti podílů získaných z dělení hlasů, které politické strany obdržely. Existuje několik základních druhů metod volebního dělitele: d’Hondtova a Sainte-Laguëova, Imperialiho a tzv. dánská metoda dělitele. Rozdělení metod volebního dělitele na jednotlivé typy je prováděno podle různých řad dělitelů, které konkrétní metody volebního dělitele využívají: d’Hondt požívá číselnou řadu celých čísel 1; 2; 3; 4…, Sainte-Laguë číselnou řadu lichých čísel 1; 3; 5; 7…, Imperiali číselnou řadu celých čísel s vynechánim čísla 1 – tedy 2; 3; 4; 5…, dánský dělitel číselnou řadu 1; 4; 7; 10). Metody volebního dělitele jsou v praxi uplatňovány velmi často, zejména nejrozšířenější d’Hondtova metoda, která se vyskytuje v řadě evropských i mimoevropských zemí. Metody volebního dělitele jsou oblíbené díky jejich jednoduchosti a schopnosti přerozdělit všechny mandáty v jednom výpočtu. Metody volebního dělitele mají různý účinek. Většinový účinek v praxi má, tj. napomáhá velkým stranám, d’Hondtova metoda, a to ve spojitosti s malými volebními obvody. Účinek Sainte-Laguëovy metody je oproti tomu poměrný (v kombinaci s velkými volebními obvody; nejvíce pak s jedním celostátním volebním obvodem), ještě více disproporční než u D´Hondtova dělitele je dopad Imperialiho metody. b)metody volebních kvót - matematický postup je zde složitější než v případě metod volebních dělitelů. Nejprve je potřeba v každém volebním obvodě vypočítat tzv. volební číslo, nebo-li počet hlasů nutný k získání mandátů v prvním výpočtu. Volební číslo se vypočítává různě pomocí volebních kvót (existuje mnoho druhů volebních kvót, mezi nejpoužívanější patří: Hare (plus její modifikace Hare-Niemeyer), Droop, Hagenbach-Bischoff, Imperiali. Po výpočtu volebního čísla je toto volební číslo děleno počtem platných hlasů, které byly v daném volebním obvodě odevzdány. Výsledkem je počet mandátů připadající jednotlivým politickým stranám. Jinými slovy, každé straně je přiznáno tolik mandátů, kolikrát je volební číslo obsaženo v počtu hlasů odevzdaných dané politické straně. Při použití volebního čísla se však téměř nikdy nepodaří přerozdělit všechny mandáty a využít všechny hlasy. Zbylé mandáty je proto třeba rozdělit ve druhém výpočtu (někdy ani to nestačí a je nutné použít třetí výpočet. c)metody dělení zbývajících mandátů - Při použití metody volební kvóty se pro nerozdělené mandáty používá, buď metoda metoda největšího průměru (highest average) nebo metoda největšího zbytku (highest remainder). U metody největšího průměru se zbylé mandáty rozdělují tak, že se počet platných hlasů odevzdaných jednotlivým politickým uskupením vydělí počtem mandátů získaných v prvním výpočtu plus jedna. Výsledkem je tzv. průměr jednotlivých stran. Rozdělení mandátů se tedy provádí podle velikosti průměrů daných stran. Naopak při použití metody největšího zbytku se znásobí počet mandátů jednotlivých politických stran volebním číslem a výsledek se odečte od celkového počtu hlasů, který byl dané politické straně odevzdán. Výsledkem je tzv. zbytek dané politické strany. Mandáty, které nebyly přiděleny v prvním výpočtu, jsou ve druhém výpočtu rozdělovány podle velikosti zbytků jednotlivých politických stran. Metody volebních kvót jsou ve světě hojně používány. Vyskytují se v celé řadě zemí na všech kontinentech. Ve srovnání s metodami volebních dělitelů jsou metody volebních kvót ve výsledcích většinou (ne za všech okolností) poměrnější (tj. nenapomáhají tolik velkým stranám, některé jsou k politickým stranám více méně neutrální, jiné dokonce napomáhají menším stranám – to se týká především metody největšího zbytku), což je dáno zužitkováním co největšího počtu zbylých hlasů (ve druhém, eventuálně třetím výpočtu), které by jinak propadly.

7 Volební systémy Proporční volební systémy 2. Volební systém jednoho přenosného hlasu Volební systém jednoho přenosného hlasu (single transferable vote – STV) tvoří specifickou skupinu proporčních systémů. Od zbylých systémů této skupiny se liší tím, že nepoužívá kandidátní listiny a že voliči hlasují pro individuální kandidáty. Volby podle tohoto systému se konají ve vícemandátových volebních obvodech. Volič obdrží volební lístek, na kterém jsou všichni kandidáti uvedeni v abecedním pořadí. Volič vyjádří své preference připsáním čísel k jednotlivým jménům kandidátů. Nejoblíbenějšího kandidáta označí jedničkou, dalšího dvojkou a tak dále. Není stanoveno, kolik kandidátů musí volič číslem označit. Nejprve se v obvodu určí kvóta potřebná ke zvolení (Droopova kvóta). Ta se určí tím, že se počet všech odevzdaných hlasů vydělí počtem mandátů rozdělovaných v obvodu zvětšeným o jedna. K výsledku dělení se přičte číslo jedna a nepřihlíží se k desetinnému číslu. Každý, kdo dosáhne této kvóty, je zvolen. Jako první jsou sečteny první preference („jedničky“). Hlasovací lístky jsou rozděleny do hromádek podle počtu těchto prvních preferencí. Kandidáti, kteří prvními preferencemi dosáhnou kvótu, jsou zvoleni. Jejich hlasy jsou ale ještě jednou započítány. Je určeno, o kolik zisk jejich hlasů přesáhl kvótu. Následně jsou všechny jejich hlasy rozděleny podle druhých preferencí (podle toho ke komu voliči připsali dvojky). Podle poměru těchto druhých preferencí jsou potom přeneseny hlasy, o které již zvolený kandidát přesáhl kvótu. Vzniká samozřejmě problém, které hlasy mají být „přeneseny“, protože to může mít vliv na poměr dalších preferencí („trojek“, „čtyřek“ atd.). V praxi se jednoduše použijí ty, které jsou ve sčítací hromádce navrchu. V dalším sčítání je následně vyřazen nejslabší kandidát. Všechny jeho hlasy jsou rozděleny podle druhých preferencí. Přenesené hlasy jsou počítány jako První preference a opět je zjištěno, zda někdo hlasy od již zvolených kandidátů a od vyřazeného kandidáta nepřesáhl kvótu a nebyl zvolen. Tímto způsobem se postupuje až do obsazení všech křesel. Existuje ještě několik pravidel sčítání. Pokud kandidát na předposledním místě má na kandidáta před sebou větší ztrátu, než kolik hlasů má poslední kandidát, jsou v jednom sčítání vyřazeni oba (poslední i předposlední), protože logicky nemůže předposlední kandidát dohnat kandidáta před sebou a byl by stejně vyřazen v dalším kole. Při sčítání se vždy přihlíží k nejbližší „přenositelné“ preferenci. To znamená, že se nezohledňují preference již zvolených nebo vyřazených kandidátů. Hlasy, kde již není další přenositelná preference, jsou označeny za nepřenositelné a nadále se k nim již nepřihlíží. V závěru sčítání může dojít k situaci, kdy poslední zvolený kandidát nemusí dosáhnout kvótu. Ta situace nastane, pokud zbývají již jen tři kandidáti a jeden rozdělovaný mandát a je jasné, že i kdyby všechny další preference u posledního kandidáta obdržel aktuálně druhý kandidát, tento druhý kandidát kandidáta aktuálně prvního nemůže dostihnout. V takové situaci je dosud první kandidát zvolen, i když kvótu nedosáhl. Tímto způsobem se volí například dolní komora irského parlamentu, maltský parlament nebo horní komora v Austrálii.

8 Volební systémy Proporční volební systémy 3.Smíšené volební systémy Smíšený volební systém je charakteristický originální a někdy i složitou vnitřní strukturou, která kombinuje prvky proporčních volebních systémů i většinových volebních systémů (prosté většiny nebo absolutní většiny ve dvoukolové variantě), a to se všemi jejich náležitostmi. Kombinace těchto prvků se musí vztahovat k jedinému volebnímu systému, který se používá pro volby do jednoho kolektivního orgánu. Není stanoveno, jaký musí být poměr mezi proporční a většinovou složkou smíšeného volebního systému, ale panuje shoda, že odlišně musí být voleno alespoň 5% mandátů. Smíšené volební systémy stanoví poměr obou složek různě (50:50, 75:25 apod., variant je mnoho). Dalšími charakteristickými znaky smíšených volebních systémů je počet hlasů pro voliče, který většinou disponuje dvěma hlasy pro každou složku zvlášť (ne vždy). Různě je řešen problém, zda může jedna osoba kandidovat jak ve většinové, tak i proporční části. Klíčovou pak je otázka vzájemného vztahu mezi většinovou a proporční částí smíšeného volebního systému. Na základě tohoto vztahu je prováděna typologie smíšených volebních systémů, která vychází z předpokladu, zda jsou obě složky na sobě závislé či nikoliv. Existují dva základní typy smíšených volebních systémů: smíšený volební systém závislé kombinace (obě složky – proporční a většinová – jsou v rámci jednoho volebního systému na sobě zcela nezávislé a úkolem jedné tedy je vyvažovat nebo rekompenzovat účinek té druhé) a smíšený volební systém nezávislé kombinace (naopak, obě složky jsou v rámci jednoho volebního systému na sobě zcela nezávislé). Smíšený volební systém závislé kombinace se člení na vyrovnávací (kompenzační, korektivní), podmíněný a supersmíšený volební systém. Smíšený volební systém nezávislé kombinace se dělí na: koexistenční, navrstvující a fúzní smíšený volební systém. Smíšené volební systémy se rozšířily zejména v devadesátých letech 20. století, a to na všech kontinentech, přesto nepatří mezi nejpoužívanější volební systémy a jejich “boom” dnes více méně ustal. a) Smíšené volební systémy závislé kombinace Smíšeně personalizované proporční volební systémy (mixed member proportional) označují volební systémy, jejichž zařazení je sporné. Někteří autoři je řadí ke smíšeným volebním systémům, jiní tvrdí, že se jedná o proporční volební systém. Pokud bychom s přiklonili k první variantě, pak by smíšené personalizované proporční volební systémy byly vyrovnávacími smíšenými volebními systémy. Podmíněný smíšený volební systém (conditional) je podobný vyrovnávacímu smíšenému volebnímu systému, ale s tím rozdílem, že zatímco ve vyrovnávacím systému je proporční rekompenzační část použita vždy, tady dochází k jejímu použití v závislosti na výsledcích většinové části (může nebo nemusí být použita). Podmíněný smíšený volební systém není v současné době v praxi využíván, ale používal se v minulosti (například v Itálii v roce 1953). Supersmíšený volební systém (supermixed) je vzácnou a specifickou formou smíšených volebních systémů, která je sice řazena do skupiny smíšených volebních systémů závislé kombinace, ale přesto se od ostatních dvou typů smíšených volebních systémů této skupiny (vyrovnávací a podmíněný) odlišuje. Základním principem supersmíšeného volebního systému je to, že spojuje více než jeden způsob kombinace většinové a proporční části. Tento volební systém je velmi složitý a málo používaný. Vyskytuje se například v Maďarsku.

9 Volební systémy Proporční volební systémy b) Smíšené volební systémy nezávislé kombinace Koexistenční smíšený volební systém (coexistence) je v podstatě nejjednodušší typ smíšeného volebního systému, kdy je stát rozdělen na dvě části (dva typy volebních obvodů). V jedné jsou mandáty voleny pomocí většinového volebního systému (prostou většinou nebo absolutní většinou ve dvoukolové variantě) a ve druhé pomocí proporčního volebního systému. Někteří voliči tedy volí většinově a jiní proporčně. Tento typ smíšeného volebního systému je velmi vzácný a používá se v parlamentních volbách v modifikované verzi v Panamě a Nigérii. Fúzní smíšený volební systém (fusion) kombinuje dva typy volebních systémů, proporční a většinový, ale ne na celostátní úrovni, nýbrž uvnitř každého volebního obvodu. V rámci volebních obvodů jsou tedy některé mandáty voleny většinově (prostou většinou nebo absolutní většinou ve dvoukolové variantě) a některé mandáty voleny proporčně. Fúzní volební systém je velmi vzácný a používá se pouze ve francouzských komunálních volbách vyjma malých obcí. V případě systému navrstvení se část poslanců volí většinově a část proporčně. Každý volič přitom volí v obou částech systému. Disponuje pro tento účel buď dvěma hlasy nebo se jeho jediný hlas počítá dvakrát. 4. Další volební systémy Jak bylo již ukázáno konkrétní volební systémy jsou sestavovány z mnoha prvků – proměnných. To vede k existenci řady specifických volebních systémů. Mezi takové patří například tzv. binominální volební systém. Tento volební systém se zrodil v souvislosti s volbami v roce 1988 v tehdy se demokratizujícím Chile. Podle tohoto systémy jsou kandidáti voleni ve dvoumandátových volebních obvodech. Kandidují v rámci stranických kandidátních listin a kandidátka, která získá nejvíce hlasů obdrží první mandát a kandidátka s druhým nejvyšším počtem hlasů mandát druhý. V případě, že volební zisk nejsilnější kandidátky dvakrát převyšuje počet hlasů druhé nejsilnější kandidátky, pak vítězná kandidátka získává oba mandáty. Volič má možnost dávat v rámci kandidátky preferenční hlasy jednomu ze dvou kandidátů a zvolen je kandidát s nejvyšším počtem preferenčních hlasů. Jako historický a ojedinělý sytém můžeme označit volební systém sdružených kandidátních listin. Ten byl používán ve Francii v letech 1951 a Kandidátní listina byla brána jako celek a pokud získala ve vícemandátových volebních obvodech nadpoloviční většinu hlasů (50%+1), obdržela všechny mandáty, které na daný volební obvod připadaly. Pokud však žádná z kandidátních listin požadovanou většinu nedostala, potom byly mandáty rozděleny mezi kandidátní listiny proporčně podle počtu obdržených hlasů.

10 Zdroje: Cabada, L., Kubát, M.: Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia, Praha, 2002 David, R.: Politologie, Základy společenských věd, Nakladatelství Olomouc, 2002 Dočekalová, P., Švec, K. a kol.: Úvod do politologie, Grada Publishing, Praha, 2009 Heywood, A.: Politické ideologie, Eurolex Bohemia, Praha, 2005 Říchová, B. Úvod do současné politologie, Portál, Praha, 2002 Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, CDK, Brno, 2005 Vodička, K., Cabada, L.: Politický systém české republiky : historie a současnost,


Stáhnout ppt "Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektuCZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiáluVolební."

Podobné prezentace


Reklamy Google