Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Filozofie Výklad dějin filozofie pro výuku na Střední odborné umělecké škole a gymnáziu, s.r.o.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Filozofie Výklad dějin filozofie pro výuku na Střední odborné umělecké škole a gymnáziu, s.r.o."— Transkript prezentace:

1 Filozofie Výklad dějin filozofie pro výuku na Střední odborné umělecké škole a gymnáziu, s.r.o.

2 Filozofie – láska k moudrosti Termín filozofie vznikl spojením dvou řeckých slov – filein (milovat) a sofia (moudrost). Jako první začal tento výraz užívat Pýthagorás a chtěl jím dát najevo, že skutečně moudrý je jedině Bůh. Člověk může usilovat nanejvýš o to, aby se onomu ideálu podle svých sil pouze přiblížil – žít rozumně a tak naplňovat svou podstatu, své lidské určení a poslání. V tomto smyslu představuje filozofie něco, co sice není nezbytnou podmínkou k životu, ale zcela jistě je prověřeným ukazatelem cesty k dobrému, pravému životu.

3 Předmět filozofie Není nic, co by nemohlo být předmětem filozofie!!! Metafyzika se zabývá celkem světa nebo také tím, co je smyslově nepostižitelné. Ontologie se zabývá bytím jako celkem. Gnoseologie, noetika, epistemologie = teorie poznání. Filozofie přírody, dějin, náboženství, kultury, státu, řeči, sociální a právní.

4 Oddělené vědy dějiny – historie x jaký je smysl dějin – filozofie společnost – sociologie x smysl bytí - filozofie náboženství – teologie, religionistika, dějiny náboženství x otázka vyšší moci, svobody vůle - filozofie příroda – fyzika, chemie, biologie, astronomie,... x co je číslo, prostor, čas – filozofie Filozofii nelze oddělit od ostatních speciálních věd předmětem výzkumu – zajímá se vším – souvislostmi veškerého bytí – téma pouze pro filozofii, náboženství a umění.

5

6 Přehled filozofických disciplín a příbuzných věd

7 Rozdíl mezi filozofií a náboženstvím obě spolu úzce souvisí a v některých obdobích splývají (viz dále) základním rozlišujícím znakem metoda a přístup: filozofie přistupuje ke světu prostřednictvím rozumu náboženství apeluje na cit a víru (dogmatismus) také umění se může snažit o zachycení celku, ale opět pouze skrze cit a jednotlivost (umělecké dílo)

8 Filozofie je tedy „pokus člověka vyřešit svým myšlením hádanku vlastní existence – okolního vnějšího světa i vlastního nitra.“ Nutné je mít na paměti, že filozofie není pojem, který by šel jednou pro vždy stanovit, protože je dějinně vzniklý a stále se vyvíjí.

9 Smysl filozofie Filozofie je kritická a racionální disciplína, která se snaží svou univerzálností překlenout roztříštěnost a omezenost poznání a dává mu základ a tím i smysl. Není nikdy v rozporu s vědou. Filozofie pomáhá člověku orientovat se ve světě a neustále mu připomíná existenci závažných otázek, kterými bývá zpravidla zaskočen v tzv. mezních situacích (otázka bytí-nebytí, život- smrt, krása-ošklivost,...). Filozofie se dotýká každého z nás.

10 Omezení filozofie známe jen zaznamenané myšlenky (zhruba 3000 let) to co bylo zaznamenáno nemusí být to nejlepší, nejcennější ani nejhlubší hermeneutika: umění porozumět a vyložit (dějinný kontext, jazykové a kulturní odlišnosti) rozsah filozofie obrovský – není možné obsáhnout vše v nějakém přehledu

11 Filozofie Řecká filozofie spatřovala počátek kladení „filosofických“ otázek v údivu. Aristotelés: „Neboť jako dnes tak v dřívějších dobách lidé počali filozofovat, protože se něčemu divili.“ Dnes, např. existencionalisté, za počátek tvořivého filozofického úsilí považují prožití mezní situace nebo pocitu úzkosti.

12 Členění filozofie Aristotelés: –filosofie teoretická fyzika (přírodní filosofie, nauka o pohybu, o prvotním hybateli, času, prostoru, náhodě, nutnosti, prázdnu, vzniku, zániku apod. matematika (zaměřuje se na velikost a tvar) metafysika („první filosofie“, pozoruje jsoucí jako takové, zkoumá to, co je první, počátky, principy a nejvyšší příčiny všeho jsoucího) - filosofie praktická (jejím základem je jednání) etika politika (i ekonomie a rétorika) - filosofie poietická (zahrnuje sféru zhotovování, tvoření) estetika umění

13 Dnešní filozofické disciplíny Ontologie Metafyzika Gnozeologie / Noetika / Epistemologie Etika Filozofie dějin Filozofická antropologie

14 MÝTHOS … LOGOS… Mýthos = slovo, řeč, rozhovor, vypravování, mínění, pověst, událost, bajka; myšlenka, mínění, rada. Význam původně stejný jako u logos, ale časem termín mýthos nabýval významu "vymyšlená historie", pověst, legenda, pohádka; naopak logos byl chápán stále více jako řeč rozumová a přísně logická, tedy jako vědecké poznání, věda. „Mýtus je předlogickým uspořádáním, rámcem veškeré lidské zkušenosti.“ Z. Kratochvíl (Od mýtu k logu) Autoři psaných mýtů: Homér, Hésiodos, skladatelé tragédií (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés).

15 Hésiodos: Popis zrození kosmu začíná následovně ( ): "Nejdříve ze všeho tedy byl Chaos, ale pak Země, širokoprsá, to na věky bezpečné pro všecky sídlo, pro nesmrtelné, jež temeno sněžného Olympu hostí; v útrobách země širokých drah pak mrákotný Tartar a pak Erós, jenž z věčných bohů je nejspanilejší, údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum. Z Chaosu černá Noc a Erebos počátek vzali; z Noci se zase narodil Aithér a Den, které v lásce z objetí Erebu počala matka a přivedla na svět. Země zrodila napřed jí samé podobné nebe, Úrana plného hvězd, kol dokola aby ji halil, aby blaženým bohům byl na věky bezpečným sídlem; mocné pak zrodila hory, ty rozkošné příbytky bohyň, příbytky nymf, které v roklinatých si libují horách.".

16 LOGOS Při vysvětlení dějů ve světě (kosmu) vystřídal mýtus LOGOS. Logos je termín, který označuje vedle rozumu také slovo, myšlenku, nauku nebo rozumný řád světa obecně. Od Aristotela se stal předně LOGOS průvodce filozofa na cestě k moudrosti.

17 Cesta („Na počátku bylo slovo…“) Člověk se začíná, vycházeje z údivu nad tím, že jsoucno jest, tázat. Ptá se na původ, počátek a první principy všech věcí. Odpovědi již nehledá pomocí mýtu, ale rozumu. Odkrývá přirozenost světa – FYSIS. Filozofie – věda odkrývá přirozenost světa, hledá pravdu o věcech, o světě, o nás samých.

18 Základní otázky filozofie Co můžeme vědět? otázka lidského poznání, jaký je svět, jak si ho představit, co o něm můžeme vědět, můžeme v něm vědět něco jistého (Kant) Co máme dělat? otázka lidského jednání, jak vést vlastní život, o co mohu usilovat, jak se chovat V co smíme věřit? otázka víry, otázka smyslu života, existence vyšší moci, svobody vůle, nesmrtelnosti

19 Vývoj kladení otázek filozofie starověká filozofie: otázky po bohu, svobodě a nesmrtelnosti starověká Čína: oblast praktického jednání a život v lidském společenství, etika antická řecká filozofie: všechny tři základní otázky, větší zájem o poznání a jednání západoevropská filozofie středověku: otázky po Bohu, svobodě a nesmrtelnosti, dobru a zlu v lidském jednání evropské myšlení novověku: problém jednání

20 Filozofie Zažil/a jste ve svém dosavadním životě událost, která by Vás přiměla k tzv. „filosofické úvaze“? Četl/a jste v poslední době román, viděl/a film, který by Vámi otřásl a posunul, pozměnil Váš pohled na svět?

21 Řecká filozofie

22 Předpoklady, rysy Předpoklady vzniku filozofie v Řecku bohatá svobodná města na pobřeží Malé Asie styk dvou starověkých kultur – středomořské a východní praktické potřeby vyžadovaly systematizaci reálných poznatků o světě řecké náboženství netvořilo jednotný systém – mohly vedle sebe existovat mýtus i racionální základ Rysy nejstarší filozofie snaha o racionální výklad světa a postavení člověka v něm sumarizace všech poznatků obsah filozofie byl chápán jinak než dnes – souhrn veškerého poznání

23 Řecká filozofie na základech řecké filozofie (a křesťanství) stojí dnešní evropská kultura částečně čerpali své znalosti z východu – Iónové v Malé Asii náboženství Řeků nebylo pro jejich filozofii tak podstatné, jako např. v Indii; přesto vliv tzv. mystérií (kultů) – vliv např. u pýthagorejců, Platóna filozofie ve vlastním smyslu zde od ½ 6. stol. PNL (náhoda?, že cca v té době působí Lao-C, Konfucius, Džina, Buddha, Jeremiáš, Ezechiel a snad i Zarathuštra)

24 Periodizace zabírá délku cca 1000 let – 6. stol. PNL až 6. stol. NL nejstarší období (6.-4. stol. PNL): hledání pralátky (přírodní filozofie), filozofie „předsokratiků“ – naivní argumentace, dogmatika vrcholné období (5. stol.-332 PNL): sofisté, Sókrates, Platón, Aristoteles, největší rozkvět filozofie, všechna známá odvětví (logika, metafyzika, etika, přírodní a politika filozofie, estetika, pedagogika) poaristotelovské období (332 PNL-6. stol. NL)- stoikové, epikurejci, skeptici, eklektici, novoplatonismus

25 Filozofické směry 1.kosmologická filozofie hledání sjednocujícího principu jsoucna hledání podstaty, řádu, harmonie světa tzv. předsókratovská filozofie 2.antropologická filozofie orientace na člověka na gnozeologické problémy sofisté, Sókrates, tzv. sókratovská škola 3.systematická filozofie vytváření systémů, hledajících odpovědi na všechny typy filozofického tázání Platón, Aristoteles 4.helénistická filozofie hledání smyslu existence, zesilování mýtických prvků stoicizmus, epikureizmus, skepticizmus, novoplatonizmus

26 Řecká filozofie

27

28 Předsokratovské období Kosmologická filozofie

29 Předsokratovská filozofie od žádného autora se nedochoval žádný kompletní spis – pouze fragmenty nebo nic vše, co víme, je z pozdějších děl a polemik jiných autorů velmi cenné sbírky spisů: např. deset knih Diogena Laertského (kolem r. 220 PNL) o životech a názorech proslulých filozofů

30 Milétští přírodní filozofové Iónové, Malá Asie – 12 měst, nejvyspělejší řecká města, čerpala vzdělanost z Asie, zabývali se také matematikou, astronomií Tháles (1. ½ 6.stol. PNL) – cesty, osvojil si jako 1. vědění východu (astronomie, matematika), snad považoval za pralátku vodu Anaximandros ( PNL) – zakladatel filozofie, spis O přírodě – původním principem světa a příčinou všeho bytí je něco „neurčité a neomezené“, z něj se vyděluje teplo a chladno, vlhko a sucho, země se vznáší v prostoru, byla původně kapalná a při postupném vysoušení dala vzniknout životu (původně ve vodě a později i na souši), ohnivý prstenec, který původně obklopoval zemi se roztříštil a obíhá okolo Země (hvězdy); stále vznikají a zanikají nové světy Anaximénes – pralátkou vzduch (oživující dech, duše), i on střídání vzniku a zániku světů

31 Mílétská škola – město Milét Milét (lat. Miletus) = významné starověké městolat. Milétská škola je jedním z počátků řecké filosofie a vědy a město Milét se několikrát zmiňuje v Novém zákoně. Divadlo v Milétu(5.stol. př.n.l.) Lázně v Milétu

32 Pythagoras (* asi 570 př. n. l., † 500 až 490 př. n. l.) matematik, astronom a filozof, narodil se na ostrově Samos Pythagoras postavil matematiku, především nauku o číslech, do středu své filozofie Pythagoras byl podle staré tradice první, kdo použil slovo „filozofie" v našem dnešním smyslu v číslech spatřuje pythagorejská nauka vlastní tajemství a stavební prvky světa harmonie světa - Pythagoras byl první, který svět nazval „kosmem" (vše je uspořádáno dle číselných vztahů), našel vztah mezi matematikou a hudbou Pythagoras na rozdíl od Mílétanů nehledá tajemství světa v nějaké pralátce, nýbrž v prazákonu, totiž v neměnných číselných vztazích mezi jednotlivými součástmi našeho světa (dnes periodická soustava prvků)

33 Pýthagorejci přísná pravidla, mravní pojetí, silná hierarchie – mistr přední postavení, aristokratické tendence, pokus o aplikaci v politice – násilné rozehnání

34 Eleaté 1. Xenofanés 2. Parmenidés 3. Zénon z Eleje škola nazvána podle osady Elea na jihozápadě Itálie nové otázky po podstatě jevů – otázky po prostoru a pohybu

35 Eleaté název podle města Elea (Itálie nedaleko Salerna) Xenofánes (*580 PNL) – putující básník a pěvec, jako 1. kritizuje staré řecké náboženství, jen jeden bůh (nejlepší může být jen jedno), bůh všudypřítomný, splývá s jednotou světa – zakladatelem nauky o věčném, neproměnitelném bytí (panteismus) Parmenidés (*540 PNL) jeden z nejváženějších filozofů vůbec; nemůže existovat ani pohyb, ani dění jen neproměnlivé trvající bytí, myšlení a jsoucno jsou totéž; smysly klamou, jsou zdrojem všeho omylu Zenón z Eleje (*500 PNL) obrana Parmenidova učení – zakladatel dialektiky (Achilles a želva, letící šíp)

36 Zenón z Eleje - aporie(paradoxy)

37

38 Zenón z Eleje - aporie(paradoxy)

39 Hérakleitos z Efesu (*540) – spis O přírodě, samotář, odpůrce davu, demokracie, temný literární styl, hledá 1 zásadní myšlenku, která otvírá tajemství světa (mnoho vědění k tomu nepomůže); „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ „Vše plyne, nic netrvá.“ – nekonečný tok času pralátku vidí v ohni – praenergii, božský oheň, část lidské duše; veškerý vývoj se odehrává v souhře protikladných sil (později také Nietsche, Darwin) – to ale tvůrčí, mír by vše pokazil – jen nemoc dělá zdraví příjemným, hlad nasycení, námaha klid – základ dialektiky (Hegel, Marx)

40 Hérakleitos – boj protikladů každá věc potřebuje k svému bytí svůj protiklad pomine-li tvůrčí napětí, zavládne naprostý klid a nastane smrt touto naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů vytvořil H. model dialektického učení o vývoji „dialektika" ve dvojím smyslu: 1.v původním jako umění dokazovat pomocí argumentu a protiargumentu (termín sám se odvozuje od řeckého slova „rozmlouvat„) 2.v moderním smyslu pro vývojovou nauku, která zákon postupujícího proudu dění spatřuje v rozporu protikladných sil, který se neustále obnovuje na nové rovině - přičemž „rozmluvu" zde nevedou diskutující filozofové, nýbrž samy svářející se síly skutečnosti

41 Hérakleitos – logos „logos„ = pro zákon světa (v řečtině znamená zprvu jednoduše „slovo", pak „rozumnou řeč", pak vůbec rozum) úkolem člověka je, aby poznal logos, světový rozum, který vším vládne čím více poznáváme, že naše duše je jen částí všemocného logu, do něhož se pak po smrti vrací - „jako světlo, které za noci vyhasíná" - tím více se učíme podřídit mu v dobrovolném odevzdání naši vlastní vůli a dosáhnout onoho duševního míru, v němž jedině může člověk nalézt štěstí; neboť „pro boha jsou všechny věci krásné, dobré a spravedlivé; avšak lidé považují jedno za nespravedlivé, druhé za spravedlivé"

42

43 Přírodní filozofie v 5. století předchůdci atomismu: 1.Empedoklés 2.Anaxagorás antičtí atomisté: 1.Leukippos 2.Démokritos

44 Empedokles (*490 PNL) ze Sicílie – všeuměl, nazván eklektikem (tj. vybírajícím); na konci života skočil do Etny (chtěl zakrýt stopy své smrti, považoval se za boha) spojuje myšlenky předešlých autorů o pralátce: 4 elementy (oheň, voda, vzduch, země); všeobjímající síla láska a nenávist (opět dialektika) vznik života od primitivních ke složitějším organismům (moderní vývojová teorie) každý element vnějšího světa svůj odraz ve světě vnitřním (Goethe: „Oko je jistě slunečné, vždyť pro slunce by jinak bylo slepé.“)

45 Anaxagorás (*500 PNL) z Klazomeny (Malá Asie) 1. filozof v Athénách, nebyl však pochopen a dokonce souzen pro bezbožnost, musel uprchnout neomezené množství pralátek – semena, zárodky zavedení abstraktního filozofického principu, nús, myslícího, rozumného, všemohoucího a přitom neosobně myšleného ducha – nejčistší, s ničím smíšen – tento duch dal popud ke stvoření světa z chaosu, ale tím se také vyčerpal – pouze první hybatel, dále vývoj dle vlastních zákonitostí

46 Leukippos (5. stol. PNL) víme o něm velmi málo, jediný fragment: „Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti.“ – 1. formulace kauzality = příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. V silnějším smyslu přesvědčení, že nic se neděje bez dostatečné příčiny

47 Démokritos ( PNL) z Abdéry (Thrákie), žák Leukippa rozvinul jeho učení o atomech; na rozdíl od Eleatů přijal vedle jsoucna i nejsoucno atomy (atomos=nedělitelný) vyplňují prostor – tvořeny nespočtem neparných tělísek, které nelze spatřit, nezanikají, jsou neměnné všechny vlastnosti věcí otázkou tvaru, velikosti a uspořádání atomů (primární vlastnosti) x sekundární vlastnosti – domluvené (barva, chuť dle dohody) pohyb atomů podle jasných zákonitostí, žádný plánující nebo řídící duch duše člověka také z atomů, tedy tělesná, ale rychle se po smrti rozpadá, rozptýlí etika – blaženost spočívá ve spokojené mysli – vede k ní cesta umírněnosti, pohrdání požitky, vysoké hodnocení duchovních statků zakladatel materialismu

48

49 Aktivitka ___________ se domníval, že člověk je vybaven dvěma nástroji k poznání pravdy, smyslovým vnímáním a logem. Z nich pokládal smyslové vnímání za nevěrohodné, podobně jako dříve zmiňovaní přírodní filosofové, logos však pokládá za kritérium skutečnosti. Smyslové vnímání výslovně odmítá: „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše“, což se rovná tvrzení, že „věřit nerozumným smyslům přísluší jen duším barbarů“… Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty. ….

50 Vrcholné období řecké filozofie Antropologická a systematická filozofie

51 Sofisté 5.-6.stol. PNL – rozkvět filozofie, všechna pozdější témata filozofie už probírána nyní – všechny evropské filozofické směry své předchůdce a kořeny v tomto období mnohost směrů však přivedla člověka ke skepsi: nedůvěra k smyslovému poznání – všeobecná pochybnost o poznání vůbec – půda pro vznik sofistů vliv také život v blahobytu po vyhraných válkách s Peršany nebyli athénskými občany a za své působení pobírali plat spadají do „klasického období“ filozofie

52 = učitelé moudrosti odvoz. z řec. slova sofia = moudrost snažili se lidi učit moudrosti prostředkem k moudrosti je ovládání rétoriky sofisté ji však „zneužili“ ve slovní triky a hříčky = sofismata (logické klamy) „Co jsi neztratil, to máš. Neztratil jsi rohy, máš rohy.“ pozitivním dopadem byla snaha překonat sofismata

53 sofistům se často vyčítalo, že znevažují mravy, zákony, náboženství i člověka samotného sofisté soudili, že pravda, spravedlnost či uznávané hodnoty závisí na pozici člověka a jeho úsudku – do filozofie vznesli relativismus nejde ani tak o pravdu, ale o schopnost obhájit svůj názor (vliv i na morálku) – každý občan, který chce být úspěšný v politice, musí mít vzdělání státníka a řečníka – učitelé moudrosti = sofisté – praktikové zejména řečnictví

54 pozornost filozofie přenesli na člověka, na postavení člověka ve světě a společnosti – antropologická filozofie předmětem filozofie poprvé učinili samo myšlení, jeho předpoklady a meze sofisté přispěli k rozvoji psychologie, lingvistiky, gramatiky, řečnictví a stylistiky

55 Prótagorás a Gorgiás sofisté netvořili žádnou školu, vždy jen jednotlivci Protágoras z Abdéry ( PNL) – nejvýznamnější sofista, putoval po celém Řecku – učil jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svůj názor (úspěch v Athénách) – také skeptik, stejný výrok může být jednou pravdivý a jindy nepravdivý, skeptický i k náboženství Gorgiáš z Leontín (součastník) – vrchol skepse: 1. nic neexistuje 2. kdyby něco existovalo, bylo by to nepoznatelné 3. kdyby bylo možné něco poznat, nebylo by to sdělitelné

56 Význam sofistů poprvé odvrátili pozornost od přírody na člověka, k lidskému myšlení kritika poznání, stanovení hranic etická měřítka podrobili výlučně rozumovému zkoumání – vědecké zkoumání etiky přispěli významnou měrou k vývoji ligvistiky a gramatiky

57 Sókratés *470 PNL, syn sochaře a porodní báby z Athén vypadal spíše jako řemeslník, než jako filozof účastnil se mnoha bojů Řeků – statečný a odolný voják místo starosti o rodinu se toulal a promlouval s lidmi (x žena Xantipa) žil v době Peloponéské války: spor o ústavu – demokracie x aristokracie – považován za mluvčího aristokratické strany, musel spáchat sebevraždu

58 Sókratés vše, co o něm víme, je od jiných autorů: Platón, Xenofón, Aristoteles – nevíme do jaké míry, vlastnosti reálné postavy, a do jaké míry skrze něj promlouvají samotní autoři velkou morální autoritu díky hrdinné smrti společné se sofisty, které kritizoval: dialektika (zejména logické kousky a úskoky), obrací se také výhradně k člověku, skeptik: „Vím, že nic nevím.“ na jedné straně hluboce věřící člověk, na druhé prosazuje přísně rozumový náhled na svět – ctnost, zdatnost – odkrytí neznalosti vede k poznání sebe sama a k hledání mravního ideálu

59 chodil mezi lidi na tržiště a rozmlouval s nimi cílem sokratovských dialogů = vést lidi k tomu, aby se snažili o správné vědění (vědění jak dobře žít) cílem dialogů = poznat člověka (sebe sama) a jeho postavení ve světě (poznat své schopnosti a uplatnění) „POZNEJ SEBE SAMA.“

60 v centru problematika mravnosti cesta za dobrým životem = připustit si neznalost, snaha vědět „VÍM, ŽE NIC NEVÍM.“ (vede k sebezkoumání, pokora) dobro = vědění (vědění jak správně žít) cnost je naučitelná (každá duše je probuditelná k úsilí vědění)

61 poznání je hlasem svědomí (vnitřním mystickým hlasem = daimonion) hlas varující i vyzívající … nazval hlas svého vnitřku bohem, nazval ho daimonion… tento hlas pak měl člověka provázet celým životem a radit mu, jak se v některých situacích zachovat… (http://antika.avonet.cz)

62 Platón a Aristoteles

63 Platón *427 PNL v aristokratické rodině žil v době mnoha převratů a bezpráví (Sókratés – od 20 let 8 roků jeho žákem) – odešel na čas z Athén a cestoval (snad Egypt, J Itálie, Sicílie – vliv Pythagorejců) 387 PNL založil „Adakémii“ – bezplatně vyučoval zemřel v 80 letech uprostřed své práce mnoho spisů, ale přesto odpor k psaní, své nejhloubější myšlenky nechtěl odkázat žádnému psaní

64 Hlavní vlivy na Platónovo dílo konfrontace se sofisty (popř. i staršími autory) – staví se k nim do protikladu přesto 2 společné myšlenky se sofisty: - a)nedůvěřuje smyslům, běžnému vědění – neukazují věci, takové jaké jsou b)nedůvěřuje představě o lpění na ctnosti, která nevychází z vědomí důvodu, proč je toto jednání dobré a správné sofisté tvrdí, že nejsou žádná všeobecně závazná měřítka pro myšlení a jednání x Platón – tady začíná filozofie – nutné ukázat, že měřítko existuje a jak ho dosáhnout – našemu myšlení je dána míra, kterou lze vytušit a myšlenkově uchopit u Platóna potlačen temný základ světa, jeho filozofie je „metafyzikou světla“

65 Platónovo dílo většinou dialogy – Sókratés většinou hlavní postavou Obrana Sókratova (Sókratova řeč u soudu) Gorgiás (kritika sofistů – egoistické morálky, nedostatečné vzdělání jen na základě řečnění) Políteia (Ústava – nejrozsáhlejší a nejbohatší dílo, nauka o společnosti, zahrnuje všechny oblasti Platónovi filozofie); Faidros (nauka o idejích, tři části duše), Kritiás (o Atlantidě), Zákony (poslední velké dílo, nedokončené, hlavní myšlenka: mravní založení státu a odpovídající výchova jeho občanů)

66 Platón – filosofická období jeho život a filozofii lze rozdělit do 3 období: 1.období pod vlivem Sokrata - zabývá se zejména etikou 2.období ontologické otázky - nejvýznamnější období zavádí termín: idea - eidos = tvar - vzniká učení o ideách 3.období pojmu duše - mluví o stěhování duší =orfismus „Duše je něco, co je samo sice nehybné, ale je popudem k dalším pohybům.“

67 Nauka o idejích k poznání idejí se může pouze ten, kdo má filozofický pud = éros (původně láska, v p. pojetí puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud u druhých) – vše krásné tento pud posiluje (zejména hudba, filozofie, matematika) ideje = formy, rody, obecné rysy bytí (podobenství o jeskyni) – jsou veskrze reálné, pouze ony mají pravou realitu (věci pomíjivé, ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory)

68 Platón – učení o ideách Otrok a jeskyně otrok je přikován zády ke vchodu a vidí jen obrazy, stíny věci (ktere jsou venku), jež se mu promítají na stěnu jeskyně otrok ty stíny považuje za skutečnost (nevidí totiž ty pravé věci) z toho plyne, že viditelné věci jsou pomíjivé a můžeme mít o nich pouze minění nikoli poznani

69

70 Platón – 2 světy když otrok vystoupí z jeskyně, začne poznávat ten, kdo prohlédl vidí úplně jinak než ti, kdo zůstali v jeskyni svět ideí (pravá jsoucna poznatelná pouze racionálně) svět smyslový (omylem považován za pravé bytí) jak se naše duše ze světa ideí dostala do světa stínu?

71 Platón – 2 světy

72

73 Platón – rozpomenutí na svět ideí cesta filozofie = božské vidění, duše je v převaze nad tělem cesta mania = božské šílenství, dar bohů (v některé činnosti jsme úžasně dobří, to nás povznese výš k poznání) cesta lásky = dovede nás k dokonalosti (platonická láska – bez žádostivosti, více uplatněna moudrost)

74 Antropologie a etika tři části duše podle Platóna: myšlení, vůle, žádostivost – ty své sídlo v hlavě, hrudi a podbřišku – myšlení jediné nesmrtelné – znovu se rodí v nových vtěleních (reinkarnace? Indie?) v říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra etika vychází z ideje nejvyššího dobra a z názoru, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší x tělo a smysly jsou pouta 4 základní zdatnosti: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost

75 Stát Platón chtěl být politikem, byl však znechucen praxí svých současníků, hledal správné uspořádání státu etika jednotlivce platí také pro stát kritika současného stavu – oligarchie (bohatý neznamená schopný, společnost rozdělena na dva znepřátelené tábory, bohatství se dá promrhat); demokracie (zvítězí chudí, hlavním heslem svoboda – může jí být až moc), tyranie (reakcí na demokracii, ztráta svobody)

76 Platón – ideální stát důležitá je fungující obec 3 základní části duše odpovídají 3 základním společenským třídám: 1.žádostivá duše -staví na smyslovosti, materiální potřeby -řemeslník, obchodník 2.vznětlivá duše -afektivní, schopni bojovat za obec -strážci, schopni bojovat za obec -ctností je statečnost 3.rozumová duše -bezmajetní filozofové -základní ctností = moudrost -ideální vůdcové obce

77 Ideální stát nalezení správného poměru žádostivosti, vůle, rozumu a spravedlnosti stejně jako člověku musí ve státě vládnout rozum, ztělesněný vládci – musí je určit výběr, nutností vzdělání pro všechny – během studia „prosívání“ zdatní pokračují ve studiu do 35 let, pak 15 let praxe – v 50 připraveni automaticky převzít úřad – aristokracie (vláda nejlepších) – problém s pokušením x nesmí mít majetek, manželky, společné děti ti, co budou mít majetek, budou vyloučeni z politiky

78

79 Kritika a hodnocení Platóna využívá kromě Sókrata a sofistů také přírodní filozofii; spojení řecké racionální filozofie s vírou v převtělování, očištění a vykoupení, která se objevuje už u pýthagoreismu etika, morálnost, odsouzení žádostivosti (možná až přemoralizovanost Nietsche) ohromný vliv na pozdější filozofii – novoplatónismus, křesťanskou teologii a filozofii, renesanci, ale i současnost kritika pro utopismus, oddělení hospodářské a politické moci, aristokratičnost až totalitarismus ze strachu před demokracií

80 Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) otec Nikomachos byl lékařem Filipa Makedonského Aristoteles byl vychovatelem Alexandra Makedonského během studia v Athénách se stal Platónovým žákem později založil lykeion = lýceum = škola na konci života nucen kvůli sporům opustit Athény (jinak trest smrti)

81 Aristoteles – zakladatel disciplín je zakladatelem mnoha disciplín, nejdůležitější z nich: 1. metafyzika (ontologie), první filozofie, zabývá se otázkou: Co znamená býti jsoucí? 2. logika zde se zabývá kategoriemi, subjekt-predikátovou logikou (předmět a jeho vlastnosti), analytikou

82 Aristoteles – spisy napsal mnoho spisů, bohužel se z nich dochovaly jen některé: Fyzika – o přírodě, pohyb, prostor, materialita Etika Nikomachova Ústava Athénská Rétorika Poetika (estetické) Organon (logika) Metafyzika (filozofické)

83 Aristoteles – teleologie telos = účel, cíl jeden z ústředních pojmů všechno má svůj řád, účel -> každá bytost by měla naplňovat svůj účel telos je podmínkou pro vznik jsoucna „Z žádného nic neuděláte.“ = základní teze

84 Aristoteles – hylémorfismus každá věc je složena z látky = hýlé a tvaru, formy = eidos, nebo také morfé forma je aktivní tvořivý princip, který z beztvaré pasivní hmoty, látky utváří konkrétní věci pohyb je proces v němž látka nabývá formy

85 Aristoteles – teorie poznání v našem rozumu se octnou tvary věcí, se kterými se setkáváme; tvary věcí = pojmy „Nějak je ta věc přítomna v lidském rozumu.“ přítomna jako idea náš rozum je jako nepopsaná deska (tabula rasa), která může do sebe přijmout tvar věcí jako otisk prstenu do vosku tvary (pojmy) prezentují věci vědění je postupný proces a má několik vrstev…

86 Aristoteles – teorie poznání vědění je postupný proces a má několik vrstev: 1.aistesis = kontakt mezi námi a věcí 2.fantazie = čl. vnímá i to nepřítomné 3.empirie = zkušenost, propojení aistesis a fantazie, umožňuje udělat závěr jaká věc je 4.techné = dovednost přisazovat pojmy a dávat je do vzájemných souvislostí 5.epistémé = nakonec čl. proniká k podstatě věci a zařazuje ji do nejširších souvislostí „Čím je vědění obecnější, tím je vzácnější.“

87 Aristoteles – první hybatel prvotní impuls ke všem pohybům dává prvotní hybatel byl deistou později: Bůh jako původní hybatel všeho, potom princip formy a hmoty deismus: učení, které uznává existenci Boha, chápaného jako nejvyšší bytost. Bůh svět pouze stvořil, ale dále do něj nezasahuje.

88 Aristoteles – společnost obci by měla vládnout skupinka nejlepších, jinak nastane tyranie demokracie, kterou přijaly Athény je nejlepší z možných modelů uspořádání obce měl sympatie ke středním vrstvám preferoval umírněnou vládu uznával soukromé vlastnictví známý je také jeho výrok, že člověk je bytost společenská zóon politikon

89 Poaristotelovské období Helénistická filozofie

90 Základní přehled škol Stoicismus (Zenon z Kitia, Kleanthés z Assu, Chrýsippos ze Sol, Panaitios z Rhodu, Poseidónisos z Apameie, Seneca, Epiktetos, Marcus Aurelius) Epikureismus (Epikúros, Titus Lucrecius Carus) Skepticismus (Pyrrhón z Élidy, Arkesilaos, Karneades, Ainesidemos, Sextos Empeirikos ) Eklekticismus (Marcus Tullius Cicero, Filón Alexandrijský) Novoplatónismus (Ammonios Sakka z Alexandrie, Plotínos )

91 DATACE HELÉNISMU POČÁTEK: Tzv. konec klasického Řecka = ztráta autonomie, pod vedením Makedonie (337př. n. l) a vláda Alexandra Mak. (válečné výboje ) = NOVÁ EPOCHA KONEC: Historicky (30 př. n.l., připojen ptolemaiovský Egypt) Kulturně (529 n.l. východořímský císař JUSTINIÁN uzavřel všechny filosofické školy)

92 Filozofie přelomu letopočtu

93 Helénismus – Co to je? řecká kultura se šíří do celého tehdy známého světa přejímá vlivy ostatních kultur, s postupem času dochází k stále silnějšímu ovlivňování východními kulturami (perskou, egyptskou ap.)  stává se kosmopolitní splývání náboženských představ – synkretismus vzniká mnoho rozmanitých filozofických směrů a proudů centrum Atény a Alexandrie vznik a šíření křesťanství důraz kladen na etiku otázka smyslu života jednotlivce – individualismus snaha najít návod jak správně žít a umřít, jak dosáhnout v životě lidského štěstí o dosažení duševního klidu (ataraxia)

94 Makedonská říše

95 CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ ztrácí se jistoty polis (obce) období autonomie (odpovědnost sám za sebe) individualismus, více problematika člověka jako jednotlivce klesá zájem o přírodu a celou společnost období skepse hledání nových podnětů, nových východisek sféra řeckého vlivu= Egypt, Malá Asie, Sýrie, Persie, Mezopotámie, úz. po Indus, Kartágo, Řím = celé římské impérium centra vzdělanosti : nadále Athény, Alexandrie (knihovna 700tis. svazků)

96 CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ polis -> kosmopolis nový životní styl ztráta perspektivy (svobodné, aktivní účasti na chodu obce-polis) politická deziluze, politický pesimismus zúžení pozornosti na individum a jeho osobní problémy

97 helénisticky pojatý člověk = individum = světoobčan stírá se rozdíl mezi lidmi již neplatí „člověk svobodný“ x „otrok“ podléhání instinktům = zvířecí x mravní zásady řízené rozumem= lidské rozum závazný pro všechny lidské bytosti otázky: Jak žít? Jak dosáhnout štěstí? Jak naplnit smysl života? tedy se rozvíjí především etika

98 helénismus fil. směry ODPOVĚDÍ NA OTÁZKU - JAK ŽÍT v novém prostředí? jsou: stoicismus epikureismus skepticismus novoplatonismus

99 STOICISMUS pojmenování podle zdobného sloupořadí STOÁ POIKILÉ období 3. století př. n. l až 6. stol. n. l. soicismus dělíme do 3 období 1.stará stoa 2.střední stoa 3.mladší stoa (nová stoa)

100 STOICISMUS OSOBNOSTI zakladatel = Zenón z Kitia (na Kypru) původně kupec „DOBŘE JSEM DOPLUL, LOĎ ZTROSKOTALA.“ kynická zásada pohrdání bohatstvím mladší stoa (nová stoa) = období císařství římského 1.Seneca = vychovatel Nerona 2.Epiktétos diogenovský zp. života, chatrč bez dveří – nebylo co ukrást „TRP A ODŘÍKEJ SE!“ 3.Marcus Aurelius „filosof na trůně“ melancholie, zmar, pomíjivost

101 STOICISMUS PATHÉ x APATHEIA potlačit vnitřní vášně (pathé) stav nenáruživosti, klidu a neotřesitelnosti = apatheia STOICKÝ HUMANISMUS helénský kosmopolitismus (všichni obyvatelé jedné země) rovnost a bratrství „NEŘÍKEJ OTROK, NÝBRŽ ČLOVĚK.“ (Seneca)

102 EPIKUREISMUS - Epikúros Epikúros ze Samu ( př. n.l.) = zakladatel Epikurova zahrada, zahradní filosofové – scházel se v zahradě se svými přáteli ŽIJ SKRYTĚ! (odmítavý postoj vůči státu) patří k atomistům - atomismus – vyvrací Demokritův fatalistický determinismus a zavádí prvek náhody atomy se nepohybují po předem vytyčených drahách jako u Démokrita, ale kmitají odchylka atomů od předem dané dráhy

103 EPIKUREISMUS - Epikúros žijeme ve dvou světech: 1.svět atomů a prázdna = není to náš svět, i když nás obklopuje; atomy ve světě nevidíme 2.svět senzuální = to je náš skutečný svět, žijeme ho, vidíme, prožíváme

104 EPIKUREISMUS - Epikúros V etice hájí myšlenku svobody: svobodně se máme rozhodovat pro štěstí vše směřuje od strasti k slasti HEDÓNISMUS základní lidskou vlastností = rozkoš nejen tělesná, ale i duševní 1.duševní rozkoše = trvalé 2.tělesné rozkoše = časově omezené Pokud nás trápí tělesné slasti, máme se uchýlit k duchovním. Hlavní rozkoší není něčeho dosáhnout, ale něčemu se vyvarovat. Základní rozkoší je „býti v klidu“.

105 EPIKUREISMUS - Epikúros úkol filozofa = zbavit lidi strachu tetrafarmakos strach: 1.z bohů( i bohové jsou vytvořeni z atomů a prázdna, ale jsou jsoucny jiného typu a mají jiné chování – méně se znepokojují, nestarají se o nás, protože by se o nás museli bát) 2.ze smrti (smrt nelze smyslově prožívat) 3.z utrpení (nelogické, nesnesitelné utrpení nese sebou smrt, ale ta se nás již netýká) 4.že nelze dosáhnout štěstí

106 EPIKUREISMUS - Epikúros STRACH ZE SMRTI „Jsme-li tu my, není tu smrt, je-li tu smrt, nejsme tu my.“

107 SKEPTICISMUS hlavním principem = pochybnost zákl. teze etiky skepticismu se shodují s epikureismem a stoicismem pravá blaženost spočívá v klidné a vyrovnané mysli odlišná byla ale skeptická pochybnost o pravdě a poznatelnosti světa

108 SKEPTICISMUS skepticismus dělíme do 3 odbobí: 1.starší skepse = PYRRHON Z ELIDY 2.střední skepse = ARKESIALOS KARNEADES 3.mladší skepse=AINESIDEMOS

109 SKEPTICISMUS – starší skepse PYRRHON Z ELIDY jeho filozofie je soustředěna do 3 otázek: -jaké jsou věci – nic o nich nevíme a vědět nemůžeme -jaký postoj k nim máme zaujmout – máme se zdržet soudu o věcech, zdrženlivost v úsudku = EPOCHÉ -co tím získáme – budeme šťastni, jsme si vědomi svých mezí

110 SKEPTICISMUS – střední skepse ARKESIALOS KARNEADES propracovali názor o pravděpodobnosti lidského poznání podstatu věcí poznat nemůžeme, ale poznáváme jevy (jak se nám věci jeví) myšlenka probabilismu = „pravděpodobnost“ – > stačí, když dosáhne pravděpodobného poznání

111 SKEPTICISMUS – mladší skepse AINESIDEMOS obnovil původní Pyrrhonovu skepsi ve svém díle Osm knih řečí Pyrrhonských formuluje deset TROPŮ = argumenty, kterými se antičtí skeptikové snažili zdůvodnit svoji pochybnost a obecné platnosti poznání

112 Marcus Aurelius Lidský život je okamžik; podstatou života je neustálé proudění; smysly klamou; tělo je pomíjivé; duše je nestálá; osud je záhadný; sláva je nespolehlivá. Krátce vše, co se týká těla, se podobá plynutí a co se týká duše-snu, dýmu. Život je boj a putování cizinou; posmrtná sláva je zapomenutí. Co nás tu tedy může bezpečně vést? Jedno jediné - filosofie.

113 Epiktétos Měj na paměti, že se v životě máš chovat jako na hostině. Nosí se jídlo kolem stolu a dostane se k tobě: vztáhni ruku a slušně si vezmi! Míjí tě: nezdržuj je! Ještě k tobě nepřichází: neupínej k němu zdaleka svou žádostivost, nýbrž počkej, až se přiblíží k tobě! Tak si veď k dětem i k ženě, k úředním hodnostem i k bohatství; a budeš jednou důstojným spoluhodovníkem bohů. A nevezmeš-li si nic dokonce ani z toho, co se ti předloží, nýbrž necháš to bez povšimnutí, tehdy budeš nejen spoluhodovníkem bohů, nýbrž i jejich spoluvládcem. Neboť takto si vedli Díogenés a Hérakleitos a jim podobní a za to je právem nazývali božskými; a jimi také byli.

114 Epikúros Když tedy pravíme, že svrchovaným cílem je slast, nemíníme tím rozkoše prostopášníků ani rozkoše spočívající v požitkářství, jak se domnívají lidé, kteří naše učení neznají a s ním nesouhlasí, nebo si je špatně vykládají, nýbrž stav, v němž člověk necítí bolest. Neboť nečiní život příjemným ani ustavičné pitky a hodokvasy, ani obcování s hochy a se ženami, ani požívání ryb a jiných věcí, které poskytuje bohatý stůl, nýbrž střízlivý úsudek, vyhledávající důvody pro každou volbu i pro každé odmítnutí a zapuzující klamné domněnky, z nichž nejčastěji zachvacuje duše zmatek.

115 Epikúros Zvykej si dále na myšlenku, že smrt není vzhledem k nám ničím. Neboť veškeré dobro a zlo spočívá ve smyslovém vnímání; smrt pak je zbavením smyslové činnosti. … A tak nejobávanější zlo, smrt, není vzhledem k nám ničím, protože když tu jsme my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my. Netýká se tedy smrt ani živých, ani mrtvých, ježto se na ony nevztahuje a tito už nejsou.

116 Seneca „Je to otrok,“ namítneš. Možná ale je svobodný duchem. Je to otrok! To mu má být na škodu? Ukaž mi, kdo není. Jeden je otrokem svého chtíče, jiný lakoty, další ctižádosti, všichni pak otroky strachu. Mohu Ti ukázat bývalého konsula, který otročí babce, boháče, který je otrokem mladé služky, nejvznešenější mladíky, kteří otročí hercům v pantomimách. Žádné otroctví není potupnější nežli otroctví dobrovolné.

117 Cicero, dopis pro bratra Quinta Velký Platón, kníže ducha a vědy, soudil, že státy budou šťastné teprve tehdy, až jim začnou vládnout lidé učení a moudří nebo až se ti, kteří v nich vládnou, věnují usilovně studiu věd a filosofie. Soudil totiž, že toto spojení moci a moudrosti bude obcím prospěšné. Takové štěstí potkalo snad někdy celý náš stát, v této době pak rozhodně celou tvou provincii, že v ní má nejvyšší moc ten, který od svého dětství věnoval nejvíc úsilí i času vědeckému studiu a získávání ctnosti a těch nejkrásnějších lidských vlastností.

118 OPAKOVÁNÍ - POJMY skepse, pochybování epoché, zdržení se úsudku, jakýchkoli výpovědí o světě, svět je nepoznatelný ataraxie, cíl života, neotřesitelný klid, zdrženlivost, lhostejnost probabilismus, nikoli pravdivé ale pouze pravděpodobné poznání tropy, argumenty ve prospěch epoché, proč je poznání nemožné, mladší skepse eklektik, vyběrač, provádí syntézu směrů, např. Cicero

119 ATMOSFÉRA NA SKLONKU ANTIKY prohlubující se krize římského impéria sféra: -ekonomická -politická -i duchovní kultury postupný rozklad a pád římského impéria -> PROBLÉMY

120 problémy - krize impéria: nelidské vykořisťování otroků drastické vysávání provincií zbídačený venkov a jeho vylidňování úpadek řemesel živení chudiny na státní útraty udržování plebejců v patřičných mezích (zásada „chléb a hry“ = náhražka za ztracené politické svobody) zvůle císařů všeobecné bezpráví mravní úpadek, všeobecná extravagance

121 dopad krize impéria ústup od antického racionalismu k iracionálním náladám iracionálno – příklon k náboženství + vliv východních kultur religiozita, filosofie je prostoupena náboženstvím otázka Jak žít? se mění na Jak se od života osvobodit?

122 NOVOPLATONISMUS poslední velká fil. škola starověku tj. poslední významný fil. směr antiky st. n. l logicky novoplatonismus – tedy od Platonova učení

123 NOVOPLATONISMUS PLOTÍNOS ( ) = zakladatel vzdělání v Alexandrii od r. 243 působí v Římě, zakládá školu, na přednášky mu chodí i císař s manželkou v podstatě vytvořil nový směr, přestože si myslel, že „oprašuje“ Platóna základ všeho je podle něj materiální a hybný: HYBNÁ IDEA (x Platónova idea byla nehybná)

124 Plotínos 2 zajímavosti : styděl se za to, že má tělo =krajní podoba Platonovy preference duševního před fyzickým údajně do 8 let kojen chůvou, když slyšel říkat, že je zkažené dítě, tak se zastyděl a nechal toho odmítl se nechat malovat vznikla by pouze „podoba podoby“, tedy jakýsi „stín stínu“

125 NOVOPLATONISMUS odpovídá tomu i asketický způsob života život mudrce není životem člověka Platon byl idealista - Plotinos tedy pohrdal hmotou extrém: údajně se vůbec nekoupal a měl vředy po celém těle

126 NOVOPLATONISMUS v jeho filosofickém systému je velký vliv náboženství systém je theocentrický tedy základem je Bůh ale filosofický zřetel má ještě převahu nad zřetelem náboženským

127 existuje JEDNO z něhož vyzařují další skutečnosti jedno je matematický pojem, vyjadřuje jednoduchost, počátek a zároveň je nepředstavitelné -> PŘEDSTAVA KYPĚNÍ (EMANACE)

128 NOVOPLATONISMUS BŮH= princip prvního a jediného bytí bytí dokonalé, je to absolutno z tohoto jediného bytí vše pochází / vychází Bůh je jedním a vším Bůh je Dobrem každému jednotlivému jsoucnu propůjčuje jeho jsoucnost

129 TEORIÍ EMANACE dílo: ENEÁDY Jak může z jednoho Boha vzniknout tolik věcí? odpovídá TEORIÍ EMANACE (emanare=vytékat, šířit se) Bůh emanuje = přetéká přes svůj okraj v různých úrovních aniž by něco ze sebe ztrácel (přirovnává to ke slunci a k paprskům) díky emanaci vzniká mnohost vycházejí jednotlivé, stále nižší formy jsoucen

130 NOVOPLATONISMUS STUPNĚ JSOUCEN = HYPOSTAZE: 1.absolutní duch (Platon, svět ideí) 2.duše světa (tvořena individuálními dušemi lidí) 3.hmota, příroda (krajní hypostaze, nestojí ani za řeč, je špatná a zbytečná) cíl života podle Plotina = pozvednout se z 3. hypostaze (hmota) a splynout s božskou jednotou = potlačení tělesné smyslovosti

131 NOVOPLATONISMUS - pojmy ASKEZE, KATARZE(očistění duše od nečistoty) dosáhnout tzv. povznesenosti, EXTÁZE (splynutí duše s Bohem) Plotinos tvrdí, že toho několikrát dosáhnul

132 NOVOPLATONISMUS – pokračovatelé Plotína Porfyros – komentované spisy Platona a Aristotela (důležitý pro středověk) Proklos – zakladatel athénské školy novoplatonismu, pak směr díky němu pronikl i do Platonské Akademie

133 KONEC ANTICKÉ FILOSOFIE 529 – Justinián zavření všech „pohanských“ škol, končí i Platonská Akademie zakazuje se všechno kromě křesťanství tím končí řecká vzdělanost

134 Filozofie středověku

135 STŘEDOVĚKÁ FILOZOFIE = od pádu Římské říše do nástupu renesance 476 – 14./15. stol. je ovlivněna křesťanstvím křesťanství - vliv na duchovní rozvoj středověké kultury rozlišujeme ji ve dvou periodách: PATRISTIKA (od 1.stol. do 8. stol.) pozn. 1. stol. můžeme počítat od 1. misionářské činnosti apoštolů SCHOLASTIKA (od 9. stol. do 15. stol.)

136 Středověk

137

138 Patristika

139 PATRISTIKA filozofické období od 1. stol do 8. stol. pochází z latinského PATRES = otcové význační myslitelé té doby „církevní otcové“ typické pro toto období jsou: 1.apologetika 2.utváření dogmat 3.systematizace vytvořených pojmů prvním velkým úkolem církve bylo sjednocení víry v teorii a v praxi

140 APOLOGETIKA v době, kdy nebylo křesťanství uznáno za oficiální náboženství, se snažili pronásledovaní prvotní křesťané bránit své „učení“ a názory APOLOGIE = obrana apologeté se snažili vymezit shody a neshody pohanského a křesťanského myšlení snažili se teoreticky zdůvodnit učení církve zabývali se také odlišnými názory uvnitř samotného křesťanství

141 APOLOGETÉ někteří se snažili navázat na antickou kulturu např. JUSTINOS (Justin Mučedník, ) =vzdělaný platonik, který napsal dva apologetické spisy, adresované císaři Antoniu Piovi a římskému senátu a Dialog se židem Tryfonem jiní antickou kulturu odmítali např. TERTULIANUS ( ) „Credo quia absurdum est.“ velmi plodný autor přijal křesťanství v dospělém věku, ostrý polemik a odpůrce kompromisů, takže se s církví rozešel Tertulianus Justin

142 Alexandrijská škola v tomto období vznikaly různé filozoficko-teologické školy k nejznámějším patřila ŠKOLA ALEXANDRIJSKÁ, (kterou proslavili: KLÉMENS ALEXANDRIJSKÝ ÓRIGENÉS DIONÝSIOS ALEXANDRIJSKÝ) = první známá křesťanská škola (platónismus, alexandrijská tradice) dokázali spojit lásku s moudrostí, filozofii s křesťanstvím, vést otevřený dialog s antickou kulturou..

143 VYTVÁŘENÍ DOGMAT KLÉMÉNS ALEXANDRIJSKÝ († před 215), první křesťanský učenec, který se pokusil o vytvoření uceleného systému křesťanské nauky, včetně pravidel pro běžný život a zásad křesťanské výchovy. ÓRIGENÉS († 254), žák Klémentův a slavného novoplatónika Ammonia Sakkase, patrně největší křesťanský učenec starověku a zakladatel křesťanské exegeze. Pod Origenovým vedením vznikla Hexapla, první kritické vydání hebrejské bible (Starého zákona). Origenés vytvořil také jednu z prvních dogmatik (dogmatika = nauka o církevních dogmatech), komentářů a dalších spisů. DIONÝSIOS ALEXANDRIJSKÝ († 265), žák Origenův a autor řady polemických i dogmatických spisů. Kléméns Órigenés

144 VYTVÁŘENÍ DOGMAT teologové se zabývali různými problematickými otázkami: 1.problém teologický (učení o Bohu, o Boží trojici) 2.problém christologický (o Kristu jako druhé božské osobě, Kristus jako Bůh i člověk zároveň) 3.problém antropologický (dědičný hřích, svoboda lidské vůle)

145 HERETICKÉ NÁZORY často vznikaly v těchto jednotlivých otázkách heretické (bludné) názory hereze = kacířství či blud jedním z heretiků byl např. ARIUS, který tvrdil, že Kristus je pouhý člověk = Ariánství – učení Gnosticismus – vlivné intelektuální helénské synkretické myšlenkové hnutí. Částečně absorbovalo i křesťanství, což dalo vyrůst mnoha křesťanským gnostickým sektám. Největšího rozkvětu dosáhl po roce 150. Proti gnostikům se postavili apologeti, kteří bránili orthodoxii.

146 VYTVÁŘENÍ DOGMAT v důsledku toho vznikají dogmata DOGMA = platné, církví formulované učení, které vychází ze stejné pravdy a tradice slouží jako vymezení proti bludům a jiným mylným výkladům

147 SV. AUGUSTIN ( ) pocházel ze severní Arfiky prožil bouřlivé mládí, učil se v Kartágu, Římě, Miláně stal se právníkem a řečníkem v Milánu se potkává s Ambrožem, pravým křesťanem, a roku 387 přijímá křesťanství později jmenován biskupem v severní Africe SV. AUGUSTIN = první velký filozof od dob klasického období řecké filozofie (AUGUSTINUS AURELIUS)

148 SV. AUGUSTIN ( ) z hlediska vytvoření křesťanské filozofie společnosti je bezesporu největší postavou patristiky žil v době římského míru jako syn pohana a křesťanky prošel namáhavým hledáním než zakotvil u křesťanství mezi jeho nejznámější spisy patří 1.O Boží obci 2.Vyznání

149 KŘESŤANSKÁ FILOZOFIE DĚJIN O BOŽÍ OBCI (DE CIVITATE DEI) napsáno v době, kdy po zpustošení Říma Visigóty (410) tvrdila část pohanských Římanů, že tato pohroma je trestem bohů za odvrat ke křesťanství Augustinus v polemice s těmito pohany odmítl nároky římského polyteismu a pak podal svůj výklad křesťanství ve vztahu k dějinám vytvořil teorii protikladnou k ostatním cyklickým teoriím cyklická teorie odporuje základní myšlence křesťanství o věčné spáse nebo trestu

150 např. ve stoicismu se svět neustále obnovuje v cyklu světových požárů z takového cyklu by nemohla být osvobozena ani smrtelná duše to je však v protikladu k myšlence posledního soudu a všeho, co z ní vyplývá 1. cyklické pojetí dějin:2. lineární pojetí dějin: konec světa a poslední soud věky

151 KŘESŤANSKÁ FILOZOFIE DĚJIN O BOŽÍ OBCI (DE CIVITATE DEI) Augustinus přichází s myšlenkou zápasu dvou obcí – boží a pozemské (civitas dei x civitas terrena) i když se odehrává na tomto světě, jde o zápas náboženský a duchovní, tj. zápas mezi křesťanství a pohanstvím o duše lidí příchodem Kristovým lidstvo vstoupilo do věku stáří, jehož hlavní náplní je příprava na poslední soud předpokládá konec světa a poslední soud, který s konečnou platností rozhodne o posmrtném osudu všech lidí Augustnovo pojetí je prvním lineárním pojetím vývoje

152 Koncepce křesťanství podle Augustina: snažil se zavést do křesťanství řád vytvořit systém spirituálního monismu (víra v jednoho Boha), v němž Bůh je nejvyšším principem a zdrojem světa, který stvořil z ničeho Bůh je nejvyšší skutečností a nejvyšší pravdou, krásou

153 Charakteristiky Boha podle Augustina: nejvyšší bytí Bůh je první příčina Bůh je předmětem příčinou poznání, je nevyšším dobrem a příčinou všeho dobra – kdo usiluje o dobro – usiluje o Boha skutečně poznat Boha může jen duše, která věří „Věř, abys rozuměl. Rozuměj, abys mohl věřit.“

154 Problém zla, predestinace a svobody podle Augustina: řešením je naše svobodná vůle, která umožní člověku vybrat si, zda půjde cestou k Bohu, či ne = máme možnost volby Bůh připravuje člověku cestu, vyzívá nás, ale volba je na člověku

155 Poznávání podle Augustina předpokladem je vyjít se skepse „Neříkej, že věci tak a tak jsou, ale jak se to jeví a nedopustíš se omylu.“ Věci se jeví takto mně, každý je poznávací subjekt. „… vejdi do sebe sama, tam je pravda“

156 VYZNÁNÍ (o obrácení ke křesťanství) pohled Augustna na své mládí = série hříchů Augustin – myslitel zde zpětně hodnotí sám sebe sám sebe učinil předmětem myšlení, řekl: „stal jsem se sám sobě otázkou“ poctivá autobiografie poctivé zobrazení života

157 VYZNÁNÍ (o obrácení ke křesťanství) k pravdě dospívá člověk jen při pohledu na sebe samého = při nahlížení do svého nitra: „Nevycházej ze sebe ven, obrať se sám k sobě, neboť v niterném člověku přebývá pravda.“ obrat k niternosti = nová epocha folozofie nedívá se na člověka obecně (jako řečtí filozofové)

158 VYZNÁNÍ (obrat k nitru) nedívá se na člověka obecně (jako řečtí filozofové): člověksoučást kosmu (nejstarší fil.) člověk jednající v pospolitosti (Sokrates a spol.) člověk součást božství rozpuštěná po světě(novoplatonikové) člověk obraz nitra, zkušenost ze sebe sama (Augustin)

159 Augustin jako filozofující teolog vychází ze zkušenosti a tvrdí, že člověk žije ve zvrácenosti stručně řečeno: „Naše srdce je neklidné.“ jako teolog podává takto: „Ty jsi nás pro sebe stvořil a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě.“ spojuje otázku po lidském i otázku po Bohu: „Chci poznat Boha a duši. Jinak nic? Ne, jinak naprosto nic.“

160 Scholastika

161 SCHOLASTIKA

162 SCHOLASTIKA z lat. schola = škola hlavní směr ve vývoji filozofie (feudální společnosti) v stol. uplatňovala se ve středověkých církevních školách od 12. stol. i na univerzitách Obr. Středověká škola (13.stol.)

163 STŘEDOVĚKÉ UNIVERZITY na začátku 12. století první univerzity 1119 Bolognia, 1150 Paříž, 1167 Oxford 13. až 15. století = hlavní období vzniku 1222 Padova, 1290 Lisabon, 1303 Avignon, 1339 Grenoble, 1348 Praha, 1364 Krakov, 1365 Vídeň, 1393 Řím

164 ZÁKLADNÍ TÉMATA = vyrovnat se nově s antickým dědictvím přesunout těžiště z novoplatonismu na aristotelskou filozofii rozumově prověřit a podložit strukturu křesťanské nauky a víry rationem fidei = rozumnost víry (rozumové důvody víry) doba vzmachu lidského rozumu a myšlení filozofie považována za služku teologie

165 RANÁ SCHOLASTIKA (11.a 12. stol.) ANSELM Z CANTERBURY ( ) = italský mnich, arcibiskup, filozof proslavil se svým pojetím víry a rozumu podal originální ontologický důkaz Boží existence východiskem mu byla víra, protože teprve věřící člověk hledá rozumové zdůvodnění své víry vše, co si myslíme, má reálný základ – pokud existuje pojem Bůh, pak i on je reálný

166 SPOR O UNIVERZÁLIE = spor o obecné pojmy jde o jeden z klíčových problémů scholastiky podstata: zda jsou obecné pojmy reálně, zda skutečně existují, nebo zda to jsou jen pojmy, které reálně neexistují 2 skupiny – 2 úhly pohledu: 1.NOMINALISTÉ 2.REALISTÉ

167 SPOR O UNIVERZÁLIE REALISTÉ: tvrdili, že obecné pojmy existují reálně jsou na konkrétních věcech nezávislé reálně existují v Boží mysli ještě dříve, než jsou obsaženy v jednotlivých věcech (podobně jako Platónovy ideje) pojmy (myšlenky, ideje) existují před věcmi = ante rés jméno pak věc NOMINALISTÉ: reálně, objektivně existují pouze jednotlivé předměty a jevy se svými individuálními vlastnostmi existence pojmu je vázána na existenci věci pojem je jen jméno (noméné = jméno) pojmy existují po věcech jako pouhá abstrakce v naší mysli = post rés věc pak jméno

168 STŘEDNÍ SCHOLASTIKA (VRCHOLNÁ) – 13.stol. V křesťanství vynikly 2 proudy: 1.františkánské hnutí = FRANTIŠEK Z ASSISI ( ), snažil se vrátit zpět k původním hodnotám křesťanství, k chudobě, lásce k člověku a k přírodě 2.dominikánské hnutí – věnovali se hlavně osvětě lidu, vzdělávání a vědecké práci, nejvýznamnějšími dominikány byli: ALBERT VELIKÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ Sv. František

169 TOMÁŠ AKVINSKÝ I od 14 let se věnoval filozofii zabývá se problémem vztahu mezi vírou a rozumem „Víra důkaz nepotřebuje, je zcela zřejmé, že musí existovat božský princip.“

170 TOMÁŠ AKVINSKÝ II. Protože rozum touží po ověření existence Boha, vytvořil 5 důkazů: 1.důkaz z pohybu (první hybatel = Bůh) 2.důkaz z účinku a příčiny (Bůh=první příčina) 3.důkaz z nahodilosti (nemůže existovat absolutní nahodilost) 4.důkaz ze stupňů dokonalosti 5.důkaz uspořádání věcí (účelnost) „Bůh je účel účelu, cíl cílů.“

171 TOMÁŠ AKVINSKÝ III. „Bůh je jediný, jehož esence (bytnost, podstata) zahrnuje existenci. (Bůh nemůže nebýt) více viz. text (existence a esence) Poznání Boha jsou schopni všichni lidé – rozum je k tomu svou přirozeností vybaven. Učení Tomáše Akvinského = tomismus

172 POZDNÍ SCHOLASTIKA spor nominalismu s realismem pokračoval nominalisté dokazovali, že vedle tzv. zjevené pravdy existuje vědecká pravda, která je výsledkem lidské činnosti, a kterou lze zkušeností a vědeckým bádáním ověřit…

173 Filozofie renesance

174 Novověk

175

176 RENESANCE A HUMANISMUS POČÁTKY NOVOVĚKÉ VĚDY

177 RENESANCE od konce stol. velké změny (společenské, hospodářské, kulturní): slábne moc šlechty sílí hospodářská moc měst dochází k všeobecné krizi feudalismu filozofické myšlení a vědecké poznání se osvobozuje od scholastiky dochází k návratu ke světským hodnotám stoupá zájem o antiku

178 RENESANCE pozorování přírody vedlo ke spojení filozofie s vědou ve středověké filozofii má první místo Bůh v renesanci nastupuje na první místo příroda roste zájem o člověka = ANTROPOCENTRISMUS v poznávání se kladu důraz na zkušenost jako na jediný nástroj, jak se dozvědět o lidské přirozenosti

179 HUMANISMUS základem je nově pojatá antika nová interpretace antiky: 1. iluze dokonalé společnosti=rozpad feudalismu, scholastické svazuje x antika je pravá přirozenost 2. iluze o představě demokracie (spravedlnost, svobodné uplatnění se všech lidí) 3. představa absolutní hodnoty člověka=není vyšší hodnota než hodnota lidství, člověk jako tvůrce, člověk je pán a vládce přírody 4. člověk má prožít život ve štěstí; mravním ideálem je člověk, který dokáže zužitkovat a prožít svůj čas

180 RENESANČNÍ NOVOPLATÓNISMUS MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ ( ) = advokát, kněz, delegát v Cařihradu, biskup v Brixenu v astronomii dospěl již před Koperníkem k hypotéze pohybu Země Bůh nestvořil svět bez plánu, nýbrž na základě matematických principů. ve svých myšlenkách došel až k ideji univerzální tolerance, která nevylučuje ani nekřesťanská náboženství velký vliv na G. Bruna, W. Leibnitze, I. Kanta

181 UTOPIE A POLITOLOGIE THOMAS MORE štěstí znamená dát životu lidský vnitřní řád člověk hledá dobro asketismus je pošetilost máme ho vyměnit za dobrou a počestnou rozkoš žít přirozeně = žít ve společnosti základní lidskou potřebou je péče o druhé(o lidi všeobecně) prostřednictvím společenství nacházíme sami sebe UTOPIA (u – topos)

182 UTOPIE A POLITOLOGIE THOMAS MORE „Utopia“ = představa ideální společnosti; hospodářsky soběstačný stát; co nejvíce izolovaný - ostrov; lid si je roven - všichni pracují přesně 6 hodin denně, 8 hodin spí, zbytek volno - nejlépe vzdělání; žádné tajemství, společné stravování - všichni všechno dohromady všichni jsou mravní, pohrdají majetkem, nepáchají trestnou činnostvelvyslanci a velcí vzdělanci- nepracují, jen se stále vzdělávají UTOPIA (u – topos)

183 UTOPIE A POLITOLOGIE NICCOLO MACHIAVELLI ( ) dějiny nestojí na věčném koloběhu ani na naplnění Božího záměru, ale dějiny jsou tvořeny lidmi nutný je silný stát s obratným panovníkem, který se má rozhodovat tak, aby dosáhnul maximálního dobra pro všechny různými prostředky (i nemorálně) své myšlenky rozvedl v díle VLADAŘ je považován za zakladatele politologie politiku povýšil nad morálku

184 UTOPIE A POLITOLOGIE THOMASSO CAMPANELLA ( ) „Sluneční stát“ - vládce - Slunce; 3 poradci - Moc- ministerstvo vojska, policie a obrana; Moudrost - vzdělání; Láska - starost o zemědělství, zdravotnictví, organizované plození- ostatní jsou si rovni, pracují, případně bojují, zločinci se sami přiznají pozn. „Sluneční stát“ - napsal ve vězení - byl tam 27 let

185 PŘÍRODNÍ VĚDY MIKULÁŠ KOPERNÍK ( ) ve své knize „O pohybu nebeských těles“ vyslovil názor, že se země pohybuje okolo své osy a že se jako ostatní pohybuje v kruhu kolem Slunce, které je podle něj v klidu a je centrem celého vesmíru – myšlenka HELIOCENTRISMU

186 PŘÍRODNÍ VĚDY GIORDANO BRUNO ( ) renesanční filozof a vědec dále rozvíjel objevy, které přineslo vědecké bádání a zdůvodnil je filozoficky odhalil filozofický význam Koperníkova učení vyjadřoval pochybnost o dogmatu Božské trojice, dostal se do konfliktu s církví po dlouhém pobytu v cizině byl vydán římské inkvizici a upálen

187 GIORDANO BRUNO ( ) kritizoval scholastické chápání světa prohlašoval, že svět je materiální povahy, je věčný a nekonečný a existuje v něm mnoho takových planet, jako je Země Slunce je pouze středem naší planetární soustavy božský princip proniká veškerou přírodou, celým vesmírem, všemi jevy a věcmi, každou částečkou hmoty – ztotožnil životadárný božský princip a přírodu = PANTEISMUS

188 PŘÍRODNÍ VĚDY JOHANNES KEPLLER ( ) německý astronom, fyzik, matematik formuloval zákony pohybu planet (Kepllerovy zákony) „Urbi materia, ibi geometria.“ (Kde je látka, tam je matematika.)

189 PŘÍRODNÍ VĚDY GALILEO GALILEI ( ) příroda je největší knihou, která je stále před našima očima otevřená abychom pochopili, je nutné naučit se řeč přírody, která je psaná matematickým jazykem přírodní děje jsou měřitelné a přesně definovatelné vylepšení dalekohledu, rozmanitá astronomická pozorování, „otec moderní astronomie“, „otec moderní fyziky“ a dokonce „otec vědy“ spor s římskokatolickou církví (spisy o kopernikovském heliocentrismu)

190 RYSY CHARAKTERISTICKÉ PRO NOVOVĚKÉ MYŠLENÍ novodobá mentalita raně měšťanská filosofie pojetí autonomního rozumu (rozum nezávislý na jakékoli autoritě zvl. duchovní) x supranaturalismu (zaměření supra naturam = za přírodu) a nové pojetí naturalismu naturalismus: již tento vezdejší život ve smyslovém přírodním světě je tím pravým životem

191 RYSY CHARAKTERISTICKÉ PRO NOVOVĚKÉ MYŠLENÍ Hegel uvádí: „člověk opět svými zájmy sestupuje na zemi, protože jeho individualita mohutní a stojí sama na sobě“ proti středověkému theocentrismu se projevuje nové pojetí antropocentrismu, jež ústí v novověký humanismus

192 RYSY CHARAKTERISTICKÉ PRO NOVOVĚKÉ MYŠLENÍ 1.člověk jako zařazené jsoucno - místo člověka mezi všemi stvořenými jsoucny v celkové harmonii božského kosmu 2.člověk jako vědomá bytost nabývá sebevědomí a současně s tím i vědomí sama sebe proti ostatnímu odlišnému, nevědomému světu roztržka mezi: bytím X vědomím, subjektem X objektem, člověkem X přírodou

193 RYSY CHARAKTERISTICKÉ PRO NOVOVĚKÉ MYŠLENÍ obnovený vztah člověka k sobě i k okolnímu světu pramenící z individualismu renesančního člověka významné = renesanční přírodní filosofie (přírodovědci, matematici, fyzikové) Mikuláš Kusánský, G. Bruno, Mikuláš Kopernik významná sekularizace sféry politiky Niccolo Machiavelli reformace

194 FRANCIS BACON ( ) celý život se zabýval plánem – úplná přestavba všech dosavadních věd (dochoval se náčrt – Velké obnovení věd) jediný díl z Velkého obnovení věd, který se podařilo dokončit: NOVÉ ORGANON zde se zamýšlí nad předpoklady rozumu a poznání pozn. studoval v Cambridgi, stal se doktorem práv

195 FRANCIS BACON: NOVÉ ORGANON zde se zamýšlí nad předpoklady rozumu a poznání „Cesta k moci je cesta přes lidské vědění.“ pro poznání je nejprve nutné odstranit vše, co stojí na falešných předpokladech = „vyčistit lidskou mysl“ to, co špiní lidskou mysl = IDOLY (od eidola = přízrak, falešný přízrak)

196 FRANCIS BACON: NOVÉ ORGANON IDOLY = falešné představy idoly rodu = předsudky celého lidského rodu podle sebe soudíme ty druhé se sami činíme mírou věcí idoly jeskyně = předsudky vzniklé naší individualitou, čl. je uzavřen do svého vlastního světa (vliv předsudků, výchovy) idoly tržiště = klamy v komunikaci (výzam slov) idoly divadla = poznávání je člověku předváděno jako v divadle (učiteli, kněžími)a předáváno z generace na generaci

197 FRANCIS BACON – „info navíc“ NOVÁ ATLANTIDA v tomto díle popisuje obraz dokonalé společnosti Podle Bacona je měřítkem pravdivosti poznatků zkušenost a vědecký experiment. Proto je považován za zakladatele empirismu. Jeho úsilí o rozsáhlou reformu všeho vědění významně ovlivnilo názory J. A. Komenského.

198 THOMAS HOBBES ( ) zabýval se otázkami státu, práva a člověka dílo: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského přirozeností člověka je egoismus lidé se dohodli a vytvořili stát jako nadřazenou moc = teorie společenské smlouvy stát je tedy čistě lidským vynálezem, je obrovským tělesem a má děsivou sílu „Člověk člověku vlkem.“ „Udržuj mír, ale buď neustále připraven na válku.“

199 Aktivitka – doplňte: JménoTvrzení / dílo Francis Bacon Konflikt s církví Thomas Hobbes Dílo : Vladař Mikuláš Koperník Dílo : Sluneční stát Thomas More

200 Aktivitka – řešení: JménoTvrzení / dílo Francis BaconDílo : NOVÁ ATLANTIDA Giordano Bruno - upálen Galileo Galiei – odsouzen k doživotnímu vězení Konflikt s církví Thomas HobbesDílo : LEVIATHAN Niccolo MachiavelliDílo : Vladař Mikuláš KoperníkMyšlenka heliocentrismu Thomasso CampanellaDílo : Sluneční stát Thomas MoreDílo : Utopie

201 Filozofie barokního období

202 RACIONALISMUS A EMPIRISMUS (DESCARTES X LOCKE)

203 Racionalismus hlásá suverenitu lidského rozumu filosofický směr, který chápe původ, povahu a platnost lidského poznání z rozumu (lat.ratio=rozum), rozum je aktivní, smysly přináší pouze materiál, rozum je zpracuje, vyvodí správné závěry. K tomu má rozum vrozené ideje (apriori). Pomocí nich správně poznává. René Descartes Baruch Spinoza Gottfried Wilhelm Leibniz Hlavně evropský kontinent (Francie, Nizozemí, Německo) Empirismus filozofický směr hledající původ, platnost a povahu poznání v lidské zkušenosti. Preferuje tedy smysly a zkušenost, rozum jen materiál třídí, člověk nemá ideje, není nic v rozumu, co by dřív nebylo ve smyslech (aposteriori-po narození), člověk je čistá, nepopsaná deska. John Lock David Hume George Berkeley Hlavně v Anglii (návaznost na Scotuse-vůle, Occam- nominalismus, Bacon, Hobbes).

204 Racionalismus

205 RACIONALISMUS na evropské pevnině filozofie relativní jednota a plynulost vývoje všichni učenci se potýkají se stejnými problémy, jejich řešení na sebe navazují a reagují hlavní význam stále má rozum (již z renesance), nicméně je zde patrný vliv náboženství – pod dojmem 30leté války ideálem veškerého poznání se stává matematika – všeobecná platnost, překračuje hranice národů

206 RACIONALISMUS pokus o přenesení přesnosti matematiky na veškeré lidské vědění, především filozofii – hledání jistoty (po 30leté válce velké téma) většina filozofů tohoto období výborní matematici (Descartes, Leibnitz, Pascal) nebo vychází z matematiky (Spinoza) snaha o přehledné uspořádání, harmonickou stavbu, vyváženost všech částí celku (opět vliv matematiky) – projevuje se i v umění, vojenství, architektuře, básnictví a hudbě

207 RENÉ DESCARTES ( ) vůdčí postava racionalismu 17. stol. zúčastnil se 30ti leté války (během níž navštívil Prahu) směřoval k vytvoření autonomní filozofie, opírající se o suverenitu lidského rozumu většinu života pobýval v Holandsku, které myšlenkově svobodnější 1650 přesídlil do Švédska, kde údajně podlehl povětrnostním podmínkám

208 veškeré dosavadní poznání je rozporuplné, dvojznačné a nespolehlivé východiskem z této skepse je začít znovu dosavadní poznání rozbil 2 argumenty: argument souvislého snu = člověk spí a zdá se mu sen a ve snu prožívá jistotu, že je to pravdivé… ale když se vzbudíme nejsme zase jen ve snu? „Není náš celý život jenom snem?“ argument zlého démona = co když nade mnou není dobrý Bůh, ale démon, kt. mě klame? (dává mi falešnou jistotu) DESCARTES – IDEJE

209 z toho vyplývá, že cokoli bereme jako jisté, je zatím nejisté musíme začít od něčeho, co je nezpochybnitelné a tím je samo pochybování „Je-li pochybování, pak je myšlení.“ „Myšlení jest.“ dále musí být něco, co pochybuje a myslí = já „Cogito, ergo sum.“ = „Myslím, tedy jsem.“

210 Descartes je považován za zakladatele novověkého obratu k myslícímu subjektu. „Protože se rodíme jako děti a rozličně jsme soudili o smyslových věcech, dříve než jsme dosáhli plného užívání rozumu, jsme odvádění od poznání pravdy mnoha předsudky. Těchto předsudků se můžeme, jak se zdá, zbavit jedině tak, že budeme jednou v životě úmyslně pochybovat o všem, v čem nalezneme sebemenší podezření z nejistoty... Ale když takto odvrhneme všechno jakkoli pochybné a myslitelně nepravdivé, pak sice snadno můžeme mít za to, že není Bůh, nebe, tělo, že my sami nemáme ani ruce, an nohy, ani vůbec žádné tělo, nemůžeme si však myslet, že nejsme my, kteří toto vše myslíme. Neboť odporuje samo sobě, aby myslící bytost neexistovala v okamžiku, kdy myslí. Toto poznání myslím, tedy jsem je ze všech první a nejjistější, s nímž se setkává každý, kdo metodicky filosofuje.“ DESCARTES – Obrat k myslícímu subjektu

211 DESCARTES – důkaz boží existence vedle jistoty myšlení ještě jedna jistota = Bůh každý v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa, neboť toto vnímání mně vždy ukazuje pouze přírodní není možné si ji vytvořit sám, protože nedokonalá a konečná bytost nemůže vypracovat ideu nekonečné a dokonalé bytosti

212 DESCARTES – IDEJE předpokládal, že subjekt je vybaven vrozenými pojmy, axiómy, jako něčím, co je logicky původní a myšlenkově nutné a je podmíněno pouze myšlením samým vrozené ideje = základní, mezi ně patří: idea Boha idea toho, že je třeba získat pravdu získané ideje = na základě naší zkušenosti, vytváříme si je přes smysly

213 DESCARTES – MODEL SVĚTA Jakou základní vlastnost mají tělesa? Tu, kterou nelze odmyslet. Mám-li před sebou zelenou kouli, mohu si klidně odmyslet barvu, velikost, váhu, látku i tvar, ale co není možné odmyslet je, že zabírá určité místo v prostoru. Kdyby nezabírala, nebyla by tělesem. Základní vlastností reálných těles (včetně člověka) je tedy rozprostraněnost. Naopak myšlení je nerozprostraněné, nezabírá žádné místo v prostoru. Myšlení náleží jen člověku. Zvířata jsou jen stroje (zavití bolestí stejný projev, jako když zmáčknete klávesu varhan).

214 DESCARTES – Dualismus model světa je tvořen dvěma substancemi (dualista): duchovní substance (věc myslící, res cogitans) je nezávislým, soběstačným bytím, jejím atributem je myšlení) hmotná substance (věc myšlená, res extensans) rozkládá se v prostoru, její vlastností je rozlehlost člověk má dvě substance = rozprostraněnost (tělesnost) a myšlení třetí substance = Bůh (myšlení i tělo je ohraničené poznáním a časovostí), pouze Bůh je nekonečný

215 BARUCH SPINOZA ( ) narodil se v Amsterdamu v židovské rodině z Portugalska určen pro dráhu rabína, studoval filozofii – dostal se do sporu se souvěrci – vypovězen z obce – doživotní samota živil se jako brusič skel (odmítl místo na univerzitě) – zemřel na tuberkulózu plic

216 dílo: Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii – psána jako matematické dílo (axiómy na počátku, větami, poučky, důkazy, závěry) substance (= to co stojí vespod) = jedno nebo nekonečno, které stojí pod anebo za všemi věcmi, které v sobě sjednocuje a pojímá veškeré bytí. Je věčná, nekonečná a existuje sama ze sebe, totožná s bohem a přírodou – „tvořící příroda“ (natura naturans) modus – protějšek substance, vše co není ze samo sebe, svobodné, podmíněno něčím jiným = svět věcí, konečných jevů – „stvořená příroda“ (natura naturata) Spinoza – Tvořící a stvořená příroda

217 3 stupně skutečnosti: nekonečná substance (= Bůh); modus (souhrn všech jednotlivých modů) (= všechno); jednotlivé mody Bůh má 2 vlastnosti: myšlení (nekonečné, neomezené x člověk) a rozlehlost = rozprostraněnost (není tělesem, protože to někde končí) z hlediska myšlení se vše jeví jako idea, z hlediska rozlehlosti jako těleso neexistují dvě odlišné substance (Descartes!), ale je jen jedna. Bytost není složena z duše a těla, ale jde o dvě stránky jedné a téže bytosti (dnes akceptováno moderní antropologií). Spinoza – Vlastnosti či atributy

218 každá jednotlivá bytost usiluje o zachování své existence (přirozenost) x naráží na ostatní bytosti – aktivně nebo „trpně“ člověk nemá svobodnou vůli: viz podobenství o kameni, který je vržen do vzduchu, padá zpět dolů a přitom si myslí, že sám určuje svou dráhu a místo dopadu naše jednání se řídí stejnými železnými zákony jako všechno přírodní dění x to však člověka nezbavuje odpovědnosti neexistují všeobecně platné pojmy pro dobro a zlo: dobro to, co podporuje zachování jednotlivé bytosti x zlo to, co mu brání Spinoza – Etika jako geometrie

219 pravá svoboda spočívá v pochopení toho, co je nezměnitelné a nutné – s nárůstem svobodného poznání se rozum osvobozuje od afektů, vášní, které jej oddělují od dokonalosti správným poznáním myslí poznání racionální, v němž se vyvozují důsledky pomocí obecných pojmů, a intuitivní, jež poznává ve vztahu k absolutnu člověk poznává, že vše je založeno v Bohu a stává se svobodným tím, že se přidává k Bohem určenému běhu světa Spinoza – Etika jako geometrie

220 Bible zjevena celému lidstvu, ne jen několika vyvoleným (pro židy heretická myšlenka) – to ale neznamená, že je psána jazykem, kterému všichni rozumí – nutné mluvit v obrazech (podobenstvích jako apoštolové a proroci): často zprávy o zázracích rozumný člověk vidí velikost boha ve velkých a neměnných zákonech x většina lidí ho vidí pouze v tam, kde jsou tyto zákony překonány – v zázracích – Bibli nutné vykládat pro obě skupiny Ježíš pro něj největší a nejušlechtilejší z lidí (ne Bůh), měl by být oproštěn od dogmat, která vedou pouze ke sporům, jako člověk spasitel může sjednotit nejen křesťany a židy, ale všechny národy Spinoza - víra

221 Gottfried Wilhelm LEIBNITZ ( ) narodil se do země zpustošené 30letou válkou zakladatel novodobé německé filozofie filozof, teolog, diplomat, matematik, historik, knihovník, vynálezce, geolog, inženýr vypracoval plán na sjednocení křesťanů zemřel v ústraní u psacího stolu

222 nenapsal jednotné souvislé dílo, jeho myšlenky je možné nalézt v bezpočtu dopisů a menších pojednáních – dochází tak často k rozporům nejznámější spis Teodicea (O boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla) – vznikl na základě korespondence s pruskou královnou Lebnitzovo dílo vychází souhrnně od roku 1923 dosud Lebnitz

223 Základní pojem Leibnizovy filosofie je monáda. kritika Reného Descarta: přírodní jevy lze vyložit pojmy rozlehlosti a pohybu a že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Leibniz tvrdí, že je pohyb relativní, závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. (Velmi se blíží teorii relativity.) – místo zákona o zachování pohybu, zákon o zachování síly (dodnes platné) kritika Descartovy kontinuity a dělitelnosti. Matematický prostor je kontinuum a je nekonečně dělitelný. Kontinuum ve smyslu matematiky je ideální představa, nemá skutečné části. Skutečná látka není totožná s pouhou rozlehlostí. Skutečnost může sestávat jen z pravých částí a ty nemohou být libovolně dělitelné. Toto pojetí hmoty je velice podobné staré teorii atomů, jak ji vytvořili atomisté, avšak Leibniz spojuje mechanický pojem atomu s aristotelovským pojmem entelechie, oduševňující a formující síly, a dospívá tak ke svému pojmu monády (vlastní výraz pravděpodobně má význam „jednota“, vypůjčil si ho od Giordana Bruna). Lebnitz – učení o monádách

224 1.Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Tento základ tedy není kontinuum. Zdá se to být v rozporu se smyslovou zkušeností, látky se nám zdají jako rozlehlé kontinuum. Leibniz tvrdí, že tento smyslový dojem klame. 2.Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center. 3.Monády jsou duše. Bodové monády jsou oduševnělé, ale liší se ve schopnosti představ - percepce. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení, mají jen temné, nevědomé představy. Prostřední monády mají jakési mlhavé představy, jsou schopné odlišit své představy od ostatních, ale už ne rozlišovat jednotlivé představy mezi sebou. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí, schopnost percepce a apercepce - sebeuvědomění, reflexe apod. A nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí. 4.Monády jsou individua. Neexistují dvě stejné monády. Každá monáda, od té nejjednodušší k nejsložitější, má své nezaměnitelné místo, každá zrcadlí univerzum svým vlastním, jedinečným způsobem a každá je potenciálně, co do možnosti, zrcadlem univerza. Monády jsou individua také v tom smyslu, že jsou navenek uzavřeny - nemají žádná „okna“ - neovlivňují se. Lebnitz – učení o monádách

225 Problém předzjednané harmonie se vyskytuje i u Decarta, který uznával dvě substance (myšlení a rozprostraněnost). Leibniz uznával nekonečné množství substancí (monády). Všechny dohromady tvoří harmonický celek světa, ale každá zvlášť má svůj svět představ. Navzájem se nespojují a neovlivňují. Naskýtá se tedy problém. Jak je možné, že když má každá svůj svět představ, tak se v určitých věcech shodnou. Leibniz uvádí příklad, že my lidé se shodneme, že žijeme ve společném světě. Řešení nachází v prazákladu, z kterého lze vše vysvětlit, a tím je Bůh. Lebnitz – předzjednaná harmonie

226 celá Leibnitzova teorie optimistická – předzjednaná harmonie Bůh stvořil nejlepší možný svět (kdyby existoval nějaký lepší, musel by to vševědoucí Bůh vědět; jako všemohoucí a neskonale dobrotivý musel stvořit to nejlepší) ale na světě také zlo: podle Leibnitze metafyzické, fyzické a mravní zlo – metafyzické tví v konečnosti světa, fyzické zlo tkví v metafyzickém, mravní tkví v lidské nedokonalosti (kdyby byly dokonalé, nebyly by stvořené, ale rovny bohu). Nedokonalá bytost chybuje a hřeší, zvláště, když ji Bůh dal dar svobody. Lebnitz - Teodicea

227 Empirismus

228 EMPIRISMUS Angličané jako první mezi evropskými národy získali určité politické svobody uvnitř země (díky tomu, že neustále zvyšovali svůj balahobyt i svoji moc navenek – koloniální panství) anglický národní charakter stále více směřuje k ideálu střízlivého a praktického člověka, zakotveného v reálných faktech svou roli sehrál také puritanismus, náboženské hnutí, které chtělo založit církev na čistotě (puritas) Božího slova Angličané odmítají spekulace a neotřesitelně setrvávají na zkušenosti (empirii)

229 EMPIRISMUS empirismus popírá absolutní na zkušenosti nezávislé, pro všechny lidi a pro všechny časy platné pravdy popírá spolehlivost poznání, které překračuje oblast zkušenosti nedůvěra v „rozumové pravdy“ často ústí v racionální skepticismus, hledající pramen všech omylů v činnosti rozumu (pozn. racionalisté naopak zdůrazňují tzv. smyslové klamy) základem smyslového poznání = vnímámí, počitek, vjem, představa (zafixování počitku v našem vědomí) osobnosti: Locke, Berkeley, Hume empirismus bývá zařazován již někdy do osvícenství

230 JOHN LOCKE ( ) studoval na Oxfordu přírodní vědy a lékařství, teprve později se dostal k filozofickým problémům domácí učitel, lékař a rádce ve šlechtické rodině Shaftersbury (2x lordem kancléřem, 2x musel ze země, s ním i Locke) ROZPRAVA (ESEJ) O LIDSKÉM ROZUMU

231 John Locke Panovníci nemají právo na moc z Boží vůle, protože Bůh nepostavil jedny lidi nad druhé. Člověk je svobodný a v tom jsou si všichni lidé rovni. Rozum učí celé lidstvo, že by nikdo neměl ohrožovat život jiných lidí, ubližovat jim nebo je připravit o svobodu či zaměstnání.

232 OSBORNE, R., EDNEY, R. Seznamte se... Filozofie.1. vyd. Praha: Portál, ISBN

233 Locke a Montesquieu uvažovali o moci ve státě A ještě soudnictví by mělo být samostatné a nezávislé. Král ať má výkonnou moc a parlament zákonodárnou moc. Ten ať je nejvyšší, ať je odvolatelný lidem a nechť se i král řídí jeho zákony.

234 POZNÁNÍ - GNOSEOLOGIE vnější svět zprostředkují smysly „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“ vše vnímáme přes senzory Locke je zakladatel senzualismu, kdy základem vnímání jsou počitky zdrojem našeho poznání je pouze vnější zkušenost (skrze smysly) neuznává vnitřní prožitky (prožitky, emoce)

235 POZNÁNÍ - GNOSEOLOGIE rozum je jako čistý list papíru = tabula rasa vnější zkušenost a vnitřní prožitky tvoří ideje v naší mysli, které jsou zapisovány v rozumu smyslové pojmy rozdělil na sensace (vyvolané působením vnějších objektů) a reflexe (vyvolané vnitřní činností našeho ducha) ze sensací a reflexí vznikají nejprve jednoduché představy (ideje) tvořené kvalitami primárními (tvar, pohyb) a sekundárními (smyslové: barva, chuť); a poté ideje komplexní (substance, mody, relace) poznání je omezeno jen na práci s idejemi, pravda se týká jen soudu o těchto idejích

236 LOCKE - Ideje poznání je vnímání shody nebo neshody mezi dvěma idejemi 4 druhy shody 1.totožnost nebo rozdílnost, 2.vztah, 3.koexistence nebo nevyhnutelné spojení, 4.reálná existence.

237 GEORGE BERKELEY ( ) studoval teologii a později i vyučoval na univerzitě v Dublinu velký cestovatel: Bermudy (misijní činnost) 18 let biskupem v Cloyne navazuje na Locka Esej o nové teorii vidění, Pojednání o základech lidského poznání

238 BERKELEY - Gnoseologie přejal od Locka rozlišení primárních a sekundárních kvalit – i primární převádí na smyslové a vylučuje tím pojem hmota (těleso spojením představ v nás) ideje nejsou výtvorem lidí, ale Boha některé ideje nezávislé na nás, proto vzbuzují představu vnějšího světa, zdrojem však stvoření Bohem ideje tvoří předmět rozumu: mohou existovat jen ve vnímajícím duchu - svět existuje jen ve vnímajícím duchu, a proto platí, že existovat znamená být vnímán

239 BERKELEY – Empirický idealismus názor, podle něhož skutečný je pouze duch a jeho ideje a který popírá naše právo uznávat ještě skutečnost existující mimo ducha, lze nazvat důsledným idealismem ideje mohou přicházet do vědomí pouze odtud, kde jsou, od myslícího ducha, od Boha Bůh je nestranný, a proto dává všem stejnou ideu, a také neměnný, a tak dává všem stále stejným způsobem. Přírodní zákony nejsou nic jiného než zákony, podle nichž Bůh spojuje ideje ve všech myslích. Ideje musíme poznávat pozorováním, zkušeností, protože nemůžeme nahlédnout do mysli Boha.

240 DAVID HUME ( ) dovršitel britského empirismu knihovník v Edinburghu napsal Dějiny Anglie – získal uznání a hmotný blahobyt vyslaneckým sekretářem v Paříži stýkal se s francouzskými osvícenci (Rousseau) Pojednání o lidské přirozenosti (1740)

241 HUME – Meze empirického poznání základem naší empírie imprese (=vjemy, dojmy), jejich kopiemi jsou naše ideje vědecké poznání se buď soustředí na práci s idejemi (jako matematika) a pak může dosáhnout trvalého, obecně platného a zřejmého poznání; anebo se může pokoušet o výklad reality jako zdroje impresí, jak to činí např. empirické vědy (fyzika) a filozofie vůbec (metafyzika) – tyto výsledky odkázány na empirii a nemohou mít všeobecnou platnost: věda závislá na empirii nemůže být vědou

242 HUME – Kritika induktivní metody věda je vědou pouze tehdy, když její výroky jsou platné obecně (pro každou příští zkušenost) = vědecké tvrzení nesmí být nikdy vyvráceno naprostá většina vědeckých tvrzení postavena na indukci (vyvozování obecných závěrů z dílčí zkušenosti): např. znám pouze bílé labutě, na základě indukce mohu tvrdit: „Všechny labutě jsou bílé.“ toto tvrzení pravdivé, dokud neuvidím černou labuť ; není možné obsáhnout všechny zkušenosti pro praktické účely, však induktivní vědecké pojmy mají svou platnost a oprávněnost myšlenka nahrazení v přírodních vědách přísnou kauzalitu (příčinnost) pravděpodobností dnes opět zažívá svou renesanci

243

244 Filozofie osvícenství a dílo Immanuela Kanta

245 Filozofie 18. století

246 OSVÍCENSTVÍ A OSVÍCENSKÉ POJETÍ SPOLEČNOSTI

247 Osvícenství. Na počátku moderní společnosti...

248

249 OSVÍCENSTVÍ = široký myšlenkový směr, který se v Evropě objevuje ve druhé polovině 17. století zasahuje nejprve Anglii, rozšíří se na kontinent, kde se nejvýrazněji projeví ve Francii a odtud expanduje na všechny strany, takže nakonec zasáhne i Rusko (kde se Kateřina Veliká alespoň pokusí o osvícenský absolutismus)

250 POČÁTKY OSVÍCENSTVÍ jsou spojeny s kritikou absolutní monarchie v oblasti náboženské spojeno s deismem, tj. s vírou, že bůh svět pouze stvořil a dal mu zákony, ale už do jeho fungování dále nezasahuje (někteří radikální osvícenci se dostali až k ateismu) již deismus stačil k tomu, aby se prosadila představa moderní vědy jako zkoumání řádu přírody

251 POČÁTKY OSVÍCENSTVÍ osvícenství bylo spojeno s vírou, že právě vědecké poznání umožní podstatné zlepšení života všech lidí, a to jak po stránce materiální, tak pokud jde o lidské soužití (např. úspěchy v zemědělství a medicíně, které skutečně vedly k tomu, že byly podstatně omezeny hladomory a byla zavedena základní hygienická pravidla, která zabraňovala epidemiím)

252 POČÁTKY OSVÍCENSTVÍ vzdělání mělo přispět i ke zlepšení mezilidských vztahů tím, že by vedlo ke zvýšené míře tolerance osvícenci kladli na vzdělání poměrně velký důraz a pokoušeli se o popularizaci svých myšlenek. světlo rozumu, jas poznání - obsažené jak v českém tak třeba ve francouzském nebo německém názvu (les lumieres) - byly chápány jako cíl i prostředek osvícenského snažení

253 Osvícenství a francouzská revoluce rozklade starého politického i hospodářského řádu realizaci ve francouzské revoluci ? mnozí revolucionáři budou o osvícencích mluvit jako o svých duchovních předchůdcích a bude dokonce možné ukázat, jak spolu souvisí větší či menší radikálnost proudů ve francouzské revoluci a osvícenské názory, o něž se tyto proudy opírají vznik francouzské revoluce však nelze - jak to někdy dělají někteří historici - spojovat pouze s osvícenstvím zdaleka ne všichni osvícenci byli zaměřeni revolučně. (Většina z nich sice kritizovala starý režim, ale jejich ideálem byla jeho poklidná reforma. ) pouze Rousseau předvídal příchod revoluce

254 VOLTAIRE (Francois-Marie Arouet, ) první z velkých francouzských osvícenců všestranný a plodný člověkem, úspěšný dramatický autor, popularizátor anglické vědy a filozofie, královský historiografem a velký polemik nebyl ateistou - stejně jako většina osvícenců patřil k deistům. předmětem jeho kritiky nebyla víra v boha jako taková, nýbrž klerikalismus, tj. snaha církve a kněží o získání politické moci. Názorově měl blízko k luteranismu v tom smyslu, že zdůrazňoval obrovskou vzdálenost mezi člověkem. Prosazoval upřímnou a hlubokou víru, která měla být spojena se skromným a mravným životem. Voltaire byl jmenován historiografem Ludvíka XV., ale pro své svobodomyslné názory brzy upadl v nemilost.

255 rozvoj kultury = kritériem posuzování úrovně daného národa. Voltaire vycházel z myšlenky, že lidská přirozenost je vždy stejná, modifikaci přináší pouze kultura. Pro historický vývoj a konkrétní utváření osudů dané země je podle Voltaira důležité přírodní prostředí, náboženství a hospodářství. zasloužil se o popularizaci Newtonovy teorie ve Francii, stejně jako o seznámení se s Lockovými názory na poznání Pro vývoj filozofie měly význam především jeho práce polemické a popularizační (např. Filozofický slovník) i jeho obecné názory v pracích historických.

256 MONTESQUIEU Charles-Louis de Secondat,... de Montesquieu ( ) byl současníkem Voltairovým a blížil se k němu i svým obdivem pro Anglii jeho hlavní dílo = O duchu zákonů (De l'Esprit des lois) V tomto díle Montesquieu aplikoval jako první "přírodovědecké" pojetí objektivního zákona na společnost. Lockovo pojetí státu však vylepšil - ke dvěma mocem, které mají být podle Locka nezávislé a vzájemně se kontrolovat, - tj. k moci výkonné a zákonodárné - přidal ještě moc soudní.

257

258 Francouzští materialisté =skupina francouzských filozofů, které spojuje radikálnější postoj k náboženství a snaha vysvětlit svět pouze z materiálních příčin Claude-Adrien Helvétius ( ), Denis Diderot ( ), Julien Offray de La Mettrie ( ) a Paul-Henri Dietrich, baron d'Holbach ( ) Není náhodou, že dva z nich - Helvétius a La Mettrie - byli lékaři.

259 Encyklopedie jeden z velkých výkonů francouzského osvícenství, a to Encyklopedie aneb racionální slovník věd, umění a řemesel ( ) spojena se jménem DIDEROT - byl nejen autorem jejího projektu, ale také jejím redaktorem po celou dobu jejího vydávání Encyklopedie se pokusila vyložit veškeré tehdy používané pojmy. Její hesla obsahují osvícenské myšlenky, takže Encyklopedie se stala hlavním pramenem a to nejen ve Francii.

260 Jean-Jacques Rousseau ( ) žil ve stejné době jako osvícenci, znal se s nimi a podílel se na jejich práci (např. hesla o hudbě v Encyklopedii jsou z valné části jeho dílem) často se s osvícenci dostával do sporu, vymykal se osvícenecké víře ve všemocnost rozumu podcenění kultury a vzdělání, (spor s Voltairem), postoje k náboženství (spor s Holbachem) Rousseauovo pojetí kultury se projevilo v jeho Rozpravě o vědách a umění, kdy na otázku, zda jejich rozvoj přispěl k očistě mravů, odpověděl jednoznačně negativně. pozn. pro sentimentalismus (např. v románu Nová Héloisa), bývá Rousseau kladen mezi preromantiky

261 Rozprava o vědách a umění pokrok civilizace, konvence rozumu, věda a umění – to vše potlačilo přirozenou citovost člověka úpadek lidskosti Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi nerovnost je důsledkem soukromého vlastnictví teorii společenské smlouvy obohacuje o pojem suverenita lidu (vůle lidu zjištěná hlasováním) „Svoboda je poslušnost vůči zákonu, který jsme si stanovili.“ Emil čili o výchově (pedagogický román)

262 Immanuel Kant ( ) německý filozof vrcholného osvícenství profesor matematiky, logiky, fyziky, geografie, antropologie a práva má největší význam v teorii poznání inspirován svým zájmem o vědu a problémy, na něž narazil anglický empirismus (D. Hume), formuloval tzv. kopernikovský obrat v teorii poznání významný také tzv. kategorický imperativ

263 Kant - tzv. kopernikovský obrat v teorii poznání Vyšel z názoru, že naše poznání je omezeno jen na naše smysly, které jsou však nedůvěryhodné. Jak tedy máme dospět k jistému poznání, k vědě? Aby mohl na tuto otázku odpovědět, obrátil se k aktivitě myšlení, které bylo v předchozím empirismu chápáno jako spíše pasivní. Domníval se, že v našem myšlení (lidí jako rodu) jsou obsaženy formy, kterými teprve organizujeme chaotické vjemy, které dostáváme prostřednictvím smyslových orgánů z vnějšího světa a tak si teprve vytváříme srozumitelný obraz o něm.

264 Kant – svět o sobě x svět pro nás Kant dělí svět na dvě zásadně odlišné oblasti: 1.Oblast věcí o sobě (noumenální) je oblastí, která je našim smyslům a rozumu v zásadě nepřístupná. Přesto jsou to právě věci o sobě, které na nás působí a způsobují, že máme vjemy. 2.Vjemy však patří už do oblasti věcí pro nás (fenomenální) a s nimi dál pracuje naše poznání. O oblasti věcí pro nás se dovídáme spíš uvažováním o předpokladech našeho vnímání a jednání.

265 Kantův kategorický imperativ Do oblasti věcí o sobě patří i svět lidí a jejich morálky. Pokud je člověk chápán jako smyslová bytost nebo jako živočich, patří do oblasti jevů - fenomenů a tam je podřízen přírodním zákonům. Aby se jako svobodná bytost choval, musí se chovat rozumně. K tomu mu pomáhá pravidlo, které Kant označil jako kategorický imperativ. "Jednej tak, aby se maxima tvého chování mohla stát všeobecným zákonem."

266 Filozofie 19. století

267

268 NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE (Kant, Fichte, Hegel)

269

270 IDEALISMUS životní názor, který dává přednost duchovním hodnotám, jež bývají chápány jako ideály v užším smyslu jeden ze základních proudů v evropské filozofické tradici východiskem je Platónova nauka o ideích jako nositelích skutečnosti křesťanská filozofie pojala ideje jako tvůrčí myšlenky Boha to vedlo ke vzniku idealismu, v němž je dílem ducha všechno, včetně hmoty

271 IDEALISMUS Je rozlišován idealismus subjektivní a objektivní: subjektivní idealismus – bývá nazýván také jako idealismus empirický, duchovní základ světa (bytí) je odvozen od našeho vědomí, naše vědomí formuje realitu objektivní idealismus – duchovní základ existuje nezávisle na našich myšlenkách, našem prožívání, vědomí

272 JOHANN GOTTLIEB FICHTE ( ) německý filozof, výborný řečník, Kantův žák V dosavadní filozofii se postupovalo dvěma směry: dogmatická filozofie – postupuje od objektu, vždy něco o objektech tvrdí idealistická filozofie – vychází z aktivity subjektu Fichtemu se nelíbí ani jedna cesta

273 Je třeba, abychom měli v sobě objekt a zároveň možnost stávat se subjektem. zavádí pojem JÁSTVÍ (já-subjektivní, ství- objekt) JÁ pochopím, že jsem já, když narazím na něco, co ke mně nepatří a nechová se, jak chci. svět = sebeuskutečňování já Když se potýkáme se světem, dochází k sebevytváření nás (jsme dotlačeni stávat se sami sebou) „Člověk má být to, co je, protože tím je.“ „A má dělat to, co dělá, protože to dělat chce.“ kultura je společné přetváření světa kolem nás. skrze ni se stáváme lidskými.

274 SHRNUTÍ - FICHTE kritika Kantovy koncepce dvou světů vědecká koncepce nemůže vycházet ze 2 principů 1. fáze: zákl. pojmem = JÁ (určuje samo sebe, je uvnitř sebe aktivní) 2. fáze: JÁ vytváří NEJÁ (přírodu) 3. fáze: JÁ se postaví vůči NEJÁ a uvědomí si svou existenci dílo: Základ všeho vědosloví

275 GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL ( ) =poslední velký systematik německého idealismu přednášel na řadě německých univerzit vytvořil vlastní filozofickou soustavu dílo: Fenomenologie ducha všechno bytí duchovní i přírodní je jistým stádiem vývoje ducha

276 DIALEKTICKÁ METODA, DIALEKTIKA předkládá vývoj bytí zdrojem bytí je boj protikladů dialektická metoda = až syntéza kladu a záporu dává smysl a vzniká jednota protikladů (negace negace) boj = uvnitř tzv. dialektické triády svět je seberozvíjením absolutní ideje (x Fichte měl svět jako sebeuskutečňování já) všechno bytí duchovní i přírodní je jistým stádiem vývoje ducha

277 HEGELOVA DIALEKTICKÁ TRIÁDA TEZE – existuje pouze absolutní idea mimo čas a prostor ANTITEZE – idea existuje v jinobytí, negaci = příroda, zjevuje se v mechanickém světě SYNTÉZA – není čistým myšlením ani přírodou = syntéza obou lidstvo člověk si uvědomuje svůj vlastní vývoj a sebe sama teprve ve filozofii poznává idea sebe sama díla: Dějiny filozofie, Fenomenologie ducha

278 POZITIVISMUS

279 POZITIVISMUS jeden z nejrozšířenějších směrů 19. stol. typický především pro anglosaské země vyjadřuje význam VĚDY v moderní společnosti a reaguje na její problémy pozitivismus vznikl jako pozitivní filozofie, tj. filozofie orientující se na to, co je dáno a odmítající všechno nadpřirozené nebo vyspekulované filozofie pozitivní je budována podle modelu přírodní vědy = má třídit nové poznatky do soustavy věd jde o to vysvětlit svět tak, jak teď právě existuje

280 OBDOBÍ POZITIVISMU 1.první období pozitivismu (klasický pozitivismus), zdůrazňující význam vědy pro vývoj společnosti, A. Comte, H. Spencer, J. St. Mill 2.druhé období pozitivismu (machismus, konvencionalismus), navazující na krizi v přírodních vědách, E. Mach, empiriokriticismus – zaměřuje se na analýzu poznání 3.třetí období pozitivismu (novopozitivsmus), zužuje v podstatě filozofii na filozofii poznání, např. Vídeňský kruh (Carnap, Neurath), logický empirismus, analýza jazyka

281 Klasický pozitivismus A.A. Comte B.H. Spencer C.J. St. Mill

282 Klasický pozitivismus od druhé poloviny 19. stol. spojen především s francouzským filozofem: AUGUSTEM COMTEM ( ) = filozof a sociolog (zakladatel sociologie) pojmem pozitivismus zdůraznil, že vědění má být pozitivní, věcné a určité

283 ZÁKON TŘÍ STÁDIÍ vývoj vědění má tři stádia: teologické stádium=v něm se lidé snaží vysvětlit svět prvními příčinami, představují si je jako nadpřirozené činitele, jimž však dávají antropomorfní podobu metafyzické stádium=nadpřirozené činitele nahrazujeme abstrakcemi (obecné pojmy), abstraktní síly nebo principy… jde tady tedy o klasické filozofické názory pozitivní stádium=konec metafyzických otázek po prvních příčinách

284 ZÁKON TŘÍ STÁDIÍ – 3. pozitivní stádium vývoj vědění má tři stádia: teologické stádium=náboženství metafyzické stádium= klasické filozofické názory pozitivní stádium=konec metafyzických otázek po prvních příčinách otázka Proč? je opuštěna ve prospěch otázky Jak? – lidé se nesnaží poznat podstatu, ale existující jevy jen popisují dospívají k verifikovatelnému poznání = mohou si tedy své soudy ověřit, mizí důvod ke sporům

285 A. Comte - věda vědu prohlašuje za jediný prostředek poznání specificky filozofické poznání odmítá filozofii ponechává pouze úkol shrnovat a systematizovat výsledky věd společenské vědy zaostávají za přírodními a pokud začnou pracovat stejným zp. jako vědy přírodní dostanou se do pozitivního stádia

286 A. Comte - sociologie vědy seřadil podle metody a předmětu do posloupnosti: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie v sociologii, kterou Comte zakládá, je společnost (sociální fakta) zkoumána jako vědeckými metodami sociální statika, anatomie společnosti sociální dynamika, pohyb ve společnosti, v ní se uplatňuje zákon 3 stádií, pud pokroku (nutí ke zlepšování)

287 IRACIONALISMUS ARTHUR SCHOPENHAUER ( ) SÖREN KIERKEGAARD ( ) FRIEDRICH NIETZSCHE ( )

288 IRACIONALISMUS Iracionalismus (z lat. irrationalis nerozumný) je obvykle pejorativní označení pro filosofické i životní postoje a názory, které zpochybňují nebo popírají: A) schopnost lidského rozumu pravdivě poznávat skutečnost (epistemologický iracionalismus), B) rozumovou poznatelnost skutečnosti jako takové (metafysický iracionalismus) C) možnost rozumného a rozumového vedení života (etický iracionalismus). u rozpoznat. Místo toho hledají jiné, zpravidla vnitřní a neověřitelné způsoby poznání – intuici, cit, mystické vidění, esoteriku. Mají zpravidla blíž k umění než k vědě.

289 ARTHUR SCHOPENHAUER ( ) německý filozof, vycházel z Kanta a Platóna, ale také na něj zapůsobil buddhismus a indická filozofie 1819 – nejslavnější dílo SVĚT JAKO VŮLE A PŘEDSTAVA

290 svět je jen představa, veškerá realita k člověku přistupuje skrze vnímání nepoznáme skutečnost jako takovou ale jen jevové formy = nepoznáme pravou podstatu věcí, ale jak se nám jeví (podobně jako Kant) „Všechny věci jsou jenom jevy.“ Viditelný svět je jen zdání, avšak my do něj můžeme vstoupit a to prostřednictvím VŮLE. VOLUNTARISMUS = postoj, podle kterého je vůle základním principem světa

291 VOLUNTARISMUS Voluntarismus (z latinského voluntas = vůle) může znamenat: v běžné řeči a zejména v politice sklon rozhodovat svévolně, bez diskuse a důvodů. ve filosofii a v psychologii směr nebo postoj, který ze tří klasických aristotelovských složek či schopností duše (rozum, vůle, paměť) klade na první místo vůli.

292 SVĚT JAKO VŮLE A PŘEDSTAVA VŮLE K ŽIVOTU – má různé formy a způsoby = garance života, pud sebezáchovy Vůle je nekonečná, ale její naplnění je omezené, tak z ní pramení utrpení a bída pro člověka (člověk strádá z nouze, nudy, osamění, válek…) Východiskem z toho = potlačit tuto vůli k životu (ve smyslu zklidnění) - nutné eliminovat existenciální pocit tíživosti života

293 SVĚT JAKO VŮLE A PŘEDSTAVA eliminace pocitu tíživosti-2 cesty: 1.cesta umění = osvobodit se od vůle (žádostivosti), vnímat jen dílo, skutečnost nezávisle na příčinách, na rozumu 2.cesta mravní askeze = absolutní potlačení vůle, individuální poznání z nitra „Život jednotlivce je při celkovém pohledu vlastně tragédií, ale v podrobnostech má ráz komedie.“

294 SÖREN KIERKEGAARD ( ) dánský filozof, hluboce věřící svá díla vydává 25 let na vlastní náklady: STRACH A CHVĚNÍ POCIT ÚZKOSTI BUĎ A NEBO ve své fil. se obrací k člověku jako k subjektu, který je prožívající, myslící a cítící bytostí.

295 velké objektivní pravdy čl. nijak nepomohou – pro čl. jsou důležité ty pravdy, které přijme za své, tzn. existuje subjektivní pravda subjektivní pravda je pravda živá „obecné“ problémy člověka mají vždy povahu praktických konkrétních otázek (co dělat v určité situaci) jde o existenciální problémy člověka musíme rozlišovat mezi esencí a existencí: esence = jsoucno, které člověk uchopuje, týká se věcí, věci jsou existence = vztahuje se k člověku, čl. existuje. Existence je způsob, který čl. žije. existence je vymezena subjektivitou, niterností, volbou…

296 Jedině člověk má vědomí své konečnosti, což umožňuje svobodu volby člověka. Neustále stojíme před volbou – základní životní otázka je „Jak budu volit?“ naše volba bývá doprovázena strachem nebo úzkostí strach a úzkost… strach (Furcht) = z něceho konkrétního, většinou zmizí rozpoznáním příčin, kt. v nás strach vyvolaly úzkost (Angst) = nemusí mít konkrétní příčinu, je pozvolná a dlouhodobá vypovídá o celkovém zabarvení naší existence k životu (strach ze smrti) Kierkegaarda velmi zaujal biblický příběh Abrahama a jeho volby – existenciální volby Abraham byl vyzván Bohem, aby mu obětoval svého jediného syna Izáka.

297 FRIEDRICH NIETZSCHE ( ) německý filozof, studoval teologii a antickou filologii na univerzitě v Lipsku se setkal se Schopenhauerem (měl na něj velký vliv) a Richardem Wagnerem od r profesor na univ. v Bazileji 1888 došlo ke zhroucení (syfilis a duševní probl.) v 5 letech mu zemřel otec, žil jen s matkou a sestrou Elizabeth (negativně jej ovlivnila hl. v náhledu na Židy)

298 Mezi nejznámější díla patří: EJHLE ČLOVĚK (ECCE HOMO) TAK PRAVIL ZARATHUSTRA nechal se inspirovat antickou kulturou v řecké kultuře viděl 2 protikladné kulty: 1.apollinský kult = v něm se soustřeďuje všechno krásné, harmonické, hájí zdání a sen, ale potlačuje pudy a živočišnost-je nesvobodný, nepravý 2.dionýský kult = ten je nám vlastní, je nespoutaný – pudy, živočišnost, přirozenost tvoření a ničení, boj, agresivita – přežít mohou jen ti silní

299 Antika = napětí (tonos) kladně hodnotí otroctví, je přirozené dělení na slabé (otroky) a silné (privilegované vrstvy) Křesťanství – kritizuje za: pocit viny (potlačuje naši přirozenost) myšlenku věčnosti (orientujeme se na svět mimo nás a tak znehodnocujeme svět náš) křesťanský soucit s jiným člověkem Soucit nás oslabuje a ponižuje toho druhého, protože je stavěn do pozice slabého. Křesťanská morálka: podporuje stádní sklony popírá lidskou diferenciaci (rovnost duší před Bohem) Moderní doba: základní zkušeností čl. moderní doby = „Bůh je mrtev.“ (Gott ist tot) čl. je sám, opuštěn, zažívá pocit nihilismu = nicoty

300 FRIEDRICH NIETZSCHE ( ) O východisku z nicoty (nihilismu) = dílo Tak pravil Zarathustra Zarathustra přichází k lidem, aby jim hlásal NADČLOVĚKA (Übermensch) = nová naděje pro člověka Nadčlověk je smysl země. nadčlověk není jen jeden čl. ale celá generace lidí

301 FRIEDRICH NIETZSCHE ( ) SSmani si nechali říkat syni Zarathustrovi snaha byla vytvořit silnou rasu silná rasa – zosobnění síly, vůle k moci, ideje cti a povinnosti rasistické teorie nadřazenosti ras

302 VZNIK EXISTENCIALISMU všichni 3 filozofové dali základní myšlenky pro vznik pozdějšího směru existencialismu Shopenhauer – vůle k životu, člověk žije v nicotě (odkázán sám na sebe), zažíváme úzkost a utrpení, smyslem je hledat cesty z utrpení, celkově pesimisticky laděná filozofie Kierkegaard – obrat k člověku, rozlišení esence a existence, existenciální životní volby Nietzsche – motiv nihilismu - nicoty

303

304

305 Filozofie 20. století

306 Filozofie 20. století II.

307 EXISTENCIÁLNÍ FILOZOFIE ČLOVĚK JAKO FILOZOFICKÝ PROBLÉM CAMUS SARTRE JASPERS

308 ČLOVĚK JAKO FILOZOFICKÝ PROBLÉM k zákl. fil. otázkám patří i otázky typu „co je člověk?“, „jaké jsou jeho možnosti a předpoklady?“, lidská smrtelnost apod. vědecké zkoumání, kt. se zabývá problematikou člověka = antropologie (kulturní, sociální, lékařská…) filozofická antropologie – vstoupit mimo sebe a nahlédnout na sebe z vnějšku, poznání sebe sama = nikdy nekončící proces/ cesta

309 ČLOVĚK JAKO FILOZOFICKÝ PROBLÉM téma člověk se samostatně a komplexně ve filozofii objevuje až v novověku do té doby téma člověk součástí jiných filozofických disciplín proměny pojetí člověka v dějinách filozofie: 1.antické pojetí 2.židovsko-křesťanské 3.pojetí novověké filozofie 4.pojetí německé idealistické filozofie 5.marxistické pojetí 6.pojetí Kierkegaarda 7.pojetí Shopenhauera a Nietzscheho 8.pojetí existencionalistické filozofie

310 Antické pojetí člověk chápán jako součást kosmu jednání bylo podřízeno světovému řádu čl. jako bytost, kt. je schopna naslouchat řádu celku, kt. je schopna tento řád poznat i vyjádřit člověk je člověkem jen ve společenství, v obci – je to bytost politická

311 Židovsko-křesťanské pojetí člověk je obrazem božím tvor, kt. panuje nad stvořeným světem od Boha se odlišuje svou hříšností, omylností a smrtelností člověka lze označit za „časovou bytost“ obrací se k Bohu s prosbou, aby budoucnost byla příznivá

312 Pojetí novověké filozofie v novověké fil. je člověk oddělen od světa čl. jako myslící subjekt dochází tedy k obratu k subjektu rozum, případně smysly člověka jsou něco, o čem nelze pochybovat filozofie předpokládá, že člověk je schopen poznat svět novověk tvrdí „člověk má pravdu“ oproti tomu dříve by se říkalo „pravda má člověka, člověk žije v pravdě“

313 Pojetí německé idealistické fil. člověk jako dějinná a činná bytost, která poznává prostřednictvím překonávání protikladů, která na sebe sama nahlíží TEZE – absolutní idea ANTITEZE = příroda SYNTÉZA Hegel

314 Marxistické pojetí člověk jako dějinná, činná, kolektivní bytost, která je určena materiálně-ekonomickou základnou (tvořena výrobními silami a výrobními vztahy) k podstatě člověka patří předmětná praxe – svobodného kontrolovatelného nakládání s materiální stránkou lidské existence zavádí do filozofie problematiku odcizení = v případě dělníka spočívá odcizení v tom, že vyrábí něco, co mu nepatří

315 Pojetí Shopenhauera a Nietzscheho konstatuje, že každý objekt, ať už je jeho původ jakýkoliv, je vždy podmíněn subjektem, a tak je v podstatě subjektivní představou svět potom obsahuje nejen lidské představy, ale lidskou vůli – vůli člověka k životu rozum je přitom podřízen vůli vůle je svobodná, člověk sám však svobodný není (je podroben nutnosti)

316 Pojetí Shopenhauera a Nietzscheho Nietzsche odmítá křesťanské hodnoty a věří ve zlatý věk lidstva (zlatý věk lidstva = předsokratovské Řecko) idea nadčlověka – nové lidské bytosti, která bude žít život osvobozený od omylu víry v transcendentální reality a morálních zákazů

317 Pojetí existencialistické filozofie filozofie, kt. akcentuje téma člověka např. M. Heidegger – zdůraznil, že člověk je jediná bytost, která si klade otázky po smyslu svého bytí člověk je tedy jediné jsoucno, kt. ví, že je mezi ostatními jsoucny a zároveň má k těmto jsoucnům nějaký vztah jsoucno bez člověka (jsoucno samo o sobě) potom žádný smysl nemá

318 Existencialismus - úvod Termín pochází od německého historika filosofie F. Heinemanna spojuje učení, kt. mají důraz na pojem existence, ale která jsou značně odlišná jako klasifikující pojem je proto existencialismus vágní a často i sporný např. M. Heidegger se výslovně brání tomu, aby byla jeho filosofie označována jako existenciální existencialismus prolíná s příbuznými filosofickými směry: s fenomenologií, z níž metodicky vzešel, s filosofií dialogu, s antropologií či s personalismem.

319 Existencialismus – impulz zkušenost první světové války (neosobní mašinérie politických a ideových hledisek) rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (především odcizením), skrytými ovšem pod povrchem jejího relativního blahobytu

320 Existence - pojem Existence je zásadně činná, jejím údělem je sebeprojekce, volba rozhodnutí a plná odpovědnost za taková rozhodnutí. Každá racionální reflekce a hodnocení těchto činů jsou vždy až druhotné (existence předchází podstatě). Existencialismus tím vědomě útočil na esencialismus tradiční metafyziky, který ve formě otázek po "co" sugeroval odpověď vázanou na předpoklad trvalé skryté esence, popřípadě substance věcí či subjektů, jež je třeba pouze odhalit. Existence nemá žádné substanciální jádro a její analýza je možná jen z toho hlediska, "že" jest a "jak" jest (k tomuto popisu nemohou sloužit dosavadní kategorie, ale výlučně nově zaváděné existenciály).

321 Demonstrace existenciálních stavů Zvláště ve francouzském existencialismu bylo běžné uchylovat se při rozkrývání existenciálních stavů k jejich demonstraci prostřednictvím literárních zpracování, zejména divadelních her. Protože existence je původní výkon, musí být zásadně v něčem zavěšena, něčím nesena. Nemůže být jen duchovní aktivitou, ale zcela reálnou tělesnou činností uprostřed věcí, s druhými lidmi, tedy ve světě. Existence je bytostně světská. Vázána na konkrétní situace (vrženost) prokazuje existence svou časovost a tedy i neopakovatelnost a konečnost.

322 Základní témata existenciální filozofie Základní témata existenciální filozofie V centru pozornosti stojí člověk – člověk existuje. Existence je především způsob bytí člověka, který je bytostně úkolem – možností a současně i potřebou tuto svou existenci naplnit, uskutečnit se jako existence. Následuje však pocit odcizení, který je nutno překonat.

323 Vysvětlení klíčových pojmů: Vysvětlení klíčových pojmů: vrženost do světa, Heideggrem zavedený termín, jež vede k uvažování o vztahu mezi člověkem a světem, v němž je člověk opuštěn a ztracen, neboť byl do něj vržen bez důvodu; je to fakt, že jsem jednoduše zde.

324 Vysvětlení klíčových pojmů: Vysvětlení klíčových pojmů: úzkost jako základní prožitek naší existence vržené do světa, subjektivní stav, v němž se nalézá lidská existence v okamžiku, kdy se vlivem nějakého mezního zážitku odkryje její autenticita. V úzkosti se vztahujeme ke zdánlivé nicotě, skrze ni se ohlašuje nejvlastnější vazba naší existence na celek bytí; tím úzkost otevírá možnost rozhodnutí, volby přímé otázky po smyslu tohoto bytí.

325 Vysvětlení klíčových pojmů: Vysvětlení klíčových pojmů: mezní situace, termín Jasperse, jimž míní situace, jež člověka bytostně ohrožují, jako jsou tragické osudové chvíle, kataklyzmata, bolest, smrt atd., v nichž se chováme s vlastní volbou a otevíráme se nejen světu, ale zejména sami sobě v nalézání autentické existence

326 Vysvětlení klíčových pojmů: Vysvětlení klíčových pojmů: autenticita 7, výsledek úzkostné volby, v níž si uvědomujeme naše bytí jako nicotu; autentickou existenci žijeme pouze neustálou volbou pod jedinou konečnou absurdní jistotou své smrti druzí, ti kteří jsou bezprostředně s tím, jak jsem já; vztahem k druhým lze prorazit svou osamocenost, ale také vyvodit, že pokus o jakoukoliv komunikaci je marný; „Peklo, to jsou ti druzí“.

327 Vysvětlení klíčových pojmů: Vysvětlení klíčových pojmů: existenciální zlom je otřes, kdy člověk ztrácí pocit jistoty, má pocit vlastního propadání se kamsi do hloubky. Dojde-li k tomuto existenciálnímu zlomu, ujme se člověka zoufalství a hledá způsob úniku, a to nejdříve a zcela pochopitelně racionálním způsobem. svobodná volba 8, jeden z nejzákladnějších axiomů, původní volbou je pro menší náročnost a obtížnost samotné volby vlastní sebeodcizení, až poté se jedinec může odhodlat k volbě sebezískání.

328 Vysvětlení klíčových pojmů: Vysvětlení klíčových pojmů: hnus je jedna z nejvýznamnějších kategorií existencialismu, je jí neustále vytýkáno, že si ve věcech hnusných libuje: hrdina je povýtce bytost zhnusená vším, co člověka poutá, váže, co z něho dělá věc lepkavou a přilnavou, co jej ze subjektu – projektu mění v objekt – hotovou fakticitu. Tedy: sebou samým jakožto tělem, svou minulostí, svou slabostí, druhými lidmi, světem věcí, světem historie.

329 Vysvětlení klíčových pojmů: Vysvětlení klíčových pojmů: odcizení 9 náleží podstatě člověka. Člověk skrze svou absurdnost nahlíží svou cizotu vzhledem k světu. Cítí se opuštěn, světu lhostejný a na něm zbytečný… „druzí nemohou pomoci. Druzí, právě proto, že jsou druzí, tedy cizí, nemohou leč mne sobě zcizit.“ 10

330 Existencialismus – dělení, inspirátoři Obvykle bývá dělen na 1.teistický /křesťanský (Jaspers, Marcel) 2.ateistický (Heidegger a Sartre) dále na 1.německý 2.francouzský Za inspirátory existencialismu jsou považováni: S. Kierkegaard (důrazem na osobní prožívání skutečnosti ve stavech úzkosti, nahlédnutím lidské svobody a svou kritikou masové společnosti), F. M. Dostojevskij (evokací mezních situací a pocitů viny a odpovědnosti), F. Kafka (popisem absurdna a odcizení), z velkých filosofických nauk pak F. Nietzsche a filosofie života (W. Dilthey, H. Bergson).

331 Představitelé existencialismu Po spíše esejisticky pojatých reflexích G. Marcela byl prvním představitelem existencialismu K. Jaspers. Největší popularity však dosáhl existencialismus po druhé světové válce zásluhou francouzských myslitelů J.-P. Sartra a A. Camuse. Stal se téměř módní záležitostí a politicky zasáhl mladé evropské intelektuály. Mezi další filosofy, ovlivněné existencialismem patří M. Buber, N. Abbagnano, J. Wahl, M. de Unamuno, L. Šestov, N. Berďajev, O. F. Bollnow a M. Merleau-Ponty. Některé náměty existencialismu rozvíjeli i křesťanští myslitelé R. Guardini, M. Müller, E. Przywara, G. Siewerth, K. Barth, E. Brunner a P. Tillich.

332 Karl Theodor Jaspers ( ) k filosofii se dostal přes psychologii mimořádný profesor psychologie 1921 řádným profesorem a v roce 1922 vedoucím katedry filosofie v Heidelbergu 1932 vyšly tři svazky jeho díla Philosophie, jež z něho v povědomí veřejnosti učinilo - vedle Heideggera - druhého velkého představitele filosofie existence. pozn. od mládí trpěl těžkou plicní a srdeční chorobou

333 Karl Jaspers patří mezi nejdůležitější německé filosofy 20. století. Řadil se mezi filosofy existence, kterou odlišoval od Sartrova ateistického existencialismu, zatímco Jaspersovo pojetí bylo teistické. Byl inspirován Platónem, Plótinem, Kantem a Nietzschem; byl jedním z prvních, kteří uvedli do širšího povědomí Sørena Kierkegaarda.

334 Jaspers - Otázka viny (1946) aktuální reakce na druhou světovou válku Jaspers se zde zabývá různými pojetími viny, kterou „klasifikuje“ ze čtyř hledisek: kriminální vina – zločiny, individuální i kolektivní, instancí je soud politická vina – spojená s ideologií; „odpovědnost všech občanů státu za důsledky jednání státu“ morální vina – prohřešky každého z nás, instancí je naše vlastní svědomí metafyzická vina – „nejvyšší“, hranice mezí ní a vinou morální nezřetelné, můžeme za ní vidět humanitu, odpovědnost před Bohem, transcendentní instancí

335 Jaspers - Otázka viny (1946) Hlavní myšlenkou této práce je kolektivní odpovědnost Němců za německé válečné zločiny a holocaust. Každý Němec by se měl cítit vinen, neboť on žil s těmi, kdo zločiny páchali, avšak nepostavil se jim – není vinen v kriminálním slova smyslu, nese však vinu politickou, morální a metafyzickou.

336 J.-P. Sartre ( ) Sarterova filosofie se stala mimořádně známou: díky jeho politickému angažmá (proti imperialismu, kolonialismu a buržoaznímu státu), po určitou dobu i na pozicích komunistických stran díky jeho úspěchům na poli divadla a literatury

337 J.-P. Sartre Po uveřejnění románu La nausée (1938) narukoval Sartre do armády a padl do německého zajetí měla premiéru divadelní hra Les mouches. V témže roce vydal hlavní filosofické dílo L'être et le néant. Obecně srozumitelná přednáška L'existentialisme est un humanisme (1946) se rychle rozšířila po Evropě a učinila z existencialismu módní filosofický proud. V roce 1948 se Sartrova díla dostala na index katolické církve.

338 J.-P. Sartre odklon směrem k neortodoxnímu marxismu(1960) 1964 byla Sartrovi udělena Nobelova cena, kterou odmítl přijmout 1968 se angažoval v květnové revoluci v Paříži a ujal se vydávání maoistických novin

339 J.-P. Sartre Zeď (1939), soubor 5 novel, Děj se odehrává za španělské občanské války ve věznici s odsouzenci na smrt. Zeď na dvoře věznice je místem jejich popravy. Pomyslná zeď, vystavená ze ztráty iluze věčného žití a očekávání blízké smrti, vězně odděluje v jejich samotě. Hlavní hrdina, anarchista Pablo Ibbieta, si při vědomí nevyhnutelné smrti uvědomí absurditu svého života. Rozhodne se svého velitele neprozradit a naopak si udělá z fašistů žert. Vymyslí si místo, kde se má údajně jeho velitel ukrývat – na hřbitově. Těší se na zklamané fašisty, ale dostává milost: jeho vůdce se totiž rozhodl změnit úkryt a na hřbitově byl skutečně nalezen.

340 J.-P. Sartre Za zavřenými dveřmi (Huis-clos, 1944) (v češtině i pod názvem S vyloučením veřejnosti). Hra je vybudovaná podle klasického aristotelovského modelu – jednoty času a děje. V jedné místnosti spolu debatují tři mrtví: novinář Garcin – popravený ve válce jako dezertér, lesbička Inès (sebevražedkyně) a egoistická erotomanka (vražedkyně vlastního dítěte) Estelle. Žádná z těchto postav se není ochotna vzdát svého mínění o sobě. Z toho je usvědčuje vidění druhých, ti se stávají zrcadly, kde mohou vidět pravdu a na tomto obraze není možné nic změnit. Pak žijí v pekle prokletí pohledem těch druhých. („Peklo jsou ti druzí.“)

341 Albert Camus ( ) esejista, publicista, dramatik a filosof narozený v alžírském Mondovi 1934 vstoupil do komunistické strany, zanedlouho ji však na protest proti její politice k arabskému světu opustil tři roky po získání Nobelovy ceny za literaturu (1957) tragicky zahynul při vážné automobilové nehodě odmítl kolektivní revoluci, čímž se dostal do roztržky s J.-P. Sartrem (1951)

342 A. Camus – fil. témata problematiku odcizenosti a vzpoury často se u něj objevuje téma strachu ze samoty jeho díla jsou reakcí na ztrátu tradičních hodnot přesvědčení o nesmyslnosti a absurdnosti života napsal celou řadu esejů

343 A. Camus Mýtus o Sisyfovi (Le Mythe de Sisyphe, 1942) Sisyfos může být šťasten. Jeho osud je stejný jako osud všech lidí, avšak on si, na rozdíl od nich, uvědomuje marnost své snahy, proto je „pánem“ tohoto svého neodvratného osudu. Není tedy v zajetí marné naděje, tudíž je svobodnější. Postihuje úděl moderního člověka v jeho absurditě a absurdno povyšuje na filozofickou kategorii. Z východisek beznaděje, zbytečnosti a lhostejnosti dospívá argumentací k pozitivním závěrům: pomocí absurdních prožitků je dovoleno člověku dál pokračovat v životě.

344 A. Camus Člověk revoltující (L'Homme révolté, 1951) zde odmítl kolektivní revoluci, ačkoli uznával revoltujícího člověka vzpoura má být boj proti utrpení a zlu podle něj revoltou člověk potvrzuje svoji existenci. tento esej (resp. odmítnutí kolektivní revoluce) byl příčinou jeho sporu s J.-P. Sartrem

345

346 Literatura Brugger, W. a kolektiv: Filozofický slovník. Praha Durant, W.: Životy a myšlenky nejvýznamnějších světových filozofů od Platona po Santayanu. Praha Fearn, N.: Jak a o čem přemýšlejí filozofové. Od antiky k postmoderně. Praha Jaspers, K.: Úvod do filozofie. Praha Kunzmann, P. – Burkard, F.-P. – Wiedmann, F.: Encyklopedický atlas filozofie. Praha Popkin, R. H. – Stroll, A.: Filozofie pro každého. Praha Störig, H. J.: Malé dějiny filozofie. Kostelní Vydří 2007.

347 Filozofická četba Aristotelés: Metafyzika. Praha Bacon, F.: Nové organon. Praha Descartes, R.: Úvahy o první filozofii. Praha Feuerbach, L.: Podstata náboženství. Praha Heidegger, M. Konec filozofie a úkol myšlení. Praha Hobbes, T.: Výbor z díla. Praha Hume, D.: Zkoumání o zásadách mravnosti. Praha Hume, D.: Přirozené dějiny náboženství – Rozmluvy o náboženství přirozeném. Praha Kant, I.: Kritika čistého rozumu. Praha Kant, I.: Základy metafyziky mravů. Praha Leibniz, G.W.: Theodicea. Praha Locke, J.: Esej o lidském rozumu. Praha Nietzsche, F.: Antikrist. Olomouc Platón: Ústava. Praha Listy. Praha Schopenhauer, A.: Svět jako vůle a představa. Pelhřimov 1997.

348


Stáhnout ppt "Filozofie Výklad dějin filozofie pro výuku na Střední odborné umělecké škole a gymnáziu, s.r.o."

Podobné prezentace


Reklamy Google