Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační."— Transkript prezentace:

1 Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/ Vybrané kapitoly světových a českých dějin Multipolární svět a ozbrojené konflikty po roce 1990

2 Rozpad Sovětského svazu 1991 Po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS roku 1985 úsilí reformovat sovětský politický systém – Perestrojka, tj. program ekonomických reforem, a glasnosť, tj. liberalizace veřejné sféry Konec mocenského dohledu nad satelitními státy Od poloviny osmdesátých let hospodářská krize a růst interetnického napětí – Spor o Náhorní Karabach, požadavek nezávislosti v pobaltských republikách apod. Růst pozic opozice vůči KSSS v Rusku – V Rusku vznik Demokratické platformy v čele s Borisem Jelcinem, dne 12. června 1990 vyhlásil ruský parlament nadřazenost svých zákonů nad sovětskými – Během roku 1991 vyhlašují jednotlivé země nezávislost na SSSR Dne 8. prosince 1991 dohoda Ruska, Ukrajiny a Běloruska (tj. zakladatelských států SSSR) o ukončení existence Sovětského svazu

3 Transformace post-sovětského prostoru Jaderné zbraně – Jednotlivé spolkové země Sovětského svazu se vzdali jaderných zbraní ve prospěch Ruska = jediná země bývalého SSSR s jaderným arzenálem Společenství nezávislých států – Vznik 8. prosince 1991 na setkání zástupců Ruska, Ukrajiny a Běloruska, dne 21. prosince 1991 přistoupilo dalších osm zemí bývalého SSSR; Pobaltské země odmítly, dočasně členem Gruzie (1993 až 2008), roku 2005 vystoupil Turkmenistán (přidružený člen) – Minimum kompetencí Společenství = koordinace ekonomických a bezpečnostních otázek aj. Problémy post-sovětského prostoru – Ekonomická recese – Politická nestabilita – Etnické a náboženské konflikty

4 Ozbrojené konflikty kavkazského prostoru Boj o Náhorní Karabach – Náhorní Karabach = autonomní oblast Ázerbájdžánu (muslimská země) obývána Armény (křesťané), po vyhlášení nezávislosti Ázerbájdžánu vyhlásili nezávislost Náhorní Karabach (2. září 1991) – Podpora Arménie: arménsko-ázerbájdžánská válka (1992 až 1994), Náhorní Karabach de facto samostatným státem, okupovaným arménskými jednotkami Čečenská krize – Čečensko-ignušská autonomní republika (= autonomní území Ruské federace), od března 1991 v čele gen. Džóchar Dudajev, rozpad republiky na separatistické Čečensko a loajální Ingušsko – Ve snaze zabránit úplnému odtržení Čečenska zahájena dne 24. prosince 1994 ruská ofenzíva, dobyto hlavní město Groznyj: následuje půl roku bojů, území Čečenska obsazeno, ale odpor pokračuje – Po opětovném dobytí města Groznyj Čečenci mírová dohoda a stažení ruských vojsk

5 Rusko-gruzínská válka 2008 Na území Gruzie tři autonomní republiky: Abcházie, Adžara a Jižní Osetie – V letech 1992 a 1933 první konflikt: úsilí Abcházie získat nezávislost = válka, v roce 1998 obnovení konfliktu (šestidenní válka) a znovu v roce 2008 (boj o soutěsku Kodori); Abcházie = částečně uznávaný stát (Rusko) Od roku 2003 v Gruzii u moci Michail Saakašvili – Úsilí o obnovu územní svrchovanosti Gruzie, kontrola Adžary a Jižní Osetie – Orientace Gruzie na EU a NATO vs. Rusko podporuje separatistické regiony Dne 1. srpna 2008 střet mezi Gruzii a jihoosetinskými jednotkami – V noci na 8. srpna zahájena gruzínská ofenzíva = dobytí hlavního města Jižní Osetie – Ve dnech 8. až 11. srpna zahájila ruská vojska postup přes hranice do Jižní Osetie a provedla letecká nálety na gruzínské cíle = snaha chránit ruské občany (90 % obyvatel Jižní Osetie ruskými občany!) – Dne 12. srpna 2008 Rusko oficiálně zastavila boje a uznalo Jižní Osetii jako suverénní stát

6 Barevné revoluce Označení pro sérii revolucí, které zasáhly země bývalého SSSR a Jugoslávie Bělehradská demonstrace 2000 – Po neuznání výsledku prezidentských voleb v Jugoslávii dne 5. října 2000 demonstrace příznivců opozice (v čele Demokratická opozice Srbska) vůči Slobodanu Miloševičovi, prezidentem Jugoslávie Vojislav Koštunica Růžová revoluce 2003 – Série manifestací (zejm. 2. listopadu 2003) v Gruzii, které vedly k demisi prezidenta Eduarda Ševarnadzeho Oranžová revoluce 2004 – Série demonstrací proti výsledku prezidentských voleb na Ukrajině, pod tlakem oficiální místa uznávají vítězství opozičního vůdce Viktora Juščenka Tulipánová revoluce 2005 – Svržení autoritativního režimu prezidenta Askara Akajeva v Kyrgyzstánu

7 Transformace politických systémů zemí střední a východní Evropy I V letech 1989 a 1990: odlišné tempo v jednotlivých zemích Nejrychleji v Polsku a v Maďarsku: – Odlišnost politických systémů, v Polsku u moci „vojenská junta“ (gen. Jaruzelski), v Maďarsku tzv. gulášový socializmus (János Kádár) – Polsko: od r Solidarita (nezávislé odborové hnutí), r vlna demonstrací = jednání u kulatého stolu a částečně svobodné volby v červnu 1989, ustavení první koaliční vlády – Maďarsko: červen 1989 pohřeb obětí z r. 1956, jednání u kulatého stolu a vydání nové ústavy, březen 1990 demokratické volby Pomalejší vývoj v ostatních zemích – NDR: říjen 1989 demonstrace v Lipsku a v Berlíně, dne 9. listopadu 1989 povoleno občanům NDR vycestovat ze země = manifestace, okamžitý pád berlínské zdi, zhroucení režimu

8 Transformace politických systémů zemí střední a východní Evropy II – (pokračování) – Rumunsko: v čele Nicolae Ceauşescu [čaušesku], kult osobnosti, represe, zejm. maďarské menšiny = odpor proti vládě, demonstrace v Temešváru (16. prosince), občanský odpor vs. jednotky Securitate = stav občanské války, 25. prosince 1989 poprava Ceauşesca – Bulharsko: vnitrostranický spor, svržení Todora Živkova v listopadu 1989, liberalizace politického systému Odlišný průběh v zemích, které nebyly součástí sovětského bloku – Jugoslávie: vlna stávek od r. 1988, v lednu 1990 Svaz komunistů Jugoslávie opouští Slovinská a Chorvatská delegace = faktický konec monopolu komunistické strany – Albánie: r vlna protivládních demonstrací, od července 1990 povolení existence opozice, ale ve skutečnosti až v prosinci 1990, institucionalizace tranzice až r (koaliční

9 Sametová revoluce v Československu 1989 Od r demonstrace, zejm. katolíci (Svíčková demonstrace) a disent Dne 17. listopadu 1989 studentská demonstrace = násilné rozehnání Sborem národní bezpečnosti = ohlas ve společnosti Od 20. listopadu každodenní demonstrace v Československu – Nejdříve spontánně, od 19. listopadu do čela procesu postupně Občanské fórum Jednání zástupců Občanského fóra a představitelů komunistického režimu – Pod tlakem občanského hnutí personální obměna vedení (např. Milouš Jakeš) – Dne 26. listopadu jednání Václava Havla s premiérem Ladislavem Adamcem – Dne 10. prosince federální vláda Mariána Čalfy (Vláda národního porozumění) včetně zástupců opozice – Dne 29. prosince Václav Havel jmenován prezidentem Kooptační zákon = personální obměna zastupitelských orgánů, dokončeno v březnu 1990

10 Teritoriální změny v Evropě v letech 1990 až 2008 Po roce 1990 řada územních změn, ale týkají se pouze čtyř států: Německo – Sjednocení Německa, tj. přijetí spolkových zemí bývalé NDR v roce 1990 Sovětský svaz – Po r úsilí jednotlivých republik o získání samostatnosti, v roce 1991 rozpad na patnáct republik, z toho v Evropě sedm: Litva, Lotyšsko a Estonsko; Rusko, Bělorusko a Ukrajina; Moldavsko Jugoslávie – Postupný rozpad během let 1991 až 2003/2008, vyjma zaniklých celků (např. Republika Srbská krajina) celkem sedm zemí: Slovinsko a Chorvatsko; Moldavsko a Bosna a Hercegovina; Srbsko, Černá Hora a Kosovo Československo – Rozdělení federace na dva suverénní celky (republiky) poč. r. 1993: Česká a Slovenská republika, tzv. sametový rozvod, tj. bez konfliktů

11 Evropská integrace I Předchůdci Evropské unie – Evropské společenství uhlí a oceli, ustaveno r – Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom), ustaveno r – Evropské hospodářské společenství, ustaveno r – R slučovací smlouva = sloučení orgánů tří společenství (Evropská společenství) Maastrichtská smlouva – Podepsána 7. února 1992, v účinnost 1. listopadu 1993; též smlouva o Evropské unii – Rozšíření hospodářské spolupráce o v oblasti politiky a bezpečnosti (2. pilíř) a vnitropolitických záležitostí (3. pilíř) Lisabonská smlouva – Podepsána 13. prosince 2007, v účinnost 1. prosince 2009 – Revize znění zakladatelských smluv jednotlivých společenství – Konečné právní dotvoření Evropské unie

12 Evropská integrace II Vrcholné orgány Evropské unie: Evropský parlament – Brusel, Štrasburk, legislativní a rozpočtová pravomoc, zástupci voleni občany EU, přes 750 členů, pětileté funkční období Evropská rada – Členové hlavy členských států nebo předsedové vlád těchto zemí, v čele předseda, volen na dvou a půlleté funkční období; schází se pravidelně čtyřikrát do roka, rozhoduje o klíčových politických aktech (rozšíření EU apod.) Rada Evropské unie – Též Rada ministrů = zastoupeny členské státy jednotlivými zplnomocněnci (zpravidla ministry jednotlivých resortů), předsednictví členských států v délce trvání půl roku; váha hlasů podle velikosti dotčené země Evropská komise – Brusel, výlučné právo zákonné iniciativy, dozor nad dodržováním smluv, má zastupovat zájmy EU jako celku (nikoliv jednotlivých zemí), jedna země = jeden hlas, v čele předseda

13 Evropská integrace III Rozšiřování Evropské unie Prohlubování spolupráce Územní rozšiřování: – 1993: evropská „dvanáctka“: včetně některých zámořských území ("nejvzdálenější regiony", např. Francouzská Guyana) – 1995: přistoupení 3 zemí: Finsko, Rakousko, Švédsko; Norsko v referendu odmítlo přistoupit – 2004: přistoupení 10 zemí: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko – 2007: přistoupení 2 zemí: Rumunsko, Bulharsko – 2013: přistoupení Chorvatska – Kandidátské země: Černá Hora, Island, Makedonie, Srbsko a Turecko

14 Rozšiřování NATO Po roce 1991 zpochybňování existence NATO: rozpad Varšavské smlouvy, dohoda o redukci vojenských sil Od poloviny devadesátých let projekt „partnerství pro mír“ – Česká republika, Polsko a Maďarsko osloveny s nabídkou spolupráce a výhledového vstupu do NATO – Později nabídnuto i ostatním zemím – Roku 1995 začala opětovná užší spolupráce Francie (završena roku 2009) Po roce 1999 vstup nových členů – (1990: rozšíření o území bývalé NDR) – 1999: Česká republika, Maďarsko a Polsko – 2004: Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko – 2009: Albánie a Chorvatsko – V současnosti v projektu Partnerství pro mír většina zbývajících evropských zemí

15 OSN v mezinárodních konfliktech I Operace za udržení míru, tzv. peacekeeping = ale absence koncepce a doktríny Kapitola VI. Charty OSN: spory nejdříve řešit vyjednáváním, pokud není dosaženo smíru, nutnost spor podstoupit Radě bezpečnosti OSN Kapitola VII. Charty OSN: Rada bezpečnosti kompetentní rozhodnout, zda došlo k ohrožení míru nebo útočnému činu a přijmout protiopatření: – Bez použití síly (přerušení styků aj.) – Za použití síly = vojenská blokáda a „jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami“ Po r vzrůst počtu „peacekeepingových“ operací – Konec studené války = shoda mezi zeměmi Rady bezpečnosti + nárůst počtu regionálních konfliktů (absence kontroly eskalace) – V letech 1988 až 1993 více operací, než za dobu předchozí existence OSN

16 OSN v mezinárodních konfliktech II Růst počtu zapojených vojáků – Roku 1988 = 9000 mužů „modrých přileb“ ve světě, roku 1993 = Bezprecedentní zapojení zejména Spojených států a Spojeného království Vybrané operace: – UNIMOG: UN Iran-Iraq Military Observer Group (srpen 1988 až únor 1991), celkem 400 mužů – UNTAG: UN Transition Assistance Group in Namibia (červen 1989 až březen 1990), celkem 8000 mužů – UNPROFOR: UN Protection Force (březen 1992 až prosinec 1995), celkem mužů – UNOSOM II: UN Protection in Somalia (květen 1993 až březen 1995), celkem mužů – UNAMIR: UN Assistance Mission for Rwanda (říjen 1993 až březen 1996), celkem 6000 mužů

17 První válka v Perském zálivu 1991 Příčiny konfliktu – Ekonomické (finanční vyčerpání Iráku po Irácko-Íránské válce) a politické (územní nároky na Kuvajt) = dne 2. srpna 1990 obsazení bohatého Kuvajtu iráckými vojsky OSN uvalilo na Irák embargo a přijalo rezoluci o použití síly, pokud Irák nestáhne vojska z Kuvajtu Operace Pouštní štít (Desert Shield) – Obava z rozšiřování irácké expanze vůči Saudské Arábii, úkol operace = zabránit případné irácké intervenci (proto „štít“) Operace Pouštní bouře (Desert Storm) – Vojenská operace za účelem osvobození Kuvajtu, zahájena dne 17. ledna 1991; první fáze = letecké operace s cílem ochromit systém řízení ozbrojených sil, druhá fáze = pozemní operace s cílem zničit ozbrojené síly Iráku, zahájena dne 24. února 1991 (Pouštní šavle, Desert Sabre), během 100 hodin irácká vojska rozdrcena

18 Bitva o Mogadišo 1993 Ozbrojený konflikt od prosince 1992 do května 1993 o somálské hlavní město Somálsko od konce osmdesátých let: politická anarchie, občanská válka a humanitární katastrofa Operace OSN Nastolení důvěry (Restre Hope) – Vyčleněny síly UNITAF (Unified Task), zejm. USA: zajistit dovoz humanitární pomoci, ale v Mogadišu napadení sil UNITAF Operace Gótský had (Gothic Serpent) – Zajmout lokálního diktátora Mohameda Aidida, který byl odpovědný za útoky proti silám UNITAF – Operací pověřena skupina Task Force Ranger: vojenské útoky na pozice Aididových stoupenců, přepad centra Mogadiša dne 3. října 1993 – Během bojů se na stranu M. Aidida přídává i místní obyvatelstvo = těžké boje a vysoké ztráty, především civilního obyvatelstva – USA stahují vojska ze Somálska, roku 1995 ukončení operace Restore Hope

19 Genocida ve Rwandě 1994 Populace Rwandy – Tutsiové, asi 20 % obyvatelstva, kolonisté z 15. a 16. století; vyšší postava a světlejší pleť, zastávali významnější pozice – Hutuové, asi 80 % obyvatelstva, autochtonní obyvatelstvo; od padesátých let emancipace „Hutuská“ revoluce – Od roku 1990 stav občanské války: vznik emigrační Rwandské vlastenecké fronty (Tutsiové): ofenzíva s cílem svrhnout vládu Hutuů Operace OSN Tyrkys – Cílem oddělit znepřátelené strany Dne 6. dubna 1994 atentát na prezidenty Rwandy a Burundi: záminka k realizaci připravované genocidy Tutsiů – Mezi dubnem a červnem zavražděno kolem až jednoho miliónů Tutsiů jednotkami Interahamwe – Jednotky OSN nedokázaly zabránit genocidě

20 Rozpad Jugoslávie Jugoslávie na počátku devadesátých let – Federace šesti států: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora a Makedonie – Mnohonárodnostní a multireligiózní stát: Slovinci, Chorvaté (katolíci), Srbové (pravoslavní), Bosňáci (muslimové), Albánci (muslimové) aj. – Rozdílná ekonomická úroveň a hospodářské problémy: bohaté a rozvinuté Slovinsko vs. chudé a zaostalá Makedonie apod. V červnu 1991 vyhlašuje nezávislost Slovinsko a Chorvatsko – Jugoslávská vojska vyklízí Slovinsko, ale ozbrojené střety v Chorvatsku (zde se nachází srbské obyvatelstvo): vyhlášení Republiky srbská Krajina, na podzim konflikt ukončen vysláním mise ONS UNPROFOR V listopadu 1991 vyhlásila nezávislost Makedonie V dubnu 1992 se osamostatnila Bosna a Hercegovina V rámci federace Jugoslávie zůstalo pouze Srbsko a Černá Hora

21 Občanská válka v Bosně a Hercegovině Mnohonárodnostní složení Bosny a Hercegoviny: – Srbové, Chorvaté a Bosňáci (muslimové) – V lednu 1992 proklamace srbské nezávislosti: Republika srbská v čele s Radovanem Karadžićem, později i chorvatské: Chorvatská republika Herzeg-Bosna v čele Mate Bobanem – Jejich území si nárokují Bosňáci, kteří v čele s Alijou Izetbegovićem vyhlásili dne 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii Snaha každé strany o vytvoření národnostně jednotného území: – Etnické čistky „všech proti všem“ – Masakr v Srebrenici, červenec 1995:, muslimské město obsadili Srbové v čele s Ratko Mladićem, zabito asi 6000 až 8000 mužů; masakru přihlížely jednotky OSN, které nezasáhly V listopadu 1995 zahájeno trojstranné jednání = Datyonská mírová smlouva = federalizace Bosny a Hercegoviny na etnickém principu

22 Válka o Kosovo 1999 Kosovo autonomní součást Srbska, obývané Srby a Albánci Albánci se domáhají nezávislosti – Vznik Kosovské osvobozenecké armády, teroristická organizace, roku 1997 následuje vlna nepokojů a ozbrojených střetů, do poloviny roku 1998 kontroluje třetinu území Kosova Koncem roku 1998 jugoslávská protiofenzívá: odzbrojování albánských jednotek, vyhánění Albánců, asi osob Roku 1999 se NATO ujímá role zprostředkovatele – Jednání končí neúspěchem, existují obavy z opakování situace v Bosně a Hercegovině Dne 24. března 1999 zahájilo NATO letecké útoky na jugoslávské pozice – Dne 10. června 1999 Jugoslávie kapituluje, vstup jednotek NATO do Kosova – Během návratů Albánců masakr Srbů a jiných etnických skupin Roku 2008 Kosovo jednostranně vyhlašuje nezávislost

23 Palestinská otázka Okupací Palestiny Izraelem r vznik tzv. palestinské otázky Od osmdesátých let palestinské intifády (=povstání) První intifáda (1987 – 1993) – Příčina: eskalace napětí po automobilové nehodě, během které zemřeli čtyři Palestinci (nehodu zavinil Žid), série povstání přerostla ve formu guerillové války v Gaze a Západním břehu; formálně vedeno Organizací pro osvobození Palestiny (předseda Jásir Arafat), ale hlavní vliv na průběh bojů hnutí Hamás – Vedla k urychlení dohody mezi Organizaciía Izraelem, tzv. Mírové dohody z Osla, vznik dočasné palestinské samosprávy Druhá intifáda (2000 – 2005) – Příčina: Jásir Arafat odmítl vyhlásit Palestinský stát: eskalace napětí – Izrael staví bezpečnostní zeď oddělující palestinské a židovské území, intifáda ukončena po vyklizení a stažení izraelských jednotek a osadníků ze čtyř z 21 židovských osad na Západním břehu

24 Terorizmus I Definice – Forma boje, cíl = zastrašit protivníka formou teroristických činů, tj. takových, ve kterých oběť pochází vesměs z řad civilního obyvatelstva; krajně levicový, fundamentalistický aj. terorizmus (ekoterorizmus) Exkurz: historie terorizmu – Vznik terorizmu jako organizované formy boje: anarchizmus 19. století (Rusko: Nardonaja volja) – 70. léta 20. století = rozmach krajně levicového (komunistického) terorizmu: – Frakce Rudé armády (RAF), teroristická organizace v (západním) Německu: pumové útoky, individuální teror, v říjnu 1977 ve spolupráci s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny únos letadla Lufthansa letu 181; r rozpuštěna

25 Terorizmus II – (pokračování) – Lidová fronta pro osvobození Palestiny = izraelsko-palestinský konflikt jako třídní/imperialistický boj, zal. r. 1967, vůdce Wadía Haddád, taktika = únosy letadel a rukojmích: v září 1970 únos čtyř letadel (Dawson‘s Field), červenec 1976 únos letu z Tel-Avivu do Paříte (Operace Entebbe) – Iljič Ramirez Sánches (Carlos), venezuelský terorista, útok na zasedání představitel OPEC v roce 1975, bombové útoky; r dopaden Od vypuknutí občanské války v Libanonu (1975) a po islámské revoluci (1979) a invazi do Afghánistánu (1979) rozmach fundamentalistického terorizmu

26 Terorizmus II Terorizmus v současnosti – Hizballáh: šiítská militantní organizace (zal. r. 1982) v Libanonu, militantní křídlo: teroristická činnost od osmdesátých let, zejm. únosy amerických občanů – Hamás: palestinská islamistická politická strana (zal. r. 1987), vojenská složka (Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma) a civilní složka, bombové útoky a ostřelování Izraele – Al-Kájda: sunnitská teroristická organizace, zal. r Usámou bin Ládinem (válka v Afghánistánu), letecké útoky na USA dne 11. září 2001 (9/11) – Další fundamentalistické organizace (???) Ekoterorizmus – Cíl: ochrana životního prostředí (pozor na termín!), sabotáže apod.

27 Válka proti terorizmu Podnět k vyhlášení války = teroristické útoky dne 11. září 2001 – Koordinovaný útok ál-Kájdy: únos čtyř letadel komerčních linek, cílem není získat rukojmí, ale provést sebevražedný útok (= odlišnost od dřívějších případů) – Dva stroje narazily do budov Světového obchodního centra v New Yorku (následovalo jejich zřícení), další do budovy Pentagonu ve Washingtonu a poslední se zřítil v Pensylvánii (střet mezi posádkou a teroristy) – Největší teroristický čin: přímo zapojeno 19 teroristů, zabito kolem 3000 osob Dlouhodobá strategie USA s cílem potlačit teroristickou hrozbu (samotný termín: prezident George W. Bush, 20. září 2001) – Součástí války operace v Afghánistánu, Iráku, Somálsku, Filipínách aj. – Vydání USA PATRIOT Act: zákon, který rozšiřuje kompetence exekutivy v bezpečnostních a občanskoprávních záležitostech

28 Válka v Afghánistánu I Dne 7. října 2001 zahájena Operace Trvalá svoboda (Operation Enduring Freedom, OEF) – Vpád amerických vojsk a ozbrojených jednotek koaličních partnerů (zejm. Spojené království) do Afghánistánu – Cíl: svržení režimu Tálibánu, zajetí Usámy bin Ládina a zničení al-Kájdy První fáze – Letecké útoky na vybrané cíle (zejm. pohoří Tora Bora) Druhá fáze – Pozemní boje: útok na Mazar-e-Šarif 9. listopadu 2001, dne 12. listopadu jednotky Talibánu opouštění Kábul – Ve dnech 12. až 17. prosince 2001 boje o komplex Tora Bora – Ukončení konvenčních bojů během jara 2002 = přechod Talibánu na guerillovou formu války

29 Válka v Afghánistánu II Na základě rezoluce OSN zahájena mise International Security Assistance Force (ISAF), vedením mise pověřeno NATO – Cíl: odzbrojit tálibánské jednotky a jednotky al-Kájdy – Celkem zapojeno 38 zemí (včetně České republiky) Třetí fáze – Během roku 2003 vypuknutí tálibánského povstání = etapa obnovení útoků Tálibánu – Další eskalace v roce 2006: nová taktika boje = výhradně guerillová forma boje V prosinci 2001 ustavena prozápadní vláda Hamída Karzáího – Spolupráce s NATO, podíl na bojích proti povstalcům – Tálibán ovládá pouze menší část území Afghánistánu, boje pokračují, odmítá přistoupit na mírové rozhovory, již v roce 2001 přesunul část své organizace na území Pákistánu = nová základna

30 Druhá válka v Perském zálivu I V rámci války proti terorizmu Operace Irácká svoboda (Operace Telic) = koalice USA a asi 40 zemí s celkem muži v první fázi Od počátku roku 2003 diplomatický tlak na Irák, aby ukončil produkci zbraní hromadného ničení – Tlak USA se stupňuje, v březnu 2003 oficiálně oznámeno, že „diplomacie selhala“, poslední ultimátum dne 18. března 2003, Saddám Husajn odmítá Operace zahájena 20. března 2003 – Základna operací = Kuvajt – Pozemní útok paralelně s leteckým útokem: ropná pole v Rumajle, útok na město Basra, odtud směrem na severozápad na Bagdád – Útok na hlavní město dne 7. dubna – Poslední boje o město Tikrít (dobyto 14. dubna 2003)

31 Druhá válka v Perském zálivu II (Pokračování) Dne 1. května 2003 USA oficiálně oznámily ukončení bojů Utvořena Prozatímní koaliční správa Absence správy = chaotický stav, rozmach občanského násilí – Rabování vojenských skladů, mezi obyvatelstvem rozšířeny zbraně i munice – Útoky iráckých civilistů a ozbrojených skupin vůči spojeneckým jednotkám, zejm. v tzv. sunnitském trojúhelníku Dne 13. prosince 2003 zajat Saddám Husajn

32 Druhá válka v Perském zálivu III Guerillová válka – Užití teroristické taktiky: sebevražedné útoky, útoky ze zálohy, kladení min apod. – Na jaře 2004 růst intenzity útoků, podpora fundamentalistických organizací, lokální organizace al-Kájdy (Abú Musab az-Zarkáví) – Březem 2004 boje o Falludžu – Spojenecké operace s cílem zničit militantní organizace – Částečná stabilizace až během roku 2008, ale nadále dochází k ozbrojeným střetům

33 Arabské jaro I Série nepokojů a povstání, která od počátku roku 2010 zasáhla arabské země Příčiny: ekonomické, politické, náboženské (?) – Prosinec 2010 nepokoje v Tunisku: konec autoritářské vlády prezidenta bin Alího – V únoru 2011 se demonstranti v Alžírsku domohli zrušení výjimečného stavu – V únoru 2011 donucen odstoupit egyptský prezident Husní Múbarak, následné nepokoje a protesty pokračují dodnes (konec r. 2013) – Jemen na pokraji občanské války, abdikace prezidenta Sáliha

34 Arabské jaro II Libye – Od počátku ledna 2011 protesty vůči diktatuře Muammara Kaddáfího – Vůči demonstrantům zasahuje armáda = eskalace napětí, od května střety charakter regulérních bojů, dne 24. srpna 2011 dobytí Tripolisu, dne 20. října 2011 Kaddáfí zabit Sýrie – Obdobný scénář jako Libyi, autoritativní režim prezidenta Asada stále u moci (konec r. 2013)

35 Místo závěru Nové zdroje napětí – Náboženský fundamentalizmus – Nacionalizmus Angažování OSN – Růst významu OSN (?): mezinárodněprávní záštita Angažování USA – Pokles významu USA (?): arabské jaro apod. Konflikty asymetrické Konflikty neuzavřené

36 Doporučená literatura ASH, Timothy Garton: Rok zázraků ’89. Praha 1991, 125 s. BUREŠ, Oldřich: Operace OSN za udržení míru. Olomouc 2007, 199 s. MAREK, Jindřich: Krvavé mise ONS. Modré barety v past mezinárodní politiky. Praha 2010, 363 s. NOVÁK, Martin: Ropa a krev. Americko-irácké války Praha 2010, 349 s. TOWNSHEND, Charles a kol.: Historie moderní války. Praha 2007, 429 s.


Stáhnout ppt "Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační."

Podobné prezentace


Reklamy Google