Člověk Zuzana Svobodová. Co se v semináři dozvíte Jak se měnila odpověď na tázání po podstatě člověka v průběhu dějin západního myšlení? Kdo je člověk.

Prezentace na téma: "Člověk Zuzana Svobodová. Co se v semináři dozvíte Jak se měnila odpověď na tázání po podstatě člověka v průběhu dějin západního myšlení? Kdo je člověk."— Transkript prezentace:

1 Člověk Zuzana Svobodová

2 Co se v semináři dozvíte Jak se měnila odpověď na tázání po podstatě člověka v průběhu dějin západního myšlení? Kdo je člověk pro Platóna, Aristotela, Augustina… až po personalisty 20. st.? Jaké tři hlavní antropologické systémy můžeme v dějinách do naší doby rozpoznat? Co znamená vnímat člověka jako „osobu“ (a podle toho s ním – osobně a lidsky důstojně jednat)? Jaké jsou dva základní negativní přístupy k osobě (kdy se osoba objektivizuje)?

3

4

5 Mám věřit, že jsem nic? Mám věřit, že jsem Bůh? Všechny excesy, veškeré násilí, a všechny marnosti velkých mužů, pochází ze skutečnosti, že nevědí, co jsou... Jaká část z nás cítí radost? Jsou to naše ruce, naše paže, naše tělo, nebo naše krev? Samozřejmě to musí být něco, co není hmotné. (Pascal, Pensées)

6 „Žádná doba toho nevěděla tolik a tak rozličného o člověku jako ta dnešní... Ale také žádná doba nevěděla méně, co je člověk, než ta dnešní.“ (Martin Heidegger)

7 Co je člověk? objekt → naturalismus subjekt → idealismus

8 Osoba Def.: „jednotlivost duchovního řádu“ Boethius: „Persona est naturae rationabilis individua substantia.“

9 „Le cultivateur“ rozsévač, pěstitel

10 Objevitelnost bytí osoby teoreticky? empiricky? logicky? fenomenologicky? hermeneuticky? dialogicky?

11 Úkol být osobou Nezničitelnost osoby Neinstrumentalizovatelnost osoby (ne/-zne-/-po- /užitelnost, nemanipulativnost) Předchůdnost → odpovědnost za: Tvořivost osobního bytí

12 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Potvrzení „hodnoty“ o sobě a pro ni samu je možné jen ve vztahu dvou osobních subjektů: osobní já vůči osobnímu ty, nikoli pro mě (pro já) – axiologická odpověď lásky (osobní a svobodné potvrzení ty), potvrzení v konkrétním osobním bytí. Opak: popření druhého, neuznání jeho osobní hodnoty, odmítnutí navázat osobní vztah. Moc a vlastnění.

13 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Dva základní negativní přístupy k osobě, kdy se osoba objektivizuje: Konfliktnost: násilí, nenávist, agresivita,… Lhostejnost: druhý jako zákazník, klient, číslo, případ, … - nikoli jako osobní bytí

14 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu. Zrod, počátek vztahovosti. Psychologický poznatek: dítě reflektuje nejdříve osobně (vztah k matce, k pečujícímu), teprve následně ne-osobní svět (svět věcí). Dítě navíc na počátku personifikuje všechny věci (prvotnost personálního vztahu). Prvotnost ty před já: díky zkušenosti s ty se rodí já (matka – dítě, darující se ty).

15 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu. Jakým způsobem? Druhý se otevírá skrze sebesdělování a sebezjevování (základů, svobody) – lze přijmout jen důvěrou (vírou) / ochota víry a důvěry (v-, komu). Zde, v osobní sféře, vytváří vědění a vůle jednotu – více vědění umožňuje více ochoty být pro-; poznání ústí do vůle, vůle ústí do poznání.

16 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Paradox „Exodu“: Čím více překračuje člověk takto sám sebe, tím více uskutečňuje sebe sama (svou identitu): čím více je darem, tím více existuje. A naopak: Čím více člověk hledá sebe sama v sobě (uzavření), tím více se ztrácí sobě samému, od-cizuje, tím více ne-existuje. R. Guardini: „Nur das Selbst kann selbtlos sein.“ V tomto smyslu druhý není jiný. V případě absolutního Ty není ani druhý ani jiný.

17 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Samota a společenství -Radiálně osamocená osoba neexistuje. -Osobní bytost je ontologicky intencionální. -Lidská osoba nejen ze samoty, ale také ze společenství. Je třeba rozlišovat „societas“ od „communitas“ (společenství). Cílem „societas“ je dobro lidí, cílem „communitas“ jsou osoby jako takové.

18 Co je člověk?→ Kdo je člověk? Uvažovat o člověku v jeho celistvosti ( MELÉTE TO PAN ) – je toho člověk schopen?

19 Kdo jsem? Kdo jsme? homo legulus homo movens – homo viator – homo spiritualis homo viator (Komenský, G. Marcel) → homo turisticus homo loquens homo faber (H. Bergson, Max Frisch – člověk a technologie) homo economicus homo sociologicus (Německo, 1958) homo ludens (Johan Huizinga) homo aesteticus homo politicus homo insipiens (x sapiens)...

20 Svobodná – služebná artes liberales: k životu, ke svobodě artes serviles / artes mechanicae přecenění práce pocházející z lenosti / lat. acedia: "nechci se účastnit na svém poslání", strach z bytí osobou dnes: „svobodná povolání“ x zaměstnanec creatio continua → podíl na stvoření člověk jako action (Blondel), opérer (Mounier), praxe (marxismus)

21

22 Divák x herec. Myšlení a jednání THEATAI (diváci) → teorie, teoretický (kontemplující); neúčast (ř. SCHEIN ) – cena za diváctví, které rozumí smyslu hry herec: angažován (není autonomní), lovec slávy ( DOXA ), angl. part (část, hrát, být částí, jeho sláva z mínění diváka (není svým pánem) Staří Řekové byli přesvědčeni o tom, že pouze divák, nikoli herec, je schopen chápat to, co se samo nabízí jako hra. Proto byl život přihlížející, kontemplativní, divácký, nadřazen životu činnostnímu, hereckému.

23

24 Člověk a výchova u Platona zajatec v jeskyni (obstarávky všedních dnů, zaneprázdněnost – ASCHOLIA ) vy-/po-slanec (poslání, životní smysl, výzva ke SCHOLÉ, starost – EPIMELEIA PERI TÉS PSYCHÉS ) host v cizině (prázdeň – SCHOLÉ, vzdělávání, poznávání životního smyslu/orientace) – exkurs: srov. novodobé obrazy člověka jako homo viator: poutník, turista, tulák Ústava; Zákony hlavní úkol výchovy a vzdělávání („kompetence“): získání teoretického nadhledu, odstupu od aktuální situace, podpora společenství a soudržnosti obce

25 Člověk a výchova u Aristotela ZOON LOGON ECHON – bytost mající (které je vlastní/která je schopna naslouchat tomu, co je) rozum/slovo/řeč/smysl… a díky tomu ZOON POLITIKON – bytost, která žije v polis/obci/společnosti (která vstupuje do světa) – další viz Aristoteles. Politika, zejm. kn. VII-VIIIAristoteles. Politika, zejm. kn. VII-VIII první výměr je zkratka učiněná na základě obsahu Aristotelova textu, druhý výměr uvádí Ar. v textu přímo

26 Z toho jest tedy zřejmo, že obec jest útvar přirozený a že člověk jest bytost přirozeně určená pro život v obci (ὁ ἄνθρωπος φύσει πολιτικὸν ζῷον), a že ten, kdo od přirozenosti a ne jenom náhodou žije mimo obec, jest bytostí buď špatnou anebo lepší než člověk, … Jest zjevno, proč člověk jest bytostí určenou pro pospolitý život více než každá včela a každý stádový živočich. Neboť příroda, …nečiní nic bezúčelně. Ze živočichů jenom člověk má řeč (οὐθὲν …μάτην ἡ φύσις ποιεῖ: λόγον δὲ μόνον ἄνθρωπος ἔχει τῶν ζῴων); hlas jest známkou pocitu nelibého a libého, proto jej mají také ostatní živočichové – neboť až k tomu dospěla jejich přirozenost, že mají pocit bolesti a libosti a navzájem si je dávají najevo –, řeč však jest určena k tomu, aby naznačovala, co jest prospěšné a škodlivé, a tudíž také, co jest spravedlivé a nespravedlivé; tj. zajisté vlastní člověku před ostatními živočichy, že jediný má smysl pro dobro a zlo, pro právo a bezpráví a pro podobné věci; společenství těchto věcí pak vytvořuje domácnost i obec.

27 Člověk u Augustina „Quid ergo sum..., quae natura mea?“ Člověk osamělý ve světě, člověk bez přístřeší, člověk bloudící a marně hledající sebe sama v hlubinách svého vlastního nitra. Člověk jako grande profundum (velká hlubina, tajemství): „Co je člověk, že jej bereš na vědomí? Co je člověk, že se o něj staráš, Hospodine?“ („Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“) Žalm 8,4 Dubito ergo sum

28 Potencionality lidské duše Augustin rozlišuje čtyři základní potencionality (možnosti) lidské duše, kterými se mj. člověk liší od zvířat:  chtění voluntas  milováníamor  představivost notitia  chápání intelligentia

29 caro tua, coniunx tua Augustin vidí lidské bytí jako dokonalou jednotu dvou substancí: duše a těla; pobízel, aby tělo bylo respektováno na základě toho, že patří k přirozenosti člověka. Augustinův nejoblíbenější obraz pro popis jednotky těla a duše bylo manželství: caro tua, coniunx tua — tvé tělo je tvá žena.

30

31

32 …ergo sum dubito pochybuji, si enim fallorjestliže se mýlím, cogitomyslím, sentiocítím, videovnímám, promittoslibuji, … tedy JSEM ?

33 Člověk je… Aurelius Augustinus (†430): čl – grande profundum AureliusAugustinus Tomáš Akv. (†1274): čl – rod zcela zvláštního rázu, „horizont a rozhraní duchovní a tělesné přírody“ Tomáš Akv. Cusanus (Mikuláš z Kusy/Kusánský, †1464): homo non vult esse nisi homo (čl nechce být ničím jiným než člověkem – cesta k přirozenosti, řádu), B razič mincí, čl směnárník, odhadující jejich cenu. Čl v sobě nese vše, vše může poznat. Nekonečnost (prostorová a časová) světa pouze myšlená, nikoli prožitá. Cusanus

34 Co je člověk v nekonečnu? Blaise Pascal (1623-62): le silence éternel de ces espaces infinis m´effraie (věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí): omezenost, nedostatečnost, nahodilost člověka, nekonečně velké a nekonečně malé, „kolik říší o nás neví“, „qu´est ce qu´un homme dans l´infini?“ (co je čl v nekonečnu?), nous sommes quelque chose, et ne sommes pas tous (jsme něco a nejsme vše), čl je myslící třtina (un roseau pensant). Vesmír o tom neví nic. Čl poznává vztah mezi světem a sebou samým.Pascal Pascalova osamělost větší a obtížněji překonatelná než Augustinova: pracuje se na novém obraze světa, ale nestaví se nový světový dům. V nekonečnosti nelze činit příbytek. Žijeme v nezobrazitelném světě.

35 Člověk jako prostor myšlení a lásky Baruch Spinoza (1632-77): přijetí nekonečnosti – a zbavení její strašlivosti. Nekonečná substance (nekonečná natura naturans, Bůh) – nekonečně mnoho atributů, čl poznává: rozprostraněnost, myšlení a to, že miluje: miluje sebe samu a miluje se v člověku. Čl je bytost, v níž Bůh miluje sebe sama. Čl přijímá bezpřístřešnost, bezsvětovost, protože může poznat, že má smysl; svět a čl jsou spojeni.Spinoza

36 Člověk jako první rozmluva přírody s Bohem J. W. Goethe (1749-1832) – „Spinozův dědic“ – odhodlán žít v míru s celým světem, ale osamělosti vystaven ve svém nitru: čl je „první rozmluvou, kterou vede příroda s Bohem“, přesto slyší uchem Werthera: „hlas zcela do sebe zapuzeného, sebe sama postrádajícího a nezadržitelně se propadajícího stvoření“.Goethe

37 Tázání člověka jako tázání po lidství I. Kant (1724-1804) – vyžaduje od čl sebepoznáníKant 1.Co mohu vědět? 2.Co mám činit? 3.V co smím doufat? 4.Co je člověk?

38 Cesta k postmodernímu tázání po lidství G. W. F. Hegel (1770-1831) – nejradikálnější odklon od antropologického tázání – myšlenkový systém, který vedl k „vyvlastňování konkrétní lidské osoby a konkrétního lidského společenství ve prospěch světového rozumu“. AbstrakceHegel Čl – princip, v němž světový rozum dospívá ke svému dokonalému sebevědomí. Snaha o nový světový dům pro člověka v čase, dějinách. „V každém člověku je světlo a život, je vlastnictvím světla; a není osvětlován světlem, jako temné těleso, které jen trpí cizí zář, nýbrž rozhořívá se jeho vlastní zápalná látka, a je vlastním plamenem.“ (z mládí)

39 Tři velké antropologické systémy Aristotelés: kosmologický (domov pro čl antického, svět věcí, čl věcí mezi věcmi) Tomáš Akv.: teologický (domov pro čl křesťanského středověku) Hegel: logologický (nikdy se nestal skutečným domovem pro moderního čl)

40 Podstata člověka v jednotě s druhým L. Feuerbach (1804-1872): principem nikoli absolutní, tj. abstraktní duch, nikoli abstraktní rozum, ale skutečná a celá podstata čl. Počátkem filosofování není poznání (jako u Kanta), ale člověk.Feuerbach Nikoli individuum: „Jednotlivý člověk pro sebe v sobě nemá podstatu člověka, v sobě ani jako morální, ani jako myslící bytosti. Podstata člověka je obsažena jen ve společenství, v jednotě člověka s člověkem – jednotě, která se ale opírá jen o realitu rozdílu mezi Já a Ty.“

41 Počátky postmoderního tázání po člověku Søren Kierkegaard (1813-1855) - přezdívaný Sokrates z Kodaně – ovlivnil fenomenologickou antropologii v jejím individualismu, považován za zakladatele existencialismuKierkegaard Sokrates Kodaně Témata – stavy existence, elementy pobývání „před Bohem“: úzkost, odcizení, vina, strach, zoufalství, rozhodnutí, smrt, spasení; myšlení může být prověřováno pouze existencí myslícího člověka; víra je pravá, pokud má základ a osvědčení v existenci věřícího, musí být závazná, je to životní vztah (k uvěřenému)

42 Jedinec jako otevřený systém Søren Kierkegaard: existence je přechod od možnosti v duchu ke skutečnosti v celistvosti osoby stát se jedincem, ale pouze jako předpoklad pro navázání vztahu s absolutnem; jedinec jako otevřený systém; jedinec, který vybředne z davu (unikne jeho vlivu), se stává pravdou. Dav (obecné, neosobní, beztvaré, bez tváře) je nepravdou. „Každý si má jen obezřetně začínat s ‚ druhými ‘ a bytostně mluvit jen s Bohem a se sebou samým.“ čl nevnímá jako izolovanou bytost, ale v jeho vztahu s absolutnem (x k absolutnu), vztah osobní, absolutno osobou – teologická antropologie

43 Počátky postmoderního tázání po člověku Friedrich Nietzsche (1844-1900) – člověk jako problematická bytost v centru úvah o světě (celoživotní téma)Nietzsche „Jak se člověk může znát?“– „Je temnou a zastřenou věcí.“ Je „dosud nevymezené zvíře“, výstřední zvířecí druh. Následkem „násilného odtržení od zvířecí minulosti“ trpí sám sebou, problémem svého smyslu. To je začátek, přechod, ve skutečnosti je člověk „takřka embryem člověka budoucnosti“ – prvého rodu člověk. „Člověk je čímsi tekutým a tvárným – lze z něj udělat, co kdo chce.“ Život je „vůle k moci“ (sr. Schopenhauer: vůle k životu), nikoli askeze.

44 Nietzsche: člověk je zvíře odrostlé zvířecímu světu člověk je zvíře, které smí slíbit – je spojen s budoucností, za něco ručí. „Neodvozujeme už člověka z ‚ ducha ‘, umístili jsme ho zpět mezi zvířata.“ Čl je nemocí země. člověk není cíl, ale most, cesta, velký příslib člověk nemá slibovat druhým plnění povinností, ale sám sobě naplnění člověka Bůh je mrtev – čl se nedokáže ze své osamělosti vztahovat k Bohu Problematika lidského života se mu stává vlastním / základním obsahem filosofování. Nové (návrat k Empedoklovi): chce chápat člověka geneticky, jako zvíře odrostlé zvířecímu světu. N. je „mystikem osvícenství“.

45 Počátky postmoderního tázání po člověku Max Scheler (1874-1928)Scheler „Jsme první věk, v němž se člověk sobě stal zcela a beze zbytku ‚ problematickým ‘ ; v němž už neví, co je, zároveň ale také ví, že neví.“ Bezmoc ducha: duch ve své čisté formě je bez jakékoli moci, nechává si dodávat energii životními pudy – čl sublimuje svou pudovou energii v duchovní schopnost. Schelerův čl rozpolcen na ducha a pudy, nemocný čl. Mezi homo faber a zvířetem neexistuje podstatný rozdíl, neboť inteligenci a schopnost volby je třeba přisoudit i zvířeti; teprve principem ducha, který je absolutně nadřazen veškeré inteligenci, je založeno zvláštní postavení člověka. Rozhodující rozdíl mezi čl a zvířetem: sebevědomí. dílo „O věčném v člověku“ (1921), „Místo člověka v kosmu“ (1928, v čj 1968, předmluvu J. Patočka: s. 5-41)

46 Počátky postmoderního tázání po člověku Edmund Husserl (1859, Prostějov, Morava / Rakousko- Uhersko – 1938, Freiburg, Německo): nezabýval se antropologií, pouze 3 věty v Krizi evropských věd (1936):HusserlProstějov největším historickým fenoménem je lidstvo bojující o porozumění sobě samému „Stane-li se čl ‚ metafyzickým ‘, specificky filosofickým problémem, jde o něho jako o rozumovou bytost.“ Lidský rozum lze chápat jen ve spojení s nerozumem. „Lidství v univerzálním pojetí je svou podstatou lidským bytím v generativně a sociálně spjatých lidstvech.“ Bytnost čl nelze najít v izolovaných jedincích.

47 Počátky postmoderního tázání po člověku Martin Heidegger (1889-1976) osamělec, který se vztahuje sám k sobě, ke svému bytí, Dasein, monolog. Čl „autentického“ pobytu = čl bytí sebou, odhodlanost k sobě samému; neumí skutečně žít s člověkem, ale žije jen se sebou samým, je uzavřený systém. Ani na nejvyšším stupni „bytí sebou“ nepřekračuje „pečující spolubytí s druhými“. (Kritika: Čl, který předmětem mé pouhé péče, není Ty, nýbrž On/a. Z „ono se“ vysvobozuje pravá sounáležitost.) „Každý má bytostně mluvit jen se sebou samým.“ (sr. Kierkegaard) – ve smyslu každý může bytostně...

48 Počátky postmoderního tázání po člověku Heidegger: „Žádná doba toho nevěděla tolik a tak rozličného o člověku jako ta dnešní... Ale také žádná doba nevěděla méně, co je člověk, než ta dnešní.“ Heideggerův člověk na okraji bytí je velkým krokem od Kierkegaarda směrem k propasti, kde začíná nicota. (M. Buber)

49 M. Buber: Já a ty základní slova Já-Ty, Já-Ono základní slovo Já-Ty: Já je zde osoba, uvědomuje si sebe sama jako subjektivitu základní slovo Já-Ono: Já je zde individualita, uvědomuje si sebe sama jako subjekt (který zakouší a užívá Ono) žádný člověk není čistou osobou, žádný čistou individualitou individualita se odlišuje od jiných individualit (duchovní forma přírodní oddělenosti) subjektivita vstupuje do vztahu k jiným osobám (duchovní forma přírodního sepětí)

50 M. Buber: Já a ty 3 sféry, v nichž se buduje svět vztahu: KOSMOS – ERÓS – LOGOS povinnosti a závazky máme vůči tomu, co je cizí – konečná odpovědnost vztah lásky k důvěrnému příteli, k Ty – nekonečná odpovědnost

51 M. Buber: Já a ty moment setkání ve vztahu není „zážitkem“, zde se s člověkem něco stává člověk se setkává s Ty, aby osvědčoval smysl ve svém vztahu ke světu – není žádný předpis k setkání – není žádný předpis k uskutečňování smyslu smysl nemůže být zachován, ale jen osvědčován činem, vtělován do života

52 M. Buber: Já a ty paradox života: „Jsem naprosto závislý“ a „Záleží na mě“ úkol: žít obojí najednou

53 Člověk jako cizinec a bytost revoltující L'Étranger Le Mythe de Sisyphe L'Homme révolté (Alber Camus)

54 Video z předávání Nobelovy ceny

55 Marcelova „konkrétní filosofie“ Milovat druhého znamená říci mu: Ty nezemřeš. Být a mít, Lidé proti lidskosti, Homo Viator (Gabriel Marcel)

56

57

58 Odkazy k tématu A biographical portrait of Jacques Derrida. The film also follows Derrida during a trip to South Africa where he visits Nelson Mandela's former prison cell and discusses forgiveness with university students. Derrida states that his own childhood experiences with anti-Semitism have heightened his sensitivity to racial issues. A biographical portrait of Jacques Derrida. The film also follows Derrida during a trip to South Africa where he visits Nelson Mandela's former prison cell and discusses forgiveness with university students. Derrida states that his own childhood experiences with anti-Semitism have heightened his sensitivity to racial issues. ARCHER, Margaret Scotford. Being human: the problem of agency [online]. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press, 2000 [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10065232. http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10065232 BUBER, Martin. Problém člověka. 1. vyd. Praha: Kalich, 1997. 159 s. ISBN 80-7017- 109-X. BUBER, Martin. Urdistanz und Beziehung. 4., verb. Aufl. Heidelberg: Schneider, ©1978. 57 s. Beiträge zu einer philosophischen Anthropologie / Martin Buber; I. ISBN 3-7953-0019-3. CARRUTHERS, Peter. Introducing persons: theories and arguments in the philosophy of mind [online]. London: Routledge, 1995, ©1986 [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10017096. CORETH, Emerich. Co je člověk?: základy filozofické antropologie. 2. vyd. Praha: Zvon, 1996, 1994. 211 s. Studium; sv. 47. ISBN 80-7113-170-9.

59 Odkazy k tématu Debate Noam Chomsky & Michel Foucault - On human nature [s titulky] Debate Noam Chomsky & Michel Foucault - On human nature [s titulky] DERRIDA, Jacques : Sbohem. Řeč nad hrobem Emmanuela Lévinase 27. 12. 1995 (čas. Reflexe č. 15, r. 1996) DERRIDAJacques : Sbohem. Řeč nad hrobem Emmanuela Lévinase 27. 12. 1995 DUBSKÝ, Ivan a KOUBA, Pavel, ed. Per viam: stati a eseje. Vyd. 1. Praha: Torst, 2003. 397 s. ISBN 80-7215- 196-7. EGONSSON, Dan. Dimensions of dignity: the moral importance of being human. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1998. x, 256 s. ISBN 0-7923-5068- 5.

60 Odkazy k tématu HAUPT, Andreas. Der dritte Weg: Martin Bubers Spätwerk im Spannungsfeld von philosophischer Anthropologie und gläubigem Humanismus. München: Utz, ©2001. 228 s. ISBN 3-8316-0068-6. HEJDÁNEK, Ladislav. Setkání a odstup. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2010. 335 s. Oikúmené; sv. 155. ISBN 978-80- 7298-120-5. HOGENOVÁ, Anna. Jak pečujeme o svou duši?. Vyd. 2., upr. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2009. 257 s. ISBN 978-80-7290-395-5. HORYNA, Břetislav. Počátky filosofické antropologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 48 s. Torzo. ISBN 80- 210-2105-5.

61 Odkazy k tématu Ich denke, also bin ich Ich?: das Selbst zwischen Neurobiologie, Philosophie und Religion. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, [2011]. 221 s. Religion, Theologie und Naturwissenschaft = Religion, theology, and natural science; Band 14. ISBN 978-3-525-56963-4. JACKSON, Michael. Between one and one another [online]. Berkeley: University of California Press, ©2012 [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10518903. http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10518903 KLEIN, Terrance W. The nature of the soul: the soul as narrative [online]. Farnham, Surrey, England: Ashgate, 2012. Ashgate new critical thinking in religion, theology, and biblical studies [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10596959 http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10596959 KRUŽÍK, Josef, ed. a NOVOTNÝ, Jaroslav, ed. Nietzsche a člověk: kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2005. 229 s. Agora; 1. ISBN 80-239- 5355-9. LÉVINAS, Emmanuel. Hors sujet. Paris: Librairie générale française, 1997, ©1987. 220 s. Biblio essays. ISBN 2-253-94246-4.

62 Odkazy k tématu LIESSMANN, Konrad Paul. Hodnota člověka: filosoficko-politické eseje. 1. vyd. Praha [i.e. Břeclav]: Malovaný kraj, 2010. 141 s. Knihovna Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97; sv. 12. ISBN 978-80-903759- 7-0. MARCEL, Gabriel. matematicky vyjádřeno: kdo jste dle G. M. MAREK, Jakub. Kierkegaard - nepřímý prorok existence: filosofickoantropologická studie Kierkegaardova obrazu lidství. Vyd. 1. Praha: Togga, 2010. 341 s. Vita intellectiva. ISBN 978-80-87258-31-6. MITCHELL, Joshua. Plato's fable: on the mortal condition in shadowy times [online]. Princeton: Princeton University Press, ©2006. New forum books [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10284020. http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10284020 NEJESCHLEBA, Tomáš a kol. Pojetí člověka v dějinách a současnosti filosofie. II., Od Kanta po současnost. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011. 172 s. ISBN 978-80-7325-248-9. NIETZSCHE: Radostná věda (“Potřeštěný člověk” - text) NIETZSCHE: Radostná věda (“Potřeštěný člověk” - )

63 Odkazy k tématu NOVOTNÝ, Jaroslav, ed. a BENYOVSZKY, Ladislav. Časovost a smrtelnost. I., Studie k časové konstituci lidské existence. Vyd. 1. Praha: Togga, 2009. 338 s. Scholia. ISBN 978-80-87258-26-2. PASCAL, Blaise. Myšlenky. Praha: Bohuslav Hendrich, 1932. 93 s. Bibliotéka Henriada; č. 64-68. PELCOVÁ, Naděžda. Filozofická a pedagogická antropologie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2000. 201 s. ISBN 80-246-0076-5. PELCOVÁ, Naděžda. Vzorce lidství: filosofické základy pedagogické antropologie. Vyd. 2., přeprac. a rozš., V Portálu 1. Praha: Portál, 2010. 261 s. ISBN 978-80-7367- 756-5. POLÁKOVÁ, Jolana. Myšlenkové tvoření. Filosofie dialogu. Možnosti transcendence. POLÁKOVÁ, Jolana: Morální vývoj osobnosti: 1. část ; 2. část (vlevo dole - dokončení textu)1. část2. část (vlevo dole - dokončení textu) PROKEŠOVÁ, Miriam. Dítě v nás: filosoficko-pedagogické pojetí dětství a dítěte. 2., upr. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2011. 233 s. ISBN 978-80-7464-024-7.

64 Odkazy k tématu SCHELER, Max. Můj filosofický pohled na svět. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2003. 284 s. Moderní myšlení. ISBN 80-7021-390-6. SOKOL, Jan. Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. 222 s. ISBN 978-80-7367-422-9. STABLES, Andrew. Be(com)ing human: semiosis and the myth of reason [online]. Rotterdam: Sense Publishers, 2012. Educational futures: rethinking theory and practice; v. 56 [cit. 2014-03-06]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10614828. VRÁNA, Karel. Dialogický personalismus. Praha: Zvon, 1996. ISBN 80-7113-173-3. WEINSTONE, Ann. Avatar bodies: a tantra for posthumanism [online]. Minneapolis, MN: University of Minnesota Press, ©2004. Electronic mediations; v. 10 [cit. 2014- 03-06]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10151255.http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10151255 WILWERT, Patrick. Philosophische Anthropologie als Grundlagenwissenschaft?: Studien zu Max Scheler und Helmuth Plessner. Würzburg: Königshausen & Neumann, ©2009. 199 s. Trierer Studien zur Kulturphilosophie. Paradigmen menschlicher Orientierung; Bd. 17. ISBN 978-3-8260-4066-5.

65 Odkazy k tématu Rodíme se dobří, nebo zlí?: http://www.bbc.com/future/story/20140122-are-you- good-or-evil S mikročipovou kontrolou v našem těle - budoucnost člověka? http://www.bbc.com/future/story/20120208-cyborg-the- future-of-the-human Na co bychom neměli zapomínat při veškeré nejmodernější péči: http://www.bbc.com/future/story/20120704-a-doctors- touch