Nachklänge der Prager deutschen Literatur – Erinnerungen nach dem 2. Weltkrieg Lenka Reinerová und andere.

Prezentace na téma: "Nachklänge der Prager deutschen Literatur – Erinnerungen nach dem 2. Weltkrieg Lenka Reinerová und andere."— Transkript prezentace:

1 Nachklänge der Prager deutschen Literatur – Erinnerungen nach dem 2. Weltkrieg Lenka Reinerová und andere

2 Erinnerungen an die Prager (mährische) deutsche Literatur Lenka Reinerová Max Brod Gertrud Fussenegger Leo Perutz Johannes Urzidil Kindheit in Böhmen: Josef Mühlberger Kindheit in Mähren: Peter Härtling

3 Kommerzialisierung der Prager deutschen Literatur Vážení přátelé! Často jsem si během práce na této soše kladl otázku, jakým zvláštním řízením osudu jsem to právě já, kdo má tu neuvěřitelnou čest vytvořit tomuto úžasnému, geniálnímu člověku pomník. V jeho tvorbě byla propojena nepojmenovatelná existenciální hrůza, bizarní absurdní humor i schopnost předpovědět úděsnou budoucnost. V celém tom dlouhém období od Kafkovy smrti atmosféra v této zemi, či spíše na tomto území nepřála spisovateli jeho typu i původu. Těm umělcům, kteří skutečně strávili část života v kárných táborech či v procesech a jistě by dokázali stvořit silné a vypovídající dílo věnované spisovatelově památce to nebylo paradoxně právě z těchto důvodů dopřáno. Moje generace není generace kárných táborů, ani procesů. Spíše bych řekl šedého podzámčí. My jsme nebyli v mládí zmámeni vidinou lepšího světa, ani nám nebylo souzeno za cokoliv bojovat. My jsme neznali pravdivou minulost, nevěřili jsme v budoucnost. My jsme žili krutým, sebeironickým utahováním si z přítomnosti! Možná právě proto máme Kafku kdesi hluboko v sobě, často aniž bychom to tušili. Tam někde vidím matný obrys odpovědi na otázku již si kladu v úvodu. Nejsem však naivní, a nemyslím si že právě my jsme Kafku nejlépe pochopili. Tuším že spisovatelův prorocký obraz světa je jako obrovská ledová kra jež se z větší části skrývá pod hladinou a my ji nazíráme pouze plošně z jednoho úhlu. Každé pootočení kry, či naopak náš pohyb může dát vzniknout jiné, odlišné formě hrůzné reality jež je prozatím našim očím skryta. Často se jí nedá ubránit, náhle vystoupí z hlubin a zahltí celý náš obzor až působí jako jediná viditelná a nepřemožitelná temná síla. Musíme však vždy věřit, že kdesi pod ní se skrývá člověk jenž tím že ji zřetelně pojmenuje napomůže alespoň nepatrně jejímu vždy bohužel pouze přechodnému pádu. A tímto člověkem Kafka jadnoznačně byl. Možná že tento pomník bude právě tím barometrem, jehož existence bude určovat charakter společnosti. Nesmíme zapomenout na tu skutečnost, že jiná, než demokratická společnost by nikdy nesouhlasila s jeho vznikem. Jaroslav Róna v Praze 19. 11. 2003

4 Kommerzialisierung der Prager deutschen Literatur

5 Jaroslav Róna über sein Kafka-Denkmal Vážení přátelé! Často jsem si během práce na této soše kladl otázku, jakým zvláštním řízením osudu jsem to právě já, kdo má tu neuvěřitelnou čest vytvořit tomuto úžasnému, geniálnímu člověku pomník. V jeho tvorbě byla propojena nepojmenovatelná existenciální hrůza, bizarní absurdní humor i schopnost předpovědět úděsnou budoucnost. V celém tom dlouhém období od Kafkovy smrti atmosféra v této zemi, či spíše na tomto území nepřála spisovateli jeho typu i původu. Těm umělcům, kteří skutečně strávili část života v kárných táborech či v procesech a jistě by dokázali stvořit silné a vypovídající dílo věnované spisovatelově památce to nebylo paradoxně právě z těchto důvodů dopřáno. Moje generace není generace kárných táborů, ani procesů. Spíše bych řekl šedého podzámčí. My jsme nebyli v mládí zmámeni vidinou lepšího světa, ani nám nebylo souzeno za cokoliv bojovat. My jsme neznali pravdivou minulost, nevěřili jsme v budoucnost. My jsme žili krutým, sebeironickým utahováním si z přítomnosti! Možná právě proto máme Kafku kdesi hluboko v sobě, často aniž bychom to tušili. Tam někde vidím matný obrys odpovědi na otázku již si kladu v úvodu. Nejsem však naivní, a nemyslím si že právě my jsme Kafku nejlépe pochopili. Tuším že spisovatelův prorocký obraz světa je jako obrovská ledová kra jež se z větší části skrývá pod hladinou a my ji nazíráme pouze plošně z jednoho úhlu. Každé pootočení kry, či naopak náš pohyb může dát vzniknout jiné, odlišné formě hrůzné reality jež je prozatím našim očím skryta. Často se jí nedá ubránit, náhle vystoupí z hlubin a zahltí celý náš obzor až působí jako jediná viditelná a nepřemožitelná temná síla. Musíme však vždy věřit, že kdesi pod ní se skrývá člověk jenž tím že ji zřetelně pojmenuje napomůže alespoň nepatrně jejímu vždy bohužel pouze přechodnému pádu. A tímto člověkem Kafka jadnoznačně byl. Možná že tento pomník bude právě tím barometrem, jehož existence bude určovat charakter společnosti. Nesmíme zapomenout na tu skutečnost, že jiná, než demokratická společnost by nikdy nesouhlasila s jeho vznikem. Jaroslav Róna v Praze 19. 11. 2003

6 Kommerzialisierung der Prager deutschen Literatur

7 Erinnerungen von Max Brod Prager Tagblatt (1957) von anderen Werken Brods : Sternenhimmel. Musik- und Theatererlebnisse (1923) Franz Kafka (1937, erweitert 1954) Streitbares Leben. Autobiographie (1960) Von Kafkas glauben und Lehre (1948), mit einem Aufsatz von F. Weltsch: Religion und Humor im Leben und Werk Franz Kafkas.

8 Erica Pedretti (geb. 1930 in Šternberk) Harmloses, bitte (1970): «Erinnertes, Gelesenes, Erzähltes, Geträumtes: übereinander projiziert, Bilder, die sich überschneiden, überdecken, nicht mehr auseinanderzulösen». [ Sie versuche, so Erica Pedretti, «das, was während des Schreibens passiert, in die Geschichte einzubringen», die Erzählerin in Engste Heimat etwa zeige, «dass es sich nicht um eine Biographie handelt, dass es sich wirklich um Fiktion handelt, dass also jemand dasitzt und an etwas arbeitet, das dann diese Geschichte wird, und dass man das nicht rein biographisch liest, obwohl sehr viel biographisches Material verarbeitet ist». [ Dadurch wird das Erinnern selbst zum Gegenstand des Erzählens. Die hervorgehobene Position der Erzählerin, die von ihrem friedlichen Schweizer Domizil aus ihre Figur ins «Land der alten Ängste und Schmerzen»auf Spurensuche schickt und reflektierend begleitet, beklagt das Geschehen als geschichtliche Gesetzmässigkeit. Elsbeth Pulver kann daher in ihrer Rezension des Romans Engste Heimat betonen, die letzten Kapitel hätten «den Tonfall und den grossen Atem einer Elegie» [

9 Erica Pedretti http://www.srf.ch/play/tv/srf- wissen/video/heimat-als-zerbrochenes- puzzle?id=1ce64010-dc6e-43d2-ac32- 1efd058dc2e0

10 Prag von Leo Perutz Nachts unter der steinernen Brücke (1953) – Liebe einer jungen Jüdin aus der Prager Judenstadt und des Kaisers Rudolf II. 14 Erzählungen aus Prager Judenstadt in der rudolfinischen Zeit. Sie vermischen Geschichte und Legendenerzählt vom fiktiven Hauslehrer cand. med. Meisl, der um 1900 lebt und die Sanierung miterlebt

11 Gertrud Fussenegger über das Bild Böhmens in der dt. Lit.

12 Erste Arberiten über die Prager deutsche Literatur nach dem 2. WK Konferenz Weltfreunde – 1967, organisiert von Eduard Goldstücker Josef Mühlberger: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900–1939. Langen Müller, Wien 1981

13 Josef Mühlberger und seine Erinnerungen Das Paradies des Herzens. Erinnerungen an eine Kindheit in Böhmen. Aufstieg, München 1982 Wo ich daheim war. Erzählungen aus dem böhmischen Riesengebirge. Preussler, Nürnberg 1983 Die Knaben und der Fluss. Nachwort v. Peter Härtling. Insel Bücherei, Frankfurt 2003

14 Peter Härtling – Erinnerungen an Olmütz: Božena m Herbst 1992 besuchte Peter Härtling zum ersten Mal nach 1945 die Stadt seiner Kindheit Olomouc (Olmütz) in Mähren. Er wollte noch einmal den Spuren seines Vaters folgen, der ein paar Jahre in Olmütz als Rechtsanwalt tätig war und mit dessen Andenken er sich vor allem in Nachgetragene Liebe (1980) auseinandergesetzt hat. Wieder muß Härtling sein Bild vom Vater revidieren, wieder macht er die für sein Schreiben zentrale Erfahrung, daß die Erinnerung nichts Gegebenes, Statisches ist, sondern sich die Vergangenheit mit jeder neuen Lebensphase neu darstellt. Doch Härtlings Aufmerksamkeit, sein Interesse gelten neben dem Vater nun vor allem einem anderen Menschen: der tschechischen Sekretärin seines Vaters, deren Leben nach dem Ende der Nazizeit Härtling in Bruchstücken in Erfahrung brachte. Offenbar ist diese Frau, da sie für einen Deutschen gearbeitet hatte und als Kollaborateurin betrachtet wurde, ihr Leben lang geächtet worden. Hier beginnt Härtlings Novelle. Sie ist fiktiv, auch wenn sie einen wahren Grund besitzt, muß erfinden, um die Wirklichkeit dieser Frau fassen zu können. Härtling nennt sie Bozena Koska. Bozena muß nach der Befreiung der Tschechoslowakei erfahren, daß sie nicht mehr dazugehört. Erst soll ihr Chef, der »Herr Doktor«, ein Nazi gewesen sein, nun, ab 1948, die Kommunisten regieren, gilt er als Faschist. Für Bozena bleibt er ein Mensch, der entgegen der Weisungen der Nazis allen half, waren sie nun Deutsche, Tschechen oder Juden. Bozena wird verhöhrt, wehrt sich, wird bestraft, ausgegrenzt.Da beginnt sie, Briefe an ihren »Herrn Doktor« zu schreiben, in denen sie ihm erzählt, was sie sonst nicht auszusprechen wagt. Erst spät erfährt sie, daß alle ihre Briefe an einen Toten gerichtet waren. Behutsam, genau und mit großer sprachlicher Intensität zeichnet Peter Härtling in Božena das Schicksal einer Frau nach, deren Leben von der Gewalt der Geschichte, die immer wieder Menschen dazu verurteilt, ohne Schuld auf der falschen Seite zu stehen, zerrieben wurde.

15 Johannes Urzidil 1960Prager Triptychon - Geschichten über drei junge Künstler der Generation Urzidils; závěrečný snový obraz Prahy, jehož hlavním slovem je: „... zaniklá slova Páně: Ježíš, jenž skýtá pokoj, pravil: Svět je most. Po tom mostě projdi, ale neusazuj se na něm.“) 1965 Essays Da geht Kafka 1963 seine Korrespondenz mit Petr Bezruč in den U.S.A. herausgegeben 1969 Autobiographie Väterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York