Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.

Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.

Zkouška

Obsah předmětu Teorie spravedlnosti, John Rawls a Robert Nozick, současné pozice, současná debata a její důsledky Teorie demokracie, demokracie v kontextu politické filosofie, teorie občanské společnosti, sociálně-etické aspekty demokracie Lidská práva, jejich legitimita a zdůvodnění, humanrightismus, lidská práva a sociální politika, aktuální etické otázky sociální politiky (rodina, gender, diskriminace) Ekonomika a etika, teorie ekonomického rozvoje, mezinárodní vztahy a globalizace, mezinárodní solidarita a spravedlnost, Global Governance

Otázky státnice 16. Charita, sociální etika a sociální učení církve
Pojem charity, jeho kontext v biblickém a historickém diskursu, charita jako základní realizace církve. Definice a charakter sociální etiky, rozlišení sociální a individuální etiky, rozlišení sociální etiky a sociálního učení církve. Původ a dějinný vývoj sociálního učení církve, základní principy – personální, subsidiarita, solidarita, obecné dobro a jejich vztah k sociální práci. 17. Politické ideologie Charakter, typologie, klasifikace a škály politických ideologií. Dichotomie levice - pravice, Eysenckovo dvourozměrné spektrum. Antropologická, etická a sociálně-etická východiska politických ideologií – vztah ke svobodě, rovnosti a spravedlnosti. Vztah politologie, politické filosofie a sociální etiky. 18. Demokratická společnost Teorie demokracie, podstatné charakteristiky demokratické společnosti, dějinný vývoj v antice a moderní době, formy demokracie. Etický rozměr demokracie, procesuální a normativní rozměr demokracie, „demokratický fundamentalismus“, problémy demokracie (Gasset, Schumpeter, Arrow, Sartori), postoje jednotlivých politických ideologií k demokracii, současné trendy, postoje sociálního učení církve k demokracii. 19. Občanská společnost Pojem občanské společnosti, jeho chápání, různá pojetí občanské společnosti, struktura občanské společnosti, vztah státu a občanské společnosti. Druhy, působení a agenda INGO´s. Spor o charakter občanské společnosti, hrozba „postdemokracie“. Význam, šance a problémy zájmových skupin, spolků a hnutí, církví. Občanská společnost - totalita (soc. encyklika Qudragessimo anno). 20. Sociální stát Charakter sociálního státu, typologie sociálního státu. Politické a ekonomické aspekty sociálního státu, pojem „democratic overload“. Kritika a perspektiva konceptu sociálního státu, jednotlivé ideologické pozice vůči sociálnímu státu a jejich etický rozměr. Sociálně-etické aspekty sociální politiky a sociálního státu, pozice sociálního učení církve.

Otázky státnice 21. Sociální spravedlnost
Pojem spravedlnosti, dějinný vývoj pojmu, význam pojmu pro sociální etiku. Typy spravedlnosti – procedurální a materiální, distributivní, komutativní, kontributivní. Pojem sociální spravedlnosti a jeho kritika, ospravedlnění přerozdělování. Teorie smlouvy, teorie diskursu a teorie spravedlnosti. Současné teorie spravedlnosti (Rawls, Nozick, Hayek) a jejich kritika. 22. Aktuální etické otázky sociální politiky Otázka role státu v sociální politice, sociální kontrola, sociální práva, blahobyt. Rodinná politika – sociální, demografické a etické aspekty. Agenda feminismu a genderové rovnosti, její vývoj, role v současném politickém diskursu, antropologický a etický rozměr. Etické otázky antidiskriminačního zákonodárství. 23. Hodnota lidské práce Pojetí lidské práce v dějinách (antika, současnost). Sociální encyklika Laborem exercens - spiritualita práce, subjektivní a objektivní hodnota lidské práce, přímý a nepřímý zaměstnavatel). Workholismus, práce a odpočinek. Důsledky společensko-hospodářských změn pro svět práce, problém nezaměstnanosti. 24. Etické aspekty globalizace a rozvoje Definice globalizace, pluralita pohledů na globalizační procesy, pozitivní a negativní stránky globalizace v etickém rámci. Formy reakce na globalizaci, antiglobalizační hnutí. Etické aspekty ekonomické, politické a kulturní globalizace, otázka globální spravedlnosti, pozice sociálního učení církve (encyklika Caritas in veritate). Situace rozvojového světa, otázky celosvětové solidarity, etické aspekty chudoby a rozvoje v rozvojovém světě.

(např. co je dobro jako predikát? Jsou vůbec možné hodnotové soudy?
analýza morální řeči (např. co je dobro jako predikát? Jsou vůbec možné hodnotové soudy? kogn.x nonkogn.) Základní problémy etiky: svobodná vůle svědomí hodnota norma štěstí ctnost normy individuálního jednání v konkrétních oblastech života (bioetika, etika vědy, etika mezilidských vztahů) spravedlnost sociálních útvarů

Aplikovaná etika individuální etika x sociální etika
individuální etika - se zabývá praxí, pokud praxe může být přičítána jednotlivým osobám a vztahována k jejich osobní odpovědnosti. sociální etika - se věnuje morálnímu hodnocení sociální skutečnosti, tj. sociálních útvarů, do nichž se zpevnily interakce. Ústřední otázka zní: Jsou dané institucionální útvary spravedlivé? (např. daně, sociální stát, společenské rozdíly mezi lidmi, bohatství a chudoba, válečný konflikt). Na rozdíl od individuální etiky stav těchto útvarů nelze beze všeho vztahovat k osobní odpovědnosti určitých jednotlivců, a to ani jeho vznik, ani jeho změnu.

osobní odpovědnost sociální danosti, instituce, struktury, motivace, postoj poměry, regulační systémy, řády kategorie posouzení dobré – špatné spravedlivé - nespravedlivé individuální etika sociální etika

Podobenství o milosrdném samaritánovi Samaritán našel člověka, jenž upadl do rukou lupičů. “Přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a ovázal mu je. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl ho do hostince a tam se o něj staral”. Samaritán byl motivován individuálně eticky. Šlo mu o blaho tohoto člověka, který upadl do rukou lupičů. Kdyby však byl motivován sociálně eticky, byl by odjel do Jeruzaléma a nasadil všechny páky, aby se lupičům znemožnila činnost a aby poutníci mohli v budoucnu užívat cesty mezi Jeruzalémem a Jerichem bez nebezpečí.

Instituce Instituce je sociální útvar, do nějž se zpevnila mezilidská interakce Instituce je sociálně předepsaná struktura různých způsobů chování, prostřednictvím kterých jsou řešeny opakující se a neodbytné problémy života lidí

Instituce Zvyk, obyčej, rituál (pozdrav, fronta…)
Sociální normy (sociální odpovědnost, reciprocita, dodržení závazku…) Instituce spontánně i uměle vzniklé (rodina, trh, stát…) Kodifikované normy (zákony…) - Instituce jako „úřad“

Politologie Politologie je průsečíkem snad všech společenských věd - historie, sociologie, ekonomie, právní vědy, filozofie… politická praxe – politické myšlení – politologie – politická filosofie – sociální etika politologie normativní (politická filozofie, preskriptivní) politologie pozitivní (deskriptivní, „popisná“, empirická) vědecká politologie (scientisticko behaviorální)

Klíčová témata Politika
Je o redistribuci moci a zdrojů pro život, jde o „kolektivním organizování sociální existence“ někdo říká, že politika je boj o „legitimní význam termínů a pojmů“ (co je moc, svoboda, demokracie, spravedlnost, sociální stát apod.) Jaké politické zřízení je nejlepší? Je to demokracie? Proč? Za jakých podmínek? Ekonomika Zkoumá, jak se chová člověk s neomezenými potřebami ve světě omezených (vzácných) zdrojů Jak nejlépe organizovat procesy vytváření bohatství? Jak je přerozdělovat? Jakou roli v tom má hrát stát? Kultura „Kultura nebo civilizace …. je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“ Jaké jsou základní hodnoty, které je třeba ve společnosti respektovat? Které se mají stát zákonem? Jaká jsou lidská práva, jak je možné je obhájit?

další oficiální dokumenty
Politická filosofie, sociální filosofie Sociální etika - Křesťanská sociální etika - Sociální nauka církve empirie – rozum - tradiční hodnoty - autorita církve Míčka, Ockenfels, Anzenbacher, Novak Zejména encykliky, další oficiální dokumenty

Charita a sociální etika
Láska: Eros (majetnická láska, vášeň, která od druhého něco žádá) Philia (přáteství rovných) AGAPE – CARITAS Láska k Bohu a nezištná láska k bližnímu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. (1J 4,16 )

Deus caritas est (2006) 20. Láska k bližnímu zakořeněná v lásce k Bohu je především úlohou pro jednotlivého věřícího, ale je také úlohou pro celou církevní komunitu, a to na všech úrovních od místní komunity po partikulární církev až k univerzální církvi v její globalitě. Církev musí uplatňovat lásku také jako komunita. Důsledkem toho je, že láska potřebuje také organizaci jakožto předpoklad uspořádané komunitní služby. 31. … Křesťanská charitativní aktivita musí být nezávislá na politických stranách a ideologiích. Nejedná se o způsob, jak změnit svět ideologickým způsobem, a proto charitativní dílo není ve službách světských strategií, protože jde o uplatňování lásky tady a teď, lásky, kterou člověk potřebuje stále.

Deus caritas est (2006) 28. … Církev nemůže a nesmí vzít do svých rukou politický boj, aby tak budovala tu nejspravedlivější možnou lidskou společnost. Nemůže a nesmí se postavit na místo státu. Zároveň ale nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost. Do tohoto usilování se musí zapojovat prostřednictvím racionální argumentace a musí probouzet duchovní síly, bez nichž by se spravedlnost, která vždy vyžaduje odříkání, nemohla prosadit ani se rozvíjet. Spravedlivá společnost nemůže být dílem církve, protože ji má uskutečňovat politika. Církev se nicméně hluboce zabývá nasazením pro spravedlnost tím, že pracuje na otevřenosti intelektu a vůle vůči požadavkům dobra. X „Všichni křesťané si mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství“. Gaudium et spes, čl. 75

Sociální učení církve Sociální učení církve je „součástí integrální nauky o člověku...“ (papež Jan XXIII.) „V nelehké situaci, v níž se dnes nacházíme také z důvodů globalizace ekonomiky, se sociální nauka církve stala základní směrnicí, která vytyčuje pravidla mající platnost i daleko za jejími vlastními hranicemi. Zmíněná pravidla je třeba v situaci pokračujícího rozvoje promýšlet v dialogu se všemi, kterým leží na srdci člověk a jeho svět“. (Deus caritas est, čl. 27) „...Proto je křesťanská antropologie ve skutečnosti kapitolou teologie a sociální nauka církve, která se ujímá člověka a stará se o něho a o jeho chování ve světě, patří z téhož důvodu "do oblasti teologie, zvláště teologie morální“. (Centesimus Annus, 55.) „…Církev nepředkládá žádné vlastní modely. Konkrétní a úspěšné modely lze nalézt pokaždé pouze v rámci té které historické situace, úsilím všech odpovědných osob, které budou čelit konkrétním problémům ve všech jejich těsně propojených společenských, hospodářských, politických a kulturních aspektech“. (Centesimus Annus 43.)

Sociální učení církve „Její zvláštní hodnota však spočívá v tom, že je dokumentem magisteria, který se spolu s mnoha dalšími dokumenty tohoto druhu začleňuje do evangelizačního úkolu církve. Z toho plyne, že sociální nauka má význam nástroje zvěstování víry“. (Centesimus annus, 54) „Sociální nauka kromě toho obsahuje důležitou interdisciplinární dimenzi. S cílem lépe uplatnit v různých a stále se měnících sociálních, hospodářských a politických oblastech pravdu o člověku vstupuje tato nauka do dialogu s různými disciplínami, které se člověkem zabývají, sjednocuje jejich příspěvky a pomáhá jim otevřít se v širším horizontu službě člověku, poznanému a milovanému v plné šíři jeho poslání. Kromě interdisciplinární dimenze je pak nutno zmínit se o praktické a v určitém smyslu experimentální dimenzi této nauky. Ta je založena na střetávání křesťanského života a svědomí se situacemi tohoto světa a projevuje se úsilím, které vyvíjejí jednotlivci, rodiny, kulturní a veřejní činitelé, politici a státníci, aby dali křesťanskému životu podobu a uplatnění v dějinách“. (Centesimus annus, 59)

Spravedlnost pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

„sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici
Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“... SVOBODA Pospolitost Demokracie Sociální stát Blahobyt ROVNOST SPRAVEDLNOST „sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici

Co je nejdůležitější? Rawls: „Spravedlnost je základní ctností společenských institucí“ Hayek: „Připisovat etickou hodnotu něčemu jinému, než individuu je nemožné a nepřípustné“ Meyer: „Základní ctností společenských institucí je dát prostor lidské svobodě“

Svoboda, rovnost, spravedlnost
Pokud chápeme svobodu v její pozitivní podobě, mícháme jí s pojmy „rovnost“ nebo „spravedlnost“ Při takovém pojetí svobody vznikají konflikty mezi svobodou, rovností, spravedlností a demokracií …Dahrendorf hovoří dokonce o kvadratuře kruhu (jsou i další dělení – svoboda jako autonomie x dělám si co chci – vnitřní omezení svobody – dvě já, svoboda jako politická účast x tam kde končí politika - participativní)

„Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“ Ulpianus
Justitia suum cuique distribuit. Spravedlnost dává každému, co jeho jest. Cicero, De Natura Deorum, III, 38

Spravedlnost procedurální spravedlnost (formální, legální) [iustitia legalis] materiální spravedlnost – spravedlivé jsou nejen postupy, ale i obsahy a výsledky, k nimž se dospívá, obvykle lze v jejím rámci rozlišit spravedlnost: distributivní [iustitia distributiva] (podílná) – rozdělení statků a moci ve společnosti komutativní [iustitia comutativa] (směnná) – férovost a spravedlivé podmínky ve směně, mzdy, ceny apod. kontributivní [iustitia contributiva] (participativní) – aktivní účast na sociálním životě, procesech „sociální spravedlnost“

Jak by se měly statky ve společnosti rozdělovat?
- každému podle jeho potřeb preferuje rovnost, jde o „socialistickou“ teorii spravedlnosti (Marx, Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb) každému podle jeho práv preferuje nerovnost, podle práv a nároků, proti potřebám a rovnosti, zatímco u teorie „podle potřeb“ je primární výsledek (např. dostatečný blahobyt všech), tak u teorie „práv“ jde o to, jak se k materiálnímu bohatství dospívá a jestli na něj mám nárok nebo ne... každému podle jeho zásluh spravedlnost jako zásluha, preferuje nerovnost (meritokracie)

Všeobecný základní příjem (universal basic income)
(Philippe Van Parijs) „Pokud vám jde doopravdy o svobodu, poskytněte lidem základní příjem.“ Van Parijs vidí jako silný nástroj sociální spravedlnosti v zavedení a uzákonění univerzálního základního příjmu (UZP). UZP se míní příjem vyplácený vládou ve stejné výši a v pravidelných intervalech každému dospělému členovi společnosti. Výše je stejná bez ohledu na to, zda osoba je chudá či bohatá, či je sama či s někým, je ochotna pracovat či nikoliv. Margaret Thatcherová (poll tax) Absolutně rovná a spravedlivá daň z hlavy, všichni kdo chtějí využívat služeb státu, platí stejnou částku…

Spravedlivé daně? Průměrná mzda 4Q 2014: 27 200 Kč (medián 22 847)
Zaměstnanec Zaměstnavatel Zdravotní pojištění Kč Kč Sociální pojištění Kč Kč Základ pro daň z příjmu Kč Sleva na dani Kč Daňové zvýhodnění Kč Záloha na daň Kč Daňový bonus Kč Čistá mzda Kč Mzdové náklady zaměstnavatele Kč Daně: 43 % DPH 10, 15 a 21 % tedy 53%? Cenu PHM tvoří z více než 54 % daně Cenu cigaret tvoří 78,5 % daně. Cenu alkoholu tvoří až 80% daně

Den daňové svobody

John Rawls (A Theory of Justice, 1971)
(levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“, experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých F. A. Hayek (Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, 1989) podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“, společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než jedinci

spravedlnost jako férovost Rawls navrhuje myšlenkový experiment – k tomu, abychom zjistili, které principy spravedlnosti jsou férové, představme si virtuální situaci, kdy by lidé byli překryti „závojem nevědomosti“ a měly vybrat principy uspořádání pro společnost, aniž by věděli, co pro ně konkrétně budou tyto principy znamenat. (nevěděli byl, zda jsou chytří nebo hloupí, šikovní nebo nešikovní, muslimové či ateisté, zdraví či nemocní, staří mladí, chudí bohatí, nevěděli by dokonce ani jaké je jejich pojetí dobra – co považují za hodnotné) Podle něj byl lidé zvolili principy, které by byly férové, nesměřující k vlastnímu prospěchu

Předpoklady: - Rozdílná pojetí a koncepty dobra, světonázory - Možnost nalezení univerzální procedury Individua řídí své jednání na základě racionální volby, tzn. principy spravedlnosti jsou odvoditelné z racionálních individuálních zájmů Kantovský předpoklad autonomie individua, reakce na utilitarismus a nemožnost měřit míru užitku, „past“ utilitarismu – jak naložit s objektivně handicapovanými

Rawlsovy principy Podle Rawlse jsou ony principy tyto:
1. Každý člověk má mít rovné právo na co nejrozsáhlejší systém základních svobod, který je slučitelný s podobným systémem svobody pro všechny 2. Sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby: a) sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů b) byly spojeny s úřady a funkcemi, které jsou otevřeny všem v podmínkách férové rovnosti příležitosti

Rawls – kritické reakce
Rawlse nezajímá způsob, jak došlo k případnému nedostatku u chudého, takže není zohledněna morálka (zdraví flákači, rozhazovačný život, gamblerství apod.) koncept nepočítá z žádnou, leč minimální formou zásluhovosti, což jdem proti morálním intuicím, výhradní ohled na potřeby abstraktní pojetí (neprostorového) člověka vytrženého z reality, bez vědomí dobra apod. kritika teze, že talenty a vlohy člověka jsou společenským vlastnictvím, nikoli vlastnictvím osoby...

Rawls – kritické reakce
Samuel Scheffler (The Appeal of Political Liberalism, 1994) "Rawlsova koncepce decimuje mravní zdroje liberalismu, aniž by místo toho zvládla šíření jeho ospravedlňujícího apelu." Tato (velmi systematicky propracovaná) teorie je prakticky materialistickou redukcí, jež převádí problémy spravedlnosti, lidských práva demokracie na instrumentální úroveň uceleného zajišťování blahobytu a stejných příležitostí pomocí institucionálního zřízení.

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974)
libertariánská pozice Odmítá redistribuci jako zásah do práv, statky jsou pro něj nejsou jako pro Rawlse „darem z nebes“ 3 druhy statků: - osoba - příroda (země, horniny) - spojení osoby a přírody Tři způsoby legitimního nabytí vlastnického práva: prvotní nabytí oprávněný převod z jedné osoby na druhou (darem, prodejem nebo jiným právním aktem) bohatství je třeba spravedlivě nabýt (ne ukrást, ne na úkor jiných) bylo-li bohatství převedeno nespravedlivě, je třeba nespravedlnost napravit

Nozick zcela odmítá redistributivní zdanění Má-li se převádět bohatství z bohatých na chudé, ať v rámci společnosti či mezinárodně, tak musí jít o akty dobročinnosti z vlastního rozhodnutí Představme si teoretickou situaci, „myšlenkový experiment“ kdyby na začátku byly statky rozděleny rovnoměrně mezi všechny lidi, toto uspořádání by bylo distributivně zcela spravedlivé... Ale jak by taková společnost vypadala s odstupem času? Nezačala by se diferencovat (podle priorit, možností a schopností jednotlivců opět k výrazné nerovnoměrnosti?

Kritizuje předpoklad přirozeného stavu (Je předpoklad o bezvládí jako hobbesovském „boji všech proti všem“správný?) Ptá se, zda stát v aktuálních hypertrofovaných, špatně fungujících podobách je nezbytný, navrhuje ultraminimální stát Redistributivní stát využívá některé občany jako prostředek pro účely jiných občanů (radikalizovaný kantovský imperativ) Solidarita a charita je výhradně individuální ctnost (všechny ostatní způsoby jsou útokem na svobodu a integritu jedince) Výchova občanů k nezodpovědnému a amorálnímu chování

- Nozickova argumentace bývá zpochybňována, zejména teorie majetku, nabytí a jeho absolutizace (i když Nozick připouští, že dějiny jsou plné nespravedlivých transferů majetku a prvotních nabytí…) - Vlastnictví sebe sama bývá většinou intuitivně přijímáno všemi, vlastnictví majetku a plodů práce již tolik ne (absurdní příklady: povinný sex, povinné dárcovství orgánů ve prospěch rovnosti zdraví)

F. A. von Hayek Podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“ Podle něj společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než jedinci Hayek je přesvědčen, že jakékoli nedobrovolné přerozdělování, kterým stát překračuje rámec daný uspokojením základních potřeb, je neospravedlnitelným zásahem do individuální svobody Jakékoli zásahy do svobodného trhu (pokusy o regulace, plánování, přerozdělování) považuje kromě zásahu do svobody také za neefektivní deformaci tržních procesů, které by bez zásahů státu přinesly v určitém horizontu užitek všem...

F. A. von Hayek Klasický liberalismus vyžadoval, aby spravedlivě jednali jednotlivci, zatímco nová společnost stále více umisťuje závazek spravedlnosti na instituce vybavené mocí přikazovat lidem, co mají dělat…(s. 197) A převládající víra v „sociální spravedlnost“ je v současné době pravděpodobně tou nejvážnější hrozbou pro většinu ostatních hodnot civilizace svobody (s. 198) Právo, zákonodárství a svoboda

Komunitaristé Liberalismus
formální kritéria, jež se vztahují k procedurálnímu jednání. Cílem je stanovit taková kritéria spravedlnosti, která umožní zachovávat nestrannost mezi aktéry společenského děje, již zastávají odlišná hodnotová stanoviska Komunitarismus teorie spravedlnosti musí být budovány na substanciálních normativních kritériích, jež jsou závislé na konkrétních morálních konceptech. Charakteristickými normativními kategoriemi, které jsou obsahově závislé na jednotlivých sociokulturních kontextech, jsou např. „uznání“ či „ solidarita“. teorie spravedlnosti jsou závislé na specifických představách dober, jež produkují konkrétní kultury, a z toho odvozují odlišná kritéria, normy a důsledky pro teorii spravedlnosti.

Je McIntyre komunitarista?
Je proti individualismu a pro ideu vznik nezávislých komun X Odmítá kulturní a hodnotový relativismus (je aristotelský univerzalista, realista a racionalista) Rawls – princip rovnosti s ohledem na potřeby Nozick – princip rovnosti s ohledem na nárok Oba výklady postrádají jakýkoli odkaz na zásluhu

McIntyre a spravedlnost
…představa zásluhy má své místo jen v kontextu společenství, jehož primárním poutem je sdílené chápání jak dobra člověka, tak dobra společenství a v němž jednotlivci indentifikují své primární zájmy na základě těchto dober. Rawls výslovně předpokládá, že se s ostatními neshodneme na tom, v čem spočívá dobrá lidský život… V Nozickově argumentaci rovněž zcela chybí pojem společenství, který je nutným předpokladem aplikace představy zásluh… Ztráta ctnosti, kap. XVII. Spravedlnost jako ctnost: změna koncepcí

Spravedlnost v SUC Spravedlivá mzda (QA 63, 71)
Spravedlnost a slušnost jako měřítko (MeM 68-72) Spravedlnost v obchodních vztazích (PiT 56-65) Všeobecné volání po větší spravedlnosti (OA 1-2) Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad spravedlnosti; to vyžaduje uznávat vzájemná práva a zároveň plnit vzájemné povinnosti. (PT 91) Zajisté musí být nastolena větší spravedlnost v rozdělování statků jak v jednotlivých státech, tak na úrovni mezinárodní. Ve světovém obchodu je nutné překročit vztahy založené na dominantním postavení a dospět ke společným dohodám se zřetelem na blaho všech. (OA 42)

Spravedlnost v SUC „Trh je podřízen principům takzvané komutativní spravedlnosti, která řídí právě vztahy dávání a přijímání mezi rovnocennými partnery. Sociální učení církve však nikdy nepřestalo zdůrazňovat význam spravedlnosti distributivní a spravedlnosti sociální pro samotnou tržní ekonomiku, a to nejen proto, že tržní ekonomika je součástí širšího sociálního a politického propojení, ale také kvůli soustavě vztahů, v nichž se uskutečňuje“ Caritas in veritate (2009), čl. 35 „V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů“. Centesimus annus (1991), čl. 48.

Personální princip Princip solidarity Princip subsidiarity Princip obecného dobra

Princip společného dobra
26. Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti - stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoliv skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano, i obecné blaho celé lidské rodiny. Gaudium et Spes (1965)

Spravedlnost v SUC 58. Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit. Quadragesimo anno (1931) 60. V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

Uměřená varianta hledání spravedlnosti?
Uznání širšího, než jen procedurálního pojetí společného dobra (přínos konzervatismu, křesťanství a komunitarismu) Částečné přijetí oprávněné kritiky ze strany neoliberalismu (důraz na svobodu jedince, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka a přiměřený blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu

Sociální stát pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

4 fáze formování státu a národa (Stein Rokkan)
Formování (centralizovaného) státu Vrcholný středověk – Fr. Revoluce ( století) pozvolná politická, ekonomická a kulturní unifikace, pevné hranice (Westfálský mír), moderní pojetí teritoriálního státu Formování národa tvorba národa uvnitř státu (osvícenství, nacionalismus), standardizace a unifikace obyvatelstva (armáda, povinné školství) Rozvoj masové politiky postupné zapojování širokých mas obyvatelstva do politické participace, politická práva, rozšiřování volebního práva, vznik politických stran agregujících a artikulujících zájmy, spojení ideje národa, státu a demokracie Vznik a rozvoj redistributivního sociálního státu expanze administrativního aparátu, přebírání nových funkcí, přerozdělovací transfery

Stát jako Bůh x ďábel G. W. F. HEGEL,Základy filosofie práva
„Stát je jakožto skutečnost substanciální vůle, kterou má ve zvláštním sebevědomí povýšeném do své obecnosti, tím, co je o sobě a pro sebe rozumné. Tato substanciální jednota je absolutní nehybný samoúčel, ve kterém svoboda dospívá ke svému nejvyššímu právu, tak jako tento konečný účel má nejvyšší právo vůči jednotlivcům, jejichž nejvyšší povinností je být členy státu.“ „Určení individuální vůle jsou státem dovedena do objektivního jsoucna a dospívají teprve jeho prostřednictvím ke své pravdě a ke svému uskutečnění. Stát je jediná podmínka dosažení zvláštního účelu a blaha.“ „Stát je božská vůle jakožto přítomný, ke skutečné podobě a organizaci světa se rozvíjející duch.“

Proměna role státu Dříve: bezpečnost, zajištění práva, minimální státy, obava z moci státu (stát jako rizikový Leviathan) Dnes: zajištění blahobytu, nikoli solidarita se skutečně chudými, ale všestranný blahobyt co nejširších vrstev obyvatelstva (stát jako všeobjímající Bůh)

Možné definice sociálního státu
Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů“. Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou“. Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“. (Wikipedie – Sociální stát)

Vznik a vývoj sociálního státu
Sociální stát usiluje o kompenzaci jednostranné existenční závislosti jedince na trhu práce Zajištění náhrady přirozených (tradičních, organických – rodina, pospolitost) mechanismů solidarity Sociální stát jako „velký pojišťovatel“ nemajetných (Keller, 2005, 10) Vývojové periody welfare state na Západě (Smutek, 2005): Období experimentálních počátků (1880–1930) Období konsolidace (1930–1945) Období přestavby (1945–1962) Období expanze (1962–1973) Období stagnace (1973–1980) Období rekonceptualitace a pokusu o reformu (1980–dosud)

Typologie sociálních států
Později ke třem stávajícím Esping Anderson (1999) dodává: Rudimentární (jihoevropský, latinský) – „duální“ – obsahuje prvky liberálního, konzervativního, i sociálně-demokratického modelu, silná úloha rodiny, „slabě vyvinutý konzervativní model“ (Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko) Máme tedy, rekapitulováno, čtyři modely sociálního státu (Keller, 2005:49–60 ) liberální (reziduální, anglosaský, britský) konzervativní (korporativní, bismarckovský, kontinentální, středoevropský, institucionální) sociálně-demokratický (skandinávský, severský, radikální) rudimentární (jižní, jihoevropský, latinský)

Krize a perspektivy sociálního státu
ekonomická – neúměrný růst nákladů efektivity – byrokratizace, složitost redistribuce demografická – nízká porodnost, stárnutí populace legitimity – ztráta sociálního konsensu, krize důvěry, solidarity, hodnot ekologická – poškození životního prostředí, limity konzumu „Zlatý věk welfare state“ se překrýval s vrcholem moderní industriální éry, poté nastává přechod do éry „postindustriální“, „deindustrializace“ a rozšiřování terciálního sektoru (služby) – nízká produktivita práce Od 70. let taktéž vstupují na trh práce v masovém měřítku ženy, což narušuje ideu a předpoklad plné zaměstnanosti, vede ke snižování mezd a „flexibilizaci“ práce „Flexibilizace“ rodiny – ekonomická samostatnost žen, rozvodovost, individualizace životního stylu, děti jako ekonomická zátěž (Keller, 2005:9)

Sociální stát a globalizace
Kromě dílčích „krizí“ je třeba rozvést zásadní otřes, který sociálním státům způsobila globalizace… MMF: „Globalizace je rostoucí ekonomická vzájemná závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií“. Potenciál nadnárodních firem přesouvat pracovní místa do jiných zemí Vzestup potenciálu rozvojových zemí (outsourcing, snižování nákladů) Exploze „kvartérního sektoru“ – odvětví intelektualizovaných služeb (věda, výzkum, informatika) Sociální stát přestává zvládat krytí všech rizik, někteří hovoří i o perspektivě jeho postupného (či náhlého – krach) zániku…

Welfare state v ČR Český stát blahobytu se vyvíjí, reaguje na situaci, odráží stávající ideologickou orientaci vlády, nelze jej (zatím) zařadit Česká republika jako „hybridní sociální stát“ „Z pohledu dekomodifikace je Česká republika středně dekomodifikující, podobně jako konzervativní státy, nicméně je to z důvodu nízkých náhradových poměrů a vysokého pokrytí (podobně jako Velká Británie, která má ale náhradové poměry ještě nižší). Z pohledu stratifikace pak Česká republika pravděpodobně nejvíce směřuje k sociálně-demokratickému modelu, čímž ale nechci říct, že by se podobala severským zemím. Na základě tohoto ukazatele totiž dosáhly vysokých pozic i např. Belgie nebo právě Velká Británie. Z pohledu vztahu státu a trhu se blíží nejvíce sociálnědemokratickému modelu. V případě familismu a defamilizace je označena jako mix konzervativních a liberálních principů“. (TYPY STÁTU BLAHOBYTU A ČESKÁ REPUBLIKA, DP, Jana KVAPILOVÁ

Welfare state v ČR Všechny postkomunistické sociální státy představují směs konzervativně korporativních a liberálních režimů, s houževnatými univerzalistickými prvky. Jejich vývojové směřování je možno popsat jako transformaci (nikoliv nutně jednosměrnou) od autoritářského státního univerzalismu přes konzervativní korporativismus k reziduálnímu liberalismu. (Český sociální stát v postkomunistickém kontextu, Martin Potůček, Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze)

Trendy u nás K úvaze: Liberální prvky – nízký podíl HDP na sociálních výdajích, převaha testovaných dávek Konzervativní prvky – např. výše podpory v nezaměstnanosti se odvíjí od výše předchozího výdělku, podpora rodiny (mateřská+rodičovský příspěvek) Severské prvky – defamilizační trendy (podpora jeslí, důraz na zaměstnanost žen), štědré dávky (např. přídavky na děti) i u nižších středních vrstev Spory a protichůdné trendy o povahu sociální politiky

Welfare state v ČR Český sociální stát má lepší výsledky než jiné postkomunistické sociální státy (s výjimkou Slovinska) - míra chudoby je nižší (průměrný podíl občanů s příjmy pod 60% průměru činí 8% a je nejnižší v EU) - podíl veřejných výdajů na zdravotní a sociální péči osciluje kolem 20% HDP (Největší podíl sociálních výdajů cca 32 % HDP – Švédsko, průměr EU 27,5 %, z toho cca polovina jsou vždy penze)

Social Progress Index (2015)
Žebříček kvality života Země Index společenského rozvoje 1. Norsko 88,36 2. Švédsko 88,06 3. Švýcarsko 87,97 4. Island 87,62 5. Nový Zéland 87,08 6. Kanada 86,89 7. Finsko 86,75 8. Dánsko 86,63 9. Nizozemsko 86,50 10. Austrálie 86,42 21. Francie 80,82 22. Česká republika 80,59 23. Estonsko 80,49 11. UK 14. Německo 16. USA 19. Slovinsko 23. Estonsko 25. Slovensko 27. Polsko 31. Itálie 40. Izrael 71. Rusko 92. Čína 101. Indie 125. Nigérie 131. Afghánistán 52 indikátorů ČR Osobní bezpečnost (6) Dětská úmrtnost (9) Výživa a základní zdravotní péče (15) Udržitelnost ekosystému (15) Přístup k vyššímu vzdělání (30) Délka života (31) Osobní práva (32) Tolerance a inkluze (38) Obezita (120)

Human Development Index (2014)

Varianty SS a náboženská tradice
Charita jako činitel německého sociálního státu: K náboženskému kontextu evropského vytváření sociální péče Michael N. Ebertz Skandinávské sociální státy vděčny nejen sociálnědemokratickým, ale též evangelicko-luterským vlivům a tradicím. Pro sociální etiku luterského protestantismu, který ve skandinávských státech spočívá ve státně-církevní tradici, je, krátce řečeno, charakteristické to, že je státu coby „starostlivé vrchnosti“ připisována primární kompetence pro celkové zabezpečení bytí, a tím také pro vytvářené sociální péče. Rovněž je zřejmé, že se ve Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii vytvořily sociální státy, jež jsou formovány svobodněcírkevně-kalvinistickými vlivy a tradicemi.15 Narozdíl od luterského protestantismu, svobodně církevní-kalvinismus odpovědnost za zabezpečení bytí a vytváření sociální péče nepřipisuje státu, nýbrž individuu. Nakonec se ukazuje, že se v katolicky ražených zemích - ve Španělsku, Portugalsku a Itálii, ba dokonce i ve Francii, udržují sociálně etická tradice a mentalita, které nepřipisují primární kompetenci pro celkové zabezpečení bytí a vytváření sociální péče pouze státu a pouze individuu, nýbrž rodinám a – pokud možno – také církvi ve spolupráci se státem.

Wolfgang Ockenfels OCKENFELS, W. Sociální politika na základě křesťanského obrazu člověka. Subsidiarita, rodinná politika a znovuoživení křesťanské charity. Praha: OI, Bulletin roč. 2005, č. 165. Dostupné také na: „K přebujelosti sociálního státu, který se obtížil sociálními nároky, jež ho teď táhnou ke dnu, bohužel mocně přispěly i křesťanské strany, některé církevní spolky a teologové. Zadlužený stát blahobytu se nemůže odvolávat na křesťanské sociální učení. Protože co mají s tímto učením společného centralismus, nedostatek osobní zodpovědnosti a absence spravedlivého hodnocení výkonu? Sociální spravedlnost u nás musíme definovat znovu, a to podle starých pravidel subsidiarity.“ Důraz na: subsidiaritu a charitu

Centesimus annus (1991) V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.

Caritas in veritate (2009) 51. Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Nebytná je skutečná změna myšlení, která povede k přijetí nových způsobů… 68. … Stejně tak se ukazuje ekonomický rozvoj jako klamný a škodlivý, když se svěří „divům“ finančního světa, a tak podporuje nepřirozený a konzumní růst. Tváří v tvář tomuto prométheovskému nároku musíme posílit lásku ke svobodě, která není svévolná, ale tím, že uzná dobro, které ji předchází, se stává skutečně lidskou.

Evangelii Gaudium, 2013 (papež František)
53. Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. 55. …Adorace starozákonního zlatého telete (srov. Ex 32,1-35) našla novou a nelítostnou verzi ve fetišismu peněz a v diktatuře ekonomie, která nemá tvář ani opravdový lidský účel. Světová krize, která zasahuje finančnictví i ekonomii, vyjevuje nerovnosti a především vážný nedostatek antropologického směrování, které redukuje lidskou bytost na jedinou z jejích potřeb: na konzum. 56. …Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla.

Praxe a návrhy reformy sociálního státu (moje)
Částečné přijetí oprávněné kritiky sociálního státu ze strany neoliberalismu a konzervatismu (důraz na svobodu jedince a jeho rodiny, odpovědnost, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Redukce sociální politiky směrem k liberálnímu modelu, tedy univerzální a rovnostářské zabezpečení, sociální pomoc výhradně na základě testování majetkových poměrů Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka, minimální důstojný blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu, nebude podporovat „konzumismus“ a atrofii rodinné a mezigenerační solidarity Důraz na hodnotové zakotvení politiky a lidských práv, včetně revize deformovaného pojetí lidských práv, rodinná a propopulační politika, podpora autonomních a svépomocných aktivit

Lidská práva pohledy politické filosofie, sociální etiky a sociálního učení církve

Všeobecná deklarace lidských práv, OSN 1948
Základní lidská práva John Locke: Právo na život, svobodu, majetek (life, liberty, property) Thomas Jefferson: Právo na život, svobodu a sledování štěstí (life, liberty, pursuit of happines) Jeremy Bentham (1748 – 1832) Přirozená práva – hloupost, kritérium štěstí – užitek Svoboda – realizace osobních přání politická, hospodářská, sociální, kulturní práva Všeobecná deklarace lidských práv, OSN 1948

Evropská sociální charta
9. Každý má právo na vhodné způsoby odborného poradenství pro volbu povolání s cílem získat pomoc při volbě povolání, které by odpovídalo jeho osobním schopnostem a zájmům. 10. Každý má právo na vhodné způsoby odborné přípravy. 11. Každý má právo využít jakýchkoli opatření, která mu umožní dosáhnout co nejlepšího zdravotního stavu.

Jak zdůvodnit lidská práva?
- Teologicky (autoritou), Filosoficky (rozumem), Intuitivně (pocitem), Statisticky (konsensem) „O lidských právech se za našich dob mluví velice často. to částečně zastírá tu skutečnost, že naše civilizace dnes nedisponuje žádným v širším měřítku akceptovaným myšlenkovým postupem, jak ideu lidských práv zdůvodnit“ Stanislav Sousedík Svoboda a lidská práva (2010) Pojem lidských práv zhypertrofoval a že bez jasných kritérií nejsme schopni odlišit práva partikulární, podmíněná dějinně, civilizačně, ekonomicky a práva základní, všelidská, univerzální: „Těch druhých, skutečných, je totiž podstatně méně“

Trojí lidsko-právní status osoby:
Členění lidských práv Trojí lidsko-právní status osoby: Status negativus (práva bránící) Status activus (práva občanská) Status positivus (práva na šance a prostředky) Základní Politická Hospodářská, sociální, kulturní

Hierarchie práv? „U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv“ „Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity“. (Nález ústavního soudu (Pl.ÚS 1/08 #1, 251/2008 Sb., N 91/49 SbNU 273 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část zdravotnická) Nález ústavního soudu (Pl.ÚS 2/08 #1, 166/2008 Sb., N 73/49 SbNU 85 Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů - část týkající se sociálního zabezpečení) Dokument Mezinárodní teologické komise Důstojnost a práva lidské osoby (1983) přímo hovoří o „hierarchii lidských práv“ – práva rozlišuje na tři stupně – skutečně základní, předstátní a nezcizitelná na straně jedné, a práva „nižší úrovně“ („určitá občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní práva“), která mají charakter zpřesnění některých práv základních a jsou historicky a kulturně podmíněná. Na nejnižším stupni jsou práva jako „ideální požadavky“, která nepředstavují nezcizitelný imperativ, ale vyjadřují spíše určité požadavky, nároky a touhy lidí, z hlediska praktické aplikace relativní (Srov.Dokumenty Mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice, 2010: 45–46)

Hospodářská, sociální a kulturní práva
LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Hlava čtvrtá Hospodářská, sociální a kulturní práva Článek 31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Článek 33 (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

„Charty práv“ v sociální nauce církve
V článcích 11–27 Pacem in terris (1963) Jan XXIII. provádí dokonce konkrétní výčet práv, která považuje za „přirozená“ a „naprosto nezcizitelná“ X Jan Pavel II. Centesimu annus (1991), čl 47 „Z nejdůležitějších práv je třeba uvést právo na život, k němuž patří významné právo růst po zplození v matčině lůně, právo žít v úplné rodině a v mravném prostředí, vhodném pro vývoj a rozvoj osobnosti, právo dovést svůj rozum a svobodu ke zralosti hledáním a nalézáním pravdy, právo podílet se na práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké, právo svobodně založit rodinu a plodit a vychovávat děti za odpovědného uplatňování vlastní sexuality. Zdrojem a syntézou těchto práv je v určitém smyslu náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby“

Caritas in veritate, čl. 43 „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva“.

Problémy lidských práv
„humanrightismus“ – problematické trendy v lidskoprávní oblasti směřující k deformované perspektivě ideje lidských práv: politická ideologizace lidskoprávní agendy redefinici percepce lidských práv na nároky a práva bez vztahu k povinnostem posun od chápání lidských práv v jejich personalistickém a přirozenoprávním smyslu k pozitivistickému, relativistickému či utilitaristickému přístupu upřednostňování „třetí“ (sociální práva) a „čtvrté“ (práva menšin a kolektivů, práv dle pohlaví, práv sebeurčení apod.) generace před právy generace první a druhé umenšování a relativizace práv „první“ generace (právo na život vs. potratová legislativa, právo na náboženskou svobodu vs. upírání výhrady svědomí apod.) „Z myšlenky lidských práv se stává prostředek politické tyranie“. (LEGUTKO, R. Ošklivost demokracie a jiné eseje. Brno, CDK, 2009, ISBN Kapitola Právo na všechno s )

Uměřená varianta hledání lidských práv?
Ryze negativní pojetí lidských práv plně nevystihuje důstojnost člověka a jeho materiálních podmínek svobody (základní materiální podmínky, participace na politickém zřízení) Zohlednění kritiky, která poukazuje na nepřiměřený růst nároků na materiální zabezpečení životního stylu a deformaci lidskoprávních ideálů v ideologii „humanrightismu“ Lidská práva nezakotvená v absolutních měřítcích, ale v utilitarismu, hedonismu, radikálním libertinismu, poškozují ideu lidských práv jako garancí lidské důstojnosti

Demokracie pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Politické ideologie a demokracie
Všechny etablované ideologie ve své aktuální podobě v zásadě demokratický politický systém považují za žádoucí X extremistické ideologie (komunismus, anarchismus, fašismus, nacismus, náboženský fundamentalismus)

Zásadně se však liší v chápání jejího charakteru, zejména co se týče: - Vztahu k hodnotovému zakotvení - Optimální míře participace občanů Aristotelský ideál: Politeia (mezon mezi demokracií a aristokracií, vládou lidí a vládou principů) „ani moc, ani málo“

Liberalismus Klasický (omezená) Moderní (co nejširší participace) Neoliberalismus (slabý stát) Anarcholibertarianismus (žádný stát) Konzervatismus Paleokonzervatismus (slabá, důraz na principy a hodnoty) Neokonzervatismus (univerzální model) Socialismus Demokratický socialismus (ekonomická demokracie)

S. P. Huntington - „vlny demokratizace“
1. vlna ( ) Revoluce ve Francii a USA, postupné uplatňování demokratických institucí, rozšiřování volebního práva, první zemí byly USA v r (poprvé nad 50 % dospělých bílých mužů) 1. protivlna – Návrat k tradičním autoritářským režimům nebo k novým formám totalitarismu 2. vlna ( ) Po 2. světové válce, dekolonizace, vznik nových států, budování demokracie 2. protivlna ( ) Krok zpět, nezakořeněné a vratké instituce demokracie, nástup autoritářských režimů v rozvojových zemích, ale i ty rozvinuté. Změny v Latinské Americe, pád vratkých demokracií v Asii a Africe 3. vlna (1974–1990) 1974 revoluce v Portugalsku proti Salazaarovu režimu, země Latinské Ameriky, sametová revoluce 1989 ve Východní Evropě

Index demokracie (2012) 1. Norway 16. United Kingdom 2. Sweden
3. Iceland 4. Denmark 5. New Zealand 6. Australia 7. Switzerland 8. Canada 9. Finland 10. Netherlands 11. Luxembourg 12. Austria 13. Ireland 14. Germany 15. Malta 16. United Kingdom 17. Czech Republic 18. Uruguay, Mauritius 20. South Korea 21. United States of America 22. Costa Rica 23. Japan 24. Belgium 25. Spain … 28.France, Slovenia 32. Italy 33. Greece 38. India 39. Jamaica 40. Slovakia … 44. Poland, Brazil 49. Hungary 50. Croatia

Index demokracie (2014) Jsme první ve skupině „Flawed democracies“
1. Norway 2. Sweden 3. Iceland 4. New Zealand 5. Denmark 6. Switzerlan 7. Canada 8. Finland 9. Australia 10. Netherlands 11. Luxembourg 12. Ireland 13. Germany 14. Austria 15. Malta 16. United Kingdom 17. Uruguay, Mauritius 19. USA 20. Japan 21. South Korea 22. Spain Costa Rica 23. France 24. Costa Rica 25. Czech Republic 26. Belgium 27. India ... 29. Italy … 33. Portugal 37. Slovinsko 40. Poland … 45. Slovakia Jsme první ve skupině „Flawed democracies“

Demokracie jako hodnota x mechanismus
Je legitimní vše, na čem se lid usnese? Instrumentální pojetí x procedurální pojetí demokracie Instrumentální pojetí předpokládá existenci koherentního souboru hodnot umožňujících dosažení uspokojivého výsledku, „teorii společného dobra“, morální předpoklady Procedurální pojetí připisuje hodnotu již samotné participaci osob na demokratickém procesu

Habermasova teorie demokracie
Procedurální pojetí demokracie Jednání instrumentální X komunikativní Deliberativní (diskursivní) demokracie „Systém musí obsahovat právě ty práva, jež musí být vzájemně uznány občany, kteří chtějí žít ve společnosti řízené pozitivními právy“. Odmítá uznat platnost jakékoli hodnoty či instituce, která nedokáže získat svůj mandát skrze racionální diskurs rovných osob

„…zákony jsou vždycky vratké, pokud se neopírají o mravy, mravy jsou tím, co tvoří u národa jedinou pevnou a trvalou moc “ de TOCQUEVILLE (Demokracie v Americe, 1835, 1840) „Je to skutečně pravda, co všichni velcí apoštolové svobody stojící mimo racionalistickou školu neúnavně zdůrazňovali, že svoboda nikdy nefungovala bez hluboce zakořeněné víry v morálku a že nátlak může být redukován na minimum jedině tehdy, když lze od jedinců očekávat, že se budou dobrovolně podřizovat vládě určitých principů “. F. A. HAYEK (The Constitution of Liberty, 1959) „Demokracie závisí na morálních idejích dokonce víc než nedemokratické společnosti, protože závisí na svobodných rozhodnutích svých občanů. K jejich přežití musí formovat obyčejné lidi k výjimečným morálním výkonům“. M. NOVAK (On Cultivating Liberty. Reflections on Moral Ecology)

Univerzální střet řádů „percepce-Bytí“?
v řádu percepce (empirična) je člověk sám stvořitelem světa i jeho historie Bytí člověk jako nepatrný atom vyššího, transcendentně zakotveného řádu

univerzální střet řádů „percepce-Bytí“ teorie univerzálního střetu liberalismu a konzervatismu
člověk zakouší vlastní svobodu i odpovědnost za své bytí na světě, tvoří jedinečný řád světa, organizuje své schopnosti k vrcholnému vyjádření ve vlastní neopakovatelné existenci. Moralita jako EMPATIE člověk zakouší omezení této nekonečné svobody tvorby, pokoru ve vztahu k historii vlastního rodu (tradice) i k fenoménům přesahujícím jeho vůli (transcendence). Moralita jako MRAVNÍ SÍLA

sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu
Vždy jde o formu syntézy řádů, v minulosti to byl zejména střet nových a starých forem politického řádu, levice – pravice, v současnosti je to zejména střet sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu Individualismus, odpovědnost, tradice, autorita, přirozenost, oprávněnost nerovnosti, sociální nederminovanost základní lidská práva, negativní svoboda, absolutní hodnoty, depolitizace morálky Egalitarismus, emancipace, všestranný rozvoj, seberealizace, blahobyt, spravedlivá distribuce nová lidská práva, pozitivní svoboda, relativita hodnot, politizace morálky

Demokratický fundamentalismus I
Kořeny v myšlení J. J. Rousseaua (přímá demokracie, obecná vůle lidu) Dnes „participační demokracie“ či „silná demokracie“ Tvrdí, že obecně rozšířená „liberální zastupitelská demokracie“ (slabá demokracie) funguje neuspokojivě: elitářství (rozhoduje se kdo bude vládnout, nikoli jak se věci budou dělat) pluralismus politických stran (agregace zájmů, omezený výběr) redukce rozhodovacích pravomocí lidu

Demokratický fundamentalismus I
„obecná vůle lidu“ „…kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen…“ „…společenská smlouva dává státnímu tělesu naprostou moc nad jeho členy…“ (ROUSSEAU, J.J. O společenské smlouvě)

Demokratický fundamentalismus II
Kořeny v neokonzervatismu (snaha o implantaci demokratické vlády ve společnostech, které k tomu nemají morální, sociální a ekonomické předpoklady) Otázka zemí, ve kterých formální zavedení demokracie bez její liberální složky může vést k horším výsledkům, než je autoritativní vláda, třeba k vítězství náboženského fundamentalismu, omezení práv menšin, obnovení válečného stavu s Izraelem (Egypt)

Demokratický fundamentalismus II
„Americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu a lotrovským státům jde ruku v ruce s osvobozováním jejich utiskovaného lidu. Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli učinit ty obří kroky, jak už ukázala v budoucnosti “. (JOHNSON, P. America´s new Empire for Liberty)

Argumenty pro omezení demokracie
„hyperdemokratická“ masová společnost, ve které je moc rovnoměrně rozprostřena mezi všechny bez ohledu na jejich kvalifikaci, schopnosti a morálku, rozvrací civilizovanou společnost a morální řád, přičemž výsledkem je kulturní úpadek a tendence k totalitě. José Ortega y Gasset, Vzpoura davů [1930] Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika Bryan Caplan [2010] Kenneth Arrow – „teorém nemožnosti“, cyklické většiny, poukazuje na neexistenci způsobu volby, která by vedla ke společenskému uspořádání vyhovujícímu podmínkám elementární spravedlnosti a ke stanovení pořadí společenských preferencí z preferencí individuálních. Social Choice and Individual Values (1951) Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload, government oversupply) Giovanni Sartori – „revoluce rostoucího očekávání“

„Democratic overload“
Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload) - jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. James Buchanan - veřejné finance v demokratickém systému) „government oversupply“ – nadměrná nabídka ze strany vlády

„Revoluce rostoucího očekávání“
Giovanni Sartori rozlišoval mezi „zodpovědnou“ vládou, která se chová odpovědně a kvalifikovaně a „přístupnou“ vládou, která reaguje na vnější požadavky lidu a je tak přetížena v kontextu „revoluce rostoucího očekávání“ (zejména právě v oblasti sociální politiky) X solidarita, subsidiarita, personální princip

Argumenty pro posílení demokracie
Mancur Olson, The Logic of Collective Action (1965) - prosazování koncentrovaných zájmů na úkor roztříštěných zájmů (byrokracie, aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) Anne O. Krueger, Jagdish Bhagwati dobývání renty (Rent-seeking), Neproduktivní dobývání zisku (Unproductive Profit-seeking) Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat….Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat. Ryszard Legutko: Demokratický deficit Evropské unie (2013) NGO jsou „ve své podstatě nikým nezvolenými nátlakovými skupinami a zodpovídajícími se pouze sami sobě“, které si navíc „nárokují, že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti osobovali mluvit za dělníky či za lid“ J. FonteDemocracy’s Trojan Horse

Občanská společnost Široké pojetí občanské společnosti (celá veřejná sféra včetně sféry ekonomické a samosprávné, mimo stát) OS jako předivo mezilidských vztahů, síť, pavučina, kterou budují autonomní občané v průběhu času, někdy mlčky a nezáměrně, někdy se zcela explicitním záměrem a promyšlenou dobrovolnou volbou. Úzké pojetí občanské společnosti Definuje občanskou společnost jako sféru odlišnou od státu a ekonomiky, případně i od dalších sfér společnosti, minimalistická teorie považuje za OS především nová sociální hnutí (které se rozvíjejí od 60. let 20. století – pacifistická, feministická, ekologická apod.), jejichž aktivity mají charakter symbolických výzev vůči existujícím mocenským vztahům a zažitým kulturním vzorcům. Podle tohoto pojetí by většina společnosti a občanů tedy vlastně k „občanské společnosti“ nepatřila.

Postdemokracie? Měkká forma postdemokracie
- organizované menšiny, které nemají sílu se prosadit v demokratické soutěži priorit a zájmů, hledají jiné nástroje k prosazení svých vizí a hodnot, buď agitačních a nátlakových, nebo dokonce usilujících o získání přímého podílu na moci. Tvrdá forma postdemokracie - znamená přímou účast některých subjektů občanské společnosti na moci a rozhodovacích procesech, kde již nejde o agregaci zájmů občanů odspoda a o soutěž, nýbrž o delegaci moci zájmových či profesních skupin, tak jak je znal fašistický stát. (profesní, stavovské komory, odbory, tripartita – zaměstnanci, zaměstnavatelé, stát)

Václav Havel „Já sám rozumím pod pojmem občanské společnosti něco, co vzniká samostrukturací společnosti, obvykle se tím myslí nadace a spolky. Samozřejmě, že je to přirozené lidské sdružování v nevládních a neziskových organizací, spolcích a občanských iniciativách. Jsou nesmírně důležité a jsou páteří občanské společnosti“. „Tato občanská společnost je zásadní, je podhoubím, živnou půdou, zázemím demokracie“. Demokracie v občanské společnosti chřadne a chátrá vinou politických stran, které se odcizují občanům: „...politika začíná být nudná, do sebe uzavřená, zvláštní, nakonec lidem protivná a nic na tom nemění, že volit může každý“.

Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností
Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

Pavel Kohout – komplexní návrh proměny ústavního systému
Volební systém do Poslanecké sněmovny. Nynější poměrný volební systém pobízí ke korupci při tvorbě kandidátek a zabraňuje osobní zodpovědnosti poslanců. Rovněž vede ke vzniku nestabilních koalic. Většinový jednokolový volební systém řeší tento problém. Každý poslanec a senátor je zvolen sám za sebe a není zavázán žádné politické straně: konec přeběhlíků. Poslanec je loajální výhradně vůči voličům, nikoli vůči stranám. Odvolatelnost poslanců a senátorů. Účinný mechanismus, který je bude nutit ke slušnému chování. Omezení imunity. Bude se týkat jen projevů v Parlamentu. Konec zneužívání imunity za účelem páchání kriminality. Zrovnoprávnění Poslanecké sněmovny a Senátu. Nemá smysl, aby horní komora Parlamentu byla snadno přehlasovatelná jako doposud. Je třeba, aby obě komory s rozdílnými volebními systémy měly srovnatelnou moc. Jedině tak může fungovat systém vzájemné kontroly a vyvažování moci. Prezidentský systém. Funkce předsedy vlády bude spojena s funkcí prezidenta. Prezident bude šéfem vlády a hlavou výkonné moci. Bude samozřejmě volen přímo, avšak na rozdíl od současnosti půjde o nejvýznamnější funkci ve státě. Odstranění souběhu veřejných funkcí. Kumulace funkcí (poslanec a člen vlády, poslanec a starosta, atd.) má za následek konflikt zájmů mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. Je třeba úplně eliminovat tyto konflikty. Každý veřejný činitel bude moci zastávat jen jednu funkci v jeden čas. Rozdělení ministerstva financí. Nynější uspořádání znamená, že ministerstvo financí je mocný superúřad. V zájmu dělby moci je vhodné rozdělit je na jednotlivé úřady, které budou mít na starosti tvorbu státního rozpočtu, správu státního majetku a dluhů, výběr daní, atd. Jednotlivé úřady budou podrobeny přísné kontrole ze strany veřejnosti a NKÚ. Princip respektování příjmů při sestavování rozpočtu. Dosavadní uspořádání má za následek, že „mandatorní“ výdaje jsou nedotknutelné a příjmy státního rozpočtu se jim „nějak“ musejí přizpůsobit. Správný postup zachovává například švýcarská ústava: prioritu mají příjmy, jimž se výdaje musejí přizpůsobit. Stát má povinnost dodržovat dlouhodobě vyrovnaný rozpočet.

Petr Drulák – Čekání na revoluci
Reakce na manifest Přicházející povstání (L’insurrection qui vient) spontánní síly sebeorganizace, na jejichž základě vzniknou lokální demokratická společenství široké hnutí inspirované zkušeností Občanského fóra skutečnou nápravu by přinesla jen zásadní společenská reflexe a následné změny společenských poměrů i základních postojů každého z nás Revoluční demokracie „Pokud chceme vystoupit z reality show české politiky a do politiky přivést veřejný zájem, nemůžeme jen čekat na další volby. Založme široké hnutí sdružující všechny, kdo usilují o nápravu, včetně politiků, kteří už nechtějí účinkovat v tomto pokleslém kuse. Přihlašme se k českému evropanství, ujasněme si meze demokratické metody a přihlašme se k revoluční tradici české demokracie. Hlavně to udělejme to dříve, než současné krize využijí extrémisté k tomu, aby svedli apatickou veřejnost“.

Vánoční poselství Pia XII. rozhlasem k národům celého světa (24. 12
„Krutá zkušenost je [národy] poučila a proto důrazněji se staví na odpor monopolům diktátorské nedělitelné moci a dožadují se vládní soustavy, která by se lépe snášela s občanskou důstojností a svobodou“ „Církev se neobrací ani tak ke vnější kostře a výstavbě – které záleží na vlastních přáních každého národa – nýbrž k člověku jako takovému, který není pouze předmět a trpný prvek společenského života, nýbrž je naopak a musí být a zůstat jeho podmětem, základem a cílem“ „Lid a beztvaré množství, nebo jak se říká, masa, jsou dva rozdílné pojmy“ „masa – (…) – je úhlavní nepřítel pravé demokracie a jejího ideálu svobody a rovnosti (…) Svoboda, která je mravní povinností osoby, semmění v tyranský požadavek svobodného vybití lidských pudů a chtíčů na úkor ostatních lidí. Rovnost se zvrhá v mechanické usměrnění a jednobarevnou jednotvárnost…“

Centesimus annus (1991) 46. Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů. ... Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.

vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů Postdemokratické mechanismy – ideologie „občanské společnosti“ (bypass demokratických institucí, byrokracie, sociální aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) - demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu Instituce „kultury smrti“, některé ideologické aspekty EU, otázka výhrady svědomí, záměrná eliminace křesťanských hodnot ve veřejném prostoru

(projev v Evropském parlamentu, 11/2014)
František (projev v Evropském parlamentu, 11/2014) „Výzvou nynějšího historického okamžiku je udržovat naživu realitu demokracií, předcházet tomu, aby jejich reálná síla, politický výraz národů byl odstraněn na nátlak nadnárodních, nikoli univerzálních zájmů, které demokracii oslabují a přeměňují na uniformní systémy sloužící neznámým impériím. Toto je výzva, před kterou vás dnes dějiny staví“.

Uměřené hledání demokracie?
Odmítnutí poručnictví (politika není založena na instrumentálních dovednostech, ale morálních soudech) i anarchismu (ospravedlnitelnost donucování) Uznání limitů procedur demokracie i hranic možností shody, při respektu k politické rovnosti všech občanů (lidí?) Důraz na hodnotové zakotvení demokracie mimo proceduru (ústavní liberalismus, lidská práva) Odmítnutí radikálních forem demokracie (ohrožení hodnot, eliminace reprezentace)s ohledem na rizika z toho plynoucí

Globalizace, kapitalismus, rozvoj

Kapitalistická revoluce (Petr L. Berger)
Kapitalismus „…uvolnil největší produktivní sílu v dějinách lidstva. Dosud žádný jiný sociálně ekonomický systém nebyl schopen vytvořit srovnatelnou produktivní sílu “. „Příliš kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo “. [ G. K. Chesterton ]

Vývoj kapitalismu (Kohout)
Kapitalismus 1.0 Od 19. století do 1945, neregulovaný, nízké daně, dle Smitha a Ricarda, absence sociální politiky, nestabilita, tendence k vytváření impérií Kapitalismus 2.0 Svobodný trh a silná vláda, „neoliberalismus, ordoliberalismus, sociálně-tržní hospodářství, německý model“ Kapitalismus 3.0 Expanze sociálního státu, růst výdajů, zadlužování a byrokracie, trh na ústupu, vysoké daně, studentská revolta Kapitalismus 3.1 1993-? Snaha řešit vzniklé problémy (stagnace, nezaměstnanost) evropskou integrací a společnou měnou, extrémně vysoká úroveň regulace, protekcionismus aktérů, ústí v krizi 2009 Kapitalismus 4.0? Liberalizace obchodu, snížení daní a výdajů státu, oslabení sociálních výdajů na úroveň do 30% HDP, Euro pouze pro ekonomicky rovnocenné země Pavel Kohout, Jak přežít konec kapitalismu (In Václav Cílek ed. Tři svíce za budoucnost. Návody a nápady jak přežít konec světa, 2012)

Předem je třeba zdůraznit, že v hospodářské oblasti má přednostní právo soukromé podnikání, ať už jde o iniciativu jednotlivců, kteří podnikají samostatně, nebo spojeni s jinými v různých formách sdružení sledují společné zájmy. 52. Avšak z důvodů, které již vyložili naši předchůdci, potřebuje hospodářský život také účinné zásahy státní moci ke správné podpoře růstu společenského blahobytu tak, aby bylo dosahováno i sociálního rozvoje k užitku všech občanů. (Mater et Magistra 51) Zdá se, že jak na úrovni jednotlivých států, tak i v mezinárodních vztazích je volný trh nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb. Platí to ovšem jen pro potřeby, které lze "zaplatit", které tedy mají kupní sílu, a pro zdroje, které jsou "prodejné", a proto mohou dosáhnout přiměřené ceny. Existují však nesčetné lidské potřeby, které nelze pojímat tržně. (Centesimus annus 34)

Centesimus annus (1991) 42. Vraťme se však k výchozí otázce: lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost? Je snad modelem, který má být nabídkou zemím třetího světa, hledajícím cestu skutečného hospodářského a společenského pokroku? Odpověď je přirozeně složitá. Označuje-li se za "kapitalismus" hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. Možná by bylo vhodnější hovořit o "podnikatelském hospodářství" nebo "tržním hospodářství" nebo prostě o "svobodném hospodářství". Chápe-li se však pod pojmem "kapitalismus" systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná.

Evangelii Gaudium, 2013 (papež František)
204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. Růst spravedlnosti vyžaduje něco víc než ekonomický růst, třebaže jej předpokládá, vyžaduje rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší distribuci příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé sociální zabezpečení. Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí. 206. Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním dosáhnout náležitou správu společného domu, kterým je celý svět. (…) Stává se vskutku stále obtížnějším nalézt na lokální úrovni řešení globálních protikladů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování svrchovanosti národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí a nikoli jenom některých.

Vliv geografických a environmentálních faktorů
Příčiny chudoby Teorie závislosti (centrum x periferie, imperialismus, vykořisťování) Vliv geografických a environmentálních faktorů (problém tropického pásu, HongKong, Singapur, X Haiti, Dominikánská republika) Kulturologický přístup (rozhodující faktor – lidský zdroj, invence, instituce, étos, Weber, Soto – Mystérium kapitálu, Landes - LANDES, D. S. Bohatství a bída národů. Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí)

LANDES, D. S. Bohatství a bída národů. Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí. Náboženské faktory ekonomického úspěchu Západní civilizace (s. 76): Židovsko-křesťanská úcta k manuální práci (tvoření) Židovsko-křesťanské podřizování přírody člověku (desakralizace) Židovsko-křesťanský smysl pro lineární čas (rozvoj) Trh

„Miliarda nejchudších“ (Paul Collier)
58 zemí, převážně: - Subsaharská Afrika - Střední Asie + výjimky (Haiti, Bolívie, Kambodža) Nejen že se nerozvíjejí, ale stav se mnohdy zhoršuje… Pasti chudoby: Konflikt Přírodní zdroje Vnitrozemská poloha a špatní sousedé Slabá vláda v malé zemi

„blahoslavení chudí“ x „prokleté bohatství“
Za hranici „přežití“ skutečné liberální demokracie považuje Zakaria HDP 6000 USD na obyvatele - Jedině svobodná kapitalistická ekonomika je s to vytvořit základ k jejímu úspěšnému prosazení a trvalejšímu fungování. Samotné peníze však nejsou zárukou úspěšného fungování liberálních a demokratických institucí, to je dle Zakarii zřejmé z příkladu států zbohatlých na rozsáhlém přírodním bohatství, jako např. arabských ropných monarchií, které kritérium HDP mnohdy bohatě splňují. Jejich bohatství však autor považuje za „prokleté“, protože nevzniklo „zaslouženě“ tvůrčím úsilím a nepodnítilo, ba přímo blokuje vývoj společnosti ke kapitalistickému hospodářství a emancipaci jednotlivce z něj vyplývající, což je předpokladem vzniku moderních politických institucí. Autor hovoří o „blahoslavených chudých“, o státech, které musely vytvořit bohatství za přispění patřičného tvůrčího úsilí. Tento potenciál je možné uvolnit ve všech chudých zemích, za přispění určitých politických a hospodářských reforem. Politické reformy směrem k liberální demokracii musí však následovat až po vybudování dostatečného ekonomického potenciálu, jinak podstupují riziko neúspěšnosti, Fareed Zakaria: Budoucnost svobody

Jaká je globalizace? „nebojuji proti kapitalismu, ale proti globalizaci” V. Bělohradský „globalizace nejmocnější silou způsobující sociální dobro ve světě. Globalizace tedy není problémem, ale řešením“ Jagdish N. Bhagwati

Tři etapy globalizace (Friedman)
Hlavní síla-státy, celosvětový obchod, hrubá síla, soutěž a konkurence mezi státy Globalizace 2.0 Hlavní síla-nadnárodní společnosti, průmyslová revoluce, vznik globální ekonomiky, rozvoj komunikační infrastruktury Globalizace 3.0 2000- Hlavní síla-jedinec, plochý svět, hřiště se nejen zmenšuje, ale i vyrovnává, vstup nezápadních aktérů, všichni nejsou součástí plochého světa... Thomas L. Friedman, Svět je plochý. Stručné dějiny jednadvacátého století (2005, 2006, česky 2007)

Kritika globalizace Nejde o přirozený a spontánní vývoj, ale o neoliberální projekt Jde o globalizaci kapitalismu Jde o vytvoření světovlády (Global Governance) Většinou levicové ideologické směry, směřují kritiku proti globalizaci kapitalismu, mezinárodním vládním institucím a korporacím (anarchismus, komunismus) Ze strany některých pravicových ideologií taktéž kritika (konzervatismus, oslabení státu, západní hodnoty, demokracie)

(tisková konference na cestě z Filipín)
František (tisková konference na cestě z Filipín) „Národy totiž nesmí ztratit svou svobodu. Národ má svou kulturu a historii, když ale koloniální impéria diktují své podmínky, usilují o ztrátu národní identity a nastolují stejnost. Taková globalizace se podobá kouli, kde všechny povrchové body leží ve stejné vzdálenosti od středu. Rád užívám jiný model pro označení pravé globalizace. Je důležité globalizovat, ovšem jako v mnohostěnu, kde každý národ a každá část uchovává vlastní identitu, aniž by podlehla ideologické kolonizaci. Takto vnímám ideologické kolonizace“

Caritas in veritate (2009) Caritas in veritate
Encyklika o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě (2009) Úvod První kapitola Poselství encykliky Populorum progressio Druhá kapitola Lidský rozvoj v naší době Třetí kapitola Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost Čtvrtá kapitola Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí Pátá kapitola Spolupráce lidské rodiny Šestá kapitola Rozvoj národů a technika Závěr

Caritas in veritate (2009) 42. …
…globalizace není a priori ani dobrá, ani špatná. Budě tím, co z ní lidé učiní. … Dobře chápané a řízené procesy globalizace skýtají příležitost k dosud nevídanému přerozdělení obrovského bohatství na celosvětové úrovni, když budou řízeny špatně, mohou naopak vést k růstu chudoby a nerovností a vyvolat i celosvětovou krizi.

X paternalismu, konstruktivismu
Caritas in veritate (2009) 17. … Integrální lidský rozvoj předpokládá odpovědnou svobodu jednotlivce i národů… … Jen tehdy, je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský. X paternalismu, konstruktivismu

X ekonomickému determinismu, teorii závislosti
Caritas in veritate (2009) 19. … …příčiny zaostalosti nejsou v první řadě materiální povahy. 22. … V některých chudých zemích zároveň přetrvávají kulturní modely a společenské normy jednání, zpomalující proces rozvoje. … Mezinárodní pomoc často nedojde svého cíle kvůli neodpovědnosti, zahnízděné jak v řetězci dárců, tak mezi příjemci. X ekonomickému determinismu, teorii závislosti

Caritas in veritate (2009) 21. … …rozvoj byl a nadále zůstává pozitivním činitelem, který miliardy lidí zbavil bídy a který v poslední době dal mnoha zemím příležitost stát se účinnými aktéry mezinárodní politiky. X stálé představě, že je to tak špatné X rozdělení světa na první a třetí

Za připomenutí stojí také fakt, že hlavní pomocí pro rozvojové země v ekonomické oblasti je umožnit a usnadnit postupné pronikání jejich výrobků na mezinárodní trhy - to podpoří jejich plnou účast na mezinárodním ekonomickém životě. 33. … …jde například o vysoké celní sazby, ukládané ekonomicky rozvinutými zeměmi, které stále brání přísunu výrobků pocházejících z chudých zemí na trh v bohatých zemích. X tradičním formám rozvojové pomoci pro liberalizaci protekcionistických trhů!!!

X anarchismu, ekologismu
Caritas in veritate (2009) 14. … Negativní ideologie bohužel neustále vzkvétají. Už Pavel VI. varoval před technokratickou ideologií, která má dnes převahu. Byl si plně vědom toho, jak velké nebezpečí hrozí, svěří-li se celý proces rozvoje pouze technice, protože pak postrádá orientaci. Technika je sama o sobě ambivalentní. V současnosti vidíme na jedné straně snahy svěřit celý proces rozvoje pouze technice. Na druhé straně jsme svědky zrodu ideologií, které užitečnost rozvoje naprosto popírají: rozvoj je považován ve své podstatě za nelidský, přinášející pouhý úpadek. … Ideologicky absolutizovat technický pokrok nebo se opájet vidinou lidstva, které by se navrátilo do původního stavu přirozenosti, jsou dva protikladné způsoby, jak oddělit pokrok od jeho morálního hodnocení a tedy zbavit nás naší odpovědnosti. X anarchismu, ekologismu

Caritas in veritate (2009) 51. Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Nebytná je skutečná změna myšlení, která povede k přijetí nových způsobů… 68. … Stejně tak se ukazuje ekonomický rozvoj jako klamný a škodlivý, když se svěří „divům“ finančního světa, a tak podporuje nepřirozený a konzumní růst. Tváří v tvář tomuto prométheovskému nároku musíme posílit lásku ke svobodě, která není svévolná, ale tím, že uzná dobro, které ji předchází, se stává skutečně lidskou.

Zatímco chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bohatému světu hrozí, že toto klepání na svou bránu už neuslyší, protože jeho svědomí dnes není schopno rozeznat, co je lidské.

Global Governance větší ovladatelnost globální ekonomiky a globálních politických procesů, zvýšení demokratické participace v rozhodovacích procesech na mezinárodní a globální úrovni zvýšená „manažerská“ efektivita mezinárodních institucí Má jít o instituci, mocenské centrum, nebo mezinárodní režim? (vláda principů, lidská práva…) nezbytnost čelit globalizaci (chaos, nestabilita) globální demokracie globální sociální spravedlnost reformovaná OSN X zneužitelnost, paternalismus, utopie zachování autonomie států moc neformálních a tajných vlivových uskupení? Světovláda, New World Order – příchod Antikrista?

Rizika Global Governance
člen Pontifical Academy of Social Sciences Michel Schooyans ve své knize The Gospel: Confronting World Disorder (1997) říká, že mnohé stávající struktury směřující ke globální vládě a globálnímu managementu rozvoje, zdraví a lidských práv, jsou ve své podstatě totožné s šiřiteli tzv. kultury smrti. Ratzinger v předmluvě: „Na jedné straně zde byly marxistické systémy, které slibovaly dosažení vytouženého lidského království politicko-ideologickou cestou. Na straně druhé se objevují snahy o budování budoucnosti za pomoci více či méně liberálních tradici. Pod názvem Nový světový Řád (New World Order) tyto snahy získávají stále zřetelnější obrysy…“ „A tak jsme na sklonku nového obrazu nového světa přišli k bodu, v němž nejen křesťan, ale zejména on, má za povinnost protestovat“. Vladimír Palko ve své knize Levy prichádzajů. Prečo Európa a Amerika smerujů k novej tyranii (2012) vnímá současný politický a společenský vývoj jako uskutečňování globální antropologické revoluce, která nechápe člověka v intencích křesťanských hodnot.

Mezi Hobbesem a Kantem „Světové demokracie se nedočkáme, v žádném případě v širokém slova smyslu. Světové panství práva je naproti tomu myslitelné“ Ralf Dahrendorf „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem, blahoslaveným Janem XXIII. Tato autorita by se musela řídit právem, důsledně se držet zásad subsidiarity a solidarity, být zaměřena na uskutečňování obecného dobra a zasazovat se o uskutečňování opravdového integrálního rozvoje, inspirovaného hodnotami lásky v pravdě. Tato autorita by také musela být uznávána všemi a mít v rukou účinnou moc, aby každému zaručila bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv. Pochopitelně, že musí mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt k vlastním rozhodnutím…“ Caritas in veritate, čl. 67

Ratzinger – Evropa v krizi kultur (2005)
„Je pravda, že nyní existuje nový moralismus, jehož klíčovými hesly jsou spravedlnost, mír a zachování stvoření, hesla, která evokují podstatné morální hodnoty, jež skutečně potřebujeme. Avšak tento moralismus zůstává vágní a tím téměř nevyhnutelně sklouzává do oblasti stranické politiky. Je především výrazem nároků vůči ostatním a velmi málo výrazem osobních povinností v každodenním životě“. „Tento moralismus však měl chybné zaměření, protože postrádal jasnou racionálnost, protože vposledku stavěl politickou utopii nad důstojnost jednotlivého člověka a nakonec mohl dokonce ve jménu velkých cílů vést k pohrdání člověkem“.

SUC a evropská integrace?
Pius XII. „Rozhodující krok pro vytvoření evropského společenství bude vznik Evropské politické autority, která bude mít reálnou moc a bude schopna ji odpovědně využívat.“ „Bez náboženství je idea unie mrtvým projektem“ Jan Pavel II. (EU…) „Jev sám o sobě více než kladný, avšak skrývající rizika“ „Odmítám dělat z Evropské unie nějaký druh idolu či falešného boha“ „Instituce Evropského společenství jsou vždy pouze nástroji“

SUC a evropská integrace?
Benedikt XVI. EU – „společenství, budované bez respektu k lidské důstojnosti“ „apostaze vlastních dějin“, „hrozba technokracie“ František „Lze také konstatovat, že v posledních letech spolu s procesem rozšiřování Evropské unie vzrostla nedůvěra občanů v instituce, jež jsou považovány za odlehlé a zabývají se ustavováním regulí vnímaných jako odtažité, ba přímo škodlivé pro sensibilitu jednotlivých národů. Z mnoha stran je patrný všeobecný dojem únavy a stárnutí babičky Evropy, která už nemá plodnost a vitalitu. Zdá se, že přitažlivost velkých ideálů, které Evropu inspirovaly, ustoupila před byrokratickým technicismem jejích institucí“.

„Jak jsem se již zmínil dříve, bylo tu takzvané křesťanství...
Etika a filosofie nedostatečné spotřeby...“ [Aldous Huxley Brave New World 1932]

Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D."— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D.

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Charita a sociální etika (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D."— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář