IP 1.5. Skupinové schéma Dlouhodobý výcvik v integrativní psychoterapii 1. ročník, Integrovaná psychoterapie MUDr. Jan Kubánek.

Prezentace na téma: "IP 1.5. Skupinové schéma Dlouhodobý výcvik v integrativní psychoterapii 1. ročník, Integrovaná psychoterapie MUDr. Jan Kubánek."— Transkript prezentace:

1 IP 1.5. Skupinové schéma Dlouhodobý výcvik v integrativní psychoterapii 1. ročník, Integrovaná psychoterapie MUDr. Jan Kubánek

2 Malá společenská skupina 1
Člověk je nejen tvor společenský, ale vyvinul se jako člen malé společenské skupiny. Tak žil po celou dobu své existence a úspěch ve skupině byl tak důležitý, že evoluční tlak zdokonaloval jeho schopnosti soužití a komunikace včetně řeči a vytvořil z něho intuitivního psychologa, schopného „čtení myšlenek". Skupina se stala tak důležitá, že nás neopouští, ani když jsme sami - v myšlenkách, fantaziích, denních a nočních snech.

3 Malá společenská skupina 2
Základní vlastností společenského života je schopnost rychle třídit lidi do následujících kategorií: člen vlastní skupiny - člen cizí skupiny; příbuzný - ne příbuzný; muž, žena, dítě; postavení nadřazeného - souřadného -podřazeného. Tyto kategorizace jsou tak důležité, že je pokládáme za evolučně zakotveny, i když jejich konečné použití vyžaduje, tak jako řeč, dlouhé učení. Například se soudí, že dialekt, těžko změnitelný po určitém věku, je legitimací kmenové příslušnosti.

4 Thibaut a Kelley (1959) sociální psychologové
„Podobné role se vyskytují ve značně rozdílných skupinách. Například mentorská role, obvykle spojovaná s otcem v rodině, se také vztahuje k veliteli útvaru v armádě nebo k mistrovi v továrně. Asi existuje konečné množství rolí; jejich seznam by charakterizoval většinu nebo i všechny role ve všech skupinách."

5 Role v malé společenské skupině
Nejen pacienti, ale lidé vůbec, se chovají podobně k lidem v stejných rolích a to jim většinou pomáhá v společenském životě. Avšak někdy je to neadaptivní, neúspěšné, sebepodrývajíci a překvapuje nás jejich nepoučitelnost. Přenos, který Freud popsal a použil jako terapeutický prostředek, je příkladem neadaptivní generalizace odolné poučení, kterou studoval původně jako přesun vztahu k rodičům na terapeuta. Ale psychoterapeutická komunita dává daleko širší možnost nejen sledovat přenos z rodičů na jiné osoby v roli autorit, jakými jsou spolupacienti ve funkci členů spolusprávy, ale také přenosy ze sourozenců stejně starých a mladších.

6 Poznámka: evoluční psychologie
Z hlediska evoluční psychologie vidíme největší zásluhu Freuda, jež přetrvala v tom, že ve své technice přenosu kvazi-experimentálně ukázal, jak snadný je přesun citového zájmu z příbuzenské osoby na osobu nepříbuzenskou. To patrně souvisí s vlastností lidí, neobvyklou u jiných primátů, že kombinují tvorbu stálých rodinných skupin s tvorbou větších skupin smíšených (tj. obsahující příbuzné a nepříbuzné), kdežto u jiných primátů je zdůrazněno jedno nebo druhé.

7 1. SCHÉMATA ROLÍ Soudíme, že lidé nosí ve své mysli schémata rolí, a to vedle schématu vlastní osobnosti schéma autorit, nadřízených mužů a žen (nejdříve jako schéma otce, schéma matky), schéma souřadných mužů a žen (nejdříve schéma bratrů, schéma sester), schéma podřazených mužů a žen (nejdříve mladší sourozenci) a schéma intimních (erotických) partnerů.

8 Souvislosti Schémata rolí jsou téměř totožná s tříděním afektivních vztahů, které odvodil Harlow ze studia opic rhesus. Schémata rolí jsou zřejmě zakotvena evolučně. Tak třeba vztahy mezi podřízenými samci a alfa­šimpanzem jsou ritualizovány a připomínají chování dvořanů vůči císaři. Schémata rolí jsou též patrně empirickým jádrem toho, co Jung nazývá archetypy. Ač schémata rolí mají zřejmě zděděný základ, jsou individuálně formovány našimi zkušenostmi.

9 Poznámky z 7.2 Důležité je, že skutečné osoby a odpovídající schémata rolí se navzájem ovlivňují. Schémata rolí jsou představy a očekávání (zobecněné výsledky předchozích zkušeností): Přispívají k sociální percepci a jednání. Skutečné osoby přispívají k potvrzení nebo vyvrácení těchto představ a očekávání. Porozumění vzájemné propojenosti a obousměrného provozu mezi skupinovým schématem a skutečnými osobami je pro psychoterapeuta úkol prvořadé důležitosti.

10 Poznámky z 7.2 V našem modelu je vlastní schéma jedince součástí skupinového schématu. Sebereakce jako sebehodnocení, sebeklam, sebeidealizace (K. Horney) a spřízněná sebenenávist jsou složitými procesy ve skupinovém schématu. Ale procesy ve skupinovém schématu se neustále prolínají se současnými procesy v pacientově skutečné skupině. Ačkoli skutečné vztahy jsou výchozím bodem, psychoterapie vede ke zkoumání vývoje skupinového schématu, které obsahuje traumatické vzpomínky na strach, ponížení a zavržení.

11 Poznámky z 7.2 Testování výroků o schématech rolí
Např. přesvědčivost hraných rolí v psychodramatu může ukázat stupeň komplementarity a identifikace s určitými osobami, třeba s matkou. Například velice neartikulovaná a bezvýrazná pacientka, která nepromluvila nad hladinu šepotu a při mluvení měla poruchy dýchání, a které jsme sotva rozuměli ve skupině, začala rozzlobeně křičet a dýchala normálně, když hrála roli své matky. Psychodrama, verbální cvičení a řízená imaginace ukázaly stupeň její identifikace s matkou. Změna skupinového schématu je hlavním cílem psychoterapie. Potvrzení a testování hypotéz o pacientově skupinovém schématu je nanejvýš důležité jak pro rozbor individuálních případů, tak pro další teoretický pokrok.

12 Poznámky ze 7.3 Protože jednání s lidmi ve fantazii imituje interpersonální procesy ve skutečnosti, i když někdy zkresleně, jediný model, popisující strukturu a dynamiku sociální skupiny, je zcela postačující. Lidé neustále provozují představovanou sociální směnu se svými schématy rolí a jak normám vyhovují nebo je porušují, dostávají ve svých představách odměnu nebo tresty. Všechny pojmy, popisující skutečné sociální skupiny, mohou být použity pro popis skupinového schématu.

13 Poznámky ze 7.5 Skupinové schéma je výsledkem sociálního učení a může být změněno sociálním přeučením a novým učením, což je ústřední úkol psychoterapie. Možná, že jste si povšimli, jak opatrně jsme jednali s pojmem vlastního schématu, tedy s vámi a vašimi sebereakcemi na sebe jako na fyzikální a sociální objekt. Nepotřebujeme zavádět další pojmy, jako já, sebe nebo ego. Přináší to určité nepohodlí, neboť model skupinového schématu si vynucuje změny v tradičních způsobech myšlení, ale za to získáváme významnou úsporu v pojmech a popisech a vyhýbáme se homunkulárním nástrahám.

14 2. FUNKCE SKUPINOVÉHO SCHÉMATU
Schémata rolí dohromady nazýváme skupinové schéma. Skupinové schéma má tři hlavní funkce: 1. slouží jako kognitivní mapa; 2. jako model, „hřiště" pro sociální výcvik 3. jako systém substitučních odměn a výloh.

15 2.1 KOGNITIVNÍ MAPA Napovídá nám, co očekávat od lidí v různých rolích od první chvíle, kdy se s nimi setkáme. Pokud skupinové schéma dává věrohodné a pružné zobrazení reality, slouží jako vynikající pomocník. Ale je-li tendenčně předpojaté a nepružné, jedincova očekávání se často stanou sebenaplňujícími věštbami.

16 2.2 HŘIŠTĚ SOCIÁLNÍHO TRÉNINKU
„Zkusmé jednání" (Freud)- model ke zkoušení, nácviku a řešení problémů v sociálních vztazích. Např. dítě používá hraček k nácviku sociálních dovedností (mluví na ně, kárá a trestá je, přehrává s nimi různé role). Právě tak používáme skupinové schéma a procházíme sekvencemi interakcí s imaginárními osobami. V představované interakci nám tyto imaginární osoby poskytují zpětnou vazbu, jež nás jakožto zkusmé jednání může směrovat k přiměřenému chování, ale jež může též utvrdit paranoidní osobu v bludu, v jakém nebezpečí se ocitá a co všechno zlé mu lidi provádějí. To jsou naše sebereakce, které jdou oklikou přes naše schémata rolí.

17 2.3 PARALELNÍ TRH SOCIÁLNÍ SMĚNY
Skupinové schéma poskytuje systém substitučních odměn a výloh. Imaginární a anticipované odměny jsou také odměny, i když zvláštního charakteru. V obtížných situacích a obdobích kompenzují nedostatek jiných odměn. Tyto myšlené odměny stabilizují naše chování. Za podmínek extrémní deprivace mohou zdroje, čerpané ze skupinového schématu, rozhodnout, zda jsou lidé schopni přežít či se vzdát.

18 Skupinové schéma: může také být závažnou překážkou adaptace v životě.
může nabízet odměny, které by měl jedinec získávat od skutečných skupin a takový člověk může zmeškat mnoho životních příležitostí. může představovat anachronické normy, např. sexuálních zákazů, formulovaných rodiči v dětství a stále ještě zastávaných v současném životě rodičovskými schématy.

19 Skupinový život jako sociální směna
Skupinový život vnímáme jako sociální směnu, mnohočetnou u odměn a nákladů. Tento popis musí mít značné mezery, pokud se omezíme na směny konkrétních odměn a nákladů mezi lidmi a nezahrneme směnu se schématy rolí. Ty mohou odměňovat nebo trestat a vytvářet pocity sebeuspokojení nebo viny. Např. dítě by mohlo dělat něco mimořádně příjemného a uspokojujícího, kdyby se nebálo, že se otec bude zlobit. Na druhé straně jsou lidé schopni obrovských obětí ve prospěch jiných a jejich osobní odměna pochází z jejich skupinového schématu.

20 Hans Selye (1956) Nic nepřispívá k lidskému štěstí a dokonce i tělesnému zdraví tak silně jako touha a schopnost dělat druhé šťastnými a získat si jejich vděk… Ale odměna nespočívá pouze ve vděčnosti skutečných lidí, ale také v uznání, pocházejícím od postav skupinového schématu. Napětí mezi pacientem a jeho rodičovským schématem obvykle vede k nepříjemným pocitům, depresím a strachům, i když už skuteční rodiče nejsou naživu. Zlepšení nebo aspoň vyrovnání vztahu s rodičovskými schématy je obvykle vedlejším účinkem úspěšné psychoterapie a přispívá k duševnímu a možná i k tělesnému zdraví.

21 3. PROCESY V SKUPINOVÉM SCHÉMATU
3.1 KOMPLEMENTACE A IDENTIFIKACE 3.2 PŘENOS 3.3 PROJEKCE

22 3.1 KOMPLEMENTACE A IDENTIFIKACE
Živá skupina a skupinové schéma, jež je její odraz, je systémem rolí. Tyto role jsou vzájemně vztažené, komplementární. Malý chlapec se učí své roli syna vůči otci a matce, jeho role je komplementární vůči jejich rolím. Kromě toho se učí také vžívat se do jejich rolí a to mu pomůže předvídat jejich chování a rozumět jim, co od něho chtějí.

23 Ale vžívání se do komplementárních rolí je též příprava pro budoucnost.
Chlapec hraje komplementární roli syna k roli otce, ale postupně náznakově jeho roli přebírá, identifikuje se s ním , což je často patrné v tom, že jej napodobuje, imituje. Jde-li o pozitivní city, budeme rozlišovat vůči osobě v komplementární roli cítění s ní či sympatii a naproti tomu identifikaci s ní, vcítění s ní či empatii. Zdravé vztahy jsou základem vyrovnanosti a duševního zdraví. Dobrá schopnost sympatie i empatie jsou jedny z vlastností potřebné k duševnímu zdraví. Psychodrama ukazuje, jak překvapivě rozsáhlé jsou naše schopnosti obojího, když jsme k tomu motivováni a je nám dána tvořivá příležitost.

24 3.2 PŘENOS Freud původně mluvil o „přenosu“, když pacient připisuje vlastnosti, jež měl podle něho rodič nebo jiná signifikantní osoba raného dětství, terapeutovi. Přenos je nepatřičné opakování předcházejících - skutečných nebo fantazijních - interpersonálních zkušeností v současném vztahu (Schafer, 1967). Jde o nepatřičnou generalizaci, zejména uvnitř jednoho a téhož schématu role. Jedinec přenáší ze svého otce chování (nepatřičně, sebepodrývajícím způsobem) na mužské představené v zaměstnání, ale ne nutně na ženské představené. Generalizace sama je důležitým mechanismem učení, pomáhá vylučovat náhodné souvislosti a zpevňovat kauzální souvislosti. Přenos představuje přijetí mylné hypotézy: extrapolaci z malého vzorku (jednoho případu, otce) na celou populaci mužských autorit. Je žádoucí, aby se mluvilo o přenosu jen tehdy, kdy se řekne, z koho na koho se přenos udál.

25 Klasická psychoanalýza
Vývoj přenosu se dá nejlépe studovat v klasické psychoanalytické terapii. Pacient leží na pohovce a nevidí na terapeuta a tak má minimální sociální zpětnou vazbu. Terapeut je mimo zorné pole a jen málokdy reaguje a tak pacient používá svá schémata rolí - nejčastěji schéma otce nebo matky - a vytváří imaginárně pozitivní zpětnou vazbu, kdy si stále více a více potvrzuje nesprávný obraz o terapeutovi ve směru svých maladaptivních předpokladů. Tento nesoulad s realitou je tak nápadný, že jej dříve nebo později terapeut může pacientovi demonstrovat, což pacient nepřijímá bez odporu. Pociťuje-li pacient, že terapeut byl při jednom sezení rozzlobený a v následujícím naopak přátelský, zatímco terapeut v obou sezeních ani nepromluvil a je si jist, že jeho neverbální chování nic takového nemohlo prozrazovat, poukazuje to na pacientovo zkreslené vnímání a výklad skutečnosti, což se dá pacientovi demonstrovat

26 Studium přenosu a jeho terapeutické využití je důležité v jakékoli psychoterapii.
Ve skupinové terapii se může navíc sledovat ve vztahu pacientů vzájemně. Přenosy - tedy užívání schémat rolí - jsou nedělitelnou součástí všedního života a přece často unikají naší pozornosti. Např. je-li matka žárlivá na svou dceru, můžeme objevit, že její žárlivost je částečně výsledek přenosu z její sestry.

27 H. E. Richter (1971) rodič může na své dítě přenášet:
1. z jednoho ze svých rodičů; 2. ze sourozence; 3. z manželského partnera; 4. kombinace těchto rolí.

28 předepsané role Vymezení obsahu předepsané role se stane značně složité. Je dobré určit, kdo danou roli předepsal a očekává její plnění. Rodiče mohou mít vůči svým dětem taková očekávání, že si je nepřiznají ani sami sobě. Např. oba rodiče mohou „oficiálně souhlasit" s rolí dcery. Ale otec může mít o své dceři přenosové fantazie (může ji vidět částečně jako svou sestru, matku či bývalou milenku), které si neuvědomuje a nepřizná. A přece dcera může reagovat na jeho fantazie, komunikované neverbálními náznaky, což pravděpodobně nejen ovlivní její roli dcery, ale také obecně její roli jako ženy. Richter uvádí až groteskní příklad matčina přenosového postoje: matka obviňuje svou jednoletou dceru, že ji naschvál, z čisté zlomyslnosti zlobí tak, jak to dělávala její vlastní matka. Jak je zřejmé, její schéma matky bylo všudypřítomné.

29 otloukánek Za princův prohřešek je potrestán jiný hoch
Pacientka žárlí na dceru právě tak, jako žárlila na sestru Přesun agrese existuje též u zvířat. Houser se bojí napadnout protivníka a místo toho syčí na své partnerky. „zákon padajícího hovna“

30 3.3 PROJEKCE V rámci skupinového schématu připisujeme naše vlastnosti, přání a tendence jiným lidem, skutečným í fiktivním. Podle Freudovy typizace má jedinec dispozici vidět v jiné osobě 1. sebe sama v přítomnosti; 2. sebe sama v minulosti; 3. sebe sama, jak by chtěl být.

31 Může to být zejména snadno demonstrováno na rodičovském vztahu k dětem.
Čím by si jedinec přál být, se v jeho fantazii stává „ideálním já". Rodiče tlačí na děti, aby to „ideální já" realizovaly a staly se tím, čím rodiče chtěli být – třeba, aby děti studovaly, když rodiče nemohli nebo na to byli příliš líní. Ale „být tím, čím by jedinec chtěl být" může být také realizací něčeho zakázaného; něčeho, co by si jedinec sám netroufl udělat. To může někdy hrát úlohu v dětské delikvenci; rodič v dítěti nevědomky podporuje zakázané tendence, které by se sám neopovážil uskutečnit. Někdy se dítě stane obětním beránkem, projekcí jedince, který se vzdává něčeho, co je mu cenné - jako úmysl Abrahama obětovat svého syna nebo aspoň obětní zvíře. Myšlenka, že jedincovy hříchy mohou být kompenzovány potrestáním někoho jiného je součástí některých náboženství.

32 Naše pacientka byla nápadná svým sexuálně provokujícím chováním, a přece její sexuální zábrany pokazily radost jí a jejímu manželovi do té míry, že po šestnáct let neměla sexuální styk ani se svým manželem, ani s nikým jiným. Nad svou dospívající dcerou držela velice přísný dozor; ve svém barvitém podezírání své dcery na sebe prozrazovala vlastní sexuální fantazie. Dcera, která vyrůstala v takovém ovzduší, otěhotněla v patnácti letech. Pacientka byla zprvu šokována, ale okamžitě reagovala vlastním mimomanželským vztahem: „Když to může mít ona i tak mladá, tak to můžu mít i já. "

33 4. NEVĚDOMÍ Jak Freud zdůrazňoval, a obecně se souhlasí, vědomé procesy netvoří nepřerušené řetězce (1940). Neuvědomělé procesy jsou dvojího druhu: 1. předvědomé - jen toho času neuvědomělé, ale snadno vybavitelné, byly vědomě potlačeny = suppression 2. a procesy, které nazýval nevědomé a které byly podmíněně odstraněny z vědomí, vytěsněny = repression a jež do vědomí možno vrátit jen s námahou a proti odporu. Byly odstraněny, poněvadž se nehodily, vzbuzovaly úzkost, stud nebo pocity viny, tedy jejich vymizení odstranilo nebo spíše snížilo duševní konflikt. Jak dobře vystihl Nietzsche podstatu toho procesu před Freudem: „Já jsem to udělal - říká má paměť. To jsem nemohl udělat - říká má hrdost a zůstává neoblomná. Konečně - paměť povolí."

34 5. MORÁLNÍ VĚDOMÍ Tři hlavní modely morálního chování v psychologii:
psychoanalytický, sociálního učení a kognitivně-vývojový (Krebs, 1998) 1. V psychoanalytickém je zdůrazněno zkrocení pudů, odolávání svodu; 2. V modelu sociálního učení (Bandura) je zdůrazněno osvojování si pravidel; 3. V kognitivně vývojovém je hlavním tématem vývoj vědomí spravedlnosti, zahrnující smlouvy, práva a povinnosti.

35 Internalizace V základu pojetí jak psychoanalytického, tak kognitivně-vývojového je pojem internalizace, který zde bude - což už asi nepřekvapí - kritizován a vymýcen. „Vedoucím pojmem ve většině výzkumu morálního vývoje je internalizace sociálně uznaných zákazů a dovolení…“ My souhlasíme s touto myšlenkou, ne však s představou internalizace, neboť svou prostorovostí svádí na scestí; lidé zůstávají v naší fantazii v zevním fenomenálním prostoru, nepředstavujeme si je v naší hlavě. Vhodný název je stabilizace.

36 děti Když si děti postupně vyvíjejí svá skupinová schémata, cítí, že jejich chování a dokonce i myšlenky jsou pozorovány a to i když nikdo jiný není právě přítomen. Všechny tři funkce skupinového schématu - kognitivní mapa, nácvik chování a distribuce imaginárních a anticipovaných odměn a výdajů - hrají zřejmě úlohu v morálním chování. Děti si často vyzkoušejí zakázané chování ve fantazii a potom si nahlas vyhubují, právě tak, jak by to udělali jejich rodiče. Něco podobného je v některých párových snech, jež popisuje psychoanalýza: první sen uspokojuje zakázané přání a druhý sen je trestá. Morální vývoj dětí může být pojímán jako vývoj a stabilizace skupinového schématu, který se postupně stává stále méně závislý na přítomnosti skutečných osob.

37 psychoanalýza Freud (1933) :
„…vytvoření nad-já může být popsáno jako úspěšná identifikace s rodičovskou instancí.„ V psychoanalýze je svědomí především patriarchální Model skupinového schématu umožňuje zobrazovat nejen svědomí vycházející od autorit, ale také od souřadných osob, od podřazených a intimních partnerů. Rozdílné druhy svědomí je tak možno vysvětlit sociálními tlaky různých schémat rolí.

38 6. NEUROTICKÝ KONFLIKT A OBRANNÉ TECHNIKY
Od příznaků pacientů v psychoterapii vedou často stopy zpět k chronickým nevyřešeným morálním konfliktům ve skupinovém schématu. Konflikty před rozhodnutím jsou střetnutí s modely rolí zda čin udělat. Konflikty po činu vyplývají z pocitů viny a pokusů ospravedlnit své činy. Obranné mechanismy, popsané psychoanalýzou, chápeme jako interpersonální děje ve skupinovém schématu, podobné těm ve skutečných skupinách.

39 Obranné techniky jsou bezpečnostními operacemi;
pomáhají ochraňovat sebeúctu a vyhýbat se mučivým konfliktům a pocitům viny. Jsou vytvořeny k oklamání postav skupinového schématu; jinými slovy, jsou to sebeklamné techniky. Sebeklam je často mistrně kombinován s klamáním jiných.

40 vina …neuróza jako strategie vyhýbání se pocitům viny… Mowrer (1964)
Přiznání viny skupině lidí a uvedení v soulad jedincových akcí s jeho svědomím - (tedy s jeho skupinovým schématem) je v psychoterapii velice mocnou součástí léčby. Mowrer opomíjí případy, ve kterých jsou normy anachronické, jako v případech sexuálních inhibicí, založených na dětských normách a přetrvávajících do dospělosti. Souhlasíme s mnohými psychoterapeuty, kteří považují další faktory, zejména strach a úzkosti, za mobilizující obranné techniky.

41 7. SKUPINOVÉ SCHÉMA VERSUS JINÉ MODELY
7.1 H. S. SULLIVAN 7.2 PSYCHOANALYTICKÝ MODEL 7.3.DUALISTICKÝ MODEL SOCIÁLNÍCH PSYCHOLOGŮ 7.4 TRANSAKČNÍ MODEL BERNEHO 7.5 BEHAVIORISMUS 7.6 GUNTRIP VERSUS H. S. SULLIVAN 7.7 PSYCHOANALYTIK, KTERÝ SE ZAMYSLIL NAD PROSTOROVOSTÍ 7.8 JE PSYCHODYNAMIKA MIMO OBLAST SOCIÁLNÍ SMĚNY?

42 Dualistický model duševního života
Intrapsychický x interpersonální Mnozí psychoterapeuti, i když nejsou psychoanalyticky zaměření, dokonce i behaviorální terapeuti, užívají vizuálně dualistických modelů. Pravděpodobně je to důsledek tradice „duše a těla", zakotvené v jazyce, a nepřímého vlivu psychoanalýzy. Běžný vizuální model je dualistický; aktivity se odehrávají jednak mezi jedincem a jeho prostředím, jednak v jedincově „intrapsychickém" nitru. Ale k čemu se vztahují intrapsychické procesy? Myšlení, představivost a fantazie jsou do značné míry interakcemi s objekty ve fantazii. V jedincově fenomenálním prostoru jsou tyto fantazijní objekty zevně. Skutečná dualita je mezi skutečným jednáním (vnímání, vnější chování) a jednáním ve fantazii. Představované osoby jsou v jedincově zevním fenomenálním prostoru, ale proces představivosti se samozřejmě odehrává ve fyzikálním prostoru uvnitř jedincovy hlavy. Ale tato dichotomie nemá ostré rozhraní, neboť imaginární prvky vstupují do poznávání reality a zacházení s ní.

43 7.1 H. S. SULLIVAN Překonal vizuální dualistický model duševního života. „Osobnost je... funkcí takových interpersonálních situací, ve kterých se jedinec integruje s jinými, ať už reálnými postavami nebo fantazijními personifikacemi." (1953) „Psychiatrie je studiem jevů, které se vyskytují v interpersonálních situacích, v konfiguracích dvou či více lidí, v nichž mohou být všichni zúčastnění, až na jednoho jedince, víceméně iluzorní." (1964) Je zřejmé, že Sullivan ve svém vizuálním modelu viděl „fantazijní personifikace" v tomtéž vnějším fenomenálním prostoru, ve kterém se nacházejí skutečné osoby. …pojmy jako interpersonální, intrapsychický, vnitřní já, objektivní a subjektivní nejsou vymezeny. Přijímáme „intrapsychický proces" čistě jako výraz, který znamená interpersonální proces ve fantazii.

44 7.2 PSYCHOANALYTICKÝ MODEL
Interakce id, já a nad-já uvnitř jedince Psychoanalytik, který si představuje intrapsychické interakce mezi id, já a nad-já jako odehrávající se jinde než v pacientových interakcích se skutečnými lidmi a odděleně „uvnitř", snadno přehlédne sociální podněty, které udržují dosavadní formu schémat rolí. Tento „autonomní člověk" uvnitř nás je právě předmětem B. F. Skinnerovy oprávněné kritiky, i když ve svém přeceňování podnětů prostředí Skinner přešel do opačného extrému. Pravdou zůstává, že psychoanalytická praxe často zanedbává sledování příčinných řetězců mezi pacientem a jeho prostředím, a taková praxe musí nutně snižovat porozumění a účinnost terapie. Testování hypotéz. Zatímco nikdo nevysvětlil, jak testovat hypotézy o pacientově ono (Es, id), já a nad já, tvrzení o schématech rolí lze testovat.

45 Schafer (1968, 1976) Zabývá se pojmovým zmatkem v psychoanalýze, zejména v oblasti prostorových představ. Pečlivě rozlišuje umístění v subjektivním (čemu my říkáme ve fenomenálním) prostoru. …s tímto názorem souhlasíme a považujeme jej za podporu modelu skupinového schématu, které umísťuje schémata rolí do zevního fenomenálního prostoru subjektu. Ačkoli Schafer napsal knihu o internalizaci (1968), během svého pokračujícího obrazoboreckého vývoje (1976) odmítl pojmy internalizace, íntrojekce, instinktivní popudy, psychická energie, síla, a dokonce i psychodynamika. Náš minulý vývoj byl podobný a stal se jedním ze zdrojů, vedoucích k pojmovém rámci této knihy. Má také výhrady k pojmům identity (Eríckson) a sebe („self“, Kohut): „Tyto pojmy se protínají s psychoanalytickými pojmy, například „já", a zavádějí druhou teorii, aniž by opustily teorii první." Se Schaferovou kritikou souhlasíme; tento jev považujeme za příznačný pro neřešitelné obtíže psychoanalytického strukturálního modelu.

46 7.3.DUALISTICKÝ MODEL SOCIÁLNÍCH PSYCHOLOGŮ
Dualistické myšlení je překážkou sjednoceného modelu nejen pro psychoanalytiky, ale také pro sociální psychology. Peter Blau (1964), jeden z prvních představitelů teorie sociální směny, varuje: „Ne každé lidské chování je vedeno zřeteli směny... Z tohoto zřetele je vyloučeno... chování, vyplývající z iracionálního tlaku emocionálních sil, aniž by bylo cílově zaměřeno, jako například iracionální chování dívky na milostné schůzce, které je motivováno jejím nevědomým konfliktem s otcem.„ Iracionální chování dívky je vedeno fantazijní směnou s jejím otcem. Její chování na schůzce je vedeno kombinací odměn a nákladů v její skutečné skupině a v jejím skupinovém schématu. Pokud nevezmeme v úvahu imaginární směnu s jejím otcem ve fantazii, vysvětlení jejího chování bude mít mezery;

47 pojem referenční skupiny
…sociální psychologie již tyto pozice opustila jako neudržitelné, když byl například zaveden pojem referenční skupiny. „Jakákoli skupina, kterou jedinec zná a uzná ji za standard pro srovnání nebo úsudek - ať už je to pro něj skupina, jejímž je členem, či nikoli - ovlivňuje jeho psychologické pole."Shibutani (1955) Je zřejmé, že skupinové schéma a referenční skupina jsou pojmy spřízněné, i když odvozené z rozdílných pozorování.

48 Vliv skupin Někdy si pacienti naprosto neuvědomují vliv, jaký na ně některá z jejich skupin má. Někdy mohou tento vliv i dokonce popírat. Pacient může na otázku odpovědět, že nemá žádný vztah k otci a přece podstatná část jeho chování je významně spoluurčena jeho fantazijní směnou se schématem otce.

49 7.4 TRANSAKČNÍ MODEL BERNEHO
Berne (1964) užitečně popsal hry jako klamné transakce. Pojem hra by měl být zachován pro mnohem širší oblast; teorie her slibuje být důležitou součástí psychologie. Pojmy mají většinou metaforický vztah k pozorovatelným dějům chování, např. „Dospělý" funguje jako počítač; nebo každá hra, tedy i sexuální hra dospělého, je aktivitou „Dítěte"), která hrozí - podobně jako u psychoanalytického modelu - uzavřít cestu dalšímu nezaujatému fenomenologickému zkoumání. Takováto zjednodušení se často stávají součástí pacientova odporu; umožňují mu unikat s lacinými, konvenčními formulkami a vyhýbat se nepříjemným konfrontacím. Také poznámky spolupacientů ve skupině mohou mít šablonovitý moralizující ráz (ted' z tebe mluví Dítě). Ale Berneho model je bohatý a některé rysy stojí za zachování.

50 7.5 BEHAVIORISMUS Behaviorální vědy se ostře postavily proti vysvětlování chování vnitřními faktory. Na začátku našeho století se každé chování zvířat vysvětlovalo zavedením nového instinktu: „Proč zvíře hrabe?" „Protože má hrabací instinkt." Skinner obzvlášť důrazně varuje proti této tendenci k vysvětlování duplikací a vysvětlování pomocí prostředků jako (jak je sám nazýval) vnitřní člověk, autonomní člověk, homunkulus nebo posedlost démonem. “Čeho se opravdu zbavujeme je autonomní člověk - vnitřní člověk, homunkulus, posedlost démonem... Zbavit se ho bylo již dávno potřebné. Autonomní člověk sloužil jako prostředek k vysvětlení toho, co jsme neuměli vysvětlit jinak. Byl konstruován z naší nevědomosti... Věda člověka nedehumanizuje, ale de-homunkulizuje ho." (1971)

51 Kritika psychoanalýzy
Skinner (Evans, 1968) také považuje psychoanalytické id, já a nad já a jejich bouřlivé konflikty za „varianty jakéhosi primitivního animismu". Psychoanalytici to někdy uznávají, když klasičtí analytikové kritizují jiné analytiky, třeba objektových vztahů, mluví o „kleinovské démonologii." (Greenson). Psychoanalytik Schafer (1968) připouští, že je to dokonce běžný problém v psychoanalýze. Vnitřní struktury jako ono (id), já a nad-já, dokonce i „sebe" („self „) a identita, se snadno nabízejí homunkulním interpretacím ve vizuálně sugestivním psychologickém modelu.

52 Psychologie v pojmech objektů, pečlivě popisující pozorování, týkající se umístění skutečných a imaginárních objektů v předpokládaném prostoru, může zabránit představám o spekulativních „vnitřních objektech". Vyhýbáme se beznadějným zmatkům, které vyplývají z vizualizace „objektů" pohybujících se ve vnitřním světě, jež bychom po chvíli smísili s neurofyziologickými myšlenkami a pseudo-prostorovými vztahy intrapsychických modelů. Naším výchozím bodem jsou výroky, založené na pozorování; jak pozorování chování, tak i výroky o pozorování sebe sama, k nimž se v budoucnosti přidruží fyziologická měření.

53 Franks a Wilson (1974) …mezi školou behaviorální a psychodynamickou nemůže nikdy dojít k filozofické jednotě. Myslíme si, že pojem skupinového schématu míří ve směru filozofického sjednocení. Výroky o skupinovém schématu lze testovat pozorováním chování a to jak v umělých podmínkách (psychodrama), tak i v reálných situacích.

54 7.6 GUNTRIP VERSUS H. S. SULLIVAN
„Postavy, se kterými máme vztahy ve fantazii, se nazývají – tak, jak je správně nazývala Melanie Kleinová - „vnitřní objekty", protože se vůči nim emocionálně a impulzivně chováme stejně, jako se chováme k vnějším skutečným osobám." Je podivuhodné, jak Guntrip trvá nazývat tyto objekty vnitřní, s odůvodněním, že se vůči nim chováme jako vůči vnějším objektům. Proč je tedy nenazývat vnější, když je vnímáme jako vnější, jsou v našem vnějším fenomenálním prostoru?

55 7.7 PSYCHOANALYTIK, KTERÝ SE ZAMYSLIL NAD PROSTOROVOSTÍ
Schafer, psychoanalytik…Jeho nekompromisní pojmová analýza ho vedla (tak jako před mnoha léty nás) k zavržení pojmů, zatemňujících empirický obsah psychoanalýzy. „Odkládáme-li termín psychodynamiky, nemůžeme ani připustit tak těsně spřízněné pojmy jako instinktivní puzení, impuls, psychická energie, vybití, a pojmy z toho vyplývající. A tak se zdá, že vyprazdňujeme všechen obsah z pojmu ono (id)…“ Schafer (1975) se dále pokouší vyloučit kvazi-teoretickou prostorovost psychoanalytického modelu. Stejným způsobem Schafer (1975) jedná s pojmem identifikace. „Psychoanalytici tradičně předpokládali, že identifikace se odehrává „ve vnitřním světě", vzniká „tam" a může své „vnitřní" umístění transformovat. Ale když odložíme teoretický slovník „vnitřní - vnější", můžeme o identifikaci mluvit jako o změně ve způsobu, jakým jedinec pojímá sebe sama, s pravděpodobně odpovídajícími změnami ve způsobu svého veřejného chování… Schaferova kritika ukazuje (a v tom spatřujeme jeho velkou zásluhu), jak pseudoprostorovost obecného jazyka a Freudova modelu překáží empirickému vyšetřování pacientovy zkušenosti.

56 Musíme být velice pozorní, abychom rozlišovali mezi lingvistickou a kvazi­teoretickou metaforou na jedné straně a fenomenálním popisem zkušenosti na straně druhé. Opět zde zdůrazňujeme nutnost rozlišovat mezi fyzikálním, fenomenálním a kvazi-teoretickým prostorem. Plně souhlasíme se Schaferem, že psychoanalytické kvazi-teoretické prostorové modely zabraňují pokroku v psychologickém porozumění.

57 7.8 JE PSYCHODYNAMIKA MIMO OBLAST SOCIÁLNÍ SMĚNY?
Dualistické názory zabraňují sociálním psychologům v uvědomění si plného rozsahu sociální směny. Strojník Ron, černoch, je často spolupracovníky žádán o pomoc. Za poskytnutou pomoc získává významné odměny (spolupracovníci o něm mluví s obdivem a začleňují ho do svých činností), ale má také výdaje (neformální pomoc spolu­pracovníkům snižuje jeho vyhlídky na uznání od nadřízených). Zalesnik říká: „…Jinými slovy, abychom porozuměli vztahu pomoci, musíme se v určitém místě začít tázat, proč je jedinec jako Ron ochoten se vzdát odměn od vedoucích ve prospěch odměn, získávaných od spolupracovníků. Takové zkoumání by nás brzy zavedlo do psychodynamiky chování, což je mimo oblast teorie směny. Například bychom viděli, že Ron měl jisté silné pasivně masochistické tendence, které byly funkcí jeho černošství a jeho příliš těsného vztahu s matkou, která se rozvedla s jeho otcem a vychovávala ho sama. Jeho pomocné chování se dá chápat jako výraz mateřských sklonů starat se o jiné a jako tlumení jeho agresivních sklonů k soutěžení, snahám o postup a k vyhledávání pochvaly a uznání od nadřízených."

58 Podle tohoto modelu jsou vnější sociální vztahy značně nezávislé na intrapsychických procesech.
Ale jestliže jsou obě složky procesy v jedincově světě předpokladů, směna obsahuje kombinované odměny a výdaje z interakcí jak se skutečnými osobami, tak s osobami skupinového schématu. Bez takového úplného pojetí sociální směny vznikají v rovnováze odměn a nákladů nutně mezery.

59 Konec 5. části